K. Marx, B. Engels
Situace na americkém válčišti
Obsazení New Orleansu bylo, jak vyplývá z podrobných zpráv, které právě došly, vynikajícím, skoro bezpříkladným bravurním kouskem loďstva. Loďstvo unionistů se skládalo pouze z dřevěných lodí; bylo to asi šest válečných lodí, které měly každá 14 až 25 děl, a ty byly podporovány početnou eskadrou dělových a moždířových člunů. Toto loďstvo mělo před sebou dvě pevnosti, které uzavíraly průjezd do Mississippi. V dostřelu 100 děl těchto pevnosti byla řeka zatarasena silným řetězem, za nímž byly nahromaděny vodní miny, zápalné prámy a jiné ničivé prostředky. Aby se lodě dostaly mezi pevnosti, musely překonat tyto první překážky. Ale za pevnostmi byla druhá strašná obranná linie, tvořená obrněnými dělovými čluny, mezi nimiž byly "Manassas", železný beran, a "Louisiana", mohutná plovoucí baterie. Unionisté se po šest dní bezvýsledně pokoušeli bombardovat obě pevnosti, které úplně ovládaly řeku, a potom se rozhodli bez ohledu na jejich palbu ve třech oddílech prorazit železnou bariéru, plout vzhůru po řece a riskovat boj s "ironsides"[a]. Odvážný kousek se zdařil. Jakmile flotila přistála před New Orleansem, bylo ovšem o vítězství rozhodnuto.
Beauregard už neměl v Corinthu co hájit. Jeho postavení tam mělo smysl jen potud, pokud krylo Mississippi a Louisianu, a zvláště New Orleans. Strategicky je teď v takové situaci, že stačí jedna prohraná bitva, a zůstane mu jen jediná volba, totiž rozpustit svou armádu a změnit ji v gerilové oddíly, protože nemůže dále držet pohromadě celou masu svých vojsk, když nemá v týlu své armády velké město, kde se soustřeďují železnice a proviant.
McClellan nezvratně dokázal, že není žádný výtečník ve vojenství, že ho na jeho velitelské a odpovědné místo vynesla shoda příznivých náhod, že vede válku ne proto, aby nepřítele porazil, nýbrž spíš proto, aby nepřítel neporazil jeho a aby tak nepřišel o velikost, kterou si uzurpoval. Počíná si tak jako ti staří takzvaní "manévrující generálové", kteří se úzkostlivě vyhýbali jakémukoli taktickému rozhodnutí a omlouvali to tím, že nepřítele strategickým obejitím donutí, aby se vzdal svých pozic. Konfederovaní mu vždycky uniknou, protože na ně v rozhodujícím okamžiku nikdy nevyrazí. Tak je nechal klidně ustoupit z Manassasu do Richmondu — ačkoli plán jejich ústupu ohlašovaly už deset dní předem dokonce i newyorské listy (například "Tribune"). Potom rozdělil svou armádu a strategicky obchvátil konfederované, a to tak, že se opevnil s jedním sborem před Yorktownem. Pevnostní válka vždycky skýtá záminky, pro které je možné ztrácet čas a vyhýbat se bitvě. Jakmile soustředil přesilu nad konfederovanými, nechal je ustupovat z Yorktownu do Williamsburgu a odtud dále, aniž je donutil k bitvě. Tak uboze ještě nebyla vedena žádná válka. A jestliže ústupový boj u Williamsburgu neskoněil pro unionistické jednotky druhým Bull Runem[222], ale porážkou zadního voje konfederovaných, McClellan za tento výsledek vůbec nemůže.
Po pochodu dlouhém asi dvanáct (anglických) mil, ve čtyřiadvacetihodinovém lijáku a po úplně rozblácených cestách dorazilo 8000 unionistických vojáků pod velením generála Heintzelmanna (německého původu, ale rodem Pensylvánce) k Williamsburgu a narazili tu jen na slabé polní stráže nepřítele. Jakmile však nepřítel získal jistotu, že jejich počet je tak malý, začal z Williamsburgu, z kádrových jednotek, posílat posily, které postupně zvýšily počet jeho vojska až na 25 000 mužů. V devět hodin ráno nastal už opravdový boj; v půl jedné zjistil generál Heintzelmann, že vítězství se kloní na stranu soupeřovu. Posílal posla za poslem ke generálu Kearnymu, který byl o osm mil dál vzadu, ale protože cesta byla deštěm docela "rozbředlá", mohl se Kearny pohybovat kupředu jen velmi pomalu. Celou hodinu zůstal Heintzelmann bez posily a 7. a 8. jerseyský pluk, který vystřílel veškeré zásoby prachu, se začal rozbíhat do lesa po obou stranách cesty. Heintzelmann nařídil tedy plukovníkovi Menillovi, aby se s jednou pensylvánskou eskadronou jezdectva rozložil po obou okrajích lesa, a pohrozil, že se bude na prchající střílet. To je donutilo, aby se zastavili.
Kromě toho byl pořádek obnoven příkladem massachusettského pluku, který také vystřílel všechen prach, ale nasadil na pušky bodáky a v klidném postoji očekával nepřítele. Konečně bylo vidět předvoj Kearnyho pod velením brigadýra Berryho (ze státu Maine). Heintzelmannova armáda přivítala zachránce divokým hurá. Heintzelmann nařídil plukovní hudbě, aby zahrála "Yankee Doodle"[308], a postavil přisunuté jednotky Berryho tak, aby vytvořily v čele jeho vyčerpaných jednotek skoro půl míle dlouhou linii. Po přípravné přestřelce se Berryho brigáda vrhla do útoku s nasazenými bodáky a zahnala nepřítele z bitevního pole k jeho zemním opevněním, z nichž největší zůstala nakonec po opakovaných útocích a protiútocích v rukou jednotek Unie. Tak se obnovila rovnováha bitvy. Berryho příchod unionisty zachránil. Ve čtyři hodiny dorazily brigády Jamesonova a Birneyova a rozhodly o vítězství. V devět hodin večer začal ústup konfederovaných z Williamsburgu ve směru na Richmond, v němž pokračovali i druhý den za tvrdého pronásledování Heintzelmannovým jezdectvem. Již mezi šestou a sedmou hodinou ráno po bitvě obsadil Heintzelmann Williamsburg jednotkami generála Jamesona. Zadní voj prchajícího nepřítele vyklidil město na druhém konci teprve půl hodiny předtím. Heintzelmannova bitva byla v pravém smyslu slova bitvou pěchoty. Dělostřelectvo v ní nehrálo skoro žádnou úlohu. Rozhodovala palba z pušek a bodákové útoky. Kdyby chtěl Kongres ve Washingtonu vyslovit někomu poděkování, pak by patřilo generálu Heintzelmannovi, který zachránil Yankee před druhým Bull Runem, a ne McClellanovi, který se podle svého obyčeje vyhnul "taktickému rozhodnutí" a nechal početně slabšího nepřítele upláchnout potřetí.
Armáda konfederovaných ve Virgínii má větší naděje než armáda Beauregardova, jednak proto, že má proti sobě McClellana, a ne Hallecka, a potom proto, že její ústupovou cestu přetínají řeky, které tečou z hor do moře. Ale aby se armáda bez bitvy nerozpadla v bandy, budou její generálové nuceni dříve nebo později přijmout rozhodující bitvu, stejně jako se museli Rusové bít u Smolenska a Borodina proti vůli správně usuzujících generálů. Ať bylo McClellanovo vedení války sebeubožejší, jsou už konfederovaní ustavičným ustupováním se ztrátami dělostřelectva, munice a jiných válečných zásob, a k tomu ještě drobnými neúspěšnými ústupovými srážkami rozhodně těžce demoralizováni, jak se ukáže v den rozhodující bitvy. Můžeme tedy shrnout:
Jestliže Beauregard nebo Jefferson Davis prohrají rozhodující bitvu, rozpadnou se jejich armády v bandy. Jestliže někdo z nich rozhodující bitvu vyhraje, což je skoro vyloučeno, pak se rozpad jejich armád v nejlepším případě odsune. Nejsou s to už ani z vítězství vytěžit alespoň trochu trvalý prospěch. Jakmile postoupí o dvacet anglických mil kupředu, uvíznou a budou muset očekávat novou ofenzívu protivníka.
Zbývá ještě prozkoumat vyhlídky gerilové války. Ale právě na této válce otrokářů je nejvýš podivné, jak málo se jí zúčastňuje či spíše vůbec nezúčastňuje obyvatelstvo. V roce 1813 byly francouzské spoje neustále přerušovány a napadány Colombem, Lützowem, Černyševem a dvaceti jinými vůdci dobrovolníků a kozáků. V roce 1812 obyvatelstvo v Rusku úplně zmizelo z francouzské pochodové linie; v roce 1814 si francouzští sedláci opatřovali zbraně a ubíjeli hlídky a opozdilce z vojska spojenců, ale tady se neděje vůbec nic. Všechno se podrobuje osudu velkých bitev a utěšuje se, že "Victrix causa diis placuit, sed victa Catoni"[b]. Chvástání o válce na vodě se rozplynulo v dým. Dá se sice sotva pochybovat o tom, že white trash ("bílý neřád", jak sami plantážníci nazývají "bílou chudinu") to zkusí s gerilovou válkou a lupičstvím. Takový pokus však velmi brzy promění majetné plantážníky v unionisty. Sami budou volat na pomoc jednotky Yankeeů. Zprávy o požárech bavlny atd. na Mississippi se opírají jedině o svědectví dvou lidí z Kentucky, kteří prý přijeli do Louisville — jistě ne po Mississippi. Požár v New Orleansu se dal zorganizovat snadno. Fanatismus obchodníků z New Orleansu se vysvětluje tím, že museli přijmout za hotové peníze množství státních dluhopisů vydaných Konfederací. Neworleanský požár najde napodobitele i v jiných městech; také jinde jistě leccos shoří, ale podobné teatrální kousky mohou jedině zostřit rozpor mezi plantážníky a "white trash", a potom — finis secessiae![c]
Napsali K. Marx a B. Engels
23. - 25. května 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 148 z 30. května 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — "obrněnci". (Pozn. red.)
b "Vítězná věc se líbila bohům, prohraná však Katonovi." (Lucanus, "Pharsalia"). (Pozn. red.)
c — konec secese! (Pozn. red.)
308 "Yankee Doodle" — americká lidová píseň, která byla na Severu populární za občanské války v USA.