Marxistický internetový archiv - Česká sekce

(Z rukopisné pozůstalosti Bedřicha Engelse)
Bedřich Engels

Anglická armáda^[363]

"Allgcmeine Militär-Zeitung" nedávno vylíčila v obšírném posudku o dílku Petrieho a Jamese^[364] organizaci anglické armády a potom v jiném článku postavení této armády v anglickém státě. Teď už zbývá podat jen obraz historického vývoje této armády v posledních scdmdesáti letech, prozkoumat, jak vypadá nyní, jaký má materiál, chod vnitřní služby, taktický výcvik a svérázné formy boje. To je účelem těchto řádek.

Anglická armáda je pro vojenského pozorovatele neobyčejně zajímavá. Je to jediná armáda na světě, která se dosud úporně drží staré lineární taktiky, alespoň potud, že nikdy neužívala kolon v dosahu palby pěchoty (s výjimkou boje v soutěskách). V linii nejen pálí, ale i bodákové útoky vede výhradně v linii. Přesto — anebo možná právě proto — je to bezesporu armáda, která utrpěla nejméně porážek. Rozhodně stojí za to blíže prostudovat způsob boje takové armády, zvláště nyní, kdy se k úžasu celého světa stává možným to, co každý pokládal za nemožné: Anglie hrozí nám, Němcům, válkou.

I

Začínáme samozřejmě pěchotou. Robur peditum^[a] je hlavní silou a největší pýchou anglické armády. Od doby Williama Napiera se v celé Anglii stalo přímo článkem víry, že anglická linie předčí v masové palbě kterékoli jiné vojsko, a že britskému bodáku nic neodolá; je pravda, že Angličané, jako ostatně i jiné národy, vděčí za svá vítězství především pěchotě.

Anglická pěchota má 3 gardové pluky se 7 prapory, 109 řadových pluků, z nichž 1. až 25. mají po dvou praporech, 60. (myslivci) 4 prapory a ostatní jen po jednom praporu. K tomu přistupuje brigáda myslivců se 4 prapory, celkem je to tedy 141 praporů. Počet praporů v řadovém pluku - zda jeden nebo dva - se řídí výhradně podle potřeby; jakmile to okolnosti dovolí, budou druhé prapory v prvních 25 plucích určitě zase rozpuštěny. Povyšování důstojníků se provádí také v pluku, což často způsobuje nepředstavitelné zmatky, když se například, jako nyní u 13. pluku, jeden prapor octne na Jamajce a druhý na Novém Zélandě.

Za záložní a elitní jednotky se považují především garda a osm skotských pluků, které také své pověsti nezůstaly nic dlužny. Za lehkou pěchotu se považuje 9 takzvaných "lehkých" pluků a 5 "střeleckých" pluků, které se však jen málo liší od řadové pěchoty, kdežto skutečnou lehkou pěchotu tvoří jen 8 praporů myslivců. Pluky číslo 101 až 109, bývalé evropské pluky Východoindické společnosti, slouží pouze v Indii.

Kromě těchto 141 praporů britské pěchoty jsou v zemi ještě různé sbory, k nimž se později vrátíme, a v koloniích jsou tyto sbory:

V Severní Americe: 1 prapor a 2 roty britského vojska	1350	mužů
V Západní Indii: 4 prapory černochů a mulatů	3700	"
Na Svaté Heleně: 1 britský prapor	560	"
Na Maltě: domorodé pevnostní dělostřelectvo	640	"
Na mysu Dobré naděje: jízdní myslivci, z 5/6 Hotentoti, z 1/6 Evropané, většinou Němci a Švýcaři	900	"
Na Cejlonu: 3 prapory domorodých myslivců	1460	"
	__________
	8610	mužů

Konečně v Indii je domorodá armáda o 151 praporech, celkem na 110 000 mužů. Tyto jednotky jsou až na několik málo výjimek vedeny britskými důstojníky a celou svou organizací se velmi podobají britskému řadovému vojsku. Indická armáda si jen zachovala z dob Východoindické společnosti některé zvláštnosti: nezná například kupování hodností^[365], alespoň ne oficiálně, i když nepřímo se tam něco takového také vyskytuje.

Z anglické pěchoty bylo k 5. únoru t. r. v Indii 58 praporů, v Číně 3, na Mauritiu (Isle-de-France) 2, na mysu Dobré naděje 4, v Kanadě a v ostatních severoamerických državách 12, na Bermudách 1, v Západní Indii 2, na Novém Zélandě (kvůli válce s domorodci^[366]) 10, v Gibraltaru 5, na Jónských ostrovech 4, na Maltě 5, v Anglii a na cestě do vlasti 42. Z těchto dvaačtyřiceti bylo v Londýně 6, v Aldershotském táboře^[367] 9, v Portsmouthu, Plymouthu a Doveru 10, na ostrově Jersey 1, v anglickém vnitrozemí 2, ve Skotsku 2, v Irsku 10, na zpáteční cestě 2. Z toho je vidět, jak mohutnou podporu poskytuje armádě loďstvo; bez jeho ochrany a bez jeho rychlých dopravních prostředků by tyto slabé posádky zdaleka nestačily. Ovšem tam, kde loďstvo může poskytnout jen slabou ochranu, jako v Indii a v Kanadě, nacházíme silné posádky, a právě tak je tomu na strategických pozicích ve Středozemním moři, kde nusejí být Angličané připraveni na boje s evropskými vojsky.

Dříve bylo pravidlem, že se garda posílala ze země jen v případě války; nyní jsou však dva gardové prapory v Kanadě.

Bojové jednotky pěchoty mají nyní celkem 133 500 mužů, to jest průměrně 884 mužů na prapor; prapor se dělí na 10 rot, v každé je kapitán, poručík a praporčík (ensign, rovná se našemu podporučíkovi). Mimoto má každý prapor, s výjimkou gardy, ještě dvě náhradní roty pro výcvik nováčků; 6 až 8 těchto rot je spojeno v náhradní prapor, kterých je 23 s celkovým počtem asi 18 000 mužů. Všechny tyto náhradní jednotky jsou v mateřské zemi, většinou u moře nebo blízko něho. Celkem má tedy anglická pěchota něco přes 150 000 mužů.

II

Důstojníci se rekrutují ze všech vzdělaných tříd národa. Příliš mnoho teoretického školního vzdělání se od aspirantů nepožaduje: předepsané zkoušky kladou požadavky, které by byly pruskému praporčíkovi k smíchu. Je tu však snaha získávat do armády stále víc mladých lidí z vojenské školy v Sandhurstu^[368], zejména tak, že se těm, kdo nejlépe složili zkoušky, poskytují bezplatně místa praporčíků. Znalost jazyků se požaduje jen v malé míře, a přitom se aspirantům ponechává velmi široká možnost volby mezi řadou evropských a indických jazyků; pokud jde o matematiku, jsou požadavky minimální; naproti tornu se na dobré, jasné, prosté vyjadřování v anglických pracích na praktická témata hledí daleko víc než u nás, kde skoro každá německá armáda píše svou zvláštní němčinou, a to ne vždy takovou, která je ve shodě se zdravým lidským rozumem. Po politických názorech nikdo nepátrá, což je samozřejmé v zemi, kde obě hlavní strany mají téměř stejné zastoupení v aristokracii; Napierové, největší válečnická rodina Anglie, byli a jsou téměř samí radikálové. Vcelku se víc hledí na mužný charakter než na vědomosti, a poněvadž britský důstojník může bezpečně počítat s tím, že může být odvelen do všech konců světa a že se brzy dostane do palby, snadno si každý domyslí, že anglická armáda není v takové míře jako leckteré jiné zaopatřovacím ústavem pro lidi, kterým chybějí téměř všechny fyzické a morální vlastnosti vojáka. To je však také hlavní záruka dobrého důstojnického sboru; neboť přes všechna uvedená krásná pravidla není nikde tolik strýčkování a rodinkaření jako v anglické armádě. Bez vlivných konexí se nikdo nedostane do důstojnického sboru a bez peněz nikdo nepostoupí v hodnosti, pokud nemá to štěstí, že ten, kdo stojí na služebním žebříčku o stupínek výš než on, padne v boji. I tady jsou ovšem čestné výjimky: jistý syn ševce z Glasgowa zemřel loni jako polní maršál lord Clyde, když znovudobyl ztracenou Indii; ale chudý Colin Campbell musel k tomu prodělat jako důstojník už tažení na Buenos Aires roku 1807, a když šel roku 1854 do krymské války, byl teprve plukovníkem. A nebýt jednoho vzdáleného příbuzného, který velel pluku, nebyl by se nikdy stal důstojníkem.

Angličtí důstojníci tvoří, zejména v Anglii samé, velmi exkluzívni společnost. Mají dokonce, stejně jako v Prusku, svůj vlastní dialekt či spíše přízvuk, a s občany svých posádkových měst se stýkají jen velmi málo. K této uzavřenosti přispívá i to, že neženatí důstojníci musí bydlet v kasárnách (tj. ve zvláštní vedlejší budově na kasárenském dvoře) a musí se stravovat ve společné důstojnické jídelně. V zemi, kde příslušníci armády podléhají ve všech trestních věcech, které nejsou přísně vojenské povahy, civilnímu soudnictví, je toto společné bydlení v kasárnách nutností. Mladí důstojníci jsou přísně trestáni za bláznivé kousky venku ve městě, které by je mohly přivést do kolize s civilními úřady; zato v kasárnách samých vládne poměrně velká svoboda. Volně přicházejí a odcházejí dámské návštěvy všeho druhu, pitky a karty jsou na denním pořádku, a mladí pánové si vzájemně provádějí nejhrubší žerty. Zabloudí-li mezi ně nějaký svatoušek, tím hůř pro něj. Před několika lety vedly tyto practical jokes^[b], přehnané v některých plucích až do krajnosti, ke skandálním procesům před vojenskými soudy a poté byla proti nim vydána přísná nařízení; ve skutečnosti jsou však podobné šprýmy vesměs docela vítány, jen když nedojde k veřejnému skandálu. Na důstojnické jídelny přispívá vláda částkou 25 liber šterlinků ročně na rotu; jídelny mají být vedeny důstojně, ale úsporně, aby nezámožní důstojníci nebyli nikdy nuceni vydávat víc, než je v jejich možnostech. Přesto se však najde dost příležitostí k výdajům, a lichváři tu svými směnkami a čestnými dlužními úpisy přivádějí do neštěstí právě tolik mladých důstojníků jako kdekoli jinde.

Tento způsob života vtiskuje svůj ráz i vnějšímu vystupování anglického důstojníka. Vůči civilistům — i když sám mimo službu nosí téměř vždycky civilní oděv — je zpravidla vznešeně zdrženlivý; zpupné, svévolné chování vůči občanům se výjimečně objevuje jen v posádkových městech, jako je Portsmouth, nebo ve střeleckých školách, kde je mnoho důstojníků pohromadě a udávají tón. Všeobecně má důstojník dávat najevo, že je "důstojník a gentleman"; může být "pro chování nevhodné u důstojníka a gentlemana" kdykoli postaven před válečný soud, propuštěn a dokonce degradován, a to se bez milosti dělá, jakmile některý důstojník svým jednáním na veřejnosti vyvolá skandál, ledaže ovšem sám předtím požádá o propuštění. Ututlat veřejnou skandální historku, jak se to, pokud víme, praktikuje v Německu, není v Anglii možné a duch armády tím může jedině získat.

Právo důstojníků nosit mimo službu civilní oděv, jakkoli je pro nás Němce velmi nezvyklé, má nicméně své velmi dobré stránky a Anglie dostatečně dokazuje, že to nijak nepříznivě nepůsobí na vojenského ducha důstojníků. Ostatně je třeba poznamenat, že v hlavních posádkových místech, jako je Chatham, Portsmouth atd., kde je mnoho služeb, objevují se důstojníci v civilním oděvu také méně často.

Souboj z anglické armády úplně vymizel. K poslednímu souboji mezi dvěma důstojníky došlo před dvaceti lety mezi dvěma švagry, majorem a poručíkem; major byl zabit a poručíka porota osvobodila, poněvadž byl k souboji donucen neslýchanou provokací. Názory na čest, které se prosadily v anglickém důstojnickém sboru — a nikdo je neprosazoval horlivěji než sám Wellington — spočívají na zásadě, že ten, kdo bezdůvodně urazí jiného, nezneuctí uraženého, ale sám sebe, a že může znovu nabýt cti jen tehdy, jestliže své provinění, pokud je to v jeho silách, opět napraví. A tak každý, kdo první napadne svého kamaráda, je obžalován z toho, že jeho chování není hodné gentlemana, jestliže své provinění nenapraví, anebo je-li napadení vůbec takového druhu, že se napravit nedá; válečný soud dá věc brzy do pořádku. Tento způsob nazírání se může jistým kruhům, zvláště v pruské armádě, zdát dost podivný, je v něm však určitě víc zdravého rozumu než ve fantasticky přemrštěném názoru některých lidí, pro něž je souboj point d'honneur^[c]. Že přitom docela dobře obstojí smysl pro vojenskou čest, to dokazují sami angličtí důstojníci, kteří se v tomto ohledu nemusejí bát žádného srovnání.

Hodnostní postup se uskutečňuje v pluku vesměs podle služebního stáří a je spojen s kupováním důstojnického místa. Probíhá to takto: Jakmile se uvolni místo, má nejstarší důstojník nejbližší nižší hodnosti na vybranou, zda si je chce koupit nebo ne; jestliže je odmítne, což se stává jen tehdy, když se mu nedostává peněz, přichází na řadu důstojník, který je podle služebního stáří druhý atd. Tento prodej důstojnických míst je nesporně jedna z nejhorších institucí v anglické armádě, věc, s níž by se vojáci jiných armád nikdy nesmířili. Je nechutný a zavrženíhodný, i když se vezmou v úvahu všechny polehčující důvody, které Angličané uvádějí na jeho obranu: že umožňuje mladším důstojníkům rychleji postoupit na vyšší místa, že je to tradiční instituce, kterou je těžko odstranit atd. Je a zůstává pro anglickou armádu hanbou, že tento systém nedokázala překonat, a pro ducha důstojnického sboru je bezesporu nanejvýš škodlivé, když schopní důstojníci musí zkysnout v nižších hodnostech jen proto, že mají pouze svou gáži a žádný kapitál.

Cena patentu praporčíka (tj. podporučíka) je u řadové pěchoty 450 liber št. (3000 tolarů); chce-li se praporčík stát poručíkem, musí zaplatit dalších 250 liber št. (1700 tolarů); za patent kapitána dalších 1100 liber št. (7030 tolarů); majorský patent stojí dalších 1400 liber št. (9030 tolarů) a patent podplukovníka ještě dalších 1300 liber št. (8700 tolarů). Tento patent stojí tedy suma sumárum 4500 liber št. čili přes 30 000 tolarů, které majitel patentu dostává vždycky zase zpátky od svých nástupců, až je konečně povýšen na plukovníka. V gardě a v jezdectvu jsou ceny ještě daleko vyšší; v dělostřelectvu a ženijním vojsku prodej míst neexistuje. Jestliže důstojník zemře, je celý vložený kapitál ztracen a důstojník, který je na řadě podle služebního stáří, postupuje na jeho místo, aniž si je musel koupit. Počínaje plukovníkem se hodnosti nekupují; každý podplukovník, který v této hodnosti strávil 3 roky činné služby, se stává podle zákona plukovníkem. Pod trestem degradace je zakázáno platit za důstojnické místo víc, než je stanoveno, ale přesto se to napořád děje.

Protože požadavky ke zkouškám na praporčíka nezahrnují vůbec žádné vojenské znalosti, koná se před povýšením na poručíka a kapitána ještě zvláštní zkouška, která se omezuje na znalost praktické služby, služebních předpisů, vojenského zákonodárství a výcviku. Teoretické znalosti z taktiky se nepožaduji.

Gardoví důstojníci mají vyšší hodnostní zařazení: praporčík je postaven naroveň poručíkovi řadového vojska, poručík kapitánovi, kapitán podplukovníkovi. To působí v řadovém vojsku mnoho zlé krve.

K povýšení poddůstojníka na důstojníka dochází jen výjimečně. V každém praporu připadá největší díl běžné denní práce na tři důstojníky: adjutanta, ubytovatele a výplatce. Na tato místa se proto často berou staří spolehliví poddůstojníci, kteří pak ze své bezplatně udělené hodnosti poručíka už nikdy dál nepostoupí. Jinak dochází k povýšení na důstojníka jen ojediněle u jednotlivců, kteří se mimořádně vyznamenali před nepřítelem. Nájemný charakter anglické armády, v níž je proto velmi silná směs nízkých a hrubých živlů, tím podmíněný tón ve vojsku a zároveň nezbytný druh disciplíny nutně způsobuje, že důstojníci samozřejmě patří k vyšší společenské třídě než vojáci. Odstup mezi důstojníkem a vojákem je proto v Anglii větší než kdekoli jinde. Proto je tu postup od píky velmi ztížen, a dokud potrvá na jedné straně prodej důstojnických míst a na druhé straně nájemný systém, bude vždycky jen vzácnou výjimkou. To, co je v Prusku a ve Francii tak časté, že totiž mladí vzdělaní lidé vstupují do armády jako dobrovolníci, aby si vysloužili povýšení, to se v Anglii nemůže stát; podle toho, jaký je charakter vojska, by člověk vůbec věřil, že se tu mladý člověk chápe vojenského řemesla z docela jiných důvodů, o kterých raději mlčí. Je proto docela pochopitelné, že se anglický důstojnický sbor skládá téměř výhradně z lidí, kteří jsou vychováni jako gentlemani, a že masa vojáků má větší respekt před důstojníky, kteří jsou už předem jejich "přirozenými představenými", jak se říká v Anglii.

Tomu odpovídá také chladný a strohý tón, který panuje ve styku mezi důstojníky a vojáky. Obě třídy jsou vzájemně spojeny právě jen vztahem rozkazu a poslušnosti. Neobjevují se ani důvěrnosti a žerty, ani vášnivé výbuchy. Pochvalu a důtku neudělují důstojníci vojákům téměř nikdy přímo, a když, tak pokaždé stejně klidným, strohým hlasem. To ovšem platí jen o služebních vztazích při výcviku atd.; v soukromí dovedou angličtí důstojníci nadávat^[d]… …‚ o čemž by mohli leccos vyprávět jejich sluhové.

Anglická armáda má jednu zcela osobitou zvláštnost, že totiž důstojník může mít dvě hodnosti: jednu, nižší, ve svém pluku a druhou, vyšší, v armádě. Tato druhá hodnost, jestliže se uděluje nastálo a není omezena žádnými podmínkami, se nazývá brevet rank^[e]. Tak kapitán může být v armádě titulárním majorem nebo titulárním podplukovníkem; dokonce se už vyskytly případy (zejména u velitelů indických nepravidelných jednotek), že důstojníci, kteří u svého pluku měli jen hodnost poručíka, byli v armádě majory. Takový kapitán a zároveň titulární major koná ve svém pluku službu kapitána, ale v posádkové nebo táborové službě se považuje za štábního důstojníka. Tato vyšší hodnost může být také udělena jen na určitou dobu nebo pro určitou kolonii nebo pro určité válčiště. Tak v posledních 10 letech byli mnozí plukovníci jmenováni na dobu krymské války nebo také na dobu svého pobytu v Levantě "brigádními generály" nebo také "generálmajory", a totéž se dálo v Indii. Tento systém je prostředkem, jak dostat jednotlivé oblíbence nebo mimořádně užitečné lidi do vyššího postavení bez ohledu na služební stáří; je však nabíledni, že má za následek spoustu nepříjemností a zmatků. Francouzům na Krymu nemohli Angličané za nic na světě vysvětlit, jak může být jeden člověk zároveň kapitánem a majorem.

Při povyšování platí pravidlo, že se kapitánem nemůže stát nikdo, kdo nekonal alespoň dva roky plnou službu jako praporčík a poručík, a majorem nikdo, kdo není důstojníkem šest let.

Vojenská příprava důstojníků, kteří neabsolvovali sandhurstskou školu, se provádí v četních a rotních školách stejně jako u prostých vojáků; teprve když složí zkoušku před velitelem praporu, jsou osvobozeni od výcviku a připuštěni k důstojnické službě. Všichni nižší důstojníci praporu vytvoří jednou za rok, před začátkem jarního výcvikového období praporu, četu, která pod velením štábního důstojníka musí s puškou v ruce prodělat celý výcvik jednotlivce, čety a roty. To se však zřejmě provádí většinou jen velmi povrchně.

III

Poddůstojníci a vojáci se, jak známo, doplňují verbováním, a to výhradně ve Velké Británii a v Irsku. Pouze do 100. pluku se verbuje v Kanadě. Verbířská služba je podřízena generáladjutantovi armády a provádí se dvojím způsobem: Za prvé mohou jednotlivé pluky a náhradní prapory verbovat ve svých posádkových místech. Za druhé existuje nezávisle na tom organizovaná verbířská služba pro celou zemi, která je k tomu účelu rozdělena na 9 verbovních obvodů (v Anglii 4, ve Skotsku 2, v Irsku 3). Každý distrikt je podřízen dozorčímu štábnímu důstojníkovi (obvykle to bývá titulární plukovník), a pokud je to nutné, dělí se na menší okrsky, které spravují poručíci nebo kapitáni. — Celkem se touto službou zabývá: 8 štábních důstojníků, 9 adjutantů, 9 výplatců, 9 lékařů, 11 nižších odvodních důstojníků (s polovičním platem), 8 šikovatelů, 48 seržantů a přiměřený počet vojáků. Mimoto provádí odvody ještě garda výhradně pro doplňování svých jednotek. Každý odvedenec má právo zvolit si sbor, do kterého chce vstoupit. Jako zbožné přání se říká, že se každý sbor má pokud možno doplňovat v tom hrabství, jehož jméno nese. Cizinci mohou být přijímáni jen se zvláštním svolením, a proto se často přijímají jako "Skotové".

V době války musí jako přípravná škola pro řadové vojsko sloužit hlavně milice; na určitý, případ od případu stanovený počet lidí, kteří přejdou z milice do řadového vojska, obdrží důstojník příslušného pluku milice důstojnický patent v řadovém vojsku. Za indického povstání roku 1857 se šlo dokonce tak daleko, že každý aktivní nebo i bývalý štábní důstojník, který shromáždil 1000 rekrutů, dostal patent podplukovníka.

Každý odvedenec nebo kapitulant dostane zdarma celé vybavení a závdavek, jehož výše kolísá podle poptávky po rekrutech, ale nikdy neklesá pod 1 libru št. a velmi zřídka překročí 10 liber št. (67 tolarů). Často se také liší u různých jednotek; u ženijních jednotek se platívá nejvíc, poněvadž zde se mohou uplatnit jen nejlepší jednotlivci. Závdavek se někdy vyplácí při atestaci, většinou však až tehdy, když odvedenec nastoupí u pluku a je přijat svým náčelníkem. Atestace spočívá v tom, že odvedenec je ne dříve než 24 hodin po naverbování předveden před policejního soudce a zde přísežně prohlásí, že vstupuje do armády dobrovolně a že jeho vstupu do vojska nebrání žádná zákonná překážka.

K jezdectvu, dělostřeleckému vozatajstvu, ženijnímu vojsku, trénu a k pěchotě umístěné v Indii, Číně, Austrálii a na Svaté Heleně se přijímají rekruti ve stáří od 18 do 25 let, k ostatnímu dělostřelectvu a pěchotě od 17 do 25 let. Tělesná výška je stanovena takto:

Jezdectvo:
	Gardoví kyrysníci	5 stop 10 palců až 6 stop
	Těžké dragounské pluky	5 stop 8 palců až 5 stop 11 palců
	Polotěžcí dragouni a huláni	5 stop 7 palců až 5 stop   9 palců
	Husaři	5 stop 6 palců až 5 stop   8 palců
Dělostřelectvo:
	Dělostřelci	minimum 5 stop 7 palců; pokud jsou mladší než 18 let - 5 stop 6 palců
	Vozatajci	5 stop 4 palce až 5 stop 6 palců
	Řemeslníci	minimum 5 stop 6 palců
Pěchota:
	minimum pro gardu	5 stop 81/2 palce
	minimum pro řadovou pěchotu	5 stop 6 palců

Toto minimum je však velmi proměnlivé; každé vážné nebezpečí války ihned nutí vládu, aby minimum snížila, a stačila už ta okolnost, že se zkrácením služební doby z 12 na 10 let v nejbližší době uvolní velmi mnoho vojáků, aby vláda byla před několika týdny nucena snížit minimum u pěchoty na 5 stop 5 palců. Vcelku se i tady, jako všude jinde, požadovaná míra neustále snižuje, i když si pochopitelně nájemná armáda může stále ještě opatřit v průměru větší vojáky nežli při všeobecné branné povinnosti nebo konskripčním systému. Že je tomu tak i v Anglii, ukazují shora uvedená čísla, která lze snadno převést na porýnskou míru, jestliže u výšek 5 stop až 5 stop 6 palců odečteme 21/4 palce a u výšek 5 stop 7 palců až 6 stop odečteme 21/2 palce, což je dostatečně přesné.^[f]

Kromě výšky je stanoven také minimální objem hrudníku, který u výšky 5 stop 6 palců až 5 stop 8 palců činí 33 palců, u výšky 5 stop 8 palců až 5 stop 10 palců činí 34 palců a u výšky přes 5 stop 10 palců je minimum 35 palců. Dělostřelečtí vozatajci, vojáci trénu a střelci musí mít za všech okolností objem hrudníku nejméně 34 palce. Přesto se k dělostřeleckému vozatajstvu přijímají i lidé, kteří těmto podmínkám zcela nevyhovují, ale zato umějí zacházet s koňmi.

Za bubeníky a trubače se verbují chlapci nejméně čtrnáctiletí se souhlasem svých rodičů. Nedostávají žádný závdavek.

Služební doba činí 10 let u pěchoty a 12 let u jezdectva, dělostřelectva, ženijního vojska a trénu. Po jejím uplynutí může vysloužilec, pokud je ještě uznán schopným, kapitulovat na dalších 11 let u pěchoty, na 9 let u ostatních druhů vojska. Po uplynutí této druhé kapitulace může sloužit dál na tříměsíční výpověď. Jestliže vojákovi uplyne služební doba a jeho sbor je v cizině, má důstojník velící posádce právo prodloužit mu ji až o dva roky.

Každý voják, který má dobré chování, dostane zpravidla svolení, chce-li se vykoupit. Výše výkupného se řídí podle délky už odsloužené a ještě zbývající služební doby, podle chování atd. a činí maximálně u jezdectva 30 liber št., u pěchoty 20 liber št. a u barevných vojáků v koloniálních sborech 12 liber št.

Po 21 letech služby má každý voják právo na penzi. Výše penze se řídí podle doby služby, podle chování a podle toho, jak byl voják během služby tělesně poškozen; činí u vojáků a poddůstojníků nejméně 8 pencí (6 stříbrných grošů 8 feniků) a nejvýše 3 šilinky 6 pencí (1 tolar 5 stříbrných grošů) denně. Podle okolností se penze povoluje i při kratší služební době.

Verbovní seržanti se svými přidělenými vojáky se zdržují většinou v horších čtvrtích velkých měst a pozorují především krčmy. Často také táhnou se stuhami na čepicích a v doprovodu několika bubeníků a pištců v procesí ulicemi, přivábí tím houf lidí a snaží se mezi nimi lovit. Je-li mezi nimi kýžený úlovek, zatáhnou jej co nejdřív do hospody, kde pak vynaloží všechno své umění, aby přijal symbolický šilink, který stvrzuje smlouvu. Jakmile nový kandidát na slávu přijal tento šilink, může se znovu osvobodit, jen když před policejním soudcem zaplatí "bolestné" (smartmoney) ve výši jedné libry šterlinků. Zákon sice předpisuje, aby nastávající hrdina po uplynutí nejméně 24 hodin od naverbování prohlásil před tímto soudcem, že vstupuje do armády dobrovolně a že na svém rozhodnutí trvá. Přitom zákon zcela správně počítá s tím, že když naverbovaný přijímá onen šilink, není zpravidla střízlivý, a snaží se mu tak dát příležitost, aby zase vystřízlivěl. Ale verbovní seržant by musel špatně znát své řemeslo, kdyby si nechal úlovek tak lehko ujít. On a jeho lidé nepustí rekruta z očí, a než předstoupí před soudce, znovu patřičně zapůsobí kořalka a pivo. Nejlepší na tom je, že velkou část útraty zaplatí zpravidla sám rekrut, kterému seržant vesele půjčuje na účet jeho závdavku. Za těchto okolností je sice naivní, ale správné, když je výslovně předepsáno, aby se k verbířské službě brali jen neženatí vojáci a bubeníci a jen v krajním případě ženatí seržanti, vždycky však jen zdraví, silní lidé. Kdo neumí dobře pít, ten se k této službě nehodí.

Když se člověk dívá na toto verbování, zdá se mu takřka, že se octl zpátky v osmnáctém století. Přes ochranné formality, jimiž zákon tuto praxi omezuje, je zřejmé, že naprostá většina příslušníků "anglické armády skládající se čistě z dobrovolníků" přichází do této instituce velmi nedobrovolně; zda to v průměru není koneckonců k jejich vlastnímu dobru, to je jiná otázka.

Jaké vrstvy obyvatelstva se takto dostávají do armády, je dostatečně jasné. Stejně jako naše dřívější nájemná vojska je i toto vojsko z velké včtšiny refugium peccatorum^[g], v němž se shromažďuje větší a lepší část všech dobrodružných živlů národa a je tu zkrocena ostrým výcvikem a velmi přísnou disciplínou. Pokud tedy jde o morální a intelektuální charakter vojska, stojí anglická armáda daleko níž než všechny armády založené na konskripčním systému (dokonce s náhradnictvím) nebo docela na všeobecné branné povinnosti bez náhradnictví. Do jedné řady s ní je možno postavit jedině francouzskou cizineckou legii^[369] a ty francouzské sbory — jako jsou zuávové — které se skládají hlavně z náhradníků; ačkoli se nedá popřít, že celá francouzská armáda, která v rostoucí míře zvýhodňuje řadové vojáky z povolání, se stále víc přibližuje charakteru armády anglické. Ale i francouzský remplaçant^[h] stojí svým společenským, vnějším vzděláním vysoko nad hrubým neurvalým chlapíkem ze spodiny velkých měst, který udává tón v anglických kasárnách. Do francouzské armády může stále ještě vstoupit vzdělaný mladý muž jako dobrovolník, aby si vysloužil povýšení, a zkušební doba, kdy slouží jako prostý voják, mu nemusí připadat tak nesnesitelná; v Anglii by musel být blázen, kdyby to udělal. Jak je Angličan hrdý na svou armádu jako celek, tak jednotlivým prostým vojákem stále ještě opovrhuje; dokonce i v nižších společenských vrstvách se stále ještě považuje za dost neslavné, když se někdo dá naverbovat nebo když má příbuzného vojákem. Ostatně charakter odvedenců se v posledních deseti letech nesporně značně zlepšil. Projevuje se snaha opatřit si co nejvíc zpráv o minulém životě rekrutů a vyloženě špatné jedince do armády nepustit. Velké verbování, které si vynutila krymská válka a indické povstání, brzy vyčerpalo třídu chátry, z níž se zpravidla doplňovalo vojsko v dlouhém období míru. Bylo nutné nejen snížit míru (jeden čas u pěchoty až na 5 stop 3 palce), ale také udělat vojenský život lákavější a pokusit se zlepšit tón v kasárnách, aby verbování mohlo zasáhnout i solidnější vrstvy dělnické třídy. K tomu ještě přistoupil nedostatek schopných jedinců na spoustu nových poddůstojnických míst (v krymské válce byla početní síla praporů skoro zdvojnásobena). Ukázalo se také, že způsobu vedení války, jaký praktikoval Wellington ve Španělsku, s obligátním drancováním všech dobytých pevností je v Evropě už odzvoněno. Vojáků se ujímal tisk a brzy se mezi vyššími důstojníky stalo módou projevovat vůči vojákům filantropii. Byla tu snaha zpříjemnit vojákům život, opatřit jim prostředky k rozptýlení a k práci podle vlastních zálib ve volných chvílích v kasárnách nebo v táboře a odvrátit je od hospod. Tak vznikly, hlavně v posledních sedmi letech a převážně ze soukromých subskripcí knihovny, čítárny, společenské místnosti s rozmanitými hrami, vojenské kluby atd. V táborech se po francouzském vzoru vojákům podle možnosti vykázal kus půdy na zahradu, konaly se pokusy s divadelními představeními a přednáškami a čas od času se pořádaly výstavky rozmanitých drobných uměleckých předmětů zhotovených vojáky aj. Všechny tyto věci jsou teprve v plenkách, ale stále víc se rozšiřují. A je to také naprosto nutné. Rekruti, kteří přicházeli do armády během tažení na Krymu a v Indii, byli nesporně na mnohem vyšším stupni než dřívější, protože obě tyto války byly v masách velmi populární. Celkový tón v armádě se jejich příchodem značně zlepšil. Také styk s francouzskými vojáky na Krymu vykonal své. Nyní jde o to tento duch udržet, aby se i v delším období míru získávali takovíto lepší rekruti a armáda nebyla zase odkázána jen na tulácké elementy obyvatelstva, které se v míru vždycky nabízejí první.

Přesto tvoří tyto živly stále ještě větší část vojska, a tomu jsou přizpůsobena i všechna zařízení. Anglická kasárna s vedlejšími budovami a kasárenským dvorem jsou ze všech stran obehnána vysokou zdí, v níž je zpravidla jen jediná brána. Ve zvláštní budově jsou byty důstojníků a v jedné nebo několika dalších ubikace vojáků. Tam, kde mají ubikace vojáků okna do ulice, je u novějších staveb tento díl budovy většinou oddělen od vnějšího světa hlubokým příkopem a silným železným plotem na vnějším okraji příkopu. Ve velkých městech a zvláště u kasáren milice, v nichž je zbrojnice (milice se shromažďuje jen na 4 týdny v roce), bývá celá fronta budovy obrácená do ulice opatřena střílnami místo oken a mívá na rozích křídel malé věže zařízené pro boční palbu z pušek — důkaz, že se dělnická povstání nepovažují za něco tak docela nemožného. V tomto velkém kasárenském vězení tráví voják celý svůj život s výjimkou hodin svého volna. Nad přístupem civilistů je přísný dozor a celá budova je co nejvíc zabezpečena před pohledem zvenčí, tak aby voják byl co nejvíc pod kontrolou a oddělen od civilistů. Familiární styk mezi občany a vojáky, který je v Německu tak běžný, i snadnost přístupu do kasáren pro každého tu zcela chybějí, a aby se nemohly navázat žádné trvalé vztahy, posádky se zpravidla každoročně mění.

Nejběžnější disciplinární přestupky se dají snadno uhodnout už z charakteru armády. Je to opilství, nepřítomnost po večerce bez dovolení, okradení kamarádů, rvačky, protivení se a násilí vůči představeným. Lehčí přestupky trestá bez průtahů velitel praporu. Má výhradní trestní pravomoc, ale může udělit velitelům rot právo ukládat tresty až do tří dnů kasárenského vězení. Jeho vlastní trestní pravomoc zahrnuje tyto tresty: 1. Vězení do 7 dnů, se samovazbou nebo bez ní, s prací za trest nebo bez ní. Vojáci, kterým je uložen tento trest, mají právo odvolat se od velitele praporu k vojenskému soudu. 2. Zavření v temné komoře (black-hole) až do 48 hodin. 3. Kasárenské vězení až do jednoho měsíce, přičemž vězeň musí konat všechnu službu a kromě toho všechny mimořádné práce uložené velitelem. Kromě toho má každé kasárenské vězení za následek až 14 dní trestního výcviku s plnou výstrojí. Trestní výcvik nemá nikdy trvat déle než hodinu najednou, může se však opakovat až čtyřikrát denně. V případech ad 2 a 3 může velitel povolit odvolání k vojenskému soudu. Samovazba nebo temná komora mají být pokud možno vyhraženy pro případy opilství, rvaček a drzého chování vůči představeným a v těžkých případech mohou být kombinovány s kasárenským vězením tak, aby celý trest nepřesáhl dobu jednoho měsíce.

Jak vidno, má anglický velitel praporu po ruce dost prostředků, aby mezi svými divokými hochy udržel pořádek. A jestliže tyto prostředky nestačí, pomůže vojenský soud, kde vzpurného chlapíka čeká v poslední instanci devítiocasá kočka. To je jeden z nejbarbarštějších trestních nástrojů, jaké vůbec existují: důtky s krátkou rukojetí a devíti dlouhými, tvrdými a uzlovitými prameny. Trestanec, do pasu obnažený, je přivázán k trojhranné koze a je bičován s největší silou. Už první rána protrhne kůži, takže vyrazí krev. Po několika ranách se důtky a bičující vymění, aby delikventu nebylo nic darováno. Lékař je samozřejmě stále při ruce. Padesát takových ran vždycky znamená dlouhé léčení v lazaretě. A přece se často najdou lidé, kteří těchto padesát ran snesou bez jediného výkřiku bolesti, neboť dát najevo bolest se považuje za větší hanbu než být bičován.

Ještě před dvanácti lety se kočky používalo velice často a povolovalo se až 150 ran. Nemýlím-li se, mohl až do té doby i velitel pluku bez průtahů potrestat vojáka určitým počtem ran. Potom byl maximální počet ran snížen na 50 a právo nařídit tento trest bylo vykázáno výhradně vojenským soudům. Konečně po krymské válce bylo, zvláště na naléhání prince Alberta, zavedeno pruské rozdělení vojáků do dvou tříd^[370] a bylo stanoveno, že jen ti vojáci, kteří byli už za dřívější přestupky zařazeni do druhé třídy, pokud se nevrátili po roční bezúhonné službě zpátky do třídy první, mohou být za nový přestupek podrobeni tělesnému trestu. Před nepřítelem ovšem toto rozlišení padá; tady může být zase každý prostý voják potrestán důtkami. Za rok 1862 bylo v armádě tělesně potrestáno 126 mužů a z toho 114 dostalo nejvyšší přípustný počet 50 ran.

Vcelku je vidět, že jak potřeba, tak i chuť používat důtek silně poklesla, a protože příčiny toho v armádě stále ještě působí, dá se předpokládat, že tomu tak bude i nadále a že kočka bude stále víc jen výjimečným, krajním zastrašovacím prostředkem, který zůstane v záloze pro ošklivé případy před nepřítelem. Přišlo se na to, že když se apeluje na cit vojáků pro čest, pomáhá to daleko víc než zneucťující tresty, a celá anglická armáda se shoduje v tom, že zbičovaný voják není pak už nikdy k ničemu. Přesto v Anglii k úplnému zrušení kočky tak hned nedojde. Všichni víme, jak silné byly a zčásti dosud jsou předsudky ve prospěch tělesných trestů i v armádách, které jsou složeny z daleko lepších sociálních elementů než anglická; a u nájemné armády lze takový krajní zastrašovací nástroj ještě nejspíš ospravedlnit. Ale mají-li už být tělesné tresty, pak mají Angličané určitě pravdu v tom, že je uplatňují jen jako krajní prostředek, zato však velmi vážně. Věčné bití lískovkou v malém, které se ještě vyskytuje v některých a bohužel také v německých armádách a které může být dobré jen k tomu, aby oslabovalo strach před tímto trestem...^[i]

Napsal B. Engels začátkem roku 1864 Poprvé otištěno roku 1935 v Marx - Engels, Sočiněnija, 1. ruské vydání, sv. XII, část II

Podle rukopisu Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — elitní pěchota. (Pozn. red.)

b — hrubé, surové žerty. (Pozn. red.)

c — věc cti. (Pozn. red.)

d Dvě další slova jsou nečitelná. (Pozn. red.)

e — doslova: patentová hodnost, čili: titulární, tj. čestná důstojnická hodnost, propůjčená (zpravidla za zásluhy) bez příslušného zvýšení platu a změny hodnostního zařazení. (Pozn. čes. red.)

f Anglická stopa (foot) = 30,5 cm a dělí se na 12 palců (inch) po 2,54 cm; pruská stopa (Fuss) = 31,4 cm a dělí se na 12 palců (Zoll) po 2,63 cm. (Pozn. čes. red.)

g — útočiště hříšníků. (Pozn. red.)

h — náhradník. (Pozn. red.)

i Konec rukopisu chybí. (Pozn. red.)

363 Rukopis Engelsova článku "Anglická armáda" se stejně jako rukopis předchozího článku dochoval neúplný — chybí konec. Dopisovatelská šifra "F. E." svědčí o tom, že i tento článek byl určen pro "Allgemeine Militár-Zeitung" ["Všeobecné vojenské noviny"].

364 Tím se míní kniha M. Petrieho, "Strength, Composition, and Organization of the Army of Great Britain" ["Síla, složení a organizace armády Velké Británie"], Londýn 1863

365 Systém prodeje důstojnických patentů vznikl v Anglii koncem 17. století a později byl schválen králem. Tento systém trval do roku 1871 a zaručoval anglické aristokracii monopolní postavení v armádě.

366 Je míněna válka, kterou vedli od roku 1843 angličtí kolonizátoři proti Maorům, původním obyvatelům Nového Zélandu. V průběhu bojů způsobili Maorové anglickým koloniálním vojskům řadu porážek. Teprve kolem roku 1872, když vyhubili většinu původního obyvatelstva, podařilo se Angličanům zatlačit Maory do nejméně úrodných částí ostrovů, kde byli odsouzeni k hladu a postupnému vymírání.

367 Aldershotský tábor — stálý vojenský výcvikový tábor anglické armády, 75 km od Londýna. Byl založen roku 1855, v době krymské války.

368 Sandhurstská vojenská škola — vojenské učiliště v Sandhurstu, 78 km od Londýna. Byla založena roku 1802 pro přípravu důstojníků pěchoty a jezdectva.

369 Francouzská cizinecká legie — námezdní vojenská formace, zřízená roku 1831 a určená k vedení koloniálních válek a k potlačování revolučního hnutí v metropoli. Převážnou většinu vojáků cizinecké legie tvořily deklasované a zločinecké živly z řad cizinců žijících ve Francii; důstojnické hodnosti v legii však mohli zastávat pouze Francouzi. Cizinecká legie se zúčastnila válečných akci v Alžírsku a na Krymu; roku 1871 jí použila versailleská klika proti Pařížské komuně.

370 Podle pruského vojenského systému platného v 19. století se řadoví vojáci dělili na několik kategorií. Vojáci, kteří se dopustili disciplinárních přestupků, byli přeřazeni z první kategorie do druhé, kde proti nim mohlo být použito tělesných trestů.

---

Kinglake o bitvě na Almě
Obsah 15. dílu Sebraných spisů M-E
Přílohy