Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Monsieur Fould[214]
Paříž 16. listopadu 1861
Znalcům v oboru vysoké politické komedie poskytne francouzský "Moniteur" ze 14. listopadu ten nejčistší požitek. Jako ve starém klasickém dramatu stíhá hrdiny neviditelný, všemocný osud — osud v podobě deficitu jedné miliardy franků. Jako ve starém dramatu vedou dialog pouze dvě osoby, Oidipus-Bonaparte a Teiresias-Fould. Tragika se však mění v komiku, protože Teiresias říká jen to, co mu Oidipus předtím našeptal.
K nejcharakterističtějším trikům bonapartistické komedie patří to, že své staré, už obehrané personae dramatis[a] uvádí stále znovu na scénu jako zbrusu nové hrdiny. Billault přijde na místo Persignyho a pak zase Persigny místo Billaulta! Stejně je tomu v bonapartistickém tisku! Grandguillot, Cassagnac, Limayrac jsou přestrkováni sem a tam mezi "Constitutionnelem", "Pays" a "Patrií". Pana Vérona, tohoto "bourgeois de Paris"[215], nahradí ve vedení "Constitutionnelu" Cesena, Cesenu Cucheval, Cuchevala Cassagnac, Cassagnaca Renée, Renéa Grandguillot a po šesti letech nastoupí Véron zase na své staré místo jako zbrusu nový hrdina.
I za konstitučního systému se stal Thiers zase novou veličinou, jakmile byl odstaven Guizot, a Molé, jakmile byl odstaven Thiers, načež se koloběh znovu opakoval. Jenže tito různí lidé byli představiteli různých stran a směrů. Jestliže se vzájemně vytlačovali, aby se vystřídali, a jestliže se vystřídali, aby se znovu vzájemně vytlačovah, zrcadlil tento kolotoč střídavou převahu stran, které vůbec tvořily pays légal[b] za Ludvíka Filipa. Avšak Billault či Persigny, Walewski či Thouvenel, La Roquette či Fould, Grandguillot či Limayrac? To je to, čemu Angličané říkají "a distinction without difference" (rozlišování bez rozdílu). Všichni zastupují totéž — státní převrat. Nezastupují různé zájmy a strany lidu. Zastupují jen různé rysy císařovy tváře. Jsou to jen rozličné masky skrývající jediný obličej.
"Times", jejichž slabou stránkou je srovnávání, porovnávají Ludvíka Bonaparta s Ludvíkem XVI. a Foulda s Turgotem. Fould a Turgot! To je asi totéž, jako kdybychom chtěli srovnávat pana Vaillanta s Carnotem jcn proto, že oba úřadovali v ministerstvu války. Turgot stál v čele nové ekonomické školy osmnáctého století, fyziokratické školy[216]. Byl jedním z intelektuálních hrdinů, kteří svrhli starý režim, zatímco Ludvík XVI. byl ztělesněním tohoto starého režimu. Kdo však je Fould? Fould, příslušník dynastické opozice[217] za Ludvíka Filipa, byl přes svou dotěrnou vtíravost zásadně odstavován, kdykoli měla dynastická opozice možnost jmenovat ministra financí. Fould platí za "financier dangereux"[c] a za tuto pověst vděčí různým svým nezdařeným finančním operacím. Stačilo, že nějaký návrh hájil, aby ho sněmovny zamítly. Přišla prozatímní vláda. Sotva byla vyhlášena, už se Fould vecpal k Ledru-Rollinovi, nabídl se za ministra financí a — navrhl státní bankrot. Námluvy se nepovedly a odmrštěný nápadník napsal z pomsty pamflet "Pas d'assignats!". Nakonec našel Fould v Ludvíku Bonapartovi člověka, který měl dost odvahy, aby vydal panu Fouldovi napospas francouzský státní poklad.
Fould byl úzce spjat s machinacemi, které 10. prosince 1848 zajistily "synovcovu"[d] volbu za presidenta. Fould byl velmi přičinlivým přítelem a finančně připravil státní převrat. Druhý prosinec 1851 znamenal nejen vítězství Ludvíka Bonaparta, ale i vítězství Fouldovo. Fould byl všemohoucí. Fould se stal státním ministrem. Fould směl dokonce i ze svých menus plaisirs[e] udělat státní záležitosti. Vedle diktatury nad financemi uchvátil i diktaturu nad divadly. Jako ostatní pověstní mužové ze světa haute finance[f], dělí Fould své vášně mezi dolar a mezi hrdinky kulis. Fould se stal sultánem kulis. Spolu s Péreirem je Fould vynálezcem finančního systému císařství. Je přímým původcem devíti desetin nynějšího deficitu. V roce 1860 se velký Fould konečně stáhl zpět do soukromí, aby se roku 1861 znovu objevil v císařské finanční komedii jako "a new man" ("zbrusu nový člověk"). Fould znovu vystupuje v roli Turgota, Fould jako markýz Poza! Applaudite, amici![g]
Napsal K. Marx 15. listopadu 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 318 z 19. listopadu 1861Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — postavy dramatu, jednající osoby. (Pozn. red.)
b — okruh osob oprávněných volit. (Pozn. red.)
c — "nebezpečného finančníka". (Pozn. red.)
d — tj. Ludvíka Bonaparta. (Pozn. red.)
e — doslova: radovánek, přeneseně: drobných vydání (na různé zábavy apod.). (Pozn. red.)
f — finanční aristokracie. (Pozn. red.)
g Tleskejte, přátelé! (Pozn. red.)
214 Tento článek, datovaný tak, jako by došel z Paříže, napsal Marx v Londýně. Už v dřívějších svazcích označoval některé články o problémech jednotlivých evropských zemí tak, jako by byly odeslány přímo z Paříže, Berlína nebo Vídně. Někdy také místo skutečného data uváděl datum dřívější nebo pozdější.
215 Tím, že nazývá Vérona "bourgeois de Paris" ("pařížským občanem"), naráží Marx na jeho knihu "Vzpomínky pařížského občana" ["Mémoires d'un bourgeois de Paris"], vydanou v šesti svazcích v Paříži v letech 1853-1855.
216 Fyziokratická škola — jeden ze směrů buržoazní politické ekonomie, který vznikl v padesátých letech 18. století ve Francii. Fyziokraté byli rozhodnými přívrženci velkokapitalistického zemědělství, požadovali zrušení stavovských privilegií, volnou konkurenci a svobodný obchod. Uznávali nutnost odstranění feudálního řádu, ale chtěli, aby k tomu došlo cestou pokojných přeměn, při nichž by neutrpěly škodu ani vládnoucí třídy, ani absolutistický řád. Svými filosofickými názory se fyziokraté blížili k francouzským buržoazním osvícencům 18. století. Některé ekonomické reformy, které fyziokraté navrhovali, se uskutečnily v období francouzské buržoazní revoluce.
217 Dynastická opozice — opoziční skupina ve francouzské poslanecké sněmovně za červencové monarchie. Její zástupci vyjadřovali nálady liberálních kruhů průmyslové a obchodní buržoazie, usilovali o umírněnou volební reformu, v níž viděli prostředek k odvrácení revoluce a zachování orleánské dynastie. Vůdcem dynastické opozice byl Odilon Barrot.