Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Poučení z americké války


Když jsme před několika týdny upozorňovali na proces očisty, který se ukázal jako nutný v americké dobrovolnické armádě (viz Dobrovolničtí důstojníci), zdaleka jsme nevyčerpali cenná poučení, jež tato válka neustále poskytuje dobrovolníkům na této straně Atlantiku. Proto si dovolujeme znovu se vrátit k tomuto tématu.

Způsob, jak se nyní válčí v Americe, skutečně nemá předchůdce. Asi milión mužů, téměř rovnoměrně rozdělených do dvou nepřátelských táborů, stojí teď od Missouri až po Chesapeakský záliv už přibližně šest měsíců proti sobě, aniž došlo k jediné všeobecné akci. V Missouri tyto dvě armády postupují, stahují se, svádějí bitvu, postupují a znovu se stahují, pořád kolem dokola bez jakéhokoli viditelného výsledku; i teď, po sedmi měsících pochodů a zpětných pochodů, které musely tento kraj strašlivým způsobem zpustošit, se zdá, že k rozhodnutí je stejně daleko jako kdykoli předtím. V Kentucky po delším období zdánlivé neutrality[235], které bylo ve skutečnosti obdobím příprav, se může zřejmě čekat podobná situace; v Západní Virgínii dochází stále k drobným akcím bez nějakého zřejmého výsledku; a na Potomaku, kde jsou na obou stranách téměř na dohled od sebe soustředěny největší masy, se ani jedni, ani druzí nemají k útoku a dokazují tím, že by za dané situace ani vítězství nebylo k ničemu. A jestliže vlivem nějakých okolností, které s touto situací nemají nic společného, nedojde k velké změně, bude možná tento neplodný systém vedení války pokračovat ještě po řadu příštích měsíců.

Jak si to máme vysvětlit?

Američané mají na obou stranách téměř výhradně dobrovolníky. Nevelké jádro dřívější pravidelné armády Spojených států se buď rozplynulo, nebo je příliš slabé, aby mohlo působit na obrovské masy nevycvičených nováčků, které se nahromadily na válčišti. Na to, aby udělali ze všech těchto mužů vojáky, nestačí ani výcvikoví poddůstojníci. Výcvik proto nutně postupuje velmi pomalu a ve skutečnosti se vůbec nedá říci, jak dlouho to může trvat, než tento nádherný lidský materiál shromážděný na obou březích Potomaku bude schopen pohybu ve velkých masách a dokáže vést nebo přijmout bitvu spojenými silami.

Ale i kdyby tito lidé mohli proděiat výcvik v nějaké rozumné lhůtě, není dost důstojníků, kteří by je vedli. Nemluvě o nižších důstojnících, kteří se ovšem nedají vzít z řad civilistů, nedostává se důstojníků na velitele praporů, i kdyby se taková funkce měla svěřit každému poručíkovi a praporčíkovi od pravidelného vojska. Proto se nelze obejít bez značného počtu plukovníků z řad civilistů; a žádný, kdo zná naše vlastní dobrovolníky, jistě nebude považovat McClellana nebo Beauregarda za nějaké ustrašence jen proto, že se odmítají pustit do útočné akce nebo složitých strategických manévrů, když mají jejich rozkazy vykonávat plukovníci z řad civilistů, kteří slouží teprve šest měsíců.

Předpokládejme však, že tato obtíž byla vcelku překonána, že plukovníci z řad civilistů nabyli se svými uniformami také vědomostí, zkušeností a jistoty, tak jak to potřebují pro výkon své služby — alespoň pokud jde o pěchotu. Ale jak to bude vypadat u jezdectva? Vycvičit pluk jezdectva vyžaduje od důstojníků, kteří výcvik provádějí, víc času a víc zkušeností než dostat do formy pluk pěchoty. I když předpokládáme, že všichni muži přicházejí ke svým sborům s dostatečnou znalostí jezdeckého umění - to znamená, že se dovedou na svých koních pevně držet, ovládají je a umějí je obsloužit a nakrmit — sotva to zkrátí dobu potřebnou k výcviku. Vojenská jízda, tato kontrola nad koněm, při níž jezdec vede koně všemi pohyby, které jsou nutné při změnách jezdeckých sestav, je něco docela jiného než jízda běžná u civilistů. O Napoleonově jezdectvu, které sir William Napier ("Dějiny války na Pyrenejském poloostrově") považoval málem za lepší než anglické jezdectvo té doby, je dobře známo, že se skládalo z těch nejhorších jezdců, kteří kdy zdobili sedlo; a mnoho našich nejlepších sportovních jezdců zjistilo při vstupu do dobrovolnického jezdeckého sboru, že se mají ještě hodně co učit. Nemusí nás tedy nijak překvapovat, že jsou na tom Američané s jezdectvem velmi špatně a že to málo, co mají, se podobá kozákům nebo indiánským nepravidelným jezdcům (rangers), kteří se nehodí pro útok v semknutém tvaru.

U dělostřelectva, a právě tak u ženijního vojska, to musí být ještě horší. Oba tyto druhy vojsk vyžadují vysokou odbornost dlouhý a pečlivý výcvik důstojníků i poddůstojníků, a samozřejmě i větší výcvik mužstva než pěchota. Dělostřelectvo je kromě toho ještě složitější druh vojska než jezdectvo: potřebuje děla, koně naučené tomuto způsobu tahu, a dva druhy vycvičených lidí — dělostřelce a vozataje; mimoto je zapotřebí značný počet muničních vozů, velké ohňostrůjcovské díly na výrobu střeliva, kovárny, dílny atd., to všechno vybavené složitými stroji. Federovaní[236] prý mají v poli celkem 600 děl; ale jak asi jsou tato děla obsluhována, dovedeme si snadno představit, vždyť víme, že je naprosto nemožné dát během šesti měsíců z ničeho dohromady 100 kompletních, dobře vybavených a dobře obsluhovaných baterií.

Předpokládejme však znovu, že všechny tyto obtíže byly překonány a že bojové části obou amerických nepřátelských táborů jsou pro boj patřičně připraveny; mohou se už dát na pochod? Určitě ne. Armádu je nutno živit, a velká armáda v poměrně řídce osídlené krajině, jako je Virgínie, Kentucky a Missouri, se musí živit převážně ze skladů. Musí se doplňovat její zásoby munice; za armádou musí jít puškaři, sedláři, truhláři a jiní řemeslníci, aby udržovali v pořádku její válečnou výzbroj. Je jasné, že žádný z těchto nezbytných předpokladů v Americe neexistoval; to všechno se muselo organizovat téměř z ničeho, a nic nenasvědčuje tomu, že by se intendantura a doprava jedné i druhé armády byla dnes už vyzula z dětských střevíčků.

Amerika, jak Sever, tak Jih, jak federovaní, tak konfederovaní, neměla takřka žádnou vojenskou organizaci. Řadová armáda svým počtem naprosto nedostačovala k nasazení proti jakémukoli vážnému nepříteli; milice nebyla v Americe téměř žádná. V dřívějších válkách Unie nikdy nemusela napnout všechny své vojenské síly: Anglii v letech 1812-1814 mnoho mužů nezbývalo, a Mexiko bránily většinou jen všelijak stlučené houfy. Díky své zeměpisné poloze Amerika ve skutečnosti neměla nepřátele, kteří by ji mohli kdekoli napadnout větší silou než v nejhorším případě 30 000 či 40 000 pravidelných vojáků. Pro takový počet vojska by obrovská rozloha země byla brzy strašlivější překážkou než jakékoli vojsko, které by Amerika mohla proti němu postavit, a přitom její armáda postačovala k tomu, aby tvořila jakési jádro pro nějakých 100 000 dobrovolníků a aby tyto dobrovolníky za přiměřenou dobu vycvičila. Když však občanská válka vtáhla do boje víc než milión mužů, celý tento systém se zhroutil a všechno se muselo začit od samého začátku. Výsledky máme před sebou. Dvě obrovská, neohrabaná vojska stojí proti sobě, jedno se bojí druhého, mají téměř stejný strach z vítězství jako z porážky a přitom se s obrovskými náklady snaží ustálit v jakous takous pravidelnou organizaci. Strašlivé plýtvání penězi je zcela nevyhnutelné, neboť tu naprosto chybí organizovaný základ, na němž by bylo možno vybudovat strukturu armády. Což to může být jiné, když ve všech jejích složkách naprosto převládá nevědomost a nezkušenost? Naproti tomu užitek, který přinášejí tyto náklady v bojeschopnosti a organizaci, je mimořádně malý; ale mohlo by to být jiné?

Britští dobrovolníci mohou děkovat svému osudu, že hned zpočátku našli početnou, disciplinovanou a zkušenou armádu, která je vzala pod svá křídla. Ponecháme-li stranou předsudky, které s sebou nese každé povolání, přijala je tato armáda dobře a dobře s nimi zacházela. Ani dobrovolníci, ani veřejnost se, doufejme, nikdy nebudou domnívat, že tento nový typ vojska může někdy v té či oné míře nahradit staré vojsko. A pokud si to snad někdo myslí, měl by mu jediný pohled na situaci obou amerických dobrovolnických armád dokázat, jak je to hloupé a pošctilé. Žádná armáda nově zformovaná z civilistů nemůže nikdy zůstat bojeschopná, nebude-li vycvičena a podporována obrovskými intelektuálními a materiálními zdroji, které má v rukou poměrně silná pravidelná armáda, a především právě organizací, v níž tkví hlavní síla pravidelného vojska. Předpokládejme, že by Anglii hrozila invaze, a srovnejme si to, co by se pak asi stalo, s tím, co je nevyhnutelné v Americe. V Anglii by ministerstvo války za pomoci několika dalších úředníků, kteří by se snadno našli mezi zkušenými vojenskýnu odborníky, zvládlo všechnu dodatečnou práci, kterou by si vyžádala armáda 300 000 dobrovolníků; je tu dostatek penzionovaných důstojníků, kteří si mohou vzít osobně pod dohled řekněme každý tři nebo čtyři prapory dobrovolníků, a při troše úsilí může každý prapor dostat jednoho bojového důstojníka jako adjutanta a jednoho jako plukovníka. Jezdectvo by se pochopitelně improvizovat nedalo, ale rázná reorganizace dobrovolnického dělostřelectva — s důstojníky a vozataji z královského dělostřelectva — by pomohla doplnit obsluhy mnoha polních baterií. Civilní inženýři v Anglii čekají jen na příležitost, aby dostali výcvik ve vojenské stránce svého povolání, který by z nich okamžitě udělal prvotřídní ženijní důstojníky. Intendantnra a transportní služba jsou zorganizovány a mohly by být brzy uvedeny do stavu, kdy by uspokojily potřeby 400 000 lidí stejně snadno jako potřeby 100 000 lidí. V ničem by nebyla dezorganizace, nic by nebylo vzhůru nohama; dobrovolníci by se všude setkávali s pomocí a podporou, nikde by nemuseli tápat v temnotě; a nehledě na některé chyby, jimž se Anglie nemůže vyhnout, jakmile se pustí do války, není důvod, proč by za šest týdnů nemělo všechno poměrně hladce běžet.

Když se teď podíváme na Ameriku, vidíme, jakou cenu má pro rostoucí armádu dobrovolníků pravidelná armáda.




Napsal B. Engels koncem listopadu 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 66 ze 6. prosince 1861
Podpis: F. E.
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

235 Tím se míní neutralita státu Kentucky na počátku občanské války v USA (viz tento svazek zde).

236 Federovaní neboli unionisté (tj. stoupenci Unie) se za občanské války v USA nazývali stoupenci států Severu na rozdíl od secesionistů neboli konfederovaných, což byli stoupenci Konfederace otrokářských států Jihu.