Finanční situace Francie

Karel Marx

Finanční situace Francie

"Times", které zpočátku císařův coup d'éclat^[a] umírněně chválily a pak do nebes vynášely, se dnes prudce obracejí od chvalozpěvu ke kritice. Způsob, jakým se tento manévr provádí, je příznačný pro leviatana anglického tisku:

"Ponecháváme jiným, aby blahopřáli císaři k jeho doznání, že je bytost smrtelná a nikoli neomylná, a protože nepochybně vládne pouze z moci meče, nepředstírá, že vládne z božského práva. Musíme se spíše tázat na finanční výsledky dosažené za deset let císařské vlády. Samy tyto výsledky jsou nesrovnatelně důležitější než fráze, jimiž jsou oznamovány… Výkonná moc dělala, co se jí zlíbilo; ministři byli odpovědni jedině císaři; stav financí byl před veřejnosti a sněmovnami zcela utajován. Procedura každoročního schvalování rozpočtu nebyla závorou, nýbrž maskou, nebyla ochranou, nýbrž podvodem. Čeho tedy dosáhl francouzský lid tím, že dal své svobody a svůj majetek k dispozici jednomu jedinému člověku?… Sám pan Fould přiznává, že v letech 1851-1858 byly otevřeny mimořádné úvěry, které dosáhly částky 2 800 000 000 franků, a že schodek letošního roku činí neméně než 1 miliardu franků.

Nevíme, jak byly tyto částky získány. Rozhodně ne cestou zdanění. Tvrdí se, že byly vydány 4 milióny, vyplacené Francouzskou bankou za obnovení jejích výsad; 5¹/₂ miliónu bylo vypůjčeno z dotačního fondu armády a do oběhu byly vrženy nejrůznější úvěrové papíry. Pokud jde o okamžitý stav věcí, ujišťuje nás náš pařížský dopisovatel, že ve státní pokladně není dost peněz na výplatu půlročních dividend, která připadá na příští měsíc. Tak žalostný a hanebný je stav francouzských financí po deseti letech skvělého a úspěšného císařství a teprve nyní, v okamžiku, kdy není s to splnit své běžné závazky, svěřuje se francouzská vláda do jisté míry národu a ukazuje mu kousek pravdy, která se skrývala za pompézní fantasmagorií tak hojně vychvalovaného finančního rozkvětu. A dokonce ještě v tomto okamžiku je ‚Revue des deux Mondes' vydávána soudnímu stíhání, protože uveřejnila několik zpráv o finančním stavu Francie, jimž lze vytýkat jen to, že jsou příliš růžové."

"Times" se pak ptají na příčiny tohoto zhroucení. Za dcset let existence císařství vzrostl francouzský vývozní obchod o víc než dvojnásobek. S průmyslem se rozvíjelo i zemědělství a současně se rozrůstala i železniční síí. Úvěrový systém, který byl před rokem 1848 teprve v počátcích, se prudce a všestranně rozvíjel. Celý tento vývoj nepřišel na císařův rozkaz, nýbrž vyplynul z převratných změn na světovém trhu, k nimž došlo po objevení zlata v Kalifornii a v Austrálii. Co však způsobilo katastrofu?

"Times" připomínají mimořádné výdaje na armádu a válečné loďstvo, které jsou přirozeným plodem toho, že se Ludvík Bonaparte snaží hrát v Evropě Napoleona. Připomínají rovněž války a nakonec i obrovské výdaje na veřejné stavby, které měly zaměstnat podnikatele i proletariát a udržet je tak v dobré náladě.

"Ale," pokračuje list, "to všechno nestačí k vysvětlení tohoto strašného schodku, největšího v análech dějin… K agresívnímu zbrojení v armádě a námořnictvu, ke státním stavbám a k příležitostným válkám se přidružil hanebný a všeobecný systém rabování. Zlatý déšť se snesl na císařství a jeho přívržence. Obrovské, náhle a záhadně nabyté majetky vyvolávaly pohoršení a údiv, pokud se nestaly tak houfným, ba všeobecným jevem, že pohoršení utichalo a údiv slábl. Moderní Francie nám poskytla klíč k oněm místům Juvenálových satir, kde se náhle nabyté bohatství označuje za zločin proti lidu. O skvostných bytech, nádherných kočárech, nadměrné marnotratnosti lidí, o nichž je známo, že před státním převratem jen třeli bídu s nouzí, se mluví všude. Dvůr hospodařil s takřka neuvěřitelnou marnotratností. Nové paláce vyrůstaly jako mávnutím kouzelného proutku a lesk ancien régime^[b] byl daleko zastíněn. Výstřednost neznala mezí, kromě státního pokladu a státního úvěru. Státní poklad už neexistuje a státní úvěr je vyčerpán. To přineslo Francii deset let císařství."

Pro Evropu je nepochybně nejdůležitější otázka, zda se císařský finanční systém může proměnit v konstituční finanční systém, jak to slibuje korespondence Ludvíka Bonaparta s Fouldem. Nejde tu o chvilkové záměry jednotlivých osob. Jde o ekonomické životní podmínky restaurovaného císařství. Podvodný finanční systém by se mohl změnit v prozaický finanční systém jen tehdy, kdyby úplatkářství přestalo být obecně užívaným prostředkem vlády, kdyby se počty armády a válečného loďstva snížily na mírové stavy a nynější režim by se tedy zřekl své napoleonské povahy, a konečně kdyby se zcela upustilo od dosavadního plánu připoutat část buržoazie a městského proletariátu velkými státními stavbami a jinými veřejnými pracemi k současnému režimu. Neznamenalo by však splnění všech těchto podmínek: "Et propter vitam vivendi perdere causas"^[c]? Věří se skutečně, že může být pod napoleonskou hrmou obnoven skromný systém Ludvíka Filipa? Je to stejně nemožné, jako nemohla červencová monarchie existovat pod drapeau blanc^[218].

Označovali jsme proto od počátku coup d'éclat ze 14. listopadu za komedii (viz Monsieur Fould a nepochybovali jsme ani na okamžik, že tato komedie má jen dvojí účel: odstranit okamžité potíže a přežít zimu. Dosáhne-li se obou cílů, zazní na jaře válečná polnice a císařství se pokusí, aby válka tentokrát zaplatila své náklady. Nezapomínejme, že až dosud — a to byl nutný následek pouze hraného napoleonství — platila bonapartistická Francie celou svou slávu z francouzského státního měšce.

Anglický tisk došel po krátkém zakolísání ke stejným závěrům jak o vážnosti slibů ze 14. listopadu, tak o možnosti jejich splnění.

Tak dnešní "Times" píší v citovaném úvodníku:

"Císař upouští od vypsání mimořádných úvěrů. Není to nic jiného než projev ctnostného sebezapření, které obvykle předchází novou francouzskou půjčku, málokdy ji však přežije."

A v jejich burzovním článku se praví:

"Je velká otázka, zda finanční krizí zrozená náhlá finanční svatost vydrží i potom, až křečový záchvat pomine, státní pokladna se znovu naplní a nová půjčka bude zajištěna?…

Říká se, že veřejné mínění bude císaře nutit, aby provedl Fouldův program proti své vůli. Nebylo by však správnější říci, že je každý ochoten podlehnout tomuto sebeklamu, zatímco dodavatelé pro armádu a loďstvo a spekulanti s jistotou počítají, že na jaře, po překonání nynějšího nebezpečí, najde ‚Moniteur' dostatečné důvody — ať už je to ‚změna v evropské situaci', nutnost cosi napravit nebo čest Francie ohrožená kdesi nebezpečím, ať už je to katolická víra nebo svoboda a civilizace lidstva — aby se Francie vrátila ke starému finančnímu systému, od kterého ostatně nelze natrvalo upustit v zemi, kde vládne vojenská diktatura a kde neexistuje všeobecně uznané a neporušitelné ústavní právo?"

Ve stejném smyslu se vyjadřuje i "Economist". Svůj rozklad uzavírá slovy:

"Bez ohledu na dekret zůstane vždy politické riziko hlavni zásadou člověka, který naprosto nepochybuje o tom, že by sebemenší chyba mohla vyvrátit jeho dynastii."

Až dosud vystavoval Ludvík Bonaparte Evropu nebezpečím jen proto, že byl sám vystaven stálému nebezpečí ve Francii. Lze věřit, že bude pro Evropu tím méně nebezpečný, čím větší nebezpečí bude jemu samému hrozit ve Francii? Jen tehdy, bude-li mít vnitřní nebezpečí dost času k výbuchu.

Napsal K. Marx 18. listopadu 1861
Otištěno v "Die Presse",
čís. 322 z 23. listopadu 1861

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — mistrovský kousek. (Pozn. red.)

b — starého režimu. (Pozn. red.)

c "Kvůli životu obětovat zdroje žití" (Juvenál, "Satiry"). (Pozn. red.)

218 Drapeau blanc (bílý prapor) - státní vlajka Francie v dobách bourbonské monarchie a v období restaurace. S nastolením buržoazní červencové monarchie a s příchodem orleánské dynastie k moci se vrátila trikolóra (modrobíločervcná vlajka), která byla státní vlajkou Francie v období buržoazní revoluce z konce 18. století a za císařství Napoleona I.