Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Proč se dělnická třída zajímá o Polsko?[139]
I
Redaktorovi listu "Commonwealth"Vážený pane,
všude, kde se dělnická třída samostatně účastnila politických hnutí, byla její zahraniční politika od první chvíle vyjádřena dvěma slovy: obnovení Polska. Tak tomu bylo s chartistickým hnutím po celou dobu, co existovalo; tak tomu bylo s francouzskými dělníky dávno před rokem 1848 i památného roku 1848, kdy přitáhli 15. května před budovu Národního shromáždění a volali: "Vive la Pologne!" — Ať žije Polsko![140] Tak bylo tomu v letech 1848 a 1849 v Německu, kde orgány dělnické třídy požadovaly válku s Ruskem za obnovení Polska.[141] A je tomu tak dodnes; až na jednu výjimku — o níž se ještě zmíním — se evropští dělníci jednomyslně stavějí za obnovení Polska, které považují za neoddělitelnou součást svého politického programu, za požadavek, v němž je vyjádřena celá podstata jejich zahraniční politiky. Buržoazie sice také "sympatizovala" a dosud "sympatizuje" s Poláky. Jenže tyto sympatie jí nebránily nechat Poláky na holičkách v roce 1831, 1846 a 1863 a nebránily jí, přestože se slovy stavěla za Polsko, dokonce ani v tom, aby takové úhlavní nepřátele Polska, jako byl lord Palmerston, nechala jednat tak, že fakticky pomáhali Rusku. Stanovisko dělnické třídy je však naprosto jiné. Dělnická třída je pro to, aby se zasáhlo, a ne pro to, aby se nezasahovalo; je pro válku s Ruskem, protože Rusko se vměšuje do záležitostí Polska; a dokazovala to pokaždé, když Poláci povstali proti svým utlačovatelům. Nedávno pak Mezinárodní dělnické sdružení ještě výrazněji vyjádřilo toto všeobecné instinktivní cítění třídy, kterou zastupuje, když na svůj prapor vepsalo : "čelit ruským přehmatům v Evropě — za obnovení Polska!"[142]
Tento program zahraniční politiky dělníků ze západní a střední Evropy se setkal s jednomyslným souhlasem třídy, jíž byl adresován, až na jedinou výjimku, jak jsme se už zmínili. Mezi francouzskými dělníky je nepatrná menšina, která patří ke škole zesnulého P. J. Proudhona. Tato škola se in toto[a] liší od většiny pokrokových a myslících dělníků; prohlašuje, že jsou to nevědomí blázni, a k většině otázek zaujímá zcela opačné stanovisko než oni. To platí i o jejich zahraniční politice. Proudhonovci, kteří soudí utlačené Polsko, vynášejí rozsudek jako stalybridgeská porota: ,,Děje se mu po právu." Obdivují Rusko jako velkou zemi budoucnosti, jako nejpokrokovější národ na povrchu zemském, vedle něhož taková ubohá země jako Spojené státy nestojí ani za řeč. Obvinili radu Mezinárodního dělnického sdružení, že zastává bonapartistický národnostní princip a vyhání velkomyslný ruský národ z lůna civilizované Evropy; to prý je těžký hřích proti zásadám všeobecné demokracie a bratrství všech národů. To jsou jejich obvinění.[143] Pomineme-li jejich demokratickou frazeologii v závěru, shodují se, jak bude hned zřejmé, do slova a do písmene s tím, co říkají o Polsku a Rusku krajní toryové všech zemí. Taková obvinění nestojí ani za vyvracení; ale protože vycházejí z části dělnické třídy, i když tak malé, pokládáme za vhodné probrat znovu rusko-polskoú otázku a obhájit to, co můžeme nadále nazývat zahraniční politikou sjednocených evropských dělníků.
Ale proč uvádíme v souvislosti s Polskem stále jenom Rusko? Cožpak se na jeho oloupení nepodílely dvě německé mocnosti, Rakousko a Prusko? Cožpak také nedrží v područí části Polska a nesnaží se společně s Ruskem potlačit každé národní polské hnutí?
Je velmi dobře známo, jak houževnatě se snažilo Rakousko zůstat stranou polských záležitostí, jak bylo dlouho proti ruským a pruským plánům na dělení Polska. Polsko bylo přirozeným spojencem Rakouska proti Rusku. Když pak Rusko nebezpečně zesílilo, mělo Rakousko největší zájem na tom, aby mezi ním a vzmáhajícím se impériem dál existovalo Polsko. Teprve když Rakousko vidělo, že osud Polska je zpečetěn, že ostatní dvě mocnosti se rozhodly, ať už s ním či bez něho, Polsko zničit, přidalo se v zájmu sebeobrany k nim a vzalo si část polského území. Ale už v roce 1815 bylo zase pro obnovení nezávislého Polska; v letech 1831 a 1863 bylo ochotno jít kvůli tomu do války a zříci se své části Polska, postaví-li se na jeho stranu Anglie a Francie. Stejně tomu bylo i za krymské války. Nehovoříme zde o tom proto, abychom ospravedlňovali celkovou politiku rakouské vlády. Rakousko ukázalo dost často, že utlačování slabšího národa je pro jeho panovníky zcela běžnou věcí. Pokud však jde o Polsko, ukázal se pud sebezáchovy silnější než touha po nových územích nebo obvyklé metody vlády. A proto také teď vůbec nejde o Rakousko.
Pokud jde o Prusko, jeho podíl na Polsku je tak nepatrný, že nepadá příliš na váhu. Jeho přítel a spojenec, Rusko, je dokázal připravit o devět desetin toho, co získalo při trojím dělení. Avšak to málo, co mu zůstalo, je tlačí jako můra. Připoutalo je to k triumfálnímu vozu Ruska, umožnilo to pruské vládě, aby v pruském Polsku už v letech 1863-1864 — a brzy nato také v ostatní zemi — nerušeně přestupovala zákon, porušovala osobní svobodu, shromažďovací právo a svobodu tisku; svedlo z cesty celé liberální hnutí buržoazie, které ze strachu, že by riskovalo ztrátu několika čtverečních mil půdy u východních hranic, dovolilo vládě, aby pokud jde o Poláky se neohlížela na zákony. Dělníci nejen v Prusku, ale v celém Německu mají větší zájem než dělníci v kterékoli jiné zemi na obnovení Polska, a v každém revolučním hnutí ukázali, že to vědí. Obnovení Polska znamená pro ně osvobození jejich vlastní země z ruského vazalství. A proto, jak se domníváme, nemusí být souzeno ani Prusko. Až dělnická třída v Rusku (je-li v této zemi vůbec něco takového v tom smyslu, jak to chápeme v západní******Evropě) vytvoří politický program, a tento program bude obsaho-vat osvobození Polska - pak, ale ne dříve, nebude třeba soudit ani Rusko jako národ a obžaloba se bude vztahovat jen na carskou vládu.
II
Redaktorovi listu "Commonwealth"Vážený pane,
někteří lidé říkají, že požadovat nezávislost pro Polsko znamená uznávat "národnostní princip" a že národnostní princip je bonapartistický vynález vymyšlený jen na podporu napoleonského despotismu ve Francii. Co to je ten "národnostní princip"?
Smlouvami z roku 1815 byly hranice různých evropských státu stanoveny pouze s ohledem na diplomatické zřetele a hlavně jak to vyhovovalo tehdejší nejsilnější kontinentální mocnosti — Rusku. Nepřihlíželo se ani k přáním, ani k zájmům, ani k národnostním rozdílům obyvatelstva. Tak bylo rozděleno Polsko, bylo rozděleno Německo, byla rozdělena Itálie, nemluvě ani o řadě menších národností žijících v jihovýchodní Evropě, o nichž tehdy málokdo co věděl. Proto pro Polsko, Německo i Itálii bylo prvním krokem v každém politickém hnutí úsilí o obnovení té národní jednoty, bez níž je národní život pouhou iluzí. A když po potlačení revolučních pokusů v Itálii a ve Španělsku v letech 1821-1823 a pak opět po červencové revoluci z roku 1830 ve Francii navázali spojení radikální politikové většiny civilizované Evropy a pokusili se vypracovat jakýsi společný program, stalo se jejich společným heslem osvobození a sjednocení utlačených a rozdělených národů.[144] Tak tomu bylo i v roce 1848, kdy se počet utlačených národů zvýšil ještě o jeden — o Maďary. Vždyť nemohl existovat dvojí názor na právo každého z velkých evropských národních útvarů rozhodovat o sobě ve všech vnitřních záležitostech nezávisle na svých sousedech, pokud to neohrožuje svobodu druhých. Toto právo bylo skutečně jednou ze základních podmínek vnitřní svobody pro všechny. Jak mohlo např. Německo usilovat o svobodu a jednotu, když současně, ať už přímo nebo prostřednictvím svých vazalů, pomáhalo Rakousku držet v područí Itálii? Vždyť úplný rozpad rakouské monarchie je první podmínkou sjednocení Německa.
Toto právo velkých evropských národních celků na politickou nezávislost, uznávané evropskou demokracií, musela tím spíš uznat dělnická třída. Vždyť šlo fakticky jen o to uznat, že ostatní velké, nesporně životaschopné národy mají stejné právo na vlastní národní existenci, jaké pro sebe žádali dělníci v každé jednotlivé zemi. Toto uznání a sympatie s těmito národními tužbami se však týkaly jen velkých a přesně vymezených historických národů Evropy; byla to Itálie, Polsko, Německo a Uhry. Francie, Španělsko, Anglie a Skandinávie nebyly nikdy rozděleny, ani pod cizí nadvládou, proto měly na celé té věci jen nepřímý zájem; pokud jde o Rusko, můžeme se o něm zmínit jen jako o držiteli spousty nakradeného majetku, který bude muset v den účtování vrátit.
Ludvík Napoleon, císař "z milosti boží a z vůle národa", byl po státním převratu z roku 1851 nucen vynajít pro svou zahraniční politiku demokratizující a populárně znějící název. Co mohl udělat lepšího než vepsat na svůj prapor "národnostní princip"? Nechť každá národnost rozhoduje o svém osudu, nechť má každá odtržená část kterékoli národnosti možnost připojit se znovu ke své velké mateřské zemi — co mohlo být liberálnějšího? Jenže povšimněte si, teď už nešlo o národy, ale o národnosti.
V Evropě neexistuje země, kde by nebyly pod touž vládou různé národnosti. Gaelové ze Skotské vysočiny a Walesané jsou nesporně jiné národnosti než Angličané, a přesto nikoho nenapadne dávat těmto zbytkům dávno zašlých národů název národ, právě tak jako ho nedávámé keltským obyvatelům Bretaně ve Francii. Nadto žádné státní hranice neodpovídají přirozeným hranicím národnosti, hranicím jazykovým. Mimo Francii žije mnoho lidí, jejichž mateřštinou je francouzština, právě tak jako mimo Německo je mnoho lidí mluvících německy; a se vší pravděpodobností to tak bude vždycky. Je to přirozený důsledek zmateného a pomalého historického vývoje, jímž Evropa prošla během posledního tisíciletí, že téměř každý velký národ ztratil některé okrajové části svého organismu, které se oddělily od národního života a většinou se přizpůsobily národnímu životu jiného národa, a to natolik, že se už nechtějí připojit k svému hlavnímu kmeni. Němci ve Švýcarsku a v Alsasku netouží připojit se znovu k Německu, právě tak jako Francouzi v Belgii a ve Švýcarsku si nepřejí být politicky připojeni k Francii. A konec konců je to přece jen výhoda, že různé národy, tak jak se politicky konstituovaly, obsahují většinou nějaké cizí prvky, které tvoří spojovací články s jejich sousedy a zpestřují jinak jednotvárnou uniformitu národního charakteru.
Zde tedy vidíme rozdíl mezi "národnostním principem" a starou zásadou demokracie a dělnické třídy pokud jde o právo velkých evropských národů na samostatnou a nezávislou existenci. "Národnostní princip" se vůbec nedotýká velké otázky práva historických národů Evropy na národní existenci; a jestliže se jí dotýká, pak jen aby ji zmátl. Národnostní princip přináší dva druhy otázek: především otázky hranic mezi těmito velkými historickými národy a za druhé otázky týkající se práva na nezávislou národní existenci oněch četných malých zbytků národů, které, když delší nebo kratší dobu vystupovaly na jevišti dějin, byly nakonec pohlceny jako součást některého z oněch mocnějších národů, jejichž větší životaschopnost jim umožnila překonávat větší překážky. Z hlediska národnostního principu neznamená evropský význam národa, jeho životaschopnost nic; z tohoto hlediska jsou stejně důležití Rumuni ve Valašsku, kteří nikdy neměli dějiny ani energii k dějinám potřebnou, jako Italové, jejichž dějiny trvají dva tisíce let a jejichž národní životaschopnost neochabla. Walesané a obyvatelé ostrova Man by měli, kdyby chtěli, stejné právo na nezávislou politickou existenci jako Angličané, ač se to zdá absurdní.[145] Je to absurdnost, jenže navlečená do populárního hávu, aby nasypala prosťáčkům písek do očí a dala se použít jako vhodná fráze anebo zase odložit, vy—žaduje-li to situace.
Ač je tento výmysl tak prostoduchý, přece vyžadoval chytřejší hlavu, než má Ludvík Napoleon, o aby jej vynalezla. Národnostní princip není totiž vůbec bonapartistický vynález, který má přispět ke vzkříšení Polska, ale ruský vynález vymyšlený ke zkáze Polska. Jak hned uvidíme, pohltilo Rusko pod záminkou národnostního principu větší část starého Polska. Tato myšlenka je stará přes sto let a Rusko jí nyní užívá denně. Co jiného je panslavismus než národnostní princip, který Rusko v zájmu Ruska aplikuje na Srby, Chorvaty, Rusíny[146], Slováky, Čechy a ostatní zbytky někdejších slovanských národů v Turecku, Uhrách a Německu? Dokonce i v této chvíli cestují agenti ruské vlády mezi Laponci v severním Norsku a Švédsku a snaží se agitovat tyto kočovné divochy pro myšlenku "velké finské národnosti", která má být obnovena v nejsevernější části Evropy, samozřejmě pod ruskou ochranou. "Úpění" utlačených Laponců se ozývá velmi hlasitě v ruských novinách — ne však z úst těchto utlačených kočovníků, ale z úst ruských agentů; a je to skutečně hrozný útlak nutit tyto ubohé Laponce, aby se učili civilizovanou norštinu nebo švédštinu, místo aby se omezili na své vlastní barbarské, poloeskymácké nářečí! Národnostní princip mohl být skutečně vymyšlen jen ve východní Evropě, přes niž se po tisíc let přelévaly stále znovu a znovu zátopy asiatských vpádů, po nichž zůstaly na břehu ty kupy promíchaných trosek národů, které i dnes etnolog stěží rozplétá a kde žijí promícháni v nekonečné spleti Turci, finští Maďaři, Rumuni, Židé a asi deset slovanských kmenů. To byla půda, na níž se dal vypěstovat národnostní princip, a jak ho tu Rusko vypěstovalo, uvidíme hned na příkladu Polska.
III
Aplikace národnostní doktríny na PolskoV Polsku, jako téměř ve všech ostatních evropských zemích, žijí lidé různých národností. Masu obyvatelstva, jeho jádro, tvoří nepochybně vlastní Poláci, kteří mluví polsky. Ale už od roku 1390 bylo vlastní Polsko spojeno s velkoknížectvím Litvou,[147] jež až do posledního dělení z roku 1794[b] bylo nedílnou součástí Polské republiky. V tomto litevském velkoknížectví žilo mnoho různých kmenů. Severní pobaltské provincie patřily vlastním Litevcům, národu, který mluví jazykem odlišným od jazyka svých slovanských sousedů; tyto Litevce si do značné míry podrobili němečtí přistěhovalci, kteří se pak zase stěží bránili litevským velkoknížatům. Dále na jih a na východ od dnešního Království polského žili Bělorusové, jejichž jazyk je něco mezi polštinou a ruštinou, ale má blíž k ruštině; a konečně v jižních provinciích byli usazeni takzvaní Malorusové, jejichž jazyk podle většiny autorit se naprosto liší od velkoruštiny (jazyka, jejž obvykle nazýváme ruštinou). Takže když lidé říkají, že žádat obnovení Polska znamená dovolávat se národnostního principu, dokazují jenom, že nevědí, co mluví, protože obnovení Polska znamená znovuzřízení státu skládajícího se nejméně ze čtyř různých národností.
Co dělalo Rusko, když se starý polský stát vytvářel spojením s Litvou? Úpělo pod jhem mongolského dobyvatele, jehož před 150 lety Poláci společně s Němci zahnali na východ za Dněpr. Bylo zapotřebí dlouhého boje, než moskevská veliká knížata konečně svrhla mongolské jho a začala spojovat mnoho různých knížectví Velké Rusi v jeden stát. Ale tímto úspěchem zřejmě jen vzrostla jejich ctižádost. Sotva Turci dobyli Cařihrad, moskevský veliký kníže si dal do svého znaku dvouhlavého orla byzantských císařů, čímž vytyčil svůj nárok jako jejich následník a budoucí mstitel; a od té doby,jak je dobře známo, se Rusové snažili dobýt Cařihrad, carovo město, jak nazývají ve svém jazyce Konstantinopol. Potom dostali zálusk na úrodné roviny Malé Rusi; ale Poláci byli vždycky statečný a tehdy i silný národ a nejen věděli, jak bojovat za svou věc, ale také jak odplácet stejnou mincí; začátkem sedmnáctého století dokonce na několik let obsadili Moskvu.[148]
Postupná demoralizace vládnoucí aristokracie, nedostatek sil pro rozvoj buržoazie a ustavičné války pustošící zemi nakonec sílu Polska podlomily. Země, která setrvávala u neoslabeného feudálního společenského zřízení, zatímco všichni její sousedé šli kupředu, vytvářeli buržoazii, rozvíjeli obchod a průmysl a budovali velká města — taková země byla odsouzena k zániku. Není pochyby, že aristokracie ničila Polsko a ničila je důkladně; a když je zničila, obviňovali se za to aristokraté navzájem a zaprodali sebe i svou zemi cizincům. Dějiny Polska od roku 1700 do roku 1772 jsou kronikou ruské uzurpace vlády v Polsku, kterou umožnila korupčnost šlechty. Země byla téměř neustále obsazena ruskými vojáky a polští králové, i když nebyli vědomě zrádci, dostávali se stále víc do moci ruského vyslance. Ta hra pokračovala tak úspěšně a tak dlouho, že když Polsko bylo nakonec zničeno, Evropa ani nezaprotestovala a všichni se jen divili, že Rusko je tak velkomyslné a dává tak velkou část území Rakousku a Prusku.
Způsob, jakým toto dělení proběhlo, je zvlášť zajímavý. Tehdy už v Evropě existovalo osvícené "veřejné mínění". Ačkoli "Times"[149] tenkrát ještě nezačaly s výrobou tohoto artiklu, existovalo přece jen jisté veřejné mínění, vytvořené pod nesmírným vlivem Diderota, Voltaira, Rousseaua a jiných francouzských spisovatelů osmnáctého století. Rusko vždycky vědělo, jak je důležité mít veřejné mínění pokud možná na své straně; a dbalo, aby je na své straně mělo. Dvůr Kateřiny II. se stal hlavním štábem osvícených mužů tehdejší doby, zejména Francouzů; císařovna a její dvůr se hlásily k nejosvícenějším zásadám a tak dobře se jí dařilo všechny klamat, že Voltaire a mnozí jiní pěli chválu na "Semiramis severu" a vyhlašovali Rusko za nejpokrokovější zemi světa, za vlast liberálních zásad, za obhájce náboženské tolerance.
Náboženská tolerance — to bylo to slovo, které chybělo k úplnému vyřízení Polska. Polsko bylo v náboženských otázkách vždycky krajně liberální; svědčí o tom azyl, který tu nalézali židé, když byli ve všech jiných částech Evropy pronásledováni. Převážná část obyvatelstva ve východních provinciích patřila k pravoslavné víře, kdežto vlastní Poláci byli římští katolíci. V šestnáctém století byla značná část pravoslavných přinucena uznat papežovu svrchovanost a byli nazváni uniaté; ale mnozí zůstali po všech stránkách věrni své staré pravoslavné víře. Byli to většinou nevolníci, kdežto jejich urození páni byli téměř všichni římští katolíci; podle národnosti byli nevolníci Malorusové. Nuže, tato ruská vláda, která doma netolerovala jiné náboženství než pravoslavné a trestala odpadlictví jako zločin, která dobývala cizí národy a na všech stranách anektovala cizí území a která v té době ještě utužovala okovy ruského nevolníka, tato ruská vláda napadala Polsko ve jménu náboženské tolerance, protože prý Polsko utlačuje pravoslavné, ve jménu národnostního principu, protože obyvatelé těchto východních provincií byli Malorusové a měli tedy být připojeni k Velkoorusku, a ve jménu práva revoluce vyzbrojila nevolníky proti pánům. Ve volbě prostředků není Rusko nijak vybíravé. O válce třídy proti třídě se hovoří jako o něčem krajně revolučním; Rusko rozpoutalo takovou válku v Polsku už téměř před 100 lety, a byla to pěkná ukázka třídní války, když ruští vojáci a maloruští nevolníci vypalovali společně zámky polských pánů jen proto, aby připravili ruskou anexi; jakmile byla anexe provedena, spoutali tíž ruští vojáci nevolníky opět pod jho jejich pánů.
To všechno se odehrávalo ve jménu náboženské tolerance, protože národnostní princip nebyl tehdy ještě v západní Evropě v módě. Ale maloruským rolníkům se jím už tehdy mávalo před očima a od té doby hrál v polských záležitostech důležitou úlohu. První a přední ctižádostí Ruska je spojení všech ruských kmenů pod carem, který se sám nazývá samovládce vší Rusi (Samodergetz vseckh Rossyiskikh), a mezi tyto kmeny zahrnuje Bílou Rus a Malo- rusko. A aby dokázalo, že jeho ctižádost nesahá dále, dávalo si během tří dělení dobrý pozor, aby neanektovalo jiná území než běloruská a maloruská; území obydlená Poláky a dokonce i část Maloruska (východní Halič) přenechalo svým spoluviníkům. Ale jak je tomu dnes? Větší část území anektovaných v letech 1793 a 1794[c] Rakouskem a Pruskem je nyní pod ruským panstvím, jmenuje se Království polské a čas od času se v Polácích vzbuzuje naděje, že podrobí-li se ruské nadvládě a zřeknou se všech nároků na stará litevská území, mohou očekávat opětné sjednocení všech ostatních polských území a obnovení Polska s ruským císařem jako králem. A kdyby se v dnešní kritické chvíli Prusko s Rakouskem chytly do křížku, je víc než pravděpodobné, že v této válce by konec konců nešlo o anexi Šlesviku-Holštýna k Prusku ani o anexi Benátek k Itálii, ale spíše o anexi rakouského a aspoň části pruského Polska k Rusku.
Tolik o národnostním principu v polské otázce.
Napsal B. Engels
od konce ledna do 6. dubna 1866
Otištěno v "The Commonwealth", čís. 159, 160 a 165
z 24., 31. března a 5. května 1866
Podpis: B. EngelsPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — úplně. (Pozn. red.)
b Třetí dělení Polska bylo provedeno roku 1795. (Pozn. čes. red.)
c Viz předchozí poznámka.
139 Sérii článků "Proč se dělnická třída zajímá o Polsko?" napsal Engels mezi koncem ledna a 6. dubnem 1866 na Marxovu žádost v souvislosti s bojem, který se rozpoutal v ústřední radě kolem usnesení londýnské konference z roku 1865 o tom, zda se na chystaném kongresu v Ženevě má jednat o nezávislosti Polska. Aby Internacionála mohla zdůvodnit své stanovisko v národnostní otázce, bylo zapotřebí jednak podrobit kritice nihilismus proudhonovců v národnostní otázce, jednak odhalit reakční podstatu takzvaného "národnostního principu", který demagogicky razily bonapartovské kruhy.
Série zůstala nedokončena. Články byly otištěny v listu "Commonwealth", čís. 159, 160 a 165 z 24. a 31. března a 5. května 1866.
"The Commonwealth" ["Republika"] — anglický týdeník, orgán ústřední, resp. generální rady Internacionály, který vycházel v Londýně od února 1866 do července 1867. Do června 1866 byl v redakční komisi Marx, od února do dubna 1866 byl redaktorem tohoto časopisu Georg Eccarius. V tomto listě byly otiskovány zprávy ze zasedání generální rady a dokumenty Internacionály. V důsledku kompromisnické politiky tradeunionistických vůdců, kteří se dostali do vedení listu, změnil časopis během boje za volební reformu své zaměření a stal se fakticky orgánem radikální buržoazie.
140 Jde o lidovou demonstraci v Paříži 15. května 1848, které se zúčastnilo 150 000 lidí. Demonstranti přišli před ústavodárné Národní shromáždění, které mělo toho dne projednávat polskou otázku, vnikli do zasedací síně v Bourbonském paláci a požadovali, aby Polsku, bojujícímu za svou nezávislost, byla poskytnuta vojenská pomoc. Poněvadž ústavodárné shromáždění odmítlo tomuto požadavku vyhovět, pokusili se je demonstranti rozpustit a chtěli vytvořit novou prozatímní vládu. Demonstrace však byla násilně rozehnána vojskem a oddíly národní gardy.
141 Tím se myslí německý demokratický a dělnický tisk, a to především list ,,Neue Rheinische Zeitung" ["Nové porýnské noviny"] (viz poznámku [87]), který vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vystupovala "Neue Rheinische Zeitung" rozhodně na obranu nezávislosti Polska, jehož osvobození spojovala se svržením reakčního carského režimu v Rusku, který byl v té době hlavní oporou feudálně absolutistické reakce v Evropě.
142 Je míněn 9. bod pořadu londýnské konference Internacionály z roku 1865 (viz tento svazek zde).
Londýnská konference se konala ve dnech 25.-29. září 1865. Účastnili se jí členové ústřední rady a předsedové jednotlivých sekcí.
Na konferenci byla přednesena zpráva ústřední rady, schválena finanční zpráva a pořad chystaného kongresu. Marx přes odpor proudhonovců prosadil, že na program kongresu byl zařazen požadavek obnovení nezávislosti Polska. Londýnská konference, jejíž přípravu i provedení řídil Marx, měla velký význam pro organizační a politické upevnění Internacionály.
143 Engels tu cituje ze série článků o polské otázce, které publikoval v listu "Tribune du Peuple" v březnu až červenci 1864 proudhonovec Hector Denis, a uvádí obvinění vznesená proti ústřední radě v listu "Echo de Verviers" ["Vervierská ozvěna"] v prosinci 1865 (viz tento svazek, zde).
"La Tribune du Peuple" ["Tribuna lidu"] — belgický demokratický list, orgán dělnického spolku "Lid"; vycházel v Bruselu od roku 1861 do roku 1868; od ledna 1866 byl orgánem belgických sekcí Internacionály; členem redakce byl De Paepe.
144 Engels tu má na mysli "Mladou Europu", mezinárodní sdružení opozičních maloburžoazních emigrantských organizací, založené z iniciativy Mazziniho v roce 1834 ve Švýcarsku. K "Mladé Evropě" patřily mj. tyto národní politické organizace: Mladá Itálie, Mladé Polsko, Mladé Německo. Toto sdružení si vytklo za cíl nastolit republikánské zřízem v evropských státech.
145 Ve svých úvahách o dějinné úloze malých národů rozvíjel Engels myšlenku, že tyto národy nejsou už schopny samostatné národní existence a že jsou nevyhnutelně určeny jen k tomu, aby byly pohlceny svými silnějšími sousedy. K tomuto mylnému závěru došel Engels.na základě celkové představy, že historický vývoj, jehož hlavní tendencí za kapitalismu je centralizace a vytváření velkých států, vede k pohlcování malých národů národy většími, jak se stalo např. v Anglii s Walesany a ve Španělsku s Basky. Ačkoli Engels správně odhadl tuto tendenci vlastní kapitalismu, nevzal v úvahu druhou tendenci — boj malých národů proti národnostnímu útlaku a za nezávislost a jejich úsilí o vytvoření vlastních států. Historie ukázala, že řada malých národů, zejména slovanské národnosti, které dříve patřily k rakouské říši, osvědčily nejen schopnost samostatného národního vývoje, ale zařadily se také mezi budovatele nejpokrokovějšího společenského řádu (viz o tom také předmluvy ke sv. 8 a 11 Spisů a předmluvu ke sborníku Marx-Engels-Lenin, "K dějinám Československa a československého dělnického hnutí", díl II, str. 15 a násl.).
146 Rusíni — tak nazývali buržoazní etnografové a historikové ukrajinské obyvatelstvo Haliče, Zakarpatska a Bukoviny, které bylo tehdy násilně odtrženo od hlavní masy ukrajinského lidu. Konečné znovusjednocení ukrajinského lidu se uskutečnilo po vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce z let 1941-1945.
147 Základem sjednocení Polska a Litvy byla polsko-litevská unie z, roku 1385, podle níž mělo být velkoknížectví litevské přivtěleno k Polsku.
148 Poláci obsadili Moskvu v červnu 1605; v květnu 1606 byli lidovým povstáním vyhnáni. V září 1610 pronikli Poláci do Moskvy podruhé a zmocnili se moskevského trůnu. K osvobozeneckému boji proti Polákům se pozvedl celý ruský národ. V říjnu 1612 osvobodila Moskvu lidobrana, v jejímž čele stáli Minin a Požarskij.
149 "The Times" ["Doba"] — největší anglický konzervativní deník; vychází v Londýně od roku 1785.