Haagský kongres (Dopis Bignamimu)

Bedřich Engels

{197} Haagský kongres (Dopis Bignamimu)

Londýn 1. října 1872

Drahý Bignami,

ve dnech 2. až 7. září zasedalo v Haagu 64 delegátů Mezinárodního dělnického sdružení. Z těchto delegátů 16 zastupovalo Francii, 10 Německo, 7 Belgii, 5 Anglii, 5 Ameriku, 4 Holandsko, 4 Španělsko, 3 Románskou federaci (Švýcarsko), 2 Jurskou federaci (idem), 1 Irsko, 1 Rakousko, 1 Uhry, 1 Polsko, 1 Portugalsko, 1 Austrálii a 2 Dánsko. Podle národností bylo 20 Francouzů, 16 Němců, 8 Belgičanů, 6 Angličanů, 1 Polák, 1 Ir, 1 Korsičan, 1 Dán.^[196]

Ověřování mandátů trvalo přes dva dny. Touto formou se projednaly všechny vnitřní otázky, kterými se Internacionála zabývala od posledního kongresu, a téměř vždycky šlo o činnost generální rady.

Ze tří mandátů občana Lafargua, zástupce Portugalska a dvou místních španělských federací, se mandát Nové madridské federace setkal s námitkami jiných španělských delegátů. Nová madridská federace, kterou vytvořili členové Internacionály vyloučení svévolně a v rozporu se stanovami ze staré federace, nebyla španělskou federální radou uznána; obrátila se na londýnskou generální radu a ta ji uznala.^[a]

Kongres jednomyslně potvrdil toto rozhodnutí.

{198} Šest delegátů, které podle praxe předešlých kongresů vyslala generální rada a kteří ostatně všichni až na jednoho byli vybaveni ještě dalšími mandáty, bylo schváleno. Delegát ženevské sekce revoluční propagandy a akce, sekce, kterou generální rada neuznala, byl zbaven mandátu na celou dobu trvání kongresu a sekce nebyla uznána.^[b] Čtyřem delegátům Španělské federace byla účast povolena, teprve když zaplatili dlužné příspěvky generální radě za rok 1871-1872. Konečně delegát 12. newyorské sekce, jež byla generální radou suspendována, nebyl na kongres připuštěn, třebaže jeho projev trval déle než hodinu. Všechna tato rozhodnutí, přijatá většinou tří čtvrtin hlasů, svědčila rovněž o důvěře ke generální radě, jejíž "autoritářskou" činnost (jak se komusi zlíbilo ji nazvat) kongres drtivou většinou schválil.

Po těchto diskusích, jež urovnaly mnoho sporů v řadách Internacionály a rozhodně tedy nebyly bez užitku, se hned přešlo k otázce generální rady samé. Má být zrušena? A v případě, že zůstane zachována, je záhodno ponechat jí stejnou autoritu, nebo z ní učinit pouhé korespondenční a statistické byro, tj. jakousi boîte aux lettres^[c]? Odpověď kongresu je jednoznačná. Článek 2 kapitoly II organizačního řádu byl formulován takto: "Generální rada je povinna plnit rezoluce kongresů." Haagský kongres k tomu dodal: "A dbát o to, aby v každé zemi byly přísně dodržovány zásady, všeobecné stanovy a organizační řád Internacionály."^[d] (40 delegátů hlasovalo pro tento dodatek, 5 proti, 11 se zdrželo hlasování.)

Článek 6 téže kapitoly, který dává generální radě právo suspendovat některou sekci, byl formulován takto :

"Článek 6. - Generální rada má rovněž právo suspendovat až do příštího kongresu odbočky, sekce, federální rady nebo výbory a federace Internacionály.

Avšak u sekcí, jež jsou členy některé federace, může použít tohoto práva, teprve když se napřed poradila s příslušnou federální radou...

{199} V případě, že generální rada suspenduje celou federaci, musí o tom neprodleně uvědomit všechny federace. Požádá-li o to většina federací, musí generální rada do měsíce svolat mimořádnou konferenci, na níž bude každá národnost zastoupena jedním delegátem a která rozhodne o sporné otázce s konečnou platností.

Je ovšem samozřejmé, že země, v nichž je Internacionála zakázána, mají stejná práva jako řádné federace."^[e]

Je jasné, že tento nový článek organizačního řádu, který jasněji vymezuje pravomoci generální rady, je zároveň doplňuje nutnými zárukami, které zabraňují jejich zneužití.

Kongres prohlásil, že si přeje, aby generální rada měla autoritu, avšak autoritu odpovědnou. Tento článek byl přijat většinou 36 hlasů proti 11, 9 se zdrželo hlasování.

Pak následovala otázka nové generální rady. Kdyby se byla generální rada, jejíž funkční období skončilo, chtěla dát celá nebo zčásti znovu zvolit, mohla si být jista téměř úplnou jednomyslností, protože v této otázce by se Belgičané a Holanďané oddělili od menšiny a hlasovali by pro Londýn. Aby však dokázali, že nežádali širší a lépe definovanou pravomoc pro generální radu ve svém osobním zájmu, navrhli Marx, Engels, Serraillier, Wróblewski, Dupont a další členové odstupující rady, aby generální rada přenesla své sídlo do New Yorku, jediného místa kromě Londýna, kde by byly zajištěny dvě hlavní podmínky: bezpečnost archívů a mezinárodní charakter složení rady. Ze všech návrhů předešlé rady tento jediný narazil na určité potíže, protože všichni, kromě jurských a Španělů, se shodovali v tom, aby vedení Internacionály zůstalo v týchž rukou jako dosud. Teprve když nejaktivnější a nejznámější členové předešlé rady výslovně prohlásili, že již nehodlají přijmout nový mandát, bylo přemístění do New Yorku přijato absolutní většinou. Pak se přistoupilo k volbě nové rady, která je složena ze 2 Irů, 1 Švéda, 1 Itala, 3 Francouzů, 1 Američana a 4 Němců a má právo přibrat další tři členy.

Je známo, že jurští, někteří Španělé a většina Italů horlivě potírali rezoluci IX o politické činnosti dělnické třídy, přijatou na londýnské konferenci (září 1871), protože prý odporuje zásadám {200} Internacionály. Nuže, tato rezoluce tvoří nyní článek 7a^[f] všeobecných stanov Internacionály, který je formulován takto:

"Článek 7a. Ve svém boji proti kolektivní moci majetných tříd může proletariát působit jako třída jen tehdy, jestliže se sám konstituuje ve zvláštní politickou stranu, která stojí proti všem starým stranám vytvořeným majetnými třídami.

Toto konstituování proletariátu v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle - odstranění tříd.

Spojení dělnických sil, jehož se už dosáhlo ekonomickým bojem, musí být v rukou této třídy také pákou v jejím boji proti politické moci jejích vykořisťovatelů.

Ježto páni půdy a kapitálu vždycky používají svých politických výsad k obraně a zvěčnění svých ekonomických monopolů a k zotročení práce, stává se dobytí politické moci velkým úkolem proletariátu."

Tato rezoluce byla přijata 29 hlasy proti 13 (včetně abstencí), a poněvadž většina převyšuje dvě třetiny, stává se i tato rezoluce součástí všeobecných stanov. K většině nutno přičíst rovněž hlasy 6 německých delegátů a 4 delegátů francouzských, kteří byli nuceni opustit Haag a své kladné hlasy odevzdali písemně, takže politika abstence byla odsouzena tříčtvrtinovou většinou. Zbývala jen jediná důležitá otázka. Generální rada oznámila kongresu, že uvnitř Internacionály existuje tajná společnost, namířená ne proti existujícím vládám, ale proti našemu Sdružení samému, rozdělená do tří různých stupňů zasvěcenosti a řízená svým zakladatelem Michailem Bakuninem. Tato společnost si stanovila za cíl zmocnit se ústředního vedení Internacionály, a kdyby to snad nebylo možné, dezorganizovat ji tak, aby v ní mohla lépe uplatňovat svůj vliv. K tomuto účelu byla rozšiřována hesla autonomie sekcí, odporu proti autoritářským tendencím generální rady. Kongres jmenoval komisi pro vyšetření činnosti této společnosti a její zpráva byla přečtena na posledním zasedání. Ve zprávě se pravilo, že byla dokázána existence a nepřátelská činnost této společnosti, a v závěru se žádalo, {201} aby z Internacionály byli vyloučeni Bakunin, Guillaume, Schwitzguébel, Malon a dva další.

Pokud jde o Alianci, přijal kongres závěry zprávy; pokud jde o osoby, Bakunin a Guillaume byli vyloučeni, Schwitzguébela zachránilo několik málo hlasů a ostatní byli amnestováni.

To jsou tedy hlavní usnesení haagského kongresu, a jsou to kroky velmi rozhodné a zároveň krajně umírněné. Generální rada, podporovaná dvoutřetinovou většinou, se přičinila o to, aby se nové radě zajistilo jasné a přesně definované postavení, aby byl jasně stanoven politický program Internacionály, který sektářská menšina uváděla v pochybnost, a byla rozbita tajná společnost, která místo aby konspirovala proti existujícím vládám, konspirovala proti Internacionále samé. Potom generální rada odmítla dát se znovu zvolit a stálo ji to velké úsilí, aby prosadila přijetí své demise.

Většina kongresu se skládala převážně z delegátů francouzských, německých, maďarských, dánských, polských, portugalských, irských, australských, amerických a z delegátů románského Švýcarska, menšina z Belgičanů, Holanďanů, Španělů, Jurských delegátů a jednoho Američana. Angličané se rozštěpili a hlasovali různě. Menšina (včetně abstencí) nikdy nepřekročila 20 hlasů ze 64 delegátů. Většinou se pohybovala od 12 do 16 hlasů.

Byl přítomen jeden italský delegát^[g], předseda federace z Rimini, ale nepředložil svůj mandát; kongres by ho byl jistě neuznal. Účastnil se zasedání jako divák.

Když jsem se vrátil z Haagu, našel jsem v mantovské "Faville"^[197] článek podepsaný Ateista^[h], v němž se popírá pravdivost tvrzení, že z 21 sekcí, jejichž delegáti podepsali rezoluci v Rimini, jen jediná (neapolská) patří k Internacionále.

"Tvrdí-li velká rada, že pouze neapolská sekce je řádným členem, pak se dopouští lži. Milánský dělnický kroužek, spolky v Girgenti, Ravenně, Římě, turínská sekce, která byla iniciátorkou, už dávno zaplatily 10 centesimů předepsaných všeobecnými stanovami."

Stačí konstatovat, že ani milánskou, ani girgentskou, ani turínskou sekci nenajdeme mezi těmi, které podepsaly rezoluci {202} přijatou v Rimini, a že římská sekce se obrátila na generální radu teprve po oné konferenci (a myslím, že to nebyla táž sekce, která byla zastoupena v Rimini), aby bylo zřejmé, že nelže generální rada, ale pan Ateista.

Italští členové Internacionály mohou být jisti, že dokud bude existovat Internacionála, kongres, generální rada, všeobecné stanovy a organizační řád, neuzná kongres ani rada žádnou sekci, nebude-li ochotna přijmout podmínky stanovené všeobecnými stanovami a organizačním řádem, jež jsou pro všechny stejné.

Bedřich Engels

Napsáno 1. října 1872
Otištěno v "La Plebe",
čís. 106 z 5. října 1872

Podle textu novin
Přeloženo z italštiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek, Generální rada Nové madridské federaci (Pozn. red.)

b Viz tento svazek, str. {186}. (Pozn. red.)

c - poštovní schránku. (Pozn. red.)

d Viz tento svazek, str. {182}. (Pozn. red.)

e Viz tento svazek, str. {182-183}. (Pozn. red.)

f V "La Plebe" je vytištěno: "článek 8". (Pozn. red.)

g - tj. Carlo Cafiero. (Pozn. red.)

h - tj. Carlo Terzaghi. (Pozn. red.)

196 Tyto údaje o složení kongresu se poněkud rozcházejí s údaji v Sorgově protokolárním záznamu, kde jsou uvedena tato čísla : na kongresu v Haagu bylo přítomno 65 delegátů, z toho 18 Francouzů, 15 Němců, 7 Belgičanů, 5 Angličanů, 5 Španělů, 4 Holanďané, 4 Švýcaři, 2 Rakušani, 1 Dán, 1 Maďar, 1 Australan, 1 Ir a 1 Polák.

197 "La Favilla" ["Jiskra"] - italský list vycházející v letech 1866-1894 v Mantově; v letech 1871 - 1872 deník; zprvu měl buržoazně demokratické zaměření, v první polovině sedmdesátých let byl pod vlivem anarchistů.

Článek "Korespondence z Turína", který Engels cituje, byl uveřejněn v čís. 184 z 3. září 1872.