Brighton a Wimbledon

Bedřich Engels

Brighton a Wimbledon

Cvičení dobrovolnických jednotek z Londýna a okolí, která se konala o velikonočním pondělí, zřejmě plně potvrdila předpovědi, vyjádřené v našem článku "Dobrovolničtí generálové". Pokus lorda Ranelagha shromáždit pod svým velením na jeden den všechny dobrovolníky svého okruhu vyvolal okamžitě rozkol mezi jednotlivými sbory. V osobě lorda Buryho se vynořil protikandidát na vrchního velitele, který proti manévrům v Brightonu postavil polní cvičení ve Wimbledonu. Rozpory mezi jednotlivými sbory byly značné, a tak se stalo, že někteří šli pod velením lorda Ranelagha do Brightonu, jiní pod vedením lorda Buryho do Wimbledonu, další rovněž do Wimbledonu, ale samostatně, jiní do Richmondu a někteří do Wansteadu. Toto rozptýlení samo o sobě by nebylo škodlivé. Každý sbor je na ostatních úplně nezávislý a má právo strávit sváteční den, jak se mu zlíbí. Velmi škodlivé však musejí být, a také jsou, rozhořčené hádky, osobní hašteření a nepřátelství, které toto roztříštění předcházely a které budou určitě ještě nějaký čas trvat. Velící důstojníci se rozhodli pro tu či onu stranu; jejich mužstvo se rovněž někam přidalo, ne však vždy na stejnou stranu jako velitelé; a tak většina londýnských dobrovolníků se rozpoltila na dvě velké části - na frakci Ranelaghovu a na frakci Buryho. Značné množství vojáků ze sborů, které se měly dostavit do Wimbledonu, se objevilo v Brightonu, beze zbraní, ale ve stejnokroji, na protest proti rozhodnutí a rozkazu svých vlastních přímých představených; a lord Ranelagh, jehož tento výraz sympatií úžasně potěšil, z nich dokonce sestavil provizorní prapor a s neobyčejně jemným vojenským vkusem, jaký jsme doposud neviděli v žádné armádě, jim dovolil, aby se zúčastnili slavnostního pochodu spolu s jeho vlastními vojáky. Tak to aspoň oznamuje "Daily Telegraph"^[144].

Ptáme se, jakým právem vystupují ať už lord Ranelagh nebo lord Bury jako kandidáti na dobrovolnické generály a vyvolávají tak neshody mezi jednotkami, které doposud harmonicky spolupracovaly? Oba tito důstojníci sloužili v pravidelné armádě; jestliže měli generálské ambice, mohli — jako i jiní — o toto postavení usilovat obvyklou cestou, přičemž vzhledem ke svému společenskému postavení měli desetkrát lepší vyhlídky než obrovská většina jejich ostatních druhů. Když vstupovali mezi dobrovolníky, věděli velmi dobře, že v činné službě je nejvyšší dosažitelnou hodností u těchto vojsk hodnost podplukovníka, že kdyby byli dobrovolníci někdy povoláni do činné služby, byli by zařazeni do brigád spolu s řadovým vojskem a milicí a podřízeni velitelům brigád z řadového vojska, a že už sama podstata britské vojenské organizace znemožňuje, aby byli jmenováni generálové z řad jiných vojsk, než je řadové vojsko. Usilujíce o postavení dočasných dobrovolnických generálů, usilují o místa, na něž ani oni, ani žádný jiný dobrovolnický důstojník nebude nikdy povolán a která nejsou schopni vzhledem k nedostatku zkušeností v řízení vojenských mas zastávat. Jestliže však narušují souhru mezi jednotlivými sbory ve svém okrsku a riskují přitom, že způsobí hnutí vážnou škodu, jen proto, aby si jeden den zahráli na generály, pak si zaslouží tím přísnějšího a rozhodnějšího odsouzení.

Při všech velkých shromážděních dobrovolníků bylo doposud zvykem nabídnout vrchní velení a právo jmenovat brigádní a divizní generály vojenskému veliteli okruhu. Ve svém předcházejícím článku (Viz "Dobrovolničtí generálové") jsme řekli, že tento postup plně schvalujeme, protože je v souladu s vojenskou etiketou a subordinací a protože zabezpečuje jmenování schopných velitelů. Teď vidíme, že to má ještě větší význam. Kdyby bylo velení velikonočního cvičení bývalo svěřeno příslušným autoritám, nebylo by došlo k rozkolu a všemu tomu hašteření by se bylo možno vyhnout. Londýnští velitelé však zřejmě naočkovali svým vojákům nanejvýš směšný strach před hlavním štábem. Jejich bojové heslo je: "Proboha, nepouštějte k tomu hlavní štáb!" My na severu nejsme tak vyběraví. Vždycky jsme se svými přirozenými vojenskými představenými skvěle vycházeli a přinášelo nám to výhody; doufáme rovněž, že starý systém bude platit i nadále a že se tím uchráníme před směšnými spory, které nyní rozdělují londýnské jednotky.

Jak podezřívaví jsou Londýňané vůči hlavnímu štábu, ukázalo pozdvižení vyvolané přítomností generála Scarletta, který byl do Brightonu delegován hlavním štábem, aby podal zprávu o průběhu cvičení. Mudrcové z různých sborů potřásali hlavami co nejpovážlivěji. Vyslat sem tohoto generála bylo pokusem hlavního štábu o první nenápadný krůček, který by měl - jak se předpovídalo vzápětí nejhrůznější následky, kdyby se to vzalo jako samozřejmost. Dobrovolníci by tedy měli vlastně protestovat; a vskutku bylo navrženo, aby generál Scarlett neměl právo na slavnostní pozdrav, který náleží pouze lordu správci hrabství. Nakonec se to vyřešilo tak, že oba přišli společně a společně přijali i poctu. To, že se o takových otázkách vůbec mohlo diskutovat, však ukazuje, jak nesprávně chápou někteří dobrovolníci své postavení.

Tak vidíme, že ani pokud jde o kázeň uvnitř sborů, ani pokud jde o subordinaci či dokonce úctu k vyšším důstojníkům nepřineslo toto velikonoční cvičení londýnským dobrovolníkům žádný prospěch.

Podíváme se teď na jednotlivá polní cvičení, přitom však musíme upozornit na to, že můžeme vycházet pouze ze zpráv londýnského tisku, které jsou ve vojenských otázkách mimořádně neúplné a nejasné; kdybychom se proto dopustili faktických omylů, nelze nám to klást za vinu.

Pět brigád lorda Ranelagha zaujalo po slavnostním pochodu postavení východně od Brightonu, čelem k městu. Brigády byly velmi malé, každá měla tři prapory průměrně o 400 mužích. Těmito silami měl být obsazen řetěz pahorků, který byl na tak malý počet vojáků příliš rozlehlý. Jestliže v takovém případě 7000 mužů přijme boj, pak jen za předpokladu, že nepřítel nemá příliš velkou početní převahu, neboť jinak by se vojska stáhla ke svým zálohám. Velitel by tudíž rozčlenil svá vojska jako obvykle do první a druhé linie a do zálohy, co nejlépe by podpořil svůj bok, a odrážení jakýchkoli obchvatných pohybů nepřítele by svěřil svým zálohám a hlavním silám (které jsou podle předpokladu v jeho týlu). Ale jak je patrno téměř ze všech zpráv, roztáhl lord Ranelagh všech svých 7000 mužů do jediné linie! Vypracoval svůj plán pro trojnásobný počet vojáků, a protože jich místo 20 000 přišlo jen 7000, nechal tímto menším počtem obsadit veškerý terén, určený pro očekávaný větší počet. Jestliže se to opravdu stalo, pak to vyřešilo Ranelaghovy aspirace na generála, ať už dobrovolnického či jiného, jednou provždy. Nijak se nám nechce věřit, že by se dopustit takového nesmyslu, všechen tisk se na tom však shoduje s takřka nevídanou jednomyslností, a proto musíme věřit, že tomu tak skutečně bylo. Dokonce se tvrdí, že tam byla malá záloha o několika rotách, dvě třetiny z nich byly prý však náhle povolány do první linie, takže v poli byl sotva stín druhé linie či zálohy.

Na tuto první linii, s její předpokládanou druhou linií a s předpokládanou zálohou, zaútočil předpokládaný nepřítel, který byl uvítán střelbou jednotlivých střelců a po jejich zatlačení řadovou střelbou pravokřídelních rot. Těžko říci, proč se dobrovolníci na manévrech učí střelbě v řadách. Všichni vojáci, kteří byli kdy v boji, s námi jistě budou souhlasit, že střelba v řadách, jíž se trochu používalo v dobách, kdy linie postupovaly husím krokem, nyní zcela zastarala, že se nikdy nemůže osvědčit tváří v tvář nepříteli a že spojovací článek mezi střelbou jednotlivých střelců a salvou je nepotřebný.

Pomyslný protivník zatlačil obrannou linii zpět. Jak byla znázorněna akce druhé linie a záloh (o nichž se koneckonců muselo předpokládat, že podporují první linii), to nedovedeme pochopit. Prapory musely přece předpokládat, nejen že byty zahnány, ale také že jim byla poskytnuta pomoc. Pak byla obsazena a rovněž ztracena i druhá linie pahorků v týlu, na třetí terénní vlně však došlo k obratu, dorazily pomyslné posily a nepřítel byl zahnán, nikoli však vážně pronásledován.

Z "Times" se dovídáme, že prováděné pohyby byly co nejprostší. Uvádíme přehled, který získal dopisovatel "Telegraphu" od jednoho důstojníka jako zprávu o pohybech jeho praporu:

"Když šiky přišly ve čtyřstupu, utvořily kolonu se čtvrtinovou vzdáleností před 1. rotou; kolona zatočila vlevo a rozvinula se znovu směrem k 1. rotě, postoupila v linii, kryta 1. rotou, a zastavila se; zatroubil se sraz a nastoupili jednotliví střelci; palba rot pravého křídla; linie ustoupila a přešla ve čtyřstupech, počínaje krajním pravým křídlem, po rotách dozadu; změna fronty v kolonu; utvořila se kolona se čtvrtinovou vzdáleností v týlu 1. roty; otočila se v pochodu po rotách kolem středu; rozevřela se z týlu na vzdálenost otočení; vytočila se doleva vpřed do linie a vypálila salvu; roty postoupily v kolonách, od pravého křídla stupňovitě vzad; vyrovnaly se na 1. rotu a vytvořily před ní kolonu se čtvrtinovou vzdáleností; rozvinuly se na 2. rotu; pak 1. rota postoupila na linii fronty a ostatní se vytočily napravo; vytvořila se kolona se čtvrtinovou vzdáleností za 1. rotou, ve čtyřstupech zleva, a tak prapor opustil pahorek."

O tom, jak se tyto pohyby prováděly, víme jen to, že — jak tomu u dobrovolníků bývá — vzdálenosti byly často narušovány a že roty se při tvoření linie rozcházely.

Ve Wimbledonu prováděl lord Grosvenor se svým praporem manévry časně ráno a odpochodoval s ním, když přišly dvě brigády (necelých 4000 mužů) lorda Buryho. Tyto brigády provedly velmi jednoduché cvičení, které však bylo velmi dobře přizpůsobeno k tomu, aby dalo vojákům představu o událostech a změnách sestav, jaké se mohou vyskytovat ve skutečné válce. Vše je tak dobře popsáno v projevu plukovníka McMurda, že nám zbývá dodat jen jedno: i zde nacházíme střelbu v řadách, která měla vyplnit interval mezi ústupem jednotlivých střelců a zahájením palby salvami — věc, kterou co nejrozhodněji odsuzujeme jako chybnou ve všech směrech. Vévoda z Wellingtonu v takových chvílích spíše nechal své vojáky zalehnout, a ne vstát proto, aby se nechali postřelovat dělostřelectvem a odpovídali mu slabou, málo účinnou a je samotné demoralizující střelbou v řadách.

Jinak se plně shodujeme se skvělým projevem plukovníka McMurda, jímž tyto poznámky uzavíráme. Doufáme, že si všichni dobrovolníci povšimnou toho, co McMurdo říká o pořadovém vý cviku roty, a že si to zapamatují. Základní výcvik dobrovolníků musí nutně být méně dokonalý než výcvik vojáků pravidelné armády, nicméně je nanejvýš důležitý proto, aby prapor upevnil. Jen maximální pozornost věnovaná rotnímu pořadovému výcviku může do jisté míry tento nevyhnutelný nedostatek odstranit.

Plukovník McMurdo říká:

"Dobrovolníci! Lidem znalým své věci není nutno do podrobností vysvětlovat pohyby, které jste dnes prováděli, myslím však, že je potřeba, abych vás upozornil na povahu obou postavení, která jste zaujali v průběhu svých polních cvičení. První postavení, které jste zaujali, bylo přirozeně velmi silné - tak silné, že by dvě třetiny nepřátel nemohly účinně operovat. Operace nepřátelského jezdectva by byly bez účinku a ani dělostřelectvo by vám nemohlo uškodit jinak než vertikální palbou. Předpokládalo se, že nepřítel shledá toto postavení příliš silným a pokusí se dosáhnout roviny, na níž teď stojíme, tím, že nás obejde z boku jedním z oněch dlouhých údolí směrem k Wimbledonu. Proto bylo nutno opustit silné postavení, které jste původně zaujímali, a obrátit frontu vlevo. Nepřítel chtěl dosáhnout dvojího cíle. Chtěl se dostat na rovnou pláň, aby mohl spolu se svou pěchotou nasadit i dělostřelectvo a jezdectvo, a chtěl rovněž tím, že obejde váš levý bok, dosáhnout wimbledonské silnice, po níž by mohl pochodovat přes vaše postavení na Londýn. Chtěl bych vám objasnit rozdíl mezí dvěma postaveními, která jste zaujali. Bylo to něco docela jiného, když jste byli rozloženi podél onoho rozeklaného hřebene pahorků, kde jste byli mimo dosah jezdectva i dělostřelectva. Tam jste nepřítele drželi v šachu a tam by ho byl mohl držet v šachu i sebemenší počet odvážných vojáků; zde však jste rozmístěni tak jako na jakémsi kulečníkovém stole, kde byste mohli být vystaveni operacím snad nejlepších vojsk v Evropě. Pozoroval jsem, že některé prapory byly poněkud nepevné, když zde tvořily linii. Nevytýkám jim to, protože měly dosud velmi málo praktického výcviku. Byly však nepevné; a jestliže byly nepevné při zaujímání linie dnes, jak by to vypadalo, kdyby byla tato pláň zasypána palbou nepřátelského dělostřelectva, kdyby vás trápila žízeň, kdyby četní vaší kamarádi kolem vás padali a kdybyste náhle v prachu a dýmu cítili, že se sama země pod vámi chvěje pod prudkým útokem nepřátelského jezdectva? Považte, jak lehko by mohla mladá vojska za takovýchto okolností ztratit pevnost. Jak lze všechno to přemoci? Kázní a jen kázní. Slovem kázeň nemyslím nápravu špatného chování, myslím tím ono navyklé spojení, onu jednotu ducha a těla, zaměřenou k určitému cíli; onu jednotu ducha a těla, která uvádí v činnost jednotku jako celek a způsobuje, že rota, prapor či brigáda pracuje jako stroj. Toho však lze dosáhnout pouze výcvikem v rotě; toho lze dosáhnout jen tím, že věnujeme velkou pozornost výcviku jednotlivce; domnívám se totiž, že rota je jednotkou, která tvoří armádu — budou-li tedy jednotlivci dobře vycvičeni a pevni, bude pevná rota a bude pevná celá armáda. Všechno, čemu jste se naučili při střelbách, všechno vaše nadšeni, všechno vaše vlastenectví nebude v den bitvy k ničemu, nebudete-li důkladně ovládat výcvik roty. Rozhodující je výcvik roty a nic než výcvik roty, a proto vás prosím, abyste uvážili, že výtečná střelba není všechno, protože vám nic nepomůže, nebude-li vaše sestava dokonale pevná pod palbou. Pánové, máte za sebou těžký den na vlhké půdě, a proto vás nebudu déle zdržovat, ale propouštím vás do vašich domovů, které jste schopni tak dobře hájit."

Napsal B. Engels kolem 4. dubna 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 31 ze 6. dubna 1861
Podpis: F. E.

Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

144 "Daily Telegraph" ["Denní telegraf"] - anglický liberální a od osmdesátých let 19. století konzervativní list; pod tímto názvem vycházel v Londýně od roku 1855 do roku 1937; od roku 1937 po splynutí s listem "Morning Post" ["Ranní pošta"] vychází pod názvem "Daily Telegraph and Morning Post".