Karel Marx a Bedřich Engels
Z Marxovy a Engelsovy rukopisné pozůstalosti
*Náčrt nepronesené řeči o irské otázce, K. Marx
*Náčrt přednášky o irské otázce, přednesené 16. prosince 1867 v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně, K. Marx
*Dějiny Irska, B. Engels
Přírodní podmínky
Staré Irsko
*Z fragmentů k "Dějinám Irska", B. Engels
*Poznámky k předmluvě pro sborník irských písní, B. Engels
Karel Marx
*Náčrt nepronesené řeči o irské otázce[377]
I
Úvod. Poprava
Od našeho posledního zasedání vstoupil fenianismus, předmět naší diskuse, do nové fáze. Dostalo se mu krvavého křtu od anglické vlády. Politické popravy v Manchesteru nám připomínají osud Johna Browna v Harpers Ferry.[a] Zahajují nové období v boji mezi Irskem a Anglií. Odpovědný je celý parlament a liberální tisk. Gladstone. Důvod: pokrytecky udržovat dojem, že nejde o politickou záležitost, ale o sprostý zločin. Na Evropu to mělo právě opačný účinek. Angličané zřejmě chtějí zachovat platnost zákona Dlouhého parlamentu[378] Osobují si božské právo bojovat proti Irům na jejich rodné půdě, kdežto Irové bojující proti britské vládě v Anglii jsou postaveni mimo zákon. Zastavení platnosti zákona Habeas Corpus Act.[353] Stav obležení. Fakta z "The Chronicle". Vládou organizované "vraždy a násilí"[379] Bonapartův případ.[380]
II
Problém
Co je fenianismus?
III
Otázka půdy
Úbytek obyvatelstva
| 1846 1841 - 8 222 664 1866 - 5 571 971 2 650 693 |
 |
Za 25 let ubylo 2 650 693 obyvatel |
V roce 1801 mělo Irsko 5 319 867 obyvatel |
| 1855 - 6 604 665 1866 - 5 571 971 1 032 694 |
|
Za 11 let ubylo 1 032 694 obyvatel |
|
Nejenže počet obyvatelstva poklesl, ale relativně k počtu obyvatelstva se zvýšil, počet hluchoněmých, slepců, invalidů, choromyslných a slabomyslných.
Zvýšení stavu dobytka v letech 1855-1866
Za stejné období od roku 1855 do roku 1866 se počet dobytka zvýšil takto: hovězího dobytka o 178 532 kusů, ovcí o 667 675 kusů prasat o 315 918 kusů. Vezmeme-li v úvahu, že se zároveň snížil počet koní o 20 656, a budeme-li za 1 koně počítat 8 ovcí, pak činí celkový přírůstek stavu dobytka 996 877, tj. asi milión kusů.
1 032 694 Irů tedy bylo vytlačeno asi miliónem kusů skotu, prasat a ovcí. Co se s nimi stalo? Na to nám odpoví statistika o vystěhovalectví.
Vystěhovalectví
Od 1. května 1851 do 31. prosince 1866 se vystěhovalo 1 730 189 lidí. Charakter tohoto vystěhovalectví.
Tento proces byl vyvolán a probíhá ve stále větším měřítku dál v důsledku spojování či scelování hospodářství (vypuzení z půdy) a současně přeměny orné půdy v pastviny.
Od roku 1851 do roku 1861 klesl celkový počet hospodářství o 120 000, zatímco počet hospodářství o rozloze 15-30 akrů stoupl o 61 000 a o rozloze nad 30 akrů o 109 000 (dohromady o 170 000). Ke snížení celkového počtu hospodářství došlo tedy výhradně likvidací farem od jednoho do 15 akrů. Lord Dufferin[b]. Zvýšení znamená to, že značnou část sníženého počtu hospodářství tvoří farmy o velké rozloze.
Jak tento proces působí
a) Na obyvatelstvo
Postavení lidových mas se zhoršilo a blíží se krizi z roku 1846. Relativní přelidnění je dnes takové jako před hladomorem.
Mzdy se od doby neúrody brambor a hladomoru nezvýšily o víc než 20 %. Jenže ceny brambor se zvýšily skoro o 200 % a ceny nezbytných životních prostředků v průměru o 100 %. Profesor Cliffe Leslie píše v londýnském "Economistu" z 9. února 1867:
"Nyní, když se počet obyvatelstva snížil během 21 let o dvě pětiny, činí běžná mzda na téměř celém ostrově pouze šilink denně; ale za šilink se dnes nedostane víc než za 6 pencí před 21 lety. V důsledku tohoto zvýšení cen běžných potravin je na tom dnes dělník hůř než před 10 lety."
b) Na půdu
| 1. Zmenšení osevní plochy | |
| Zmenšení plochy oseté obilovinami: Za léta 1861-1866: o 470 917 akrů |
Zmenšení plochy oseté pícninami: Za léta 1861-1866: o 128 061 akrů |
2. Snížení výnosu každé plodiny z jednoho statutárního akru[c] |
|
Výnos pšenice se snížil, ale ještě víc se snížil v letech 1847-1865 výnos v procentech; přesné snížení: oves o 16,3 %, len o 47,9 %, řepa o 36,1 %, brambory o 50 %, V některých letech byl pokles ještě značnější, ale vcelku od roku 1847 postupně pokračuje.
Od té doby, co začalo vystěhovalectví, nebyla půda hnojena a byla vymrskávána zčásti vinou nesmyslně prováděného slučování, zčásti proto, že za systému corn acre[381] se pachtýř většinou spoléhal, že mu půdu pohnojí jeho dělníci. Renta i zisk mohou stoupat, i když výnos z půdy klesá. Celkový produkt může klesat, ale ta část, která se mění v nadvýrobek a která připadá vlastníku půdy (landlordovi) a větším pachtýřům, místo zemědělskému dělníkovi, se zvětšila; ale i cena nadvýrobku stoupla.
Výsledek toho je: postupně je vypuzováno domácí obyvatelstvo, postupně se zhoršuje a vyčerpává zdroj života národa - půda.
Proces slučování
Tento proces teprve začal, ale rychle pokračuje. Slučování nejdříve postihlo hospodářství do 1 akru až do 15 akrů. I kdyby zmizela všechna hospodářství menší než 100 akrů, nedosáhl by proces slučování ani zdaleka toho stupně jako v Anglii. V roce 1864 byl stav takový:
Celková plocha Irska, včetně bažin a pustin, činila 20 319 924 akrů. Z toho tři pětiny čili 12 092 117 akrů tvoří dosud hospodářství do 1 akru až do 100 akrů, která jsou v rukou 569 844 pachtýřů; dvě pětiny čili 8 227 807 akrů tvoří hospodářství od 100 do 500 i více akrů, která jsou v rukou 31 927 osob. Z půdy tedy bude vypuzeno, budeme-li počítat pouze pachtýře a jejich rodiny, 2 847 220 lidí.
Tento systém je přirozeným důsledkem hladomoru z roku 1846, urychlený zrušením obilních zákonů[382] a nyní systematickým zvyšováním cen masa a vlny.
Očišťování statků v Irsku, které proměnilo Irsko v anglický zemědělský obvod, oddělený od Anglie širokým vodním příkopem - bez usazeného panstva, které se svou družinou sídlí v Anglii.
Změna charakteru anglického panství v Irsku
Stát je jen nástrojem landlordů. Vyhánění z půdy se také využívá jako prostředku politického trestu. (Lord Abercorn. Anglie. Gaelové na Skotské vysočině.)[383] Dřívější politika Anglie: stěhovat na místo vytlačených Irů Angličany (za Alžběty), "ostříhaní"[384] (za Cromwella). Od panování Anny charakterizují hospodářskou politiku Anglie 18. století pouze ochranářská opatření Anglie proti vlastní irské kolonii; uvnitř této kolonie je náboženství zároveň právním titulem na vlastnictví. Po zřízení unie[333] systém lichvářských pachtů a zprostředkovatelů, avšak Irové, byť ponížení na nejvyšší míru, zůstali držiteli rodné půdy. Nynější systém: nerušené ničení v zájmu dobrých obchodů; vláda je jen nástrojem landlordů (a lichvářů).
Z této změněné situace vyplývá:
1. Charakteristický rys fenianismu: socialistické hnutí, hnutí nižších tříd.
2. Nekatolický charakter hnutí.
Katoličtí kněží stáli v čele do té doby, dokud byl v popředí irského hnutí boj za emancipaci katolíků[385] a jejich vůdce Daniel O'Connell. Směšné papeženectví Angličanů. Vysoký katolický klérus proti fenianismu.
3. Ani jeden vedoucí činitel v anglickém parlamentě.
Charakter O'Connellova hnutí fyzického násilí. Rozklad irské strany v parlamentě.
4. Národní charakter. Vliv evropského hnutí a anglické frazeologie.
5. Amerika, Irsko, Anglie - tři dějiště; vedoucí úloha Ameriky.
6. Republikánské hnutí, neboť Amerika je republika.
To jsou charakteristické rysy fenianismu.
IV
Anglický lid
Věc lidskosti a práva, především však specificky anglická otázka.
a) Aristokracie a církev. Armáda. (Francie, Alžírsko.)
b) Irové v Anglii. Vliv na mzdy atd. Vyrovnávání charakteru Angličanů a Irů. Irský charakter. Charakterová čistota Irů. Pokusy v oboru vzdělání v Irsku. Snížení zločinnosti.
| v roce 1852 - 17 678 | 10 454 |
| v roce 1866 - 4 336 | 2 418 |
Úbytek počtu osob, které se dostaly před soud od roku 1855 v Anglii a Walesu, je zčásti třeba přičíst zavedení trestního zákona z roku 1855, který zmocňoval soudce, aby se souhlasem vězňů vynášeli rozsudky na krátkodobé uvěznění, místo aby jejich záležitost předávali k projednání soudu.
Birmingham. Pokrok anglického lidu. Nestoudnost anglického tisku.
c) Zahraniční politika. Polsko atd. Castlereagh. Palmerston.
V
Nápravná opatření
Nesmyslnost drobných parlamentních návrhů. Chyba Reformní ligy.[386]
Zrušení unie - jeden z požadavků anglické demokratické strany.
| Napsal K. Marx kolem 26. listopadu 1867 | Podle rukopisu Přeloženo z angličtiny |
Karel Marx
*Náčrt přednášky o irské otázce, přednesené 16. prosince 1867
v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně[387]
I
Čím se vyznačuje fenianismus? Vznikl mezi irskými Američany, Iry žijícími v Americe. Ti jsou jeho zakladateli a vůdci. V samotném Irsku však zapustilo toto hnutí kořeny (a má dosud ohnisko) v lidových masách, v nižších třídách. To je pro ně charakteristické. Ve všech dřívějších irských hnutích vedli lid aristokraté nebo buržoazie a vždycky katoličtí kněží. Za povstání proti Cromwellovi to byli anglo-irští náčelníci a kněží; za války proti Vilémovi III. stál v čele dokonce anglický král Jakub II., za revoluce z roku 1798 protestantští republikáni z Ulsteru (Wolfe Tone, lord Fitzgerald)[388] a konečně v tomto století příslušník buržoazie O'Connell podporovaný katolickým duchovenstvem, které sehrálo vedoucí úlohu i ve všech dřívějších hnutích, s výjimkou roku 1798. Fenianismus dalo katolické duchovenstvo do klatby. Vzdalo se nepřátelství proti němu teprve z obav, že by tím ztratilo všechen vliv na masy irského lidu.
II
Angličanům připadá nynější režim mírný proti tomu, jak Anglie utlačovala Irsko dříve. Proto se diví, kde se vzala právě nyní taková naprosto rozhodná a krajně nesmiřitelná forma odporu. Chci zde poukázat na jednu věc - a to je tajemství i pro ty Angličany, kteří se stavějí za irský národ a jeho právo na oddělení od Anglie - že totiž od roku 1846 je útlak, byť méně barbarský svou formou, zhoubnější svou podstatou a dovoluje pouze jediné východisko: buď Anglie dobrovolně Irsko osvobodí, nebo spolu povedou boj na život a na smrt.
III
Pokud jde o minulé dějiny, je možné nalézt fakta v kterékoli učebnici dějepisu. Uvedu zde proto jen některé údaje nezbytné k objasnění toho, čím se liší nynější epocha od epoch dřívějších, a za druhé ke zdůraznění některých momentů charakterizujících to, co se nyní nazývá irský národ.
a) Angličané v Irsku před protestantskou reformací
Rok 1172. Jindřich II. Dobývá ani ne třetinu Irska. Nominální výboj. Dar papeže Hadriána IV. (Angličana). Asi o 400 let později jiný papež (za Alžběty) (1576) - Řehoř XIII. - zase Angličanům (Alžbětě) celý ten krám bere.[389] "English Pale".[390] Hlavní město: Dublin. Mísení anglických prostých kolonistů s Iry, anglonormanské elity s irskými náčelníky. Jinak se vede dobyvačná válka jako proti indiánským rudokožcům (původně). Do roku 1565 (Alžběta) se do Irska neposílají žádné anglické posily.
b) Období protestantství. Alžběta. Jakub I. Karel I. Cromwell. Plán kolonizace (16.-17. století)
Alžběta. Podle plánu měli být Irové vyhlazeni, alespoň až po řeku Shannon, místo nich měli přijít angličtí kolonisté a vzít jim půdu atd. V bojích proti Alžbětě bojovali Anglo-Irové, kteří zůstali katolíky, s domorodým obyvatelstvem proti Angličanům. Plán Angličanů, s nímž se netajili, byl: vyčistit ostrov od domorodého obyvatelstva a osídlit jej věrnými Angličany. Podařilo se jim však nastěhovat tam jen statkářskou aristokracii. Angličtí protestantští "dobrodruzi" (kupci, lichváři), kteří obdrželi od anglické koruny zkonfiskované pozemky, a "podnikaví šlechtici", kteří měli osídlit odstoupené jim statky rodinami rodilých Angličanů.
Jakub I. Ulster. (Jakubská kolonizace, 1609-1612.) Britští podnikatelé mají "zkonfiskované, ukradené pozemky osídlit Iry". Od roku 1613 začínají být Irové poprvé považováni za anglické poddané, až do té doby to byli "psanci" a "nepřátelé" a irský parlament[391] měl moc jen uvnitř Pale. Přitom pronásledování katolíků.
Alžběta kolonizovala Munster, Jakub I. Ulster, ale Leinster a Connaught ještě vyčištěny nebyly. Karel I. se pokusil vyčistit Connaught.
Cromwell: První národní povstání v Irsku, druhé a úplné dobytí Irska, částečná rekolonizace (1641-1660).
Irská revoluce z roku 1641. V srpnu 1649 Cromwellovo přistání v Dublinu (po něm Ireton, Lambert, Fleetwood, Henry Cromwell). V roce 1652 je druhé úplné dobyti Irska ukončeno. Kořist je rozdělena podle zákonů anglického parlamentu z 12. srpna 1652 a 26. záři 1653[378]; vláda sama, "dobrodruzi", kteří za 11 let války rozpůjčili 360 000 liber šterlinků, důstojníci a vojáci. "Vyhubte amalekity[392] irské národnosti až do kořene a opětně zpustošené pozemky osídlete novými kolonisty, puritány." Krveprolití, pustošení, vylidňování celých hrabství, přemisťování jejich obyvatel do jiných krajů, prodávání mnoha Irů jako otroků na Západoindické ostrovy.
Dobytím Irska svrhl Cromwell anglickou republiku.
Od té doby mají Irové nedůvěru k anglické lidové straně.
c) Restaurace Stuartovců. Vilém III. Druhé irské povstání a kapitulace za stanovených podmínek.[393] Léta 1660-1692[d]
V té době bylo Britů v Irsku nejvíc. Nikdy jich nebylo víc než 3/11 a méně než 2/11 irského obyvatelstva.
Rok 1684. Karel II. začíná přát katolickým zájmům v Irsku a verbovat katolickou armádu.
Rok 1685. Jakub II. nechává katolíkům v Irsku volnou ruku. Katolická armáda roste a dostává se jí podpory. Katolíci začali brzy prohlašovat, že osidlovací zákony[378] musejí být zrušeny a práva vlastníků z roku 1641 musejí být obnovena. Jakub povolává několik irských pluků do Anglie.
Rok 1689. Vilém III. v Anglii. 12. března 1689 se Jakub vylodil u Kinsale v čele irských vojáků. Limerick kapituluje před Vilémem III. roku 1691. Hanebné porušení smlouvy už za Viléma III. a ještě hanebnější za Anny.
d) Irsko oklamáno a na nejvyšší míru poníženo. Rok 1692-4. července 1776
α) Od všech záměrů "osídlit" zemi anglickými a skotskými yeomany nebo pachtýři se upustilo. Pokus nastěhovat tam německé a francouzské protestanty. Francouzské protestanty, kteří se usadili ve městech (výrobce vlněných látek), vypudil anglický ochranářský a merkantilní systém.
Rok 1698. Anglo-irský parlament (jako poslušní kolonisté) zavedl na rozkaz z mateřské země prohibitivní daň na irské vlněné zboží vyvážené do cizích zemí.
Rok 1698. V témž roce uvalil anglický parlament vysokou daň na irské výrobky dovážené do Anglie a Walesu a úplně zakázal jejich vývoz do jiných zemí. Anglie zničila irské manufaktury, vylidnila irská města a zahnala obyvatelstvo zpátky na venkov.
Vilémovci (importovaní lordi) absentisté[394]. Reptání proti landlordům absentistům od roku 1692.
Právě tak anglické zákonodárství proti irskému chovu dobytka.
Rok 1698: Molyneuxův pamflet za nezávislost irského parlamentu (tj. anglické kolonie v Irsku) proti Angličanům.[395] Tak začal boj anglické kolonie v Irsku a anglického národa. Současně boj mezi anglo-irskou kolonií a irským národem. Vilém III. se postavil proti hanebným pokusům Angličanů a anglo-irského parlamentu porušit smlouvy z Limericku a Galway.
β) Královna Anna (1701-1713; Jiří do roku 1776).
Trestní zákoník[396] vypracovaný anglo-irským parlamentem a schválený anglickým parlamentem. Nejhanebnější prostředky, jak obrátit irské katolíky na protestantství úpravou "vlastnictví". Zákon měl převést "vlastnictví" z katolíků na protestanty, neboli udělat z "anglikánství" právní titul vlastnictví. (Vzdělání. Osobní právní nezpůsobilost. Žádný katolík nemůže být řadovým vojákem.) Vyučování katolickému náboženství byl těžký zločin, který se trestal deportací, obrácení protestanta na katolictví se považovalo za zradu. Katolický arcibiskup byl vypovězen, návrat z vyhnanství byl velezrada, za kterou by ho pověsili, za živa rozpárali a rozčtvrtili. Pokus vnutit celému irskému národu anglikánské náboženství. Katolíci byli zbaveni práva účastnit se voleb členů parlamentu.
Tento trestní zákoník posílil moc katolického duchovenstva nad irským lidem.
Chudina si zvykla zahálet.
V období rozkvětu nadvlády protestantismu a úpadku katolictví nepřesáhl počet protestantů počet katolíků.
e) Léta 1776-1801. Období přechodu
α) Než přejdeme k tomuto období přechodu, podívejme se, jaký byl výsledek anglického terorismu.
Angličtí přistěhovalci absorbováni irským lidem a pokatoličtěni.
Města zakládali angličtí Irové.
Neexistuje anglická kolonie (kromě skotských osad v Ulsteru), ale existují angličtí majitelé půdy.
Revoluce v Severní Americe tvoří první mezník v dějinách Irska.
β) V roce 1777 se britská armáda u Saratoga Springs vzdala americkým "povstalcům". Britský kabinet byl nucen udělat ústupky nacionalistické (anglické) straně v Irsku.
Rok 1778. Zákon o úlevách pro římské katolíky (vydaný anglo-irským parlamentem). Katolíci stále ještě nemají právo nabývat freehold[397] koupí nebo pachtem.
Rok 1779. Svobodný obchod s Velkou Británií. Zrušena takřka všechna omezení irského průmyslu.
Rok 1782. Další zmírnění trestního zákoníku. Osoby římsko-katolického vyznání mohly nabývat freehold na doživotí nebo jako alodium a zakládat školy.
Rok 1783. Anglo-irský parlament dostává rovná práva.
Zima 1792-1793. Když francouzská vláda anektovala Belgii a Anglie se rozhodla válčit s Francií, byla zrušena další část trestního zákoníku. Irové mohli získat hodnost plukovníka v armádě, dostali volební právo do irského parlamentu atd.
Povstání roku 1798. Belfastští republikáni (Wolfe Tone, lord Fitzgerald). Irští rolníci ještě nebyli vyspělí.
Anglo-irská Dolní sněmovna hlasovala pro zákon o unii, ktery byl přijat v roce 1800. Sloučením zákonodárných orgánů a celní soustavy Británie a Irska skončil boj mezi Anglo-Iry a Angličany. Kolonie protestovala proti nezákonnému zákonu o unii.
e) Léta 1801-1846.
a) 1801-1831. V této době (po skončení války[398]) společné hnutí Irů s Anglií za osvobození katolíků (rok 1829).
Od roku 1783 legislativní nezávislost Irska a brzy nato uvalena na různé druhy zboží ze zahraničí cla, která měla - jak se prohlašovalo - umožnit určité části irského obyvatelstva, aby našla zaměstnání pro část své nadbytečné pracovní síly atd. Přirozeným důsledkem bylo, že irské manufaktury postupně zanikaly, jakmile vstoupil v platnost zákon o unii.
| D u b l i n | ||
| Majitelů manufaktur na zpracování vlny | 1800 - 91; | 1840 - 12 |
| Dělníku tam zaměstnaných | " - 4918; | " - 602 |
| Majitelů manufaktur na česanou přízi | " - 30; | 1834 - 5 |
| Dělníků tam zaměstnaných | " - 230; | " - 66 |
| Majitelů manufaktur na koberce | " - 13; | 1841 - 1 |
| Dělníků tam zaměstnaných | " - 720; | " - 0 |
| Tkalců hedvábí | " - 2500; | 1840 -250 |
| K i l k e n n y | ||
| Majitelů manufaktur na vlněné přikrývky | 1800 - 56; | 1822 - 42 |
| Dělníku tam zaměstnaných | " - 3000; | " - 925 |
| B a l b r i g g a n | ||
| Stavů na tkaní kartounu v provozu | 1799 - 2500; | 1841 - 226 |
| W i c k l o w | ||
| Ručních stavů v provozu | 1800 - 1000; | 1841 - 0 |
| C o r k | ||
| Tkalců lemovek | " - 1000; | 1834 - 40 |
| Tkalců tkanin z česané příze | " - 2000; | " - 90 |
| Pletařů punčoch | " - 300; | " - 28 |
| Česačů vlny | " - 700; | " - 110 |
| Tkalců bavlněných tkanin | " - 2000; | " - 110 |
atd. Ve lnářském průmyslu (Ulster) žádná kompenzace.
"Bavlnářské manufaktury v Dublinu, kde bylo zaměstnáno 14 000 dělníků, jsou zruinovány. 3400 stavů na tkaní hedvábí je zničeno; výroba serže, při níž bylo zaměstnáno 1491 dělníků, je zničena; výroba flanelu v Rathdrumu, výroba přikrývek v Kilkenny; výroba camelotu v Bandonu, výroba tkaniny z česané příze ve Waterfordu, výroba silných vlněných látek, ratiné a friezu v Carrick-on-Suir je zničena. Zůstalo jen jedno jediné odvětví! ... Tímto šťastným odvětvím, kterému zákon o unii nezasadil smrtelnou ránu, tímto tak podporovaným, privilegovaným a chráněným odvětvím je irská výroba rakví." (Z řeči T. F. Meaghera roku 1847.)
Kdykoli se Irsko dostalo tak daleko, že by se mohlo průmyslově rozvíjet, bylo znovu sraženo a přeměněno v čistě agrární zemi.
Podle posledního všeobecného sčítání z roku 1861 činil počet zemědělského obyvatelstva v Irsku
| (včetně všech chalupníků [cotters][399] a zemědělských dělníků s rodinami) | 4 286 019 |
| V 798 městech (z nichž mnohá jsou vlastně jen městysy) | 1 512 948 |
| 5 798 967 |
A tak (v roce 1861) byly přibližně 4/5 obyvatelstva ryze zemědělské, a připočteme-li i venkovská města, ve skutečnosti možná i 6/7
Irsko se tak stalo ryze agrární zemí: "Půda je život" (soudce Blackburn). Půda se stala hlavním cílem všeho snažení. Lid měl teď na vybranou: buď přijmout půdu za jakoukoli rentu, nebo zemřít hlady. Systém lichvářských pachtů.
"Majitel půdy měl tak možnost diktovat si podmínky, a tak jsme slyšeli, že se platí 5, 6, 8 a dokonce i 10 liber št. za akr. Hrozně vysoké renty, nízké mzdy, obrovské farmy, které chamtiví a lhostejní majitelé přenechávali monopolizovaným spekulantům s půdou a které potom tito vydřidušští zprostředkovatelé propachtovávali pětkrát tak draho chudákům, kteří umírali hlady, poněvadž se živili jen bramborami a vodou."
Stav všeobecného hladu.
Obilní zákony v Anglii vytvářejí do jisté míry monopol na vývoz irského obilí do Anglie. V průměru se za první 3 roky po přijetí zákona o unii vyvezlo asi 300 000 kvarterů obilí.
V roce 1820 se vyvezlo přes 1 milión kvarterů.
V roce 1834 roční průměr dvaapůl miliónů kvarterů.
Pachtovné, které se má platit absentistům, a úroky z hypoték (1834) převyšují 30 miliónů dolarů (kolem 7 miliónů liber št.). Zprostředkovatelé hromadili jmění, které nechtěli investovat do zlepšení půdy a nemohli investovat do strojů atd. za systému, který ruinoval průmysl. Všechen svůj nahromaděný kapitál proto posílali do Anglie a investovali ho tam. Z jednoho oficiálního dokumentu publikovaného britskou vládou vychází najevo, že převody anglických cenných papírů z Anglie do Irska, tj. investice irského kapitálu v Anglii, činily za 13 let po zavedení svobodného obchodu v roce 1821 mnoho miliónů liber šterlinků; Irsko tak bylo nuceno dodávat levnou pracovní sílu a levný kapitál na budování "velkých podniků v Británii".
Velké množství prasat a jejich vývoz.
1831-1841. Zvýšení počtu obyvatelstva v Irsku ze 7 767 401 na 8 175 238.
| Přírustek za 10 let | 407 837 |
| Za stejné období se vystěhovalo (něco přes 40 000 lidí ročně) | 450 873 |
| 850 710 |
O'Connell. Hnutí za zrušení unie (Repeal). Lichfieldhouská úmluva s whigy.[400] Hladomor v některých krajích. Zákony o povstání, zákony o zbraních, výjimečné zákony.
IV
Období posledních 20 let (od roku 1846).
Očišťování statků v Irsku
Dříve se vyskytoval hladomor občas a jen někde. Nyní je všeobecný.
Toto nové období zahajuje bramborová nákaza (1846-1847), hladomor a jako jeho důsledek vystěhovalectví.
Zahynulo víc než milión lidí, zčásti přímo hladem, zčásti nemocemi atd. (z hladu). Během 9 let od roku 1847 do roku 1855 se vystěhovalo 1 656 044 osob.
Převrat ve starém zemědělském systému. zprvu jako přirozený důsledek neobdělaných polí. Lidé utíkají. (Rodiny se spojovaly, aby mohly poslat pryč ty nejmladší a nejpodnikavější.) Následkem toho se přirozeně slučovala malá hospodářství a zemědělství bylo vytlačováno pastvinářstvím.
Brzy se k tomu však přidružily okolnosti, které tento proces proměnily ve vědomý a plánovitý systém.
Za prvé, a to je hlavní moment: jedním z přímých důsledků irské katastrofy bylo zrušení obilních zákonů. Tím ztratilo irské obilí monopol na anglickém trhu, který mělo v normálních letech. Pokles cen obilí. Nemohlo se platit pachtovné. Přitom se v posledních dvaceti letech neustále zvyšovaly ceny masa, vlny a jiných živočišných produktů. Nebývalý rozmach vlnařského průmyslu v Anglii. Chov prasat souvisel částečně se starým systémem. Teď se pěstují zejména ovce a skot. Irsko bylo nyní oloupeno o anglický trh, tak jako bylo svého času zákonem o unii oloupeno o trh vlastní.
Vedlejší momenty, jež k tomu soustavně přispívají, jsou
za druhé, převrat v zemědělství v Anglii. Karikatura toho v Irsku;
za třetí, zoufalý útěk hladovějících Irů do Anglie naplnil sklepy, brlohy a workhouses[e] v Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu a Glasgowě muži, ženami a dětmi téměř umírajícími hlady. Parlament odhlasoval zákon (1847-1848), podle něhož měli irští landlordi podporovat své vlastní paupery (anglický chudinský zákon byl rozšířen na Irsko). Odtud (zejména v Anglii) pokus irských landlordů, většinou značně zadlužených, zbavit se lidí a své statky očistit.
Za čtvrté zákon o zadlužených statcích (1853):
"Landlord byl zruinován, protože nemohl vybírat pachtovné a přitom musel platit obrovské daně na vydržování svých chudých sousedů. Jeho pozemky byly zatíženy hypotékami a dluhy z doby, kdy potraviny byly drahé a kdy nemohl platit žádné úroky; a nyní byl vydán zákon, podle kterého mohl celý majetek přijít do dražby a výtěžek být rozdělen mezi ty, kdo na něj měli podle zákona nárok."
Tím se zvýšil počet absentistů (anglických kapitalistů, pojišťovacích společností atd.), jakož i bývalých zprostředkovatelů atd., kteří chtěli hospodařit moderním způsobem a úsporně.
Vytlačení pachtýře zčásti výpovědí po dobrém. častěji však jde o vypuzení z půdy ve velkém (násilí, za pomoci crowbar brigade - bořící čety, která začíná strháváním střech), násilné vyhánění. (Též jako politický trest.) To trvá od roku 1847 až dosud (Abercorn, místodržící v Irsku). Africké nájezdy (nájezdy malých afrických králů). (Lid vyháněn z půdy. Počet hladovějícího obyvatelstva ve městech značně vzrostl.)
"Pachtýře teď vyhánějí z chalup v celých zástupech... Akci řídí pozemkoví agenti a provádí ji spousta policistů a vojáků. Pod ochranou vojáků postupuje bořící četa na osadu odsouzenou k zániku, obsazuje domy... Slunce, které ráno vyšlo nad vsí, zachází večer nad pustinou" (,,Galway Paper") 1852. (Abercorn)
Nejdříve se podíváme,jak působí tento systém na půdu v Irsku, kde jsou úplně jiné podmínky než v Anglii.
1866 - 42 876 akrů Celkem - 490 917 akrů |
1866 - 20 077 akrů Celkem - 128 061 akrů |
|
Snížení výnosu u jednotlivých plodin z jednoho statutárního akru
1847-1865 výnos se snížil v procentech přesně: u ovsa o 16,3 % ; u lnu o 47,9 % ; u cukrové řepy o 36,1 % a u brambor o 50 %. V některých letech byl pokles ještě větší, ale vcelku od roku 1847 trvale pokračuje.
(1 stone = 14 liber) |
||
1866 - 11,3 |
2,9 |
24,9 |
Zatímco dříve se z Irska vyváželo mnoho pšenice, tvrdí se nyní, že se tato země hodí jen k pěstování ovsa (oats) (jehož výnos z akru také stále klesá).
Fakticky vyvezlo Irsko v roce 1866 pouze 13 250 kvarterů[g] pšenice, ale dovezlo 48 589 kvarterů (což je asi čtyřnásobek). Naproti tomu ovsa vyvezlo něco kolem miliónu kvarterů (za 1 201 737 liber št.).
Od té doby, co začalo hromadné vystěhovalectví, nebyla půda hnojena a byla vymrskávána, zčásti vinou nesmyslně prováděného slučování hospodářství a zčásti proto, že za systému corn acre[381] nechal pachtýř většinou za sebe hnojit půdu své dělníky. Renta i zisk (tam, kde pachtýř není rolník) mohou stoupat, i když výnos z půdy klesá. Celkový produkt může klesat, ale stále větší část se mění v nadvýrobek, který připadá landlordům a velkým pachtýřům. I cena nadvýrobku se zvyšuje.
Tudíž vymrskávání (postupné) půdy, jako na Sicílii za starého Říma (detto Egypt).
O dobytku se zmíníme ihned, napřed však o obyvatelstvu.
Úbytek obyvatelstva
V roce 1801 - 5 319 867; v roce 1841 - 8 222 664; v roce 1851 - 6 515 794; v roce 1861 - 5 764 543. Půjde-li vývoj takto dále, bude v roce 1871 obyvatelstva 5 300 000, tj. méně než v roce 1801. Hned však ukáži, že v roce 1871 bude obyvatelstva méně, i když procento vystěhovalců zůstane stejné.
Vystěhovalectví
Vystěhovalectví je ovšem částečnou příčinou úbytku obyvatelstva. V letech 1845-1866 se vystěhovalo 1 990 244 Irů, tedy asi 2 milióny. (To je něco neslýchaného! Skoro 2/5 všech vystěhovalců ze Spojeného království za léta 1845-1866, což je 4 657 588 osob.) V letech 1831-1841 byl počet vystěhovalců asi o polovinu menší než přírůstek obyvatelstva za toto desetiletí. Od roku 1847 je podstatně větší než přírůstek.
Přesto však se úbytek obyvatelstva od roku 1847 nedá vysvětlit jen vystěhovalectvím.
Pokles přirozeného ročního přírůstku obyvatelstva
Tento přírůstek (roční) činí v letech 1831-1841 1,1 %, to znamená asi 11/10 % za rok. Kdyby se počet obyvatelstva zvyšoval ve stejném poměru také v letech 1841-1851, musel by se počet obyvatelstva v roce 1851 rovnat 9 074 514. Jenže činil pouze 6 515 794, schodek tedy je 2 558 720. Z toho připadá na vystěhovalectví 1 274 213 osob, takže zbývá 1 284 507 osob. Přes milión osob zemřelo hlady. To však nekryje celý schodek 1 284 507. Je tedy zřejmé, že přirozený přírůstek obyvatelstva se v letech 1841 až 1851 zmenšil.
Potvrzuje to i desetiletí 1851-1861. Hladomor tehdy nebyl. Počet obyvatelstva poklesl z 6 515 794 na 5 764 543. Absolutní úbytek činil 751 251. Za toto období se však vystěhovalo přes 1 210 000 osob. Za deset let činil tedy přírůstek asi 460 000 osob, neboť 751 251 + 460 000 = počet vystěhovalců, tj. 1 211 251. Vystěhovalectví odčerpalo skoro trojnásobek přírůstku obyvatelstva. Procento přírůstku = 0,7 (70/100) ročně, což je podstatně méně než 1,1 % v letech 1831-1841.
Celá věc se dá vysvětlit velmi prostě. Přírůstek porodnosti závisí v podstatě na početním poměru osob mezi 20-35 lety k ostatnímu obyvatelstvu. Ve Spojeném království je nyní početní poměr osob mezi 20-35 lety k ostatnímu obyvatelstvu asi 1 : 3,98 neboli 25,06 %, zatímco u vystěhovalců je tento poměr dokonce ještě teď asi 1 : 1,89 neboli 52,76 %. V Irsku to pravděpodobně bude ještě více.
Zhoršení fyzického stavu obyvatelstva
V roce 1806, kdy celkový počet obyvatelstva se rovnal 5 574107, převyšoval počet mužů nad počtem žen o 50 469 a v roce 1867, kdy celkový počet obyvatelstva činí 5 557 196, je více žen než mužů. Zároveň se nejen relativně, ale také absolutně zvýšil počet hluchoněmých, slepců, duševně chorých, slabomyslných a invalidů. Srovnáme-li rok 1851 s rokem 1861, zjistíme, že při obrovském poklesu obyvatelstva se počet hluchoněmých zvýšil proti dřívějšímu celkovému počtu 5180 o 473; počet mrzáků a invalidů o 225 proti dřívějším 4375; počet slepců o 1092 proti dřívějším 5767; u duševně chorých a slabomyslných je ohromný přírůstek 4118 proti dřívějšímu celkovému počtu 9980 a přes úbytek obyvatelstva dosáhl v roce 1861 počtu 14 098.
Mzdy
Mzdy se od neúrody brambor a hladomoru nezvýšily o víc než 20 %. Ceny brambor se zvýšily skoro o 200 %, ceny nezbytných životních prostředků - potravin, uhlí atd. - v průměru o 100 %.
Profesor Cliffe Leslie píše v "Economistu" z 9. února 1867:
"Nyní, když se počet obyvatelstva snížil během 21 let o dvě pětiny, činí běžná mzda na téměř celém ostrově pouze šilink denně, ale za šilink se dnes nedostane víc než za 6 pencí před 21 lety. V důsledku tohoto zvýšení cen běžných potravin je na tom dnes dělník hůř než před deseti lety."
Hladomor v různých krajích, hlavně v Munsteru a Connaughtu. Neustálé bankroty obchodníků. Úpadek venkovských měst atd.
Výsledky procesu
V letech 1855-1866 bylo 1 032 694 Irů vytlačeno 996 877 kusy dobytka (hovězího, ovcemi a prasaty). To je přírůstek dobytka za toto období. Koně, jejichž počet se za uvedené období snížil o 20 656 kusů, nahrazujeme příslušným počtem ovcí - tj. 8 ovcí za 1 koně - a proto je do tohoto přírůstku nezahrnujeme.
Slučování hospodářství
V letech 1851-1861 poklesl počet všech hospodářství o 120 000. (Počet hospodářství o 15-30 akrech a nad 30 akrů se zvýšil.) Snížení tak postihlo hlavně hospodářství od 1 do 15 akrů.
V roce 1861 byly z celé plochy (celková rozloha Irska je 20 319 924 akrů) asi 3/5, čili 12 miliónů akrů, v rukou 569 844 pachtýřů, kteří měli pozemky v rozloze od jednoho do 100 akrů.
Asi 2/5 (8 miliónů akrů) byla hospodářství od 100 do 500 akrů (31 927 pachtýřů).
Proces je v plném proudu: Ulster (pěstování lnu, skotští protestantští pachtýři).
"Times" aj. oficiálně gratulují k tomuto systému Abercornovi jako místodržícímu. On sám je jedním z těchto plenitelů. Lord Dufferin: Přelidnění atd.[h]
Je to tedy otázka života a smrti.
Meagher, Hennessy, "Irishman".
| Postaveno před soud | Odsouzeno |
| v roce 1852 - 17 678 v roce 1866 - 4 326 |
10 454 2 418 |
V
Spojené státy a fenianismus
| Napsal K. Marx kolem 16. prosince 1867 | Podle rukopisu Přeloženo z němčiny a angličtiny |
Bedřich Engels
*Dějiny Irska[401]
Přírodní podmínky
Budeme se zabývat dějinami země, která leží v severozápadním cípu Evropy, ostrova měřícího 1530 německých nebo 32 500 anglických čtverečních mil. Mezi Irskem a ostatní Evropou však leží ostrov třikrát větší, který obvykle nazýváme krátce Anglie; obepíná souvisle Irsko ze severu, východu a jihovýchodu, jen směrem ke Španělsku, západní Francii a k Americe mu ponechává volný výhled.
Průliv mezi oběma ostrovy, široký na nejužších místech na jihu 50-70 anglických mil, na jednom místě na severu 13 a na jiném 22 anglických mil, umožnil na severu irským Skotům, aby se již před pátým stoletím přestěhovali na sousední ostrov a založili tam skotskou říši. Na jihu byl průliv pro čluny Irů a Britů příliš široký a dokonce i pro římské pobřežní lodi s plochými dny znamenal vážnou překážku. Když se však Frísové, Anglové a Sasové a po nich Skandinávci odvážili se svými kýlovými loděmi na širé moře, z dohledu země, přestal být tento průliv překážkou; Irsko bylo vydáno na pospas loupeživým výpravám Skandinávců a stalo se bezbrannou kořistí Angličanů. Jakmile Normani ustavili v Anglii silnou, jednotnou vládu, začal se uplatňovat vliv většího sousedního ostrova - za tehdejších časů to znamenalo dobyvačnou válku.[402]
Když pak v průběhu války nastalo období, kdy Anglie opanovala moře, vyloučila se tím možnost jakéhokoli úspěšného cizího zásahu.
Když byl potom konečně celý větší ostrov sjednocen v jeden stát, byl tento stát nucen usilovat také o úplnou asimilaci Irska.
Kdyby se byla tato asimilace podařila, byl by celý její průběh jen kapitolou v dějinách. Dějiny by jej mohly soudit, avšak nedal by se už zvrátit. Jestliže se však asimilace Irska po sedmi stech letech boje nepodařila, jestliže naopak Irsko samo asimilovalo každou novou vlnu vetřelců, které zaplavovaly zemi jedna za druhou, jestliže se podnes nestali z Irů Angličané, nebo, jak se říká, "západní Britové", právě tak jako se z Poláků po jen stoletém útlaku nestali západní Rusové, a jestliže není tento boj stále ještě dobojován a není vyhlídka, že bude vybojován jinak než vyhlazením utlačované rasy - pak žádnými zeměpisnými záminkami nebude možné dokázat, že Anglie je povolána podmanit si Irsko.
*
Abychom pochopili strukturu půdy nynějšího Irska, musíme se obrátit do dávné minulosti, a to až do karbonského útvaru.[ch]
Střed Irska, severně a jižně od linie Dublin-Galway, tvoří rozlehlá rovina o nadmořské výšce průměrně 100 až 300 stop. Tato rovina, takříkajíc stavební základ celého Irska, je složena ze souvrství masívního vápence, který svým stářím přísluší střednímu karbonu (karbonský vápenec, carboniferous limestone), na němž v Anglii i jinde bezprostředně spočívají uhlonosné vrstvy (vlastní uhlonosný karbon, coal measures).
Na jihu i na severu lemuje tuto rovinu věnec hor, většinou sahající k pobřeží a složený téměř výlučně ze starších hornin, které vystupují z vápence na povrch; jsou to žuly, svor, jílovité břidlice a pískovce, patřící k době kambrické, kambro-silurské, vrchní silurské, devonské a nejspodnějšímu karbonu; jsou bohaté na měď a olovo a kromě toho obsahují i trochu zlata, stříbra, cínu, zinku, železa, kobaltu, antimonu a manganu.
Pouze na ojedinělých místech se i vápenec zvedá do výše hor: uprostřed roviny, v Queen's County, až do 600 stop a na západě, podél jižního pobřeží zálivu Galway, asi přes 1000 stop (Burren Hills).
V jižní polovině vystupují na několika místech z vápencové roviny ojedinělá rozsáhlá pohoří dosahující nadmořské výšky 700 až 1000 stop, tvořená uhlonosnými vrstvami. Leží v kotlinách vápencové roviny, z níž se zvedají jako náhorní planina s dosti příkrými srázy.
"Svahy těchto od sebe značně vzdálených uhlonosných pohoří jsou si tak podobné a vrstvy, z nichž se skládají, tak naprosto stejné, že nelze než se domnívat, že se dříve prostíraly v souvislých pásmech po celém kraji, ačkoli nyní jsou od sebe vzdáleny 60-80 mil. Tento názor je posílen zejména ještě tím, že mezi zbylými kamenouhelnými ložisky se tu a tam objevují ojedinělé nízké pahorky, jejichž vrcholy jsou rovněž složeny z uhlonosných hornin, a že všude, kde vápencová rovina klesá pod úroveň nynějšího povrchu, jsou ve vzniklých prohlubních obnaženy nejnižší vrstvy karbonu." (Jukes, str. 286.)
Jsou tu ještě i jiné okolnosti, které s jistotou potvrzují Jukesův názor, že celá středoirská rovina vznikla denudací; zaváděly by nás zde do přílišných podrobností, lze se o nich dočíst u Jukese, str. 286-289. Když tedy byly uhlonosné vrstvy a svrchní část vápencových usazenin - v průměrné mocnosti nejméně 2000 až 3000 stop, snad i 5000-6000 stop - odplaveny, vystupují nyní na povrch hlavně spodní vrstvy vápence. Dokonce na nejvyšším hřebenu pohoří Burren Hills v hrabství Clare, které se skládá z čistého vápence a dosahuje výše 1000 stop, nalezl Jukes (str. 513) ještě malý zbytek karbonu.
Na jihu Irska zbývá tedy ještě několik dosti významných výchozů karbonu, v nichž se však vyskytuje jenom na ojedinělých malých místech uhlí v dostatečné mocnosti, aby se vyplácelo dolování. Navíc je toto uhlí antracitové, to znamená, že obsahuje málo vodíku a bez přísad ho nelze použít ke všem průmyslovým účelům.
V severním Irsku se vyskytuje také několik nepříliš rozlehlých uhelných ložisek, obsahujících bituminózní uhlí, tj. obyčejné černé uhlí bohaté na vodík, které se však svým uložením liší od jižnějších uhelných pánví. Že však i zde došlo k témuž odplavení karbonských hornin, vysvítá z toho, že na vápencovém povrchu údolí ležícího jihovýchodně od takového uhelného ložiska směrem k Belturbetu a Mohillu byly nalezeny velké kusy uhlí provázené pískovcem a modrým jílem, patřícím k témuž souvrství. Také při kopání studní v driftu se v této krajině často narazilo na velké bloky uhlí; v některých případech bylo uhlí takové množství, že to vzbuzovalo naději, že by se při hlubším kopání určitě přišlo na uhelné ložisko. (Kane, ,,Industrial Resources of Ireland", 2. vydání, Dublin 1845, str. 265.)
Jak je vidět, Irsko mělo od pradávna smůlu; začala už usazením karbonských hornin. Země, jejíž uhelná ložiska byla odplavena a která ještě k tomu leží v těsném sousedství větší, na uhlí bohaté země, byla už jakoby přírodou odsouzena, aby vůči této příští průmyslové zemi zůstávala po dlouhou dobu v postavení rolnické země. Rozsudek, vynesený před milióny let, byl proveden teprve v tomto století. Ostatně později uvidíme, jak Angličané hráli přírodě do ruky a téměř každý výhonek irského průmyslu hned v zárodku násilím rozdupali.
Mladší, druhohorní a třetihorní usazeniny[403] se vyskytují téměř jen na severovýchodě; zajímají nás přitom především uloženiny keuperu v okolí Belfastu, které obsahují více či méně čistou kamennou sůl v mocnosti až 200 stop (Jukes, str. 554), a křída, která pokrývá celé hrabství Antrim, sama je však přikryta vrstvou čediče. Vcelku jsou dějiny geologického vývoje Irska přerušeny od konce karbonského útvaru až do doby ledové.
Je známo, že po skončení třetihor nastala doba, kdy se roviny středních šířek v Evropě propadly pod mořskou hladinu a zavládlo tak studené podnebí, že se údolí mezi ještě vyčnívajícími vrcholy hor vyplnila ledovci až do výše mořské hladiny. Ledové hory, které se odtrhly od těchto ledovců, odnášely větší i menší balvany stržené z hor do moře; když led roztál, balvany a všechny ostatní zeminy, které led odnesl, klesly ke dnu - je to týž proces, který dosud denně probíhá na pobřeží polárních oblastí.
V ledové době ponořilo se i Irsko, až na vrcholy hor, pod hladinu moře. Maximum poklesu nebylo asi všude stejné, avšak v průměru je můžeme odhadnout na 1000 stop pod dnešní výškou; žulová pohoří jižně od Dublinu poklesla o více než 1200 stop.
Kdyby bylo Irsko pokleslo pouze o 500 stop, zůstala by z něho jen horstva, která by pak jako dvě polokruhovité skupiny ostrovů lemovala široký průliv od Dublinu po Galway. Ještě hlubším poklesem země by se ostrovy jen zmenšily a bylo by jich méně, až při poklesu o 2000 stop vyčnívaly by z vody jenom nejvyšší horské vrcholy.[i]
Zatímco se irský ostrov pozvolna ponořoval, byly patrně z vápencové roviny i z horských svahů smeteny také některé starší horniny, které je pokrývaly; nato pak se na celé vodou pokryté ploše začal usazovat "drift", typický pro ledovou dobu. Produkty zvětrávání skalnatých ostrovů i jemně rozdrcené částečky hornin, které se oddrolily, když se ledovce pomalu, ale s obrovskou silou sunuly vpřed a prorývaly údolí - hlína, písek, oblázky, kameny, balvany hladce omleté tam, kde bylý zality do ledovce, avšak s ostrými hranami tam, kde byly na povrchu ledovce - to všechno bylo zaneseno ledovými horami, které se na břehu odlamovaly, do moře a klesalo postupně ke dnu. Takto vytvořená vrstva se skládá podle okolností buď z jílu (vzniklého z jílovité břidlice), písku (z křemene a žuly), vápencového štěrku (z vápence), ze slínu (tam, kde se do jílu přimísil jemně rozdrcený vápenec), nebo ze směsí všech těchto součástí; ve všech případech však obsahuje drift množství větších nebo menších kamenů, buď ohlazených, nebo s ostrými hranami, až do obrovitých bludných balvanů, které se vyskytují v Irsku ještě častěji než v Severoněmecké nížině nebo mezi Alpami a Jurou.
Když později země zas vystoupila z moře, dostal nově utvořený povrch aspoň zhruba svou nynější podobu. Přitom, jak se zdá, byla v Irsku denudace dost slabá; až na ojedinělé výjimky pokrývá drift v tlustších nebo tenčích vrstvách celou rovinu, prostupuje všechna údolí v horách a objevuje se také zhusta vysoko na horských svazích. Kameny, pokud se v něm vyskytují, jsou ponejvíce kusy vápence, a proto se celá tato vrstva nazývá obvykle vápencový štěrk (limestone gravel). Spousty velkých balvanů vápence jsou také roztroušeny po celé nížině, téměř na každém poli se něco najde; v blízkosti hor se ovšem vedle vápence objevují ve velkém množství i místní horniny, pocházející z těchto hor, zejména žula. Žula se prostírá od severní strany Galwayského zálivu k jihovýchodu až ke Galty Mounts, ojediněle pokračuje až k Mallow (hrabství Cork).
Severní část země je pokryta driftem do stejné nadmořské výšky jako centrální rovina; mezi různými víceméně souběžnými horskými řetězy, které protínají jižní část, se objevují podobné usazeniny místních hornin, většinou silurského útvaru, jako se vyskytují ve velkém množství zejména v údolí Flesku a Laune u Killarney.
Na svazích hor a na dně údolí se najdou velmi často naprosto nepochybné stopy ledovců, zejména v jihozápadním Irsku. Nejrůznější stopy ledovců, výraznější než u Killarney (v Black Valley a v Gap of Dunloe), jsem viděl, pokud si vzpomínám, pouze v Oberhasli a tu a tam ve Švédsku.
V ledové době a po ní se pravděpodobně zvedl povrch země do té míry, že Británie byla po nějakou dobu spojena souší nejen s kontinentem, ale i s Irskem. Zřejmějenom tím si lze vysvětlit stejnou faunu těchto zemí. Z velkých vymřelých savců má Irsko i kontinent společného mamuta, irského obrovského jelena, jeskynního medvěda, jeden druh soba atd. Kdyby se byla země zdvihla o necelých 240 stop nad nynější úroveň, bylo by se Irsko spojilo širokým pruhem země se Skotskem, a kdyby vystoupila o necelých 360 stop, bylo by se spojilo Irsko s Walesem.[j] To, že kdysi, po uplynutí ledové doby zaujímalo Irsko vyšší polohu než nyní, dokazují ponořená rašeliniště s čnějícími pahýly stromů a kořeny, která se vyskytují po celém pobřeží a jsou naprosto totožná s nejspodnějšími vrstvami rašelinišť v sousedních vnitrozemských oblastech.
*
Půda v Irsku, pokud se hodí pro zemědělství, je tedy složena téměř výlučně z "driftu" ledové doby, který, vzhledem k tomu, že vznikl rovněž z břidlic a vápence, vytváří zde velmi úrodnou, lehkou hlinitou půdu; není to neúrodný písek, jímž skotská, skandinávská a finská žula pokryla tak veliký kus severního Německa. Rozmanitost hornin, jejichž zvětraliny vytvářely a stále ještě vytvářejí tuto půdu, zajišťuje jí příslušnou rozmanitost minerálií, potřebných pro vegetaci; a jestliže jedné z nich, vápence, se často ornici nedostává, množství menších i větších balvanů vápence všude na polích - nehledě k vápencovému skalnatému podkladu - umožňuje, aby se vápenec do půdy snadno dostal.
Když známý anglický agronom Arthur Young cestoval v sedmdesátých letech minulého století po Irsku, nevěděl, čemu se víc divit: přirozené úrodnosti půdy, nebo tomu, jak barbarsky s ní rolníci zacházejí. "Lehká, suchá, měkká, písčitá hlína" převládá všude, kde vůbec je dobrá půda. Ve "zlatém údolí" Tipperary i jinde našel Young
"touž písčitou, načervenalou hlínu, kterou jsem již popsal - výtečnou ornou půdu". Odtud směrem na Clonmel "kráčíš celou cestu po témž žírném pruhu červené písčité hlíny, o níž jsem se tak často zmiňoval; prozkoumal jsem ji na různých polích a zjistil jsem, že vyniká mimořádnou úrodností, že je to nejlepší řepná půda, jakou jsem kdy viděl".
Dále:
"Bohatá, úrodná půda táhne se od Charleville na úpatí hor až k Tipperary" (městu) ,,přes Kilfenann;j e to úsek dlouhý 25 mil a široký 16 mil, který se táhne od Ardpatricku až do vzdálenosti čtyř mil před Limerickem." ,,Nejžírnější půda je v ,Corcasses' na řece Maigue, u Adare - pruh o délce 5 mil a šíři 2 mil až dolů k Shannonu... Po zorání se seje napřed oves a sklízí se 20 sudů" (sud má 14 stone = 196 liber), ,,nebo 40 obyčejných sudů z akru, což se tu nepokládá za nijak bohatou úrodu; oves sejí na témž poli 10-12 let za sebou, dokud se nezačnou sklizně zmenšovat; pak zasejí jednou boby, a tím se půda tak osvěží, že z ní mohou zas vymrskat dalších deset sklizní ovsa; boby dávají velmi dobré sklizně. Slyšeli jste už někdy o takových barbarech?"
Dále u Castle Oliver, hrabství Limerick:
"Nejlepší půda se zde vyskytuje na úpatí hor; je to žírná, měkká, drobivá, písčitá hlína, bohatá na humózní látky, rudohnědé barvy, ležící ve vrstvě 11/2, až 3 stopy vysoké. Tato suchá prsť by se výborně hodila pro řepu, mrkev, zelí, zkrátka pro cokoli. Vcelku vzato, pokládám ji za nejúrodnější půdu, jakou jsem kdy viděl; hodí se pro každý účel, jaký si jen možno představit. Lze na ní vykrmit největšího vola, a stejně dobrá je i pro chov ovcí, pro pěstování polních plodin, pro řepu, pšenici, boby, pro cokoli. Člověk si musí sám půdu prozkoumat, aby uvěřil, že země napohled tak žebrácká muže být tak bohatá a úrodná."
U řeky Blackwater u Mallow
"jsou pásy plochého terénu až 1/4 míle široké, na nichž všude roste znamenitá tráva. Je to nejskvělejší písečná půda, kterou jsem kdy viděl, červenohnědě zbarvená; bude-li zorána, bude dávat nejbohatší sklizně na světě. Je hluboká pět stop, a třebaže se z ní dají pálit dobré cihly, je to čistý písek. Břehy této řeky, od pramenů až k ústí do moře, jsou pozoruhodné jak svou krajinnou krásou, tak svou úrodností." - "Drobivá písčitá hlína, suchá, ale úrodná, vyskytuje se zde velmi často a vytváří nejlepší půdu v celé zemi, vhodnou pro zemědělství i chov ovcí. Zvláště bohaté na tuto půdu jsou Tipperary a Roscommon. Nejúrodnější ze všeho jsou pastviny pro hovězí dobytek v Limericku a na břehu Shannonu, v hrabství Clare - takzvané Corcasses... Písek, který se vyskytuje tak často v Anglii a ještě více v celém Španělsku, ve Francii, v Německu a v Polsku - od Gibraltaru až po Petrohrad - nenajdete v Irsku nikde, kromě v úzkém pásu dun na pobřeží. Také jsem tam nikde neviděl křídovou půdu, ani jsem o ní neslyšel."[k]
Svůj úsudek o irské půdě shrnul Young ve větách:
"Kdybych měl podat charakteristiku výtečné půdy, řekl bych: je to taková půda, na níž lze vykrmit vola a stejně dobře dosáhnout dobré sklizně řepy. Mimochodem řečeno, v Anglii je takové půdy velmi málo, nebo tam není vúbec, v Irsku je naopak zcela běžná." (Sv. II, str. 271.) - "Srovnáváme-li přirozenou úrodnost irské a anglické půdy, akr proti akru, vyhrává irská půda." (Sv. II, 2. část, str. 3.) - "Pokud mohu posuzovat jakost půdy v obou královstvích, je irská půda rozhodně daleko lepší." (Sv. II, 2. část, str. 12.)
V letech 1808-1810 cestoval po Irsku Edward Wakefield, Angličan rovněž obeznalý v agronomii, a podle výsledků svého pozorování napsal velmi hodnotné dílo.[l] Jeho poznámky jsou lépe uspořádány, jsou přehlednější a úplnější než Youngův cestopis; vcelku však se oba shodují.
Wakefield konstatuje, že v jakosti irské půdy jsou celkem malé rozdíly. Písek se vyskytuje jedině na pobřeží (ve vnitrozemí je tak vzácný, že se tam velké množství mořského písku dováží, aby se jím zlepšila jílovitá půda a rašelina); křídová půda je v Irsku neznámá (v Antrimu je křída, jak už bylo řečeno, pokryta vrstvou čediče, který se zvětráním proměňuje ve velice úrodnou ornici - v Anglii dává křída nejhorší půdu), ,,a vazkou jílovitou půdu, jakou nacházíme v Oxfordshiru, v některých částech Essexu a v celém horním Suffolku, jsem nikde v Irsku nenašel." Irové nazývají každou jílovitou půdu jíl (clay); je možné, že se v Irsku vyskytuje také skutečný jíl, rozhodně však nebývá na povrchu jako v některých částech Anglie. Vápenec nebo vápencový štěrk se vyskytuje téměř všude; "vápenec je užitečná věc, která se dá proměnit ve zdroj bohatství, jehož lze vždy s prospěchem použít." Hory a rašeliniště ovšem podstatně redukují plochu úrodné země. Na severu je úrodné půdy málo; ale i zde se najdou v každém hrabství údolí s nejbujnější vegetací a dokonce v nejsevernějším Donegalu našel Wakefield mezi pustými horami zcela nečekaně pruh velmi úrodné země. Značně rozšířené pěstování lnu na severu samo už dostatečně svědčí o úrodnosti půdy, neboť této rostlině se v chudé půdě nikdy nedaří.
"Na velké části půdy v Irsku se daří bujná tráva, která vyrůstá téměř přímo z vápencové skály. Viděl jsem, jak na půdě hluboké jen několik palců, na níž ani v nejvlhčí roční době koňská podkova nezanechávala otisk, se rychle vykrmili voli vážící sedm centů. To je jeden druh žírné irské půdy, kterou najdete v celém Roscommonu, v některých částech Galway, Clare a jinde. Jiné oblasti se zas vyznačují nejžírnější hlinitou půdou, jakou jsem kdy viděl obdělanou; tak je tomu zejména v celém Meathu. Kde se setkáváme s takovouto půdou, je její úrodnost tak očividná, že člověku připadá, jako by sama příroda chtěla odškodnit obyvatele za jejich primitivní způsob zemědělství. - Na březích Shannonu a Fergusu je půda zas jiného druhu, ale stejně úrodná, třebaže na povrchu vypadá skoro jako močál. Tato místa se nazývají ,Caucasses'" (tak píše Wakefield na rozdíl od Younga); "půdní podklad tvoří jemný modrý náplav, mořský sediment, který má zřejmě stejné vlastnosti jako ornice, neboť jej nelze zničit ani sebehlubším oráním. - V hrabstvích Limerick a Tipperary se vyskytuje zas jiný druh bohaté půdy: tmavá, drobivá, suchá, písčitá hlína, která je s to plodit několik let po sobě obilí - jen kdyby ji chránili před zaplevelením. Hodí se stejně dobře jak pro orbu, tak pro pastviny, a jak si troufám tvrdit, snáší výborně jak mokrá, tak i suchá léta. Úrodnost této půdy se vysvětluje zčásti tím, že částečky půdy, strhávané deštěm z hor, se usazují v údolích. Půdní podklad je vápenitý, takže do orníce proniká zdola nejlepší hnojivo a rolník má pole pohnojené bez jakékoli práce." (Sv. I, str. 79, 80.)
Jestliže leží přímo na vápencové skále tužší jíl v nepříliš silné vrstvě, nehodí se půda k obdělání a dává jen mizerné sklizně obilí; zato je však výbornou pastvinou pro ovce, tím se jakostně stále zlepšuje a porůstá hustou travou, smíšenou s bílým jetelem a ... [m](Sv. I, str. 80.)
Na západě, zejména v Mayo, vyskytuje se podle dr. Beauforta[n] mnoho turloughs - větších nebo menších rovinek, které se v zimě zaplavují vodou, ač nejsou nějak viditelně spojeny s potoky nebo řekami; v létě voda odtéká podzemními trhlinami ve vápencové skále a zanechává pevnou žírnou půdu na pastviny.
"Kromě v caucasses," pokračuje Wakefield, "nalézáme nejlepší půdu v Irsku v hrabství Tipperary, Limericku, Roscommonu, Longfordu a Meathu. V Longfordu je pachtovní hospodářství (Granard Kill), kde se sklidilo bez jakéhokoli hnojení osm sklizní brambor za sebou. Některá místa v hrabství Cork jsou mimořádně úrodná a vcelku se dá říci, že Irsko má půdu výtečné jakosti, ačkoli nesouhlasím s některými spisovateli, kteří tvrdí, že půda v Irsku ve srovnání s půdou v Anglii, akr proti akru - je rozhodně lepší." (Sv. I, str. 81.)
Tato poznámka, namířená proti Youngovi, pramení z nesprávného pochopení shora citovaného Youngova výroku. Young netvrdí, že půda v Irsku je plodnější než v Anglii, posuzuje-li se nynější stav kultivace půdy v obou zemích, neboť ten je přirozeně v Anglii mnohem vyšší; Young říká pouze, že přirozená úrodnost půdy v Irsku je větší než v Anglii, a to Wakefield výslovně nepopírá.
V roce 1849, po posledním hladomoru[405], poslal sir Robert Peel[o] do Irska skotského agronoma pana Cairda, aby podal zprávu, jakým způsobem by se dalo povznést tamní zemědělství. Ve svém brzy nato uveřejněném spisu o západním Irsku - vedle nejzazšího severozápadu je to nejchudší část země - Caird píše:
"Byl jsem velmi překvapen, když jsem uviděl tak rozlehlou plochu výtečné, úrodné země. Vnitrozemí je zcela rovinaté, většinou kamenité a suché; půda je hluboká a drobivá. Vlhké klima je příčinou velmi trvalé vegetace, což má své dobré i špatné stránky; je příznivé pro trávu a pícniny[p], vyžaduje však také značného a houževnatého úsilí, aby se nerozmohl plevel. Nadbytek vápna, které se vyskytuje všude, ať již přímo ve skále, nebo v podobě písku a štěrku pod povrchem, je pro jakost půdy nejvýš cenný."
Caird potvrzuje rovněž, že celé hrabství West Meath se skládá ze znamenitých pastvin. O krajině na sever od Lough Corrib (hrabství Mayo) píše:
"Největší její část" (mluví se o farmě v rozloze 500 akrů), je nejlepší žírná půda pro ovce a hovězí dobytek, suchá, drobivá půda, zvlněný terén, vše na vápencové skále. Pole, odedávna tu rostoucí bujná tráva, jsou lepší než kdekoli ve Skotsku, až na některé malé úseky - aspoň pokud se mohu upamatovat. Nejlepší pozemky na této půdě jsou příliš dobré pro orbu, přesto by se jich z poloviny dalo s úspěchem použít jako orné půdy... Je pozoruhodné, jak rychle se zotavuje půda na tomto vápencovém podkladu a sama, bez jakéhokoli osevu se zas přeměňuje v pastvinu."[q]
Poslechněme si na konec ještě jednu francouzskou autoritu:[r]
"Z obou částí Irska zaujímá část severozápadní čtvrtinu rozlohy ostrova, celý Connaught s přilehlými hrabstvími Donegal, Clare a Kerry. Podobá se Walesu a ve svých nejchudších pásmech dokonce skotským vysočinám. Kromě toho je zde na dva milióny hektarů pusté divočiny, jejíž děsivý vzhled zplodil irské úsloví: Táhni do pekla nebo do Connaughtu![s] Druhá, mnohem rozlehlejší část Irska, jihovýchodní, zaujímá Leinster, Ulster a Munster čili asi 6 miliónů hektarů. Přirozenou úrodností se přinejmenším aspoň vyrovná vlastní Anglii. Avšak půda tam není všude stejné jakosti a srážek je tam ještě víc než v Anglii. Velká rašeliniště pokrývají asi 1/10 povrchu; více než další desetinu rozlohy zaujímají jezera a hory. Z 8 miliónů hektarů je v Irsku obděláno pouze 5 miliónů" (str. 9,10). - "Dokonce sami Angličané připouštějí, že jakostí půdy vyniká Irsko nad Anglii. Z uvedených 8 miliónů hektarů připadá na skalnatá pohoří, jezera a rašeliniště asi 2 milióny hektarů; další 2 milióny mají dosti špatnou půdu. Zbytek, tedy asi polovina celé rozlohy země, je pokryt výtečnou půdou na vápencovém podkladu - lze si přát něco lepšího?" (str. 343).
Jak vidíme, všechny autority se shodují v tom, že půda v Irsku jak svým chemickým složením, tak i mechanickou strukturou spojuje v sobě v neobvykle příznivé míře všechny prvky, podmiňující úrodnost. Nejsou tu extrémní případy, nevyskytuje se tu tuhý, nepropustný jíl, kterým voda vůbec neprosákne, ani sypký písek, který vodu neudrží ani hodinu. Naproti tomu má Irsko jinou nevýhodu. Zatímco hory jsou rozloženy ponejvíce podél pobřeží, leží vodní předěly mezi různými povodími řek ve vnitrozemí většinou velmi nízko. Řeky nestačí odvést všechnu dešťovou vodu do moře a tak vznikají uvnitř země, zejména na vodních předělech, rozsáhlé rašelinové močály. Jenom v rovině je 1 576 000 akrů pokryto rašeliništi. Jsou to většinou prolákliny nebo kotliny v terénu, nejčastěji ploché nádrže někdejších jezer, která postupně porostla mechem a močálovitými rostlinami a zaplnila se jejich odumřelými zbytky. Slouží pouze k dobývání rašeliny tak jako naše severoněmecké močály. Při dnešním systému zemědělství mohou být rašeliniště jen pozvolna na okrajích kultivována. Dno těchto starých jezerních pánví tvoří všude slín, který získal svůj obsah vápence (od 5-90 %) ze schránek sladkovodních měkkýšů těchto jezer. Každý z těchto rašelinových močálů obsahuje tedy ve vlastním lůně materiál ke svému zúrodnění. Kromě toho je většina těchto rašelinišť bohatá na železné rudy. Vedle těchto rovinných rašelinišť je v Irsku ještě 1 254 000 akrů horských močálů, které vytvářejí osobitou krásu britských ostrovů; vznikly vymýcením lesů ve vlhkém podnebí. Všude, kde byly na plochých nebo mírně zvlněných vrcholech vymýceny lesy - a to se dělo v 17. století a v první polovině 18. století hromadně, neboť bylo třeba zásobovat železárny dřevěným uhlím - vytvářely se vlivem deště a mlhy rašeliny, a ty se šířily později i na svahy hor všude tam, kde k tomu byly příznivé podmínky. Celý hřeben horského řetězu, který protíná severní Anglii ze severu na jih až k Derby, je pokryt takovýmito rašelinovými močály; a všude, kde jsou na mapě Irska vyznačeny větší skupiny hor, vyskytují se v hojnosti i horské močály. Rašelinové močály v Irsku nejsou však nikterak nenávratně ztraceny pro zemědělství; naopak, uvidíme ještě dále, jakou bohatou úrodu mohou některé z nich dát při náležitém obdělání, právě tak jako i ony dva milióny hektarů (5 miliónů akrů) "dosti špatné země", o níž tak pohrdavě mluví Lavergne.
*
Podnebí Irska je určeno jeho polohou. Golfský proud a převládající jihozápadní větry mu přinášejí teplo a způsobují mírné zimy a svěží léta. Na jihozápadě trvá léto až do října, který podle Wakefielda (sv. I, str. 221) se tu považuje za nejlepší měsíc ke koupání v moři. Mrazy jsou vzácné a netrvají dlouho, sníh se v nížině téměř nikdy neudrží. V zálivech Kerry a Cork, k jihozápadu otevřených a ze severu chráněných, vládne po celou zimu jarní počasí; v těchto místech i jinde roste myrta venku (Wakefield uvádí příklad, kdy na jednom venkovském sídle vyrostla do výše 16 stop jako strom a používalo se jí na košťata, sv. I, str. 55) a vavřín, planika a další stále zelené rostliny vyrůstají do výše stromů. Ještě za Wakefieldových dob nechávali rolníci na jihu po celou zimu brambory venku; od roku 1740 se nestalo, že by zmrzly. Naproti tomu však Irsko ohrožují už první prudké lijáky z těžkých atlantských dešťových mraků. Průměrné množství srážek v Irsku je nejméně 35 palců, tedy značně nad anglický průměr, ale rozhodně méně, než činí průměr v Lancashiru a Cheshiru a sotva více než v celé západní Anglii. Přesto je irské podnebí daleko příjemnější než anglické. Místo olověné oblohy, z níž v Anglii tak často po celé dny nepřetržitě mrholí, je v Irsku většinou kontinentální aprílové nebe; svěží mořské větry sem rychle a nečekaně přihánějí mraky, ale stejně rychle je zas rozhánějí, nespadnou-li ihned v prudkém lijáku k zemi. Dokonce ani v pozdním podzimu, kdy tu prší nepřetržitě po celé dny, nemá déšť tak chronický ráz jako v Anglii. Zdejší počasí, stejně jako zdejší obyvatelé, má mnohem prudší charakter, přechody z jedné krajnosti do druhé jsou ostřejší, bezprostřednější; irská obloha je jako tvář irské ženy, déšť a sluneční světlo se na ní střídají náhle a nečekaně, ale pro šedou anglickou nudu tu není místa.
Nejstarší zprávu o irském podnebí nám zanechal Říman Pomponius Mela ("De sítu orbis") v prvním století našeho letopočtu:
"Za Británií leží Juverna, rozlohou téměř stejná, i jinak jí podobná; je podélného tvaru a její podnebí není příznivé pro zrání osevů; zato ale oplývá bujnou a sladkou trávou,[t] takže stačí jen malá část dne, aby se dobytek nasytil, a kdyby nebyl odveden z pastvy, zahynul by přežráním."[407]
"Coeli ad maturanda semina iniqui, verum adeo luxuriosa herbis non laetis modo sed etiam dulcibus!" Toto místo přeložené do moderní angličtiny najdeme mezi jiným u pana Goldwina Smitha, dříve profesora historie v Oxfordu, nyní na Cornellově universitě v Americe. Vypravuje nám, jak je těžké ve velké části Irska dostat pod střechu úrodu pšenice, a pokračuje:
"Zdá se, že přirozenou cestou Irska k obchodní prosperitě je zásobovat obyvatelstvo Anglie produkty svých pastvin - dobytkem, máslem atd."[u]
Toto tvrzení je mnohokrát opakováno od Mely po Goldwina Smitha a dodnes; od roku 1846[408] vykřikuje zejména sbor irských statkářů, že Irsko je vzhledem k svému podnebí odsouzeno zásobovat nikoli Iry chlebem, nýbrž Angličany masem a mlékem, a proto je prý údělem irského lidu přestěhovat se za oceán a vyklidit Irsko pro krávy a ovce!
Vidíme, že zjistit, jaké irské podnebí skutečně je, znamená řešit aktuální politickou otázku. Proto nás zde podnebí zajímá jen potud, pokud je důležité pro zemědělství. Pozorování přírodovědců, kteří měří dešťové srážky, má při nynějším nedokonalém způsobu pozorování jen podružný význam pro náš účel; nezáleží tolik na tom, kolik vody naprší, ale jak a kdy naprší. Zde je důležité především mínění agronomů.
Arthur Young pokládá Irsko za zemi daleko vlhčí, než je Anglie; proto může půda tak podivuhodně produkovat trávu. Uvádí příklady, kdy řepná pole a strniště zůstala nezorána, a přesto dala příštího léta bohatou úrodu sena - zjev, který nemá v Anglii obdoby. Uvádí dále, že irská pšenice je mnohem lehčí než pšenice sklizená v sušších zemích, pole jsou zarostlá trávou a býlím i při nejlepším obdělání a úroda bývá tak mokrá a sklízí se tak těžko, že se tím výnos velmi snižuje. (Young, ,,Tour", II, str. 100.)
Zároveň však Young upozorňuje na to, že irská půda této vlhkosti podnebí vzdoruje. Půda je všude kamenitá, a proto snáze propouští vodu.
"Tuhá, kamenitá, tvrdá hlína (loam), která se těžko obdělává, není v Irsku vzácností, ale nikterak se nepodobá anglickému jílu (clay). Kdyby na anglický jíl (druh půdy, která se vyskytuje v Irsku jen zřídka a nikdy bez spousty kameni) spadlo tolik vody jako na skály sesterského ostrova, nédala by se tato půda obdělávat. V Irsku jsou však skály pokryty zelení a tam, kde se skládají z vápence, vyrůstá na zcela tenké vrstvě humusu nejměkčí a nejskvělejší trávník na světě." (Sv. II, 2. část, str. 3, 4.)
Vápencové masívy jsou, jak známo, samá trhlina a rozsedlina, jimiž rychle uniká přebytečná voda.
Wakefield věnuje podnebí velmi podrobnou kapitolu, v níž shrnuje všechna dřívější i současná pozorování. Podle dr. Boata ("Natural History of Ireland", 1645)[409] je zima v Irsku mírná, 3-4 mrazy ročně, které jen zřídka trvají déle než 2-3 dny; Liffey u Dublinu zamrzá sotva jednou za 10-12 let. Březen bývá většinou suchý a pěkný, ale potom hodně prší; v létě se jen zřídka stane, že se vydaří 2-3 zcela suché dni za sebou; pozdě na podzim bývá zas pěkné počasí. Velmi suchá léta jsou vzácná, drahotu nikdy nezpůsobuje sucho, ale většinou mokro. V rovině bývá málo sněhu, takže dobytek zůstává celý rok venku. Tu a tam však přijde i sněžný rok, jako roku 1635, kdy se lidé museli postarat o přístřeší pro dobytek. (Wakefield, sv. I, str. 216 a další).
Na počátku minulého století začal dr. Rutty ("Natural History of the County of Dublin") provádět přesná meteorologická pozorování, v nichž pokračoval přes padesát let od roku 1716 do roku 1765. Po celou tuto dobu ukazoval se poměr jižních a západních větrů k severním a východním větrům jako 73 : 37, (10 878 jižních a západních proti 6329 severním a východním). Převládaly západní a jihozápadní větry, po nichž přišly severozápadní a jihovýchodní, a nejřidší byly severovýchodní a východní. V létě, na podzim a v zimě převládají západní a jihozápadní větry; východní jsou nejčastější na jaře a v létě, kdy se objevují dvojnásob častěji než na podzim a v zimě; severovýchodní větry vanou většinou na jaře, rovněž dvakrát tak často jako na podzim a v zimě. Proto je tu teplota pravidelnější, zima mírnější a léto chladnější než v Londýně, naproti tomu vzduch je vlhčí. Sůl, cukr, mouka atd. pohlcují dokonce i v létě vlhkost ze vzduchu a obilí se musí sušit v pecích, což se v některých částech Anglie nestává. (Wakefield, sv. I, str. 172-181.)
Rutty mohl tenkrát srovnávat irské podnebí jen s londýnským, které je ovšem jako v celé východní Anglii sušší. Kdyby byl však měl k dispozici údaje o západní a zejména o severozápadní Anglii, byl by zjistil, že jeho popis irského podnebí, rozvržení větrů během roku, mokrá léta, v nichž se cukr, sůl apod. v netopených místnostech rozpouštějí, se zplna hodí i na tuto oblast Anglie, jen s tím rozdílem, že zima je tu studenější.
Rutty vedl rovněž zápisy o meteorologickém charakteru ročních období. V uvedených 50 letech bylo 16 jar studených, pozdních, nebo příliš suchých, o něco více než v Londýně. Dále bylo 22 horkých a suchých lét, 24 mokrých a 4 proměnlivá léta; poněkud vlhčeji než v Londýně, kde je počet suchých i mokrých let týž; dále bylo 16 pěkných, 12 mokrých, 22 proměnlivých podzimů, opět o něco vlhčeji a proměnlivěji než v Londýně; a 13 mrazivých, 14 mokrých a 23 mírných zim, což svědčí o podstatně vlhčím a mírnějším podnebí než v Londýně.
Podle měření srážek v botanické zahradě v Dublinu během deseti let 1802-1811 připadá na každý měsíc toto úhrnné množství srážek v palcích: prosinec 27,31; červenec 24,15; listopad 23,49; srpen 22,47; září 22,27; leden 21,67; říjen 20,12; květen 19,50; březen 14,69; duben 13,54; únor 12,32; červen 12,07; roční průměr činí 23,36. (Wakefield, sv. I, str. 191.) Těchto deset let je výjimečně suchých; Kane (,,Ind. Res.", str. 73) uvádí průměrné množství srážek za 6 let v Dublinu 30,87 palců a Symons (,,English Rain Fall") uvádí jako průměr z let 1860-1862 29,79 palců. Jak nepatrný význam však má takové měření při irských rychle přecházejících, pouze místních lijácích, neprovádí-li se po celou řadu let a na mnoha stanicích, dokládá mimo jiné ta skutečnost, že ze tří stanic v Dublinu naměřila jedna 24,63, druhá 28,04 a třetí 30,18 palců dešťových srážek za rok 1862. Průměrné množství srážek ze 12 stanic ve všech částech Irska (pohybující se od 25,45 do 51,44 palců) činilo podle Symonse v letech 1860-1862 necelých 39 palců.
Dr. Patterson praví ve své knize o podnebí v Irsku:
"Rozšířenou představu o našem mokrém podnebí způsobily naše časté lijáky, nikoli však samo množství srážek... Mokré počasí zdrží občas na jaře setí, ale naše jaro bývá tak studené a opožděné, že se u nás rané setí málokdy doporučuje. Jestliže časté lijáky v létě a na podzim ohrožují naše sklizně sena a obilí, pak by se v takových naléhavých případech bdělostí a pílí mohlo dosáhnout stejného úspěchu jako v Anglii při tamějších rychlých sklizních (catching harvests), a lepší kultivace půdy by zajistila, že by setba odměnila rolníkovu námahu."[v]
V Londonderry počet suchých dní kolísal ve dvanácti letech 1791-1802 od 113 do 148 v roce; průměr byl přes 126. V Belfastu vycházel týž průměr. V Dublinu se pohyboval počet suchých dní od 168 do 205, průměr činil 179. (Patterson, tamtéž.)
Podle Wakefieldových údajů připadá sklizeň v Irsku na tyto měsíce: pšenice se sklízí ponejvíce v září, méně v srpnu, zřídka v říjnu; ječmen obvykle o něco později než pšenice a oves asi o týden později než ječmen, tedy častěji v říjnu. Wakefield, který po dlouhém zkoumání dochází k závěru, že materiál, který má, zdaleka nepostačuje k vědeckému vylíčení irského podnebí, nemluví nikde o tom, že by toto podnebí působilo větší obtíže při pěstování obilí. Zjišťuje naopak, že při vlhkém počasí vznikají ztráty při sklizni úrody z docela jiných důvodů, jak se ještě ukáže, a praví výslovně:
"Půda v Irsku je tak úrodná a podnebí tak příznivé, že při vhodném způsobu obdělávání bude ostrov produkovat nejen dostatek obilí pro svou vlastní potřebu, ale také i značné přebytky, kterých by se mohlo vždycky v případě nouze použít pro potřeby Anglie." (Sv. II, str. 61.)
Ovšem tehdy - roku 1812 - Anglie válčila s celou Evropou a s Amerikou[410] a dovoz obilí byl velmi ztížen; obilí bylo první nezbytností. Nyní dodává Amerika, Rumunsko, Rusko a Německo obilí v dostačujícím množství, jde tedy spíše o laciné maso. A proto se irské podnebí teď zas pro zemědělství nehodí.
Obilí se v Irsku pěstovalo od pradávna. V nejstarších irských zákonech, které byly napsány dávno před příchodem Angličanů, je "pytel pšenice" již určitou mírou hodnoty; mezi dávkami, které poddaní odváděli kmenovým a ostatním náčelníkům, uvádí se téměř vždy určité předepsané množství pšenice, ječného sladu a ovesné mouky.[x] Za neustálých bojů po anglické invazi pěstování obilí upadalo, avšak nikdy zcela nevymizelo; od roku 1660 až do roku 1725 se začalo zas vzmáhat, potom přibližně do roku 1780 znovu klesalo; v letech 1780-1846 vedle převažujícího pěstování brambor selo se zas víc obilí a od roku 1846 obilí i brambory ustupovaly rozvíjejícímu se pastvinářství. Kdyby zdejší podnebí nebylo vhodné pro pěstování obilí, jak by se zde mohlo udržet přes tisíc let?
V Irsku jsou ovšem oblasti, které vzhledem k častým dešťům v blízkosti hor se pro pěstování pšenice příliš nehodí - zejména na jihu a na západě. Vedle příznivých let přichází často několik mokrých roků za sebou, jako např. v letech 1860-1862, a ty pak působí pšenici velké škody. Pšenice však nepatří k hlavním obilninám pěstovaným v Irsku a Wakefield si dokonce stěžuje, že se jí seje příliš málo, protože nejde na odbyt; jediným odbytištěm byl pouze nejbližší mlýn; také ječmen se pěstoval téměř jen pro pokoutní vinopalny (neplatící daně). Hlavní obilninou v Irsku byl a je oves, jehož se od roku 1810 pěstuje desetkrát více než všech ostatních obilnin dohromady; a protože se oves sklízí později než pšenice a ječmen, připadá sklizeň ovsa zejména na jihu nejčastěji na pěkné počasí koncem září a v říjnu. Kromě toho oves znamenitě snáší vytrvalé deště.
Viděli jsme tedy, že irské podnebí, pokud jde o množství srážek a jejich rozdělení na jednotlivá roční období, odpovídá téměř úplně podnebí severozápadní Anglie. Množství srážek v horách Cumberlandu, Westmorelandu a severního Lancashiru je mnohem větší než v jakékoli stanici, kterou znám v Irsku (v Conistonu 96,03 palců, ve Windermere 75,02 palců, což je průměr z let 1860-1862), a přece se tam sklízí seno a pěstuje oves. V týchž letech se v jižním Lancashiru pohybovalo množství srážek od 25,11 v Liverpoolu do 59,13 v Boltonu, v průměru tedy asi 40 palců; v Cheshiru od 33,02 do 43,40, v průměru asi 37 palců. V Irsku, jak jsme viděli, činil průměr v týchž letech necelých 39 palců. (Všechny tyto údaje jsou převzaty ze Symonse.) V obou hrabstvích se pěstují všechny druhy obilí, zejména pšenice; v Cheshiru až do poslední epidemie dobytčího moru převládal ovšem chov dobytka a mlékárenství, avšak od té doby, co dobytek z velké části vyhynul, hodí se podnebí najednou znamenitě pro pšenici. Kdyby byl dobytčí mor přišel do Irska a zanechal tam takovou spoušť jako v Cheshiru, nekázali by nám teď, že přirozeným posláním Irska je pastvinářství, ale opakovali by z Wakefielda ta místa, kde hlásá, že Irsko je předurčeno, aby se stalo obilnicí Anglie.
Podíváme-li se na věc nestranně a nedáme-li se mýlit zaujatým pokřikem irských statkářů a anglických buržoů, pak lze říci, že Irsko má oblasti, které se jakostí půdy i podnebím hodí spíše k chovu dobytka, a jiné, které se hodí zase k pěstování obilí, a ještě jiné - a těch je většina - které jsou stejně vhodné pro obojí, jak tomu ostatně bývá všude. Ve srovnání s Anglií hodí se Irsko vcelku lépe pro chov dobytka; avšak ve srovnání s Francií je zas pro chov dobytka vhodnější Anglie. Vyplývá snad z toho, že se mají z celé Anglie nadělat pastviny a všechno zemědělské obyvatelstvo - až na několik pastýřů - se má vystěhovat do továrních měst nebo do Ameriky, aby vyklidilo místo pro dobytek, jímž se má zaplatit ve Francii hedvábí a víno? Vždyť právě toto žádají pro Irsko irští pozemkoví vlastníci, kteří si chtějí zvýšit pozemkovou rentu, a angličtí buržoové, kteří chtějí snížit dělnické mzdy: Goldwin Smith to řekl dosti jasně. A přitom by sociální revoluce, která by nutně provázela takovouto přeměnu orné půdy v pastviny, byla v Irsku mnohem mohutnější než v Anglii. V Anglii, kde převládá velkozemědělství a kde práci zemědělských nádeníků z větší části už nahradily stroje, znamenalo by to přesídlit nejvýš jeden milión lidí, avšak v Irsku, kde převládá malozemědělství a kde se dokonce ještě obdělává půda motykou, znamenalo by to přesídlit čtyři milióny lidí, tj. vyhladit irský národ.
Vidíme, že se dokonce i přírodní jevy stávají jablkem národního sváru mezi Anglií a Irskem. Vidíme však také, jak se veřejné mínění anglické vládnoucí třídy - které jediné je na kontinentě slyšet - mění podle módy a podle zájmů. Dnes potřebuje Anglie rychle a spolehlivě obilí - proto je Irsko jako stvořeno k pěstování pšenice; zítra potřebuje Anglie maso - Irsko se hodí jen za pastviny; pět miliónů Irů se pouhou svou existencí příčí všem zákonům politické ekonomie - musí tedy pryč, ať jdou, kam jdou!
Staré Irsko
Starořečtí a starořímští spisovatelé a i církevní otcové podávají jen málo zpráv o Irsku.
Zato se zachovala dosti bohatá domácí literatura, ačkoli ve válkách 16. a 17. století mnoho irských spisů vzalo za své. Obsahuje básně, gramatiky, glosáře, anály a jiné historické spisy a zákoníky. Avšak až na několik málo výjimek existuje celá tato literatura, která zahrnuje období přinejmenším od 8. až do 17. století, pouze v rukopisech. Pro irský jazyk začal existovat knihtisk teprve zcela nedávno, teprve až když irština začala vymírat. Z bohatého materiálu je tedy přístupná pouze nepatrná část.
Z análů jsou nejdůležitější anály opata Tigernacha (zemřel v roce 1088), dále anály ulsterské, a především anály čtyř magistrů. Poslední sbírka byla sestavena v letech 1632-1636 pod vedením františkánského mnicha Michaela O'Clery s pomocí tří jiných seanchaidhes (kronikářů) v klášteře Donegalu na základě materiálu, který se už téměř všechen ztratil. Kritické vydání těchto análů podle dosud existujícího rukopisného originálu z donegalského kláštera pořídil i s anglickým překladem O'Donovan roku 1856.[y] Dřívější vydání od dr. Charlese O'Conora (první část "Análů čtyř magistrů", "Ulsterské anály" atd.) jsou pokud jde o text i překlad nespolehlivá.[412]
Tyto anály začínají většinou mýtickou předhistorií Irska; základem jsou staré lidové ságy, které básníci 9. a 10. století do nekonečna rozpřádali a které pak mnichové kronikáři patřičně chronologicky uspořádali. Tak např. "Anály čtyř magistrů" začínají rokem 2242 od stvoření světa, kdy Ceasair, vnučka Noemova, přistála 40 dní před potopou světa v Irsku; jiné anály odvozují předky Skotů, posledních irských přistěhovalců, po přímé linii od Jafeta a uvádějí je ve spojení s Mojžíšem, s Egypťany a Féničany, právě tak, jako naši středověcí kronikáři spojují praotce německých kmenů s Trójou, Aeneou nebo Alexandrem Velikým. "Anály čtyř magistrů" věnují těmto báchorkám (jejichž jediný cenný prvek, skutečná stará lidová sága, nebyl dosud rozeznán) pouze několik stránek; "Ulsterské anály" je vynechávají úplně; již Tigernach prohlašuje s podivuhodnou na jeho dobu kritickou odvahou, že všechny skotské památky před králem Cimbaothem (údajně 300 let před Kr.) jsou nespolehlivé. Ale když se koncem minulého století probudil v Irsku nový národní život a s ním nový zájem o irskou literaturu a dějiny, považovaly se právě tyto mnišské báchorky za nejcennější část těchto památek. S pravým keltským nadšením a se specificky irskou naivitou byla víra v tyto historky prohlášena za podstatnou součást národního vlastenectví, což ovšem přemoudřelým anglickým učencům, v ostatním světě dosti proslulým vlastními činy na poli filologické a historické kritiky, skýtalo vítanou záminku, aby všechno, co je irské, odmítali jako holý nesmysl.[z]
Od třicátých let tohoto století zavládl v Irsku daleko kritičtější duch, zejména díky Petriemu a O'Donovanovi. Petrieho bádání, o nichž jsme se již zmínili, dokazují, že zachované nejstarší nápisy souhlasí počínaje 6. a 7. stoletím dokonale s anály, a O'Donovan je toho názoru, že anály sdělují historické události již počínaje 2. a 3. stoletím našeho letopočtu. Nám může být celkem lhostejné, začíná-li hodnověrnost análů několik století dříve nebo později, neboť k našemu účelu pro onu dobu nelze análů bohužel téměř vůbec použít. Obsahují stručné, suché záznamy o úmrtích, nastoupeních na trůn, válkách, bitvách, zemětřeseních, moru, o loupežných výpravách Skandinávců, ale jen málo se týkají sociálního života lidu. Kdyby byla veškerá irská právnická literatura vydána, nabyly by anály zcela jiného významu; leckterou suchou poznámku by výklad zákoníku nově osvětlil.
Tyto velmi početné zákoníky čekají rovněž téměř všechny na dobu, kdy uzří světlo světa. Na nátlak několika irských badatelů o starověku souhlasila anglická vláda roku 1852, aby byla ustavena komise pro vydání starých irských zákonů a ustanovení. Ale jak to vypadalo? Komise se skládala ze tří lordů (ti nechybějí nikde, kde je možno přiživit se na státních penězích), ze tří vysoko postavených právníků a tří protestantských duchovních, dále k ní patřil dr. Petrie a jeden důstojník, který řídil topografická měření v Irsku. Ze všech těchto pánů mohli platit pouze dr. Petrie a dva z duchovních, dr. Graves (nyní protestantský biskup v Limericku) a dr. Todd, za lidi, kteří z úkolů komise vůbec něčemu rozumějí, a z těch Petrie a Todd brzo nato zemřeli. Komise dostala za úkol postarat se o opsání, překlad a vydání starých irských rukopisů právního obsahu a opatřit pro tuto práci vhodné lidi. Přizvala k tomu dva z nejlepších, kteří tu byli: dr. O'Donovana a profesora O'Curryho, kteří opsali velké množství rukopisů a pořídili první hrubý překlad; než však bylo něco připraveno k vydání, oba zemřeli. Jejich nástupce dr. Hancock a profesor O'Mahony pokračovali pak v této práci, takže až dosud vyšly zmíněné již dva svazky, které obsahují "Senchus Mor". Z členů komise, jak doznal vydavatel, účastnili se práce pouze dva, Graves a Todd, a to tím, že napsali jakési poznámky na sloupcích korektur; důstojník, sir Thomas Larcom, poskytl vydavatelům originály map, pořízené při topografickém vyměřování Irska, aby si mohli ověřit místní názvy. Dr. Petrie brzo zemřel a ostatní pánové omezili svou činnost na to, že po 18 let svědomitě pobírali svůj plat.
To je způsob, jak se v Anglii, ale zejména v Irsku ovládaném Anglií, provádějí veřejné práce. Bez jobbery[aa] se nic neobejde. Neuskuteční se jediná věc veřejného zájmu, aniž přitom lordům nebo protežovaným vládním vyvolencům nespadne do klína pěkná částka nebo několik tučných sinekur. Za peníze, které pohltila tato zcela zbytečná komise, byli by vydali v Německu celou dosud neuveřejněnou historickou literaturu - a lépe.
"Senchus Mor" je až dosud náš hlavní pramen pro studium starého Irska. Je to sbírka starých právních ustanovení, která, jak vyplývá z později napsaného úvodu, byla sestavena z podnětu sv. Patricka a s jeho přispěním přizpůsobena rychle se šířícímu křesťanství v Irsku. Svrchovaný král Irska, Laeghaire (428-458, podle "Análů čtyř magistrů"), a podřízení mu králové Gore z Munsteru a Daire, pravděpodobně jeden z ulsterských knížat, dále tři biskupové, sv. Patrick, sv. Benignus a sv. Cairnech, a konečně tři učení právníci, Dubthach, Fergus a Rossa, to byla jakási "komise", která knihu sestavila a dělala svou práci jistě laciněji než ta nynější, která měla sborník pouze vydat. "Čtyři magistři" udávají jako dobu sestavení sborníku rok 438.
Text knihy se zřejmě opírá o staré pohanské materiály. Nejstarší právní formule jsou tu napsány vesměs ve verších v určitém metru a s takzvaným souzvukem, jakousi aliterací či spíše asonancí souhlásek, která je příznačná pro irské básnictví a často přechází v plný rým. Je zjištěno, že staré irské zákoníky byly přeloženy ve 14. století z takzvaného fénijského dialektu (Bérla Feini), jazyka 5. století, do tehdy běžné irštiny (předmluva, sv. I, str. XXXVI a porůznu), a tím se vysvětluje, že v "Senchus Mor" je metrum na některých místech více či méně setřeno; přesto je však vedle náhodných rýmů a míst výrazně souzvučných ještě natolik patrné, že dodává textu určitý rytmický spád. Veršované formule se dají zjistit většinou už z překladu. Je však mezi nimi zejména v druhé polovině knihy také spousta míst napsaných zcela nepochybně prózou; zatímco veršované formule jsou jistě prastaré a dochované tradicí, zdá se, že prozaické vložky pocházejí od kompilátorů knihy. "Senchus Mor" se ostatně několikrát cituje v glosáři sepsaném v 9. nebo v 10. století, který se připisuje Cormacovi, králi a biskupu z Cashelu, takže sborník byl zcela nepochybně sepsán dávno před anglickou invazí.
Všechny rukopisy tohoto textu (nejstarší z nich je asi z počátku 14. století nebo i starší) obsahují řadu většinou shodných glos a delších vysvětlujících poznámek. Glosy jsou psány zcela v duchu starých glosářů; místo etymologie a výkladu slov jsou tu slovní hříčky; poznámky mají velmi různou hodnotu, často jsou silně zkomolené a bez znalosti ostatních sbírek zákonů jsou na mnoha místech nesrozumitelné. Stáří těchto glos a poznámek nelze spolehlivě určit; velká část je však pravděpodobně napsána až po anglické invazi. Najde se tu ovšem jen velmi málo stop právního vývoje přesahujícího rámec textu; a i tento vývoj se týká pouze přesnějšího určení podrobností; nepochybně však lze s některými výhradami použít jejich větší, čistě výkladové části jako pramene i pro starší dobu.
"Senchus Mor" obsahuje: 1. právo zájemní, tj. přibližně celé soudnictví; 2. právo rukojmí, kteří byli dáni při sporech lidí z různých území; 3. právo týkající se saerrathu a daerrathu (viz dále)[414] a 4. právo rodinné. Získáváme tak mnoho cenných údajů o životě společnosti oné doby; dokud však není vysvětleno velké množství termínů a ostatní rukopisy nejsou ještě vydány, zůstává stále mnoho nejasností.
Kromě literatury informují nás o stavu národa před příchodem Angličanů i zachované stavitelské památky, kostely, kulaté věže, opevnění a nápisy.
Z cizích pramenů je třeba připomenout jen některá místa o Irsku ve skandinávských ságách a v "Životě svatého Malachiáše" od sv. Bernarda, které však skýtají jen málo údajů, a pak hned přejít k prvnímu Angličanovi, který psal o Irsku na základě vlastního poznání země.
Sylvester Gerald de Barri, zvaný Giraldus Cambrensis, arcijáhen z Brecknocku, byl vnukem kurtizány Nesty, dcery knížete jižního Walesu Rhyse ap Tewdwr, milenky anglického krále Jindřicha I. a pramáti téměř všech normanských vojevůdců, kteří se účastnili prvního dobývání Irska. Vydal se roku 1185 s Janem (pozdějším "Bezzemkem") do Irska a napsal v následujících letech zprvu "Topographia Hibernica", popis země a jejích obyvatelů, nato ,,Hibernia Expugnata", velmi přikrášlené dějiny prvních invazí. Zde nás zajímá hlavně první dílo. Tato kniha, napsaná velmi náročnou latinou, je nabita nejtemnějšími pověrami a všemožnými církevními a národními předsudky doby a národnosti ješitného autora, ale přesto je jako první poněkud obšírnější zpráva cizince o Irsku velmi důležitá.[bb]
Od této doby jsou ovšem anglo-normanské prameny o Irsku bohatší; avšak zpráv o sociálních poměrech nezávislé části ostrova, z nichž by se daly činit retrospektivní závěry o ještě starším zřízení, je stále málo. Teprve ke konci 16. století, kdy bylo Irsko poprvé soustavně a úplně porobeno, dostáváme podrobnější, ovšem značně anglicky přibarvené zprávy o skutečných životních podmínkách irského lidu. Později se přesvědčíme, že za 400 let, jež uplynula od první invaze, změnilo se postavení lidu jen málo, a nikoli k lepšímu. Avšak právě proto jsou tyto novější spisy - Hanmer, Campion, Spenser, Davies, Camden, Moryson atd.[416] - ke kterým se budeme musit častěji obracet o radu, jedním z hlavních pramenů i pro období o 500 let starší a nezbytným, velmi vítaným doplňkem k chudým pramenům původním.
*
Mytologická prehistorie Irska vypráví o celé řadě postupných vpádů, které končily většinou tím, že si noví přistěhovalci ostrov podmanili. Tři poslední z nich jsou: vpád Firbolgů, vpád Tuatha-de-Danannů a vpád Milesierů čili Skotů, kteří prý přišli ze Španělska. Podle běžné irské historiografie jsou Firbolgové (fir, irsky fear, latinsky vir, gótsky vair - znamená "muž'') docela prostě Belgové a Tuatha-de-Danannové (tuatha, irsky "národ", ,,kraj", gótsky thiuda) podle potřeby buď řečtí Danaové, nebo germánští Dánové. O'Donovan se domnívá, že základem pověstí alespoň o těchto přistěhovalcích musí být nějaké historické události. Anály se zmiňují kolem roku 10 po Kr. o povstání Aitheach Tuathů (v 17. století Lynch, dobrý znalec, starých jazyků, přeložil tento výraz: plebeiorum hominum gens) tedy plebejská revoluce, při níž veškerá šlechta (Saorchlann) byla vybita. To ukazuje na vládu skotských dobyvatelů nad starším obyvatelstvem. Z národních pohádek o Tuatha-de-Danannech, které lidové podání později přeměnilo v lesní a horské duchy elfy, O'Donovan usuzuje, že se udrželi v některých horských krajích až do 2. nebo 3. století našeho letopočtu.
Je zcela nepochybné, že Irové byli smíšený národ, ještě než se u nich masově usadili Angličani. Stejně jako dnes převládal mezi nimi už ve 12. století světlovlasý typ. Giraldus (,,Top. Hib.", díl III, kap. 26) říká o dvou cizincích, že měli dlouhé žluté vlasy jako Irové. Přesto se vyskytují podnes, a to zejména v západní části země, dva naprosto odlišné typy černovlasých lidí; jedni jsou vysokého vzrůstu, dobře stavění, pěkných rysů a kučeravých vlasů - člověk by řekl, že s takovými lidmi se už setkal v italských Alpách nebo v Lombardsku; tento typ se vyskytuje ponejvíce na jihozápadě země. Druhý typ, lidé podsaditého nízkého růstu s hrubými hladkými černými vlasy, ploským, téměř negerským obličejem, se vyskytuje častěji v Connaughtu. Huxley připisuje tento tmavovlasý živel v původně světlovlasém keltském obyvatelstvu příměsi iberské (tj. baskické) krve;[417] zdá se, že toto vysvětlení je aspoň zčásti správné. Avšak v době, kdy se už s určitostí může v dějinách mluvit o Irech, jsou homogenním národem, mluvícím keltsky, a nikde už u nich nenajdeme cizí živly, kromě otroků, zajatých v boji, nebo koupených, většinou Anglosasů.
Zprávy starých klasiků o irském národu nezní příliš lichotivě. Diodóros vypravuje, že ti Britové, kteří obývají ostrov Iris (nebo Irin, v textu je akuzativ Ίριν), jsou lidojedi.[418] Podrobněji se o nich zmiňuje Strabón:
"O této zemi (Jerne) nemůžeme říci nic určitého, jen to, že její obyvatelé jsou divočejší než Britové, neboť jsou lidojedi a žrouti (πολυφάγοι, podle jiného způsobu čtení ποηυφάγοι, býložravci) a pokládají za zcela důstojné požírat své zemřelé rodiče a veřejně tělesně obcovat s cizími ženami, se svými matkami a sestrami."[419]
Vlastenecká irská historiografie se nemálo rozhořčovala nad těmito zdánlivými pomluvami. Novějším bádáním však bylo dokázáno, že lidojedství a zejména požírání rodičů je přechodným stupněm vývoje pravděpodobně u všech národů. Snad se Irové potěší, dovědí-li se, že předkové dnešních Berlíňanů ještě o plných tisíc let později sdíleli rovněž tento praktický názor:
"Aber Weletabi, die in Germanie sizzent, tie wir Wilze heiẞên, die ne scament" (schämen) "sih nieht ze chedenne" (zu gestehen) "daẞ sie iro parentes mit mêren rehte eẞen sulin, danne die wurme."[cc] (Notker, cituje se v knize Jacoba Grimma "Rechtsaltertümer", str. 488.)
Za panování Angličanů se setkáváme s pojídáním lidského masa v Irsku ještě častěji. Pokud jde o fanerogamii, abych užil výrazu Fourierova[420], vyskytovaly se tyto zjevy u všech divokých národů, tím spíše u zvlášť eroticky založených Keltů. Zajímavé je i zjištění, že ostrov byl už tehdy nazýván svým dnešním domácím jménem: Iris, Irin a Jerne je identické s Eire, Erinn; rovněž to, že už i Ptolemaios znal dnešní jméno hlavního města Irska, Dublinu, Eblana (se správným přízvukem Ἔβλανα).[421] Je to tím pozoruhodnější, protože irští Keltové používali pro toto město odedávna jiné jméno, Athcliath, a jménem Duibhlinn - černý močál - nazývali část povodí řeky Liffey.
Kromě toho nacházíme již v Pliniově "Přírodní vědě" (sv. IV, kap. 16) toto místo:
"Tam" (do Hibernie) "Britové jezdí v člunech z vrbových prutů, potažených sešitými zvířecími kůžemi."
A později praví Solinus přímo o Irech:
"Plaví se po moři mezi Hibernií a Británií v člunech z vrbových prutů, které potahují hovězími kůžemi." (C. Jul. Solini "Cosmographia", kap. 25.)
V roce 1810 zjistil Wakefield, že na celém západním pobřeží Irska "bylo vidět jen čluny, které měly dřevěnou kostru potaženou koňskou nebo volskou kůží". Tyto čluny jsou prý různého tvaru, jak v kterém kraji, ale všechny vynikají neobyčejnou lehkostí, takže k nehodám dochází jen velmi zřídka. Pro plavbu na širém moři se ovšem nehodí, a proto se tu rybolov pěstuje pouze v zálivech a mezi ostrovy. V Malbay, hrabství Clare, viděl Wakefield čluny 15 stop dlouhé, 5 stop široké a 2 stopy hluboké; na každý takový člun bylo použito dvou kravských kůží, obrácených srstí dovnitř a na vnější straně potřených dehtem; člun byl zařízen pro dva veslaře a stál asi 30 šilinků. (Wakefield, sv. II, str. 97). Místo vrbových-prutů dřevěná kostra! Jaký pokrok za 1800 let a po téměř sedmi stoletích "civilizačního" působení prvního námořního národa světa.
Ostatně brzy se ukázaly i některé příznaky pokroku. Za krále Cormaca Ulfadhy, jehož vláda se klade do druhé poloviny 3. století, reorganizoval jeho zeť Finn Mac Cumhal irskou milici - Fianna Eirionn[dd] - pravděpodobně podle vzoru římské legie tak, že ji rozdělil na lehké a řadové vojsko; všechna pozdější irská vojska, o nichž máme podrobnější údaje, rozlišují kerne - lehkou a galloglas - těžkou neboli řadovou pěchotu. Hrdinské činy tohoto Finna se opěvují v mnoha starobylých písních, z nichž některé dosud existují; tyto písně a snad některé skotsko-gaelské tradice jsou základem Macphersonova "Ossiana" (irsky Oisin, Finnův syn), v němž Finn figuruje jako Fingal a místo děje je přeneseno do Skotska.[422] V irském ústním podání žije Finn dále jako obr Finn Mac-Caul, jemuž se připisuje téměř v každém kraji ostrova nějaký podivuhodný silácký kousek.
Křesťanství zřejmě proniklo do Irska velmi brzy, aspoň na východním pobřeží ostrova. Jinak si nelze vysvětlit, že už dávno před Patriciem hrálo v církevních dějinách tolik Irů významnou úlohu. Pelagius Kacíř se obvykle pokládá za waleského mnicha z Bangoru; existoval však prastarý irský klášter Bangor nebo spíše Banchor u Carrickfergusu a to, že Pelagius pocházel odtud, dosvědčuje Jeroným, který o něm říká, že je "hloupý a ze skotské kaše neohrabaný" ("scotorum pultibus praegravatus").[423] To je první zmínka o irské ovesné kaši (irsky lite, anglo-irsky stirabout), která byla už tehdy i později až do zavedení brambor a pak vedle nich hlavní potravou irského lidu. Pelagiovi přední žáci Celestius a Albinus byli rovněž Skotové, tj. Irové. Jak vypráví Gennadius,[424] napsal Celestius ze svého kláštera tři obšírné dopisy svým rodičům, z čehož vysvítá, že již ve 4. století bylo v Irsku známo písmo.
Ve všech spisech raného středověku jsou Irové nazýváni Skoty a jejich země Skotia; s tímto označením se setkáváme u Claudiana, Isidora, Betly, u geografa z Ravenny, u Eginharda, a ještě Alfréd Veliký píše: "Hibernia, kterou nazýváme Skotskem" ("Igbernia the ve Scotland hatadh").[425] Dnešní Skotsko se tehdy nazývalo cizím jménem Caledonia, domácím Alba, Albania; jméno Scotia, Skotsko, se přeneslo na severní výběžek východního ostrova teprve v 11. století. K prvnímu většímu přesídlení irských Skotů do Alby došlo zřejmě v polovině 3. století; Ammianus Marcellinus ví o jejich existenci v Albě už v roce 360.[426] Přesídlení bylo provedeno nejkratší cestou po moři, od Antrimu na poloostrov Kintyre; již Nennius se zmiňuje výslovně, že Britové, kteří tehdy ovládali celou skotskou nížinu až ke Clyde a Forthu, byli napadeni Skoty ze západu a Pikty ze severu.[427] Také sedmá ze starowaleských historických "Triad"[428] vypravuje, že gwyddyl ffichti (viz níže) přišli z Irska přes Normanské moře (Mór Llychlin) do Albanu a usadili se na pobřeží tohoto moře. Skutečnost, že se moře mezi Skotskem a Hebridami jmenuje Normanské, dokazuje ostatně, že tato "Triada" pochází z doby pozdější, po dobytí Hebrid Normany. Kolem roku 500 se sem znou stěhují velké zástupy Skotů, kteří postupně vytvářejí vlastní království nezávislé jak na Irsku, tak na Piktech, a konečně za vlády Kennetha MacAlpina si v 9. století podmaňují Pikty a ustavují říši, která přibližně o 150 let později - poprvé asi od Normanů - dostala jméno Skotsko, Scotia.
Starowaleské prameny (Nennius, "Triady") se zmiňují o vpádech gwyddyl ffichti neboli gaelských Piktů do Walesu v 5. a 6. století, přičemž se tyto vpády vykládají jako vpády irských Skotů. Gwyddyl je waleský tvar slova gavidheal, jak se Irové nazývají sami. Kde se vzalo označení "Piktové", nechť prozkoumají jiní.
V druhé čtvrtině 5. století se stalo křesťanství působením Patricia (irsky Patrick, Patraic, protože Keltové vyslovují vždy ,c' starořímským způsobem jako k) bez násilných otřesů vládnoucím náboženstvím. V této době se také oživily už dávno existující styky s Británií; přicházeli odtud stavitelé a řemeslníci, kteří naučili Iry, znající dosud jen stavby z holého kamene, stavět s pomocí malty; tohoto způsobu se používá v 7. až 12. století pouze u církevních budov, což je dostatečný důkaz, že jeho zavedení souvisí s křesťanstvím, a dále, že od této doby se duchovenstvo, představitel cizí vzdělanosti, svým intelektuálním vývojem úplně vzdaluje lidu. Zatímco lid nečiní žádné nebo jen velice pomalé sociální pokroky, rozvíjí se záhy v kruzích duchovenstva na tu dobu zcela mimořádná literární vzdělanost a podle tehdejšího způsobu se projevuje ponejvíce horlivostí při obracení pohanů na víru a zakládáním klášterů. Columba obrátil na křesťanskou víru britské Skoty a Pikty; Gallus (zakladatel kláštera v St. Gallen) a Fridolin Alemany, Kilian mohanské Franky, Virgilius Solnohraďany; celá tato pětice byli Irové; rovněž Anglosasy přivedli ke křesťanství hlavně irští misionáři. Vedle toho bylo Irsko po celé Evropě tak proslulé jako kolébka učenosti, že Karel Veliký povolal jednoho irského mnicha, Albína, jako učitele do Pavie, kam ho později následoval jiný Ir, Dungal. Nejvýznamnější muž z velkého počtu ve své době důležitých, nyní však většinou zapomenutých irských učenců byl "otec", nebo jak ho nazývá Erdmann, ,,Carolus Magnus[ee] středověké filosofie" - Jan Scotus Eriugena. Hegel o něm říká: ,,Byl první, kterým začíná skutečná filosofie."[429] On jediný ze všech Západoevropanů 9. století rozuměl řecky a navázal svým překladem spisů připisovaných Dionýsiovi Areopagitovi opět na poslední výhonky staré filosofie alexandrijské novoplatónské školy.[430] Jeho učení bylo na svou dobu velmi odvážné; popíral věčné zatracení, dokonce i pro ďábla, a blížil se značně panteismu; současná ortodoxie na něj proto útočila. Uplynula celá dvě století, než věda založená Eriugenou našla v Anselmu z Canterbury svého pokračovatele.[ff]
Než však mohl tento vývoj vyšší vzdělanosti projevit svůj vliv na lid, byl přerušen lupičskými vpády Normanů. Tyto lupičské výpravy, hlavní článek skandinávského a zejména dánského patriotismu, přišly příliš pozdě a kromě toho je podnikaly národy příliš malé, než aby mohly vyústit v podmanění, kolonizace a tvoření států ve velkém měřítku, jak tomu bylo za dřívějších germánských vpádů. Jejich přínos k historickému vývoji je nicotný ve srovnání s nesmírnými a dokonce i pro samu Skandinávii neplodnými zmatky, které způsobily.
Koncem 8. století nebylo Irsko zdaleka obydleno pouze jediným národem. Svrchované království zahrnující celý ostrov existovalo jen zdánlivě, a ani to zdaleka ne stále. Provinční králové, jejichž počet se měnil právě tak jako jejich državy, válčili mezi sebou, a také menší územní vládci si mezi sebou vyřizovali své soukromé spory. Vcelku však se zdá, že v těchto vnitřních bojích panovala určitá pravidla, která udržovala pustošení v jistých mezích, takže země jimi příliš netrpěla. Situace se však změnila. Roku 795, několik let po prvním vpádu tohoto loupeživého národa do Anglie, přistáli Normané na ostrově Rathlin na pobřeží Antrimu a všecko vypálili. Roku 798 přistáli u Dublinu a od té doby je anály téměř každoročně připomínají, nazývají je pohany, cizáky a piráty, vždycky s dodatkem losccadh (vypálení) jednoho i více míst. Jejich osady na Orknejích, Shetlandech a Hebridách (Jižní ostrovy, Sudhreyjar starých nordických ság) jim sloužily jako operační základna proti Irsku i proti pozdějšímu Skotsku a proti Anglii. Asi v polovině 9. století si podmanili Dublin[gg]; podle Giralda teprve oni z něho udělali skutečné město, a založili prý i Waterford a Limerick. Název Waterford je jen nesmyslné poangličtění staronordického názvu Vedhrafiordhr, což znamená buď útočiště před bouří (Wetterföhrde), nebo Beraní záliv (Widderbucht). Jakmile se Normané usadili v zemi, museli ovšem nejdřív mít opevněná přístavní města; obyvatelstvo těchto měst zůstalo ještě dlouho skandinávské, avšak ve 12. století se už dávno přizpůsobilo Irům svým jazykem i mravy. Rozbroje mezi irskými knížaty nesmírně usnadňovaly Normanům drancování a obsazování země, na čas dokonce dobyli celý ostrov. Že Skandinávci pokládali Irsko za jednu ze zemí, která jim skýtá pravidelnou kořist, ukazuje "Krâkumâl" údajně předsmrtná píseň Ragnara Lodbrôka, uvězněného v Hadí věži northumberlandského krále Ella.[432] V této písni, která vznikla kolem roku 1000, propuká staropohanská divokost naposled v celé své síle a pod záminkou opěvování hrdinských činů krále Ragnara líčí se zde stručně spíš loupežné výpravy všeho nordického lidu jak v jeho vlastní zemi, tak na pobřežích od Dünamünde po Flandry, Skotsko (které se zde snad poprvé nazývá již Skotskem) a Irsko. O Irsku se praví:
| "My tasili jsme meče, kupy mrtvol rostly, z té vřavy kynula vlkovu bratru pastva; meč o štít z kovu řinčel; Marstein, vládce Irska, nenechal hladovět orla ni vlčí šelmu; ve Vedhrafiordhru oběť podána havranům. My tasili jsme meče, zrána jsme se bili před Lindiseyri hravě se třemi knížaty; ne mnozí měli štěstí uprchnout bez úhony; o sousto rve se sokol s vlkem, jenž sežral mnohé; potokem tekla v boji na mořský břeh krev Irů."[hh] |
Již v první polovině 9. století podařilo se jednomu normanskému Vikingovi, Thorgilsovi, kterého Irové nazývali Turgesius, podmanit si celé Irsko, ale s jeho smrtí roku 844 se rozpadla i jeho říše a Normané byli vyhnáni. Vpády a boje pokračují se střídavým úspěchem, až konečně počátkem 11. století irský národní hrdina Brian Borumha, původně jen král jedné části Munsteru, opanoval celé Irsko a 23. dubna (na Velký pátek) roku 1014 svedl u Clontarfu (zcela blízko Dublinu) rozhodnou bitvu s Normany, kteří napadli Irsko soustředěnou silou; tím byla moc vetřelců navždy zlomena.
Normané, kteří se usadili v Irsku a na nichž byl závislý Leinster (král leinsterský, Maolmordha, dosáhl s jejich pomocí roku 999 trůnu, na němž se od té doby udržoval jen jejich přičiněním), vyslali v očekávání rozhodného boje posly na Jižní ostrovy a Orkneje, do Dánska a Norska a žádali posily, které se také ve velkém počtu dostavily. "Sága o Niâlovi"[434] vypravuje, jak se jarl Sigurd Laudrisson na Orknejích chystal do boje, jak se Thorstein Siduhallsson, Rudý Hrafn a Erlinger ze Straumey vypravili s ním, jak na Květnou neděli přitáhl s celým svým vojskem do Dublinu (Durfin):
"A tu dorazil i Brodhir s celým svým vojskem. S pomocí kouzel pokoušel se Brodhir vyzvědět, jak boj dopadne, a odpověď zněla: bude-li se bojovat v pátek, padne král Brian, ale dobude vítězství; bude-li však bojovat dříve, padnou všichni, kdo jsou proti němu; tu pravil Brodhir, že bojovat se nemá dříve než v pátek."
O bitvě se zachovaly dvě verze: verze irských análů a skandinávská verze ze "Ságy o Niâlovi". Podle této druhé
"přitáhl král Brian s veškerým svým vojskem k hradu" (Dublinu); "v pátek vyrazilo vojsko" (Normané) "z hradu a obě vojska se seřadila. Brodhir byl na jednom křídle, a král Sigtrygg" (podle "Inisfalenských análů"[412] král dublinských Normanů) ,,na druhém. O králi Brianovi sluší říci, že nechtěl bojovat v pátek, že kolem něho postavili hradbu ze štítů a že se jeho vojsko seřadilo před ní. Ulf Hracda byl na tom křídle, které stálo proti Brodhirovi, a na druhém křídle, proti němuž stál na druhé straně Sigtrygg, byl Ospak se svými syny; a ve středu byl Kerthialfadh, před nímž nesli prapor."
Když se rozzuřil boj, Ulf Hraeda zahnal Brodhira do lesa a ten se tam ukryl; jarl Sigurd se rozlíceně bil proti Kerthialfadhovi, který se prodral až k praporu, zabil praporečníka i dalšího, který se chopil praporu; tu nikdo nechtěl nést prapor a jarl Sigurd jej strhl z žerdi a ukryl pod svým šatem. Za několik okamžiků byl proboden kopím a tím byl, jak se zdálo, poražen i jeho houfec. Mezitím však Ospak vpadl Normanům do zad a po tuhém boji zahnal Sigtryggovo křídlo.
"Tu se obrátily všechny voje na útěk. Thorstein Siduhallsson se zastavil, když ostatní utíkali, aby si zavázal řemínek své obuvi; tehdy se ho otázal Kerthialfadh, proč neutíká jako ostatní. A Thorstein odpověděl: ,Stejně se nedostanu domů dnes večer, můj domov je na Islandu.' A Kerthialfadh ho propustil v pokoji."
Brodhir však viděl ze svého úkrytu, že Brianovo vojsko pronásleduje prchající a kolem štítové hradby zůstala jen hrstka lidí. Tu vyrazil z lesa, prolomil hradbu a zabil krále (88letý Brian nebyl ovšem s to účastnit se boje a zůstal v táboře).
"A tehdy zvolal Brodhir mocným hlasem: ,Ať od úst k ústům letí zvěst, že Brian padl Brodhirovou rukou!'"
Avšak pronásledovatelé se vrátili, obklíčili Brodhira a zajali ho živého.
"Ulf Hraeda mu rozpáral břicho a vodil ho kolem dubu a obtáčel tak kmen stromu Brodhirovým střevem a Brodhir byl naživu, dokud se z něho celé střevo nevymotalo, a Brodhirovi lidé byli pobiti do jednoho."
Podle "Inisfalenských análů" bylo normanské vojsko rozděleno na tři houfy: první byl složen z dublinských Normanů a z 1000 mužů norské posily, kteří byli všichni chráněni dlouhými drátěnými košilemi; ve druhém bylo irské pomocné vojsko z Leinsteru pod vedením krále Maolmordhy; ve třetím posily z ostrovů a ze Skandinávie pod vedením Bruadhaira, velitele loďstva, na kterém připluly, a Lodara, jarla Orknejského. Proti nim seřadil Brian svá vojska rovněž do tří houfů, jména velitelů však nesouhlasí se jmény, která uvádí "Sága o Niâlovi". Popis bitvy samé je bezvýznamný; "Anály čtyř magistrů" podávají stručnější a jasnější zprávu, kterou zde uvádíme:
"A. D. 1013" (stále se uvádí chybné datum místo roku 1014). "Cizinci z celé západní Evropy se shromáždili proti Brianovi a Maelseachlainnovi" (obvykle nazýván Malachy, král Meathu pod Brianovou svrchovaností) ,,a vzali s sebou deset set mužů v drátěných košilích. U Cluaintarbhu" (Volská louka, nyní Clontarf) ,,právě na velikonoční pátek se mezi nimi strhla zuřivá, urputná, veliká a zlá bitva, jíž v oné době nebylo rovné. V této bitvě padl Brian, starý 88 let. Murchadh, jeho syn, 63 let starý, Conaing, jeho synovec, Toirdhealbhach, jeho vnuk, ..." (následuje množství jmen). ,,Po urputném boji plném smělých a statečných úderů proti cizincům a Leinsterským zahnal konečně Maelseachlainn vojsko" (nepřátelské) ,,od Tulcainnu do Atheliathu" (Dublin); ,,a tu padl Maelmordha, král Leinsterský, syn Murchadhův, jenž byl synem Finnovým,... a kromě toho bylo mezi Leinsterskými mrtvých bezpočtu. Také byli zabiti Dubhgall, syn Amhlanibhův" (obvykle zvaný Anlaf nebo Olaf) ,,a Cillaciarain, syn Gluniairnův, dva vojvodové (tanaisi) cizinců, Sichfrith, syn Lodarův, jarla Orknejského (iarla insi h Oirc), a Brodar, vůdce Dánů, ten, jenž zabil Briana. Deset set mužů v drátěných košilích bylo potřeno a neméně než 3000 cizinců bylo zde pobito."
"Sága o Niâlovi" byla napsána na Islandu asi 100 let po bitvě; irské anály se opírají aspoň zčásti o současné zprávy. Oba prameny jsou na sobě naprosto nezávislé a shodují se nejen v hlavních věcech, ale navzájem se doplňují. Kdo to byl Brodhir a Sigtrygg, dovídáme se teprve z irských análů. Sigurd Laudrisson se jmenuje Sichfrith, syn Lodarův; Sigfrith je totiž správný anglosaský tvar staronordickéhq jména Sigurd, a skandinávská jména se objevují v Irsku - jak na mincích tak v análech - většinou ne ve staronordickém tvaru, nýbrž v anglosaském. Jména Brianových vojvodů jsou v "Sáze o Niâlovi" přizpůsobena skandinávské výslovnosti; jméno jednoho z nich, Ulfa Hraeda, zní dokonce zcela staronordicky. Přesto by bylo neuvážené vyvozovat z toho, jak se někdy stává, že také Brian měl Normany ve svém vojsku. Ospak a také Kerthialfadh jsou zřejmě keltická jména; Kerthialfadh vzniklo možná zkomolením jména Toirdhealbhach, které uvádějí "Anály čtyř magistrů". Datum - pátek po květné neděli u jedněch - velikonoční pátek u druhých - souhlasí zcela přesně, rovněž i místo bitvy; ačkoli v "Sáze o Niâlovi" se nazývá Kantaraburg (jinak Canterbury)[435], je vysloveně lokalizováno těsně před branami Dublina. Průběh bitvy je vylíčen u "čtyř magistrů" velmi přesně: Normané byli zahnáni z roviny u Clontarfu, kde napadli Brianovo vojsko, přes říčku Tolku, která teče těsně podél severní strany Dublinu, až k městu. Oba prameny vědí, že Brodhir zabil krále Briana; bližší údaje sděluje jen skandinávský pramen.
Je vidět, že naše zprávy o této bitvě jsou, vezmeme-li v úvahu barbarství oné doby, dosti podrobné a spolehlivé; sotva lze najít v dějinách 11. století bitvu, o níž bychom měli tak určité a souhlasné zprávy od obou válčících stran. To však nebránilo panu profesoru Goldwinu Smithovi, aby ji popsal jako "přízračný (shadowy) konflikt" (v citovaném díle na str. 48). V hlavě pana profesora nabývají ovšem nejrobustnější skutečnosti zhusta "přízračnou" podobu.
Po porážce u Clontarfu byly už loupežné výpravy Normanů vzácnější a méně nebezpečné; dublinští Normané se brzy octli pod vládou sousedních irských knížat a splynuli v jedné nebo dvou generacích s domorodci. Jako jediné odškodnění za spousty, které způsobili, zanechali Skandinávci Irům tři nebo čtyři města a počátky měšťanstva zabývajícího se obchodem.
*
Čím hlouběji se hroužíme do dějin, tím více mizí znaky odlišující národy téhož kmene. Vyplývá to jednak z povahy pramenů, které čím jsou starší, tím jsou chudší a omezují se jenom na to nejpodstatnější, a jednak také z vývoje národů samých. Jednotlivé větve kmene si byly tím bližší a podobnější, čím méně se vzdálily od svého prakmene. Jacob Grimm vždy plným právem považoval všechny zprávy, počínaje římskými historiky, kteří popisovali vý-pravu Cimbrů,[436] až po Adama Brémského a Saxona Grammatica, všechny literární památky od "Beowulfa" a "Písně o Hildebrandovi" až po "Eddu"[437] a staré ságy, všechny právnické knihy a zákoníky od leges barbarorum[438] až po starodánské a starošvédské zákony a německé knihy soudních výroků za stejně hodnotné prameny pro studium německého národního charakteru, německých mravů a právních poměrů. Ten či onen specifický rys může mít jen místní význam, ale charakter, který se v něm odráží, je společný celému kmeni; a čím starší jsou prameny, tím víc se ztrácejí místní rozdíly.
Tak jako se v 7. a 8. století Skandinávci a Němci méně navzájem lišili než dnes, byli si také irští Keltové a galští Keltové původně podobnější než dnešní Irové a Francouzi. Nesmíme se proto divit, nalézáme-li v Caesarově popisu Galů velmi mnoho rysů, které Giraldus o dvanáct století později zas připisuje Irům a které v irské národní povaze objevujeme ještě dnes přes veškerou příměs germánské krve...[439]
| Napsal B. Engels v květnu-první polovině července 1870 Poprvé otištěno rusky ve sborníku "Archiv Marxa i Engelsa", sv. X, 1948 |
Podle rukopisu Přeloženo z němčiny |
Bedřich Engels
*Z fragmentů k "Dějinám Irska"
Angličané dovedli smířit se svým panstvím příslušníky nejrůznějších ras. Walesané, kteří tak přísně střeží svou národnost a svůj jazyk, srostli úplně s britským impériem. Skotští Keltové, třebaže se bouřili až do roku 1745[440] a byli od té doby nejdříve vládou a pak vlastní aristokracií téměř vyhlazeni, nepomýšlejí na povstání. Francouzi z Normanských ostrovů se za Velké francouzské revoluce zběsile bili proti Francii. A dokonce helgolandští Frísové[441], které Dánsko prodalo Anglii, jsou spokojeni se svým údělem a trvalo dlouho, než je vavříny od Sadové[163] a vymoženosti Severoněmeckého spolku[312] zburcovaly k bolestnému volání po spojení s "velikou otčinou". Jen s Iry Angličané nic nesvedli. Příčinou je nesmírná pružnost irské rasy. Po nejkrutějším útlaku, po každém pokusu o vyhlazení stáli tu Irové zakrátko ještě silnější než předtím; jako by nasávali životní sílu z cizí posádky, která je měla udržovat v područí; cizinci byli už ve druhé generaci, často i v první, irštější než sami Irové, Hiberniores ipsis Hiberriis; a Irové byli tím irštější, čím víc si osvojovali anglický jazyk a zapomínali svůj.
*
Buržoazie všecko proměňuje ve zboží, tedy i dějepisectví. Patří k její povaze, k podmínkám její existence, že všechno zboží falšuje; zfalšovala tedy i dějiny. A nejlépe se platí taková dějepisná díla, ve kterých je historie nejlépe zfalšována v zájmu buržoazie. To dokazuje Macaulay, který je proto méně obratnému G. Smithovi nedostižným vzorem.
*
Agrárním vraždám v Irsku nemůže být učiněna přítrž, protože a dokud jsou jediným účinným prostředkem proti vyhlazení národa landlordy. Pomáhají, a proto se opakují a budou se opakovat přes všechny represívní zákony. Kvantitativně kolísají jako všechny sociální jevy; mohou za určitých okolností dokonce propuknout jako epidemie, vyvolaná zcela bezvýznamnými okolnostmi. Epidemii lze potlačit, samu nemoc však nikoli.
| Napsal B. Engels v květnu až v první polovině července 1870 Poprvé uveřejněno rusky ve sborníku "Archiv Marxa i Engelsa", sv. X, 1948 |
Podle rukopisu Přeloženo z němčiny |
Bedřich Engels
*Poznámky k předmluvě pro sborník irských písní[442]
Z irských lidových melodií jsou některé prastaré, jiné vznikly v posledních 300-400 letech, některé teprve v minulém století; zvlášť mnoho jich tehdy složil jeden z posledních irských bardů, Carolan. Těchto bardů nebo harfeníků, kteří byli básníky, skladateli a zpěváky v jedné osobě, bývalo dříve mnoho, každý irský pohlavár měl na svém hradě svého barda. Mnozí putovali jako potulní pěvci celou zemí, pronásledováni Angličany, kteří v nich právem viděli hlavní nositele národních, protianglických tradic. Udržovali v živé paměti národa staré písně o vítězstvích Finna Mac Cumhala (kterého Macpherson ve svém "Ossianovi"[422], opírajícím se plně o tyto irské písně, Irům ukradl a udělal z něho Skota Fingala), o nádheře starého královského paláce Tara, o hrdinských činech krále Briana Borumhy, i pozdější písně o bojích irských náčelníků proti Sassanach (Angličanům); tito bardi oslavovali v písních také činy současných irských vůdců v boji za nezávislost. Když však v sedmnáctém století byl irský lid za vlády Alžběty, Jakuba I., Olivera Cromwella a Viléma Holanďana úplně poroben a když ho angličtí vetřelci oloupili o půdu, když byl uvržen do klatby a stal se z něho národ páriů, byli potulní zpěváci pronásledováni právě tak jako katoličtí kněží a do začátku tohoto století úplně vyhynuli. Jejich jména jsou zapomenuta, z jejich veršů se zachovaly jen fragmenty; nejkrásnější odkaz, který zanechali svému porobenému, ale neporaženému lidu, jsou jejich melodie.
Všechny básně v irštině mají formu čtyřveršových strof; proto tento čtyřveršový rytmus je základem téměř všech, zejména starších melodií, i když je někdy poněkud zastřen; často se k němu pojí refrén nebo dohra na harfu. Mnohé z těchto starých písní jsou ještě dnes, kdy ve velké části Irska kromě starých lidí už skoro nikdo irštině nerozumí, známy jen pod svým irským názvem nebo podle počátečních slov písně. Ale většina irských písní, tj. jejich pozdnější část, má už anglický název nebo text.
Hluboký smutek, příznačný pro většinu těchto melodií, ještě dnes vyjadřuje náladu lidu. Jak by tomu mohlo být jinak u národa, jehož vládci nalézají stále nové, stále modernější metody útlaku? Nejnovější metoda, zavedená před čtyřiceti lety, která v posledních dvaceti letech vyvrcholila, spočívá v masovém vyhánění Irů z jejich hospodářství, a to v Irsku znamená vyhnání ze země. Od roku 1841 poklesl počet obyvatelstva o dva a půl miliónu a přes tři milióny Irů se vystěhovalo. A to vše se děje ve prospěch a z podnětu velkých pozemkových vlastníků anglického původu. Půjde-li to tak ještě třicet let, najdeme Iry už jen v Americe.
| Napsal B. Engels kolem 5. července 1870 |
Podle rukopisu Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a V rukopise je dále přeškrtnuto: Jenže otrokáři jednali s Johnem Brownem alespoň jako se vzbouřencem, a ne jako se sprostým zločincem." (Pozn. red.)
b Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)
c - akr, jehož velikost byla stanovena zákonem na 4047 čtverečních metru. (Pozn. red.)
d V rukopise následuje: "(1701) (Anna)". (Pozn. red.)
e - pracovní domy, robotárny. (Pozn. red.)
f Anglický cent = 50,8 kg. (Pozn. red.)
g Kvarter = 12,7 kg. (Pozn. red.)
h Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)
ch Není-li uveden jiný pramen, jsou geologické údaje převzaty z knihy J. Beeta Jukese, ,,The Studenťs Manual of Geology", nové vydání, Edinburgh 1862. Jukes byl přednostou místního oddělení geologického mapování Irska a je proto přední autoritou pro tento terén, o kterém také pojednává zvlášť obšírně. (Engelsova poznámka.)
i Z 32 509 angl. čtverečních mil celkové rozlohy Irska leží mezi hladinou moře a nadmořskou výškou 250 stop 13 243 čtverečních mil: od 251-500 stop 11 797; od 501-1000 stop 5798; od 1001-2000 stop 1589; od 2001 stop a výše 82 čtverečních mil. (Engelsova foznámka.)
j Viz mapu 15a, Stielerův Příruční atlas, 1868.[404] Tato mapa, jakož i zvláštní mapa Irska (čís. 15d) dává velmi názornou představu o utváření zemského povrchu. (Engelsova poznámka.)
k "A Tour in Ireland" by Arthur Young, 3 svazky, Londýn 177... Výše uvedené výňatky jsou z II. svazku, str. 28, 135, 143, 154, 165 a z druhé části téhož svazku, str. 4. (Engelsova poznámka.)
l "An Account of Ireland, Statistical and Political." By Edward Wakefield. Londýn 1812, 2 svazky, kvartový formát. (Engelsova poznámka.)
m V Engelsově rukopisu mezera, u Wakefielda: "divokým bedrníkem". (Pozn. red.)
n Beaufort, Revd. Dr., "Memoir of a Map of Ireland", 1792, str. 75, 76. Citováno u Wakefelda, sv. I, str. 36. (Engelsova poznámka.)
o V rukopisu nad slovem "sir" je nadepsáno "ministerstvo". (Pozn. red.) (Pozn. red.}
p Výraz "pícniny" ("green crops") zahrnuje všechny uměle vypěstované krmivové plodiny, všechny druhy řepy a brambory; všechno, co není obilí, tráva, ani zahradní rostlina. (Engelsova poznámka.)
q Caird, "The Plantation Scheme, or the West of Ireland as a field for investment", Edinburgh 1850. Výše uvedené výňatky viz na str. 6, 17-18, 121. Pan Caird uveřejnil v "Times" z roku 1850-1851 cestovní zápisky o stavu zemědělství v hlavních hrabstvích Anglie. (Engelsova poznámka.)
r Léonce de Lavergne, "Rural Economy of England, Scotland and Ireland." Přeloženo z francouzštiny. Edinburgh 1855. (Engelsova poznámka.)
s Toto úsloví, jak bude vysvětleno dále, vděčí za svůj vznik nikoli pochmurným horám Connaughtu, nýbrž nejchmurnějšímu období v celých dějinách Irska.[406] (Engelsova poznámka.)
t Slova, která Engels podtrhl, uvádí pak dále latinsky. (Pozn. red.)
u Goldwin Smith, ,,Irish History and Irish Character", Oxford a Londýn 1861. - Člověk neví, co více obdivovat na tomto spisu, ospravedlňujícím pod maskou "objektivity" anglickou politiku vůči Irsku, zda nevědomost profesora historie, či pokrytectví liberálního buržoy. S obojím se ještě setkáme. (Engelsova poznámka.)
v Dr. W. Patterson, "An Essay on the Climate of Ireland", Dublin 1804, str. 164. (Engelsova pozndmka.)
x "Ancient Laws and Institutes of Ireland - Senchus Mor", 2 vols, Dublin, printed for Her Majesty's Stationery Office, and published by Alexander Thom (Londýn, Longman) 1865 a 1869.[411] Viz sv. II, str. 239-251. Cena pytle pšenice byla 1 screpall (denarius) o 20-24 gramech stříbra, hodnotu screpallu stanovil dr. Petrie, "Ecclesiastical Architecture of Ireland, anterior to the Anglo-Norman invasion", Dublin 1845; kvartový formát, str. 212-219. (Engelsova poznámka.)
y "Annala Rioghachta Eireann. Annals of the Kingdom of Ireland by the Four Masters." Edited with an English Translation, by Dr. John O'Donovan. 2. vyd., Dublin 1856, 7 svazků, kvartový formát. (Engelsova poznámka.)
z Jedním z nejnaivnějších výtvorů oné doby je "The Chronicles of Eri, being the History of the Gaal Sciot lber, or the Irish People, translated from the original manuscripts in the Phoenician dialect of the Scythian Language by O'Connor" ["Kronika Eri, obsahující dějiny Gaelů, Skotů a Iberů, neboli irského národa, přeložená z původních rukopisů, sepsaných ve fénijském dialektu skytského jazyka, O'Connorem"], Londýn 1822, 2 svazky. Fénijský dialekt skytského jazyka je ovšem keltská irština a původní rukopis je kterákoli náhodně zvolená rýmovaná kronika. Vydavatelem je Arthur O'Connor, vyhnanec z rokli 1798[413], strýc pozdějšího vůdce anglických chartistů Fearguse O'Connora, údajně potomek starobylého rodu O'Connorů, králů Connaughtu, a do jisté míry pretendent na irskou korunu. Před titulním listem je otištěna jeho podobizna, hezká, žoviální irská tvář, nápadně podobná jeho synovci Feargusovi; v pravé ruce drží korunu. Dole je nápis: "O'Connor - cear-rige, head of his race, and O'Connor, chief of the prostrate people of his nation: ,Soumis, pas vaincus'" ["O'Connor - hlava kmene a O'Connor, vůdce porobeného národa své země: .Poražení, ale nepokoření' "]. (Engelsova pozndmka.)
aa Jobbery se říká v Anglii využívaní státních funkci k vlastnímu soukromému prospěchu nebo k prospěchu příbuzných či přátel a rovněž používání státních peněz k nepřímému podplácení v zájmu své strany. Jednotlivá machinace se nazývá job. Anglická kolonie v Irsku je hlavním pařeništěm jobbery nejrůznějšího druhu. (Engelsova poznámka.)
bb "Giraldi Cambrensis Opera", vydal J. S. Brewer, Londýn, Longman, 1863.[415] Anglický překlad (špatný) Giraldových historických spisů, mezi nimi i obou výše uvedených knih, vyšel v Londýně u Bohna roku 1863 (,,The Historical Works of Giraldus Cambrensis"). (Engelsova poznámka.)
cc "Weletabové, kteří žijí v Německu a které nazýváme Wilzové, nestydí se přiznat, že mají větší právo na to, aby požírali své rodiče, než červi." (Pozn. red.)
dd Jména Feini, Feniané se užívá v celém "Senchus Mor" pro irský národ. Označení feinechus, fenchus, zákon Fenianů, se užívá často buď pro "Senchus", nebo pro jiný, nyní ztracený zákoník. Zároveň označuje slovo feine, grad feine, plebs, nejnižší třídu svobodných lidí. (Engelsova poznámka.)
ee - Karel Veliký. (Pozn. red.)
ff Podrobněji o Eriugenově učení a jeho spisech v Erdmannově díle "Grundriss der Geschichte der Philosophie", 2. vyd., Berlín 1869, sv. I, str. 241 až 247. Eriugena, který ostatně nebyl duchovním, projevuje už pravý irský drzý vtip. Když jednou seděl u stolu s Karlem Holým, francouzským králem, a ten se ho zeptal, jak daleko je od Skota (scot) k hlupákovi (sot), odpověděl Eriugena: "Na šířku stolu." (Engelsova poznámka.)
gg Snorriho údaje v "Sáze o Haraldovi"[431], že synové Haralda Harfagra, Thorgils a Frodi, obsadili jako první Normané Dublin - tedy nejméně o 50 let později než se udává -je v rozporu se všemi irskými zprávami, pro tuto dobu naprosto spolehlivými. Snorri zřejmě zaměňuje Thorgilse, syna Haralda Harfagra, s níže uváděným Thorgilsem neboli Turgesiem. (Engelsova poznámka.)
"Hiuggu ver medh hiörvi, hverr lâthverr of annan;
gladhr vardh gera brôdhir getu vidh sóknar laeti,
lêt ei örn nê ylgi, sâ er Îrlandi styrdhi,
(môt vardh mâlms ok rîtar) Marsteinn konungr fasta;
vardh î Vedhra firdhi valtafn gefit hrafni.
Hiuggu ver medh hiöorvi, hadhum sudhr at morni
leik fyrir Lindiseyri vidh lofdhûnga threnna;
fârr âtti thvî fagna (fêll margr î gyn ûlfi,
haukr sleit hold medh vargi), at hann heill thadhann kaemi;
yra blôdh î oegi aerit fêll um skaeru."
Vedhrafiordhr je, jak už bylo řečeno, Waterford; zda bylo někde nalezeno Lindiseyri, není mi známo. Rozhodně to však neznamená Leinster, jak překládá Johnstone.[433] Koncovka eyri (písečná kosa, dánsky ore) ukazuje na zcela určité místo. Valtafn může také označovat "pokrm pro sokola" a většinou se zde tak překládá, protože však havran je posvátný pták Odinův, používalo se tohoto slova zřejmě v obou významech. (Engelsova poznámka.)
377 "Náčrt nepronesené řeči o irské otázce" si Marx připravil jako příspěvek k diskusi o irské otázce v generální radě 26. listopadu 1867; tato diskuse začala v generální radě 19. listopadu (viz poznámku [193]) a na Marxův návrh byla odložena na příští zasedání, kde chtěl Marx vystoupit. Jenže krátce před zasedáním, 23. listopadu, byli v Manchesteru popraveni tři z odsouzených fenianů. Za všeobecného rozhořčení, které poprava vzbudila, nepovažoval Marx za vhodné pronést řeč, kterou si připravil. Přenechal slovo Peteru Foxovi, neboť považoval za vhodnější, aby v tak těžké chvíli právě anglický člen generální rady vyjádřil sympatie Irům a odsoudil krvavý čin anglické vlády. Když si později znovu připravoval zprávu o irské otázce, kterou měl přednést v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně (koncept zprávy, kterou Marx přednesl 16. prosince 1867, viz tento svazek zde a protokolární zápis zde), použil tohoto náčrtu i materiálů, které si k němu shromáždil.
378 Jde o zákon o osídlování Irska, který 12. srpna 1652 za anglické buržoazní revoluce přijal Dlouhý parlament, když Anglie potlačila v Irsku národně osvobozenecké povstání z let 1641-1652. Tento zákon legalizoval režim krvavého násilí a teroru, který v Irsku zavedli angličtí kolonizátoři, a sankcionoval rozsáhlé drancování irské půdy ve prospěch představitelů anglické buržoazie a "nové", zburžoaznělé šlechty. Podle tohoto zákona bylo téměř všechno irské obyvatelstvo uznáno za "vinno vzpourou". Mezi ty, kdo byli "vinni", byli zahrnuti i ti Irové, kteří se povstání sice přímo nezúčastnili, ale neprokázali náležitou "oddanost" anglickému státu. Ti, kdo byli uznáni "vinnými", byli rozděleni na několik kategorií podle toho, nakolik se podíleli na povstání, a byli vystaveni krutým represáliím: byli odsouzeni k trestu smrti, vypovězeni z vlasti nebo jim bylo zabaveno jmění.
26. září 1653 byl zákon o osídlování Irska doplněn novým zákonem, podle něhož měli být Irové, jimž byl zkonfiskován majetek, násilně přesídleni do pusté provincie Connaughtu a do hrabství Clare; dále se v tomto zákoně stanovilo, jak má být zkonfiskovaná půda rozdělena mezi důstojníky a vojáky anglické armády, jimž byl parlament dlužen. Oba zákony legalizovaly a rozšiřovaly ekonomický základ anglického landlordismu v Irsku.
379 Marx charakterizuje krvavou politiku anglické vlády vůči irským fenianům slovy, jichž použila anglická královna, když hodnotila fenianské hnutí v poselství parlamentu z 19. listopadu 1867.
"The Chronicle" ["Kronika") - anglický katolický týdeník; vycházel v letech 1867-1868 v Londýně.
380 V roce 1840, při nezdařeném pokusu o státní převrat v Boulogni, postřelil Ludvík Bonaparte důstojníka vládních vojsk. Engels v dopise Marxovi z 24. listopadu 1867 připomíná tuto epizodu a uvádí, že vládnoucí třídy v Anglii poslaly za obdobný přečin, navíc ještě falešně inkriminovaný, feniany na šibenici, a samy přitom podlézaly korunovanému zločinci, Napoleonovi III., a snažily se vetřít do jeho přízně.
381 Systém corn-acre - charakteristický systém užívání půdy v Irsku, kdy větší pachtýř, zpravidla zprostředkovatel (middleman), dával za vydřidušských podmínek malé parcely o půl akru nebo jednom akru do podpachtu chudším pachtýřům nebo podruhům. Názvu "corn acre" (doslova obilní akr) se začalo používat v 18. století podle nového zákona, který nařizoval využívat malých propachtovaných pozemků k pěstování obilnin.
382 Zrušení obilních zákonů v roce 1846 mělo za následek pokles cen obilí, protože v Anglii klesla poptávka po irském obilí. Stoupající poptávka po vlně a jiných produktech irského dobytkářství přiměla landlordy a bohaté pachtýře k tomu, že se začali věnovat ve velkém pastvinářství. Proto došlo v polovině 19. století k masovému vyhánění drobných irských pachtýřů z půdy ("očista statků").
383 Když Marx rozebírá zoufalé postavení irských rolníků, do něhož upadli "očistou statků", připomíná zde analogický proces v 18. a na počátku 19. století, kdy anglická a skotská aristokracie násilně zbavila půdy obyvatele Skotské vysočiny Gaely; charakteristiku tohoto procesu podal Marx v článku "Volby. — Finanční komplikace. — Vévodkyně ze Sutherlandu a otroctví" (viz Marx-Engels, Spisy 8) a ve 24. kapitole I. dílu "Kapitálu".
384 Round-heads (kulatohlavci nebo ostříhaní) se za anglické buržoazní revoluce v 17. století říkalo stoupencům parlamentu pro jejich puritánský obyčej, že nosili krátce přistřižené vlasy na rozdíl od "kavalírů", přívrženců krále, kteří nosili vlasy dlouhé.
385 Boj za emancipaci katolíků - hnutí z prvního desetiletí 19. století za zrušení omezení politických práv katolíků, z nichž většinu tvořili Irové. V Irsku vedla toto hnutí liberální buržoazie v čele s O'Connellem, která pro heslo emancipace katolíků nadchla rolnické masy. V roce 1829 zrušil anglický parlament omezení politických práv katolíků. Katolíci mohli napříště zastávat některé vládní úřady a být voleni do parlamentu; současně byl pětinásobně zvýšen majetkový volební cenzus. Anglické vládnoucí kruhy počítaly, že tímto manévrem získají na svou stranu horní vrstvu irské buržoazie a katolických pozemkových vlastníků a vnesou tak do irského národního hnutí rozkol.
386 Reformní liga (viz poznámku [168]) odmítla podporovat národně osvobozenecké hnutí Irů. Na zasedání rady Reformní ligy z 1. listopadu 1867 byla přijata rezoluce, kterou předložili buržoazní radikálové a v níž se odsuzovalo hnutí fenianů. Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení rezoluci rady Reformní ligy ostře odsoudila při diskusi o irské otázce v listopadu 1867.
387 Tohoto náčrtu použil Marx jako podkladu k přednášce o irské otázce, kterou přednesl 16. prosince 1867 na schůzi Německého dělnického vzdělávacího spolku v Londýně, na níž byli přítomni také zástupci mnoha jiných londýnských dělnických spolků a někteří členové generální rady Internacionály. Přednáška trvala půldruhé hodiny a všichni přítomní ji vyslechli se zájmem. Marx byl pozván, aby o témž tématu přednášel i v jiných německých dělnických spolcích v Londýně. Přes svou obšírnost je rukopis jen předběžný náčrt, v němž zdaleka není obsaženo všechno, co Marx přednesl.
388 Jsou míněna tři největší národně osvobozenecká povstání v Irsku. K prvnímu (z let 1641-1652) došlo za anglické buržoazní revoluce; irské rolnictvo a vyvlastněná šlechta jím odpověděly na kolonizátorskou politiku anglického absolutismu, kterou za revoluce prováděli představitelé anglické buržoazie a "nové", zburžoaznělé šlechty. Povstání se zúčastnila anglická a irská rodová šlechta (potomci anglických feudálů, dobyvatelů Irska, kteří se spříznili s irskou rodovou aristokracií), jíž hrozila konfiskace statků, a značná část katolického duchovenstva. Z tohoto prostředí pocházela většina povstaleckých vůdců. Povstání bylo potlačeno vojsky anglické republiky, jimž velel Cromwell, a pozice "nové" šlechty, zbohatlé z koloniálního drancování Irska, byly posíleny, což přispělo k tomu, že v roce 1660 mohla být v Anglii znovu nastolena monarchie.
Podnětem k druhému povstání (1689-1691) byl státní převrat v Anglii v roce 1688 ("slavná revoluce"), jehož důsledkem bylo zřízení buržoazně aristokratické konstituční monarchie v čele s Vilémem III. Oranžským. Jakub II. Stuart, který byl z Anglie vyhnán, se snažil využít irského hnutí k tomu, aby se mohl vrátit na trůn, a proto se oficiálně postavil do čela povstání. Jenže cíle anglických reakcionářů, Jakubových stoupenců, a irských povstalců nebyly stejné. Jakub II. byl nátlakem povstalců donucen přechodně uznat nezávislost irského parlamentu a zrušit kolonizátorské zákony sankcionující konfiskaci irské půdy. Dlouhé válečné tažení skončilo porážkou povstalců.
Třetí povstání (květen-červen 1798) vyvolal koloniální útlak a provokační a teroristická politika anglické vlády, která vymýtila irské vlastenecké organizace, řádění koloniálních úřadů a reakčních band naverbovaných anglickými landlordy. Povstáním vyvrcholilo národně osvobozenecké hnutí v Irsku, jež zesílilo v době války anglických kolonií v Americe za nezávislost a francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. V čele povstání stálo revoluční křídlo buržoazní vlastenecké organizace United Irishmen (Spojení Irové), založené v roce 1791 Wolfem Tonem v Belfastu, jejíž představitelé usilovali o vyhlášení nezávislé irské republiky. Tato organizace neměla však dostatečné spojení s rolnictvem, jež tvořilo hlavní masu povstalců; v předvečer povstání byla většina jeho organizátorů pozatýkána; povstání samo bylo roztříštěné a do značné míry probíhalo živelně; to všechno způsobilo jeho porážku. Nezdařil se ani pokus vysadit v Irsku na pomoc povstalcům francouzský výsadek. Anglická vláda povstání krvavě potlačila a v roce 1801 prosadila anglo-irskou unii (viz poznámku [333]).
389 Kolem roku 1155 vydal papež Hadrián IV. bulu, ve které propůjčil anglickému králi Jindřichovi II. titul Lord of Ireland (Pán Irska) a dával svůj souhlas k dobytí Irska pod záminkou uspořádání tamějších církevních záležitostí. Požadoval za to slib, že irská církev bude podřízena papeži. Tohoto "udělení léna" využil Jindřich II. ke své dobyvačné výpravě do Irska v roce 1171.
V roce 1576, když se zostřily rozpory mezi protestantskou Anglií a katolickými mocnostmi, zbavil papež Řehoř XIII. královnu Alžbětu práva na irskou korunu.
390 Pale (doslova "ohrada") se ve středověku nazývala anglická kolonie v Irsku, zřízená ve 12. století, když anglonormanští feudálové dobyli jihovýchodní část ostrova. Kolonie, na jejíchž hranicích vybudovali dobyvatelé opevnění (odtud název), sloužila Angličanům za základnu k neustálým válečným nájezdům proti obyvatelstvu ještě nedobyté části Irska, které skončily v 16.-17. století podmaněním celé země.
391 Je míněn anglo-irský parlament, který byl poprvé svolán koncem 13. století a původně se skládal ze zástupců velkých feudálů a nejvyššího duchovenstva anglické kolonie v Irsku (Pale). Jakmile se moc Angličanů rozšířila na celý ostrov, stal se z parlamentu zastupitelský orgán anglické a anglo-irské aristokracie u anglického místodržitele v Irsku; plné moci parlamentu byly omezeny na minimum. Podle zákona vydaného v roce 1495 mohl být parlament svolán a směl vydávat zákony jen se souhlasem královské tajné rady. Anglo-irský parlament, zbaven takto fakticky zákonodárné iniciativy a reakční svým složením, hrál dlouho úlohu nástroje anglických koloniálních úřadů. Teprve v osmdesátých letech 18. století byla anglická vláda pod vlivem vzrůstajícího národně osvobozeneckého hnutí nucena dát souhlas k rozšíření práv irského parlamentu; když však byla v roce 1801 zavedena anglo-irská unie, byl anglo-irský parlament zrušen vůbec.
392 Amalekité - starý loupeživý beduínský kmen, který sídlil na Sinajském poloostrově; byl několikrát poražen židovskými králi a nakonec úplně rozprášen. Zde použito ve smyslu lupiči.
393 Je míněna limerická kapitulace - smlouva, kterou v říjnu 1691 uzavřeli irští povstalci se zástupci anglického velení a kterou potvrdil král Vilém III. Podle této smlouvy kapitulovala povstalecká vojska za čestných podmínek; vojáci a důstojníci mohli vstoupit do cizích armád nebo do armády Viléma III.; obyvatelstvu Irska, včetně katolíků, bylo přislíbeno, že jim bude udělena milost, zůstane zachováno jmění i volební práva, svoboda svědomí atd. Několik měsíců před uzavřením limerické smlouvy byly obdobné smlouvy uzavřeny při kapitulaci povstaleckých posádek v Galway a jiných městech. Podmínky těchto smluv začali angličtí kolonizátoři záhy hrubě porušovat.
394 Absentees nebo absenters (absentisté - nepřítomní) - irští velkostatkáři, kteří promrhávali své snadné důchody za hranicemi země a kteří většinou nežili na svých statcích. Řízení svého majetku svěřovali správcům nebo zprostředkovatelům, kteří pronajímali půdu za lichvářský úrok malým pachtýřům.
395 William Molyneux, "The case of Ireland's being bound by acts of Parliament in England stated" ["Situace v Irsku spoutaném zákony anglického parlamentu"], Dublin 1698.
396 Trestní zákoník (Penal Code nebo Penal Laws) - série zákonů, které vydávali angličtí kolonizátoři od konce 17. a zejména v první polovině 18. století pro Irsko pod záminkou boje proti spiknutím katolíků a proti nepřátelům anglikánské církve. Tyto zákony fakticky zbavovaly původní obyvatele Irska, kteří většinou byli katolíky, všech občanských i politických práv. Omezovaly dědické právo irských katolíků na nabývání a prodej vlastnictví a v rozsáhlé míře zaváděly praxi konfskace majetku za sebemenší přestupky, takže sloužily k vyvlastňování irských vlastníků, kteří dosud měli půdu. Trestní zákoník stanovil těžké podmínky pachtu pro katolické rolníky a napomáhal jejich porobení anglickými landlordy a pozemkovými zprostředkovateli. Tento zákoník měl vymýtit i irské národní tradice: zakazoval irské národní školy, ukládal kruté tresty učitelům, katolickým kněžím atd. Teprve koncem 18. století, když v Irsku nastal rozmach národně osvobozeneckého hnutí, byla značná část trestních zákonů zrušena.
397 Freehold - naprosto nezávislé pozemkové vlastnictví. Freeholdeři se vyvinuli ze středověkých yeomen ("svobodníků"), kteří za svůj díl půdy, s nímž měli právo svobodně nakládat, zprvu vykonávali pro svého lorda vojenskou službu, později platili peněžní rentu.
398 Je míněna válka Anglie proti napoleonské Francii, která skončila v roce 1815.
399 Cotters - kategorie vesnického obyvatelstva, potomci středověkých rolníků, kteří měli málo půdy nebo byli bezzemci. Nedostatek půdy je nutil zpachtovávat si ji za nejtěžších podmínek a dřít se na landlorda nebo zámožného pachtýře za to, že jim poskytl malý kousek půdy a chalupu (cottage). Postavení cotterů bylo skoro stejné jako podruhů, zemědělských nádeníků.
400 Hnutí repealistů - hnutí za zrušení anglo-irské unie z roku 1801. Požadavek zrušení unie (Repeal of Union) se stal od dvacátých let 19. století nejpopulárnějším heslem v Irsku. Buržoazní liberálové (O'Connell a jiní), kteří stáli v čele národního hnutí, považovali však agitaci za zrušení unie jen za prostředek k tomu, aby na anglické vládě vymohli drobné ústupky pro irskou buržoazii. V únoru 1835 uzavřel O'Connell s vůdci whigů lichfieldhouskou úmluvu (nazvanou tak proto, že jednání se konala v domě lorda Lichfielda v Londýně). Podle této úmluvy slíbil O'Connell jako protislužbu za několik výsad, které byly poskytnuty majetným třídám v Irsku, podporovat whigy v parlamentě a přispět k omezení masového hnutí v Irsku. V duchu této úmluvy zastavili O'Connell a jeho přívrženci agitaci za zrušení unie. Pod tlakem masového hnutí byli však irští liberálové donuceni založit roku 1840 Sdružení repealistů (Repeal Association), snažili se je však zavést na cestu kompromisu s anglickými vládnoucími třídami. Sdružení zaniklo ve čtyřicátých letech 19. století.
401 Fragment "Dějiny Irska", otištěný v tomto svazku, je částí chystané větší historické práce, na níž Engels pracoval v posledních měsících roku 1869 a v první polovině roku 1870. Engels chtěl na příkladu dějin Irska odhalit systém a metodu anglického koloniálního panství a ukázat jeho neblahé následky pro dějinné osudy nejen utlačovaného, ale i utlačujícího národa; hodlal podrobit kritice spisy anglických buržoazních historiků, ekonomů a geografů, kteří překrucovali dějiny Irska a irskou skutečnost v rasisticko- šovinistickém duchu.
Myšlenkou, že napíše knihu o dějinách Irska, se zabýval Engels už od léta roku 1869. Aby se blíž seznámil s Irskem, podnikl v září tohoto roku cestu po Irsku. Ke své práci prostudoval rozsáhlou literaturu a nejrozmanitější historické prameny: díla antických i středověkých spisovatelů, anály, kodexy starých zákonů, zákonodárné listiny, staré památky irského folklóru a písemnictví, zápisky cestovatelů, různá díla historická, archeologická, ekono-mická, zeměpisná, geologická atd. Zachovaný seznam bibliografie k dějinám Irska, který si Engels sestavil, obsahuje přes 150 titulů. Přípravný materiál ke knize zaujímá velkou část z patnácti výpiskových sešitů, které si v této době Engels pořizoval, nepočítaje poznámky, fragmenty na jednotlivých listech a výstřižky z novin. Aby mohl pracovat s irskými prameny, musil se Engels naučit staroirskému jazyku. Jednotlivé výňatky z irských análů a starých skandinávských ság přeložil Engels sám do němčiny. Při studiu irských dějin mu neustále pomáhal Marx, který přikládal tomuto Engelso- vu dílu velký význam. Marxovy a Engelsovy názory na důležité problémy irských dějin se utvářely během společných diskusí.
V květnu roku 1870 přikročil Engels k literárnímu zpracování nashromážděného studijního materiálu. Zachoval se tento plán knihy:
"1. Přírodní podmínky
2. Staré Irsko
3. Anglické výboje
1) První vpády
2) Pale a ostatní Irsko
3) Podmanění a vyvlastnění. 152...-1691
4. Anglické panství
1) Trestní zákony. 1691-1780
2) Povstání a unie. 1780-1801
3) Irsko v soustavě Spojeného království
a) Období malorolnictva. 1801-1846
b) Období vyhlazení. 1846-1870"
Engels stačil napsat celou pouze první kapitolu "Přírodní podmínky". Druhá kapitola "Staré Irsko" zůstala nedokončena a k napsání dvou posledních kapitol se už Engels nedostal, třebaže už v podstatě zakončil shromažďování materiálu pro všechny díly své knihy (první dvě kapitoly a zčásti i tento přípravný materiál byly uveřejněny ve sborníku "Archiv Marksa i Engel'sa", sv. X, 1948). V červenci 1870 přiměly Engelse politické události, aby práci na tomto díle přerušil. Prusko-francouzská válka, Pařížská komuna, boj s bakuninovci, obrovská politická práce v Internacionále - to vše bránilo Engelsovi práci dokončit. Nicméně použil výsledků svých vědeckých studií v další teoretické a politické činnosti. Například roku 1884, když pracoval na příslušných kapitolách své knihy "Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu", opíral se do značné míry o celou řadu vědeckých závěrů, k nimž dospěl při studiu společenského zřízení Keltu ve starém Irsku.
402 V Anglii vznikl centralizovaný feudální stát v 11.-12. století, když si ji roku 1066 podmanil normanský vévoda Vilém Dobyvatel. Královskou moc upevnily zejména reformy, provedené ve 12. století Jindřichem II. Plantagenetem. Jedním z objektů dobyvatelských snah anglické monarchie se stalo Irsko. Angla-normanští baroni podnikli v letech 1169-1171 tažení proti Irsku a založili v jihovýchodní části Irska svou kolonii, která se potom nazývala Pale (viz poznámku [390]).
403 Podle moderní terminologie: usazeniny mesozoika a kaenozoika.
404 A. Stieler, "Hand-Atlas" ["Příruční atlas"], Gotha 1868.
405 Jde o hladomor v Irsku v letech 1846-1847.
406 Když vojska anglické buržoazní republiky potlačila irské osvobozenecké povstání v letech 1641-1652, začalo období krutého pronásledování a masového vyvlastňování irského obyvatelstva. Podle zákonů anglického parlamentu z let 1652-1653 (viz pozn. [378]) museli se ti irští vlastníci půdy, kteří byli "vinni vzpourou", pod trestem smrti vystěhovat do pustého kraje v provincii Connaught a do močálovitého hrabství Clare na jihu.
407 Pomponius Mela, "De situ orbis" ["O poloze země"], kniha III, kapitola 6.
408 Míní se tu zrušení obilních zákonů roku 1846 (viz poznámku [382]).
409 Gerard Boate, "Ireland's natural history" ["Přírodopis Irska"], Londýn 1652. Podle mínění Wakefieldova byla kniha napsána kolem roku 1645.
410 Anglie se v té době účastnila jako spojenec Ruska, Španělska a Portugalska války proti napoleonské Francii a na ní závislým evropským zemím. Kromě toho začala roku 1812 anglo-americká válka, vyvolaná politikou vládnoucích tříd Anglie, které neuznávaly národní suverenitu Spojených států amerických a snažily se obnovit koloniální panství v Severní Americe.
411 Třetí svazek uvedeného vydání obsahující dokončení sborníku "Senchus Mor" ["Veliká kniha starých dob"] vyšel roku 1873, když Engels už tuto práci napsal.
Engels první ocenil význam této památky staroirského práva jako pramene ke studiu společenského zřízení starých Irů.
412 Engels tu má na mysli sborník "Rerum Hibernicarum Scriptores Veteres" ["Staří irští letopisci"], který vyšel ve čtyřech svazcích v letech 1814 a 1825 až 1826; vydal jej Charles O'Conor.
V tomto vydání byla poprvé uveřejněna část "Análů čtyř magistrů" ("Annales IV magistrorum"), dále "Anály Tigernachovy" ("Annales Tigernachi") napsané v 11. až 15. století a zahrnující události od konce 3. století, "Ulterské anály" ("Annales Ultonienses") sestavené různými kronikáři 15. až 17. století a zahrnující události od poloviny 5. století, a "Inisfalenské anály" ("Annales Inisfalensis"), o nichž se Engels zmiňuje dále (jejich začátek se obvykle klade do roku 1215, popisují události do roku 1318) aj.
413 Míní se irské povstání z roku 1798, jehož se Arthur O'Connor zúčastnil (viz poznámku [388]).
414 Saerrath a daerrath - dva způsoby držby ve starém Irsku, při nichž držitel, obvykle řadový člen občiny, přijímal od vůdce klanu nebo kmene a od jiných představitelů rodové šlechty do užívání hlavně dobytek a později i půdu. Tato držba byla spojena s částečnou ztrátou osobní svobody (při daerrathu větší, při saerrathu menší) a s plněním obtížných povinností vůči majiteli. Tato forma závislosti byla příznačná pro období rozkladu rodového zřízení ve staroirské společnosti a pro počátek procesu feudalizace, kdy se ještě vcelku zachovávalo občinové vlastnictví půdy, avšak dobytek a hospodářské nářadí už byly soukromým vlastnictvím a vyskytovaly se již i počáteční formy soukromého vlastnictví půdy. Tyto vztahy byly v Irsku usměrňovány brehony - dědičnými soudci, strážci a vykladači starých právních zvyklostí - a odrazily se ve sborníku staroirských zákonů "Senchus Mor".
Engelsův odkaz "viz dále" se týkal části této kapitoly, kterou autor už nenapsal.
415 Spisy Giralda Cambrijského o Irsku "Topographia Hibernica" a "Expugnatio Hibernica" (v Engelsově rukopisu "Hibernia Expugnata") byly pojaty do 5. svazku vydání "Giraldi Cambrensis Opera", o němž se Engels zmiňuje; začal je vydávat John S. Brewer. 5. svazek, vydaný Johnem F. Dimockem, vyšel roku 1867.
416 Míní se tyto spisy: M. Hanmer, "The Chronicle of Ireland" ["Irská kronika"]; E. Campion, "History of Ireland" ["Dějiny Irska"]; E. Spenser, "A View of the Present State of Ireland" ["Pohled na současné poměry v Irsku"], uveřejněný v edici "Ancient Irish Histories. The Works of Spenser, Campion, Hanmer and Marleburrough" ["Staré spisy o dějinách Irska. Díla Spensera, Campiona, Hanmera a Marleburrougha"], sv. I-II, Dublin 1809; J. Davies, "Historical Tracts" ["Historické traktáty"], Londýn 1786; W. Camden, "Britannia" ["Británie"], Londýn 1637; F. Moryson, "An Itinerary containing Ten Years Travels through the Twelve Dominions of Germany, Bohmerland, Switzerland, Netherland, Denmark, Poland, Italy, Turkey, France, England, Scotland and Ireland" ["Cestovní zápisky o desetiletém putování po dvanácti zemích: Německu, Čechách, Švýcarech, Nizozemí, Dánsku, Polsku, Itálii, Turecku, Francii, Anglii, Skotsku a Irsku"], Londýn 1617.
417 Toto vysvětlení podal Huxley na veřejné přednášce "Předkové a předchůdci anglického národa", kterou přednesl v Manchesteru 9. ledna 1870. Podrobnou zprávu o přednášce přinesl list "Manchester Examiner and Times" ["Manchesterský pozorovatel a doba"] z 12. ledna 1870.
418 Diodoros Sicilský, "Historické knihovny", kniha V.
419 Strabón, "Geographie" ["Popis země"]. Přeložil K. Kärchner. Kniha 7, Tübingen 1835.
420 Charles Fourier, "Le nouveau monde industriel et sociétaire ou invention du procédé ďindustrie attrayante et naturelle distribuée en séries passionnées" ["Nový svět industriální a societární aneb vynález postupu přitažlivé a přirozené výroby rozdělené do sérií podle vášní"], Paříž 1829. Místo, které Engels cituje, je na str. 399 tohoto vydání.
421 Ptolemaios, "Geografiké hyfégésis", kniha II, kapitola 2.
422 Míní se tu takzvané "Zpěvy Ossianovy", které napsal skotský básník Macpherson a vydal v letech 1760-1765 jako domnělé dílo legendárního keltského barda Ossiana. Základem těchto Macphersonových básní je staroirský epos v pozdějším skotském zpracování.
423 Sophronius Eusebius Hieronymus (sv. Jeroným), "Commentariorum in Jeremiam Prophetam libri sex" ["Komentářů ke knize proroka Jeremiáše knih šestero"], Prolog.
424 Gennadius, "Illustrium virorum catalogus" ["Seznam význačných mužů"].
425 Míní se tu tato díla: Claudianus, "De IV consulatu Honorii Augusti panegyricus" ["Panegyrikon IV. konsulátu Honoria Augusta"]; Isidorus Hispalensis, "Etymologiarum libri XX" ["Etymologie knih dvacet"]; Beda Venerabilis, "Historiae Ecclesiasticae libri quinque" ["Církevních dějin knih patero"]; Anonymus Ravennatis, "De Geographiae libri quinque" [Ravenský anonym, "Geografie knih patero"]; Eginhard, "Vita et gesta Caroli Magni" ["Život a skutky Karla Velikého"]; Alfred Veliký, "Anglo-Saxon Version of the Historian Orosius" ["Překlad spisů historika Orosia do anglosaského jazyka"].
Engels tu zřejmě používal výňatků z uvedených spisů podle knihy: K. Zeuss, "Die Deutschen und die Nachbarstamme" ["Němci a sousední kmeny"]. Viz str. 568-569 vydání, které vyšlo v Mnichově roku 1837.
426 Ammianus Marcellinus, "Rerum gestarum libri XXXI", liber XX ["Dějin knih XXXI", kniha XX].
427 Nennius, "Historia Britonum"; with an English Version by Gunn ["Dějiny Britů"; do angličtiny přeložil Gunn], Londýn 1819, § 15.
428 "Triady" - středověké waleské knihy, napsané svéráznou formou převzatou ze starého keltského básnictví s typickým užíváním čísla tři u osob, předmětů a jevů, o nichž se vypráví. Podle obsahu rozdělují se "Triady" na historické, bohoslovecké, právnické, básnické a mravoučné. Rané "Triady" byly napsány do 10. století, avšak zachované rukopisy těchto knih pocházejí z 12. až 15. století.
429 G. W. F. Hegel, "Vorlesungen Uber die Geschichte der Philosophie" ["Přednášky o dějinách filosofie"], sv. 3, Spisy, XV svazků, Berlín 1836, str. 160.
430 Alexandrijská novoplatónská škola - mystický směr v antické filosofii, který vznikl v 3. století našeho letopočtu v Alexandrii (Egypt) a vyjadřoval ideologii otrokářské aristokracie v období úpadku římské říše. Pramenem novoplatonismu byl objektivní idealismus Platónův a idealistická stránka Aristotelova učení, která ve filosofii novoplatoniků dospěla k uznání božského prvopočátku. V 5. století našeho letopočtu jeden z neznámých stoupenců této školy podpisoval své spisy, v nichž se pokusil spojit křesťanské učení s novoplatonismem, jménem prvního křesťanského biskupa v Aténách Dionýsia Areopagity.
431 "Sága o Haraldovi" - vypravuje o hrdinských činech a životě norského krále Haralda, zakladatele dynastie Harfagrů (Krásnovlasých); napsal ji na počátku 13. století středověký islandský básník a letopisec Snorri Sturluson. Tato sága je součástí jeho knihy "Heimskringla" ["Zemský kruh"], která líčí dějiny norských králů od nejstarších dob do 12. stol.
432 "Krâkumâl" ["Píseň Kraky"] - jedno z děl středověké skandinávské poezie; ve formě předsmrtné písně líčí zajatý dánský viking Ragnar Lodbrôk (9. stol.) své válečnické činy. Podle podání zpívala tuto píseň svým dětem Kraka, žena Ragnarova, aby je podnítila pomstít smrt otce, jehož zabil král Northumberlandu Elia. Engels použil textu písně podle chrestomatie Franze Eduarda Christopha Dietricha, ,,Altnordisches Lesebuch" ["Staroskandinávská čítanka"], Lipsko 1864, str. 73-80.
433 James Johnstone, "Lodbrokar-Quida; or the death song of Lodbroc" ["Lodbrokův pláč; neboli Lodbrokova předsmrtná píseň"], Londýn 1782.
434 "Sága o Niâlovi" - jedna z nejznámějších islandských rodových ság; podle nového bádání byla zapsána koncem 13. stol. na základě ústní tradice a starších písemných památek. Hlavním námětem ságy je vyprávění o životě a záhubě islandského hövdinga (představitele rodové šlechty) Gunnara a jeho druha, moudrého, mírumilovného bonda (svobodného rolníka) Niâla, znalce a vykladače starých obyčejů a zákonů. V "Sáze o Niâlovi" jde o dvě historické události: o historii pokřesťanštění Islandu na přelomu 10. a 11. století a o líčení bitvy Normanů proti irskému králi Brianovi Borumhovi, které je podle Engelse spolehlivým pramenem pro studium jedné z nejvýznamnějších událostí irských dějin 11. století - vítězství Irů nad normanskými vetřelci roku 1014. Engels použil textu uvedeného odstavce ze "Ságy o Niâlovi" z knihy Franze Eduarda Christopha Dietricha, "Altnordisches Lesebuch", Lipsko 1864, str. 103-108.
435 Podle novějšího bádání je třeba toto místo číst jako Kankaraborg nebo Kincora, což byla rezidence krále Briana v Munsteru.
436 Míní se vpády germánského kmene Cimbrů do jižní Galie a severní Itálie v letech 113-101 před n. l. V roce 101 před n. I. byli Cimbrové poraženi na hlavu římským vojevůdcem Mariem v bitvě u Vercell (severní Itálie). Válku Římanů s Cimbry popsal Plutarch v životopisu Mariově, Tacitus v "Germanii" a jiní antičtí dějepisci.
437 "Beowulf" - epos o udatných činech legendárního hrdiny Beowulfa, nejvýznamnější ze zachovaných památek staré anglosaské poezie. Epos byl zapsán zřejmě v 8. století; jeho základem jsou lidové pověsti ze života germánských kmenů v první polovině 6. stol.
"Píseň o Hildebrandovi" - viz poznámku [83].
"Edda" - sbírka mytologických a hrdinských zpěvú a bájí skandinávských národú; zachovala se v podobě rukopisu z 13. století, který objevil roku 1643 islandský biskup Sveinsson (tzv. "starší Edda"), a v podobě traktátu o poezii skaldů, který sestavil počátkem 13. století básník a kronikář Snorri Sturluson (,,mladší Edda"). V písních "Eddy" je zachycen obraz skandinávské společnosti v době rozkladu rodového zřízení a stěhování národů. Jejich námětem jsou germánské báje.
438 Leges barbarorum (zákony barbarů) - zapisy zvykového práva různých germánských kmenů pocházející z 5. až 9. století.
439 Těmito slovy Engelsův rukopis končí. Ze zachovaného plánu druhé kapitoly jeho spisu o dějinách Irska vysvítá, že v této kapitole ("Staré Irsko") se chtěl Engels zabývat i otázkami klanového zřízení, vlastnictví půdy a zákonů starých Irů (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. X, 1948, str. 100). Tento důležitý bod jeho plánu nebyl uskutečněn.
440 Je tu míněno povstání skotských horalů roku 1745 proti útlaku a vyhánění z půdy, které se provádělo v zájmu anglo-skotské pozemkové aristokracie a buržoazie. Nespokojenosti horalů využila část šlechty Skotské vysočiny, která měla zájem na zachování feudálně patriarchálního klanového zřízení a podporovala nároky, které si činili na anglický trůn představitelé svržené dynastie Stuartovců (ofciálním cílem povstalců bylo dosadit na trůn vnuka Jakuba II., Stuarta Karla Eduarda). Po potlačení povstání bylo klanové zřízení na Skotské vysočině zničeno a vyhánění skotského rolnictva z půdy pokračovalo ještě bezohledněji.
441 Ostrov Helgoland (v Severním moři) obývaný dříve germánským kmenem Frísů, stal se v 18. století državou Dánska. Roku 1807 (za anglo-dánské války z let 1807-1814) jej obsadila Anglie a roku 1814 jej Dánsko postoupilo Anglii kielskou mírovou smlouvou, která byla roku 1815 potvrzena vídeňskými smlouvami. Roku 1890 předala Anglie Helgoland Německu výměnou za ostrov Zanzibar.
442 "Poznámky k předmluvě pro sborník irských písní" napsal B. Engels na žádost starší Marxovy dcery Jenny. Byly určeny pro chystaný sborník "Erins-Harfe" ["Irská harfa"] na slova "Irských melodií" básníka Thomase Moora. Jenny Marxová poslala Engelsovy poznámky 17. července 1870 dr. Kugelmannovi do Hannoveru, aby je předal vydavateli a pořadateli sborníku, Josephu Risséovi. Ale ve vydání "Erins-Harfe", které vyšlo v Hannoveru roku 1870, předmluva Engelsovy poznámky neobsahuje. Poznámky byly poprvé uveřejněny roku 1955 v italském časopisu "Movimento Operaio" ["Dělnické hnutí"], čís. 2, a nato roku 1957 ve francouzském časopisu "La Pensée",["Mysl"], čís. 75.