Marxistický internetový archiv - Česká sekce
{156} Haagský kongres Mezinárodního dělnického sdružení 2.-7. září 1872[161]
Zpráva generální rady pátému výročnímu kongresu Mezinárodního dělnického sdružení, konanému v Haagu ve dnech 2.-7. září 1872
Zpráva o Alianci socialistické demokracie předložená jménem generální rady haagskému kongresu
Rezoluce všeobecného kongresu konaného v Haagu ve dnech 2.- 7. září 1872
I. Rezoluce o stanovách
II. Rezoluce o organizačním řádu
III. Rezoluce o mezinárodních stycích spolků odporu
IV. Rezoluce o přijetí sekcí
V. Přezkoumání pokladní zprávy generální rady
VI. Plné moci udělené generální radou a federálními radami
VII. Rezoluce o Alianci
VIII. Sídlo a složení příští generální rady
IX. Místo příštího kongresu
X. Komise pro redakci protokolů
Karel Marx
{161} Zpráva generální rady pátému výročnímu kongresu Mezinárodního dělnického sdružení,
konanému v Haagu ve dnech 2.-7. září 1872[162]
Občané,[a]
od našeho posledního kongresu v Basileji změnily tvář Evropy dvě velké války: francouzsko-německá válka a občanská válka ve Francii. Obě tyto války předcházela třetí válka, provázela je a pokračuje ještě po nich - válka proti Mezinárodnímu dělnickému sdružení.
Pařížští členové[b] Internacionály řekli francouzskému lidu veřejně a důrazně, že hlasovat pro plebiscit znamená hlasovat pro despotismus doma a pro válku za hranicemi.[163] V předvečer plebiscitu[164], 29. dubna 1870, byli pozatýkáni pod záminkou, že se účastnili spiknutí, jehož cílem údajně bylo zavraždit Ludvíka Bonaparta. Současně byli zatýkáni členové Internacionály v Lyonu, Rouenu, Marseille, Brestu a jiných městech. Generální rada ve svém prohlášení z 3. května 1870 konstatovala:[165]
{162}"Toto poslední spiknutí se důstojně řadí po bok oběma předchozím, z nichž už se stala všeobecně známá groteska. Rozruch kolem našich francouzských sekcí a násilná opatření proti nim slouží výhradně jedinému cíli, a to jsou machinace s plebiscitem."[c]
A skutečně také po pádu prosincového císařství zveřejnili jeho nástupci ve vládě doklady o tom, že toto poslední spiknutí vyrobila sama bonapartovská policie[166] a že krátce před plebiscitem řekl Ollivier v důvěrném oběžníku svým podřízeným přímo:
"Vůdci Internacionály musejí být zatčeni, jinak by plebiscit nemohl uspokojivě proběhnout."
Jakmile fraška s plebiscitem skončila, soudci Ludvíka Bonaparta skutečně také 8. července odsoudili členy pařížské federální rady, avšak pouze za přečin příslušnosti k Internacionále, a ne za účast na fiktivním spiknutí.[167] Bonapartovská vláda považovala tedy za nutné zahájit nejničivější válku, jaká kdy Francii postihla, předběžným tažením proti francouzským sekcím Mezinárodního dělnického sdružení. Nesmíme zapomínat, že dělnická třída ve Francii se pozvedla jako jeden muž a plebiscit odmítla. Nesmíme zapomínat ani na to, že "burzy, ministerské kabinety, vládnoucí třídy a tisk Evropy oslavovaly plebiscit jako skvělé vítězství francouzského císaře nad francouzskou dělnickou třídou" (Adresa generální rady o občanské válce z 23. července 1870).[168]
Několik týdnů po plebiscitu, když bonapartistický tisk začal ve francouzském lidu rozdmýchávat válečné vášně, pařížští členové Internacionály, kteří se nedali zastrašit vládními perzekucemi, vydali 12. července výzvu "K dělníkům všech národů", připravovanou válku odsoudili jako "nesmyslný zločin" a "svým bratřím v Německu" říkali, že
"jediným důsledkem našeho rozkolu by bylo naprosté vítězství despotismu na obou březích Rýna". "My, členové Mezinárodního dělnického sdružení," prohlašovali, "neznáme žádné hranice."[169]
Jejich výzva se setkala v Německu s nadšenou odezvou, takže generální rada mohla plným právem konstatovat:
"Už sama tato skutečnost, že zatímco oficiální Francie a oficiální {163} Německo se řítí do bratrovražedného boje, francouzští a němečtí dělníci si posílají navzájem poselství míru a dobré vůle, už tato významná skutečnost, nemající obdoby v dějinách, otvírá vyhlídku na jasnější budoucnost. Dokazuje, že v protikladu ke staré společnosti s její ekonomickou bídou a s jejím politickým šílenstvím vzniká nová společnost, jejíž mezinárodní zásadou bude mír, poněvadž v každém národě bude vládnout táž zásada - práce. Průkopníkem této nové společnosti je Mezinárodní dělnické sdružení" (Adresa z 23. července 1870).
Až do vyhlášení republiky zůstali členové pařížské federální rady ve vězení, zatímco ostatní členové Sdružení byli luze denně označováni jako zrádci placení Pruskem.
Když kapitulací u Sedanu druhé císařství skončilo - stejně jako začalo - parodií, vstoupila francouzsko-německá válka do svého druhého stadia. Stala se z ní válka proti francouzskému lidu. Prusko po všech svých opětovných slavnostních prohlášeních, že se chopilo zbraně jen proto, aby odrazilo cizí agresi, odhodilo nyní masku a vyhlásilo dobyvačnou válku. Od té chvíle muselo bojovat nejen proti republice ve Francii, ale zároveň proti Internacionále v Německu. Průběh tohoto boje zde můžeme jen načrtnout.
Ihned po vyhlášení války byl na většině území Severoněmeckého spolku (Hannoversko, Oldenbursko, Brémy, Hamburk, Brunšvicko, Šlesvik-Holštýn, Meklenbursko, Pomořany a provincie Prusko) vyhlášen stav obležení a uvedené oblasti byly odevzdány do něžné péče generála Vogela z Falckensteinu. Tento stav obležení vyhlášený jako obranné opatření proti cizí invazi se okamžitě proměnil ve válečný stav proti německým členům Internacionály.
Na druhý den po vyhlášení republiky v Paříži vydal brunšvický ústřední výbor německé Sociálně demokratické dělnické strany, který v mezích daných místními zákony tvoří sekci Internacionály, manifest (5. září), v němž vyzýval dělnickou třídu, aby se všemi prostředky, jež má k dispozici, postavila proti rozkouskování Francie, aby pro ni požadovala čestný mír a agitovala za uznání francouzské republiky.[170] Zamýšlenou anexi Alsaska a Lotrinska odsuzoval manifest jako zločin, který by měl za následek, že by se z celého {164} Německa stala pruská kasárna a z války stálá evropská instituce. 9. září dal Vogel z Falckensteinu členy brunšvického výboru zatknout a v řetězech dopravit 600 mil daleko do pruské pevnosti Lötzenu na ruských hranicích; potupné zacházení, jemuž byli vystaveni, mělo zastřít okázalé hoštění císařského hosta ve Wilhelmshóhe.[171] Když ani zatýkání, vypovídání dělníků z jednoho německého státu do druhého, zákaz vydávání proletářských novin, brutalita vojska a všemožné policejní šikanování nezabránily internacionální avantgardě německé dělnické třídy, aby jednala v duchu brunšvického manifestu, zakázal Vogel z Falckensteinu ukazem z 21. září všechna shromáždění Sociálně demokratické strany. Tento zákaz byl zrušen dalším nařízením z 5. října, v němž přímo přikazuje policejním špiclům, aby jej osobně upozorňovali na každého, kdo by veřejnými demonstracemi povzbuzoval Francii v jejím odporu proti mírovým podmínkám, které jí předložilo Německo, aby mohl takové lidi zneškodnit na celou dobu trvání války.
Pruský král přenechal starosti s válkou za hranicemi Moltkovi a dal nový směr válce doma. Podle jeho osobního příkazu ze 17. října měl Vogel z Falckensteinu předat své lötzenské zajatce brunšvickému krajskému soudu, který měl bud nalézt právní podklady pro jejich zatčení, nebo je vrátit pod spolehlivý dohled obávaného generála.
Postup Vogela z Falckensteinu byl ovšem napodobován v celém Německu, zatímco Bismarck si v diplomatickém oběžníku tropil posměch z Evropy, když se v něm rozhořčeně zastával práva na svobodu mínění, tisku a shromažďování pro mírovou stranu ve Francii. A právě ve dnech, kdy požadoval svobodně zvolené Národní shromáždění pro Francii, dal v Německu zavřít do vězení Bebela a Liebknechta kvůli tomu, že v opozici proti němu zastupovali v německém parlamentu Internacionálu, a také aby je v nastávajících všeobecných volbách odklidil z cesty.[172]
Jeho pán, Vilém Dobyvatel, mu přitom poskytl podporu, neboť vydal z Versailles dekret, jímž se prodlužoval stav obležení, tj. neplatnost všech občanských zákonů, na celou dobu voleb. Ve skutečnosti se král rozhodl zrušit stav obležení v Německu teprve dva měsíce po uzavření míru s Francií. Tvrdošíjnost, s níž {165} trval na válečném stavu doma, a opakované osobní vměšování do záležitostí jeho vlastních německých zajatců dokazují, jakou hrůzu zakoušel - za dunění vítězných zbraní a fanatického jásotu celé buržoazie - z rostoucí strany proletariátu. Byl to nedobrovolný hold fyzického násilí morální síle.
Jestliže válka proti Internacionále byla až dosud lokalizována, nejdříve ve Francii - od plebiscitu do pádu císařství, a pak v Německu - po celou dobu odporu republiky proti Prusku, stala se od povstání Pařížské komuny a po jejím pádu válkou všeobecnou.
6. června 1871 vydal Jules Favre svůj cirkulář zahraničním mocnostem, v němž žádal vydání emigrantů[d] Komuny jako sprostých zločinců a všeobecné křížové tažení proti Internacionále jako nepříteli rodiny, náboženství, pořádku a majetku, které sám tak vhodně reprezentuje.[173] Rakousko a Uhry se tohoto hesla ihned chopily. 13. června byla provedena razie u domnělých vůdců Dělnického spolku v Pešti, jejich písemnosti byly zabaveny, oni sami zatčeni a stíháni pro velezradu.[174] Několik delegátů vídeňské Internacionály, kteří právě byli na návštěvě v Pešti, bylo převezeno do Vídně, aby tam proti nim bylo postupováno obdobně. Beust žádal a dostal ještě dodatečně od svého parlamentu 30 000 liber št.
"na výdaje za politické informace, které se staly nezbytnějšími než kdy jindy následkem nebezpečného rozšíření Internacionály po celé Evropě".
Od této chvíle zavládla v Rakousku a Uhrách proti dělnické třídě pravá hrůzovláda. Rakouská vláda se ještě v poslední agónii křečovitě drží staré výsady hrát donkichota evropské reakce.
Několik týdnů po cirkuláři Jules Favra předložil Dufaure své statkářské sněmovně návrh zákona, který je dnes už v platnosti a podle něhož se trestá jako zločin pouhá příslušnost k Mezinárodnímu dělnickému sdružení nebo uznávání jeho zásad. Thiers jako svědek se před statkářskou komisí pro Dufaurův návrh zákona vychloubal, že se zákon zrodil v jeho geniální hlavě a že je první, kdo objevil spolehlivý všelék - jednat s členy Internacionály tak, jako jednala španělská inkvizice s kacíři. Ale ani v tom si nemůže dělat nároky na původnost. Dávno před tím, než byl nazván zachráncem společnosti, přišly vídeňské soudy s pravým výkladem {166} zákona, který mají vládnoucí třídy uplatňovat proti členům Internacionály.
26. července 1870 byli nejvýznačnější členové rakouské proletářské strany uznáni vinnými velezradou a odsouzeni k mnohaletému těžkému žaláři, zostřenému jedním postním dnem měsíčně. V odůvodnění rozsudku se říkalo:
"Zatčení sami přiznávají, že přijali program německého dělnického sjezdu v Eisenachu (1869) a řídili se jím. Tento program v sobě zahrnuje program Internacionály. Internacionála usiluje o osvobození dělnické třídy z panství majetné třídy a z politické závislosti. Toto osvobození je neslučitelné s nynějším zřízením rakouského státu. Proto každý, kdo přijímá a rozšiřuje zásady programu Internacionály, dopouští se činů připravujících svržení rakouské vlády a dopouští se tudíž velezrady."
27. listopadu 1871 byl vynesen rozsudek nad členy brunšvického výboru. Byly jim uloženy různě dlouhé tresty vězení. Soud se výslovně odvolával na odůvodnění rozsudku vyneseného ve Vídni jako na precedens.
V Pešti byli obžalovaní členové Dělnického spolku postaveni před soud 22. dubna 1872, když se s nimi téměř rok zacházelo stejně hanebně, jako zacházela britská vláda s feniany[175]. I zde vyzval státní návladní soud, aby proti nim použil výklad zákona uplatněný ve Vídni. Přesto však byli osvobozeni.
V Lipsku byli Bebel s Liebknechtem 27. března 1872 odsouzeni ke dvěma rokům vězení v pevnosti za pokus o velezradu na podkladě výkladu zákona uplatněného ve Vídni. Jediný rozdíl v tomto případě byl, že výklad uplatněný jedním vídeňským soudcem byl sankcionován v Sasku porotou.
V Kodani byli 5. května zatčeni tři členové ústředního výboru Internacionály, Brix, Pio a Geleff, protože prohlásili, že jsou pevně rozhodnuti uspořádat přes policejní zákaz shromáždění pod širým nebem. Teprve ve vazbě jim bylo sděleno, že se obžaloba proti nim rozšiřuje, že socialistické ideje jsou už samy o sobě neslučitelné s existencí dánského státu a že tedy už pouhé jejich propagování je zločinem proti dánské ústavě. Zase takový výklad zákona jako ve Vídni! Obžalovaní čekají dosud ve vězení na přelíčení.
Belgická vláda, jež se tak vyznamenala tím, že s plným porozuměním odpověděla na požadavek Jules Favra o vydání komunardů, {167} si pospíšila předložit prostřednictvím Maloua pokrytecký plagiát Dufaurova zákona.
Jeho svatost papež Pius IX. dal průchod svým citům v proslovu k deputaci Švýcarských katolíků:
"Vaše republikánská vláda," řekl, "se cítí povinna přinášet těžké oběti takzvané svobodě. Značnému počtu osob nejhoršího druhu poskytuje azyl. Trpí v zemi sektu Internacionály, která by chtěla naložit s celou Evropou tak, jako naložila s Paříží. Těchto pánů z Internacionály, kteří však vůbec žádnými pány nejsou, je třeba se obávat, neboť pracují ve prospěch odvěkého nepřítele Boha a lidského pokolení. K čemu by bylo dobré je ochraňovat? Za ně je třeba se modlit."
Napřed je pověste a pak se za ně pomodlete!
Podporováni Bismarckem, Beustem a Stieberem, pruským vrchním špiclem, sešli se rakouský a německý císař začátkem září 1871 v Salcburku se zjevným cílem založit svátou alianci proti Mezinárodnímu dělnickému sdružení.
"Taková evropská aliance," prohlásila "Norddeutsche Zeitung"[176], Bismarckův osobní moniteur[e], "je jedinou záchranou státu, církve, vlastnictví a civilizace, zkrátka všeho toho, co vytváří evropské státy."
Ve skutečnosti šlo Bismarckovi o to, zajistit si spojence pro hrozící válku s Ruskem, a Internacionálou jen mával Rakousku před očima, jako se mává býkovi kusem rudé látky.
Lanza zakázal Internacionálu v Itálii prostým dekretem. Sagasta ji postavil ve Španělsku mimo zákon,[177] domnívaje se pravděpodobně, že se tím zalíbí anglické burze. Ruská vláda, která po zrušení nevolnictví byla dohnána k riskantním prostředkům - dnes dělat ustrašené ústupky požadavkům lidu a zítra je zase odvolávat - nalezla ve všeobecné štvanici proti Internacionále záminku k zostření reakce doma. V zahraničí ve snaze proniknout do tajů našeho Sdružení se jí podařilo přimět švýcarského soudce, aby v přítomnosti ruského špióna provedl domovní prohlídku u Utíná, ruského člena Internacionály a redaktora ženevské "Égalité", orgánu naší Románské federace.[178] Jedině agitace švýcarských členů Internacionály zabránila švýcarské republikánské vládě v tom, aby vydala Thiersovi emigranty Komuny.
{168} Konečně páně Gladstonova vláda, když nemohla zakročit ve Velké Británii, projevila svou dobrou vůli alespoň policejním terorem proti našim právě se tvořícím sekcím v Irsku a tím, že svým zástupcům v zahraničí přikázala sbírat informace o Mezinárodním dělnickém sdružení.
Jenže všechny represálie, které byl schopen vymyslet spojený důmysl evropských vlád, nejsou ničím proti pomlouvačnému tažení, které rozpoutaly síly lži civilizovaného světa. Apokryfní příběhy a mystérie Internacionály, nestoudné padělky veřejných dokumentů i soukromých dopisů, senzační telegramy následovaly rychle jeden za druhým; najednou se otevřela všechna stavidla pomluv, která měl k dispozici prodejný "ctihodný" tisk, a vychrlila záplavu sprostoty, aby utopila prokletého nepřítele. Toto pomlouvačně tažení nemá v dějinách obdoby, neboť se rozpoutalo opravdu v mezinárodním měřítku a vládnoucí třídy všech názorových odstínů je vedly v dokonalé vzájemné shodě. Když vypukl velký požár v Chicagu, telegraf po celém světě hlásal, že je to ďábelské dílo Internacionály; je vskutku podivuhodné, že se jejímu démonickému působení nepřisuzoval také uragán, který zpustošil Západní Indii.
Ve svých dřívějších výročních zprávách podávala generální rada obvykle přehled o úspěších, jichž Sdružení dosáhlo od posledního kongresu. Zajisté, občané,[f] pochopíte důvody, které nás vedou k tomu, že tentokrát od toho upouštíme. Kromě toho zprávy delegátů z různých zemí, kteří nejlépe vědí, jak daleko mohou zajít, tuto mezeru do jisté míry vyplní. My se omezíme na konstatování, že od basilejského kongresu a zejména od londýnské konference v září 1871 se Internacionála rozšířila mezi Iry v Anglii a v samém Irsku, v Holandsku, Dánsku a Portugalsku, že se pevně zorganizovala ve Spojených státech a má odbočky v Buenos Aires, v Austrálii a na Novém Zélandě.
Rozdíl mezi dělnickou třídou bez Internacionály a dělnickou třídou s Internacionálou se ukáže nejnázorněji, ohlédneme-li se zpět do roku 1848. Trvalo léta, než dělnická třída sama pochopila, že červnové povstání z roku 1848 bylo dílem jejího vlastního předvoje. Pařížskou komunu už s radostí uvítal proletariát celého světa.
{169} Vy, delegáti dělnické třídy, se scházíte, abyste upevnili bojovou organizaci společnosti, jejímž cílem je emancipace práce a odstranění národnostních nešvarů. Skoro ve stejné chvíli se scházejí v Berlíně korunované hlavy starého světa, aby ukovaly nové okovy a vymyslely nové války.[179]
Ať žije Mezinárodní dělnické sdružení!
Napsal K. Marx koncem srpna 1872
Otištěno jako leták "Offizieller
Bericht des Londoner Generalrats,
verlesen in öffentlicher Sitzung
des Internationalen Kongresses",
Brunšvik 1872, a v listech "Der Volksstaat",
čís. 75 z 18. září 1872,
"La Liberté", čís. 39 z 29. září 1872,
"L'Internationale", čís. 195 ze 6. října 1872,
"La Emancipación", čís. 68 a 69 z 5. a 13. října 1872,
a "The International Herald",
čís. 27, 28 a 29 z 5., 12. a 19. října 1872Podle textu v "The International Herald",
srovnaného s textem
německého letáku
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a V letáku a ve "Volksstaatu" je místo "Občané" "Dělníci". (Pozn. red.)
b V listech "Internationale", "Liberté" aj. začíná tato věta takto: "Když císařství žádalo Francii, aby je sankcionovala novým plebiscitem, pařížští členové..." (Pozn. red.).
c V letáku a ve "Volksstaatu" následuje věta: "Měli jsme pravdu." (Pozn. red.)
d V letáku a v listu "Volksstaat" je místo "emigrantů" "členů". (Pozn. red.)
e - oficiální list. (Pozn. red.)
f V letáku a ve "Volksstaatu" je místo "občané" "dělníci". (Pozn. red.)
161 Haagský kongres se konal ve dnech 2.-7. září 1872. Jeho nejdůležitějším úkolem bylo potvrdit svým usnesením rezoluci "O politické činnosti dělnické třídy" a rezoluci proti sektářským sekcím. Přijetí těchto rezolucí na londýnské konferenci roku 1871 znamenalo velké vítězství marxismu v boji za vytvoření proletářské strany a zasadilo zdrcující úder všem živlům nepřátelským dělnickému hnutí, především bakuninovcům. Proto se bakuninovci a ostatní maloburžoazní živly, které se k nim přidaly, postavili na podzim 1871 a zejména v létě 1872 před haagským kongresem proti těmto usnesením i proti generální radě, která usilovala o jejich provádění.
Marx a Engels vynaložili na přípravu haagského kongresu obrovské úsilí, aby sjednotili proletářské revoluční síly. Na zasedáních generální rady byly za jejich aktivní účasti projednány a přijaty návrhy na změny ve stanovách a v organizačním řádu Internacionály, které pak byly předloženy kongresu, zejména návrh, aby do stanov byla pojata rezoluce "O politické činnosti dělnické třídy" a rezoluce o rozšíření pravomoci generální rady.
Ve srovnání s předchozími kongresy bylo zastoupení členstva na haagském kongresu největší. Zúčastnilo se ho 65 delegátů z 15 národních organizací. Kongres dovršil mnohaletý boj Marxe, Engelse a jejich spolupracovníků proti všem odrůdám maloburžoazního sektářství v dělnickém hnutí. Anarchističtí předáci byli z Internacionály vyloučeni. Usnesení haagského kongresu se stala základem, na němž mohly být v budoucnu vybudovány samostatné národní politické strany dělnické třídy.
162 Na zasedání výkonného výboru 19. července 1872 bylo Marxovi uloženo, aby napsal zprávu generální rady pátému kongresu Mezinárodního dělnického sdružení a aby na kongresu v Haagu přednesl referát. Text Marxovy zprávy byl schválen na zasedání generální rady koncem srpna 1872. Na veřejném zasedání haagského kongresu 5. září přečetl Marx zprávu německy; předtím upozornil přítomné, že je nucen dotknout se práce Internacionály jen všeobecně, poněvadž zpráva je určena pro tisk. Pak přečetli zprávu generální rady tajemníci kongresu ve francouzském, anglickém a holandském znění, načež byla schválena všemi delegáty kromě španělských, kteří se jako členové Aliance zdrželi hlasování. Text zprávy byl otištěn v anglickém, německém, belgickém, španělském a švýcarském tisku Internacionály a vyšel jako leták německy.
163 "Manifeste antiplébiscitaire des sections parisiennes fédérées de l'internationale et de la chambre fédérale des sociétés ouvrières à tous les travailleurs français" ["Manifest federace pařížských sekcí Internacionály a federální komory dělnických spolků proti plebiscitu ke všem francouzským dělníkům"], Paříž 1870, byl otištěn v "La Marseillaise", čís. 25 z 24. dubna 1870.
164 23. dubna 1870 vydala francouzská vláda dekret o uspořádání plebiscitu, kterým chtěla upevnit své otřesené postavení. Otázky byly formulovány tak, že nebylo možné vyslovit se proti politice druhého císařství a nevyjádřit se tím zároveň i proti veškerým demokratickým reformám. Plebiscit se konal 8. května 1870.
165 Prohlášení generální rady z 3. května 1870 o pronásledování členů francouzských sekcí napsal Marx. (Viz Marx-Engels, Spisy 16.)
166 Marx se odvolává na "Papiers et correspondance de la famille impériale" ["Dokumenty a korespodence císařské rodiny"], které vyšly v letech 1870 až 1871 ve dvou svazcích v Paříži. V prvním svazku jsou depeše ministra Olliviera s příkazem k zatčení členů Internacionály.
167 V třetím procesu proti členům pařížské organizace Internacionály (probíhal od 22. června do 8. července 1870) bylo obžalováno 38 osob, mezi nimi Varlin (tomu se podařilo se ukrýt), Frankel, Johannard, Avrial, Chalain a další vedoucí činitelé dělnického hnutí. Obžalovaní byli odsouzeni k vězení od 1 roku do 2 měsíců a k pokutám.
168 Viz Marx-Engels, Spisy 17, První adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce.
169 Výzva vyšla ve francouzském listu "Le Réveil", čís. 409 z 12. července 1870. Podepsalo ji 150 členů Internacionály. Byla otištěna také v řadě orgánů Internacionály.
170 Brunšvický výbor německé Sociálně demokratické dělnické strany vydal 5. září 1870 manifest "Všem německým dělníkům". Manifest vyšel v listu "Volksstaat", čís. 73 z 11. září 1870. Avšak ještě před jeho otištěním byl 9. září celý brunšvický výbor zatčen.
171 Ve Wilhelmshohe nedaleko Kasselu, v letohrádku pruských králů, se od 5. září 1870 do 19. března 1871 zdržoval císař Napoleon III. se svým doprovodem jako pruský zajatec.
172 26. listopadu 1870, když se v německém Říšském sněmu jednalo o nových finančních úvěrech na válku s Francií, požadovali Bebel a Liebknecht, aby tyto úvěry byly odmítnuty a aby s Francouzskou republikou byl co nejdříve uzavřen mír bez anexí. 17. prosince 1870 byl Bebel zatčen a o něco později také Liebknecht.
Přesto však byl Bebel ve všeobecných volbách v březnu 1871 znovu zvolen za poslance Říšského sněmu.
173 6. června 1871 rozeslal Jules Favre cirkulář, kterým vyzýval všechny vlády ke společnému boji s Internacionálou. Cirkulární depeše diplomatickým zástupcům Francie v cizině, která žádala vydání emigrantů Komuny jako zločinců, byla datována 26. května 1871 (viz též poznámku [10] a [60]).
174 Všeobecný dělnický spolek - první socialistická organizace v Uhrách; působil v hlavním městě Uher Pešti a ve větších uherských průmyslových centrech. Propagoval socialismus a vedl stávkový boj dělnictva. Předáci spolku (Károly Farkas, Antal Ihrlinger, Viktor Külföldy a jiní) vstoupili do uherské sekce Mezinárodního dělnického sdružení a byli ve styku s rakouskými a německými sociálními demokraty i přímo s Marxem. 11. června 1871 uspořádal spolek manifestaci solidarity s Pařížskou komunou. Nato vláda spolek rozpustila a jeho předáky spolu se zástupci rakouského dělnického hnutí, kteří přijeli z Vídně, na základě obvinění z velezrady zatkla. Pro nedostatek důkazů a na nátlak veřejného mínění však museli být obžalovaní opět propuštěni na svobodu.
175 Feniané byli příslušníci tajné organizace irského revolučního bratrstva, které vzniklo koncem padesátých let mezi irskými emigranty v Americe a pak i v samém Irsku. Feniané bojovali za nezávislost Irska a za vytvoření irské republiky. Objektivně hájili zájmy irského rolnictva, svým sociálním složením však patřili převážně k městské maloburžoazii a demokratické inteligenci. Po neúspěšném pokusu fenianů o povstání roku 1867 uvrhla anglická vláda do žaláře stovky Irů a surově zacházela se zatčenými. Byli při výsleších mučeni a odsuzováni k smrti hladem. Marx a Engels sice nejednou zdůrazňovali slabiny fenianského hnutí a kritizovali feniany pro jejich spikleneckou taktiku, sektářské a buržoazně nacionalistické chyby, ale vysoce hodnotili revoluční charakter tohoto hnutí a snažili se je dostat na cestu masových akcí a společného postupu s anglickým dělnickým hnutím. Generální rada vystoupila na ochranu zatčených a veřejně protestovala proti surovému zacházení s nimi. Marx a Engels ve svých článcích a vystoupeních soustavně odhalovali kolonizátorskou politiku anglické vlády (viz Marx - Engels, Spisy 16, Feniané uvěznění v Manchesteru a Mezinárodní dělnické sdružení, Anglická vláda a uvěznění feniané, Náčrt přednášky o irské otázce, přednesené 16. prosince 1867 v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně a Záznam dvou Marxových řečí o politice britské vlády vůči irským vězňům).
176 "Norddeutsche Allgemeine Zeitung" ["Severoněmecké všeobecné noviny"] - konzervativní deník; v šedesátých až osmdesátých letech oficiální orgán Bismarckovy vlády; vycházel v Berlíně v letech 1861-1918.
177 Italský ministr vnitra přikázal v cirkuláři ze 14. srpna 1871, aby byly rozpuštěny sekce Internacionály. Na základě tohoto cirkuláře byla 20. srpna rozbita jediná velká sekce Internacionály v Itálii, neapolská.
Vlednu 1872 vydal také španělský ministr vnitra Sagasta cirkulář, přikazující rozpustit organizace Internacionály. Tyto cirkuláře byly do jisté míry odpovědí italské a španělské vlády na výzvu Jules Favra ke společnému boji s Internacionálou.
178 Domovní prohlídka u Utina a prohlídka soukromých písemností a dokumentů Internacionály byla provedena ve dnech 26.-28. ledna 1872. Proti tomuto důkazu spiknutí všech evropských vlád proti Internacionále ostře protestovala kantonální rada ženevských sekcí, která o tom přijala na svém zasedání 6. února zvláštní rezoluci. Generální rada zase přijala 20. února Marxem a Engelsem napsané "Prohlášení generální rady k policejní zvůli švýcarských úřadů" (viz Marx-Engels, Spisy 17), které bylo uveřejněno v tiskových orgánech Internacionály.
179 Je míněna schůzka německého, rakousko-uherského a ruského císaře v Berlíně v září 1872, která byla pokusem o obnovení reakčního spolku těchto států; mezi otázkami, jež se na této schůzce projednávaly, byla také otázka společného boje proti revolučnímu hnutí.