Marxistický internetový archiv - Česká sekce

(Z rukopisné pozůstalosti Bedřicha Engelse)
Bedřich Engels

Kinglake o bitvě na Almě^[356]

Kinglakeova kniha o krymské válce^[357] vzbudila v Anglii i jinde právem velkou pozornost. Obsahuje množství cenné a nové látky, a nemůže tomu ani být jinak, neboť autor měl k dispozici dokumenty anglického hlavního stanu, množství poznámek anglických vyšších důstojníků a řadu memoárů ruských generálů, napsaných přímo pro něj.^[358] Přesto tato kniha, pokud jde o vojenský výklad, není historické dílo, ale román; román, jehož hrdinou je anglický vrchní velitel lord Raglan a jehož vlastním účelem je oslava anglické armády přehnaná až do absurdnosti.

Kinglakeův výklad může v Německu rozhodně velmi zapůsobit; podíl Francouzů na vítězství na Almě^[359] redukuje na minimum, kdežto o Rusech pojednává se zdánlivě uctivou nestranností, odvolává se na známé už prameny všech tří zúčastněných národů a zdržuje se specificky francouzského vychloubačství, které nám u Thierse a spol. připadá stejně protivné jako směšné. Ale naši přátelé Angličané se dovedou také vychloubat, a i když svou sebechválu podávají poněkud obratněji než Francouzi, užívají přinejmenším stejně sytých barev jako oni. Už proto bude zajímavé sejmout beletristickou roušku z vylíčení jediné vojenské události v dosud vydaných dvou svazcích — totiž bitvy na Almě — a oddělit skutečný nový historický materiál od přikrašlování, chvástání a domněnek, jimiž pan Kinglake ve svém líčení nijak nešetří.

K tomu však přistupuje ještě ta okolnost, že bitva na Almě má zcela zvláštní taktický význam, který dosud nebyl dostatečně oceněn. V této bitvě se znovu, poprvé od Waterloo, střetly dvě rozdílné taktické sestavy, z nichž jedna převažuje u všech evropských armád a druhou všechny — až na jedinou, anglickou — zavrhují. Na Almě vyrazila anglická linie proti ruským kolonám a bez zvláštní námahy je porazila. To rozhodně svědčí o tom, že stará lineární sestava není zdaleka ještě tak odbytá, jak dokazují kontinentální učebnice taktiky, a že rozhodně stojí za to podívat se na věc trochu blíže.

I

Údaje o ozbrojených silách obou stran podává Kinglake nanejvýš ledabyle. U Angličanů má po ruce oficiální údaje a podle nich stanoví počet bojovníků na 25 404 pěšáky a dělostřelce, na něco přes 1000 jezdců a dále 60 kanónů. To se dá považovat za autentické. U Francouzů udává zaokrouhlený počet 30 000 mužů se 68 kanóny; k tomu přistupuje ještě 7000 Turků. Zaokrouhleně tedy 63 000 spojenců se 128 děly, což může být vcelku dosti správné. Ale u Rusů začínají panu Kinglakeovi potíže. V Aničkovově "Tažení na Krymu" (německý překlad, Berlín, Mittler 1857, první sešit) máme teď sice výčet, který se zjevně opírá o oficiální údaj a který nebyl dosud v ničem podstatném vyvrácen, se jmény a čísly pluků, praporů, eskadron a baterií; podle Aničkova měli Rusové na Almě 42 praporů, 16 eskadron, 11 sotní kozáků a 96 kanónů v 10¹/₂ baterii, celkem 35 000 mužů. To však panu Kinglakeovi nikterak nestačí; dělá zvláštní výčet, přičemž se ustavičně odvolává na Aničkova jako na svou autoritu, ale dochází k docela jiným výsledkům, aniž ovšem pokládá za nutné uvést důkazy pro své odchylné údaje. Pro celou knihu je vůbec charakteristické, že cituje autority všude tam, kde jde o všeobecně známé skutečnosti, kdežto u nových a odvážných tvrzení se tomu pečlivě vyhýbá.

Pokud jde o pěchotu, liší se oba výčty jen málo. Aničkov uvádí 40 praporů řadové pěchoty, 1 prapor střelců a ¹/₂ praporu střelců námořní pěchoty; Kinglake mění tento poslední půlprapor na dva prapory a odvolává se přitom na Chodasiewicze (majora Tarutinského pěšího pluku), který prý je viděl. To není důležité, neboť Kinglake sám přiznává, že ani Rusové nepřikládali těmto jednotkám valný význam. Kromě toho mění 2 roty sapérů, které figurují u Aničkova, na celý prapor a počítá je všude dohromady s pěchotou.

U jezdectva je naproti tomu Kinglakeovo přehánění už výraznější. V celém popisu bitvy se při každé příležitosti zdůrazňuje, že Rusové měli v poli "3400 kopí", a na každém plánu figuruje za ruským pravým křídlem obrovská kolona s poznámkou, že se v tomto prostoru zdržovalo ruské jezdectvo v síle 3000 mužů. Každou chvíli se nám znovu připomíná podivuhodná nečinnost oněch 3000 mužů a nebezpečí plynoucí z jejich blízkosti pro Angličany, kteří měli jen něco přes 1000 jezdců. Kinglake se velmi pečlivě střeží upozornit na to, že víc než třetinu tohoto jezdectva tvořili kozáci, o nichž každý ví, že nejsou schopni bojovat v semknutém tvaru proti pravidelnému jezdectvu. Při veliké neznalosti všech vojenských věcí, která poznamenává celou knihu, lze toto hrubé nedopatření připsat spíš nevědomosti než zlé vůli.

U dělostřelectva je Kinglakeův výklad pod veškerou kritiku. Aničkov, jak už bylo řečeno, uvádí celkem 96 děl, a to v 10 přesně označených lehkých a těžkých polních bateriích, k nimž přistupují ještě 4 lodní děla s koňskou přípřeží. Ví také přesně, kde byla každá z těchto baterií během bitvy. U Kinglakea se vyskytují všechny tyto baterie (s jednotlivými drobnými odchylkami v číslování), ale kromě nich ještě tři jiné. Tak 5. baterie 17. brigády, o níž se zmiňuje i Aničkov, figuruje u Kinglakea v původním postavení dvakrát, jednou na levém křídle (str. 231) a hned nato znovu v hlavní záloze (str. 235)! Stejně tak 3. baterie téže 17. brigády, která tam podle Aničkova vůbec nebyla, figuruje u Kinglakea dvakrát, jednou na levém křídle (str. 231) a podruhé — tentokrát jako "poziční baterie" — ve středu! Že podle dobře známé organizace ruského dělostřelectva v době krymské války (srov. Haxthausen, "Studie o Rusku") byla v každé dělostřelecké brigádě jen jedna těžká baterie o 12 dělech a že později, když byly zavedeny baterie o 8 dělech, mohla být proto v každé brigádě snad 1. a 2. těžká baterie, ale nikdy ne 3. — to všechno našemu dějepisci vůbec nevadí. Jde mu jen o to, aby Angličanům na Almě připsal co nejúžasnější hrdinské činy, a k tomu nutně potřeboval co nejvíc ruských kanónů. A tak všude, kde najde v ruských zprávách (které jsou vesměs — kromě Aničkova — pro takové detaily víceméně nepoužitelné) zmínku o nějaké baterii, kterou Aničkov neuvádí, má za to, že na ni Aničkov zapomněl a klidně ji připočítá k bateriím obsaženým v Aničkovově výčtu. Najde-li tutéž baterii v různých pramenech na dvou různých místech bojiště, klidně ji započte dvakrát a nanejvýš ji pokládá jednou za lehkou a podruhé za těžkou.

Avšak při všech těchto kouzlech dostává Kinglake pořád jen 13 ¹/₂ baterií po 8 dělech — celkem 108 děl, a poněvadž přehlédl, že podle Aničkova byly 3 baterie 16. brigády organizovány ještě postaru po 12 dělech (tady je vidět, jak povrchně tento člověk pracuje), má proti Aničkovovi pořád jen o 12 děl víc. A tak k tomu, aby prošpikoval výšiny nad Almou ruskými děly, musí Kinglake vyvinout zcela mimořádné úsilí. Pomáhá mu k tomu polní opevnění, které Angliěané bombasticky nazývali "velká reduta". Aničkov o něm prostě říká:

"Vpravo od silnice byla baterie čís. 1 téže (16.) brigády umístěna ve výhodném postavení a byla kryta ochranným náspem."

Kinglake popisuje toto bezvýznamné opevnění také zcela správně, ale nijak si nedovede srovnat v hlavě, že by za ním stála obyčejná dvanáctiliberní děla, a tvrdí, že to prý byly těžké kanóny ze Sevastopolu. Chodasiewicz sice tvrdí, že tam stála děla 2. baterie 16. brigády (zaměňuje 1. a 2. baterii), ale ráže kanónů a houfnice, které jsou ještě teď ve Woolwichi, prý dokazuje, že tato děla nepatřila k pravidelnému polnímu dělostřelectvu (str. 233). Kinglake ví ještě víc. Na straně 229 s naprostou určitostí říká:

"Byla to 32liberní děla a čtyřiadvacetiliberní houfnice."

Za falckého povstání roku 1849 někteří vůdci dobrovolnických oddílů neustále zdůvodňovali vytrvalé ústupové pohyby svých sborů tím, že se na ně střílelo "čtyřiadvacetiliberními zápalnými bombami". Ti, kdo to psali, jistě nikdy nečekali, že se houfnice, která střílela tyto strašné koule, jednou zmocní pan Kinglake na Almě. Co tyto 24liberní koule ma…^[a]

II

...děla, která oddělovala od Canroberta, jehož divizi neutralizovala ruská děla, vzdálenost 1500 kroků, zatímcojeho vlastní dělostřelectvo se ho snažilo dostihnout oklikou nejméně půl německé míle^[b]; a konečně princ Napoleon, který uvízl v údolí, vzdálen od Canroberta 1200 kroků, a otálel s překročením řeky. Tato roztříštěnost jeho vojsk na frontě dlouhé 6000 kroků a zejména exponované postavení Bosquetovo nahnaly nakonec maršálu Saint-Arnaudovi přece jen tolik strachu, že sáhl k zoufalému prostředku a poslal kupředu celou svou zálohu. Lourmelova brigáda byla poslána Bouatovi a d'Aurellova brigáda posílila prince Napoleona. A tak tím, že Saint-Arnaud poslal obě své zálohy právě do oněch dvou úzkých údolí, která byla beztoho přecpána vojsky, dovršil jen roztříštění svých sil. Kdyby to všechno nestálo černé na bílém ve francouzské oficiální zprávě (v "Atlas historique de la guerre d'Orient"), bylo by to skoro neuvěřitelné.

Jak to vypadalo na ruské straně a co zachránilo Francouze z této nebezpečné situace?

Ruskému levému křídlu velel Kirjakov. Měl proti Canrobertovi a princi Napoleonovi v první linii 4 záložní prapory (z Brestského a Bialystockého pluku), průměrné jednotky; v druhé linii 4 prapory Tarutinského pluku, v záloze 4 prapory Moskevského pluku a 2. prapor Minského pluku, který byl se 4 děly (4. baterie 17. dělostřelecké brigády) vyčleněn dále nalevo, aby pozoroval pobřeží. 4 prapory Borodinského pluku, které byly rovněž pod Kirjakovovým velením, stály dále na východ, těsně u sevastopolské silnice, a bojovaly téměř jen proti Angličanům, pokud vůbec zasáhly do boje jinak než střelbou. Celkem tedy stálo proti Francouzům 13 praporů s 8 děly.

Když se na náhorní plošině jižně od Almy objevila Bosquetova obchvatná kolona, přijel na levé křídlo sám kníže Menšikov a vzal s sebou z hlavní zálohy zbývající 3 prapory Minského pluku, jednu pěší a dvě jízdní baterie, a dále 6 eskadron husarů. Až do té doby se boj omezoval na přestřelky a dělostřeleckou palbu; masy ruských vojsk se většinou poněkud stáhly, a francouzská vojska Napoleonova a Canrobertova — se na plošině ještě vůbec neobjevila nebo stála ještě tak daleko (Bosquet, Bouat, Lourmel), že zatím nemohla zasáhnout do boje. Poněvadž jednotky prince Napoleona uvázly v úzkém údolí tak důkladně, že stále ještě nevyrazily, nezbýval Rusům jiný objekt útoku než Canrobertova divize skrytá za okrajem plošiny. Proti ní zformoval Menšikov monstrkolonu z 8 praporů Minského a Moskevského pluku — dva prapory v čelní šíři a čtyři prapory do hloubky, všechny v útočných kolonách vyrovnaných do středu. Když byl Menšikov odvolán ke svému středu, předal tuto bezmocnou masu Kirjakovovi s rozkazem hned zaútočit. Když se kolona přiblížila k Francouzům na dostřel pušky, nemohli Francouzi "už vydržet tíhu, jakou působí na srdce kontinentálního vojáka přiblížení velké pěší kolony" (str. 400).

Ustoupili ještě o něco za svah. V tomto okamžiku však dorazily obě Canrobertovy baterie spolu s bateriemi Bosquetovými, které přispěchaly úžlabinou o něco dál vpravo; vyjely rychle nahoru a zahájily palbu proti levému boku ruské masy s takovým účinkem, že se ruská kolona co nejrychleji uchýlila do bezpečí. Francouzská pěchota ji nepronásledovala.

Kirjakovovy čtyři záložní prapory se, podle Chodasiewiczových slov, pod puškovou a dělostřeleckou palbou "rozplynuly"; čtyři prapory Tarutinského pluku měly rovněž velké ztráty; osm praporů monstrkolony rozhodně nebylo schopno obnovit hned tak útok. Francouzská d'Aurellova a Canrobertova pěchota se teď pod ochranou svého dělostřelectva rozvinula na plošině a přiblížil se k ní Bosquet; jednotky prince Napoleona (z nichž 2. pluk zuávů se už připojil ke Canrobertovi) začaly konečně vystupovat na výšiny. Francouzi tak nabyli obrovské převahy; ruské prapory, soustředěné na Telegrafní výšině, tály pod křížovou palbou francouzského dělostřelectva; konečně ruské pravé křídlo "zahájilo velmi určitý zpětný pohyb", jak říká sám Kirjakov. Za těchto okolností zahájilo ústup, "aniž bylo pronásledováno nepřítelem" (Kirjakovův rukopisný memoár).

U francouzských autorů je všeobecný nápor Francouzů, který teď následoval, korunován údajnou ztečí telegrafní věže, kde prý došlo k řeži, takže věc dostala pěkný melodramatický závěr. Rusové o této srážce nic nevědí, a Kirjakov proto úplně popírá, že se něco takového událo. Je ovšem pravděpodobné, že věž byla obsazena střelci a musela být ztečena, a v jejím okolí mohli být také ještě jiní ruští harcovníci, kteří museli být zahnáni; jenže k tomu přirozeně nebylo zapotřebí zteče nebo spíše běžeckého závodu celé divize, a sama tato historka v "Atlas historique" je rozhodně silně přehnaná.

Tím bitva skončila a Saint-Arnaud, když ho Raglan vyzval k pronásledování, odmítl, "poněvadž vojáci nechali své batohy na druhé straně řeky" (str. 492).

Hrdinské činy, o nichž po bitvě vyprávěl Saint-Arnaud a později Bazancourt, se po tomto výkladu vůbec značně scvrkávají. Celá francouzská armáda, čítající spolu s Turky 37 000 mužů a 68 děl, měla...^[c]

III

Angličané postupovali na levém křídle spojenců. Jejich první sled tvořila Evansova divrze a Brownova lehká divize; ve druhém sledu byly divize Englandova a vévody z Cambridge. Cathcartova divize, z níž byl jeden prapor vyčleněn, a jezdecká brigáda následovaly jako záloha vlevo za levým křídlem, trčícím do prázdna. Každá divize měla 6 praporů ve dvou brigádách. Útočná fronta Angličanů, kteří se u vesnice Burljuk opírali o levé křídlo prince Napoleona, měřila asi 3600 kroků, takže na každý z 12 praporů jednoho sledu připadalo 300 kroků.

Když kolony dorazily na úbočí mírně se svažující k Almě, dostaly se do palby ruských baterií rozmístěných na protějším svahu a první sled se podle anglického způsobu ihned rozvinul. Avšak pro příliš malou šířku fronty se stalo, že pravé křídlo lehké divize bylo překryto levým křídlem Evansovy divize; celý jeden prapor (7. pluku) byl tak vytlačen z bitevní linie. Dělostřelectvo zaujalo postavení před frontou. Cambridgeova divize ve druhém sledu se rovněž rozvinula, a poněvadž její prapory (garda a Skotové) byly početně silnější, zabrala sama téměř celou šířku druhé linie; Englandova divize a stejně tak i záloha zůstaly mimo dostřel děl v kolonách. Ruská palba začala o půl druhé. Než se rozvinul francouzský útok, lehli si Angličané na zem, aby tolik netrpěli palbou. V křovinách a vinicích v údolí bojovali střelci, kteří pomalu zatlačovali před sebou Rusy; ti při ústupu zapálili vesnici Burljuk, a tím ještě víc zúžili frontu anglického útoku.

Angličané měli proti sobě celou zbývající část ruské armády, tj. 25¹/₂ (podle Aničkova) nebo 27 praporů (podle Kinglakea) a 64 děl. Sami útočili s 29 prapory a 60 děly; jejich prapory byly silnější než ruské. Rusové měli v prvním sledu oba Suzdalské pluky (krajní pravé křídlo) a Kazaňský pluk (neboli pluk velkoknížete Michaila Nikolajeviče, pravý střed), na nějž navazoval Borodinský pluk. Ve druhém sledu stál Vladimirský pluk, ve zvláštní záloze Ugličský pluk a v hlavní záloze zůstával k dispozici Volyňský pluk, všechny po 4 praporech; kromě toho ještě prapor střelců a střelci námořní pěchoty.

Kolem třetí hodiny se francouzský útok rozvinul natolik, že kolony Bosquetova a Canrobertova dorazily na plošinu a kolony prince Napoleona do údolí; zálohy, jak jsme viděli, byly už také poslány dopředu. Nyní dal Raglan Angličanům rozkaz k postupu. První sled se zvedl a vyrazil, tak jak byl, v linii dolů do údolí. Vinice a křoviny přivedly jednotky brzy do nepořádku, zvláště tam, kde se — v souhlase s anglickými předpisy pro takové okolnosti — rozčlenily po četách do dvojstupových proudů. Evansova divize vyslala dva prapory a jednu baterii vpravo kolem hořící vesnice a zbývající část postupovala vlevo odtud po sevastopolské silnici a podél ní. Zde se Evans brzy dostal do palby zblízka, vedené dvěma ruskými bateriemi rozmístěnými k ochraně silnice; tyto baterie, přestože na ně byla namířena palba 18 anglických děl, jeho vojsko zastavily. Ruská pěchota, která stála proti němu, se skládala ze 4 praporů Borodinského pluku a z 6. praporu střelců; o jejím počínání nám není nic známo.

Lehká divize postupovala dále vlevo. Proti ní stály 4 prapory Kazaňského pluku vpravo a vlevo od 1. baterie 16. dělostřelecké brigády, umístěné za ochranným náspem; ve druhé linii byly 4 prapory Vladimirského pluku, všechny v kolonách, a podle Kinglakeových údajů dokonce v kolonách po dvou praporech. Angličanépřešli řeku četnými brody, jak se dalo, a na jižním břehu našli patnáct kroků širokou přírodní bermu, krytou strmým srázem, vysokým 8-10 stop; za ní byli kryti a mohli se znovu zformovat. Za svahem byl terén otcvřený a mírně stoupal k baterii vzdálené asi 300 kroků. Zde byli jen na jednotlivých místech obtěžováni střelci; jejich vlastní řídce rozsetí harcovníci se stáhli daleko doleva a obnažili celou frontu. Ale Angličané ani sami nevyslali střelce dopředu, ani se znovu nezformovali; Brown sám se o to ani nepokusila dal rozkaz k postupu, "spoléhaje na statečnost vojska" (str. 315). Zatímco si teď velitel brigády na levém křídle ponechal v rukou dva prapory, aby mohl čelit případným bočním útokům ruského jezdectva, zbývající čtyři prapory spolu s jedním praporem Evansovy divize (95. pluku), který se k nim připojil, zaútočily proti baterii, napůl v lineární sestavě, napůl v neuspořádaných houfech.

Sotva se Angličané vyšplhali na svah, vyrazily proti nim obě kolony Kazaňského pluku. A tady začíná náš autor jeden ze svých nejkrásnějších dithyrambů na nesrovnatelné kvality britského vojska.

"Zde se ukázalo, že i nyní, po téměř čtyřiceti letcch míru, mají naši vojáci stále ještě onu neoccnitelnou vlastnost, že nepociťují tak jako cizinci tíhu pěší kolony… začali svým anglickým způsobem, zpola vesele, zpola mrzutě pálit do husté, semknuté masy, která na ně slavnostně pochodovala. Kolona neprojevila žádné známky nepokoje, ale byl to možná až příliš vycepovaný sbor, neobratně nebo slabě vedený. Tak či onak, její náčelníci nedokázali vyvolat dojem síly u oněch houfů anglických mladíků (lads), kteří jí šli vesele vstříc a bičovali ji svými střelami. Brzy byla kolona zastavena, obrátila se zpátky a zmizela za terénní vlnou" (str. 325).

Nebudeme se dále tímto chvastounstvím zabývat, jen poznamenáme, že tito "mladíci" a toto "mladé vojsko", jak je Kinglake s oblibou nazývá a které jsme dost často viděli (33. pluk, který tu bojoval, ještě krátce před jeho odchodem na Krym), byli tehdy — při 12leté době služby platné v Anglii a při velmi častém opětném vstupu do služby na dalších 9 let — v průměru nejméně 27letí, a že od krymské války a východoindického povstání, kde byly tyto krásné pluky zničeny, každý anglický důstojník si marně přeje dostat pod své velení zase takové staré "mladíky". Ale dost už o tom; tato kolona (východní, podle Rusů pravá) byla po slabém pokusu o bodákový útok zřejmě přinucena ustoupit před samotnou palbou neuspořádané linie. Druhá kolona vyrazila proti 7. pluku, dostala se brzy do přestřelky vstoje a vedla tento palebný boj velmi dlouho, aniž se rozvinula, přičemž měla samozřejmě obrovské ztráty.

Tři střední anglické prapory postupovaly proti baterii, jejíž palba byla zřejmě pomalá a útočníky nezadržela. Když byli Angličané dost blízko, aby se mohli vrhnout na děla během, vypálili dělostřelci salvu, připřáhli kolesny a odjeli. Jedna 7liberní houfnice byla nalezena za náspem, jedno 32liberní dělo, které táhli jen tři koně, zadržel a přivezl zpátky kapitán Bell z 23. pluku. Angličané obsadili vnější val ochranného náspu baterie a shromáždili se vpravo a vlevo od něho. Nyní se přiblížil Vladimirský pluk, ale místo aby vpadl mezi tuto zmatenou masu bodákovým útokem, dal se rovněž svést k palbě a zastavil se. Hustou kolonu by byl pod palbou Angličanů, rozložených stále ještě na mnohem delší frontě, čekal pravděpodobně osud Kazaňského pluku — tu se však u Angličanů ozval dvakrát po sobě signál k ústupu a byl dvakrát opakován po celé linii; napřed na jednotlivých bodech a konečně na celé frontě začal ústup, zčásti klidný, zčásti však naprosto nespořádaný. Čtyři prapory, které tu byly nasazeny, ztratily celkem 46 důstojníků a 819 vojáků.

Druhý sled (Cambridgeův) následoval za prvním jen pomalu a během celého tohoto boje překročil nejprve řeku a pak zůstal skryt za zmíněnou bermou. Teprve nyní vyrazil kupředu. Střední prapor pravé brigády, skotští gardoví střelci, postupoval první; ale jeho levé křídlo bylo smeteno uprchlíky z lehké divize, kteří se hnali zpátky, jeho pravé křídlo nevydrželo palbu Vladimirského pluku, a tak také tento prapor, když nedostal včas podporu, v nepořádku ustoupil. To se stalo v téže době, kdy uvázl francouzský útok a kdy se proti Canrobertovi formovala kolona z osmi praporů.

Tento moment, kdy bylo spojencům všude úzko, se panu Kinglakeovi právě hodí, aby nám předvedl zázrak, který si v ničem nezadá se zázraky z "Tisíce a jedné noci" a věnčí lorda Raglana dosud netušenou gloriolou. Přešli bychom tuto okolnost bez povšimnutí, kdyby neměla skutečně jistý vliv na průběh bitvy a kdyby jí nedodávalo jistého významu to, že zde Kinglake mluví jako očitý svědek — samozřejmě naprosto neodborně.

Když anglická linie začala překračovat řeku, přejel Raglan se svým štábem koňmo přes Almu ve styčném bodě mezi anglickou a francouzskou linií fronty a vyjel vzhůru roklinou na druhém břehu, obtěžován jen několika střelami harcovníků. Brzy se před ním objevil okrouhlý vršek; vystoupil na něj a mohl odtud přehlédnout po délce celé rozestavení ruské armády proti Angličanům a dokonce odhalit i jejich zálohy. I když je velmi nezvyklé, že se generál útočící armády nijak nekryt usadí na kopci v boku nepřítele, shodují se na této skutečnosti četní svědci a nelze o ní tedy pochybovat. Kinglakeovi však nestačí, že umístil svého hrdinu těsně před nepřátelským bokem nebo v jeho prodloužení, a překládá kopec, o který jde, za nepřátelskou frontu, mezi ni a ruské zálohy, a nechává odtud lorda Raglana paralyzovat celou ruskou armádu už jen tím, že se tu objevil. Text knihy není v této věci ani o vlásek melodramatičtější než plán, na němž červená hvězdička, to jest lord Raglan, jako "hromovládný Zeus" řídí bitvu ze vzdálenosti 1200 kroků před anglickým pravým křídlem a uprostřed zelených ruských kolon, které ho také beze všeho respektují.

Tento kopec, jehož přesnou polohu zde nemůžeme stanovit, ale který rozhodně neleží tam, kam jej přesadil Kinglake — tento kopec byl v každém případě dobrým postavením pro dělostřelectvo, a Raglan proto ihned poslal pro děla a také pro pěchotu. Za nějakou dobu dorazila dvě děla, asi v téže době, kdy se Angličané zmocnili baterie. Jedno z těchto děl prý zahnalo ruskou hlavní zálohu (která byla podle Kinglakea vzdálena jen 1100 kroků!), druhé začalo bočně postřelovat baterii, která bránila most na sevastopolské silnici. Po několika výstřelech tato baterie, kterou už delší dobu postřelovala čelně dělostřelecká přesila (18 děl), připřáhla kolesny, a tím se uvolnil přechod pro Evansovu divizi. Ta před sebou pomalu tlačila ruskou pěchotu, která zde bojovala většinou roztříštěně, a následována Englandovou divizí, jejíž dělostřelectvo se s ní spojilo, rozestavila svá děla na hřebeni prvního kopce.

Mezitím dále vlevo vstoupila Cambridgeova divize do rozhodného boje. Ze tří gardových praporů jejího pravého křídla vyrazil střední, skotští střelci, předčasně a byl v nepořádku vržen zpět. Nyní postupovaly proti ochrannému náspu, který znovu obsadil Vladimirský pluk, vpravo linie gardových granátníků, vlevo linie Coldstreamské gardy; mezi nimi zůstal prostor v šíři fronty praporu, který měli vyplnit skotští střelci, který však byl až dále vzadu částečně pokryt jen znovu se shromažďujícími zbytky tohoto praporu a lehké divize. Naproti tomu vlevo od Coldstreamské gardy postupovaly v nejlepším pořádku tři skotské prapory Colina Campbella, rovněž v lineární sestavě, ve sledech vyřízených podle pravého křídla.

Proti gardovým granátníkům stály oba levé prapory Kazaňského pluku, které už byly zatlačeny palbou 7. pluku, a oba levé prapory Vladimirského pluku, které nyní vyrazily do mezery mezi granátníky a Coldstreamskou gardou. Granátníci se zastavili, otočili svou levokřídelní četu poněkud zpět, a ta svou palbou přinutila kolonu, aby se ihned zastavila. Kolona byla přirozeně palbou nepřátelské linie zakrátko tak otřesena, že ji ani kníže Gorčakov, který velel ruskému pravému křídlu, nemohl už přimět k bodákovému útoku. Stačila nevelká změna fronty anglických granátníků, a kolona se octla pod palbou celé jejich linie, zakolísala, a když se Angličané pohnuli kupředu, ustoupila. Oba zbývající prapory Vladimirského pluku se mezitím častovaly střelami s Coldstreamskou gardou, až se konečně dostala na stejnou výši s nimi skotská brigáda. Čtyři prapory Suzdalského pluku, rozmístěné na krajním pravém křídle Rusů, se nyní stáhly blíž k rozhodujícímu bodu, totiž k předprsni baterie, dostaly se však během tohoto bočního pochodu znenadání do palby skotských linií a bez vážnějšího odporu ustoupily.

Ruskému pravému křídlu velel teď generál Kvicinskij, velitel 16. divize, neboť kníže Gorčakov spadl s koněm, který byl pod ním zastřelen, a byl vyřazen z boje. Anglická lineární formace byla pro Kvicinského něčím tak novým, že naprosto ztratil schopnost posoudit sílu nepři tele. Ve svém memoáru, z něhož čerpá Kinglake, sám říká, že viděl Angličany postupovat ve třech vzájemně se překrývajících liniích (byly to zřejmě ony tři skotské sledy), a před takovou přesilou prý musel ustoupit, když byly odraženy útoky čtyř praporů Vladimirského pluku. Stačí; čtyři prapory Ugličského pluku postoupily jen tolik, kolik bylo nutné, aby zachytily prchající, dělostřelectva a jezdectva se už vůbec nepoužilo a Rusové zahájili ústup, aníž byli pronásledováni Angličany, kteří chtěli šetřit své jezdectvo. Cambridgeova divize ztratila necelých 500 mužů.

V rozhodném okamžiku tu tedy bojovalo 6 praporů Cambridgeovy divize, podporovaných zbytky lehké divize, celkem 11 praporů (oba levokřídelní prapory lehké divize neútočily ani později), proti dvanácti ruským praporům Kazaňského, Vladimirského a Suzdalského pluku — připočteme-li 4 prapory Ugličského pluku, jejichž aktivní zásah do boje je ovšem nanejvýš problematický, pak proti 16 ruským praporům — a po velmi krátkém boji je na celé čáře zahnaly.

Autor dokonce tvrdí, že celý boj sešikované pěchoty netrval déle než 35 minut; v každém případě byla kolem čtyř hodin odpoledne bitva úplně rozhodnuta. Jak si máme vysvětlit tyto rychlé úspěchy proti přinejmenším stejné a možná silnější mase pěchoty v silném obranném postavení?

Angličané rozhodně neměli nejlepší velení. Nehledě na to, že se Evans ani v nejmenším nepokusil vpadnout do levého boku nepřítele a omezil se jen na matný frontální boj, musí být každému jasné, že vévoda z Cambridge jako velitel druhého sledu neudělal nic z toho, co bylo jeho povinností. Když první sled ztekl předprseň baterie, nebyl druhý na místě, aby ho podporoval; dorazil teprve tehdy, když už byl první odražen, a musel pak celou práci dělat znovu. Avšak jakmile se některý z britských velitelů přiblížil k nepříteli a neměl jasné opačné rozkazy, vždycky na něj zaútočil, pokud možno ve spojení se sousedními jednotkami, a to dodalo oběma hlavním útokům rozhodnosti, která zajistila úspěch.

Ruské velení se naproti tomu ukázalo velmi nejisté. Menšikov, pravda, měl smůlu, že za krátkého rozhodujícího období bitvy byl daleko od hlavního bodu; ale ani Gorčakov, ani Kvicinskij nepodnikli — podle jcjich vlastní výpovědi — žádná opatření, aby energicky čelili útoku. První útok byl veden čtyřmi prapory Kazaňského pluku proti pěti praporům anglickým a ztroskotal; druhý, vedený opět čtyřmi prapory (Vladimirského pluku), ztroskotal rovněž; o nějakém vážnějším útoku čtyř praporů Ugličského pluku nemáme žádné zprávy, a čtyři prapory Suzdalského pluku se daly při bočním pochodu překvapit nepřátelskou palbou. Volyňský pluk, který byl v hlavní záloze, zřejmě ani nedostal rozkaz vytáhnout kupředu. Dělostřelectvo bylo brzy umlčeno a jezdectvo nedělalo vůbec nic. Ať už ze strachu před odpovědností, nebo proto, že měli rozkaz neriskovat armádu, zkrátka ani na anglickém křídle Rusové neprojevili energii a aktivitu, které jediné mohou zajistit slabší straně vítězství.

Byla tu však určitě ještě jiná příčina, která usnadnila Angličanům vítězství. Rusové bojovali v hlubokých, hustých kolonách, Angličané v linii. Rusové utrpěli obrovské ztráty dělostřeleckou palbou, anglické ztráty byly mimo dosah kartáčové palby velmi malé. Když se masy pěchoty navzájem přiblížily, mohl kolony zachránit před vražednou palbou linií jen nejprudší, nezadržitelný bodákový útok, ale jak vidno, útok vždycky uvázl a zvrhl se ve střelecký boj. Co potom? Jestliže se vojsko rozvinuje v nepřátelské palbě, nedá se nikdy říci, jak to dopadne, a zůstane-li v koloně — jedna střílející puška proti čtyřem nepřátelským — pak je kolona určitě ztracena. To se také stalo ve všech jednotlivých případech na Almě. A nejen to. Kolonu, která se dostala do palby, nebylo možné už nikdy znovu přimět k rozhodnému postupu; linie, vedoucí palbu, toho byla schopna vždycky.

Oba protivníci - Rusové stejně jako Angličané - vždycky špatně bojovali v rozptýleném tvaru; bitvu proto rozhodovaly čistě jen masy. A tak, nechceme-li spolu s Kinglakem pokládat Angličany za jakési polobohy, budeme muset připustit, že jak pro útok, tak pro obranu ve více nebo méně otevřeném terénu má linie značné přednosti oproti koloně.

Celé moderní válečné dějiny Angličanů...^[d]

Napsal B. Engels v červnu 1863 Poprvé otištěno roku 1935 v Marx - Engels, Sočiněnija, 1. ruské vydání, sv. XII, část II

Podle rukopisu Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Další dvě strany rukopisu chybějí.

b Německá neboli zeměpisná míle = 7,420 km. (Pozn. red.)

c Další strana rukopisu chybí. (Pozn. red.)

d Zde je rukopis přerušen. (Pozn. red.)

356 Rukopis tohoto článku se dochoval neúplný; chybí konec první části, začátek druhé části (stránky rukopisu 5 a 6) a rovněž konec druhé části (stránka 9). Šifra "F. E." na první stránce rukopisu, kterou Engels podepisoval své články v německé "Allgemeine Militär-Zeitung" ["Všeobecné vojenské noviny"], svědčí o tom‚ že článek "Kinglake o bitvě na Almě'' byl určen pro tento list. Rukopis však zůstal nedokončený a Engels jej redakci listu neposlal.

357 Jde o první dva svazky knihy A. W. Kinglakea "The Invasion of the Crimea; its Origin, and an Account of its Progress down to the Death of lord Raglan" ["Invaze na Krym; její počátek a zpráva o jejím průběhu až po smrt lorda Raglana"], Edinburgh a Londýn 1863. Kniha vyšla v osmi svazcích.

358 Jak vyplývá z Kinglakeovy předmluvy k jeho knize, jde o vzpomínky ruských generálů, kteří se zúčastnili bitvy na Almě. Tyto vzpomínky, otištěné předtím v ruském tisku, poslal Kinglakeovi v rukopisném anglickém překladu neznámý ruský důstojník. Kinglake používá ve své knize těchto memoárů:

O. Kvicinskij, "Ještě nové podrobnosti o bitvě na Almě. Dopis redaktoru listu ‚Russkij invalid'". — "Russkij invalid" ["Ruský vysloužilec"], čís. 84 z 12. dubna 1856.

P. Gorčakov, "Poznámky k článku ‚Ještě nové podrobnosti o bitvě na Almě', uveřejněnému v čísle 84 listu ‚Russkij invalid'". — "Russkij invalid", čís. 101 z 8. května 1856;

V. Kirjakov, "Nové podrobnosti o bitvě na Almě". — "Russkij invalid", čís. 136 z 21. června 1856.

359 20. (8.) září 1854 došlo na řece Almě k první velké bitvě krymské války (1853-1856) mezi ruskou armádou a spojeneckými anglo-francouzskými vojsky. V bitvě zvítězili spojenci, kteří měli kromě číselné převahy i dokonalejší vojenskou techniku. Přestože se ruské velení dopustilo řady chyb, způsobily ruské protiútoky v této bitvě spojencům značné ztráty.

---

Anglické ozbrojené síly proti Německu
Obsah 15. dílu Sebraných spisů M-E
Anglická armáda