Poznámky o válce V - Kritický obrat války

Bedřich Engels

Poznámky o válce V - Kritický obrat války

Poznámky o válce - V
Poznámky o válce - VI
Poznámky o válce - VII
Poznámky o válce - VIII
Poznámky o válce - IX
Poznámky o válce - X
Kritický obrat války

Poznámky o válce - V

Sobota 6. srpna byla kritickým dnem první fáze tažení. První zprávy z německé strany svou krajní zdrženlivostí spíše skrývaly, než ukazovaly, jak významných výsledků bylo toho dne dosaženo. Teprve podle pozdějších a úplnějších hlášení a podle některých dosti trapných přiznání ve francouzských zprávách můžeme posoudit zásadní změnu vojenské situace, k níž v sobotu došlo.

Zatímco Mac-Mahon byl poražen na východních svazích Vogéz, byly tři Frossardovy divize a přinejmenším jeden pluk Bazainova sboru - totiž 69. pluk - celkem dvaačtyřicet praporů, zatlačeny z výšin jižně od Saarbrückenu až za Forbach Kamekeho divizí ze 7. (vestfálského) sboru a dvěma divizemi, Barnekowovou a Stülpnagelovou, z 8. (rýnského) sboru, což bylo dohromady sedmatřicet praporů. Německé prapory jsou početně silnější a síly bojujících vojsk proto byly asi téměř stejné, ale Francouzi měli výhodnější postavení. Vlevo od Frossarda stálo sedm Bazainovýcb a Ladmiraultových pěších divizí a v jeho týlu dvě gardové divize. Až na jeden pluk, o němž jsme se už zmínili, nepřišel nešťastnému Frossardovi na pomoc ani jediný voják ze všech těchto divizí. Pc kruté porážce se musel Frossard stáhnout a nyní se všemi svými vojsky ustupuje na Mety; s ním ustupují Bazaine, Ladmiraull i garda. Němci je pronásledují a v neděli byli v Saint-Avoldu, takže mají otevřené celé Lotrinsko až k Metám.

Mac-Mahon, de Failly a Canrobert zatím ustupují nikoli na Bitche, jak se zprvu tvrdilo, nýbrž na Nancy; Mac-Mahonův hlavni stan byl v neděli v Saverne. Tyto tři sbory jsou tudíž nejen poraženy, ale i zatlačeny zpět ve směru, který se odchyluje od ústupové linie ostatní armády. Útok korunního prince tak zřejmě aspoň částečně přinesl zamýšlenou strategickou výhodu, kterou jsme vyložili včera. Zatímco císař ustupuje přímo na západ, Mac-Mahon pochoduje mnohem víc na jih a v době, kdy se ostatní čtyři sbory shromáždí pod ochranou Met, dojde stěží do Lunévillu. Avšak od Sarreguemines do Lunévillu je jen o několik mil dále než ze Saverne do Lunévillu. A nelze očekávat, že ve chvíli, kdy Steinmetz pronásleduje císaře a korunní princ se pokouší dohonit Mac-Mahona v soutěskách Vogéz, bude princ Bedřich Karel, který byl v neděli v Blieskastelu a měl předvoj kdesi u Sarreguemines, nečinně přihlížet. Celé severní Lotrinsko je výtečným terénem pro jezdectvo a v dobách míru bylo Lunéville vždycky hlavním stanem velké části francouzského jezdectva rozmístěného v jeho okolí. Při velké kvantitativní i kvalitativní převaze, kterou mají Němci v jezdectvu, lze jen těžko předpokládat, že nevrhnou okamžitě velké množství jezdectva na Lunéville a nepokusí se tak přerušit spojení mezi Mac-Mahenem a císařem, zničit železniční mosty na trati Štrasburk-Nancy, a bude-li to možné, i mosty přes Meurthe. Je dokonce možné, že by se jim mohlo podařit vklínit mezi obě oddělené části francouzské armády pěchotu a donutit Mac-Mahona, aby ustupoval ještě dále k jihu a aby udělal ještě větší okliku, než se mu podaří obnovit styk s ostatní armádou. Zdá se, že se něco takového už děje; vysvítá to alespoň z císařova přiznání, že v sobotu bylo jeho spojení s Mac-Mahenem přerušeno. Dalším zlověstným znamením obav z vážnějších důsledků pak je zpráva o zamýšleném přeložení francouzského hlavního stanu do Châlonsu.

Čtyři z osmi sborů francouzské armády tak byly víceméně úplně poraženy, a to pokaždé po částech, zatímco o jednom z nich, sedmém (Félixe Douaye), se vůbec neví, kde je. Strategie, která dopustila, aby došlo k takovým chybám, je hodná Rakušanů v jejich nejbídnějších časech. Vůbec to nepřipomíná Napoleona, ale spíš Beaulieua, Macka, Guylaye a jim podobné. Představte si Frossarda, který musel u Forbachu bojovat celý den, zatímco po jeho levici - a ne dále než nějakých deset mil od toku Saary - nečinně přihlíželo sedm divizí! To se nedá vysvětlit nijak jinak, než když budeme předpokládat, že proti těmto sedmi divizím stály dostatečně velké německé síly, aby jim mohly překazit úmysl pomoci Frossardovi nebo ho podepřít samostatným útokem. I tuto jedinou možnou omluvu však můžeme připustit jedině za předpokladu, že - jak jsme vždycky tvrdili - Němci zamýšleli provést rozhodný útok nejzazším pravým křídlem. Spěšný ústup k Metám znovu potvrzuje tento názor; neobyčejně se to podobá pokusu vyklidit včas postavení, v němž bylo spojení s Metami už ohroženo. Nevíme, jaká německá vojska mohla stát proti Ladmiraultovi a Bazainovi a snad je i obchvacovat, nesmíme však zapomínat, že ze Steinmetzových sedmi či více divizí zasáhly do boje pouze tři.

Mezitím se vynořil ještě jeden severoněmecký sbor - šestý čili hornoslezský. Minulý čtvrtek prošel Kolínem nad Rýnem a bude nyní buď u Steinmetze, nebo u Bedřicha Karla, kterého "Times" vytrvale umisťují na krajní pravici k Trevíru, a to v témž čísle, v němž je uveřejněna telegrafická zpráva, že se přesunul z Hamburgu do Blieskastelu. Převaha Němců co do počtu, morálky i strategického postavení je nyní jistě taková, že mohou po nějaký čas bez obav dělat téměř všechno, co si zamanou. Má-li císař v úmyslu držet své čtyři armádní sbory v opevněném táboře v Metách - a jinak má na vybranou jen nepřetržitý ústup na Paříž -, pak to nemusí zabrzdit německý postup o nic víc než roku 1866 Benedekův pokus znovu shromáždit svou armádu pod ochranou Olomouce a zastavit tak pruský postup na Vídeň.^[29] Benedek! Jaké srovnání pro vítěze od Magenty a Solferina ! A přece je výstižnější než jakékoli jiné. Stejně jako Benedek shromáždil císař svá vojska v postavení, z něhož mohl vyrazit kterýmkoli směrem, a to o celých čtrnáct dní dříve, než se soustředil nepřítel. Stejně jako Benedek vedl Ludvík Napoleon své vojsko tak, že jeden armádní sbor po druhém byly postupně poráženy díky početní převaze nebo díky lepší taktice protivníka. Obáváme se však, že tady už podobnost končí. Po týdnu, v němž sklízel dennodenně porážky, měl Benedek přece jen ještě dosti sil ke krajnímu vypětí u Sadové. Napoleon však podle všeho má po dvou dnech bojů vojska téměř beznadějně rozdělená a nemůže se ani pokusit svést generální bitvu.

Předpokládáme, že nyní bude konec se zamýšlenou vojenskou výpravou na Balt, bylo-li to vůbec kdy něco víc než finta. Každého praporu bude zapotřebí na východní hranici. Ze 376 praporů francouzské armády bylo 300 v sestavě šesti řadových a jednoho gardového sboru, které, jak víme, stály mezi Metami a Štrasburkem. Sedmý řadový sbor (Douayův), složený z dalších čtyřiceti praporů, byl snad poslán buď na Balt, nebo aby se připojil k jádru armády. Zbytek - šestatřicet praporů - sotva stačil pro Alžírsko a různé další úkoly ve vnitrozemí. S jakými zdroji může císař počítat pro posily? Se 100 čtvrtými prapory, které nyní tvoří, a s mobilní gardou. Obojí se však skládají - čtvrté prapory z větší části a mobilní garda úplně - z nevycvičených nováčků. Nevíme, za jak dlouho mohou být čtvrté prapory připraveny vyrazit do pole, budou však muset vyrazit, ať jsou připraveny nebo ne. Co to je v současné době mobilní garda, to jsme viděli minulý týden v châlonském táboře.^[30] Jak čtvrté prapory, tak mobilní garda mohou bezpochyby být v budoucnu dobrými vojáky, ale vojáci to ještě nejsou; rozhodně to dosud nejsou vojska schopná odolat úderu lidí, kteří si zvykají dobývat mitrailleusy. Přitom Němci budou mít během asi deseti dnů v pohotovosti 190 000 až 200 000 vojáků svých čtvrtých praporů aj. - což je výkvět jejich armády - a mimoto nejméně stejně početnou zeměbranu, přičemž všechny tyto jednotky jsou plně připraveny pro službu v poli.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1712 z 9. srpna 1870
Podpis: Z.

Poznámky o válce - VI

Teď už nelze pochybovat o tom, že sotvakdy byla při zahájení nějaké války tak naprosto zanedbána pravidla zdravého rozumu, jako při Napoleonově "vojenské procházce do Berlína". Válka o Rýn byla posledním a největším Napoleonovým trumfem, současně však její nešťastný konec znamenal pád druhého císařství. To v Německu dobře pochopili. Ustavičně očekávaná válka s Francií byla jedním z hlavních zřetelů, které nutily velmi mnohé Němce smiřovat se se změnami uskutečněnými roku 1866. Bylo-li Německo v jistém smyslu rozdrobeno, bylo v jiném smyslu posíleno; vojenská organizace Severního Německa byla daleko větší zárukou bezpečnosti než organizace většího, ale ospalého starého spolku^[31]1 Podle této nové vojenské organizace se počítalo s tím, že v jedenácti dnech bude ve zbrani - v organizovaných praporech, eskadronách a bateriích - 552 000 mužů řadového vojska a 205 000 příslušníků zeměbrany, a za další dvě nebo tři neděle dalších 187 000 záložníků (Ersatztruppen), plně připravených vyrazit do pole. Nebylo to žádné tajemství. Celý plán, ukazující rozdělení těchto vojsk do různých sborů a určující obvody, v nichž se měly jednotlivé prapory atd. tvořit, byl často uveřejňován. Nadto pak mobilizace z roku 1866 ukázala, že to nebyla nějaká organizace existující pouze na papíře. Každý voják byl patřičně registrován a bylo dobře známo, že na každém obvodním velitelství zeměbrany jsou připraveny povolávací rozkazy pro každého muže, na nichž zbývalo vyplnit jen datum. Pro francouzského císaře však existovaly tyto obrovské síly jen na papíře. Všechny síly, které shromáždil pro chystané tažení, činily nejvýše 360 000 vojáků Rýnské armády a k tomu 30 000 až 40 000 vojáků pro baltskou expedici, celkem tedy asi 400 000 mužů. Za takového nepoměru v počtech armády a za situace, v níž zorganizovat nové francouzské jednotky (čtvrté prapory) tak, aby mohly vytáhnout do pole, vyžadovalo dlouhé doby, skýtal císařovi jedinou naději na úspěch náhlý útok v době, kdy Němci teprve prováděli svou mobilizaci. Viděli jsme, jak tato příležitost unikla, jak byla zanedbána dokonce i druhá možnost - výpad na Rýn; a nyní poukážeme na další chybu.

Rozmístění francouzské armády ve chvíli vyhlášení války bylo výtečné. Bylo zřejmě neodlučnou součástí dlouho promýšleného plánu tažení. Tři sbory byly v první linii, přímo na hranici, u Thionvillu, Saint-Avoldu a Bitche; dva sbory stály ve druhé linii u Met a Štrasburku; dva sbory byly v záloze v okolí Nancy a osmý u Belfortu. Po železnici mohla být všechna tato vojska shromážděna v několika dnech k útoku buď přes Saaru z Lotrinska, nebo přes Rýn z Alsaska, a to podle potřeby buď severním, nebo východním směrem. Toto rozmístění se však hodilo pouze pro útok. Pro obranu bylo naprosto nesprávné. Základní podmínkou při rozmísťování armády pro obranu je, aby byl předvoj tak dalece předsunut před hlavní síly, aby po obdržení zprávy o nepřátelském útoku zbyl dostatek času k soustředění vojsk dřív, než dorazí protivník. Předpokládáme-li, že je zapotřebí jednodenního pochodu na stažení křídel ke středu, pak musí být předvoj nejméně ve vzdálenosti jednoho denního pochodu před středem armády. V tomto případě však stály tři sbory, Ladmiraultův, Frossardův a de Faillyho - a později i část Mac-Mahonova sboru - těsně na hranici a přitom byly roztaženy na linii Wissembourg-Sierck, tedy nejméně na devadesát mil. Stažení křídel ke středu by bylo vyžadovalo plné dva denní pochody; avšak dokonce ani potom, když bylo známo, že Němci jsou vzdáleni jen několik mil, nebyla podniknuta žádná opatření ani ke zkrácení fronty, ani k vysunutí předvoje na takovou vzdálenost, aby byly zajištěny včasné zprávy o hrozícím útoku. Lze se tedy divit, že bylo několik sborů jeden po druhém poraženo?

Další chybou bylo umístění jedné Mac-Mahonovy divize na východ od Vogéz u Wissembourgu v postavení, které přímo svádělo k tomu, aby bylo napadeno přesilou. Douayova porážka vedla k další Mac-Mahonově chybě: pokusil se obnovit boj východně od Vogéz a tím oddálil pravé křídlo ještě víc od středu a obnažil své komunikace se středem. Zatímco pravé křídlo (Mac-Mahonův sbor a přinejmenším část sborů Faillyho a Canroberta) bylo rozdrceno u Woerthu, byl střed (Frossard a dvě Bazainovy divize, jak se nyní ukazuje) těžce poražen před Saarbrückenem. Zbytek vojsk byl příliš vzdálen, než aby mohl přijít na pomoc. Ladmirault byl ještě nedaleko Bouzonvillu, zbytek Bazainových vojáků a garda byly někde u Boulay, hlavní Canrobertovy síly se z ničeho nic objevily u Nancy, část de Faillyho vojáků se vůbec ztratila z dohledu a Félix Douay, jak se nyní dovídáme, byl 1. srpna v Altkirchu, v nejjižnější části Alsaska, vzdálen asi 120 mil od bojiště u Woerthu a patrně vybaven jen nedokonalými prostředky k železniční přepravě. Celé rozmístění svědčí jen o váhání, nerozhodnosti, kolísavosti - a to právě v nejrozhodnější chvíli tažení.

A jaké představy o nepříteli se vytvářely u vojáků? Ovšem, v poslední chvíli císař sice řekl svým vojákům, že budou stát proti "jedné z nejlepších armád Evropy", to však už nemělo žádnou cenu po lekcích pohrdání Prusy, které se do vojáků vtloukaly po celá léta. Nejlépe to můžeme ukázat na zprávě kapitána Jeanneroda v listu "Temps", jehož jsme citovali už dříve^[a] a který odešel z armády teprve před třemi léty. Byl zajat Prusy při "bojovém křtu" a strávil mezi nimi dva dny, během nichž viděl větší část jejich 8. armádního sboru. Byl ohromen tím, jak se jeho představy o Prusech lišily od skutečnosti. Toto jsou jeho první dojmy, když byl dopraven do pruského tábora:

"Jakmile jsem se ocitl v lese, uviděl jsem zcela jiný obraz. Pod stromy stály stráže a prapory byly shromážděny na cestách. A ať se nikdo nepokouší klamat naši veřejnost způsobem nedůstojným naší země a naší současné situace: od prvních kroku jsem zjistil příznaky svědčící o skvělé armádě (une belle et bonne armée) i o národě s mohutnou válečnou organizací. V čem záležely tyto příznaky? Ve všem. Chování vojáků, podřízení jejich sebemenšího pohybu představeným, kteří se opírají o daleko pevnější kázeň, než máme my, veselí jedněch, vážný a rozhodný vzhled jiných, vlastenectví, které projevovala většina z nich, horlivost důstojníků prokazovaná ve všem a vždy, a především morální kvality poddůstojníků, které jim můžeme závidět - to mě překvapilo na první pohled a to mám ustavičně před očima od oněch dvou dní, které jsem strávil uprostřed této armády a v této zemi, kde vždy v určitých vzdálenostech míjíte tabulky s čísly místních praporů zeměbrany, připomínající vypětí, jehož je tato země schopna ve chvíli nebezpečí a vybičované ctižádosti."

Na německé straně tomu bylo úplně jinak. Vojenské kvality Francouzů se určitě nepodceňovaly. Soustřeďování německých vojsk probíhalo rychle, ale opatrně. Každý, koho bylo možno použít, byl poslán na frontu; a nyní, kdy se 1. severoněmecký armádní sbor objevil v Saarbriickenu v armádě prince Bedřicha Karla, je jisto, že všichni vojáci, koně a děla tohoto pěstsetpadesátitisícového řadového vojska byli dopraveni na frontu, kde se k nim připojí jiho- německé jednotky. Přitom účinek takové obrovské početní převahy byl dosud ještě zvyšován převahou vojenského umění velitelů.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1714 z 11. srpna 1870

Poznámky o válce - VII

Po celý tento týden očekávala veřejnost onu velkou bitvu u Met, o níž francouzský bulletin psal, že bude svedena co nejdříve; ani jeden z našich vojenských kritiků však nepokládal za nutné vysvětlit, že tato nadcházející bitva byla pouhým vnadidlem, předhozeným oné vzpurné velrybě, pařížskému lidu, aby se zabavil. Bitva u Met! Proč by ji měli Francouzi chtít? Shromáždili pod ochranou této pevnosti čtyři armádní sbory; pokoušejí se dostal tam některou ze čtyř Canrobertových divizí; mohou mít naději na brzké zprávy o tom, že ostatní tři sbory - Mac-Mahonův, de Faillyho a Douayův - dosáhly Mosely u Nancy a jsou za ní chráněny. Proč by měli vyhledávat pravidelnou bitvu, ještě než se celá jejich armáda znovu spojí, když je metské pevnůstky chrání před útokem? A proč by si měli Němci rozbíjet hlavy při nepřipravené zteči těchto pevnůstek? Až by se celá. francouzská armáda spojila pod hradbami Met, teprve pak, ale rozhodně ne dříve, by se dalo očekávat, že Francouzi vyrazí na východ od Mosely a nabídnou bitvu před svou pevností. To se však teprve má stát a není stále ještě jisté, zda k tomu vůbec dojde.

Minulou neděli^[b] byl Mac-Mahon nucen vyklidit Saverne, které ještě téže noci obsadili Němci. Měl pod svým velením zbytky vlastního sboru, zbytky jedné divize (Conseil-Dumesnilovy) z Douayova sboru a kromě toho ještě jednu de Faillyho divizi, která mu kryla ústup. Téhož večera německá První a Druhá armáda postoupily od Forbachu a dospěly do blízkosti Saint-Avoldu. Z obou těchto míst je do Nancy blíž než ze Saverne a jsou oproti Saverne podstatně blíže k Pont-a-Moussonu a Dieulouardu, tj. k místům na Mosele mezi Nancy a Metami. Jestliže tedy Němci musejí co nejdříve zajistit nebo vybudovat přechod přes tuto řeku, a to nad Metami (z různých zcela jasných důvodů), jestliže mají k řece blíž než Mac-Mahon a mohou proto rychlým přesunem zabránit jeho opětnému spojení s Bazainem, jestliže mají dostatek, ba přímo nadbytek vojsk - není úplně jasné, že se o něco takového pokusí? Jak jsme předpověděli, prohání se německé jezdectvo už celým severním Lotrinskem a zřejmě se už dostalo do styku s Mac-Mahonovým pravým křídlem; ve středu prošlo Gros-Tenquinem, který leží jen asi pětadvacet mil od přímé cesty ze Saverne do Nancy. Bude proto přesně vědět, kde Mac-Mahon je, zařídí se podle toho a my se brzy dovíme, na kterém místě mezi Nancy (nebo spíše Frouardem) a Metami dosáhlo Mosely.

Právě proto jsme od minulé soboty neslyšeli o žádných bojích. Teď vykonávají veškerou práci nohy vojáků; je to závod mezi Mac-Mahonem a Bedřichem Karlem o to, který z nich dříve překročí řeku. Vyhraje-li tento závod Bedřich Karel, můžeme očekávat, že Francouzi vyjdou z Met, nikoli však, aby nabídli bitvu v dohledu pevnostních valů, nýbrž aby bránili přechod přes Moselu; to se ovšem dá provést útokem na pravém nebo levém břehu. Dva pontonové trény ukořistěné ve Forbachu budou muset patrně velmi brzy plnit svůj úkol.

O de Faillym nevíme nic určitého. V bulletinu z Met se ovšem praví, že se znovu připojil k armádě. Ale ke které? K Bazainově nebo k Mac-Mahonově? Je-li v celé zprávě aspoň zrnko pravdy, pak určitě k Mac-Mahonově, protože mezi Bazainem a jím byla čela německých kolon už od té chvíle, kdy se ztratil. Douayovy zbylé dvě divize - 4. srpna byl stále ještě na švýcarské hranici u Basileje -jsou zřejmě německým postupem na Štrasburk prozatím odříznuty od ostatní armády a mohou se k ní znovu připojit jen cestou přes Vesoul. Z Canrobertových vojsk se najednou objevila aspoň jedna divize (Martimpreyova) v Paříži, kde stojí nikoli proti Němcům, nýbrž proti republikánům. 25., 26. a 28. pluk, patřící k této divizi, jsou jmenovány mezi vojsky, která byla v úterý nasazena k ochraně Zákonodárného sboru.^[32] Zbytek by měl nyní být v Metách, takže armáda, která tam je, tím vzrůstá na patnáct (pěších) divizí, z nichž však tři jsou úplně otřeseny porážkou u Spichern^[27].

Pokud jde o Spichern, bylo by nesprávné tvrdit, že Francouzi byli v tomto boji poraženi přesilou. Máme už k dispozici poměrně úplnou zprávu generálů Steinmetze a Alvenslebena, která dost jasně ukazuje, jaká vojska se bitvy účastnila na německé straně. Útok provedla 14. divize, podporovaná naším starým známým - 40. plukem; celkem to bylo patnáct praporů. Byly to jediné pěší jednotky, které po šest hodin bojovaly proti třem divizím, čili devětatřiceti praporům, jež Frossard postupně přiváděl. Když už byly téměř rozdrceny, ale stále ještě držely spichernské výšiny, které ztekly na počátku boje, dorazila 5. divize 3. čili braniborského sboru a nejméně tři z jejích čtyř pluků zasáhly do boje - všeho všudy se tedy bitvy zúčastnilo čtyřiadvacet nebo sedmadvacet německých praporů. Zatlačily Francouze z jejich postavení a teprve když už tento ústup začal, dorazilo na bojiště čelo 13. divize, která obešla francouzské pravé křídlo údolím Rosselu; tato vojska zaútočila na Forbach a změnila spořádaný ústup v úprk tím, že odřízla přímou cestu na Mety. Ke konci boje měli Němci připravenu k nasazení ještě další divizi (šestou) a vskutku ji z malé části nasadili; v té době však dorazily dvě francouzské divize, Montaudonova a Castagnyho (obě z Bazainova sboru), a 69. pluk, patřící ke Castagnyho divizi, utrpěl těžké ztráty. Zatímco tedy u Wissembourgu a Woerthu byli Francouzi rozdrceni přesilou, u Spichern byli poraženi početně slabším nepřítelem. Jestliže Francouzi jako vždy tvrdí, že byli početně slabší, pak nesmíme zapomínat, že jednotliví vojáci účastnící se bitvy nemohou spolehlivě odhadovat počty a že podobná tvrzení slýcháme od každé poražené armády. Kromě toho bychom neměli zapomínat, že se teprve nyní začínají uznávat skvělé kvality německé armády. Z francouzského hlavního stanu máme oficiální konstatování, že německá palba je mnohem vytrvalejší a přesnější než francouzská, a Mac-Mahon tvrdí, že při boji v lesích nemají Francouzi proti Němcům žádné vyhlídky, protože Němci se dovedou mnohem lépe krýt. O jezdectvu pak píše Jeannerod ve čtvrtečním "Temps":

"Jejich jezdectvo je mnohem kvalitnější než naše, jejich prostí vojáci mají lepší koně než mnozí důstojníci naší armády a jsou též lepšími jezdci... Viděl jsem jeden z jejich kyrysnických pluků a bylo to něco skvostného... Jejich koně jsou nadto mnohem méně zatíženi než naši. Jak jsem viděl, nesli těžcí koně jejich kyrysníků méně zatížení než naši malí arabští či jihofrancouzští koně."

Jeannerod rovněž vyzdvihuje, že důstojníci výborně znají terén nejen ve své vlastní zemi, ale i ve Francii. To však není nic divného. Každý poručík je vybaven skvělými kopiemi map francouzského generálního štábu, kdežto francouzští důstojníci mají jen ubohoučké mapy (une carte dérisoire) celého válčiště. Atakdále. Francouzské armádě by bylo velmi prospělo, kdyby byl býval třeba jen jediný tak upřímný zpravodaj poslán do Německa před válkou.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1716 z 13. srpna 1870

Poznámky o válce - VIII

Kde je Mac-Mahon? Němečtí jezdci na něj při svém nájezdu až k branám Lunévillu a Nancy zřejmě nenarazili, jinak bychom už měli zprávy o vzájemných střetnutích. Na druhé straně však, kdyby byl bezpečně dospěl do Nancy a tak obnovil své spojení s armádou v Metách, francouzský hlavní stan by byl takový potěšující fakt jistě ihned ohlásil. Jediný závěr, který lze z tohoto naprostého mlčení o něm udělat, je ten, že pokládal za příliš nebezpečné dát se přímou cestou ze Saverne do Lunévillu a Nancy a že ve snaze nevystavit své pravé křídlo nepřátelskému úderu zvolil větší okliku, dal se jižnějším směrem a překročil Moselu u Bayonu či dokonce ještě výše. Je-li tento předpoklad správný, měl by Mac-Mahon velmi malou naději, že vůbec kdy dosáhne Met; v tom případě by se pak císař nebo kdokoli jiný, kdo velí v Metách, musel zamyslet na tím, zda by nebylo lépe, kdyby armáda okamžitě ustoupila k Châlons-sur-Marne, tj. k nejbližšímu místu, kde může dojít ke spojení s Mac-Mahonem. Proto jsme ochotni věřit zprávě o všeobecném ústupu francouzského řadového vojska tímto směrem.

Mezitím se však dovídáme o obrovských posilách pro francouzskou armádu. Nový ministr války^[c] ujišťuje sněmovnu, že do čtyř dnů mají být poslány na frontu dva armádní sbory, každý o 35 000 mužů. Kde jsou? Víme, že celou francouzskou armádu do posledního praporu, včetně námořní pěchoty, tvořilo osm sborů Rýnské armády a vojska, která měla být poslána na Balt, spolu s alžírskou posádkou. Víme, že 40 000 mužů z Canrobertova sboru a baltské expedice je v Paříži. Jak víme z projevu generála Dejeana ve sněmovně, nejsou čtvrté prapory ještě zdaleka připraveny, musely být doplněny, a to se mělo uskutečnit tak, že by do nich byli povoláni příslušníci mobilní gardy. Odkud se tedy má vzít oněch 70 000 mužů, zejména bude-li generál Montauban de Palikao - což je velmi pravděpodobné - chtít zdržovat 40 000 vojáků v Paříži tak dlouho, jak jen bude moci? Jestliže jeho slova mají vůbec něco znamenat, musejí být těmito dvěma sbory míněna vojska v Paříži a Canrobertův sbor, který se dosud vždycky počítal do Rýnské armády. V tom případě by jedinou skutečnou posilou byla pařížská posádka a celkový počet vojska v poli by se tím zvýšil z pětadvaceti na osmadvacet divizí, z nichž však nejméně sedm utrpělo těžké ztráty.

Dále se dovídáme, že generál Trochu byl jmenován velitelem 12. sboru, který se tvoří v Paříži, a generál Vendez (?) velitelem 13. sboru formovaného v Lyonu. Armáda se doposud skládala z gardy a z 1. až 7. sboru. O sborech číslo 8, 9, 10 a 11 jsme nikdy neslyšeli, ale nyní nám najednou vykládají o 12. a 13. sboru. Viděli jsme už, že neexistují žádné jednotky, z nichž by bylo možno vytvořit některý z těchto sborů, ovšem s výjimkou dvanáctého, je-li jím míněna pařížská posádka. Je to patrně ubohý trik, který má posílit důvěru veřejnosti vytvořením imaginárních armád na papíře. Jinak totiž údajné zřizování pěti armádních sborů, z nichž čtyři dosud vůbec neexistují, nelze vysvětlit.

Není pochyb, že dochází k pokusům organizovat novou armádu. Jaký je však pro ni materiál? Je tu především četnictvo, z něhož lze vytvořit jezdecký pluk a jeden pěší pluk; jsou to skvělé jednotky, ale nemají víc než 3000 mužů a budou muset být shromážděny ze všech konců Francie. Totéž platí o celnících, z nichž se má postavit čtyřiadvacet praporů; pochybujeme, že zaplní polovinu tohoto počtu. Pak přicházejí na řadu staří vojáci z odvodních ročníků 1858 až 1863, z nichž neženatí byli už znovu povoláni zvláštním zákonem. To by byl kontingent 200 000 mužů, kteří budou pro armádu nejcennější posilou. Necelá polovina jich stačí na doplnění čtvrtých praporů a ze zbytku se mohou vytvořit nové prapory. Tady však začíná nesnáz: kde vzít důstojníky? Nelze je vzít odjinud než z bojující armády, a i když se to dá provést povýšením značného počtu poddůstojníků na podporučíky, přece jen to nutně oslabí sbory, z nichž budou odvoláni. Vcelku budou všechny tyto tři skupiny znamenat přírůstek nejvýše 220 000 až 230 000 mužů a za příznivých okolností bude trvat nejméně čtrnáct až dvacet dní, než aspoň část z nich bude připravena připojit se k armádě v poli. Na neštěstí pro ně však okolnosti nejsou příznivé. Nyní se přiznává, že nejen intendantura, ale celá francouzská vojenská správa byla naprosto neschopná, nebyla s to zásobovat ani armádu na hranicích. Jak potom bude asi připraveno vybavení a výstroj pro tyto zálohy, s nimiž nikdo nikdy nepočítal, že jich bude potřeba v poli? Je vskutku velmi pochybné, zda kromě čtvrtých praporů budou nějaké nové formace připraveny dříve než za několik měsíců. Nesmí se dále zapomínat, že ani jeden z těchto mužů nedržel nikdy v ruce zadovku a nikdo z nich nemá ponětí o nové taktice, kterou tato zbraň přivodila. A střílejí-li nynější francouzští řadoví vojáci, jak teď sami Francouzi přiznávají, překotně a nazdařbůh, plýtvajíce střelivem, co budou dělat tyto nově vytvořené prapory před nepřítelem, na jehož vytrvalou a přesnou palbu má bitevní vřava zřejmě nepatrný vliv?

Zbývá ještě mobilní garda, odvody všech neženatých mužů ve věku do třiceti let a místní národní garda.^[17] Pokud jde o mobilní gardu, zdá se, že i u té její malé části, která přece jen někdy měla jakous takous pravidelnou organizaci, došlo k úpadku, jakmile byla poslána do Châlonsu. Kázeň nebyla žádná a důstojníci, z nichž většina vůbec neznala své povinnosti, ztrácejí zřejmě svou autoritu každým dnem; vojáci dokonce neměli ani zbraně a nyní se zdá, že se všechno zcela zhroutilo. Generál Dejean to nepřímo přiznal svým návrhem na doplnění čtvrtých praporů mobilní gardou. A jestliže tato na první pohled nejorganizovanější část vojáků získaných všeobecnými odvody k ničemu není, co bude ze zbytkem? I kdyby pro ně byli důstojníci, výstroj a zbraně, jak dlouho potrvá, než se podaří udělat z nich vojáky? Zde však není pro případ nouze připraveno vůbec nic. Všichni důstojníci schopní vykonávat své funkce jsou už zařazeni; Francie nemá onu téměř nevyčerpatelnou zásobu důstojníků, kterou poskytuje systém "jednoročních dobrovolníků", jichž vstupuje do německé armády každoročně na 7000 a z nichž téměř každý opouští vojenskou službu plně schopen vykonávat důstojnické povinnosti. Výstroj a výzbroj zřejmě také není; říká se dokonce, že se budou muset vzít ze skladů staré křesadlové pušky. Jakou cenu bude mít za těchto okolností oněch 200 000 mužů pro Francii? Francouzi ovšem mohou poukazovat na Konvent, na Carnota s jeho pohraničními armádami stvořenými z ničeho atd.^[33] I když naprosto netvrdíme, že je Francie neodvratně poražena, nesmíme zapomínat, že na úspěších Konventu měly významný podíl samy spojenecké armády. Tehdy měly armády, které napadly Francii, v průměru po 40 000 mužů; byly tři či čtyři a operovaly nezávisle na sobě, jedna na Šeldě, druhá na Mosele, třetí v Alsasku atd. Proti každé z těchto malých armád postavil Konvent obrovský počet víceméně nevycvičených nováčků, kteří operovali v bocích a v týlu nepřítele, odkázaného v té době úplně na své sklady, nutili ho tak, aby se v podstatě držel u samých hranic, a když pak z nich pětileté tažení udělalo opravdové vojáky, zatlačili ho nakonec úspěšně za Rýn. Lze však byť i jen na chvíli předpokládat, že by se podobná taktika uplatnila proti nynější obrovské invazní armádě, která je sice zformována do tří oddělených těles, avšak vždycky se uměla držet pohromadě ve vzdálenosti, která dovolovala vzájemnou podporu, nebo, že tato armáda poskytne Francouzům čas, aby rozvinuli své dosud skryté rezervy? A rozvinout je do určité míry by bylo možné jen tehdy, kdyby byli Francouzi ochotni udělat to, co dosud nikdy neudělali, totiž ponechat Paříž a její posádku jejich osudu a pokračovat v boji s operační základnou na linii Loiry. K tomu možná nikdy nedojde, dokud však na to Francie nebude připravena, neměla by raději mluvit o všeobecných odvodech.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1717 z 15. srpna 1870

Poznámky o válce - IX

"Francouzská armáda zahájila přepravu na levý břeh Mosely. Dnes (v neděli) ráno hlásily průzkumné hlídky přítomnost pruských předvojů. Když polovina armády přešla řeku, zaútočili Prusové velkými silami a po čtyřhodinovém boji byli se značnými ztrátami odraženi."^[34].

Tak zněla císařská depeše, jak jí dodal pan Reuter v pondělí^[d] večer. V této verzi však byla závažná chyba, neboť císař výslovně prohlásil, že průzkumné hlídky neohlásily přítomnost nepřítele, ačkoli byly nablízku značné nepřátelské síly. Avšak nehledě na to se zdálo, že nic nemůže být pravdivějšího a věcnějšího než tento bulletin. Celá věc se nám jeví jasně před očima: Francouzi se pilně zaměstnávají riskantní operací - totiž přepravou přes řeku; úskoční Prusové, kteří vždycky dovedou zastihnout svého protivníka v nevýhodné situaci, je napadnou, jakmile se polovina francouzské armády dostala na druhou stranu; Francouzi se pak statečně brání a nakonec korunují své nadlidské úsilí prudkým postupem, při němž odrážejí nepřítele se značnými ztrátami. Je to jako vymalované a chybí tu jen jedno - název místa, kde k tomu všemu došlo.

Podle znění bulletinu můžeme pouze předpokládat, že k překročení řeky a k tomuto tak úspěšně odraženému pokusu o rušení přepravy došlo v otevřeném terénu. Jak k tomu však mohlo dojít, když Francouzi mohli překročit řeku po všech mostech uvnitř Met - po mostech dokonale bezpečných před jakýmkoli nepřátelským zásahem? Když je tu nadto spousta místa pro zřízení dalších pontonových mostů v místech stejně bezpečných - na pětimílovém nebo šestimílovém úseku řeky krytém pevnůstkami kolem Met? Francouzský štáb nás jistě nehodlá přesvědčovat o tom, že úmyslně přehlédl všechny tyto výhody, vyvedl armádu z Met, vybudoval mosty v otevřeném terénu a překročil řeku v dohledu a dosahu nepřítele jen proto, aby uspořádal onu "bitvu u Met", kterou nám sliboval celý týden.

A jestliže došlo k překročení Mosely po mostech uvnitř metských opevnění, jak potom mohli Prusové napadnout francouzská vojska, která byla ještě na pravém břehu, dokud se tato vojska držela - a to mohla učinit - za linií samostatných pevnůstek? Dělostřelectvo těchto pevnůstek by se brzy postaralo o to, aby tu byla pro každou útočící jednotku příliš horká půda.

To vše se zdá být nemožné. Francouzský štáb by byl aspoň mohl oznámit jméno místa, abychom měli možnost sledovat jednotlivé fáze této slavné bitvy na mapě. On však toto jméno neprozradí. Naštěstí pro nás nejsou Prusové tak tajnůstkářští; říkají, že se boj odehrál u Pange, na silnici do Met.^[35] Podíváme-li se na mapu, je nám všechno jasné. Pange neleží na Mosele, ale osm mil od této řeky, na řece Niedu, asi čtyři míle před linií samostatných pevnůstek kolem Met. Jestliže se Francouzi přepravovali přes Moselu a měli už polovinu svých vojsk na druhé straně, nemělo - z vojenského hlediska - vůbec žádný smysl držet velké síly v Pange nebo v jeho blízkosti. Jestliže tam přece šli, pak to bylo z jiných než vojenských důvodů.

Když už byl Napoleon nucen vyklidit Mety a linii Mosely, pak dost dobře nemohl bez boje a - pokud možno - bez skutečného nebo aspoň zdánlivého vítězství zahájit ústup, který musí pokračovat nejméně k Châlonsu. Příležitost byla vhodná. Zatímco polovina jeho vojsk překračovala řeku, druhá polovina by mohla vyrazit z prostoru mezi pevnůstkami na východ od Met, zahnat pruské předsunuté jednotky, rozpoutat všeobecný boj do té míry, do jaké se to zdálo vyhovovat, vlákat nepřítele pod dostřel děl v pevnůstkách a pak ho efektním postupem na celé frontě zatlačit do bezpečné vzdálenosti od opevnění. Takovýto plán nemohl úplně zklamat; musel vést k něčemu, z čeho by se dalo udělat cosi jako vítězství; obnovilo by to důvěru v armádě a snad dokonce i v Paříži, a ústup k Châlonsu by vypadal méně ponižující.

Tímto záměrem lze vysvětlit zdánlivě prostý, ve skutečnost však absurdní bulletin z Met. Každé slovo tohoto bulletinu je v jistém smyslu pravdivé, ale celek je na první pohled sestaven tak, aby budil naprosto falešný dojem. Tento záměr rovněž vysvětluje, jak to, že si mohou obě strany činit nárok na vítězství. Prusové zatlačili Francouze až pod ochranu jejich pevnůstek, ale protože postoupili příliš blízko k těmto pevnůstkám, museli se sami zase stáhnout. Tolik ke slavné "bitvě u Met", k níž by bývalo vůbec nemuselc dojít, protože její vliv na průběh tažení se bude rovnat nule. Všimněme si, že hrabě Palikao byl při svém projevu ve sněmovně mnohem opatrnější.

"Nebylo to něco," řekl, ,,co by se dalo nazvat bitvou, nýbrž jen dílčí srážky a každý, kdo se vyzná ve vojenství, musí vidět, že v nich Prusové utrpěli nezdar a museli uvolnit ústupovou linii francouzské armády."^[36]

Toto maršálovo poslední ujištění bylo zřejmě pravdivé jen v dané chvíli, protože ustupující francouzská vojska byla bezpochyby značně znepokojována Prusy u Mars-la-Tour a Gravelotte.

Byl skutečně nejvyšší čas, že Napoleon se svou armádou vyklidil Mety. Zatímco Francouzi otáleli na Mosele, překročilo německé jezdectvo u Commercy řeku Másu a zničilo železniční trať z tohoto města do Bar-le-Duc; objevilo se i u Vigneulles a ohrožovalo boky kolon ustupujících od Met k Verdunu. Čeho všeho se tito jezdci odváží, vidíme z toho, že jedna jejich eskadrona vnikla do Nancy, vybrala kontribuci 50 000 franků a přinutila obyvatele města, aby zničili železniční trať. Kde je francouzské jezdectvo? Kde je třiačtyřicet pluků přidělených k osmi armádním sborům a dvanáct pluků záložního jezdectva, které figurují ve stavu Rýnské armády?

Němcům nyní leží v cestě jediná překážka - pevnost Toul, a ta by neměla vůbec žádný význam, kdyby neovládala železniční trať. Němci budou určitě železnici potřebovat, a proto nepochybně učiní všechno, aby Toul co nejrychleji dobyli; je to zastaralá pevnost bez samostatných pevnůstek a je proto plně vystavena bombardování. Brzy se patrně dovíme, že se po nějakých dvanácti hodinách a možná i kratší době bombardování polními děly vzdala.

Je-li pravdivé tvrzení francouzských listů, že Mac-Mahon opustil svou armádu a dva dny po bitvě u Woerthu byl v Nancy, můžeme předpokládat, že jeho sbor je úplně dezorganizován a že nákaza zachvátila i de Faillyho jednotky. Němci nyní táhnou k Marně, a to v téměř stejné frontové linii s oběma francouzskými armádami, přičemž mají každou z nich po jednom boku. Bazainova pochodová osa vede z Met přes Verdun a Sainte-Menehould na Châlons, pochodová osa Němců vede z Nancy přes Commercy a Bar-le-Duc na Vitry, a pochodová osa Mac-Mahonových vojsk (neboť i když se maršál sám připojil v Châlonsu k císařovi, pak přirozeně bez své armády) vede kdesi jižněji, ale nepochybně směřuje rovněž na Vitry. Opětné spojení obou francouzských armád se tak stává den ze dne pochybnějším; a jestliže Douayova vojska nebyla včas poslána z Belfortu přes Vesoul a Chaumont na Vitry, budou se asi muset znovu připojit k armádě cestou přes Troyes a Paříž, protože po železnici přes Vitry už francouzští vojáci brzy nebudou moci projíždět.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1720 z 18. srpna 1870

Poznámky o válce - X

Generál Moltke je sice starý, jeho plány však jsou nade všechny pochyby naplněny mladistvým elánem. Nespokojil se tím, že už jednou vklínil celou svou kompaktní armádu mezi jedno křídlo Francouzů a jejich ostatní vojska, a opakuje nyní stejný manévr znovu - zřejmě se stejným úspěchem. Kdyby byl pokračoval v přímém pochodu na Marnu a jen znepokojoval pravé křídlo a týl Francouzů, kteří se paralelně pohybovali ke stejnému cíli, byl by podle názoru většiny vojenských kritiků udělal dost. Stěží se však dalo očekávat, že požene své vojáky s tak strašlivou prudkostí, jak to zřejmě udělal. To, co jsme pokládali za pouhé útoky vyčleněných oddílů na otevřené boky a týl toho dlouhého pochodového proudu pohybujícího se od Met směrem k Verdunu, byla, jak se nyní ukazuje, průzkumná činnost předcházející útok plnými silami. Tři nebo čtyři německé armádní sbory obešly obloukem Mety od jihu; jejich předsunuté jednotky dosáhly pochodové osy Francouzů v úterý^[e] ráno a okamžitě Francouze napadly. Francouzská armáda začala ustupovat z Met v neděli. Srážky, k nimž došlo téhož dne večer mezi Pange a pevnůstkou Bellecroix, možná tento pohyb zpomalily; ať tak či onak, Francouzi v něm pokračovali i v pondělí a ani v úterý nebyl ještě ukončen. Ústup se dál nejméně ve dvou různých kolonách po dvou cestách, které se rozcházejí v Gravelotte, pět mil západně od Met; severnější cesta prochází Doncourtem a Étainem, jižnější jde přes Vionville, Mars-la-Tour a Fresnes, načež se obě zase spojují u Verdunu. K německému útoku došlo nedaleko Mars-la-Tour^[37]; boj trval celý den a skončil, podle německých zpráv, porážkou Francouzů, kteří ztratili dva orly^[f], sedm kanónů a 2000 zajatců a byli zatlačeni zpátky směrem na Mety. Současně si však činí nárok na vítězství i Bazaine. Tvrdí, že jeho vojska zahnala Němce a strávila noc v dobytém postavení. V jeho telegramu ze středy večer však jsou dvě velice neblahá konstatování. Říká tam, že po celé úterý bojoval mezi Doncourtem a Vionvillem, to znamená, že bojoval s frontou táhnoucí se od Doncourtu k Vionvillu a obrácenou k západu, zatímco Němci blokovali cestu na Verdun na obou silnicích. Ať už si přičítá sebevětší úspěch, nemůže nicméně říci, že vyčistil silnice na Verdun, nebo aspoň jednu z nich. Kdyby se mu to bylo podařilo, bylo by jeho zřejmou povinností pokračovat v ústupu po celou noc co nejrychleji, protože nepřítel by ráno téměř určitě dostal posily. On se však zastavuje a tráví noc "v dobytém postavení", ať už tato slova znamenají cokoli. Ani to mu nestačí, setrvává tam až do čtyř hodin ve středu odpoledne a dokonce i potom prohlašuje, ne snad že se hodlá pohnout dále, nýbrž že odkládá další pochod ještě o několik hodin, aby si řádně doplnil střelivo. Můžeme proto být jisti, že i noc na čtvrtek strávil na stejném místě; a protože jediným místem, odkud si mohl doplnit střelivo, jsou Mety, máme plné právo k domněnce, že "dobytá postavení" ležela v týlu, že ústup na Verdun byl a zůstal odříznut a že se maršál Bazaine v této chvíli už asi buď vrátil do Met, anebo se pokusil uniknout cestou, která leží ještě severněji.

Je-li tato představa správná - a nevíme, jak jinak by se údaje, které máme k dispozici, daly vyložit - pak je zase část francouzské armády odříznuta od ostatního vojska. Nevíme, které jednotky asi prošly směrem na Verdun v pondělí a v úterý ráno ještě před tím, než dorazili Němci. část zatlačená zpátky k Metám je však zřejmě značně velká, a ať je její důležitost jakákoli, bude velká armáda, kterou se Francouzi pokusili soustředit v Châlonsu, o to menší. Zůstává ovšem ještě skulina, jíž by se Bazaine mohl pokusit uniknout. V těsné blízkosti belgických hranic vede železniční trať z Thionvillu do Longuyonu, Montmédy a Mézières, kde ji přetíná trať na Remeš a Châlons; avšak vojska, která by použila této pohraniční trati nebo i pochodovala směrem k ní, by mohla být pronásledujícím nepřítelem zatlačena k hranicím a tam donucena, aby se buď vzdala, nebo aby přešla hranice a nechala se odzbrojit Belgičany. Nadto není pravděpodobné, že na této vedlejší trati bude potřebný vozový park, jímž by bylo možno přepravit větší množství vojska. Konečně pak podle zpráv z Verdunu Prusové, kteří zřejmě už překročili Moselu mezi Metami a Thionvillem, byli ve středu v Briey, na přímé cestě z Met k onomu úseku této železnice, který je pro Francouze ještě použitelný. Kdyby se Bazaine pokusil zachránit svá poražená vojska tímto směrem, přivedl by je všechna v nejlepším případě k úplnému rozkladu. Dlouhý ústup za situace, kdy nepřítel ovládá přímou komunikační linii poražených vojsk, je bezesporu zkázonosný. Důkazem toho jsou Mac-Mahonovy jednotky, které po skupinách stále přijíždějí vlakem do Châlonsu. Dne 12. srpna tak postupně dorazilo asi 5000 mužů - v jakém stavu, o tom nechme mluvit "Sieècle"^[38]: Byla to směsice vojáků všech druhů zbraní a z nejrůznějších pluků, beze zbraní, bez patron, bez tlumoků; jezdectvo nemělo koně, dělostřelci neměli děla; různorodý, dezorganizovaný, demoralizovaný dav, kterému může trvat celé týdny, než se z něho znovu zformují prapory, eskadrony a baterie. Stačí fakt, že zpravodajové nechtějí popisovat stav řadových vojsk v Châlonsu z obavy, aby nešířili údaje, kterých by mohl využít nepřítel.

Velká armáda, která se měla soustředit v Châlonsu, se tam asi nikdy nesejde. Když byla Canrobertova vojska odeslána zčásti do Paříže a zčásti k Metám, zůstalo tu jen 18 praporů mobilní gardy; to ve válce, jako je tato, nestojí ani za zmínku. Od té doby byla do Châlonsu poslána z Paříže nějaká námořní pěchota; dvě zbylé Douayovy divize -jestliže v Bazainových dispozicích zůstalo aspoň trochu zdravého rozumu - by sem měly přibýt v těchto dnech; pak je tam snad ještě několik čtvrtých praporů, ale jistě ne mnoho. Některé z nově vytvořených pluků četníků a celníků snad dorazí během několika dní. Možná že přijdou i malé oddíly franktirérů^[39]; nepřihlížíme-li však ke všem nevycvičeným nováčkům, bude se hlavní část velké armády, která tu může být soustředěna ještě před příchodem Němců, skládat v každém případě z vojsk ustupujících od Met. A jak teď tato vojska vypadají po úterních bojích, to se teprve dozvíme.

Jmenování generála Trochuho velitelem armády určené k obraně Paříže, které následovalo bezprostředně po jeho jmenování velitelem 12. sboru, "formujícího se v Paříži", svědčí o tom, že masa vojsk, která je dnes v Paříži, nemá být poslána na frontu. Paříž je nutno držet na uzdě. Kdo ji však dokáže udržet na uzdě, až se Pařížané dozvědí pravdu o poslední úterní bitvě?

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1721 z 19. srpna 1870

Kritický obrat války

Císař opustil armádu, jeho zlý duch však u ní zůstal - onen zlý duch, který se, hnán netrpělivostí, ukvapil s vypovězením války a pak, když už se to stalo, nebyl s to se k ničemu rozhodnout. Armáda měla být připravena k pochodu nejpozději 20. července. Přišel 20. červenec a nestalo se nic. Dne 29. července se Napoleon III. ujal v Metách vrchního velení; tehdy byl stále ještě čas k téměř nerušenému postupu až k Rýnu; armáda se však nepohnula. Císařova váhavost šla zřejmě tak daleko, že se ani nemohl rozhodnout, zda má vůbec útočit, či zda má zaujmout obranné postavení. Čela německých kolon se už paprskovitě blížila ze všech směrů k Falci a každým dnem bylo možno očekávat jejich útok. Francouzi však setrvávali ve svých postaveních na hranicích - v postaveních urče-ných pro útok, k němuž nikdy nedošlo, avšak naprosto nevhodných pro obranu, která užuž Francouzům zbývala jako jediná možnost. Váhání, trvající od 29. července do 5. srpna, bylo charakteristické pro celé tažení. Francouzská armáda, rozmístěná těsně u hranic, neměla předvoje v patřičné vzdálenosti před hlavními silami. Tento nedostatek bylo možno odstranit jen dvěma způsoby: buď by se předvoje musely vysunout vpřed do nepřátelského území, nebo by byly ponechány ve svých dosavadních postaveních na hranicích a hlavní síly by se musely stáhnout k sobě a zpět na vzdálenost denního pochodu. První plán by však byl znamenal řadu střetnutí s nepřítelem za podmínek, které se vymykaly císařově kontrole, a druhý plán by byl znamenal ústup ještě před první bitvou a byl proto nemožný politicky. Nerozhodnost tedy trvala a nedělalo se vůbec nic, jako kdyby se počítalo s tím, že se nepřítel touto váhavostí nakazí a také se zdrží jakéhokoli pohybu. Nepřítel se však pohnul. Právě den před tím, než všechna jeho vojska dorazila na frontu, 4. srpna, se rozhodl, že využije špatného rozmístění Francouzů. Bitva u Wissembourgu vzdálila všechna vojska Mac-Mahonova i Faillyho sboru ještě více od centra francouzských po-stavení; a 6. srpna, kdy Němci už byli plně připraveni, porazila jejich Třetí armáda šest Mac-Mahonových divizí u Woerthu a zatlačila ho, spolu se zbylými dvěma de Faillyho divizemi, přes Saverne na Lunéville; mezitím předsunuté oddíly německé První a Druhé armády porazily Frossardova vojska a část Bazainových vojsk u Spichern a zatlačily celý francouzský střed a levé křídlo k Metám. Mezi oběma ustupujícími francouzskými armádami tedy leželo celé Lotrinsko a do této rozsáhlé mezery se hrnulo německé jezdectvo a za ním pěchota, aby se dosažené výhody co nejlépe využilo. Korunnímu princi se vytýkalo, že nepronásledoval Mac- Mahonovu poraženou armádu k Saverne a za ně. Po Woerthu se však pronásledování provádělo naprosto správně. Jakmile byla poražená vojska zatlačena tak daleko k jihu, že mohla znovu dosáhnout ostatní francouzské armády jen oklikou, pochodovali pronásledovatelé přímo na Nancy a drželi se ustavičně mezi oběma těmito skupinami francouzských vojsk. Výsledky nyní ukazují, že je tento způsob pronásledování (stejný, jakého použil Napoleon po Jeně^[40]) přinejmenším stejně účinný jako přímý pochod v týlu prchajících. Zbytky těchto osmi divizí, pokud ještě existují, jsou buď odříznuty od hlavních sil, nebo se k nim připojily ve stavu naprosté dezorganizace.

Tolik o důsledcích váhavosti, jíž byl poznamenán začátek tažení. Bylo možno s jistotou očekávat, že se tatáž chyba už nebude opakovat. Císař se vzdal velení ve prospěch maršála Bazaina a ten by byl měl vědět, že - ať už něco podnikne nebo ne - nepřítel nebude zbytečně ztrácet čas.

Z Forbachu do Met není ani 50 mil. Většina sborů měla urazit necelých 30 mil. Do tří dnů by se všechny byly mohly bezpečně dostat pod ochranu Met a čtvrtého dne mohl začít ústup na Verdun a Châlons, ústup, o jehož nutnosti už nemohlo být pochyb. Osm divizí maršála Mac-Mahona a zbylé dvě divize generála Douaye - více než třetina armády - se rozhodně nemohly spojit s Bazainem nikde blíže než v Châlonsu. Bazaine měl dvanáct divizí včetně císařské gardy, takže dokonce ani po připojení tří Canrobertových divizí nemohl mít, i s jezdectvem a dělostřelectvem, víc než 180 000 mužů, což je armáda, která naprosto nestačila k utkání s protivníkem v poli. Jestliže tedy nechtěl vydat celou Francii do rukou útočníka a připustit, aby sám byl uzavřen v místě, kde by ho hlad brzy dohnal buď ke kapitulaci nebo k boji za podmínek diktovaných nepřítelem, nemohl, jak se zdá, ani na okamžik pochybovat o tom, že je nutno ihned ustoupit z Met. Přesto se však nehnul z místa. Dne 11. srpna je už německé jezdectvo v Lunévillu, ale Bazaine nejeví žádné známky pohybu. Dne 12. srpna Němci překračují Moselu, provádějí rekvizice v Nancy, ničí železniční trať z Met do Frouardu a objevují se v Pont-a-Mousson. 13. srpna obsazuje německá pěchota Pont-a-Mousson a Němci jsou od té chvíle pány obou břehů Mosely. Konečně v neděli 14. srpna začíná Bazaine přesunovat své vojáky na levý břeh řeky. Dochází k boji u Pange, jímž se ústup nepopíratelně opět zpožďuje. Lze předpokládat, že v pondělí začal skutečný ústup na Châlons odesláním těžkého trénu a dělostřelectva. Téhož pondělí však bylo německé jezdectvo už za Másou v Commercy a deset mil od francouzské ústupové linie ve Vigneulles. Nelze říci, kolik vojska odešlo během pondělí a v úterý ráno, zdá se však jisté, že v úterý 16. srpna kolem 9 hodin ráno, kdy třetí německý armádní sbor a záložní jezdectvo napadly pochodující kolony u Mars-la-Tour, byly hlavní síly ještě vzadu. Výsledek známe: Bazainův ústup byl zcela zastaven. Jeho vlastní depeše ze 17. srpna ukazují, že se mu v nejlepším případě podařilo jen udržet se ve svém postavení, zatímco jeho jediným přáním bylo nechat toto postavení daleko za sebou.

Ve středu 17. srpna obě armády zřejmě nabíraly dech, avšak ve čtvrtek se definitivně zhroutily všechny naděje, které mohl Bazaine ještě vkládat ve zdařilý ústup. Toho jitra na něj Prusové zaútočili a po devítihodinovém boji "byla francouzská armáda úplně poražena, odříznuta od svého spojení s Paříží a zatlačena zpátky k Metám."^[41]

Téhož večera nebo příštího dne se Rýnská armáda musela vrátit do pevnosti, kterou opustila počátkem týdne. Jakmile tam bude uzavřena, budou jí Němci snadno moci odříznout všechen přísun, a to tím spíše, že celý tento kraj je už úplně vydrancován dlouhou přítomností vojsk a že se armáda obkličující pevnost nepochybně sama zmocní všeho, co se ještě dá sehnat. Hlad tudíž brzy přinutí Bazaina k tomu, aby se pohnul - těžko však říci, kterým směrem se vydá. Vyrazí-li na západ, postaví se proti němu určitě přesila; vyrazit na sever je neobyčejně nebezpečné; a vyrazí-li na jihovýchod, může snad mít částečný úspěch, ale nepřineslo by to žádné okamžité výsledky. I kdyby se Bazainovi podařilo dosáhnout se svou dezorganizovanou armádou Belfortu nebo Besançonu, nemohl by tím osud tažení nijak podstatně ovlivnit. Do této situace tedy přivedlo francouzskou armádu váhání v druhé fázi tažení. Pařížská vláda to nepochybně dobře ví. Dokazuje to odvolání mobilní gardy z Châlonsu do Paříže. Od okamžiku, kdy byly Bazainovy hlavní síly odříznuty, pozbylo châlonské postavení, které bylo pouhým shromaždištěm a ničím víc, veškerého významu. Nejbližším shromaždištěm všech vojsk je nyní Paříž a všechno musí nyní směřovat tam. Není síly, jež by se mohla postavit v poli německé Třetí armádě, která nyní patrně postupuje k hlavnímu městu. Francouzi se zanedlouho v praxi přesvědčí, zda pařížská opevnění mají cenu odpovídající tomu, kolik stálo jejich vybudování.

I když tato konečná katastrofa hrozí už řadu dní, přece jen si lze dosud těžko představit, že k tomu opravdu došlo. Skutečnost předčila veškeré očekávání. Před čtrnácti dny uvažovali Angličané o možných důsledcích francouzského vítězství v první velké bitvě. Nejvíce se obávali toho, že by Napoleon III. mohl využít svého počátečního úspěchu ke spěšnému uzavření míru na účet Belgie. V tomto směru se však brzy uklidnili. Bitvy u Woerthu a Forbachu ukázaly, že francouzské zbraně neočekává žádný divadelní triumf. Ukázalo se, že se Německo nemusí Francie obávat, což vypadalo jako dobrý příslib rychlého zakončení války. Myslelo se, že brzy musí přijít chvíle, kdy Francouzi uznají nezdar svého pokusu zabránit sjednocení Německa pod pruským vedením a přijdou na to, že tudíž už nemají proč bojovat, kdežto Němci asi nebudou chtít pokračovat v nebezpečné a pochybné válce, protože uznání, které si chtěli vynutit, už dostali. Prvních pět dní tohoto týdne znovu změnilo celou situaci. Vojenská moc Francie je podle všeho úplně zničena a německá ctižádost nyní zřejmě nezná mezí až na jedinou, pochybnou zábranu, totiž německou umírněnost. Zatím ještě není možné pokoušet se o hodnocení politických výsledků této strašné porážky. Můžeme se jen podivovat jejímu rozsahu a její nečekanosti a obdivovat se tomu, jak to snášejí francouzská vojska. To, že po čtyřech dnech téměř nepřetržitých bojů za úplně zoufalých podmínek dokázala francouzská vojska pátého dne devět hodin vzdorovat značné přesile útočícího nepřítele, je skvělým vysvědčením jejich statečnosti a rozhodnosti. Ani za svých nejtriumfálnějších tažení si francouzská armáda nevydobyla více skutečné slávy než při svém katastrofálním ústupu z Met.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1722 z 20. srpna 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

b - tj. 7. srpna. (Pozn. red.)

c - tj. hrabě Palikao. (Pozn. red.)

d - tj. 15. srpna. (Pozn. red.)

e - tj. 16. srpna. (Pozn. red.)

f Francouzské jednotky za císařství měly jako bojovou zástavu znak orla - tradiční bojový symbol už z dob římských legií. (Pozn. čes. red.)

29 Jde o jednu z epizod prusko-rakouské války roku 1866. Po porážce u Sadové 3. července 1866 ustoupila rakouská vojska k Olomouci, aby tak pruskou armádu odlákala od útoku na Vídeň. Tento plán se nezdařil, protože pruská vojska obsadila Přerov, přeťala tak železniční spojení z Olomouce do Vídně a vyrazila přes Brno na rakouské hlavní město.

30 Engels má na mysli protibonapartistická vystoupení pařížských praporů mobilní gardy, které se skládaly z dělníků a maloburžoazie. K těmto vystoupením, která vyústila v otevřené srážky mezi mužstvem a důstojníky, došlo v châlonském táboře počátkem srpna 1870.

Châlonský tábor sloužil jako stálá posádka 6. (Canrobertova) sboru a zároveň se tu měl provádět výcvik mobilní gardy.

31 Engels tu míní Německý spolek - spolek německých států, vytvořený podle usnesení vídeňského kongresu roku 1815 a zahrnující zpočátku 35 států a 4 svobodná města. Spolek neměl ani ústřední armádu, ani finanční prostředky a podržoval si všechny základní rysy feudální roztříštěnosti. Jeho jediný ústřední orgán - Spolkový sněm, zasedající za předsednictví zástupce Rakouska, měl jen omezená práva a byl nástrojem reakčních sil v boji proti revolučnímu hnutí. Německý spolek se rozpadl za revoluce z let 1848-1849, avšak roku 1850 byl obnoven. Definitivně přestal existovat za prusko-rakouské války z roku 1866 a byl nahrazen Severoněmeckým spolkem (viz poznámku ^[11]).

32 7.-9. srpna 1870 došlo v souvislosti s porážkami francouzské armády u Forbachu a Woerthu, které odhalily prohnilost režimu druhého císařství, v Paříži, Lyonu, Marseille a dalších městech k protivládním projevům lidových mas. K jedné z bouřlivých manifestací došlo v Paříži 9. srpna, kdy početné zástupy, složené hlavně z dělníků, obklopily budovu Zákonodárného sboru a žádaly ustavení republiky a ozbrojení lidu. K rozehnání manifestace použila vláda četnictva i pravidelných vojsk. Pro boj s hrozící revolucí byla místo Ollivierovy vlády vytvořena vláda v čele s Palikaem, složená ze zuřivých bonapartistů. Buržoazní republikáni, ,,leví" poslanci Zákonodárného sboru (Ferry, Gambetta aj.), polekáni perspektivou lidové revoluce, odmítli podpořit lidové manifestace a fakticky pomohli zachovat bonapartistický režim.

33 Jde o reorganizaci francouzské armády za jakobínské diktatury z let 1793 až 1794. Tuto reorganizaci provedla revoluční vláda - Výbor veřejného blaha, a významně se na ní podílel člen tohoto výboru Lazare Carnot. Důležitou roli přitom sehráli komisaři Konventu, kteří byli za tím účelem posláni do armády. Na základě dekretu Konventu z 23. srpna 1793 o všeobecných odvodech početní síla revolučních armád ke konci roku 1793 prudce vzrostla a překročila 600 000 lidí. Dobrovolnické prapory splynuly s pravidelnou armádou a starý velitelský sbor byl nahrazen schopnými lidmi, kteří měli důvěru vojáků. Jakobínská vláda zorganizovala hromadnou výrobu zbraní a střeliva pro armádu. Všechna tato opatření umožnila, že francouzská armáda dosáhla řady vítězství a do jara 1794 vyčistila francouzské území od interventů.

34 "Le Temps" ze 16. srpna 1870.

35 Engels má na mysli bitvu u Colombey-Nouilly (zvanou též bitva u Borny), k níž došlo 14. srpna 1870 východně od Met. Podrobný popis této bitvy je v "Poznámkách o válce - XI" (viz tento svazek).

36 "Le Temps" z 18. srpna 1870.

37 Bitva u Mars-la-Tour (dále ji Engels nazývá bitvou u Vionville) se odehrála 16. srpna 1870. V této bitvě se německým vojskům podařilo zastavit už zahájený ústup francouzské Rýnské armády od Met a pak jí odříznout ústupové cesty.

38 "Le Siècle" ["Století"] - deník liberálně republikánského zaměření, který vycházel v Paříži v letech 1836-1939; v letech 1870-1871 vycházel současně v Paříži a v Toursu, potom v Bordeaux.

39 Franktiréři (francouzsky franc-tireurs) - dobrovolníci organizovaní do malých partyzánských oddílů, kteří se zúčastnili obrany Francie před vpádem nepřátelských vojsk. První oddíly franktirérů začaly vznikat za válek s protifrancouzskými koalicemi na konci 18. a na začátku 19. století, když do Francie vtrhla nepřátelská vojska. Roku 1867 začaly ve Francii vznikat spolky franktirérů. Když po zahájení prusko-francouzské války vstoupila pruská vojska na francouzské území, byli členové těchto spolků povoláni zvláštním dekretem do zbraně. Po porážkách francouzské armády, když bylo pravidelné vojsko buď rozbito, nebo blokováno v pevnostech, počet franktirérských oddílů prudce vzrostl.

40 V bitvě u Jeny (Durynsko) rozdrtila 14. října 1806 francouzská vojska pod Napoleonovým velením část pruské armády. Téhož dne vojska napoleonského maršála Davouta porazila hlavní síly Prusů u Auerstedtu. Porážka, kterou pruská armáda utrpěla v těchto dvou bitvách, nazývaných často společným jménem bitva u Jeny, způsobila, že Francouzi obsadili většinu pruského území a že Prusko, účastník čtvrté protifrancouzské koalice, kapitulovalo před napoleonskou Francií.

41 Engels cituje telegram pruského krále Viléma I. o vítězství německých vojsk nad francouzskou Rýnskou armádou u Gravelotte (západně od Met) 18. srpna 1870. Po bitvě u Gravelotte (nazývané v historické literatuře rovněž bitvou u Saint-Privat) byla Rýnská armáda uzavřena v Metách.