Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Poznámky o válce XIX - Princip pruského vojenského systému
Poznámky o válce - XIX
Zpráva o jednáních
Poznámky o válce - XX
Poznámky o válce - XXI
Princip pruského vojenského systému
Poznámky o válce - XIX
Pařížská opevnění už prokázala svou hodnotu. Jen jim může město děkovat, že je Němci nemají už nejméně týden v rukou. V roce 1814 stačil město donutit ke kapitulaci půldenní boj na výšinách Montmartru. V roce 1815 se pád města o něco zdržel díky řadě zemních opevnění vybudovaných na počátku tažení; jejich odpor by však byl dlouho netrval, kdyby si spojenci nebyli naprosto jisti, že jim bude město vydáno bez boje.[71] V této válce očekávali Němci od své diplomacie jen jedno - aby se nevměšovala do jejich vojenských akcí. A tyto vojenské akce, až do poloviny září rychlé, řízné a rozhodné, byly stále pomalejší, váhavější, tâtonnante[a] ode dne, kdy se německé kolony dostaly do operační sféry obrovského opevněného tábora, jímž je Paříž. Je to přirozené. Pouhé obklíčení takové rozlehlé prostory vyžaduje čas a opatrnost, i když se sem blíží 200 000 či 250 000 mužů. I tak veliké síly sotva postačí, aby město bylo řádně obklíčeno ze všech stran, i když - jako v tomto případě - nemá armádu, která by byla s to vyrazit do pole a vybojovat pravidelné bitvy. A že v Paříži taková armáda není, to nanejvýš přesvědčivě dokázaly ubohé výsledky meudonského výpadu[72] generála Ducrota. Řadové vojsko se tu chovalo rozhodně hůř než příslušníci mobilní gardy - doslova "bralo nohy na ramena" s proslulými zuávy[16] v čele. Lze to snadno vysvětlit. Staří vojáci, většinou ze sboru Mac-Mahonova, de Faillyho a Félixe Douaye - lidé, kteří bojovali u Woerthu - byli úplně zdemoralizováni dvěma katastrofálními ústupy a šesti týdny ustavičných neúspěchů. Je jen přirozené, že taková situace nejsilněji ovlivní právě žoldáky - a zuávové, složení většinou z náhradníků[64], si jiného jména nezaslouží. Od těchto lidí se přitom očekávalo, že dodají ducha nevycvičeným nováčkům, jimiž musely být doplněny prořídlé prapory řadového vojska. Po oné události můžeme očekávat malé nájezdy, možná tu a tam úspěšné, sotva však dojde k dalším bitvám v otevřeném poli.
Dále: Němci tvrdí, že jejich děla ovládají Paříž z výšin u Sceaux. Toto tvrzení však sotva můžeme brát za bernou minci. Nejbližší výšiny, na nichž mohli rozmístit nějaké baterie, jsou kopce nad Fontenay-aux-Roses, vzdálené asi 1500 metrů od pevnůstky Vanves a tedy plných 8000 metrů čili 8700 yardů od středu města. Němci nemají žádné těžší polní dělostřelectvo než takzvané rýhované šestiliberky (váha střely je asi 15 liber), ale i kdyby měli po ruce rýhovaná dvanáctiliberní děla se střelami vážícími 32 libry, nepřesáhl by jejich nejzazší dostřel při náměru, pro nějž jsou konstruovány jejich lafety, 4500 nebo 5000 metrů. Toto chvástání tedy Pařížany děsit nemusí. Dokud Němci nedobudou dvě či více pevnůstek, nemusí se Paříž obávat bombardování. A i pak by se granáty nad obrovským prostranstvím města rozptylovaly tak, že by škody nutně byly poměrně malé a morální účinek téměř žádný. Podívejme se, jaké obrovské množství dělostřelectva bylo shromážděno proti Štrasburku: o kolik více by ho bylo zapotřebí, aby byla ke kapitulaci donucena Paříž - i když vezmeme v úvahu, že pravidelný útok pomocí paralel bude přirozeně omezen na malou část opevnění! A dokud Němci nedokáží shromáždit pod pařížskými hradbami všechno toto dělostřelectvo i se střelivem a ostatními náležitostmi, dotud bude Paříž bezpečná. Až bude pohotově obléhací materiál, pak teprve začne skutečné .nebezpečí.
Vidíme nyní jasně, jak obrovskou sílu v sobě skrývají pařížská opevnění. Kdyby se k této pasívní síle, k této pouhé síle odporu přidala aktivní síla, útočná síla opravdové armády, pak by hodnota opevnění okamžitě vzrostla. Zatímco síly obléhatelů jsou nevyhnutelně rozděleny řekami Seinou a Marnou nejméně na tři oddělené části, které mohou udržovat vzájemné spojení jen pomocí mostů postavených v týlu jejich bojových postavení - tj. mohou se spojit jen oklikou a tudíž se ztrátou času - velká masa pařížské armády by mohla po libosti podniknout přesilový útok na kteroukoli z těchto tří částí, způsobit jí ztráty, zničit všechna rozestavěná opevnění a stáhnout se pod ochranu pevnůstek dříve, než by obléhatelům stačila přijít posila. Pokud by tato pařížská armáda nebyla příliš slabá ve srovnání se silami obléhatelů, mohla by znemožnit úplné obklíčení pevnosti nebo je kdykoliv prolomit. A jak nutné je úplné obklíčení obléhané pevnosti, jestliže tato pevnost má nějakou možnost dostávat zvenčí posily, to se ukázalo na případě Sevastopolu[68], kde se obléhání protahovalo jen proto, že ruské posily ustavičně přicházely do pevnosti její severní stranou a spojencům se podařilo odříznout přístup k ní až v poslední chvíli. Čím více se budou vyvíjet události před Paříží, tím bude jasnější, jak naprosto nesmyslně si v této válce počínala císařská generalita, když obětovala dvě armády a Paříž ponechala bez hlavního prostředku pro její obranu, bez síly, která by mohla na útok odpovědět útokem.
Pokud jde o zásobování tak velkého města, zdají se nám být obtíže dokonce menší, než by tomu bylo u menší pevnosti. Hlavní město jako Paříž má k dispozici nejen dokonalou obchodní organizaci, aby se mohlo kdykoli samo zásobovat, ale je současně i ústředním trhem a skladištěm, kde se shromažďují a směňují zemědělské výrobky z rozlehlé oblasti. Činorodá vláda by mohla snadno využít těchto příznivých podmínek a učinit opatření, aby si zajistila hojnost zásob na průměrnou dobu obležení. Nemáme možnost posoudit, zda to vláda skutečně udělala, nevidíme však důvod, proč by se to nebylo mohlo udělat, a to hodně rychle.
Ať tak či onak, bude-li boj pokračovat "až k hořkému konci", jak se o tom nyní mluví, nebude mít odpor pevnosti po zahájení zákopových prací asi příliš dlouhé trvání. Kamenné obložení eskarp je značně vystaveno palbě, a protože před kurtinami nejsou raveliny, mohou obléhatelé snáze postoupit až k hradbám a prolomit je. Omezený prostor pevnůstek omezuje i počet jejich obránců a jejich odpor proti zteči, pokud je nepodpoří vojsko postupující mezerami mezi pevnůstkami, nemůže být vážný. Jestliže se však podaří dovést zákopy až po glacis pevnůstek, aniž je pařížská armáda takovými výpady zničí, pak to samo o sobě dokazuje, že je tato armáda příliš slabá - početně, organizačně i morálně - aby mohla v noci zvolené pro zteč podniknout výpad, který by měl vyhlídky na úspěch.
Až bude dobyto několik pevnůstek, upustí snad město od beznadějného boje. Nestane-li se to, bude nutno obléhací operace opakovat, prorazit několik průlomů a vyzvat město znovu ke kapitulaci. Bude-li návrh i tentokráte odmítnut, dojde asi ke stejně beznadějnému boji na barikádách. Doufejme, že město bude takových marných obětí ušetřeno.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1754 ze 27. září 1870
Zpráva o jednáních[73]
Zprávu, kterou jsme předložili našim čtenářům včera a v níž jsme se přidržovali verze pana Jules Favra, můžeme bez rozmýšlení pokládat za pravdivou - ovšem s výjimkou malých omylů, jako že prý Bismarck hodlá anektovat Mety, Château-Salins a "Soissons". Pan Favre nemá zřejmě ponětí o zeměpisné poloze Soissonsu. Hrabě mluvil o Sarrebourgu, kteréžto město bylo už dávno vybráno jako objekt ležící za novou strategickou hraniční čarou, kdežto Soissons je od ní vzdálen asi stejně jako Paříž nebo Troyes. Když Favre reprodukuje průběh rozhovoru, není možná zcela přesný; pokud však tvrdí fakta, která oficiózní pruský tisk popírá, bude neutrální Evropa vcelku spíše ochotna věřit jemu. Jakkoli se tedy v Berlíně popírá to, co pan Favre říká o návrhu na kapitulaci Mont-Valérienu, budou jen málokteří věřit, že si to pan Favre vymyslel nebo že naprosto špatně pochopil, co měl hrabě Bismarck na mysli.
Jeho vlastní zpráva však až příliš jasně dokazuje, jak málo pan Favre pochopil skutečnou situaci a jak zmatené a nejasné měl o ní představy. Přijel, aby jednal o příměří, které by vedlo k míru. Ochotně mu promineme jeho předpoklad, že Francie je stále ještě dosti silná, aby donutila své protivníky upustit od nároků na územní ústupky. Za jakých podmínek však hodlal dosáhnout přerušení válečných akcí, to je těžko říci. Němci nakonec trvali na kapitulaci Štrasburku, Toulu a Verdunu, jejichž posádky se měly stát válečnými zajatci. S kapitulací Toulu a Verdunu byl zřejmě víceméně vysloven souhlas. Ale Štrasburk? Tento požadavek přijal pan Favre prostě jako vyloženou urážku:
"Pane hrabě, zapomínáte, že mluvíte s Francouzem. Obětovat takto hrdinskou posádku, jejíž chování obdivoval celý svět a zvláště my, by bylo zbabělostí; a já Vám slibuji, že pomlčím o tom, že jste nám takovou podmínku předlo- žil."[74]
V této odpovědi najdeme pramálo pochopení pro skutečný stav věcí - je to pouhý výbuch vlasteneckého cítění. Poněvadž tento cit působil v Paříži velmi silně, samozřejmě se s ním muselo v takové chvíli počítat, ale právě tak se měla zvážit i faktická situace. Štrasburk byl pravidelně obléhán dost dlouho, aby se mohl jeho brzký pád pokládat za jistý. Pravidelně obléhaná pevnost může vzdorovat po určitou dobu, mimořádným úsilím může dokonce prodloužit svou obranu o několik dalších dnů, ale nepřijde-li armáda, která by ji vyprostila, je matematicky jisté, že padnout musí. Trochu a pařížský ženijní štáb to velmi dobře vědí; vědí, že neexistuje armáda, která by přišla vyprostit Štrasburk z obležení; a přece to Jules Favre, Trochuho kolega ve vládě, zřejmě vůbec nevzal v úvahu.
V požadavku kapitulace Štrasburku viděl jen osobní urážku, urážku štrasburské posádky a francouzského národa. Hlavní zainteresovaná strana - generál Uhrich se svou posádkou - však pro svou čest učinila jistě dost. Ušetřit je posledních několika dnů zcela beznadějného boje, pokud by se tím byly daly zlepšit chabé vyhlídky na záchranu Francie, by pro ně nebylo urážkou, nýbrž plně zaslouženou odměnou. Generál Uhrich by jistě dal přednost kapitulaci na rozkaz své vlády a výměnou za určité ústupky před kapitulací pod hrozbou zteče a bez jakékoli kompenzace.
Mezitím Toul a Štrasburk padly a Verdun nemá z vojenského hlediska pro Němce vůbec žádnou cenu, dokud se drží Mety. Němci tak i bez přijetí příměří dostali téměř všechno, o čem Bismarck jednal s Jules Favrem. Zdálo by se tedy, že dosud nikdy žádný vítěz nenabízel příměří s tak mírnými a velkodušnými podmínkami a že dosud nikdy přemožení toto příměří tak pošetile neodmítli. Jules Favre se při tomto jednání rozhodně neblýskal inteligencí, i když zřejmě prokázal dosti správný instinkt; zato Bismarck se tu objevuje v nové úloze šlechetného vítěze. Nabídka, jak ji pochopil pan Favre, byla neobyčejně mírná a kdyby byla opravdu jen tím, zač ji Favre pokládal, měla být okamžitě přijata. Onen návrh však znamenal něco víc, než v něm pan Favre viděl.
Mezi dvěma armádami v poli lze příměří dohodnout snadno. Stanoví se demarkační čára - třeba pás neutrální půdy mezi oběma bojujícími stranami - a je to. Tady však je jen jedna armáda v poli; druhá, pokud ještě existuje, je uzavřena v pevnostech, které jsou více či méně obklíčeny. Co se stane se všemi těmito pevnostmi? Jaký bude jejich statut v době příměří? Bismarck se střeží říci o tom všem jediné slovo. Kdyby bylo uzavřeno čtrnáctidenní příměří a o těchto městech se v něm nemluvilo, měl by být samozřejmě zachován status quo s výjimkou přímých válečných akcí proti posádkám a opevněním. Bitche, Mety, Phaisbourg, Paříž a kdovíkolik ještě jiných opevněných míst by tak bylo nadále obklíčeno a odříznuto od všeho zásobování a od všech komunikací; lidé uzavření v těchto pevnostech by nadále vyjídali své zásoby, jako by žádné příměří nebylo, a tak by příměří přinášelo obléhatelům téměř stejné výsledky, jako kdyby se v boji pokračovalo. Ba mohlo by se dokonce stát, že by za příměří jedna nebo více těchto pevností úplně spotřebovaly své zásoby a musely by se ihned vzdát blokujícím je vojskům, aby se vyhnuly smrti hladem. Z toho vyplývá, že hrabě Bismarck, chytrý jako vždy, hleděl využít příměří k tomu, aby donutil nepřátelské pevnosti ke kapitulaci. Ovšem, kdyby byla jednání pokračovala tak daleko, až by vedla k vypracování návrhu dohody, francouzský štáb by na to byl přišel a zajisté by vystoupil s takovými požadavky týkajícími se obklíčených měst, že by se byla celá věc patrně provalila. Bylo však úkolem pana Jules Favra, aby důkladně prozkoumal Bismarckovy návrhy a aby odhalil, jaké má Bismarck skryté zájmy.
Kdyby se byl dotázal, jaký bude za příměří statut blokovaných měst, znemožnil by hraběti Bismarckovi stavět celému světu na odiv domnělou velkomyslnost. To ovšem bylo na pana Favra příliš, ačkoliv to bylo nasnadě. Místo toho vzplanul kvůli požadavku kapitulace Štrasburku a zajetí jeho posádky, a ukázal tak svým vystoupením celému světu, že dokonce ani po krutých lekcích dvou posledních měsíců není mluvčí francouzské vlády s to zhodnotit faktickou situaci, poněvadž je stále ještě sous la domination de la phrase[b].
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1758 z 1. října 1870
Poznámky o válce - XX
I po oněch nepochopitelných chybách, které vedly k praktické likvidaci francouzských armád, zůstává překvapujícím faktem to, že Francie má být v podstatě vydána na milost a nemilost vítězi, který obsadil sotva osminu jejího území. Oblast, kterou Němci skutečně obsadili, je vymezena linií probíhající od Štrasburku k Versailles a od Versailles k Sedanu. Uvnitř tohoto úzkého pruhu drží Francouzi stále ještě pevnosti Paříž, Mety, Montmédy, Verdun, Thionville, Bitche a Phalsbourg. Pozorování, blokáda nebo obležení těchto pevností zaměstnává téměř všechny síly, které byly doposud do Francie poslány. Možná že Němcům zbývá dostatek jezdectva, aby mohlo pročesat kraj kolem Paříže až k Orleansu, Rouenu, Amiensu a ještě dále, avšak na skutečnou okupaci rozsáhlejšího území se zatím nedá ani pomýšlet. V Alsasku, jižně od Štrasburku, je ovšem asi 40 000 až 50 000 mužů zeměbrany a síla této armády se může zdvojnásobit připojením většiny sboru obléhajícího Štrasburk. Tato vojska jsou zřejmě určena pro výpravu do jižní části Francie: tvrdí se, že mají táhnout na Belfort, Besançon a Lyon. Každá z těchto tří pevností je však velký opevněný tábor se samostatnými pevnůstkami umístěnými hezky daleko od hlavního pevnostního valu; a na obležení nebo aspoň řádnou blokádu všech těchto tří pevností najednou by bylo potřeba více sil, než má celá tato armáda. Proto jsme přesvědčeni, že se toto tvrzení rozšiřuje jen naoko a že tato nová německá armáda věnuje oněm pevnostem jen minimální pozornost; vstoupí do údolí Saôny, které je nejbohatší částí Burgundska, vyplení je a pak zamíří k Loiře, aby navázala spojení s armádou kolem Paříže a aby byla použita podle okolností. Ale dokonce i toto silné vojsko - dokud nemá přímé spojení s armádou před Paříží, aby se mohlo obejít bez přímého a samostatného spojení s Rýnem -je nasazeno k pouhému nájezdu a není s to uhlídat rozsáhlé území. A tak jeho operace v několika příštích týdnech nijak nerozšíří území, které Němci ve Francii skutečně obsadili; toto území bude i nadále omezeno sotva na osminu celého francouzského území. Přece však je Francie fakticky dobyta, i když to nechce uznat. Jak je to možné?
Hlavní příčinou je nadměrná centralizace celé francouzské administrativy a zejména administrativy vojenské. Až donedávna byla Francie rozdělena pro vojenské účely na třiadvacet okruhů; posádky ve všech těchto okruzích se pokud možno skládaly z jedné pěší divize s jezdectvem a dělostřelectvem. Mezi veliteli těchto divizí a ministerstvem války nebyl žádný mezičlánek. Nadto byly tyto divize čistě správními, nikoli vojenskými organizacemi. Pluky, z nichž se tyto divize skládaly, se neměly za války spojit v brigády, podléhaly pouze v míru kázeňské pravomoci téhož generála. Jakmile by hrozila válka, mohly být poslány k naprosto různým armádním sborům, divizím či brigádám; nějaký divizní štáb, který by měl jiné než administrativní funkce nebo který by byl osobně podřízen veliteli divize, prostě neexistoval. Za Ludvíka Napoleona bylo těchto třiadvacet divizí spojeno v šest armádních sborů a v čele každého stál maršál Francie. Stejně jako divize nebyly však ani tyto armádní sbory stálými organizacemi pro případ války. Byly organizovány k politickým, nikoli vojenským cílům.[75] Neměly regulérní štáb. Byly pravým opakem pruských armádních sborů, které jsou vesměs trvale organizovány pro válku, mají svůj stanovený počet pěchoty, jezdectva, dělostřelectva a ženijního vojska a mají i vojenský, lékařský, soudní a správní štáb připravený k tažení. Ve Francii nedostávala administrativní složka armády (intendantura atd.) rozkazy od velícího maršála nebo generála, nýbrž přímo z Paříže. Je-li pak za těchto okolností Paříž ochromena, je-li spojení s ní odříznuto, nezbývá v provinciích žádné organizační jádro; provincie jsou pak ochromeny také a dokonce ještě více, protože tradiční závislost provincií na Paříži a její iniciativě se dávno vžila jako součást národního vyznání víry a rebelovat proti ní se považuje nejen za zločin, nýbrž přímo za svatokrádež.
Vedle této hlavní příčiny je tu však další, druhořadá sice, ale v daném případě neméně důležitá příčina - totiž skutečnost, že v důsledku vnitřního historického vývoje Francie leží její centrum v nebezpečné blízkosti severovýchodní hranice. Před třemi sty lety to padalo na váhu ještě více. Paříž tehdy ležela na okraji země. Krýt Paříž rozsáhlejším dobytým územím směrem k východu a severovýchodu bylo cílem téměř nepřetržité řady válek proti Německu a Španělsku, kterému tehdy patřila Belgie. Od doby, kdy Jindřich II. uchvátil tři biskupství - Mety, Toul a Verdun (1552) - až do revoluce byly za tímto účelem dobyty a anektovány Artois, části Flander a Hainautu, Lotrinsko, Alsasko a Montbéliard. Tato území měla být nárazníky, které by při vpádu mířícím na Paříž zachytily první úder. Musíme uznat, že téměř všechny tyto provincie byly svou kmenovou příslušností, jazykem a zvyky předurčeny k tomu, aby se staly součástí Francie, a že Francie dovedla - hlavně dík revoluci z let 1789-1798 - úplně asimilovat i zbytek. Ale i nyní je Paříž ještě nebezpečně vysunuta. Od Bayonne k Perpignanu a od Antibes k Ženevě je pozemní hranice značně vzdálena od Paříže. Od Ženevy přes Basilej k Lauterbourgu v Alsasku se tato vzdálenost nemění; hranice tvoří oblouk opsaný kolem Paříže jako středu stejným poloměrem 250 mil. U Lauterbourgu se však hranice odchyluje od tohoto oblouku a tvoří v něm tětivu, která v jednom místě probíhá jen 120 mil od Paříže. "Là où le Rhin nous quitte, le danger commence,"[c] - řekl Lavallée ve svém šovinistickém díle o francouzských hranicích.[76] Protáhneme-li však onen oblouk z Lauterbourgu k severu, zjistíme, že téměř přesně sleduje tok Rýna až k moři. Zde tedy máme skutečnou příčinu, proč Francie křičí, že chce celý levý břeh Rýna. Teprve až získá tuto hranici, bude Paříž ze své nejexponovanější strany kryta stejně vzdálenými hranicemi a navíc ještě bude mít jako hraniční čáru řeku. Kdyby byla vojenská bezpečnost Paříže hlavní zásadou evropské politiky: měla by Francie na tuto hranici jistě právo. Naštěstí tomu tak není, A chce-li Francie mít Paříž svým hlavním městem, musí počítat nejen s jejími přednostmi, ale i s nevýhodami, které jsou s tím spojeny; jednou z nich je ovšem i to, že okupace malé části Francie včetně Paříže ochromuje akceschopnost celého národa. Ale jestliže je tomu tak a jestliže Francie proto, že její hlavní město je náhodou vystaveno úderu, nezískává ještě žádné právo na Rýn, pak by si mělo i Německo pamatovat, že mu podobné vojenské úvahy nedávají o nic větší právo na francouzské území.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1759 z 3. října 1870
Poznámky o válce - XXI
Máme-li věřit zprávám poslaným z Paříže balónem, hájí toto město obrovské síly. Je tam 100 000 až 200 000 příslušníků mobilní gardy z provincií, 250 praporů pařížské národní gardy, z nichž každý má 1500 a podle některých zpráv 1800 či 1900 mužů, to je tedy - co nejskromněji počítáno - 375 000 mužů; dále je tam nejméně 50 000 mužů řadového vojska kromě námořní pěchoty, námořníků, franktirérů[39] atd. A jak oznamují poslední zprávy, i kdyby byla všechna tato vojska vyřazena, stojí za nimi stále ještě 500 000 občanů schopných nést zbraň, kteří jsou připraveni postavit se v případě nutnosti na jejich místo.
Před Paříží stojí německá armáda složená ze šesti severoněmeckých armádních sborů (4., 5., 6., 11., 12. sbor a garda), ze dvou bavorských sborů a z württemberské divize - celkem osm a půl sboru, které mají dohromady asi 200 000 až 230 000 mužů, rozhodně ne více. Tato německá armáda je roztažena po obkličovací linii nejméně osmdesát mil dlouhé, a přece očividně drží v šachu obrovské síly uvnitř města, odřezává jim zásobovací cesty, střeží všechny silnice i stezky vedoucí z Paříže a až dosud vítězně odrážela všechny výpady posádky. Jak je to možné?
Především je téměř nepochybné, že údaje o obrovském počtu ozbrojených mužů v Paříži jsou výplodem fantazie. Kdybychom onen počet 600 000 mužů ve zbrani, o němž se tolik mluví, snížili na 350 000 nebo 400 000, byli bychom blíže pravdě. Přesto však nelze popírat, že je mnohem více ozbrojených mužů v Paříži, aby ji hájili, než před Paříží, aby na ni útočili.
Za druhé jsou bojové kvality pařížských obránců velmi různorodé. Ze všech těchto vojsk můžeme za skutečně spolehlivé pokládat jen příslušníky námořní pěchoty a námořníky, kteří mají nyní obsazeny vnější pevnůstky. Řadové vojsko - zbytky Mac-Mahonovy armády posílené záložníky, z nichž většinu tvoří nevycvičení nováčci - ukázalo v boji, k němuž došlo 19. září u Meudonu[72], že je demoralizováno. Příslušníci mobilní gardy, kteří jsou sami o sobě dobrý vojenský materiál, teprve nyní procházejí základním výcvikem; jsou na tom špatně s důstojníky a vyzbrojeni jsou třemi různými typy pušek - Chassepotovými puškami a upravenými i neupravenými Miniéovými puškami. Žádné úsilí a sebevíc přestřelek s nepřítelem jim za krátký čas, který je jim vyměřen, nemůže dát onu pevnost, jež by jim jediná umožnila splnit to, co je nejvíc zapotřebí: utkat se s nepřítelem v otevřeném poli a porazit ho. V tom, aby se stali dobrými vojáky, jim brání základní chyba jejich organizace - nedostatek školených instruktorů, důstojníků a poddůstojníků. Přesto se však zdají být nejlepším prvkem obrany Paříže - jsou totiž aspoň ochotni podřídit se kázni. Místní národní garda[17] je velice smíšené těleso. Dělnické prapory z předměstí mají dost vůle a rozhodnosti k boji, budou poslušné a projeví jakousi instinktivní kázeň, jestliže je povedou lidé, kteří budou mít jejich důvěru jak osobně, tak i politicky; proti všem jiným vůdcům se budou bouřit. Mimoto jsou nevycvičení a nemají školené důstojníky; a nedojde-li skutečně k poslednímu boji na barikádách, nebudou moci prokázat své nejlepší bojové vlastnosti. Naproti tomu většina národní gardy, ty oddíly, které ozbrojil Palikao, se skládá z buržoazie, zvláště z drobných obchodníků, a tito lidé mají k boji zásadní odpor. Za svůj bojový úkol pokládají střežení svých obchodů a domů, a jestliže nepřítel rozstřílí jejich majetek na dálku granáty, jejich bojové nadšení patrně rychle pohasne. Kromě toho jsou silou organizovanou spíše proti vnitřnímu než proti vnějšímu nepříteli. Dokazují to všechny jejich tradice a devět z deseti jich je přesvědčeno, že takový vnitřní nepřítel se právě nyní skrývá v samém srdci Paříže a čeká jen na vhodnou příležitost, aby je napadl. Jsou to většinou ženatí lidé, nezvyklí strádání a nebezpečí, a dokonce už teď reptají proti přísné službě, která je nutí, aby každou třetí noc strávili na městských valech pod širým nebem. Mezi takovým vojskem by se snad našly roty nebo i prapory, které by si za jistých okolností vedly statečně. Jako na celek se však na ně nedá spoléhat, zejména při pravidelné a únavné službě.
Je-li tedy v Paříži takováto armáda, není divu, že se mnohem méně početná a značně rozptýlená německá vojska kolem města neobávají žádných útoků z této strany. Všechny srážky, k nimž zatím došlo, vskutku ukazují, že Pařížská armáda (je-li ji možno tak nazývat) není schopna bojovat v otevřeném poli. První velký útok na blokující vojska, k němuž došlo 19. září, byl víc než charakteristický. Sbor generála Ducrota, čítající asi 30 000 až 40 000 mužů, poutaly po půldruhé hodiny dva pruské pluky (7. a 47.), dokud jim nepřišly na pomoc dva bavorské pluky a dokud další bavorská brigáda nenapadla francouzský bok. Francouzi pak ve zmatku ustoupili a zanechali v rukou nepřítele redutu s osmi děly a velké množství zajatců. Na německé straně v této srážce rozhodně nebojovalo více než 15 000 mužů. Od té doby provádějí Francouzi své výpady zcela jinak. Vzdali se všech úmyslů utkávat se v pravidelných bitvách. Vysílají jen menší skupiny, které mají přepadat přední stráže a jiné malé oddíly; a vychází-li za linii pevnůstek brigáda, divize nebo ještě větší francouzský útvar, spokojuje se pouhou demonstrací. Tyto boje se nesvádějí ani tak proto, aby byla způsobena škoda nepříteli, jako spíše proto, aby se francouzští nováčci zacvičili v praktické bojové činnosti. Bezpochyby se tímto způsobem postupně zdokonalí, avšak z takto omezené praxe může těžit jen malá část těžkopádné lidské masy soustředěné v Paříži.
Provolání generála Trochuho ze 30. září jasně ukazuje, že si po boji z 19. září dokonale uvědomil, jaký je charakter vojska, kteremu velí. Dává samozřejmě téměř všechnu vinu řadovému vojsku a příslušníkům mobilní gardy spíš uznale poklepává na rameno. To však neznamená nic víc, než že mobilní gardu pokládá (a právem) za nejlepší součást svých vojsk. Jak jeho provolání, tak i změněná taktika uplatňovaná od té doby jasně dokazují, že nemá žádné iluze o schopnosti svých vojáků bojovat v otevřeném poli. Musí mimoto vědět, že všechna ostatní vojska, která Francii zbývají, ať už se jim říká Lyonská armáda[77], Loirská armáda nebo jinak, mají stejnou skladbu jako jeho vlastní vojska, a že je tudíž vyloučeno, aby mu nějaká armáda přišla na pomoc a vymanila Paříž z blokády či obležení. Je proto divné, když se dovídáme, že se prý Trochu v ministerské radě postavil proti návrhu na mírové jednání. Zpráva pochází jistě z Berlína, který není právě nejlepším zdrojem nestranných informací o tom, co se děje v Paříži. Ale ať už je tomu jakkoli, nemůžeme věřit, že Trochu doufá v úspěch. Když se v roce 1867 vyjadřoval k organizaci armády,[78] tvrdě se stavěl za plné čtyři roky vojenské služby u pluku a za tři roky vojenské povinnosti v záloze, jak tomu bylo za Ludvíka Filipa. Pokládal dokonce dobu vojenské služby v Prusku - dva či tři roky - za naprosto nepostačující pro přípravu dobrých vojáků. Ironie dějin ho nyní postavila do situace, kdy vede válku s úplnými nováčky - s lidmi, kteří jsou téměř bez výcviku a bez disciplíny - právě proti těm Prusům, které ještě včera označoval za vojáky vycvičené jen napůl, a že tuto válku vede poté, kdy se tito Prusové za jediný měsíc vypořádali s celou francouzskou pravidelnou armádou.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1762 ze 6. října 1870
Princip pruského vojenského systému
Před několika týdny jsme poukázali na to, že pruský systém odvodů do armády zdaleka není dokonalý.[d] Tvrdí, že udělá z každého občana vojáka. Podle pruských oficiálních prohlášení není armáda ničím jiným než "školou, v níž je celý národ vychováván pro válku". Avšak touto školou prochází jen velmi malé procento obyvatelstva. Vracíme se nyní k tomuto předmětu, abychom jej osvětlili několika přesnými čísly.
Podle tabulek pruského statistického úřadu[79] bylo v letech 1831-1854 odvedeno průměrně ročně 9,84 % mladých mužů podléhajících vojenské službě; k dispozici zůstávalo ročně 8,28 %; pro tělesné vady bylo naprosto neschopných služby 6,40 %; dočasně neschopných, kteří měli jít o rok později k nové prohlídce, bylo 53,28 %; zbytek byli nepřítomní nebo ti, kteří příslušeli k početně tak bezvýznamným kategoriím, že zde nebyli ani zaznamenáni. V těchto 24 letech tedy neprocházela národní válečnou školou ani desetina mladých občanů - a tomu se říká "národ ve zbrani"![80]
Z roku 1861 máme tato čísla: dvacetiletých mladých mužů z odvodního ročníku 1861 bylo 217 438; mladých mužů z dřívějších odvodních ročníků, kteří měli jít jcště znovu k odvodu, bylo 348 364; celkem 565 802. Z nich bylo nepřítomných 148 946 čili 26,32 %; zcela neschopných bylo 17 727 čili 3,05 %; zařazených do náhradní zálohy[81], tj. osvobozených od vojenské služby v době míru, ale podléhajících výzvě za války, bylo 76 590 čili 13,50 %; pro dočasnou neschopnost bylo do příštích odvodů osvobozeno 230 236 čili 40, 79 %; 22 369 čili 3,98 % bylo osvobozeno z jiných důvodů; zbývalo k dispozici pro armádu 69 934 čili 12,36 %; a z nich jen 59 459 čili 10,50 % bylo do řad armády skutečně povoláno.
Od roku 1866 se procento odvedenců každoročně povolávaných do armády nepochybně zvýšilo, toto zvýšení však nemohlo být nijak významné. Prochází-li nyní armádou 12 či 13 procent severoněmeckého mužského obyvatelstva, je to mnoho. Samozřejmě to neodpovídá ohnivým líčením "zvláštních zpravodajů" za mobilizace v Německu. Podle nich tehdy každý muž schopný služby oblékal stejnokroj a bral na rameno pušku nebo vsedal na svého koně; všechen obchodní ruch se zastavil, továrny byly zavřeny, krámy zamčeny, úroda nechána na polích nesklizena; všechna výroba zůstala stát, přestalo se kupovat a prodávat - zkrátka nastalo "mrtvo", obrovské vypětí národních sil, které by však už po několika měsících trvání muselo skončit úplným vyčerpáním celého národa. Civilní obyvatelstvo se skutečně měnilo ve vojáky v měřítku, které si lidé žijící mimo Německo nedovedli ani představit. Kdyby se však titíž pisatelé podívali na Německo nyní, když bylo odvoláno z občanského života do armády víc než milión lidí, zjistili by, že továrny pracují, úroda že je pod střechou, obchody a účtárny že jsou otevřeny. Pokud se výroba vůbec zastavila, nestalo se to pro nedostatek dělníků, ale pro nedostatek zakázek; na ulicích je možno vidět spousty zdravých chlapíků, kteří jsou právě tak schopni vzít pušku na rameno jako ti, kteří odešli do Francie.
Výše uvedená čísla to všechno vysvětlují. Počet těch, kteří prošli armádou, rozhodně nepřesahuje 12 procent všeho dospělého mužského obyvatelstva. Při mobilizaci proto nemůže být povoláno víc než oněch 12 procent, a plných 88 procent mužského obyvatelstva zůstává doma; část z nich je ovšem povolávána během války, aby doplnili mezery způsobené bitvami a nemocemi. Počet těchto dodatečně povolaných mužů snad dosahuje 2 až 3 procenta za půl roku, avšak obrovská většina mužů není nikdy povolána. "Národ ve zbrani" je prostě podvod.
Příčinu jsme vysvětlili už dříve. Tkví v tom, že dokud pruská dynastie a vláda budou trvat na své tradiční politice, nutně potřebují mít armádu, která je poslušným nástrojem této politiky. Podle pruských zkušeností je k tomu, aby se průměrný civilista vycepoval pro tento druh činnosti, nevyhnutelně zapotřebí tří let výcviku. Ani ti nejpedantičtější pruští kaprálové nikdy vážně netvrdili, že se pěšák - a pěšáci tvoří naprostou většinu armády - nenaučí všem svým vojenským povinnostem za dva roky; ale, jak bylo řečeno za debat v poslanecké sněmovně v letech 1861-1866, pravý vojácký duch a návyk bezpodmínečné poslušnosti se získá teprve v třetím roce služby. Výše vojenského rozpočtu je ovšem přesně stanovena, a proto čím delší je vojenská služba, tím méně rekrutů se může stát vojáky. Při dnešní tříleté službě vstupuje každoročně do armády 90 000 nováčků; při dvouleté službě by jich mohlo být 135 000 a při osmnáctiměsíční službě by mohlo být ročně povoláváno a cvičeno 180 000 mužů. Z čísel, která jsme dosud uvedli, jasně vyplývá, že je tu pro armádu k dispozici spousta tělesně schopných mužů, a z dalších vývodů to vyplyne ještě jasněji. Vidíme tak, že za frází o "národu ve zbrani" se skrývá budování velké armády sloužící politice kabinetu vůči zahraničí a reakci doma. "Národ ve zbrani" by rozhodně nebyl vhodným nástrojem pro Bismarcka.
Severoněmecký spolek[11] má téměř 30 000 000 obvyatel. Válečný stav jeho armády činí zaokrouhleně 950 000 mužů, což je pouze 3,17 procenta obyvatelstva. Mladých mužů, kteří dosáhli dvaceti let, je ročně asi 1,23 procenta obyvatelstva, tj. asi 360 000 lidí. Soudíme-li podle zkušenosti menších německých států, je plná polovina z nich buď hned, nebo během dvou dalších let schopna služby v poli; to je tedy asi 180 000 mužů. Z ostatních je značná část schopna posádkové služby, ty však prozatím nebudeme brát v úvahu. Pruské statistiky se s těmito údaji očividně rozcházejí, avšak v Prusku musejí být tyto statistické údaje z pochopitelných důvodů seřazovány tak, aby byl výsledek aspoň zdánlivě v souhlasu s iluzí o "národu ve zbrani". Ale i tady vychází pravda najevo. V roce 1861 jsme měli kromě 69 934 mužů schopných služby v armádě ještě 76 590 mužů zařazených do náhradní zálohy, čímž celkový počet mužů schopných vojenské služby vystoupil na 146 524; z nich*****však bylo do řad armády povoláno jen 59 459 čili 40 procent. Roz-hodně můžeme pokládat dobrou polovinu mladých mužů za schopnou služby v armádě. V tom případě by mohlo do řadového vojska vstupovat každoročně 180 000 odvedenců, kteří by pak, stejně jako dosud, mohli být po dobu 12 let znovu povoláni. Tak by vznikla branná moc čítající 2 160 000 vycvičených vojáků, tedy více než dvojnásobek současného stavu, a to i tehdy, budeme-li v nejširší míře počítat s úbytkem v důsledku úmrtí a jiných nahodilostí. Kdyby pak byla druhá polovina mladých mužů ještě jednou prohlédnuta po dosažení 25 let věku, bylo by z nich možno vybrat dalších 500 000 nebo 600 000 či ještě více vojáků vhodných pro posádkovou službu. Šest až osm procent obyvatelstva opravdu vycvičeného a ukázněného, které by mohlo být povoláno v případě napadení, a příslušné kádry pro celou tuto armádu udržované v pohotovosti i v míru, jak se to dělá nyní - to by skutečně byl "národ ve zbrani". Nebyla by to však armáda použitelná pro války v zájmu kabinetu, pro výboje nebo pro reakční politiku doma.
A přece by to všechno znamenalo jen uskutečnění pruských frází. Má-li už pouhé zdání národa ve zbrani takovou sílu, jakou sílu pak by musel mít ve skutečnosti? A můžeme si být jisti, že Francie v té či oné formě přemění toto zdání ve skutečnost, jestliže ji k tomu Prusko donutí svou vytrvalou výbojností. Francie se zorganizuje v národ vojáků a za několik let může drtivým množstvím svého vojska překvapit Prusko právě tak, jako Prusko překvapilo svět letos v létě. Může však Prusko učinit totéž? Zajisté, ale pak přestane být dnešním Pruskem. Získá na obranné síle, ale ztratí na síle útočné; bude mít víc vojáků, tito vojáci se však nebudou tak hodit pro vpád na počátku války; bude se muset vzdát svých dobyvačných myšlenek; a pokud jde o jeho nynější vnitřní politiku, byla by rovněž vážně ohrožena.
Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1764 z 8. října 1870
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a - tápavější. (Pozn. red.)
b - v zajetí fráze. (Pozn. red.)
c "Tam, kde nás opouští Rýn, začíná nebezpečí." (Pozn. red.)
d Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
71 Jde o události z válek šesté a sedmé koalice evropských států proti napoleonské Francii v letech 1813-1814 a 1815: Paříž kapitulovala poprvé 31. března 1814, po vítězstvích ruských a pruských vojsk nad francouzským vojskem hájícím město; podruhé kapitulovala bez boje před anglickými a pruským vojsky 3. července 1815.
72 19. září 1870 podnikl 14. francouzský sbor pod velením generála Ducrota výpad, který měl německým vojskům zabránit, aby obsadila strategicky důležité výšiny na jižní straně Paříže. Boje u Petit-Bicêtru a Châtillonu (nedaleko Meudonu) skončily porážkou a překotným ústupem francouzských vojsk; německá vojska pak bez dalších překážek dokončila obklíčen Paříže.
73 Jednání o příměří mezi Jules Favrem, který zastupoval vládu národní obrany, a Bismarckem se konalo 19. a 20.. září 1870 v Haute-Maison a Ferrières (zámky mezi Meaux a Paříží). Podle Bismarckových požadavků mělo být příměří uzavřeno za těchto podmínek: Bitche, Toul a Štrasburk měly kapitulovat, Paříž měla zůstat obklíčena anebo měla být některá z jejích klíčových pevnůstek vydána německým vojskům a mělo se pokračovat ve válečných akcích u Met. Jako podmínku pro uzavření mírové smlouvy kladl Bismarck odstoupení Alsaska a třetiny Lotrinska Německu. Když Favre tyto požadavky odmítl, bylo jednání přerušeno.
74 "Le Temps" z 24. září 1870.
75 Za druhého císařství byla v době míru všechna vojska jednoho vojenského okruhu podřízena pravomoci jediného společného velitele, který měl funkci velitele armádního sboru a mohl tato vojska nasazovat k podpoře současného režimu a k potlačení revolučních hnutí mas. Avšak pokud šlo o rozmístění, organizaci a výcvik vojska, byly jeho pravomoci velmi omezeny. Stálé armádní sbory a armády měly být formovány jen v případě války, což způsobilo, že byly organizačně slabé, a mělo to i nepříznivý vliv na jejich bojovou přípravu.
76 Jde o knihu Théophila Lavallée, "Les frontières de la France" ["Francouzské hranice"], Paříž 1864.
77 Jako Lyonská armáda se v tisku označovaly jednotky 24. francouzského sboru, které se v tomto městě zformovaly. Později se sbor stal součástí Východní (1. Loirské) armády Bourbakiho.
78 Engels má na mysli Trochuho knihu "L'Armée française en 1867" ["Francouzská armáda v roce 1867"], Paříž 1867.
79 Uvedené tabulky byly uveřejněny v "Zeitschrift des königlich preussischen statistischen Bureaus" ["časopis královské pruské statistické kanceláře"], Berlín, roč. IV, čís. 3, březen 1864.
80 "Národ ve zbrani" - rozšířené označení pruských ozbrojených sil, jehož se používalo jak v buržoazní a junkerské vojenské literatuře, tak i v úředních dokumentech. Engels nejednou zdůrazňoval, že pruská armáda rozhodně nebyla "národ ve zbrani", ale naopak stála proti lidovým masám a sloužila jako nástroj dobyvačné politiky pruského buržoazně junkerského státu. Pruský vojenský systém Engels podrobně zkoumá v článku "Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana" (viz Marx-Engels, Spisy 16).
81 Náhradní zálohou se v pruské armádě nazývala záloha branců, kteří dostali odklad pro nepatrné tělesné vady nebo ze zvláštních rodinných důvodů. Do náhradní zálohy byli branci zařazováni na 12 let a za války se z ní formovaly záložní jednotky.