Dějiny rýhované pušky

Bedřich Engels

Dějiny rýhované pušky

I

Rýhovaná puška je německý vynález, a to velmi dávný, už z konce patnáctého století. První rýhované pušky byly zhotoveny zřejmě jen proto, aby se usnadnilo nabíjení zbraně kulí, která téměř těsně zapadala do hlavně. Rýhy se proto dělaly přímé, bez spirálovitých otoček, a měly pouze snížit tření kule ve vývrtu hlavně. Kule sama byla zabalena do kousku promaštěné vlněné nebo lněné látky (obklad) a zarážela se proto do hlavně bez zvláštních obtíží. Jakkoli byly tyto pušky primitivní, dávaly určitě daleko lepší výsledky než tehdejší ruční palné zbraně s hladkou hlavní, jejichž střely měly podstatně menší průměr, než byl vývrt hlavně.

Později se charakter této zbraně naprosto změnil tím, že se rýhy začaly dělat spirálovitě točené, takže se vývrt hlavně stal jakousi maticí; těsně přiléhající obklad vedl kuli rýhami, ta se tudíž sama začala spirálovitě otáčet a takto pak rotovala i podél dráhy letu. Brzy se zjistilo, že tento způsob, který dával kuli stálou spirálovitou rotaci, značně zvýšil jak dostřel, tak přesnost zbraně, a spirálovité rýhy proto velmi brzy nahradily rýhy přímé.

Tohoto druhu rýhované pušky se pak všeobecně používalo po více než dvě stě let. Nepočítáme-li napínáček a pečlivější vypracování mířidel, nebyl tento typ téměř nijak zdokonalen až do roku 1828. Mušketu s hladkou hlavní daleko předčil přesností zásahu, méně však dostřelem; přes 300 či 500 yardů na něj už nebylo spolehnutí. Mimoto se tato rýhovaná puška poměrně obtížně nabíjela. Zarážení kule do hlavně bylo velmi zdlouhavé; střelný prach a obalená kule se musely do hlavně vpravovat odděleně a za minutu se nedalo vystřelit víc než jednou. Pro tyto nedostatky se rýhované pušky nedalo obecně použít v celé armádě, zejména v takové době, jakou bylo osmnácté století, kdy se všechny bitvy rozhodovaly rychlou střelbou rozvinutých linií. Při této taktice byla stará mušketa s hladkou hlavní přes všechny své do oči bijící vady stále ještě daleko více vyhledávanou zbraní. Vidíme tedy, že rýhovaná puška zůstávala oblíbenou zbraní lovců vysoké a kamzíků, ale v armádě se jí používalo jen výjimečně v několika praporech ostrostřelců, a to jen v armádách těch zemí, které mohly pro tyto prapory najít mezi obyvatelstvem potřebný počet zkušených lovců.

Války americké a francouzské revoluce^[131] přivodily velkou změnu taktiky. Od té doby se začalo v každé srážce používat rozptýlené sestavy a spojení jednotlivých střelců s liniemi kolon se stalo charakteristickým rysem moderního boje. Po větší část bitevního dne se masy vojsk drží zpátky; zůstávají v záloze nebo se s nimi manévruje tak, aby se soustředily na slabém místě nepřátelské fronty; do boje jsou vrhány až v rozhodující chvíli. Střelci a jejich přímá podpora jsou však po celou dobu ustavičně v akci. Spotřebovávají většinu střeliva, a přitom objekty, na něž vedou palbu, jsou zřídka větší než čelo roty; většinou musejí střílet na jednotlivce dobře chráněné různými kryty. Přesto je účinek jejich palby nanejvýš důležitý, neboť připravují nebo jako první odrážejí každý útok; mají svou palbou oslabit odpor oddílů, které obsadily statky či vesnice, i ulomit hrot náporu útočící linie. Se starou "hnědou Betty"^[111] však žádný z těchto úkolů nebyl skutečně splnitelný. Každý, kdo se kdy octl pod palbou střelců ozbrojených mušketami s hladkou hlavní, musel si z toho odnést pohrdání k účinnosti jejich střelby na střední vzdálenosti. Ale ani rýhovaná puška starého typu se nehodila pro masu střelců. Aby se usnadnilo zarážení kule do hlavně, musela být stará rýhovaná puška krátká, tak krátká, že se už dobře nehodila k nasazování bodáků; střelců s rýhovanými puškami se proto používalo jen v takových postaveních, kde byli bezpečni před bodákovým nebo jezdeckým útokem.

Za těchto okolností vyvstal naráz problém vynalézt palnou zbraň, která by měla dostřel a přesnost rýhované pušky, ale která by se zároveň rychle a snadno nabíjela a měla by hlaveň dlouhou jako mušketa s hladkou hlavní; - tedy takovou, která by byla současně palnou zbraní i zbraní pro boj muže proti muži a kterou by mohl dostat do ruky každý pěšák.

Vidíme tak, že potřebu takto zdokonalené zbraně vyvolalo už samo zavedení boje v rozptýleném tvaru do moderní taktiky. Kdykoli se v 19. století vyskytne nějaká potřeba, kterou okolnosti ospravedlňují, je tato potřeba jistě uspokojena. Byla uspokojena i v tomto případě. K jejímu uspokojení směřovala téměř všechna zdokonalení, k nimž došlo na ručních palných zbraních od roku 1828.

Než se však pokusíme podat přehled o zlepšeních, která způsobila tak velké a četné změny rýhovaných palných zbraní tím, že odstranila starý systém zarážení střely do hlavně, dovolíme si krátkou zmínku o pokusech zdokonalit rýhovanou pušku a zachovat přitom starou metodu nabíjení.

Rýhované pušky s oválným vývrtem, známé v Anglii jako lankasterka, se užívalo na kontinentě už přes čtyřicet let. Zmínka o ní je v jedné německé vojenské knize vydané roku 1818. V Brunšviku ji zdokonalil plukovník Berner a dal jí roku 1832 vyzbrojit celou pěchotu tohoto vévodství. Oválnost vývrtu byla pouze nepatrná a oválná střela se zarážela do hlavně starým způsobem. Této oválné střely se však mělo užívat pouze při střelbě jednotlivců. Pro palbu salvami byli vojáci opatřeni kulatými střelami menší ráže, které se skutálely do hlavně tak lehce jako kterákoli mušketová kule. Nedostatky tohoto systému jsou nicméně očividné. Je pozoruhodný pouze jako první případ, kdy byla rýhovanými puškami vyzbrojena celá pěchota jedné armády.

Ve Švýcarsku podstatně zdokonalil rýhovanou pušku civilní inženýr a důstojník střelců pan Wild. Jeho střela byla v porovnání s vývrtem hlavně menší, než je obvyklé; byla uzpůsobena tak, aby se do rýh vtiskla pouze obkladem. Kotouček na nabijáku zabraňoval, aby nabiják zašel do vývrtu příliš hluboko; tím bylo znemožněno tak těsné zaražení střely k prachové náplni, že by mohlo dojít k rozdrcení prachu. Spirálovitost rýh se zmenšila a náplň se zvětšila. Wildova rýhovaná puška dávala velmi dobré výsledky až na vzdálenost přes 500 yardů a dráha letu její střely byla velmi plochá; kromě toho se mohlo vystřelit více než stokrát, než se hlaveň znečistila. Byla zavedena ve Švýcarsku, ve Württembersku a v Bádensku; dnes je ovšem už zastaralá a překonaná.

Nejmodernější a nejlepší rýhovanou puškou zkonstruovanou na principu zarážení střely do hlavně je nová švýcarská puška předepsaná u ostrostřelců. U této zbraně byl převzat americký princip velmi malé ráže; její vývrt je pouze 10,50 mm čili 0,42 palce. Hlaveň je jen 28 palců dlouhá a má osm plochých rýh (jedna otočka na 34 palce). Nabiják je jako u Wilda opatřen kotoučkem. Střela je válcovitě ogivální a velmi dlouhá; zaráží se do hlavně s pomocí promaštěného obkladu. Náplň je poměrně silná a tvoří ji velmi hrubozrnný prach. Výsledky této zbraně byly nanejvýš překvapující a při zkoušce různých rýhovaných pušek, kterou nedávno uspořádala holandská vláda, se této pušce v dostřelu, přesnosti a plochosti dráhy střely žádná jiná nevyrovnala. Skutečně při střelbě na vzdálenost 600 yardů je nejvyšší bod dráhy její střely pouze 8 stop 6 palců vysoko, takže při této vzdálenosti ohrožuje jezdectvo po celé dráze letu střely a pěchotu na posledních 100 yardech; jinak řečeno, i kdyby při střelbě na 600 yardů byl odhad vzdálenosti chybný o 100 yardů, střela by přesto zasáhla předmět vysoký 6 stop. To je daleko lepší výsledek než u všech ostatních rýhovaných pušek; i nejlepší z nich potřebují takový náměr, že nejvyšší bod dráhy letu střely je při vzdálenosti 600 yardů 13 až 20 stop vysoko a hloubka metného prostoru se zkracuje na 60 až 25 yardů. Tuto mimořádnou plochost dráhy střely způsobuje malá ráže zbraně, která připouští použití značně prodloužené špičaté střely a poměrně silné náplně; při malé ráži může být puška velmi pevná, ale přitom není těžkopádná, střela může být dlouhá, ale ne těžká a náplň může být poměrně silná, aniž způsobuje přílišný zpětný ráz. Je jasné, že zarážení střely do hlavně nijak nesouvisí s obdivuhodnou střelbou této zbraně; ve skutečnosti je jejím jediným nedostatkem a brání jí, aby se stala všeobecně užívanou zbraní pěchoty. Švýcaři proto tuto pušku vyhradili jen pro své roty ostrostřelců, v jejichž rukou bude nepochybně dosahovat skvělých výsledků.

V dalším článku ukážeme, jak se z rýhované pušky vyvinula zbraň, kterou může dostat do rukou každý pěšák.

II

Původcem prvního pokusu udělat z rýhované pušky zbraň, která by se hodila k všeobecnému použití v pěchotě, byl francouzský důstojník Delvigne. Bylo mu jasné, že podmínkou toho je, aby střela vklouzla do hlavně tak lehce nebo aspoň skoro tak lehce jako u muškety s hladkou hlavní, a že potom musí změnit svůj tvar, aby se vtěsnala do rýh.

Za tím účelem zkonstruoval už v roce 1828 rýhovanou pušku s komorou v zadku hlavně, tj. zadní konec vývrtu, kam se vkládá prach, měl značně menší průměr než ostatní část vývrtu hlavně. Tato komora byla převzata z houfnic a moždířů, které byly vždycky konstruovány tímto způsobem; zatímco však u dělostřelectva sloužila komora pouze k tomu, aby malá prachová náplň užívaná u moždířů a houfnic držela dobře pohromadě, měla komora u Delvignovy pušky zcela jiný účel. Když byl střelný prach nasypán do komory, vložila se za ním kule, jejíž průměr byl menší než průměr vývrtu, a ta, když se skutálela ke kraji komory, uvízla a zůstala opřena o tento kraj; pak stačilo několik rázných úderů nabijákem, aby se měkké olovo kule vtlačilo po stranách do rýh a aby se její průměr zvětšil tak, že těsně přilehla k vývrtu.

Největším nedostatkem tohoto systému bylo, že střela pozbývala svého kulovitého tvaru a poněkud sc zplošťovala. Proto měla sklon ztrácet podélnou rotaci, kterou jí dávaly rýhy, což podstatně snižovalo přesnost střelby. Aby tento nedostatek napravil, vynalezl Delvigne podlouhlou (válcovitou a špičatou) střelu; pokusy s tímto druhem střely ve Francii neměly sice zpočátku valný úspěch, ale daly velmi uspokojivé výsledky v Belgii, Rakousku a Sardinii; v těchto zemích nahradila Delvignova puška, různě zdokonalená, v praporech myslivců staré rýhované pušky. Delvignova puška je sice dnes už téměř všude překonána, jeho zdokonalení však obsahují dvě významné zásady, o které se všichni další vynálezci museli opřít. Za prvé: u pušek, které se nabíjejí zpředu, musí střela vcházet do hlavně s určitou vůlí, aby se usnadnilo nabíjení, a musí změnit svůj tvar, aby se vtěsnala do rýh, teprve po zaražení nabijákem; a za druhé: podlouhlé střely jsou jediné, které se hodí pro moderní pušky. Delvigne tak dal celé otázce ihned správný základ a právem si zaslouží, aby byl nazýván otcem moderní rýhované pušky.

Podlouhlá střela má proti sférickým kulím četné přednosti, pokud jí lze zajistit podélnou rotaci (kolem její podélné osy), a toho lze dosáhnout s dobrým výsledkem téměř u všech systémů moderní rýhované pušky. V poměru ke své váze vystavuje podlouhlá střela odporu vzduchu daleko menší plochu než sférická koule. Její hrot může dostat takový tvar, že se tento odpor sníží na minimum. Jako oštěp nebo šíp je i tato střela do jisté míry nadnášena vzduchem. Proto ztrácí odporem vzduchu daleko méně ze své počáteční rychlosti a dosáhne tudíž dané vzdálenosti při daleko plošší dráze letu (tedy při dráze letu, která je pro nepřítele mnohem nebezpečnější) než kterákoli kulatá střela téhož průměru.

Další předností je to, že podlouhlá střela se dotýká stěn vývrtu daleko větší plochou než sférická střela. Proto podlouhlá střela mnohem lépe sleduje rýhování, což umožňuje zmenšit jak stoupání, tak i hloubku rýh. Obě tyto okolnosti usnadňují čištění zbraně a zároveň dovolují použít plné náplně, aniž se tím zvětšuje zpětný ráz pušky.

A konečně pak z toho, že váha podlouhlé střely je mnohem větší než váha sférické koule, vyplývá, že ráže pušky čili průměr vývrtu se může podstatně zmenšit, avšak zbraň je stále s to odpalovat střelu, jejíž váha se rovná váze staré sférické kule. Jestliže dále vezmeme váhu staré muškety s hladkou hlavní a váhu její kule za standardní veličiny, může být rýhovaná puška, určená pro střelbu podlouhlými střelami o stejné váze, o tolik silnější než stará mušketa, o kolik se zmenšila ráže, aniž přitom tato puška překročí váhu staré muškety. A protože bude silnější, odolá tím lépe náplni a bude mít slabší zpětný ráz; zmenšený vývrt proto dovolí používat poměrně větší náplně, čímž dostane střela větší počáteční rychlost a její dráha letu bude tudíž nižší.

Původcem dalšího zdokonalení je jiný francouzský důstojník, plukovník Thouvenin. Thouvenin jasně viděl nedostatek, který tkvěl v tom, že se střela při zarážení do rýh opírala o kruhovitý výstupek, jehož se dotýkala svými okraji. Odstranil proto vystupující okraje komory tím, že vyvrtal celou hlaveň do stejného průměru, jako tomu bylo dříve. Doprostřed dnového šroubu uzavírajícího vývrt hlavně upevnil krátký silný ocelový hřeb čili trn, který čněl do vývrtu a kolem něhož se měl nasypat prach; střela se opírala o tupý konec tohoto trnu a zároveň ji údery nabijáku vtěsnávaly do rýh. Tento systém měl značné výhody. Střela se údery nabijáku rozšiřovala daleko rovnoměrněji než v Delvignových puškách. Thouveninova zbraň dovolovala větší vůli, což usnadňovalo nabíjení. Výsledky tohoto zdokonalení byly tak uspokojivé, že už roku 1846 byly Thouveninovýrni puškami vyzbrojeni francouzští chasseurs à pied^[a] ; po nich následovali zuávové a ostatní africká lehká pěchota; když se zjistilo, že staré muškety s hladkou hlavní mohou být levně upraveny na Thouveninovy rýhované pušky, byly takto předělány i všechny karabiny francouzského pěšího dělostřelectva. Pruští střelci byli vyzbrojeni Thouveninovou puškou roku 1847, bavorští střelci roku 1848; většina menších severoněmeckých států následovala tohoto příkladu a v některých případech vyzbrojila touto skvělou zbraní dokonce i části řadového vojska. U všech těchto pušek je přese všechnu rozdílnost ráží atd. patrné jisté přibližování k jednotnému systému; počet rýh se zmenšil (většinou na čtyři) a stoupání činí obvykle tři čtvrtiny až jednu otočku na celou délku hlavně.

Ale i Thouveninova puška měla své nedostatky. Úsilí, které bylo nutno vyvinout, aby se olovo střely opakovanými údery vtěsnalo po stranách do rýh, nepřipouštělo takovou délku hlavně, kterou musejí vždycky mít běžné pušky řadové pěchoty, mají-li zároveň sloužit i jako vhodná rukojeť bodáku. Kromě toho mohli střelci v poloze vleže nebo vkleče toto úsilí jen stěží vyvinout. Odpor, který střela, vtěsnaná do rýh těsně před prachovou náplní, klade síle výbuchu, zesiluje zpětný ráz a vyžaduje proto poměrně nevelkou náplň. Konečně pak trn znamená vždycky nežádoucí komplikaci zbraně; prostor kolem něho se velmi špatně čistí a trn sám se snadno poškodí.

Princip komprimování střely údery nabijáku tak svého času velmi uspokojoval u Delvignova systému a ještě více u systému Thouveninova. Přece jen si však tato puška ještě nemohla dělat nárok na to, že se jako zbraň pro obecné použití v pěchotě hodí lépe než stará puška s hladkou hlavní. Aby bylo možno zkonstruovat pušku vhodnou pro každého vojáka, bylo třeba uchýlit se k jiným zásadám; o nich pohovoříme v příštím čísle.

III

Delvigne, jehož pušku jsme popsali v předcházejícím článku, pokládal za vhodné vyhloubit své podlouhlé střely na spodu, aby snížil jejich váhu a přiblížil ji váze staré sférické kule. Ačkoli velmi brzy zjistil, že jeho dutou střelu nelze uvést v soulad se systémem rozšiřování střely mechanickými údery, stačily mu jeho pokusy dokázat, že plyn vyvinutý výbuchem a vnikající do prohlubně ve střele má sklon roztahovat stěny této duté části střely tak, aby střela těsně přilehla k vývrtu a sledovala rýhy.

Tohoto objevu se chopil roku 1849 tehdejší kapitán Minié. Definitivně odstranil trn či hřeb na dně vývrtu hlavně a vrátil tak pušce jednoduchost, kterou měla před Delvignem a Thouveninem; spolehl se plně na rozpínavé působení exploze vůči duté části své střely. Tato střela byla válcovitě ogivální se dvěma prstencovitými žlábky kolem válcovité části^[b] a na spodu byla kuželovitě vyhloubena; dutou část uzavírala číškovitá dutá železná zátka (culot), která byla silou exploze vražena dovnitř střely a tak účinně roztahovala olovo. Střela měla dostatečnou vůli, aby snadno vklouzla do hlavně, i když byla obalena promaštěnou papírovou patronou.

Tady máme konečně pušku a střelu zkonstruovanou podle zásad, které umožňují dát tuto zbraň každému pěšákovi. Nová zbraň se nabíjí stejně snadno jako mušketa s hladkou hlavní a její účinek daleko předčí starou rýhovanou pušku, jíž se vyrovná přesností zásahu, ale daleko ji předstihuje dostřelem. Ze všech pušek nabíjených zpředu je puška s expanzívními střelami nepochybně nejlepší jak pro obecné použití, tak i pro ostrostřelce; a právě této okolnosti vděčí za svůj velký úspěch, za to, že byla zavedena v tolika armádách, a za množství dalších pokusů o zdokonalení tvaru střely či rýhování hlavně. Protože je Miniéova střela vyhloubena, může být jen o málo těžší než stará oblá kule téže ráže; protože střela volně leží na prachové náplni a roztahuje se jen postupně při průchodu hlavní, je zpětný ráz daleko slabší než u staré pušky nebo pušek Delvignových a Thouveninových, u nichž u všech je střela pevně zaražena do hlavně a k jejímu vypuzení je třeba plné síly exploze; u Miniéovy pušky se proto může užívat poměrně silnější náplně. Rýhy je třeba dělat velmi mělké, což usnadňuje čištění hlavně; délka osy, kolem níž rýhy dosáhnou jedné plné otočky, musí být dosti veliká, takže se zmenší počet obrátek a tření o vzduch (k němuž dochází při každé rotaci) a lépe se tak zachovává počáteční rychlost. Také prohlubeň na spodku střely posouvá těžiště více kupředu; všechny tyto okolnosti dohromady pak způsobují, že dráha letu střely je poměrně nízká.

Příčinou všeobecného rozšíření Miniéovy pušky však byla ve skutečnosti ještě jiná okolnost: to, že všechny staré pušky s hladkou hlavní lze velmi prostým způsobem předělat na rýhované pušky, do nichž je možno použít Miniéovy střely. Když krymská válka vyžadovala, aby byla celá pruská pěchota okamžitě vyzbrojena rýhovanými puškami, a potřebný počet jehlovek nebyl dosud vyroben, bylo 300 000 starých pušek opatřeno rýhováním a přizpůsobeno pro Miniéovo střelivo během necelého jednoho roku.

Francouzská vláda první vyzbrojila několik praporů Miniéovými rýhovanými puškami; rýhy však byly progresívní, to jest, byly u zadní části hlavně hlubší než u ústí hlavně, takže olovo, které se v zadní části vtěsnalo do rýh, bylo při postupu hlavní mělčícími se rýhami znovu stlačováno, zatímco zevnitř na ně dále působila rozpínavá síla prachových plynů. Tření tak dosahovalo takového stupně, že se plná hlavice střely velmi často odtrhovala a vylétala z hlavně, zatímco dutý konec zůstával pevně vězet v rýhách. Tato vada a jiné nedostatky donutily vládu, aby se už dále nepokoušela Miniéovu pušku zavádět.

V Anglii bylo už roku 1851 vyrobeno 28 000 těchto rýhovaných pušek, podobných typu, který byl vyzkoušen ve Francii; střela byla lehce kuželovitá s ogiválním hrotem, s oblou dutou zátkou a bez žlábků, protože se u ní počítalo s jistým stlačením. Výsledky byly velmi neuspokojivé, hlavně pro tvar střely; až roku 1852 došlo k novým pokusům, z nichž nakonec vzešla enfieldská puška a střely, o nichž budeme ještě hovořit později. Enfieldská puška je pouze jednou z modifikací Miniéovy pušky. Od roku 1854 v britské armádě definitivně nahradila všechny ručnice s hladkou hlavní.

V Belgii byla od roku 1854 zavedena Miniéova puška s malými změnami u střelců a později i v řadovém vojsku.

Ve Španělsku dostali Miniéovy pušky roku 1853 střelci a poté i řadové vojsko.

V Prusku, jak jsme už řekli, dostali v letech 1855-1856 Miniéovu pušku prozatímně řadoví vojáci. Později byla zcela nahrazena jehlovkou.

V menších německých státech, až na několik málo výjimek, byla rovněž Miniéova puška zavedena.

Prélatova rýhovaná puška, kterou má být ve Švýcarsku vyzbrojena celá pěchota s výjimkou ostrostřelců, je jen modifikací Miniéovy pušky.

A konečně v Rusku se vláda právě zabývá nahrazením starých ručnic s hladkou hlavní Miniéovými rýhovanými puškami velmi dobrého vzoru.

Téměř ve všech těchto zemích prodělaly počet, hloubka a stoupání rýh i tvar střely četné drobné změny; nejdůležitějšími z nich se budeme zabývat v následujícím článku.

IV

Zopakujme znovu zásady Miniéova systému: Rýhovaná puška s mělkými rýhami se nabíjí podlouhlou střelou, která má natolik menší průměr, než je průměr vývrtu, že snadno vklouzne do hlavně. Tato střela je na spodku, tj. na konci, kterým leží na prachové náplni, vyhloubena. Při výstřelu vnikne plyn, který se náhle vyvine explozí, do této duté části a svým tlakem na její poměrně tenké stěny roztahuje olovo tak, aby přilnulo ke stěnám vývrtu a vměstnalo se do rýh; střela tudíž musí sledovat otočky těchto rýh a zachovává podélnou rotaci, která je charakteristická pro všechny střely rýhovaných pušek. To je princip, podstata všech různých rýhovaných pušek, z nichž se střílí expanzívními střelami; tato zásada je všem společná. V podrobnostech však došli jednotliví vynálezci k velmi četným modifikacím.

Minié sám zavedl zátku. Byl to kousek kulatého ocelového plechu ve tvaru číšky, který byl vsazen do ústí vyhloubené části střely. Explozí měl být zatlačen hlouběji do dutiny a tak měl podporovat a víceméně zajistit roztažení střely. Brzy se však zjistilo, že tato číškovitá zátka má velké nevýhody. Velmi často se při opouštění ústí hlavně oddělovala od střely a při své nepravidelné dráze letu někdy lehce zraňovala vlastní vojáky rozmístěné stranou o něco více vpředu. Někdy se rovněž při vtlačení do olova obracela a způsobovala tak nepravidelné rozšíření střely a tím i úchylku od záměrné. Poněvadž se dokázalo, že k rozšíření střely není vůbec žádné zátky zapotřebí, začaly se dělat pokusy, které měly zjistit nejvhodnější tvar expanzívní střely bez zátky. Pruský kapitán Neindorff byl patrně první, kdo takovou střelu navrhl (roku 1852). Dutina této střely je válcovitá, ale směrem ke spodku střely se trychtýřovitě rozšiřuje. S touto střelou se docilovalo velmi dobrých výsledků v dostřelu a přesnosti, brzy se však zjistilo, že zátka měla kromě roztahování střely i jiný účel: chránila tenké stěny duté části střely před poškozením během transportu a při nešetrném zacházení; NeindorfFovy střely se však při dopravě deformovaly a pak měly velmi špatné výsledky. Ve většině německých armád byla proto dutá železná zátka zachována, dostala však protáhlý, zašpičatělý homolovitý tvar a pak vyhovovala velmi dobře, nikdy se neobracela a jen zřídka se oddělovala od olověné střely. Enfieldská střela má, jak známo, plnou dřevěnou zátku.

V některých státech se však v pokusech se střelami bez zátek pokračovalo a tyto střely byly zavedeny do tamějších armád. Stalo se to v Belgii, ve Francii, ve Švýcarsku a v Bavorsku. Hlavním cílem všech těchto pokusů bylo stanovit takový tvar duté části střely, který by zabránil poškození, ale zároveň by umožnil rozpínání. Dutina tak dostávala tvar zvonu (Timmerhans v Belgii), trojbokého hranolu (Nessler ve Francii), nebo měla křížový průřez (Plönnies v Darmstadtu) atd. Zdá se však, že spojit oba prvky, pevnost a roztažitelnost, v nějaké modifikaci expanzívní střely bez zátky, je téměř nemožné.^[c] Nová bavorská střela (majora Podewilse), která má plochou válcovitou dutinu s velmi silnými stěnami, patrně odpovídá tomuto požadavku zatím nejlépe.^[d]

V zemích, kde byly rýhovány pro Miniéovy střely staré pušky s hladkými hlavněmi, byla velká ráže starých mušket samozřejmě závazná. Kde se však armádě dodávaly úplně nové rýhované pušky, ráže se podstatně zmenšila, a to z důvodů, o nichž jsme se zmínili v předcházejícím článku. Anglická enfieldská puška má ráži 14,68 mm, jihoněmecká rýhovaná puška (zavedená ve Württembersku, Bavorsku, Bádensku a Hesensku-Darmstadtsku) má ráži 13,9 mm. Pouze Francouzi zachovali u rýhovaných pušek své gardy ráži svých mušket s hladkou hlavní (17,80 mm).

Velmi dobrým příkladem expanzívního systému je enfieldská puška. Její ráže je natolik malá, že střela může být dvakrát tak dlouhá jako její průměr a přesto není těžší než stará oblá mušketová kule. Puška je velmi dobře vypracována a předčí téměř všechny rýhované pušky, které mají ve své výzbroji kontinentální vojska. Střela má velmi dobré proporce; proti dřevěné zátce se namítá, že může buď nabobtnat a tak zvětšit průměr střely, nebo seschnout a pak vypadnout; domníváme se však, že tyto námitky jsou nepodložené. Kdyby nabobtnání zátky působilo nějaké nesnáze, zjistilo by se to už dávno; a vypadnutí seschlé zátky brání patrona. Výsledky dosažené s enfieldskou puškou jsou přibližně stejné jako výsledky s nejlepšími kontinentálními puškami na expanzívní střely.

Námitky proti enfieldské pušce jakožto pušce na expanzivní střely jsou tyto: že by ráže mohla být ještě menší, střela by tedy mohla být při stejné váze delší a hlaveň při stejné váze pevnější; že pět rýh je prokazatelně lepší počet než tři; že hlaveň dlouhé enfieldské pušky je přinejmenším příliš choulostivá u ústí, než aby se jí mohlo užívat jako rukojeti pro bodák; že střela, poněvadž nemá prstencovité žlábky, musí trpět příliš velkým třením v hlavni, a tak vzniká nebezpečí, že se její pevná část odtrhne, kdežto prstencovitá dutá část zůstane vězet v rýhách.

Změna ráže je velmi vážná věc; bez této změny bude ovšem velmi těžké dát ústí hlavně větší odolnost. To se nám zdá být nejzávažnější námitkou. Všechny ostatní námitky jsou patrně bezvýznamné; počet rýh a tvar střely se může kdykoli pohodlně změnit; a i v té podobě, jakou má nyní, dokázala enfieldská puška, že je velmi užitečnou zbraní.

Dosud jsme srovnávali enfieldskou pušku pouze s těmi rýhovanými puškami, pro něž se užívá expanzívních střel; srovnání s rýhovanými puškami založenými na jiných principech musíme odložit na příště, kdy probereme různé jiné nyní užívané konstrukce.

V

Roku 1852 vynalezli anglický puškař pan Wilkinson a rakouský dělostřelecký důstojník kapitán Lorenz současně, ale na sobě nezávisle jiný způsob, jak silou exploze zvětšit průměr volně vložené podlouhlé střely tak, aby těsně přilehla k vývrtu a sledovala otáčení rýh. Tento způsob záležel v tom, že výbuch stlačil střelu po délce, místo aby ji rozpínal.

Vezměme měkký nebo pružný míč, položme ho na stůl a odražme ho prudkým úderem ruky. Prvním účinkem úderu, ještě před tím, než uvede míč do pohybu, bude, že míč změní svůj tvar. Ačkoli je míč lehký, má přece takovou váhu, že její odpor postačí, aby se zploštit na straně úderu; stlačí se v jednom směru a jeho rozměr musí tudíž vzrůst ve směru jiném, podobně jako kdybyste ho úplně smáčkli. Předpokládá se, že tak jako úder působí na pružný míč, tak působí i exploze prachu na kompresní střelu Lorenzovu a Wilkinsonovu. Váha, vis inertiae^[e] střely klade odpor síle výbuchu a způsobuje tak, že se střela stlačí po délce a tudíž rozšíří do stran; když střela opouští hlaveň, je kratší a tlustší, než když do ní byla vložena.

Aby mohla podlouhlá, plná olověná střela klást odpor postačující k takovému stlačení, že by se vtěsnala do rýh, musela by být velmi těžká, čili v poměru ke své tloušťce velmi dlouhá. I při malé ráži pušky by byla taková střela pro válku příliš těžká a kdyby vojáci nesli obvyklé množství střeliva, byli by jím přetíženi. Aby se tento nedostatek odstranil, dělají se do válcovité části střely dva velmi hluboké prstencovité zářezy. Vezměte enfieldskou střelu, odstraňte zátku; vyplňte dutinu roztaveným olovem a po vychladnutí vyryjte do válcovité části střety, těsně u sebe a těsně u plochého konce ony dva zářezy tak, že tři takto vzniklé části střely zůstávají jakoby navlečené na společné ose kompaktního olova. Střela se pak bude skládat ze dvou velmi nízkých komolých kuželů, směřujících kupředu, a z těžkého plného hrotu; všechny tyto části jsou vzájemně pevně spojeny. Tato střela bude mít charakter kompresní střely. Odpor explozi bude klást těžká přední část čili hrot střely; špice zadního kužele bude silou výbuchu vtlačena do základny předního kužele, jehož špice bude opět vtlačena do zadního konce hrotové části; střela se tak zkrátí a stlačí co do délky, ale rozšíří se natolik, že přilne na všech stranách k vývrtu a vměstná se do rýh.

Z uvedeného jasně vyplývá, že plný hrot je hlavní částí kompresní střely. Čím je delší a těžší, tím větší odpor bude klást a tím jistější bude tedy kompresní účinek exploze. Pokud je ráže rýhované pušky malá, řekněme o něco menší než ráže enfieldské pušky, nemusí se kompresní střely vyrábět těžší než střely expanzívní; se zvětšující se ráží zvětšuje se však i plocha základny střely, čili — jinými slovy — plocha vystavená bezprostřednímu působení prachových plynů; proto u velkých ráží budou kompresní střely nutně vždycky příliš těžké, než aby se jich vůbec dalo použít; jinak by totiž síla exploze překonala odpor střely a vymrštila ji z hlavně dříve, než by střela měla čas řádně se komprimovat. Ručnice s hladkými hlavněmi o velkých rážích se proto dají sice předělat na rýhované pušky pro expanzívní střely, nikdy však ne na pušky pro střely kompresní.

U malých ráží s mělkými rýhami má kompresní systém skvělé výsledky. Posunutí těžiště kupředu velmi příznivě působí na to, aby dráha letu střely byla co možno plochá. Kompresní střela má všechny výhody expanzívního systému, pokud jde o lehkost a rychlost nabíjení a malý zpětný ráz. Střela je plná a dostatečně odolná při dopravě a při špatném zacházení; její tvar dovoluje, aby se místo odlévání lisovala. Jedinou nevýhodou je to, že musí mít velmi malou vůli, ne víc než asi 0,01 palce, a že rozměry vývrtu i střely musí být velmi přesné, neboť kompresí se obvod střely pochopitelně nezvětší zdaleka tolik jako expanzí; při větší vůli nebo u starých hlavní proto není jisté, že se střela stlačí natolik, aby se vtěsnala do rýh. Malá vůle však není žádnou zvláštní překážkou, neboť četné pušky na expanzívní střely nemají vůli o nic větší (enfieldská puška například má rovněž pouze 0,01 palce) a dnes už není obtížné zhotovovat jak hlavně, tak střely o velmi přesných a pravidelných rozměrech.

Rakouská armáda zavedla kompresní střely u celé pěchoty. Ráže je malá: 13,9 mm čili 0,546 palce (o 0,031 menší než u enfieldské), hlaveň má čtyři velmi mělké rýhy (zjistilo se, že sudý počet rýh, i když se proti němu u expanzívních pušek vyslovují rozhodné námitky, vyhovuje u kompresních pušek lépe než počet lichý), jedna otočka připadá na délku asi šest stop šest palců (téměř stejnou jako u enfieldské pušky). Střela váží asi 480 granů^[f] (o 50 granů méně než u enfieldské) a váha náplně činí ¹/₆ váhy střely (u enfieldské pušky asi ¹/₈ váhy střely). Tato zbraň prošla zkouškou za italského tažení roku 1859 a velké množství francouzských vojáků a zejména důstojníků, kteří jí podlehli, svědčí o její výtečnosti. Má značně plošší dráhu střely než puška enfieldská, což je způsobeno poměrně větší náplní, menší ráží, která umožňuje užívání delší střely, a snad i vlivem dvou prstencovitých zářezů.

Sasko, Hannoversko a jeden či dva malé německé státy rovněž pro svou lehkou pěchotu zavedly rýhované pušky, do nichž se užívá kompresních střel konstruovaných podle Lorenzova systému.

Ve Švýcarsku byla kromě ostrostřelecké rýhované pušky, níž jsme se zmínili dříve, zavedena puška stejné ráže (10,51 mm čili 0,413 palce, tj. o 0,164 palce menší než u enfieldské pušky) na kompresní střely. Této pušky užívají lehké roty pěších praporů. Střela je Lorenzova vzoru a výsledky dosahované s touto puškou, pokud jde o plochost dráhy letu střely, dostřel a přesnost zásahu, ji řadí hned na druhé místo za uvedenou švýcarskou ostrostřeleckou puškou, jejíž střela, zarážená do hlavně starým způsobem, má ze všech známých rýhovaných pušek nejplošší dráhu letu. Při střelbě na vzdálenost 500 yardů má švýcarská kompresní střela, vypálená z této pušky, metný prostor 130 yardů!^[g]

Zatím poskytuje kompresní systém nepochybně lepší výsledky než systém expanzívních střel, protože jasně umožnil dosáhnout dosud nejplošší dráhy letu střely. Stejně nepochybné však je, že to nezpůsobuje sám tento systém, ale jiné příčiny, z nichž nejdůležitější je malá ráže. Při stejně malé ráži musí expanzívní střela dosáhnout stejně ploché dráhy letu jako její dosud úspěšnější soupeřka. To se brzy ukáže. Rýhované pušky čtyř jihozápadních německých států (Bavorska a dalších) mají stejnou ráži jako pušky rakouské, takže do nich bude možno v případě potřeby užívat rakouského střeliva a naopak. Se zavedením stejného průměru vývrtu však všechny tyto státy zavedly i expanzívní střely; tabulky praktické střelby oběma typy střel tak nejlépe ukáží jejich přednosti. Bude-li — podle našeho očekávání — expanzívní střela dosahovat stejně dobrých výsledků jako její soupeřka, měla by se jí dát přednost, protože za prvé je jistější, že se za všech okolností vtěsná do rýh; za druhé může být při stejné ráži lehčí než kompresní střela; a za třetí je méně citlivá na rozšíření vývrtu, k němuž dochází u všech puškových hlavní po delším užívání.

VI

Všechny rýhované pušky, které jsme až dosud popisovali, byty předovky. Nicméně už dříve existovalo velmi mnoho typů palných zbraní, které se nabíjely zezadu. Děla se zezadu nabíjela dříve než zpředu a v nejstarších zbrojnicích mají pušky a pistole dvě či tři sta let staré s pohyblivým závěrem, do něhož se mohla vložit prachová náplň, aniž musela být protlačována hlavní pomocí nabijáku. Velmi obtížné vždycky bylo spojit pohyblivý závěr s hlavní tak, aby se mohl snadno oddělit a zase nasadit, a zároveň upevnit závěr natolik, aby toto spojení dokázalo odolat explozi. Vzhledem k tehdejší nedokonalé technice nebylo divu, že se tyto dva požadavky nedaly spojit. Bud byly součásti upevňující závěr k hlavni málo pevné a trvanlivé, nebo byl proces upevňování a oddělování strašlivě pomalý. Není tedy divu, že se od těchto zbraní upustilo, že nabíjení zpředu bylo rychlejší a že nabiják měl nadále vrch.

Když se v moderní době vojáci a puškaři začali zabývat konstrukcí palné zbraně, která by spojila rychlé a snadné nabíjení starých mušket s dostřelem a přesností rýhované pušky, obrátila se pozornost přirozeně znovu k nabíjení zezadu. Vytvořením vhodného systému upevnění závěru by byly všechny nesnáze překonány. Střela, jejíž průměr by byl o trochu větší než průměr vývrtu, by mohla pak být spolu s náplní vkládána do závěru; hnána explozí, vtiskla by se do vývrtu, vměstnala se přebytkem svého olova do rýh a pohybovala se podle nich, takže by byla vyloučena jakákoli vůle. Jedinou nesnází byl způsob, jak upevnit závěr, Co však bylo nemožné v 16. a 17. století, nemůže být pokládáno za beznadějné nyní.

Předpokládáme-li, že byla tato potíž odstraněna, jsou velké výhody zadovky očividné. Doba nutná pro nabíjení se podstatně zkrátí. Není už třeba vytahovat, obracet a znovu zastrkovat nabiják. Jediným pohybem se otevře závěr, dalším se vloží na své místo náboj a třetím se závěr opět uzavře. Rychlá palba jednotlivých střelců, nebo rychlá řada salv, které jsou za mnoha rozhodujících situací tak důležité, jsou tím zajištěny tak, jak to nedokáže žádná předovka.

U všech předovek se nabíjení ještě ztěžuje, když voják při přestřelce poklekne nebo zalehne za nějakým krytem. Ve skrytu nemůže držet pušku vztyčenou, a tak většina prachu ulpí při nasýpání na stěnách vývrtu; bude-li držet pušku svisle, musí se odkrýt. Zadovku může nabíjet v každé poloze, dokonce aniž přitom spustí zrak z nepřítele, neboť nemusí při nabíjení hledět na pušku. V linii může nabíjet v chůzi, může za postupu střílet ránu za ranou, přesto však se blíží k nepříteli s puškou stále nabitou. Střela může mít nejjednodušší konstrukci a může být zcela plná, a přece není možné, aby nesledovala rýhy, jako se to stávalo u kompresních i expanzívnich střel, ani nedojde k jiné nemilé nehodě. Čištění pušky je neobyčejně usnadněno. Nábojová komora, tj. místo, kam se vkládá střelný prach a střela, tedy část, která se vždycky nejvíce znečistí, je zde zcela otevřena; a hlaveň či duši, otevřenou na obou koncích, lze snadno prohlížet a dokonale vyčistit. Části kolem závěru, které musí být velmi těžké, neboť by jinak neodolaly explozi, posouvají těžiště pušky blíže k rameni a tím usnadňují stabilní zamíření.

Viděli jsme, že jediná nesnáz tkvěla v spolehlivém uzavření závěru. Je nesporné, že tato nesnáz byla nyní úplně překonána. Počet zadovek, které se objevily během posledních dvaceti let, je obdivuhodný a aspoň některé z nich splňují všechno rozumné očekávání, jak pokud jde o účinnost a pevnost závěrového mechanismu, tak pokud jde o snadnost a rychlost upevňování a snímání závěru. Jako vojenských zbraní se však zatím používá pouze tří různých systémů.

První z nich je puška, kterou je teď vyzbrojena švédská a norská pěchota. Závěrový mechanismus je zřejmě dost praktický a pevný. Náplň je zapalována zápalkou, přičemž kohoutek i piston jsou ve spodní části komory. O výsledcích praktické střelby z této pušky jsme se však dosud nemohli dovědět žádné podrobnosti.

Druhým systémem je revolver. Revolver, stejně jako rýhovaná puška, je velmi starý německý vynález. Už před staletími se zhotovovaly pistole s několika hlavněmi, opatřené otočným mechanismem, který po každém výstřelu otočil další hlaveň do polohy potřebné k tomu, aby mohl působit zámek. V Americe se této myšlenky znovu chopil plukovník Colt. Oddělil komory od hlavní, takže jediná hlaveň sloužila všem otáčejícím se komorám; zbraň se tak stala zadovkou. Protože většina čtenářů měla s některou z těchto Coltových pistolí už jistě co dělat, není nutno je popisovat; kromě toho by složitost mechanismu znemožnila jakýkoli podrobný popis bez nákresů. Tato zbraň je odpalována zápalkou a sférická kule, o něco větší než vývrt hlavně, se vtěsnává do rýh, když je protlačována hlavní. Jakmile vešel Coltův vynález ve známost, bylo vynalezeno množství ručních palných zbraní s otáčivým mechanismem, ale pouze Deane a Adams skutečně zjednodušili a zdokonalili revolver jako vojenskou zbraň. Celý systém je však nesmírně složitý a pro válečné účely se ho dá použit jen u pistolí. S několika zdokonaleními se však tento revolver stane nepostradatelnou zbraní veškerého jezdectva a námořníků při výsadku, pro dělostřelce pak bude mnohem užitečnější než kterákoli karabina. Ve své nynější podobě má strašlivé účinky při bojích zblízka; bylo jím vyzbrojeno nejen americké jezdectvo, ale byl zaveden i u britského, amerického, francouzského a ruského námořnictva a u námořnictva jiných zemi.

Švédská puška i revolver se odpalují zvenku obyčejnou zápalkou. Třetí typ zadovek, pruská jehlovka, o níž se teď tolik mluví, úplně skoncovala i s tím; náplň se zapaluje zevnitř.

Jehlovku vynalezl civilista pan Dreyse ze Sömmerdy v Prusku. Objevil nejprve způsob odpalování pušky jehlou, vniknuvší náhle do výbušné látky uložené v náboji, a už roku 1835 dovršil svůj vynález sestrojením zadovky vybavené tímto jehlovým zapalovacím mechanismem. Pruská vláda okamžitě koupila tajemství výroby a dokázala je udržet až do roku 1848, kdy proniklo na veřejnost; mezitím se Prusové rozhodli vyzbrojit touto zbraní v případě války veškerou svou pěchotu a začali jehlovky vyrábět. Dnes je jimi vyzbrojena všechna řadová pěchota a větší část zeměbrany, kdežto celé lehké jezdectvo právě dostává zezadu nabíjené jehlové karabiny.

O závěrovém mechanismu této zbraně lze říci jen to, že je to patrně nejjednodušší, nejpraktičtější a nejtrvanlivější ze všech dosud navrhovaných mechanismů. Má už za sebou léta zkoušek a jedinou chybou, kterou u něho bylo možno zjistit, je to, že nevydrží tak dlouho a nesnese tolik výstřelů jako nehybný závěr předovky. Ale to je nedostatek, kterému se zřejmě nelze vyhnout u žádné zadovky, a nutnost vyměnit několik součástí závěru o něco dříve než u starých zbraní nemůže nijak zmenšit veliké přednosti této zbraně.

Náboj obsahuje střelu, prachovou náplň a výbušnou slož, a vkládá se neotevřený do nábojové komory, která je o něco prostornější než rýhovaná hlaveň. Prostým pohybem ruky se uzavře závěr a současně se zbraň natáhne. Zvenčí však žádný kohoutek není. Za náplní je v dutém železném válečku silná ostrá ocelová jehla, uváděná do pohybu spirálovitým perem. Natažení pušky záleží pouze v tom, že se tato zpruha stáhne dozadu, stlačí a zadrží; stisknutím spouště se pero uvolní a ihned vyrazí jehlu prudce vpřed; jehla prorazí nábojnici, okamžitě vznítí výbušnou slož a tak zapálí náplň. K nabití a výstřelu je u této pušky zapotřebí pouze pěti pohybů; otevření závěru, vložení náboje, uzavření závěru, zamíření a výstřel. Není divu, že s takovouto puškou lze za minutu vystřelit pět dobře mířených ran.

Střely, jichž se do jehlovky zpočátku používalo, měly velmi nevhodný tvar a jejich dráha letu byla tudíž velmi vysoká. Tento nedostatek byl nedávno velmi úspěšně odstraněn. Střela je nyní mnohem delší a má tvar žaludu, vyňatého z kalíšku. Má značně menší průměr, než je průměr vývrtu hlavně; její zadní konec je vsazen do jakési číšky z měkkého kovu, aby střela měla potřebnou tloušťku. Tato číška lpí při průchodu hlavní na střele, vměstná se do rýh a dává tak střele podélnou rotaci; zároveň podstatně zmenšuje tření v hlavni, a přesto úplně odstraňuje vůli. Praktické výsledky střelby z této pušky se nyní zlepšily do té míry, že hledí používané dříve pro vzdálenost 600 kroků (500 yardů) slouží nyní pro 900 kroků (750 yardů); dráha letu střely se tak zajisté mimořádně zploštila.

Nic není vzdálenějšího pravdě než tvrzení, že jehlovka má příliš složitou konstrukci. Součástí, z nichž se skládá závěrový mechanismus a jehlový zámek, je nejen mnohem méně, ale jsou i daleko pevnější než části, z nichž se skládá obvyklý perkusní zámek; a ten přece nikdo nepokládá za příliš složitý pro užití v drsných podmínkách války. Nadto pak vyžaduje rozborka běžného perkusního zámku značné množství času a různé nářadí, zatímco jehlový zámek se dá rozebrat a složit neuvěřitelně rychle a jedinými nástroji při tom bude vojákových deset prstů. Jedinou součástí zámku, která se může polámat, je sama jehla. Každý voják však má s sebou náhradní jehlu, kterou může okamžitě vložit do zámku, aniž ho musí rozebírat, a to dokonce během akce. Máme rovněž zprávy, že pan Dreyse zlomení jehly téměř vyloučil zdokonalením zámku: jehla se nyní vrací na své chráněné místo hned poté, kdy vznítila náplň.

Dráha letu střely dnešní pruské jehlovky je téměř stejná jako enfieldské pušky; ráže je proti enfieldské pušce poněkud větší. Kdyby se ráže jehlovky zmenšila na ráži rakouské, nebo ještě lépe švýcarské ostrostřelecké pušky, nepochybně by se jim oběma vyrovnala dostřelem, přesností i plochostí dráhy letu střely, a její další obrovské přednosti by jí přitom zůstaly. Závěrový mechanismus by mohl být proti dnešnímu stavu dokonce ještě značně zpevněn a těžiště pušky by se posunulo ještě blíže k rameni mířícího vojáka.

Vyzbrojení nějaké armády zbraní schopnou tak rychlé střelby jistě vyvolá mnoho dohadů, jaké změny to přivodí v taktice, a to zvláště u lidí s takovým sklonem ke spekulování, jako jsou Severoněmci. Sporům kolem takzvané revoluce v taktice, kterou prý způsobí jehlovka, není konce. Většina pruské vojenské veřejnosti přišla nakonec k závěru, že proti praporu střílejícímu rychle za sebou salvami z jehlovek se vůbec nedá podniknout zteč a že tudíž bodák dohrál svou roli. Kdyby byla tato nesmyslná myšlenka převládla, způsobila by jehlovka Prusům mnohé kruté porážky. Naštěstí italská válka dokázala všem, kdo měli oči k vidění, že palba moderních rýhovaných pušek nemusí být odvážně útočícímu praporu vždycky tak strašně nebezpečná, a Bedřich Karel, princ Pruský, použil této příležitosti, aby připomněl svým druhům, že pasívní obrana vede vždy k porážce, i když má obránce sebelepší výzbroj. Proud vojenského veřejného mínění se obrátil. Znovu se začalo přicházet na to, že bitvy nevyhrávají pušky, ale lidé; a způsobí-li nová puška nějakou reálnou změnu taktiky, bude to návrat k širšímu používání rozvinutých linií (kde to dovoluje terén) a dokonce i k útoku v linii, který poté, kdy vyhrál Bedřichu Velikému většinu bitev, upadl v pruské pěchotě téměř v zapomenutí.

VII

Po přehledu různých systémů, podle nichž se konstruují rozličné rýhované pušky užívané dnes v evropských armádách, nemůžeme uzavřít své téma a neříci několik slov o pušce, která sice není zavedena v žádné armádě, ale která je po zásluze velmi populární pro svou podivuhodnou přesnost na velké vzdálenosti. Máme samozřejmě na mysli Whitworthovu rýhovanou pušku.

Nemýlíme-li se, činí si pan Whitworth nárok na původnost dvou zásad v konstrukci svých palných zbraní; je to šestiúhelníkový vývrt hlavně a mechanické přiléhání střely k vývrtu. Vývrt hlavně nemá kruhový, nýbrž šestiúhelníkový průřez po celé délce a má velmi prudké stoupání čili otočky, jak je vidět na povrchu šestihranné střely. Střela sama je z tvrdého kovu, zapadá do vývrtu co nejtěsněji a nemá působením exploze měnit svůj tvar, protože ji jejích šest hran vede otočkami rýh s neomylnou jistotou. Aby se zabránilo vůli a aby se vývrt hlavně promazával, dává se mezi prachovou náplň a střelu tabulka nebo dýnko z mastného materiálu; to prochází za střelou k ústí hlavně a přitom se tuk rozpouští teplem vznikajícím explozí.

Přes nepopiratelně skvělé výsledky, jichž pan Whitworth se svou puškou dosáhl, jsme přesvědčeni, že tento princip pokulhává jak za systémem expanzívních nebo kompresních střel, tak i za zadovkami se střelou o větším průměru, než je průměr vývrtu. Jinak řečeno, jsme přesvědčeni, že by Whitworthovu pušku překonala jak puška na expanzívní střely, tak puška na kompresní střely nebo puška sestrojená podle systému pruské jehlovky, kdyby byly stejně dokonale vypracovány, kdyby měly stejně malou ráži a kdyby všechny ostatní okolnosti byly stejné. Ať je mechanické přiléhání střely k vývrtu u pana Whitwortha sebepřesnější, nemůže jeho střela přilnout tak těsně jako střela měnící svůj tvar ve chvíli exploze a po ní. U jeho pušek s tvrdými střelami se vždycky vyskytuje to, čeho se rýhovaná puška musí rozhodně vyvarovat, totiž vůle a v důsledku toho i unikáni plynů; úplně to nemůže odstranit ani roztavený tuk, zvláště u pušky, jejíž vývrt se dlouhým užíváním poněkud rozšířil. U každého mechanického těsnění existuje v takovém případě zcela určitá hranice, to jest střela musí do hlavně zapadat natolik volně, aby do ní snadno a rychle vklouzla i po několika tuctech výstřelů. V důsledku toho přiléhají tyto šestihranné střely k hlavni jen volně, a i když nevíme zcela přesně, jak velká je vůle, přece jen se podle toho, že střela, obalená papírem, klouže dolů docela lehce i bez mazání, dá soudit, že vůle není o mnoho menší (je-li vůbec menší) než u enfieldské střely, kde činí setinu palce. Pan Whitworth se při sestrojování své pušky patrně řídil hlavně dvěma vůdčími myšlenkami: za prvé chtěl odstranit jakoukoli možnost znečištění rýh, a za druhé chtěl odstranit všechny náhodnosti, které by znemožnily válcovité střele sledovat rýhy (v takových případech se může znemožnit jak expanze, tak komprese střely), tím, že předem vzájemně přizpůsobí tvar vývrtu a tvar střely. K znečištění rýh částečkami olova odštípnutými od střely může dojít u všech rýhovaných pušek se střelami z měkkého olova; případy, kdy střela nemůže správně sledovat rýhy, se přiházejí jak u kompresních, tak u expanzívních pušek, ne však u zadovek pruského vzoru. Žádná z těchto potíží však není tak velká, aby ji nebylo možno překonat a aby bylo nutno pro její odstranění obětovat hlavní zásadu konstrukce rýhovaných pušek, totiž to, že střela sleduje rýhy, aniž mezi ní a vývrtem zbývá jakákoli vůle.

Toto naše tvrzení se opírá o skvělou autoritu, totiž o pana Whitwortha samého. Víme, že se pan Whitworth u své pušky zřekl svého systému mechanického těsnění, a je jisté, že dnes většina střelců nestřílí z jeho pušky tvrdou, pevnou šestihrannou střelou, nýbrž měkkou olověnou válcovitou střelou. Tato střela je u základny vyhloubena podobně jako střela enfieldská, nemá však zátku; je velmi dlouhá (jedna, o váze 480 granů, je třikrát delší než její průměr; druhá, o váze 530 granů, je třiapůlkrát delší než její průměr) a vměstnává se do rýh působením exploze. Tady vidíme, že pan Whitworth úplně opustil svou zásadu mechanického těsnění pro zásadu expanze a že se Whitworthova puška změnila v podčeleď rodu Minié stejně, jako tomu kdysi bylo s puškou enfieldskou. Zůstává jen šestiúhelníkový vývrt hlavně; jak však bude vyhovovat u pušky s expanzívní střelou?

Šestiúhelníkový vývrt má přirozeně šest rýh, a jak jsme viděli, zjistilo se, že pro expanzívní střely vyhovuje sudý počet rýh méně než lichý počet, protože není žádoucí, aby dvě rýhy ležely souměrně proti sobě. Dále u většiny pušek s expanzívními střelami jsou rýhy velmi mělké - u enfieldské jsou například stěží viditelné. V šestiúhelníku činí rozdíl mezi průměrem vnitřního kruhu (který představuje vlastní vývrt) a vnějšího kruhu (vedeného šesti úhly) asi ²/₁₃ čili o něco méně než šestinu průměru vnitřního kruhu; jinak řečeno, olovo se musí rozšířit téměř o ¹/₆ svého průměru, než může patřičně přilnout do úhlů šestiúhelníkového vývrtu. Z toho by mělo vyplývat, že šestiúhelníkový vývrt je sice neobyčejně důmyslný pro systém mechanického těsnění, ale pro expanzívní systém se asi hodí ze všeho nejméně.

Ale jak ukazují výsledky téměř všech střeleckých závodů, přece jen vyhovuje. Jak je to možné, když pan Whitworth opustil podstatu své zásady a nyní používá principu, pro nějž není jeho puška přizpůsobena?

Především je tu skvělé vypracování pušky. Je známo, že v přesnosti nejdrobnějších a dokonce mikrometrických detailů se panu Whitworthovi nikdo nevyrovná. Jeho pušky jsou stejně jako jeho technické přístroje skvělými vzory konstrukce detailů. Podívejte se na mušku jeho pušky a srovnejte ji s jinými vzory! Žádná se jí nevyrovná; a u pušek s dostřelem 1000 yardů je to nesmírná výhoda.

Za druhé, a to je hlavní: ráže Whitworthovy pušky je 0,451 palce v nejmenším průměru vývrtu (který jsme nazvali vnitřním kruhem). Enfieldská puška má ráži 0,577, švýcarská ostrostřelecká puška, o níž jsme nejednou řekli, že má nejplošší dosud známou dráhu střely, má ráži 0,413 palce. Podívejme se nyní na rozdíly ve tvaru střely. Whitworthova expanzívní střela o váze 530 granů je asi o tři osminy palce delší než enfieldská střela o téže váze; zatímco Whitworthova střela je asi třiapůlkrát delší než její průměr, činí délka enfieldské střely sotva dvojnásobek jejího průměru. Je jasné, že střela téže váhy a se stejnou náplni překoná odpor vzduchu snáze, tj. má nižší dráhu letu, je-li štíhlá a dlouhá, než když je krátká a tlustá. Enfieldská náplň váží 68 granů prachu; pro Whitworthovu pušku se užívá náplní o váze 60, 70 a 80 granů; dobří střelci, kteří jsou na tuto pušku zvyklí, říkají však, že je zapotřebí osmdesátigranové náplně, aby se střela správně rozšířila a aby dosáhla dobrých výsledků na dlouhé vzdálenosti. Náplň Whitworthovy pušky je tedy o celou šestinu větší než náplň pušky enfieldské; tato náplň by měla mít větší účinek (i při stejné váze), neboť exploduje v omezenějším prostoru a působí na mnohem menší plochu střely.

Zde tedy máme další příklad obrovských výhod malé ráže, která znamená dlouhou, štíhlou a zahrocenou střelu. Ten čtenář, který pozorně sledoval naše zkoumání výhod různých pušek, už asi dávno přišel k závěru, že tvar střely je mnohem důležitější než systém, podle něhož je zkonstruována střela či puška, a že k tomu, abychom získali pro vojáky snadno přenosné střelivo nejlepšího tvaru, musíme mít malou ráži vývrtu. To nás znovu učí Whitworthova rýhovaná puška.

Dále si z ní můžeme vzít poučení, že při malé ráži skýtá dlouhý a těžký hrot střely dostatečný odpor, aby se dutá zadní část střely spolehlivě rozšířila i bez zátky. Whitworthova střela má ve své základně jen malou prohlubeň a nemá žádnou zátku a přitom se má rozšířit nejméně třikrát více než kterákoli jiná expanzívní střela; přesto při náplni o váze 80 granů prachu (kterou puška snese bez přílišného zpětného rázu) sleduje rýhy zcela uspokojivě.

Silně pochybujeme, že se rýhovaná puška pana Whitwortha někdy stane vojenskou zbraní; domníváme se naopak, že se šestiúhelníkového vývrtu brzy přestane vůbec užívat. Kdyby dobrovolníci, kteří se prakticky přesvědčili o lepších výsledcích střelby z Whitworthovy pušky oproti dnešní pušce enfieldské, navrhli, aby byli vyzbrojeni touto zbraní, dozajista by značně přestřelili. Domníváme se, že tyto dva typy zbraní naprosto nelze srovnávat. Whitworthova puška je luxusní zbraň, jejíž výroba je nejméně dvakrát tak drahá jako výroba enfieldské pušky. Ve své dnešní podobě je to zbraň příliš jemná na to, aby ji dostal do rukou každý voják; ale odstraňte například jemnou mušku a nahraďte ji jinou, která by odolala hrubému zacházení, a přesnost pušky na dlouhé vzdálenosti se podstatně sníží. Aby bylo možno Whitworthovou puškou vyzbrojit jak armádu, tak i dobrovolníky, muselo by se udělat jedno ze dvou opatření: buď by se musela zachovat ráže nyní zavedených ručních zbraní — a pak by Whitworthova puška s ráží dnešní pušky enfieldské měla daleko horší výsledky než dnešní Whitworthova puška; nebo by se musela ráže zmenšit řekněme na ráži dnešní Whitworthovy pušky, pak by však enfieldská puška s touto zmenšenou ráží, pokud by se ovšem na její výrobu věnovalo tolik prostředků jako na výrobu Whitworthovy zbraně, měla pravděpodobně stejné nebo i lepší výsledky než puška Whitworthova.

VIII

Na závěr krátce zrekapitulujeme různé systémy rýhovaných pušek, jichž se nyní užívá, a zásady, které můžeme u této zbraně pokládat za pevně dané.

Existují tyto různé systémy rýhovaných pušek:

1. Systém zarážení, při němž se těsně přiléhající střela, zabalená do obkladu, vtlouká do hlavně silnými údery nabijáku. To je nejstarší způsob, jak vměstnat střelu do rýh. U vojenských zbraní se nyní téměř všude od něho upustilo; hlavní a velmi pozoruhodnou výjimkou je nová švýcarská ostrostřelecká puška, která má velmi malou ráži, dlouhou střelu s ostrým hrotem a dosahuje ze všech nyní užívaných rýhovaných pušek nejplošší dráhy letu střely. Tato puška není určena do výzbroje veškeré pěchoty, nýbrž pouze pro vybrané jednotky, a musí se pečlivě nabíjet, má-li mít ony skvělé výsledky, kterými vyniká nad všechny ostatní dnes známé rýhované pušky.

2. Systém zplošťování volně přiléhající střely narážením na nějakou překážku na dně závěru (buď okraj zúžené komory - u Delvigne, nebo trn umístěný uprostřed komory - u Thouvenina), čímž je střela vtlačena do rýh. Tento způsob, svého času velmi rozšířený, je nyní už víceméně překonán dalšími systémy. Poznamenejme zároveň, že tento systém vyžaduje dosti velkou ráži, protože jinak by komora byla příliš úzká.

3. Expanzívní systém, při němž je volně přiléhající podlouhlá střela vyhloubena u základny a při němž plyny vzniklé explozí vnikají do prohlubně a takříkajíc ji nadouvají natolik, že střela těsně přilne k vývrtu a sleduje rýhy. Tento systém je nyní všeobecně oblíben a dá se stále značně zdokonalovat, Jak nedávno ukázaly skvělé výsledky, jichž dosáhl pan Whitworth se svou puškou poté, kdy převzal zásadu expanze.

4. Systém komprese, při němž se dosáhne stejného výsledku tím, že se střela opatří hlubokými kruhovými zářezy; tyto zářezy umožňují, aby se střela silou exploze, jíž odporuje váha těžké přední části střely, stlačila po délce, čímž se patřičně zvětší její průměr. Tento způsob je sice očividně méně spolehlivý než expanzívní princip, ale u malých ráží měl skvělé výsledky, jak se ukázalo v Rakousku a ve Švýcarsku. Kompresní střela vystřelená z výše uvedené švýcarské ostrostřelecké pušky však přesto nedosahuje tak dobrých výsledků jako těsně přiléhající střela obalená obkladem a vypalovaná z téže zbraně.

5. Systém zadovek, který sám o sobě předčí všechny ostatní systémy rýhovaných pušek způsobem nabíjení a střelby, současně dává největší jistotu, že střela sleduje rýhy, protože komora i střela mohou být o něco větší než ostatní vývrt a střela tak nemůže proniknout k ústí, aniž je vtlačena do rýh. Zdá se, že tomuto systému je vskutku souzeno, aby postupně vytlačil všechny ostatní.

Nepočítáme sem Whitworthův systém mechanického těsnění, protože se ho už nepoužívá, aspoň pokud jde o ruční palné zbraně — a jen o těch nyní pojednáváme.

Hodnotíme-li různé systémy podle jejich vlastních kvalit, musíme říci, že nejvýše stojí zezadu nabíjená jehlovka; po ní následuje expanzívní systém a pak kompresní systém. První dva systémy lze pokládat za překonané; i když totiž zarážení střely do hlavně dosahuje prozatím ve Švýcarsku lepších výsledků než kompresní systém u zbraní stejné ráže, rozhodně bychom neměli bez velmi důkladného prozkoumání připisovat zásluhy na těchto výsledcích samotnému systému: kromě toho se uznává, že se švýcarská ostrostřelecká střela s obkladem nehodí pro masové použití u pěchoty.

Zároveň jsme viděli, že od zavedení podlouhlých střel má konstrukční systém pušky či střely pro délku dostřelu, plochost dráhy letu střely a přesnost zásahu jen podružný význam. Dokud byly střely kulaté, měl systém rýhování větší význam, protože tehdy všechny kule narážely na odpor vzduchu za přibližně stejných podmínek a vlivy prudšího stoupání rýh, jejich větší hloubky či počtu atd. byly poměrně daleko významnější než nyní. S podlouhlými střelami se však objevuje nový prvek. Střela se může vyrábět delší nebo kratší v dosti velkém rozmezí a teď jde o to, jaký tvar střely je nejvýhodnější. Teoreticky je jasné, že stejná hmota olova, vystřelená stejnou počáteční rychlostí, zachová tuto rychlost lépe, bude-li mít střela dlouhý a štíhlý tvar, než když bude krátká a tlustá; vždycky se ovšem předpokládá, že střela má podélnou rotaci, kterou jí dává rýhovaná puška, aby se zabránilo převracení střely za letu. Odpor vzduchu působí jako brzdící síla; postupně snižuje původní rychlost, kterou střele dala exploze prachové náplně, a tím zaviňuje stále rostoucí působení gravitační síly, dává jí takříkajíc větší moc nad střelou. Počáteční rychlost závisí na velikosti náplně a do jisté míry i na konstrukci zbraně; tyto veličiny proto můžeme pokládat za dané; síla gravitace je rovněž dána a má určitou velikost; proměnlivou veličinou je tedy pouze tvar střely, který ji má umožnit, aby pronikla vzduchem s co nejmenším odporem; a k tomu, aby se snížil odpor vzduchu, se — jak jsme už řekli — hodí dlouhá a štíhlá střela daleko lépe než krátká a tlustá střela téže váhy.

Maximální váha střely pro vojenské účely je rovněž danou veličinou. Voják musí být s to nést nejméně šedesát nábojů kromě své výzbroje a výstroje. Aby tedy bylo možno zhotovit střelu nejdokonalejšího tvaru při dané váze olova (řekněme 530 granů), musíme zvětšit délku a zmenšit tloušťku, čili musíme zmenšit ráži pušky. Do jisté míry to bude možné u všech systémů bez výjimky. Podívejte se na enfieldskou střelu vážící 530 granů a na stejně těžkou střelu Whitworthovu; jediný pohled stačí k vysvětlení, proč má Whitworthova střela o tolik plošší dráhu letu (tj. proč o tolik lépe zachovává svou počáteční rychlost) a proč tedy snadno zasáhne cil ve vzdálenosti 1000 yardů, zatímco na enfieldskou střelu není při této vzdálenosti spolehnutí. Přitom jsou obě tyto střely expanzívní a celková konstrukce Whitworthovy pušky jistě není pro expanzívní střely nejvhodnější. Nebo se podívejte na švýcarskou ostrostřeleckou pušku, která má vývrt ještě menší než puška Whitworthova a dosahuje ještě lepších výsledků a ještě plošší dráhy letu střely bez ohledu na to, zdaje její střela zarážena do hlavně s obkladem, nebo volně vsunuta a komprimována explozí. Nebo si vezměte pruskou jehlovku; poněvadž se zmenšil průměr a prodloužila se délka střely, která se zavádí do širokého vývrtu knoflíkem nebo ucpávkou, nese při stejném hledí, které dříve označovalo dostřel 600 yardů, nyní na vzdálenost 900 yardů. Můžeme proto s dostatečnou jistotou považovat za daný fakt, že všeobecně vzato bude účinnost rýhované pušky bez ohledu na systém, jakým je puška konstruována, nepřímo úměrná průměru vývrtu pušky. Čím menší je ráže, tím lepší je puška a naopak.

Těmito poznámkami uzavíráme téma, které se snad mnohým čtenářům zdálo dost nezáživné. Jeho význam je však veliký. Žádný inteligentní voják by neměl zůstat v nevědomosti pokud jde o zásady, podle nichž je zkonstruována jeho zbraň a podle nichž má fungovat. To, co jsme se zde pokusili vyložit, mají znát ve většině kontinentálních armád všichni poddůstojníci; a většina dobrovolníků, kteří jsou "rozumem země", by jistě měla znát svou palnou zbraň stejně dobře jako oni.

Napsal B. Engels od konce října 1860
do první poloviny ledna 1861
Otištěno v „The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire“,
čís. 9, 11, 14, 15, 17, 18, 19 a 20
ze 3. a 17. listopadu, 8., 15. a 29. prosince 1860
a z 5., 12. a 19. ledna 1861,
a ve sborníku
"Essays Addressed to Volunteers",
Londýn 1861

Podle textu sborníku
srovnaného s textem časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a - pěší myslivci. (Pozn. red.)

b Tyto žlábky (cannelures) vynalezl jiný francouzský důstojník, Tamisier. Kromě toho, že snižovaly váhu střely a tření o stěny hlavně, měly tyto žlábky také vyrovnávat let střely vzduchem na způsob křídel šípu a snižovat tak dráhu letu střely. (Engelsova poznámka.)

c Ve sborníku "Essays Addressed to Volunteers" je zde doplněno: "pokud se značně nezmenší ráže". (Pozn. red.)

d Ve sborníku "Essays Addressed to Volunteers" je zde doplněno: "ale bavorská puška má také malý průměr vývrtu". (Pozn. red.)

e - setrvačnost. (Pozn. red.)

f 1 gran = necelá ¹/₁₆ gramu. (Pozn. čes. red.)

g Metným prostorem se tu rozumí ten úsek dráhy letu střely, v němž dráha střely nepřevyšuje výšku člověka, tedy asi 6 stop. Tak v tomto případě střela, namířená na patu terče šest stop vysokého a 500 yardů vzdáleného, zasáhne každý předmět šest stop vysoký, stojící v záměrné kdekoli mezi 370 a 500 yardy od střelce. Jinými slovy, při vzdálenosti 500 yardů se při odhadu vzdálenosti cíle lze dopustit chyby 130 yardů a cíl bude přesto zasažen, jestliže ovšem bylo správné zamíření. (Engelsova poznámka.)

131 Jde o revoluční osvobozeneckou válku anglických kolonií v Severní Americe za nezávislost (1775-1783). Povstání severoamerických kolonii proti anglickému panství bylo vyvoláno touhou rodícího se amerického národa po samostatnosti a po odstranění překážek, které rozvoji kapitalismu stavělo do cesty anglické koloniální panství. Válka měla charakter buržoazní revoluce. Výsledkem vítězství Severoameričanů bylo zřízení nezávislého buržoazního státu — Spojených států severoamerických.

Za Francouzské revoluce válčila Francie od roku 1792 po řadu let proti kontrarevoluční koalici evropských států. Války proti revoluční Francii tehdy vedly zejména Anglie, Prusko, Rakousko a Rusko.

Změny taktiky, které přinesla americká a francouzská revoluční válka, charakterizuje Engels podrobněji ve stati "Pěchota"; viz Marx-Engels, Spisy 14.