Dopisy z Londýna

Bedřich Engels

{221} Dopisy z Londýna

III.
*Mítink v Hyde Parku

Londýn 14. listopadu 1872

Liberální anglická vláda drží v těchto dnech ve vězení neméně než 42 irských politických vězňů a nakládá s nimi nejen jako se zloději a vrahy, ale ještě mnohem hůř, s krutostí zcela výjimečnou. Za zlatých časů krále Bomby^[a] cestoval pan Gladstone, předseda dnešní liberální vlády, po Itálii a navštívil v Neapoli politické vězně; když se vrátil do Anglie, vydal brožurku, v níž před celou Evropou pranýřoval neapolskou vládu pro hanebné zacházení s politickými vězni.^[207]

To nebrání témuž panu Gladstonovi, aby stejným způsobem nezacházel s irskými politickými vězni, které ještě drží v žalářích. Irští členové Internacionály z Londýna se rozhodli uspořádat obrovskou demonstraci v Hyde Parku (největším londýnském parku, kde se konají všechna velká veřejná shromáždění v pohnutých dobách) za požadavek všeobecné amnestie. Navázali spojení se všemi demokratickými spolky v Londýně a vytvořili výbor, v němž jsou mimo jiné MacDonnel (Ir), Murray (Angličan) a Lessner (Němec), vesměs členové předešlé generální rady Internacionály.

Naskytla se jedna obtíž. Na posledním zasedání parlamentu {222} prosadila vláda zákon, který jí dává právo reglementovat veřejná shromáždění v londýnských parcích. Využila toho a vydala nařízení, jež předpisuje každému, kdo hodlá pořádat takové veřejné shromáždění, aby o tom dva dny předem písemně uvědomil policii a oznámil jí jména řečníků.^[208] Toto nařízení, pečlivě utajované před londýnským tiskem, likviduje škrtem pera jedno z práv, na nichž londýnským pracujícím nejvíce záleží: právo konat shromáždění v parcích, kdy a jak se jim líbí. Podrobit se tomuto nařízení by znamenalo obětovat právo lidu.

Irové, kteří tvoří nejrevolučnější část obyvatelstva, nejsou z těch, kdo by projevili takovou slabost. Výbor jednomyslně rozhodl postupovat tak, jako by o existenci nařízení vůbec nevěděl, a konat shromáždění navzdory vládě.

Minulou neděli kolem třetí hodiny směřovaly k Hyde Parku dva mohutné průvody s hudbami a prapory. Kapely hrály irské národní písně a Marseillaisu; prapory byly téměř všechny irské (zelené, se zlatou harfou uprostřed) a rudé. U vchodů do parku bylo jen několik policistů, takže průvody mohly vejít, aniž narazily na nějaký odpor, na stanoveném místě se spojily a projevy začaly.

Bylo přítomno nejméně třicet tisíc diváků, z nichž polovina - střízlivě odhadováno - měla v klopě zelenou stužku nebo zelený lístek na znamení své irské národnosti; ostatní byli Angličané, Němci, Francouzi. Dav byl příliš početný, než aby mohl slyšet projevy, a proto se nedaleko od prvního mítinku zorganizoval druhý, na němž mluvili další řečníci na stejné téma. Byly přijaty energické rezoluce požadující všeobecnou amnestii a zrušení výjimečných zákonů, jež uvalují na Irsko trvalý stav obležení. Kolem páté hodiny se znovu vytvořily průvody a dav opustil park, když takto pošlapal nařízení Gladstonovy vlády.

Byla to první irská demonstrace v Hyde Parku; měla veliký úspěch, což nemůže popřít ani buržoazní londýnský tisk. Poprvé se družně spojil anglický a irský element našeho obyvatelstva. Tyto dva elementy dělnické třídy, jejichž vzájemná nevraživost tak dobře sloužila zájmům vlády a bohatých tříd, si nyní podávají ruku; a tato radostná skutečnost je především výsledkem působení předešlé {223} generální rady, která vždy ze všech svých sil připravovala svazek dělníků obou národů na základě naprosté rovnosti. Shromáždění ze 3. listopadu zahajuje novou éru v londýnském dělnickém hnutí.

Ale, namítnete, co dělá vláda? Smíří se snad lehce s tím, aby byla tak přezírána? Dovolí, aby se její nařízení beztrestně porušovalo?

Nuže, podnikla toto: poblíž tribuny v Hyde Parku postavila dva policejní komisaře s dvěma policisty, kteří si zaznamenávali jména řečníků. Den nato tito dva komisaři podali na řečníky žalobu u smírčího soudce. Soudce jim poslal předvolání a příští sobotu se mají k němu dostavit. Tento postup svědčí dostatečně o tom, že se s nimi nezamýšlí žádný velký proces. Zdá se, že vláda přijme porážku, kterou jí připravili Irové čili feniani, jak se jim zde říká, a spokojí se s malou pokutou. Nicméně soudní jednání bude zajímavé a já vám o něm podám zprávu ve svém příštím dopise.^[b] Už dnes je ale jisté, že Irové svou energií zachránili právo londýnského lidu shromažďovat se v parcích, kdy a jak se mu líbí.

Napsal B. Engels 14. listopadu 1872
Otištěno v "La Plebe",
čís. 117 ze 17. listopadu 1872
Podpis: B. Engels

Podle textu novin
Přeloženo z italštiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - tj. Ferdinanda II. (Pozn. red.)

b Viz tento svazek, Dopisy z Londýna - IV. Mítink v Hyde Parku. - Situace ve Španělsku, str. {224-226}. (Pozn. red.)

207 Marx (tak uvedeno v tištěném vydání Spisů, autorem článku je Engels - Pozn. MIA) má na mysli brožuru "Two letters to the Earl of Aberdeen on the state prosecutions of the Neapolitan government" ["Dva dopisy hraběti z Aberdeenu o politických perzekucích neapolské vlády"], Londýn 1851, ve které Gladstone odsoudil nelidské zacházení neapolské vlády Ferdinanda II. (krále Bomby) s uvězněnými účastníky národně osvobozeneckého boje z let 1848-1849.

208 Jde o předpisy, jak se chovat v londýnských parcích, zavedené královským nařízením z 27. června 1872.