Napětí na peněžním trhu

Karel Marx

Napětí na peněžním trhu

Londýn 10. listopadu 1860

Došlo k dlouho předvídané události - k úniku zlata a v důsledku toho i ke zvýšení diskontní sazby. Včera zvýšila Anglická banka diskontní sazbu ze 4 na 4,5 %. Ve stejném měsíci roku 1859 nepřekročila bankovní sazba 3 % přesto, že tehdy odcházely na Východ ohromné zásilky stříbra, jež dosáhly částky 13 234 305 liber šterlinků. Banka zřejmě chtěla zadržet únik zlata ze svých sklepů, jejichž zásoba činila 26. září 16 255 951 liber šterlinků, ale nyní se snížila na 13 897 085 liber šterlinků, nepočítáme-li 43 000 liber, které byly z banky vyzdviženy včera. Únik, který začal 26. září, stále rostl, až dosáhl tento týden téměř 300 000 liber šterlinků. Značný dovoz obilí by musel samozřejmě dříve či později vést k vývozu drahých kovů, protože však směnky na platby za obilí ještě nejsou splatné, nemůže se tím nynější únik vysvětlit; nadto k němu dochází právě ve chvíli, kdy je diskontní sazba v Londýně vyšší než v Paříži, Amsterodamu, Bruselu a Hamburku a kdy vývoz zlata jako burzovní operace nedává žádné zisky.

Kam tedy zlato uniká? Do sklepů Francouzské banky. Nynější diskontní sazba Francouzské banky činí pouze 3 %, ačkoli od konce srpna ztratil tento podnik na 4 milióny liber št., zatímco se jeho diskontní operace za srpen a září zvýšily asi o 3 milióny liber šterlinků. Každá obyčejná banka by byla za těchto okolností zvýšila svou diskontní sazbu, ale Ludvík Bonaparte v obavě, aby nevyvolal na peněžním trhu zřetelný neklid, přikazuje bance nakupovat zlato se ztrátou a bude ji nutit, aby v této jistě naprosto neobchodnické operaci pokračovala. Na druhé straně Anglická banka ukazuje, že není s to zastavit nynější únik zvýšením procentní sazby. Včera například nebylo z emisního oddělení banky vyzdviženo žádné zlato v prutech, zato z bankovního oddělení bylo odebráno značné množství v sovereignech. Jedním z nutných důsledků vychvalovaných bankovních zákonů sira Roberta Peela z let 1844 a 1845^[132] je to, že obchodní veřejnost nikdy nezná skutečné množství vyvážených drahých kovů, protože bankovní oddělení neuveřejňuje žádné přehledy o sovereignech vybraných z jeho pokladnice.

Zvyšování oficiální diskontní sazby Anglické banky, zvláště bude-li pokračovat, donutí přirozeně Francouzskou banku vykročit stejným směrem, a tak už nebude možné, aby Ludvík Bonaparte přikazoval ředitelům banky nakupovat zlato se ztrátou a zakrýval tak zjevný zmatek na peněžním trhu. Avšak ani tím se nezastaví únik zlata z Anglie, protože v příslušnou dobu budou splatné obilní směnky, a platit bude nutno hotovými.

Napsal K. Marx 10. listopadu 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune"
čís. 6111 z 24. listopadu 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

132 Ve snaze překonat potíže při směňování bankovek za zlato přijala anglická vláda v roce 1844 na návrh Roberta Peela zákon o reformě Anglické banky. Podle tohoto zákona byla banka rozdělena na dvě zcela nezávislá oddělení se zvláštními fondy v hotovosti: bankovní, které provádělo ryze bankovní operace, a emisní, které vydávalo bankovky. Bankovky měly být podloženy speciálním zlatým fondem, který musel být vždy v hotovosti po ruce. Emise bankovek, které nebyly kryty zlatem, byla omezena na 14 miliónů liber šterlinků. Podle bankovního zákona z roku 1844 však množství bankovek v oběhu fakticky nezáviselo na krycím fondu, ale na poptávce ve sféře oběhu. Za hospodářských krizí, kdy byla peněžní tíseň zvláště veliká, zastavovala anglická vláda dočasně platnost zákonů z roku 1844 a zvyšovala množství bankovek nekrytých zlatem.