Marxistický internetový archiv - Česká sekce

 

{605} Z Marxovy a Engelsovy
rukopisné pozůstalosti

B. Engels

{607} Poznámky o Německu^[468]

1. Úvod. 1500-1789

1. Koncem 15. století je Německo stále víc roztříštěno a jeho centrum oslabeno, zatímco Francie a Anglie jsou už víceméně centralizovány a tvoří se národ. To je v Německu nemožné, protože 1. feudalismus se vyvinul později než v zemích, které prodělaly dobytí; 2. Německo mělo francouzské a slovanské součásti a na Itálii pohlíželo jako na svou a na Řím jako na centrum - nebylo tedy národním komplexem; 3. protože, a to je nej důležitější, jednotlivé provincie a skupiny provincií byly ještě jedna od druhé izolovány, nebylo spojení atd. (viz selská válka). Hanza, rýnský spolek měst a švábský spolek měst zastupovaly přirozené, ale oddělené skupiny.

Ad I, 1. Španělsko, Fracie, Anglie srostly koncem 15. století v konstituované národní státy. Tato konsolidace má pro 15. století epochální význam. (Španělsko - sjednocení katalánské a kastilské národnosti, Portugalsko, iberské Holandsko, si vydobylo právo na zvláštní existenci mořeplavbou, Francie - rodovou mocí dynastie, která postupně absorbovala národ. Anglie - Anglie teprve tehdy, když se musela vzdát svých donkichotských dobyvačných plánů ve Francii, podobných německým římským tažením, na nichž by byla vykrvácela, jako vykrvácelo Německo na svých - válkami růží, které zničily vysokou šlechtu.) Německo by bylo přes ekonomickou roztříštěnost přece jen centralizováno, a to už dříve (např. za Otonů), kdyby 1. hodnost římského císaře s nárokem na světovládu nevylučovala konstituování národního státu a nepromrhaly se síly v italských {608} dobyvačných taženích (následky v Rakousku až do roku 1866!), přičemž byly německé zájmy vždy zrazovány, a kdyby nebylo 2. ...^[a] volitelnosti císaře, která nikdy nepřipustila, aby moc císařského panovnického rodu pohltila národ, ale vždycky - a zvláště v rozhodujícím 15. století - střídalo dynastie, jakmile se knížatům zdála moc panovnického rodu příliš velká. - Také ve Francii a Španělsku existovala ekonomická roztříštěnost, byla překonána násilím.

"Kulturní boj" mezi císařem a papežem ve středověku roztříštil Německo a Itálii (kde byl papež překážkou národní jednoty a zároveň často zdánlivě jejím představitelem, ale jen tak, že například Dante viděl v cizím císaři zachránce Itálie) a v roce 1500 se už papež jako střední kníže rozložil napříč Itálií a fyzicky znemožnil jednotu.

2. Přesto by Německo bylo v důsledku přirozeného vývoje obchodu a germanizace Slovanů a po ztrátě francouzských provincií a Itálie srostlo, protože cesta světového obchodu vedla přes Německo, kdyby se v té době nebyly přihodily dvě rozhodující události:

a) Německé měšťanstvo provedlo svou revoluci - která měla dobovou náboženskou formu -, reformaci. Ale jak mizerně! Bez říšského rytířstva a sedláků se nedala provést; všem třem stavům však brání protichůdné zájmy: rytíři jsou často lupiči měst (viz Mangold von Eberstein) a utlačovateli sedláků, města rovněž odírají sedláky (ulmská rada a sedláci!); nejdříve se bouří říšští rytíři, měšťané je nechávají na holičkách, rytíři jsou poraženi; potom se bouří sedláci, měšťané proti nim přímo bojují. Zároveň je měšťansko-náboženská revoluce tak vykleštěna, že může vyhovovat knížatům, a ta se ujímají vedení. - Specifický teologicko-teoretický charakter německé revoluce 16. století. Převládající zájem o věci, které nejsou z tohoto světa. Abstrakce od bídné skutečnosti - základ pozdější teoretické převahy Němců od Leibnize až po Hegela.

b) Německu je odňata cesta světového obchodu a je zatlačeno do izolovaného kouta, tím je zlomena moc měšťanstva a reformace detto;

{609} c) výsledkem je, že...^[b] cuius regio, eius religio^[c] a že se Německo fakticky rozpadá na převážně protestantský sever, převážně katolický, ale silně smíšený jihozápad a na výlučně katolický jihovýchod. V tom už nedostatky vývoje od 1740 do 1870 (Prusko, rozštěpení na sever a jih, konečně Malé Německo a Rakousko). Opak Francie. Potlačení hugenotů (viz Poznámky, str. 2^[d]).

3. Německo, odsouzené takto k průmyslové pasivitě a regresu, muselo být vystaveno vlivům politických konjunktur víc než průmyslově aktivní a progresivní země. (Toto rozvinout všeobecně.) Rozštěpení na dvě strany dalo na pořad dne občanskou válku; výčet válek do roku 1648 - občanská válka. Francouzi využívají příležitosti a platí protestantská knížata, s nimiž uzavírají spolek, a německé nájemné vojsko. Vyvrcholení v třicetileté válce. Třicetiletá válka - Irové v Německu, Němci v Irsku 1693 a 1806. Popis zpustošení. Výsledek: hospodářsky, sociálně, politicky - ztráty ve prospěch Francie; Švédsko a Dánsko se usazují v Německu; právo garančních mocností na vměšování; úplné zhroucení centrální moci; Evropa zaručuje německým knížatům právo na vzbouření proti císaři, občanskou válku a zemězradu.

4. 1648-1789.

a) Politická situace. Německá knížata těží z vestfálského míru, zaprodávají se o překot cizině, a cizina - Francie a knížata - těží ze slabosti Německa a přivlastňuje si postupně všechny německé državy ve Francii a zaokrouhluje Alsasko. Historické právo Francie a pokřik Teutonů o "loupeži". Neměnnost jazykové hranice (viz Menke) přibližně od roku 1000, s výjimkou okresů západně od Vogéz. Toto jako všeobecné. Jako zvláštní: na severu se vzmáhá konkurenční mocnost proti Rakousku a císařství: Prusko. Počátek realizace rozštěpení na sever a jih. Kritika pruských dějin. Bedřich II. - Vzestup Ruska a podrobení se Bedřicha II. ruské politice - vinou Pruska se občanské války změnily v konkurenční války mezi Rakouskem a Pruskem.

b) Ekonomická situace. Při tom všem pomalé zotavování z následků {610} třicetileté války a opětný pomalý vzestup měšťanstva. Tento opětný vzestup je za takové situace možný jen proto, že má jen hanebné ctnosti. Přitom všem je ekonomický pokrok umožněn jen politickou intervencí - hanebnostmi knížat a penězi, které dostávali z ciziny. To dokazuje, jak hluboko Německo hospodářsky pokleslo. Tato doba je zdrojem patriarchálního režimu. Po roce 1648 je stát skutečně povolán a finanční tísní donucen k sociálním funkcím; kde je nevykonával, stagnace (vestfálská biskupství). Jaký stav ponížení! A jak nicotná pomoc státu! Čistě trpný postoj k světovému trhu; ve velkých světových válkách mohlo něco vydělat jen jako neutrál (americká a revoluční válka do roku 1801). Naproti tomu vůči lupičským státům bezmocné. (Díky Francouzské revoluci byl tento hanebný stav v Evropě odstraněn.)

c) Literatura a jazyk v naprostém úpadku; teologie - zkostnatělá dogmatika; v jiných vědách Německo upadlo, ale přesto záblesky světla: Jakob Böhme (zase předzvěst příštích filosofů), Kepler, Leibniz - opět abstrakce od existujícího, skutečného. Bach.

d) Situace v Německu 1789. a) Zemědělství - poměry sedláků. Nevolnictví, bití, dávky, b) Průmysl - učiněná bída s nouzí, v podstatě ruční práce, v Anglii však už počátek velkého průmyslu a německý průmysl předurčen k zániku, ještě než se plně rozvine, c) Obchod - pasivní, d) Sociální postavení měšťana vůči šlechtě a vládě, e) Politická překážka vývoje: roztříštěnost. Líčení podle Menka. Cla, překážka říční plavby. Svobodný obchod na vnitřních hranicích vynucen rozkouskováním, cla většinou městské spotřební dávky.

Tato knížata, neschopná dobra, i když byla osvícená - jako Schubartovi ochránci a Karel August - také všechna s potěšením raději vstoupila do Rýnského spolku, než by vybojovala válku. Invaze v roce 1806 byla zkouškou, ve které jim šlo o krk. A přitom byl každý z těchto 1000 knížat absolutista, surový, nevzdělaný lump, nikdy se od nich nedal očekávat společný postup, stále spousta vrtochů (Schlözer). Obchod s vojáky v americké válce. - Jejich nejhanebnějším činem byla však jejich pouhá existence. A vedle toho na východní hranici na severu Prusko, na jihu Rakousko - lačně natahující ruce po územích - jediné dva státy, které by byly mohly {611} ještě něco zachránit, kdyby tu z nich byl jen jeden, jejich nevyhnutelná konkurence však znemožňovala jakékoli východisko. Dokonalá slepá ulička, pomoc mohla přijít jen zvenčí - přinesla ji Francouzská revoluce. Jen dvě známky života: válečná zdatnost, literatura a filosofie a svědomité objektivní vědecké bádání, zatímco ve Francii už od 18. století převažují stranické spisy, byť i prvořadé - v Německu je to všechno útěk ze skutečnosti do ideálních oblastí. "Člověk vůbec" a vývoj jazyka; 1700 barbarství, 1750 Lessing a Kant, brzy nato Goethe, Schiller, Wieland, Herder; Händel, Gluck, Mozart.

1789-1815

1. Německé enklávy v Alsasku-Lotrinsku atd. - už napůl pod francouzskou svrchovaností - se připojily k Francouzské revoluci; odtud záminka k válce. Prusko a Rakousko ted náhle jednotné. Valmy. Porážka lineární taktiky hromadným nasazením dělostřelectva. Fleurus a Jemmapes. Porážka rakouské kordonové taktiky? Dobytí levého břehu Rýna. Jásot sedláků a svobodomyslných měst neumlčí ani jednotlivá vydírání, ani Napoleonovy krvavé daně. Amienský mír a usnesení říšské deputace^[469] - rozpad Říše. Rýnský spolek. Napoleon smetl malé státy, ale bohužel ne na dost dlouho. Vůči knížatům je vždy revolucionář. Byl by šel dále, kdyby se malá knížata nebyla před ním tak dokonale ponížila. 1806 Napoleonova chyba, že úplně nezničil Prusko. Hospodářská situace v Německu za kontinentální blokády. - Největší ponížení zvenčí spadá vjedno se skvělým obdobím literatury a filosofie a s vyvrcholením hudby v Beethovenovi.

Z druhého rukopisu "Poznámek o Německu"

Za hugenotských válek je úcta před královstvím jako představitelem národa už tak veliká, že právo a veřejné mínění dovoluje jediné králi spolky s cizinou a pomocná vojska. Ostatní jsou vždy rebelové a zrádci. Nejzřetelněji se to ukazuje při smrti Jindřicha III., kdy Jindřich IV. může pouze vahou svého královského jména dobýt konečného vítězství.

{612} Konečné potlačení protestantismu ve Francii nebylo pro Francii neštěstí - teste^[e] Bayle, Voltaire a Diderot. Podobně by takové potlačení v Německu nebylo neštěstím pro Německo, ale pro svět. Bylo by Německu vnutilo katolickou formu vývoje románských zemí, a protože anglická forma vývoje byla rovněž z poloviny katolická a středověká (university atd., colleges^[f], public schools^[g] - všechno protestantské kláštery), byla by zcela protestantská německá forma vzdělání (výchova v rodině nebo v soukromých domech, studenti, kteří bydlí mimo universitu a sami si volí přednášky) úplně odpadla a evropský duchovní vývoj by se stal nesmírně jednotvárným. Francie a Anglie rozbily předsudky pokud jde o věc, Německo rozbilo předsudky formy, šablonu. Odtud též částečně bezformovost všeho německého, teď ještě spojená s velkými nevýhodami, jako je roztříštění na malé státy, které je však pro vývojovou schopnost národa obrovskou předností a teprve v budoucnosti přinese plné plody, až bude toto jednostranné stadium překonáno.

A pak: německý protestantismus je jedinou moderni formou křesťanství, která je hodna kritiky. Katolicismus je už v 18. století pod vši kritiku, předmět polemiky (jací oslové jsou tedy starokatolíci!); anglický protestantismus roztříštěný do x sekt, bez teologického vývoje, nebo vývoj, jehož každý stupeň se ustálil jako sekta. Jedině německý protestantismus má teologii a tím i předmět kritiky - historické, filologické a filosofické. Tuto kritiku dodalo Německo, bez německého protestantismu by nebyla možná, a přesto byla naprosto nutná. Náboženství jako křesťanství se nezničí pouhým výsměchem a invektivou, musí být také vědecky překonáno, tj. historicky vysvětleno, a to nedokáží ani přírodní vědy.

Napsal B. Engels koncem roku 1873 - začátkem roku 1874

Podle rukopisu přeloženo z němčiny

———————————————————

K. Marx

{613} *Konspekt Bakuninovy knihy
"Státnost a anarchie"^[470]

{615}  Bakunin
˂Státnost a anarchie˃
˂Úvod, část I, 1878˃^[h]

(Za tímto nadpisem na str. 1:
Rozepře (Борьба) v Mezinárodním dělnickém sdružení.˃

˂Předmluva˃

˂V Itálii se, stejně jako v Rusku, našlo dosti značné množství takových mladých lidí, nesrovnatelně víc než v kterékoli jiné zemi˃ (str. 7).

˂Ba, možná, že nikde není sociální revoluce tak blízko jako v Itálii˃ (str. 8).

˂V Itálii převládá nejubožejší proletariát, o němž pánové Marx a Engels a s nimi celá škola německých sociálních demokratů hovoří s nejhlubším pohrdáním, a to naprosto neprávem, protože v něm, a jedině v něm, a vůbec ne ve výše uvedené buržoazní vrstvě dělnické masy, je obsažen veškerý rozum a veškerá síla budoucí sociální revoluce) (str. 8).

Naproti tomu u Němců: vláda se opírá jednak o dobré atd. vojsko, jednak ˂o patriotismus věrných poddaných, o bezmeznou národní ctižádost a o prastarou, historickou, stejně bezmeznou poslušnost a zbožnění moci, jimiž se dodnes vyznačují německá šlechta, německé měšťanstvo˃ (bourgeoisie), ˂německá byrokracie, německá církev, celý cech německých učenců a pod jejich spojeným vlivem nezřídka, ó běda!, i sám německý národ˃ (str. 11).

˂Ukazuje se, že Prusko pohltilo Německo. To znamená, že dokud zůstane Německo státem, bude˃ bez ohledu na veškeré zdánlivě liberální, konstituční, demokratické ˂a dokonce sociálně demokratické formy nutně prvořadým a hlavním představitelem a neustálým zdrojem všech možných despotismů v Evropě˃ (str. 11).

Od poloviny 16. století do 1815 hlavním zdrojem všech reakčních hnutí Rakousko (i. e.^[i] jako představitel Německa), od 1815-1848 [rozděleno] mezi Rakousko a Prusko s převahou prvního (Metternich) (str. 12); ˂od roku 1815 přistoupila k této svaté alianci čistě německé reakce, ostatně mnohem více v úloze nadháněče {616} než podnikavce, také naše tatarsko-německá, všerusko-imperátorská knuta˃ (str. 13).

Aby se zbavili odpovědnosti, snaží se Němci přesvědčit sebe i ostatní, že Rusko bylo hlavním zakladatelem Svaté aliance. "Na rozdíl od německých sociálních demokratů, jejichž program stanoví jako první cíl založení pangermánské říše, usilují ruští sociální revolucionáři především o úplné zničení naší (ruské) říše" atd. (str. 13).

Kvůli pravdě, ˂nikoli z touhy obhajovat politiku petrohradského kabinetu˃ (str. 13), odpovídá Bakunin Němcům takto. (Velký ten muž se ani slůvkem nezmiňuje o stvoření Pruska s pomocí Rusů od dob Petra I., přechází mlčením alianci za Kateřiny a ruský vliv na Francii od revoluce až po Ludvíka Filipa inclusive) (detto ruské čachry od počátku 18. století s Anglií k zotročení Evropy). Začíná Alexandrem I. a Mikulášem a jejich činnost líčí takto:

˂Alexandr pobíhal sem a tam, hodně se nastaral a narámusil; Mikuláš se tvářil zachmuřeně a vyhrožoval. Ale tím to také končilo. Neudělali nic..., protože nemohli, jejich přátelé, rakouští a pruští Němci, jim to totiž nedovolili; byla jim přidělena jen čestná úloha strašáka˃ (bange machen), ˂jednalo jen Rakousko, Prusko a˃ "konečně pod vedením a se souhlasem obou - francouzští Bourboni proti Španělsku" (str. 13, 14).

Rusko překročilo hranice jen jednou, v roce 1849, aby zachránilo Rakousko před maďarskou revolucí. Kromě toho v tomto století dvakrát zardousilo polskou revoluci s pomocí Pruska, které na tom mělo stejný zájem jako Rusko. Samozřejmě: ˂Lidové Rusko je nemyslitelné bez polské nezávislosti a svobody˃ (str. 14).

Rusko nemá ani pokud jde o inteligenci, ani pokud jde o moc či bohatství natolik přednostní postavení v Evropě, aby jeho hlas mohl ˂řešit otázky˃ (str. 14).

Rusko může něco dělat jen tehdy, je-li k tomu vyzváno některou západní mocností. (Tak Bedřich II. vyzval Kateřinu k dělení Polska a málem i Švédska.)

Vzhledem k revolučnímu hnutí v Evropě hrálo Rusko, v rukou pruských vládních činitelů, úlohu strašáka a nezřídka bylo i zástěnou, za níž tito lidé velmi obratně skrývali své vlastní dobyvačné a reakční podniky. Po nedávných vítězstvích to už nemají zapotřebí a už to nedělají (str. 16).

Dnes je Berlín s Bismarckem zjevnou hlavou a sídlem reakce v Evropě (str. 16). Reakce (římsko-katolická) v Římě, Versailles, částečně ve Vídni a Bruselu; reakce knuty v Rusku; ale živoucí, ˂chytrá˃, skutečně ˂silná˃ reakce se soustřeďuje v Berlíně a šíří se z nové německé říše do všech částí Evropy atd. (str. 16).

˂Federální organizace zdola nahoru dělnických sdružení, skupin, obcí, volosti a konečně oblastí a národů, tato jediná podmínka skutečné a nikoli fiktivní svobody, odporuje jejich^[j] podstatě stejně, jako je s nimi neslučitelná jakákoli ekonomická autonomie) (str. 17).

{617}Naproti tomu zastupitelská demokracie (представительная демократия) potřebuje ke svému úspěchu dvě věci: ˂státní centralizaci a skutečné podřízení gosudara-lidu jeho intelektuální menšině, která mu vládne, údajně ho zastupuje a nutně ho vykořisťuje˃ (str. 17).

˂Podstata naší tatarsko-německé říše˃ (str. 14).

Nové německé císařství je váleěnické: musí dobývat nebo být dobyto (str. 17-18):

˂zahrnuje v sobě neodvratnou snahu stát se světovou říší˂ (str. 18). Hegemonie je jen skromný výraz tohoto snažení; jeho podmínkou slabost a podřízení co největšího počtu okolních říší. Tuto úlohu mělo poslední francouzské císařství, nyní německé a: ˂německý stát je podle našeho přesvědčení jediný skutečný stát v Evropě˃ (str. 19).

Государство (Empire, Royaume^[k]); государь (souverain, monarque, empereur, roi^[l]); государствовать (régner, dominer^[m])); государь (souverain, empereur, monarque, roi). (V němčině naopak neznamená Reich původně nic jiného než kus země (velký nebo malý) uzavřený v určitých hranicích, pojmenovaný podle národního kmene atd., podle lidí, kterým patří. Tak například krajina na Regenu v Horní Falci až k Viechtachu se nazývá Viechtreich; Aachnerreich; Vrankryk (v Nizozemí), Reich von Nymwegen, Reich von Megen; Trarbašský okres na Mosele ještě dnes Cröverreich, jiná krajina na Mosele Westrich.)

˂Státní kariéra˃ Francie je u konce; kdo zná jen trochu charakter Francouzů, ví s námi (Bakuninem), že mohla-li Francie být dlouho ˂prvořadou mocností˃, pak druhořadé, ba i stejné postavení s druhými je pro ni nemožné. Bude se připravovat k nové válce, k pomstě, k obnovení ztraceného первенства (prvenství) (str. 19). "Ale dosáhne ho? Jistě ne... Poslední události ukázaly, že patriotismus, tato nejvyšší státní ctnost (эта высшая государственная добродетель) už ve Francii neexistuje" (str. 19). Patriotismus vyšších třídf už jen ješitnost, kterou však obětují svým reálným zájmům, jak ukázala poslední válka. Stejně málo patriotismu projevilo i francouzské venkovské obyvatelstvo. Rolník přestal být patriotem od té doby, co se stal vlastníkem. Jen v Alsasku a Lotrinsku se Němcům na posměch projevil francouzský patriotismus. Patriotismus už jen u městského proletariátu. Proto se nenávist majetných tříd^[n]) obrátila hlavně proti němu, Ale ne patrioti v pravém smyslu slova, protože socialističtí (bratrští k dělníkům všech jiných zemí). Neozbrojili se proti německému lidu, nýbrž proti germánskému {618} militaristickému despotismu (str. 20-22). Válka začala pouhé 4 roky po I. ženevském kongresu a mezinárodní propaganda vyvolala, ˂zejména˃ mezi dělníky ˂latinského plemene˃, nový antipatriotický světový názor (str. 22). Ten se projevil roku 1868 také na mítinku ve Vídni "jako odpověď na celou řadu politických a patriotických ˂návrhů˃", které "předložili mladogermánští buržoazní demokraté. Dělníci jim odpověděli, že jsou od nich vykořisťováni, neustále klamáni a utlačováni a že všichni dělníci všech zemí jsou jejich bratři... Mezinárodní tábor dělníků je jejich jediná vlast; mezinárodní svět vykořisťovatelů jejich jediní nepřátelé" (str. 22, 23). Na důkaz toho poslali telegram "pařížským bratřím jako průkopníkům ˂všesvětového dělnického osvobození˃" (str. 23). Tato odpověď nadělala v Německu hodně hluku; vylekala všechny měšťácké demokraty, i Johanna Jacobyho, a "zranila nejen jejich vlastenecké city, nýbrž i státně říšskou víru (гocyдapcтвенную веру) školy Lassallovy a Marxovy. Pravděpodobně na Marxovu radu odcestoval pan Liebknecht, nyní hlava německých sociálních demokratů, tehdy však ještě člen měšťáckodemokratické strany (zesnulé Lidové strany), ihned z Lipska do Vídně k jednání (пeperoвop) s vídeňskými dělníky o politické beztaktnosti, která způsobila takový skandál. Musíme mu po právu přiznat, že jednal tak úspěšně, že o několik měsíců později, a zejména v srpnu 1868, na norimberském sjezdu německých dělníků, podepsali všichni předáci rakouského proletariátu bez jakéhokoli protestu úzce patriotický program sociálně demokratické strany" (str. 23, 24). To ukázalo "hluboký rozdíl mezi politickým směrem předáků této strany, víceméně učenců a buržoů, a mezi vlastním revolučním instinktem germánského nebo přinejmenším rakouského proletariátu". Tento instinkt se však v Německu a Rakousku rozvinul od roku 1868 málo, zato skvěle v Belgii, v Itálii, ve Španělsku a zejména ve Francii (str. 24). Francouzští dělníci jsou si vědomi toho, že jako sociální revolucionáři pracují pro celý svět (str. 25) "a víc pro svět než pro sebe" (str. 25). Tento sen (эта мечта) "se stal přirozeností francouzského proletariátu a vyhnal z jeho představ a z jeho srdce poslední zbytky říšského patriotismu" (str. 26). Francouzský proletariát byl, když volal do zbraně, přesvědčen, že bojuje právě tak za svobodu a práva německého proletariátu jako za svá vlastní (str. 26). "Nebojovali za velikost a čest, nýbrž za vítězství nad nenáviděnou ˂vojenskou mocí˃, která je nástrojem jejich utlačování v rukou buržoazie. Nenáviděli německé vojsko, ne proto, že je německé, nýbrž proto, že je to vojsko" (str. 26). Povstání Pařížské komuny proti versailleskému Národnímu shromáždění a proti zachránci vlasti - Thiersovi - odkrývá plně jedinou vášeň, která dnes hýbe francouzským proletariátem, pro který už existuje jen atd. sociálně revoluční válka (str. 27). Ve své sociálně revoluční vášni "vyhlásili konečné rozvrácení francouzské říše, zrušení státní jednoty Francie, jednoty, která je neslučitelná s autonomií francouzských komun (obcí). Němci jen zmenšili hranice a moc (силу) jejich politické vlasti, [oni však] ji chtěli úplně убить (sprovodit ze světa, zabít), a jako by chtěli manifestovat tento zrádcovský cíl, svrhli do prachu Vendômský sloup, uctívaný památník francouzské slávy" (str. 27).

˂Tedy na jedné straně stát, na druhé sociální revoluce˃ (str. 29). Tento boj {619} nejrozhodnější ve Francii; už i mezi rolníky, alespoň v jižní Francii (str. 30). "A tento nepřátelský protiklad dvou nyní nesmiřitelných světů je druhý důvod, proč je pro Francii nemožné, aby se stala znovu prvořadým, dominujícím (státem)" (str. 30). Versailleští, burza, buržoazie atd., ztratili hlavu, když Thiers oznámil evakuaci pruských jednotek (str. 31). ˂To znamená, že podivný patriotismus francouzské buržoazie hledá svou spásu v hanebném pokoření vlasti˃ (str. 31).

"Sympatie pro španělskou revoluci, které dnes francouzští dělníci dávají tak zřetelně najevo, zvlášť v jižní Francii, kde se projevuje zřejmá snaha proletariátu o bratrské sjednocení se španělským proletariátem a dokonce o vytvoření ˂národní˃ federace s ním, založené na osvobozené práci a kolektivním vlastnictví,"

- Народ Volk, Nation (natio, nasci), něco zrozeného, zrod -

"přes všechny nacionální odlišnosti a státní hranice - tyto sympatie a snahy, říkám já, dokazují, že zvláště pro francouzský proletariát, stejně jako pro privilegované třídy, minula doba státního patriotismu" (str. 32).

˂Jak může tak starý, nevyléčitelně nemocný stát˃ (jako Francie) ˂bojovat s mladým a dosud ještě zdravým státem německým˃ (str. 33). Žádná státní forma, i kdyby to byla sociálně demokratická republika, nemůže dát lidu to, co lid potřebuje, "tj. svobodnou (вольный - svobodný, ale i bezuzdný) organizaci svých vlastních zájmů zdola nahoru (снизу вверх) bez jakéhokoli vměšování, kurately, nátlaku shora, protože každý takový stát (rocyдapcтвo), dokonce i ten nejrepublikánštější a nejdemokratičtější, dokonce i takzvaný lidový stát (мнимонародное rocyдapcтвo) ˂který si vymyslel pan Marx˃, není ˂v podstatě˃ nic jiného než vládnutí masám shora dolů, protřednictvím inteligentní, a proto privilegované menšiny, která jako by chápala skutečné zájmy lidu lépe než lid sám" (str. 34, 35). Protože tedy majetné třídy nemohou vyhovět vášni lidu a jeho snahám, "zbývá jim jen jeden prostředek, státní násilí (rocyuapcтвeннoe нacилиe), jedním slovem ˂stát˃, a to proto, že ˂stát˃ také jmenovitě znamená ˂násilí˃ (violance, véhémence, force)^[o], ˂vládu prostřednictvím násilí, zamaskovaného, je-li to možné, v krajním případě však bezohledného˃, atd." (str. 35).

Gambetta tu nic nepomůže; zoufalý boj mezi buržoazií a proletariátem (ve Francii) "vyžaduje použití všech vládních (státních) prostředků a sil, takže pro zachování vlastní zahraniční převahy mezi evropskými státy nezbývají francouzskému státu žádné prostředky, žádné síly. ˂Jakpak by se mohl měřit s císařstvím Bismarckovým!˃ (Str. 37.) Francie se musí podřídit vyššímu vedení, přátelsko-poručenskému vlivu Německé říše, přesně tak, jako se italská říše podrobovala politice říše francouzské (str. 37, 38).

Anglie: vliv se velmi zmenšil. Charakteristická tato věta:

˂Ještě před třiceti lety by nepřenesla tak klidně přes srdce ani dobytí porýnských {620} provincii Němci, ani obnovení ruské převahy na Černém moři, ani tažení Rusů do Chivy˃ (str. 39).Důvodem této povolnosti atd. je boj dělnického světa s vykořisťujícím, politicky vládnoucím světem buržoazie (str. 39). Tam sociální revoluce blízko atd. (Tamtéž.)

Španělsko a Itálie, darmo mluvit, nebudou nikdy nebezpečnými a silnými říšemi, nikoli z nedostatku materiálních prostředků, nýbrž proto, že ˂národní duch˃ je vede k docela jiným cílům (str.39). Mimochodem: Španělsko se probudilo k novému životu v národní válce proti Napoleonovi, která sama vzešla z nevzdělaných mas. Nic podobného v Německu 1812 a 1813. Nehýbají se až do Napoleonovy smůly v Rusku. Jen Tyrolsko výjimkou (str. 40, 41).

Mezi jiným:

˂Viděli jsme, že držba majetku stačila k tomu, aby rozvrátila francouzské rolníky a udusila v nich poslední jiskru patriotismu˃ (str. 42). V Německu (1812 až 1813) se mladí občané, či správněji věrní poddaní (вepнonoддaные), podnícení filosofy a básníky, ozbrojili k obraně a obnovení německé říše, protože v té době se v Německu probudila idea pangermánské říše. Mezitím povstal španělský lid sám (пoгoлoвнo), aby bránil (отстоять) proti krutým a mocným utlačovatelům svobodu ˂vlasti˃ a samostatnost ˂národního života˃ (str. 43). Potom byly ve Španělsku marně vyzkoušeny všechny formy vlády: despotická, konstituční, konzervativní republika atd.; i maloburžoazní federální republika na způsob Švýcarska (str. 43).

"Španělsko si nepodrobil (neposedl) ďábel revolučního socialismu jen tak ze žertu. Andaluští a estremadurští rolníci se nikoho neptali, nečekali na žádné rozkazy a zmocnili se pozemků bývalých pozemkových vlastníků. Katalánie a zvláště Barcelona hlasitě proklamují svou nezávislost, svou autonomii. Madridský lid vyhlašuje federální republiku a nedovolí, aby revoluce byla podrobena budoucím rozkazům ústavodárného shromáždění. Dokonce i na severu, který je v rukou karlistů, se otevřeně uskutečňuje sociální revoluce: vyhlašují se fueros (фyэpocы)^[471], nezávislost okresů a obcí, pálí se všechna soudní i občanská akta; vojsko v celém Španělsku se bratří s lidem a vyhání své důstojníky. Začal všeobecný, veřejný i soukromý bankrot - první podmínka sociálně ekonomické revoluce" (str. 44). "Už nejsou ani finance, ani vojsko, ani soudy, ani policie; nejsou vládní síly, není ˂stát˃, zůstává mocný, svěží (свежий) lid, posedlý už jen sociálně revoluční vášní. Pod kolektivním vedením Internacionály a Svazu sociálních revolucionářů se stmeluje a organizuje svou sílu atd." (str. 44).

V italském lidu se zachovala jen jedna živá tradice absolutní autonomie nejen oблаcтeй (provincií, krajů, okresů), nýbrž obcí (oбщин). K tomuto ˂jedinému politickému pojmu˃, který svérázně existuje v ˂lidu˃, přistupuje historicko-etnografická ˂různorodost oblastí˃, v nichž se mluví tak odlišnými dialekty, že lidé jedné oблacти (což, en passant, znamená také moc, násilí) jen stěží rozumějí a mnohdy vůbec nerozumějí lidem jiných ˂oblastí˃, ale Itálie není (společensky) nejednotná. Naopak, existuje ˂obecný italský charakter a typ˃, jímž se liší {621} Italové od lidí jakéhokoli jiného plemene, dokonce i od jižního (str. 45). Rozklad nejnovějšího italského ˂státu˃ bude mít nepochybně za následek ˂svobodné společenské sjednocení˃ (str. 46). To všechno se týká jen ˂lidových mas˃.

Naopak

ve ˂vyšších vrstvách˃ italské buržoazie, stejně jako v jiných zemích, ˂vznikla se státní jednotou a teď se stále víc a víc rozvíjí i sociální jednota třídy privilegovaných vykořisťovatelů práce lidu. Tato třída se dnes v Itálii označuje hromadným názvem consorteria: celý˃ oficiální svět, byrokratický a vojenský, policejní a soudní; velcí pozemkoví vlastníci, průmyslníci, obchodníci a bankéři; celá oficiální a oficiózní advokatura a literatura, celý parlament (str. 46).

Ale dokonce ani nejstrašlivější bída (nouze), dokonce i když postihne ˂mnohamiliónový˃ proletariát, není ještě dostatečnou zárukou (залoг) revoluce... Je-li člověk (dav) dohnán k zoufalství, je jeho povstání už mnohem pravděpodobnější... V zoufalství přestává být dokonce i Němec rozumářem, ale aby byl dohnán k zoufalství, k tomu je třeba nesmírně mnoho... Ale ˂bída˃ a ˂zoufalství˃ jsou schopny vyvolat jedině osobní, nanejvýš místní ˂vzpoury˃, ale nestačí k tomu, aby zachvátily ˂celé masy národa˃. K. tomu je třeba (˂celonárodního ideálu˃, který se vytváří ˂vždy˃ historicky z ˂hlubin národního instinktu˃. K tomu ještě víra (вepa) ve své právo, ˂možno říci náboženská víra v toto právo˃.

Tohle spolu s chudobou a zoufalstvím dává správný recept na sociální revoluci (str. 47, 48).

"Právě v takovéto situaci je teď italský lid" (str. 48).

Zejména Internacionála (tj. Aliance, teprve v posledních dvou letech - 1872 a 1873 - s významným vlivem v Itálii) působila jako porodní bába tohoto ideálu.

˂Ukázala^[p] mu cíl, který má uskutečnit, a současně s tím mu odkryla cesty a prostředky pro organizaci lidové síly˃ (str. 48).

"Je pozoruhodné, že v Itálii, stejně jako ve Španělsku, se to rozhodně nepoštěstilo (nepodařilo) ˂státně komunistickému programu Marxovu˃, nýbrž že naopak dalekosáhle a vášnivě přijímali program proslulé (пpecловyтнoгo) Aliance čili ˂Svazu sociálních revolucionářů˃, který vyhlašoval bezohlednou válku jakékoli ˂nadvládě, vládnímu poručníkování, vrchnosti a autoritě˃" (str. 49).

"Za takových podmínek se lid může osvobodit, založit svůj vlastní osobitý život na ˂největší svobodě˃ všech a každého jednotlivce, ale naprosto nemůže ohrozit svobodu jiných národů" (str. 49).

Protože tedy Itálie a Španělsko vyznávají aliančnický program, je u nich sociální revoluce blízká, ale není třeba se od nich obávat ničeho dobyvačného (str. 49).

{622} Malé státy - Švýcarsko, Belgie, Holandsko, Dánsko, Švédsko ˂a to z týchž příčin˃ (tedy proto, že přijaly program Aliance!),

"hlavně však" pro svou "politickou bezvýznamnost" nikoho neohrožují (str. 49), mají spíš mnoho důvodů "obávat se podrobení novou germánskou říší" (str. 50).

Rakousko na smrt nemocné. Rozděleno na dvě říše, maďarsko-slovanskou a německo-slovanskou (str. 50). V druhé z nich chtějí panovat Němci.

"Němci, ˂vyznavači státu˃ a byrokrati možno říci od přírody, opírají své nároky o historické právo, tj. jednak o právo dobývání a ˂vydržené˃ právo a jednak o domnělé přednosti své kultury" (str. 52). V posledních letech Němci donuceni přiznat samostatnou ˂existenci˃ Maďarům. ˂Ze všech plemen˃, která obývají rakouskou říši, jsou Maďaři po Němcích ˂národem nejstátnějším˃ (str. 52); obhajují své historické právo na vládu nad všemi ostatními plemeny, která s nimi sídlí v uherském království, ačkoli oni sami netvoří víc než ¹/₃ obyvatelstva (tamtéž) (totiž 5 500 000 Maďarů, 5 000 000 Slovanů, 2 700 000 Rumunů, 1 800 000 Židů a Němců, asi 500 000 jiných ˂plemen˃, dohromady 15 500 000) (tamtéž). Takže uhersko-rakouské císařství rozděleno na 2 části: předlitavskou, slovansko-německou s 20 500 000 (7 200 000 Němců a Hebrejců, 11 500 000 Slovanů, asi 1 800 000 Italů a jiných ˂plemen˃ a na maďarsko-slovansko- rumunsko-německou (str. 53).

V Uhrách

"většina obyvatelstva podrobena Maďarům, nemá je ráda, snáší jejich jařmo proti své vůli, proto nepřetržitý boj" (str. 53). Maďaři se obávají povstání Rumunů a Slovanů. Proto v tajném spolku s Bismarckem, který, "předvídaje nevyhnutelnou válku s rakouskou říší, předurčenou k zániku, ˂koketuje˃ s Maďary" (str. 54).

V předlitavské říši to není lepší, tam chtějí Němci vládnout nad slovanskou většinou. "Němci nenávidí Slovany, jako pán obvykle nenávidí své otroky" (str. 54), bojí se jejich osvobození atd. "Jako všichni dobyvatelé cizích zemí a podrobitelé cizích národů Němci nanejvýš ˂nespravedlivě˃ Slovany nenávidí a zároveň jimi opovrhují" (tamtéž). Pruští Němci vytýkají rakouské vládě hlavně to, že je neschopná poněmčit Slovany. "To je, podle jejich přesvědčení, a také ve skutečnosti, největší zločin proti všeněmeckým, patriotickým zájmům, proti pangermanismu (str. 55) (u něho velkými písmeny). Proti tomuto pangermanismu postavili rakouští Slované, s výjimkou Poláků, panslavismus, právě takové "odporné bláznovství", "ideál příčící se svobodě a ubíjející lid" (str. 55).

K tomu poznámka, v níž pan Bakunin vyhrožuje, že o této otázce pojedná šíře; zde jen vyzývá ruskou revoluční mládež, aby proti tomu pracovala; přiznává, že ruští agenti v tomto smyslu {623} působí mezi rakouskými Slovany, a to tak, že jim namlouvají, že car chce osvobodit jejich zemi z německého jařma, a "to v téže době, kdy petrohradský kabinet ˂docela zjevně˃ prodává a zrazuje Bismarckovi celé Čechy s Moravou za slíbenou pomoc na Východě".

Jak je tedy možné, že v rakousko-slovanských zemích je celá třída vzdělaných atd. lidí, kteří buď očekávají od Ruska osvobození, nebo dokonce "založeni slovanské velmoci pod vládou ruského cara"? (Str. 57.)

To jen ukazuje, "do jaké míry se podařilo prokleté německé civilizaci, svou podstatou ˂buržoazni˃ a proto ˂státní˃, proniknout dokonce do duše slovanských patriotů... zůstávají plně Němci, i když cíl, o nějž usilují, je protiněmecký; chtějí, myslí si, že osvobodí Slovany z německého jha německými cestami a prostředky. Protože mají německou výchovu, nemohou pochopit žádný jiný prostředek k osvobození kromě vytvoření slovanských států nebo jediné mocné slovanské říše. Kladou si tak čistě německý cíl, protože ˂moderní stát˃, centralistický, byrokratický, policejně vojenský na způsob např. nové německé nebo ˂všeruské˃ říše, je ryze německý ˂výtvor˃; v Rusku dříve existoval s příměsí tatarského prvku, ˂ale o tatarskou laskavost můžeme být dnes i v Německu bez obav˃" (str. 57).

"Celou svou povahou a celou svou podstatou je slovanské plemeno rozhodně nepolitické, tj. ne˂státní˃. Marně připomínají (пoминaют) Čechové svou Velkomoravskou říši a Srbové říši Dušanovu. To všechno jsou efemérní zjevy nebo staré báchorky. Ve skutečnosti žádný slovanský kmen nezaložil sám od sebe ˂stát˃" (str. 57).

Polská monarchie-republika:

založena pod dvojím vlivem germanismu a latinismu, když slovanský lid (xoлoн - nevolník, rab) zcela potlačen šlachtou, která podle mínění četných polských historiků, např. (Mickiewicze), nebyla slovanského původu (str. 58).

Říše v Čechách (česká):

slepena podle obrazu a podoby německé pod zřejmým vlivem Němců, tvořila proto také brzy organickou součást německé říše.

Ruská říše:

tatarská knuta, byzantské požehnání (блarocлoвeниe) a německé úředně vojenské a policejní osvícenství (str. 58).

"Tak je nepochybné, že Slované nikdy nevytvořili ze své vlastní iniciativy ˂stát˃. Protože nebyli nikdy dobyvačným plemenem. Jen dobyvačné národy zakládají ˂státy˃ a zakládají je nepochybně sobě k užitku, ke škodě porobených národů." Slované byli zcela mírumilovné, zemědělské kmeny; žili odděleně a nezávisle ve svých občinách, spravováni (ynpaвлять, též vládnout) podle patriarchálního způsobu ˂kmety˃, na základě ˂volitelnosti˃, občinového vlastnictví půdy, bez šlechty, bez zvláštní kněžské kasty, všichni vzájemně si rovni, "uskutečňujíce patriarchálním a tedy nedokonalým způsobem myšlenku lidského bratrství". {624} Nebylo politického svazku mezi občinami; jen obranný svazek při cizích vpádech; nebyl slovanský ˂stát˃; ale společenský svazek, bratrský, mezi všemi slovanskými kmeny, v nejvyšší míře pohostinný" (str. 58, 59). "Při takové organizaci bezbranní proti vpádům a útokům válečnických kmenů zvláště Němců, kteří se všude snažili rozšiřovat své panství" (str. 59). "Slované zčásti vyhlazeni, z největší části porobeni Turky, Tatary, Maďary a zvláště Němci" (str. 59). "Ve druhé polovině 10. století začínají strastiplné, ale také heroické dějiny jejich otroctví" (str. 59).

"Na neštěstí pro Polsko se jeho vedoucí strany (pyководящие пapтии), až dodnes ještě převážně šlachtické, nezřekly dosud svého ˂státního˃ programu, a místo aby hledaly osvobození a ˂obnovení˃ své ˂vlasti˃ v sociální revoluci, hledají je, protože jsou v zajetí starých předsudků, jednou v ochraně nějakého Napoleona, jindy ve spojení s jezuity a rakouskými feudály" (str. 60).

V našem století se znovu probudili i západní a jižní Slované; Čechy střediskem jedněch, Srbsko druhých (str. 61, 62).

Poslední výraz ˂státu˃ pangermánská říše:, "její dny sečteny a od jejího pádu očekávají všechny národy své konečné osvobození... Závidí snad Slované Němcům, že si vysloužili nenávist všech ostatních národů Evropy?" (Str. 63.)

Anglie pro tohoto člověka jakožto kavárenského politika neexistuje; Anglie, skutečný vrchol buržoazní společnosti v Evropě.

Buď žádné slovanské ˂státy˃, nebo jedna velká, vše pohlcující panslavistická ˂petrohradská říše knuty˃ (str. 64, 65).

Rovněž není možné postavit proti pangermánské centralizaci panslovanskou federaci na způsob Spojených států (str. 66). Federace v Severní Americe možná jen proto, protože na americkém kontinentě, v sousedství velké republiky, žádný mocný ˂stát˃ typu Ruska, Německa nebo Francie. A tak, má-li se nějak čelit vítěznému pangermanismu na ˂státním˃ čili politickém poli, zbývá jen jeden prostředek - založit panslovanský ˂stát˃.

Všeobecné slovanské otroctví pod ˂všeruskou knutou˃ (str. 67). Ale ani to není možné. V Evropě kvantitativně skoro třikrát víc Slovanů než Němců. Přesto se panslovanská říše nikdy nebude moci měřit co do moci a skutečné ˂státně vojenské síly˃ s pangermánskou říší. Proč? "Protože v německé krvi, v německém instinktu, v německé tradici je vášeň pro ˂státní˃ pořádek a pro ˂státní˃ kázeň; u Slovanů opak: proto, aby je bylo možno ukáznit, je nutno držet nad nimi hůl, zatímco každý Němec by se dal přemluvit (c yбeждениeм), aby hůl dobrovolně snědl. Jeho svoboda je právě v tom, že je ˂vycepován˃ a ˂rád se sklání˃ před každou vrchností. K tomu jsou Němci vážný a pracovitý národ, učený, šetrný, ˂pečlivý, přesný a vypočítavý˃, což jim nebrání, je-li to nutné a zejména chce-li to vrchnost, výborně se bít. Dokázali to v posledních válkách. K tomu jejich vojenská a administrativní organizace, dovedená k nejvyššímu stupni možné dokonalosti, které nikdy nedosáhne žádný jiný národ. Je tedy vůbec myslitelné měřit se s nimi na poli ˂státnosti˃?" (Str. 68, 69.)

{625} Němci hledají svůj život a svobodu ve ˂státě˃: pro Slovany je ˂stát˃ hrobem. Hledají své osvobození mimo ˂stát˃, nejen v boji proti německému ˂státu˃, nýbrž ve ˂všelidové vzpouře˃ proti každému ˂státu˃, v sociální revoluci" (str. 69). "Ale ˂státy˃ nepadají samy od sebe; může je svrhnout jen mezinárodní sociální revoluce všeho lidu, všech plemen" (str. 69).

Protistátní povaha, která byla dosud jejich^[q] slabostí, je teď naopak v dnešním lidovém hnutí jejich silou (str. 69).

Blíží se doba úplného osvobození ˂těžce pracujících mas˃ a jejich "svobodné společenské organizace ˂zdola nahoru˃, bez jakéhokoli npaвитeльствeннoгo (řídícího, vládního) vměšování, složené ze svobodných ekonomických, нapoдныx (lidu náležejících, veřejných) союзов (svazů, aliancí, koalicí, spolků), ˂nezávisle˃ na všech starých státních hranicích a všech národnostních rozdílech, na jediné základně produktivní práce, všeobecně lidské a úplně solidární při vší její rozmanitosti" (str. 70).

"Národnost není všeobecně lidský princip, nýbrž historická a místní skutečnost, mající, jako všechny ˂skutečné˃ a nevinné fakty, nepopiratelné právo na všeobecné ˂uznání˃. Každý národ, či dokonce každý ˂nárůdek˃ má svůj vlastní charakter, svůj způsob, který právě (именно) tvoří podstatu národnosti; podstatu výsledku celého historického života ve všech životních podmínkách národnosti. Každý národ, právě tak jako každá osoba, je chtěj nechtěj tím, čím je, a má nepopiratelné právo být sebou samým. Na tom je založeno celé takzvané ˂národní právo˃" (str. 70).

Z toho však nevyplývá, aby jeden zdůrazňoval svou národnost, druhý svou individualitu jako ˂zvláštní˃ principy atd. "čím méně myslí na sebe a čím více jsou ˂proniknuti˃ všeobecně lidským ˂obsahem˃, tím je živější a tím více nabývá smyslu národnost jednoho, individualita druhého" (str. 71). Tak i Slované si vydobudou jen tehdy ˂své zákonné místo˃ v dějinách a ve svobodném bratrství národů, budou-li spolu s jinými národy proniknuti světovými zájmy (str. 71).

"V Německu odvrhla reformace velmi rychle charakter ˂vzpoury˃, nepřiměřený německému charakteru, a přijala formu ˂pokojné státní˃ reformy, poslouživší brzy za základ pro ˂nejdokonalejší˃, systematický, učený ˂státní˃ despotismus. Ve Francii, po dlouhém a krvavém boji, který posloužil nemálo rozvoji svobodného myšlení v oné zemi, byly (reformní snahy) poraženy vítězným katolicismem. V Holandsku, v Anglii a potom ve Spojených státech amerických vytvořily novou civilizaci, svou podstatou ˂antistátní˃, ale ˂buržoazné ekonomickou˃ a liberální" (str. 72).

Toto místo je pro Bakunina velmi charakteristické; skutečný kapitalistický stát je pro něj protivládní; za druhé rozdílnost vývoje v Německu na jedné, v Holandsku a Anglii na druhé straně nevykládá ze změn světového trhu, nýbrž atd.

{626} Náboženská reformace (také pěkné, že renesanci vidí jen sub specie náboženství)

"vyvolala v civilizovaném lidstvu dva hlavní směry: ekonomický a liberálně ˂buržoazní˃, zvláště Anglie, pak Amerika, a despoticko-˂státní˃, svou podstatou také ˂buržoazní˃" -

toto slovo buržoazní mu slouží jak pro kapitalismus, tak pro středověké měšťany v Německu -

"a protestantský, ačkoli smíšený se šlechtickým katolickým prvkem, který se ostatně zcela podrobil ˂státu˃. Hlavními představiteli tohoto směru byly Francie a Německo, zprvu rakouské, potom pruské" (str. 73).

"Francouzská revoluce založila nový všelidský zájem, ideál nejúplnější lidské svobody, ale výlučně v politické oblasti; rozpor, politická svoboda neproveditelná; svoboda ve ˂státě˃ je lež. Vyvolala dva hlavní směry. Systematické vykořisťování proletariátu a obohacování menšiny. Na tomto vykořisťování lidu chce jedna strana založit demokratickou republiku, druhá, důslednější, monarchický, tj. otevřený ˂státní˃ despotismus" (str. 73).

Proti všem těmto snahám nový směr "vedoucí přímo" k Bakuninovi (str. 74).

"Slovanský proletariát musí proto masově vstupovat do Mezinárodního dělnického sdružení" (str. 75). "Měli jsme už příležitost zmínit se o velkolepém projevu mezinárodního bratrství vídeňských dělníků v roce 1868" (str. 76) proti pangermánskému programu. Ale rakouští dělníci neudělali nezbytné další kroky, "protože byli na prvním kroku zastaveni (zadrženi) germánsko-patriotickou propagandou pana Liebknechta a jiných sociálních demokratů, kteří s ním přijeli do Vídně, myslím, že v červenci 1868, zejména proto, aby odvedli (svedli) pravý sociální instinkt rakouských pracujících z cesty mezinárodní revoluce a zaměřili jej k politické agitaci pro založení ˂státu˃, který nazývají нapoдным (lidovým) - samozřejmě pangermánského - jedním slovem pro uskutečnění patriotického ideálu hraběte Bismarcka, jenže v sociálně demokratické oblasti a prostřednictvím takzvané legální ˂lidové agitace˃" (str. 76).

"Pro Slovany by to znamenalo přijmout dobrovolně německé jho a to se ˂protiví˃ každému slovanskému srdci (str. 77). Proto nejenže nebudeme přemlouvat slovanské bratry, aby vstoupili do řad sociálně demokratické strany německých dělníků, řízené diktátorskou mocí pánů Marxe a Engelse a po nich pánů Bebela, Liebknechta a několika literárních Hebrejců; my musíme naopak napnout všechny síly, abychom slovanský proletariát odvrátili od sebevražedného ˂vstupu˃ do ˂svazku˃ s touto stranou, která vůbec není stranou ˂lidovou˃, nýbrž svým zaměřením, cíli, prostředky je čistě ˂buržoazní˃ a k tomu výlučně německá, tj. ˂pro Slovany vražedná˃" (str. 77).

Slovanský proletariát se s touto stranou nejen nesmí spojovat, nýbrž musí se od ní držet hodně daleko a naopak se o to pevněji přimknout k Mezinárodnímu {627} dělnickému sdruženi. "Naprosto nesmíme zaměňovat německou sociálně demokratickou stranu s Internacionálou (str. 77). Politicko-patriotický program německé sociální demokracie nemá s programem Internacionály skoro nic společného, je s ním naopak v naprostém protikladu. Na haagském kongresu jej chtěli marxisté naoktrojovat celé Internacionále. Ale tento pokus vyvolal všeobecný bouřlivý protest Itálie, Španělska, části Švýcarska, Francie, Belgie, Holandska, Anglie, dokonce části Spojených států amerických, takže bylo celému světu jasné, že kromě Němců nikdo německý program nechce" (str. 78).

"Slovanský proletariát musí masově vstupovat do Internacionály, zakládat sekce, a ukáže-li se to nutné, i ˂všeslovanskou federaci˃" (str. 78).

Srbsko ˂Srbské knížectví˃: Srbové založili po osvobození od Turků ˂stát˃, jehož jho je těžší než turecké (str. 79). Vydán napospas byrokratické ˂loupeži˃ a despotismu (tamtéž). V tureckém Srbsku ani šlechta, ani příliš velcí pozemkoví vlastníci, ani průmyslníci, ani zvlášť bohatí obchodníci; vytvořila se nová byrokratická aristokracie, z největší části vychovaná na vládní náklady v Oděse, Moskvě, Petrohradu, Vídni, Německu, Švýcarsku, Paříži (str. 79).

Bulhaři nechtějí ani slyšet o srbském ˂dušanovském carství˃; právě tak málo ˂Chorvati˃ a ˂Černohorci˃ a bosenští Srbové. Pro všechny tyto země je jen jedna cesta k záchraně a sjednocení - sociální revoluce, ale ˂rozhodně ne státní válka˃, která může vést jedině k jejich podrobení Ruskem nebo Rakouskem nebo oběma (str. 86).

V českých Čechách říše a koruna Václavova naštěstí dosud neobnovena; vídeňská vrchnost s nimi prostě jedná jako s provincií, která nemá ani privilegia Haliče, a přece je v Čechách tolik politických stran, jako v milém^[r] slovanském ˂státě˃. "Ba, tento prokletý německý duch politikaření a ˂státnosti˃ pronikl do vzdělávání české mládeže natolik, že jí hrozí vážné nebezpečí, že nakonec ˂ztratí˃ možnost ˂rozumět svému lidu˃ (str. 86). Ve všech rakouských městech, kde je slovanské obyvatelstvo smíšeno s německým, podílejí se slovanští dělníci nejenergičtěji na všech společných prohlášeních proletariátu. Ale v těchto městech neexistují skoro žádná jiná dělnická sdružení kromě těch, která uznávají program německé sociální demokracie, takže slovanští dělníci, strženi svým sociálně revolučním instinktem, jsou fakticky verbováni do strany, jejímž cílem je přímý a hlasitě proklamovaný cíl - založení pangermánského ˂státu˃, tj. obrovského německého ˂žaláře˃" (str. 88).

Musejí přijmout program Internacionály řízené Bakuninem (str. 89) (jako verbovací kancelář se zvlášť doporučuje - str. 89, poznámka - curyšská slovanská sekce, patřící k Jurské federaci).

Rakousko (závěr).

Říše existuje už jen díky vypočítavé trpělivosti Pruska a Ruska, které ještě nechtějí přikročit k jejímu dělení, protože každé z nich doufá, že při vhodné příležitosti uchvátí největší kus.

{628} Rusko:

"Pro lid je užitečná jen jedna konstituce - rozpad ˂ruské˃ říše" (str. 96).

Má vojenskou sílu, aby se mohlo měřit s novou německou říší? To je teď jediná politická otázka v Rusku (tamtéž). "Tato otázka... položená s železnou nutností novým postavením Německa, které vyrostlo přes noc (3a oднy ночь) ˂v obrovský a všemocný stát˃. Ale celé dějiny dokazují a racionální logika potvrzuje, že dva stejně silné ˂státy˃ nemohou současně existovat vedle sebe. Jeden si musí podrobit druhý" (str. 97). To je pro Německo nezbytné. "Po dlouhém, dlouhém politickém ponížení se náhle stalo nejmocnější říší na evropském kontinentu. Cožpak může strpět, aby vedle něho, takřka jemu přímo před nosem, existovala mocnost na něm zcela nezávislá, jím dosud neporažená a která se odvažuje stavět se mu naroveň; a k tomu ještě ruská mocnost, ˂ta nejnenáviděnější˃!" (Str. 97.)

"Domníváme se, že je málo Rusů, kteří by nevěděli, do jaké míry Němci, všichni Němci, ale hlavně německá buržoazie a pod jejím vlivem, běda, i sám německý lid, nenávidí Rusko" (str. 97). Tato nenávist je jednou z nejsilnějších národních vášní Německa (str. 98).

Zpočátku čestná nenávist německé civilizace proti tatarskému barbarství (str. 98). Ve dvacátých letech protest politického liberalismu proti politickému despotismu (tamtéž). Vložili celou odpovědnost za Svatou alianci na Rusko (tamtéž). Na začátku třicátých let sympatie k Polákům, nenávist k Rusům jako potlačovatelům polského povstání (tamtéž). Opět zapomněli, že Prusko pomáhalo při potlačení Polska; Prusko pomáhalo, protože s polským vítězstvím by bylo povstalo celé pruské Polsko, což "by v zárodku udusilo ˂vznikající moc˃ pruské monarchie" (tamtéž).

V druhé polovině třicátých let nový důvod k nenávisti proti Rusům, které dala politicko-nacionální zaměření začínající slovanská otázka: vytvoření slovanské strany v Rakousku a Turecku, doufající a očekávající pomoc od Ruska. Panslavistická republikánská federace, o niž usilují děkabristé (Pestel, Muravjov-Apostol atd.). Mikuláš to přijal, ale jako panslavistický, jednotný a autokratický ˂stát˃ pod svým železným žezlem. Na začátku třicátých a čtyřicátých let začali jezdit z Petrohradu a Moskvy do slovanských zemí ruští agenti, někteří oficiálně, jiní dobrovolně a bezplatně; ti druzí patřili k moskevské společnosti slavjanofilů. Mezi jižními a západními Slovany se šířila panslavistická propaganda. Mnoho brožur, zčásti německy napsaných, zčásti do němčiny přeložených. Zděšení pangermánské veřejnosti. Čechy -ruské! To jim kazilo chuť a bralo spánek (str. 99). Od té doby největší nenávist k Rusku; Rusové zase nemají rádi Němce. Je za těchto podmínek možné sousedství obou států, ˂všeruské˃ a pangermánské říše? (Str. 100.) Ale důvody pro zachování míru existovaly a dosud existují pro oba. Za prvé: Polsko (tamtéž). Rakousko není pro dělení atd. Pro ně je Polsko záštita proti Rusku a Prusku. Za druhé; Rakousko, které chtějí rozdělit. Dělení Rakouska je rozdělí, ale až do té doby nic (str. 100-102). Za třetí: nová německá {629} říše všemi nenáviděna, nemá žádného spojence kromě Ruska, snad Spojené státy. Má ještě hodně co dělat, aby realizovala ideu pangermánské říše; aby odňala Francouzům celé Lotrinsko; aby pohltila Belgii, Holandsko, Švýcarsko, Dánsko, Skandinávský poloostrov; ruské pobaltské provincie, aby sama vládla v Baltském moři. Přenechá Uhry Maďarům, Halič s rakouskou Bukovinou Rusům, vyhradí si celé Rakousko až po Terst (včetně) a Čechy, přičemž ruský kabinet ani nenapadne, aby mu je upíral... "My" (Bakunin) "víme pozitivní, že se ve věci více nebo méně vzdáleného děleni rakouské říše již dávno vedou tajná jednání mezi Petrohradem a německými dvory", přičemž se samozřejmě snaží jeden druhého napálit. Prusko-germánská říše není schopna provést tyto velké plány osamocena; "proto spolek s Ruskem je a ještě dlouho bude ˂naléhavou nutností˃" ...Totéž platí pro Rusko. "Výboje na všechny strany a za každou cenu normální podmínkou života ruské říše." Ale na kterou stranu? Na západ, nebo na východ? Západní cesta je panslavistická a znamená spolek s Francii proti spojeným vojenským silám Pruska a Rakouska a pravděpodobnou neutralitu Anglie a Spojených států. Druhá (východní) cesta vede do Indie, Persie, Cařihradu. Zde nepřáteli Rakousko, Anglie, s nimi pravděpodobně Francie; spojenci Německo a Spojené státy (str. 102-104).

První cesta (panslavistická, proti Německé říši). Francouzská pomoc bezcenná; jednota Francie jednou provždy rozervána atd., tato cesta revoluční; vede k povstání národů, zejména slovanských, proti jejich zákonným ˂vládcům˃, rakouskému a prusko-germánskému. Mikuláš zavrhl tuto cestu instinktivně, z principu atd.(!)

K tomu však ˂je nutno přiznat, že pro všeruskou státnost je osvobození Polska rozhodně nemožné˃. Celá století boj mezi oběma formami ˂státu˃, ˂šlachtická vůle˃ a carská knuta, často se zdálo, že Poláci nemají daleko k vítězství. Ale jakmile povstal lid, 1612 v Moskvě, pak povstání Malorusů a litevských ˂nevolníků˃ pod Bohdanem ˂Chmelnickým˃ - všemu konec. "Ruská knuta zvítězila díky lidu."

Toto doznání na str. 110.

Na troskách šlachtického polského ˂státu˃ založena ˂všeruská˃ říše knuty. "Vezměte jí tyto základy, provincie, které byly až do roku 1772 ˂součástí˃ polského ˂státu˃, a všeruská říše zmizí" (str. 110). Jsou to nejbohatší, nejúrodnější, nejlidnatější provincie; kdyby odpadly, zmenší se bohatství a moc ruské říše o polovinu. Po této ztrátě bude následovat ztráta ˂Pobaltí˃, a probudí-li se polská říše opravdu k novému životu, odtrhne od Ruska celé Malorusko, které se stane buď polskou provincií, nebo nezávislým ˂státem˃. Tím ztratí Rusko i své hranice na černém moři, bude na všech stranách odříznuto od Evropy a zahnáno do Asie.

Někteří si myslí, že ruská říše by mohla dát Polsku alespoň Litvu. ˂Ne˃. Sousedství ˂Moskvy˃ a Polska povede polský patriotismus nutně k podrobení pobaltských provincií a Ukrajiny. Stačí jen osvobodit dnešní polské království a Varšava se ihned spojí s Vilnem, Grodnem, ˂Minskem˃, Kyjevem, nemluvě {630} ani o Podolí a Volyni. Poláci jsou tak nepokojný národ, že jim není možno ponechat ani jedno svobodné místečko; ihned se stane centrem všerevolučního odporu. Ruská říše může prodloužit svou existenci jen pod podmínkou, že bude ˂rdousit˃ Polsko podle Muravjovova systému... Ruský lid nemá s ruskou říší nic společného, protikladné zájmy.

Při této příležitosti píše Bakunin tuto, podle jeho vlastního systému pitomou větu: "Jakmile se ruská říše zhroutí a velkoruský, maloruský a ostatní národy nastolí svou svobodu, nebudou pro ně ˂strašné˃ ctižádostivé záměry polských ˂státních˃ patriotů (comment donc!^[s]). "Mohou být smrtonosnéjen pro říši" (str. 111). Proto se car dobrovolně nezřekne ani nejmenšího kousíčku Polska. "A neosvobodí-li Poláky, jak může vyzvat Slovany ˂ke vzpouře˃?" (Str. 104 až 111.)

A v době Mikulášově slibovala panslavistická cesta víc užitku než dnes. Tehdy se dalo ještě počítat s povstáním Maďarů a Italů proti Rakousku. Teď by Itálie zůstala pravděpodobně neutrální, protože Rakousko by jí dnes (v takovém případě) dalo dobrovolně těch pár italských zbytků, které ještě má. Maďaři by se s ohledem na své vlastní ˂státní˃^[t] vztahy k Slovanům postavili vášnivě na stranu Němců proti Rusku. Ruský car by mohl počítat jen s větší nebo menší spoluúčastí rakouských Slovanů; kdyby chtěl vzbouřit i turecké, pak nový nepřítel, Anglie. Ale v rakouské říši jen 17 miliónů Slovanů; z toho připadá 5 miliónů Slovanů na Halič, kde by Poláci paralyzovali Rusíny, zbývá 12 miliónů, z toho je třeba odečíst ještě ty, kteří jsou naverbováni do rakouské armády a jako každé vojsko by se bili s tím, s kým jim nařídí vrchnost.

Těchto 12 miliónů (u Bakunina jsou to sami muži a dospělí)

však není soustředěno na jednom nebo několika místech; jsou rozptýleni po celé rozloze rakouské říše, mluví nejrůznějšími dialekty, smíšeni s Němci, Maďary, Italy, rumunskými národnostmi. "To je velmi mnoho, aby rakouská vrchnost a Němci vůbec byli udržováni v ustavičném strachu, ale velmi málo, aby to ruským vojskům poskytlo vážnou oporu proti spojeným silám pruského Německa a Rakouska." Ruská vláda to ví a nepomýšlí na panslavistickou válku proti Rakousku, která by se nutně změnila ve válku proti celému Německu. Přesto však provádí s pomocí svých agentů opravdovou panslavistickou propagandu na rakouském území. Je pro ni užitečné mít takové slepé atd. přívržence ve všech rakouských provinciích. " To paralyzuje, brzdí, zneklidňuje rakouskou vládu a posiluje vliv Ruska nejen na Rakousko, nýbrž na celé Německo. Carské Rusko štve rakouské Slovany proti Maďarům a Němcům, ačkoli velmi dobře ví, že je nakonec vydá do rukou Němců a Maďarů" (str. 112-113).

{631} Na západní, panslavistické cestě by Rusko muselo bojovat se všemi Němci, pruskými i rakouskými, s Maďary a Poláky. Může se Rusko v útočné válce (kterou by muselo vést za zdánlivé osvobození Slovanů) vypořádat byť i jen s pruským Německem? Ruský národ nebude mít na válce zájem; jako národy vůbec nemají zájem na čistě politických válkách svých vlád; příkladem takových válek v nejnovějších dějinách je Napoleon I., který byl však pokládán za pokračovatele revoluce; vlastně jediným příkladem poslední pruská válka proti druhému císařství. Pangermánský zájem převážil tehdy všechny ostatní zájmy, v duchu a v srdcích všech Němců bez rozdílu, a to v současné době vytváří zvláštní sílu Německa... Rusové neměli zájem o válku své vlády ani v krymské válce, ve válce "nikoli dobyvačné, nýbrž obranné".

To je na str. 117; naproti tomu ale válka s Napoleonem III. zřejmě jen válka útočná?

Ruský rolník ani neví, že je Slovan..., pro slovanské národy válka proti všem ˂státům˃ nejprve ve spojení s latinskými národy, ohroženými stejně jako Slované německou dobyvačnou politikou... S Němci teprve tehdy, až budou také anti˂státní˃... Ale až do té doby zůstává spojenectví Slovanů s latinskými národy proti německé dobyvačné politice nutností... "Étrange^[u] poslání německého plemene! Tím, že proti sobě vyvolávají (probouzejí) všeobecné obavy a všeobecnou nenávist, spojují národy"... "V tomto smyslu je také ruský národ plně národem slovanským." Ale toto nepřátelství je nestrhuje^[v] tak daleko, aby proti nim vedl z vlastního rozhodnutí válku; projeví se teprve tehdy, až Němci sami potáhnou do Ruska a budou tam chtít hospodařit - ale žádná účast na útočné válce proti Němcům... Stačí však vládní prostředky, finanční a vojenské, proti Německu?... V předpokládaném případě (ruská ofenzíva) by se Němci museli bít doma, a ˂tentokrát˃ skutečné ˂všeobecné˃ povstání všech tříd a všeho obyvatelstva Německa (str. 114-120).

Ruský důstojník lepší člověk než německý... civilizovaná divoká bestie... Němci, zvláště důstojníci a úředníci, spojují vzdělání s barbarstvím, učenost se servilností... Ale pro pravidelnou armádu není nic dokonalejšího než německý důstojník - jeho celý život: poslouchat a poroučet... Německý voják je detto svou povahou a drezúrou vzorem pro pravidelnou armádu... Nejprve zkrotí tělo, a tím i ducha vojáků... Kázeň atd.... Němečtí důstojníci předčí důstojníky jiných národů svými vědomostmi, teoretickou a praktickou znalostí válečnictví, zanícenou, naprosto pedantickou oddaností válečnickému řemeslu, přesností, důkladností, ˂sebeovládáním˃, tvrdošíjnou vytrvalostí (тepпeниe) a k tomu relativní čestností (чecтность). Organizace a výzbroj německé armády skutečná, nejen na papíře jako u Napoleona III., jak je tomu asi u nás. K tomu administrativní, občanská a zvláště vojenská kontrola, takže trvalé podvádění nemožné. {632} "U nás naopak zdola nahoru a shora dolů myje ruka ruku, čímž vypátrání pravdy skoro nemožné" (str. 121-128).

Poslední věta str. 128.

Kdyby Rusko postavilo dokonce milión vojáků, musí polovina zůstat ve vnitrozemí, aby hlídala milovaný lid. Kolik je potřeba jen pro Ukrajinu, Litvu, Polsko! (Str. 128).

V Německu bude opravdová (miliónová) armáda, organizací, ˂drezúrou˃, duchem, znalostmi, výzbrojí první na světě. A za ní všechen ozbrojený lid, "který by byl pravděpodobně nebyl povstal proti Francouzům, kdyby byl v poslední válce vyhrál Napoleon III., a ne pruský Fric, ale který povstane proti ruské ˂invazi˃ jako jeden muž"... Ale kde bude ruský milión? Na papíře... Kde důstojníci a výzbroj?... Nejsou peníze... 5 miliard dostali Němci od Francouzů. Nejméně 2 miliardy na zbrojení... "Ano, celé Německo se dnes změnilo v hrozivý, na všechny strany naježený arzenál." Při prvním kroku do Německa budete na hlavu poraženi a vaše útočná válka se ihned změní v obrannou; německé vojsko překročí hranice všeruské říše. Potom všeobecné povstání ruského lidu? "Ano, jestliže Němci vstoupí do ruských ˂oblasti˃, např. budou-li pochodovat přímo na Moskvu; ale neprovedou-li tuto hloupost, nýbrž potáhnou-li na sever na Petrohrad, přes pobaltské provincie, v nichž najdou četné přátele nejen mezi měšťanstvem, protestantskými pastory a židy, nespokojenými barony a jejich dětmi, studenty, nýbrž i mezi nesčetnými baltskými generály, důstojníky, vysokými a nízkými úředníky, jichž je plný Petrohrad a kteří jsou roztroušeni po celém Rusku; nadto pozvednou proti ruské říši Polsko a Malorusko" (str. 128-131).

Poláci nemají nebezpečnějšího a zlovolnějšího nepřítele nad Bismarcka. "Zdá se, že si stanovil za životní úkol smést je (cтepeть) z tváře země. Ale to všechno mu nebrání, aby Poláky vyzýval k povstání proti Rusku, když to žádají zájmy Německa. A přestože Poláci nenávidí jeho i Prusko, ba možno říci celé Německo, což si Poláci ˂nechtějí přiznat, aěkoli v hlubině jejich duše žije neméně než u všech ostatních slovanských národů táž historická nenávist k Němcům˃..., povstanou Poláci bezpochyby na Bismarckovu výzvu" (str. 133).

"V Německu a Prusku samém existuje už velmi dlouho početná a vážná politická strana, dokonce tři strany; liberálně pokroková, čistě demokratická a sociálně demokratická, které dohromady tvoří nepochybnou většinu v německém a pruském parlamentu a ještě výrazněji ve společnosti samé, strany, které předvídají válku Německa proti Rusku, zčásti si ji přejí a tak trochu ji vyvolávají, přičemž pochopily, že povstání a obnovení Polska ˂v urěitých hranicích˃ bude nutnou podmínkou této války" (str. 133). Ani Bismarck, ani žádná z těchto stran nechtějí Polsku vrátit všechna území, které mu odtrhlo Prusko; ani Královec, ani Gdaňsk, ani nejmenší kousek Západního Pruska; také z poznaňského vévodství velmi málo. Ale dávají jim celou Halič se ˂Lvove˃ a Krakovem, protože to všechno je teď rakouské, a z ruské části tolik, kolik si Poláci budou schopni vzít. Kromě toho peníze, zbraně a válečnou pomoc, samozřejmě ve formě polské {633} půjčky s německou zárukou... Poláci po tom s radostí sáhnou... až na malé výjimky se Poláci nezabývají slovanskou otázkou; (mnohem pochopitelnější a bližší jsou jim Maďaři}... četné strany u Poláků; v pozadí vždy obnovení polského ˂státu˃ v hranicích z roku 1772. Rozdíl mezi stranami jen v tom, že jedni pokládají tu a druzí onu za jedině správnou cestu k tomuto cíli... Bismarck bude od nich požadovat, aby se formálně zřekli většiny starých polských území, která jsou dnes pruská... Opravdu, étrange Pologne^[w], obnovené pod ochranou hraběte Bismarcka. Ale lepší ˂podivné˃ Polsko než žádné; kromě toho si Poláci myslí, že později bude možné osvobodit se z Bismarckovy ochrany... Polsko povstane; Litva detto, pak malá bouře, a povstane Malorusko... Polští patrioti jsou ubozí socialisté a doma se sociálně revoluční propagandou zabývat nebudou; a i kdyby chtěli, Bismarck by to nedovolil - ˂příliš blízko u Německa˃..., ale mohou ji dělat v Rusku a proti Rusku. Němcům a Polákům užitečná rolnická ˂vzpoura˃ v Rusku, a to pro ně není obtížné; kolik je Poláků a Němců roztroušeno po Rusku, tolik spojenců Bismarckových a Polska: "Představte si naši situaci: naše vojska na hlavu poražena prchají; jim v patách táhnou Němci na Petrohrad, ale na jihu a západě, na ˂Smolensk˃ a Malorusko, táhnou Poláci - a v téže době, vyvoláno zahraniční i vnitřní propagandou, v Rusku, v Malorusku vítězné všeobecné rolnické povstání" (na str. 138 je tato věta)... Německý ˂stát˃ by tak úplně odřízl ruský stát od Evropy.

"Mluvíme samozřejmě o říši (ruské), a ne o ruském lidu, který si, až to bude potřebovat, najde nebo ˂prorazí˃ (npoбиться, sich brechen, durchschlagen, percer, se faire jour) всюдy дopory (všude, ve všech směrech, cestu)." (Tato věta na str. 138, 139.)

Tedy zatímco ruský lid jedná jako celek a proráží si cesty, aby nebyl odříznut od Evropy, vedou tito anarchisté politickou válku. A co chce Bakunin? Němci a Poláci rozbijí Ruskou říši, ale současně vyvolají v Rusku všeobecné vítězné rolnické povstání. Bismarck a Poláci nebudou těmto rolníkům žádným způsobem bránit, aby se projevili jako "anarchisté". Naopak: budou mezi nimi dělat účinnější propagandu než "proslulá" Aliance; a teprve až tento anarchistický stav dosáhne dostatečně velkých rozměrů, vzplanou latinští a slovanští bratři. Bude-li to následek války, kterou začne Rusko proti Německu nebo vice versa, nemůže na věci nic změnit. Mimochodem, protože v Srbsku, podle Bakunina, neexistuje mimo lid nic jiného než "třída úředníků", v čem jiném bude potom spočívat srbská sociální revoluce než v odstranění úřednické třídy, která tam jediná vytváří ˂stát˃? (Str. 138, 139.)

{634} Pro všeruskou říši je tedy nyní cesta do Evropy uzavřena; klíče od jejích bran má hrabě Bismarck, který je nedá ani za nic na světě do rukou hraběti Gorčakovovi. Ale je-li uzavřena severozápadní cesta, pak je tu jižní a jihovýchodní, Buchara, Persie, Afghánistán, Východní Indie, konečně Cařihrad. Ruští politici už dávno vytyčili otázku, nemá-li se sídlo a těžiště říše přenést z Petrohradu do Cařihradu. Tito nenasytní patrioti chtějí sice obojí, Baltské moře i Cařihrad. Ale zvykají si, že se toho musí vzdát; zejména události posledních let jim otevřely oči; totiž "spojení Šlesviku-Holštýna a Hanoverska s pruským královstvím, které se tím změnilo v severomořskou mocnost" (str. 139).

"Všem je znám axiom, že žádný ˂stát˃ nemůže patřit k prvořadým bez dlouhých mořských hranic, které mu zajišťují bezprostřední spojení s celým světem a dovolují mu přímou účast na světovém pohybu, materiálním, společenském, politicko-mravním (noлитичecки-нpaвcтвeнном)... bez toho brzy stagnace... Čína... Existují rozličné podmínky k tomu, aby národ, konsolidovaný (3aмкнyтый) ve ˂stát˃, se mohl účastnit světového pohybu; dnes sem patří (пpинaдлeжит) ˂přirozený rozum a vrozená energie˃, vzdělání, schopnost produktivní práce ˂a nejrozsáhlejši vnitřní svoboda, ostatně pro masy ve státě tak nemožná˃. Ale k těmto podmínkám patří nepochybně také mořeplavba, námořní obchod, protože spojení po moři pro svou relativní levnost, krátkost a také svobodu v tom smyslu, že moře nepatří nikomu, předčí všechna ostatní... - včetně železnic. Je možné, že vzduchoplavba se ukáže ve všech směrech ještě vhodnější a bude zvlášť důležitá, protože konečně nivelizuje (ypaвняет) podmínky rozvoje a života pro všechny země...

To je hlavní věc u Bakunina - nivelizace, například celé Evropy na slovenské dráteníky. "... Prozatím zůstává mořeplavba hlavním prostředkem k blahobytu (velký pokrok, пpeycпeяния нapoдов) národů. To je jediný bod, kde pan Bakunin mluví o ekonomických podmínkách a nahlíží, že na nich jsou založeny podmínky a rozdílnosti národů, nezávislé na ˂státu˃...

Až nebude států (rocyдapcтв) a na rozvalinách všech států se zdvihne "naprosto svobodně zdola nahoru se organizující svobodný bratrský svaz svobodných výrobních sdružení, obcí a ˂oblastních˃ federací, zahrnujících bez rozdílu, protože svobodně, lidi všech řečí a národností, pak bude cesta k moři otevřena všem stejně: pro obyvatele přímoří bezprostředně a pro ty, kteří žijí daleko od moře, prostřednictvím železnic, úplně osvobozených od jakýchkoli ˂státních˃ пoпeчeний (opatrování, péče, starosti), ˂vybírání˃ (,l'action de prendre') cel, omezení, šikan, zákazů, povolení a vměšování. Ale i pak budou mít obyvatelé přímořských území spoustu přirozených výhod, nejen materiálních, nýbrž i duchovně mravních. Prostředkovaný^[x] styk se světovým trhem a vůbec se světovým pohybem života neobyčejně rozvíjí beztak nenivelizované poměry; pro to všechno budou obyvatelé vnitrozemí, zbavení těchto výhod, žít a vyvíjet se lenivěji a pomaleji než obyvatelé {635} přímoří. Vida, proč bude lak důležitá vzduchoplavba... ale až do té doby..., budou obyvatelé přímoří ve všech smírech avantgardou a jakousi aristokracií lidstva."

Např. Bretaň!

A rozdíl mezi rovinou a hornatou krajinou, povodí řek, klima, půda, uhlí, železo, dosažené výrobní sily, materiální a duchovní, jazyk, literatura, technické schopnosti atd. atd. Fourier se má při nivelizaci k dílu heroičtěji (str. 139-142).

Při této příležitosti odhaluje Bakunin, že Německo (jako nepřímořská země) je na tom v obchodních vztazích hůř než Holandsko a průmyslové než Belgie (str. 143).

Prusko, nyní ztělesnění, hlava i ruce Německa, se pevně usadilo na Baltském a Severním moři (str. 145). Hamburk, Brémy, Lübeck, Meklenbursko, Oldenbursko, Šlesvik-Holštýn, celé Prusko buduje za francouzské peníze dvě velká loďstva, jedno v Baltském a druhé v Severním moři, a pomocí kanálu, který nyní prokopává mezi oběma moři, vytvoří tato loďstva brzy loďstvo jediné. Bude brzy mnohem silnější než ruské baltské loďstvo. Pak půjde k čertu Riga, Revel, Finsko, Petrohrad, Kronštadt. K čertu půjde celý význam Petrohradu. Gorčakov si to musel přiznat toho dne, kdy spojenecké Prusko beztrestně a jakoby s naším souhlasem drancovalo našeho spojence Dánsko.

Polské povstání, ˂pane˃ Bakunine!

"Musel pochopit, že od onoho dne, kdy Prusko, opírajíc se o celé Německo a vytvářejíc v nerozborné jednotě s ním nejsilnější kontinentální mocnost; jedním slovem od té doby, kdy nová německá říše pod pruským žezlem zaujala na Baltském moři své nynější a pro všechny sousední mocnosti tak hrozivé postavení, dospěla nadvláda petrohradského Ruska na tomto moří ke svému konci, je zničeno velké politické dílo Petrovo a současně s ním je zničena moc všeruského ˂státu˃, jestliže se v náhradu za ztrátu svobodné mořské cesty",

ale svobodné až kam? s'il vous plait?^[y] Pro Angličany "svobodná" až ke hradbám Kronštadtu,

"na severu neotevře nová cesta na jih" (str. 145-147). Přístupy ještě v rukou Dánska; ale to zprvu dobrovolně federované, pak zcela pohlceno pangermánskou říší. Proto Baltské moře brzy výlučně německé moře a s tím ztráta politického významu Petrohradu. Gorčakov to musel vědět, když souhlasil s rozkouskováním Dánska a se spojením Šlesviku-Holštýna s Pruskem. Buď zradil Rusko, nebo dostal formální závazek Bismarckův, že bude spolupracovat s Ruskem při založení nové moci na jihovýchodě.

Bakunin pokládá za jisté, že mezi Pruskem a Ruskem uzavřen {636} útočný a obranný spolek po pařížském míru nebo v krajním případě v době polského povstání z roku 1863.

"Odtud bezstarostnost, s níž Bismarck začal válku s Rakouskem a s většinou Německa, nedbaje na nebezpečí francouzského vměšování a ještě závažnější války proti Francii. Nejmenší demonstrace Ruska na hranicích by byla v této a zejména v poslední válce zastavila další vítězný pochod pruské armády. V celém Německu, zvláště pak v severní části Německa nebylo v poslední válce vůbec žádné vojsko; Rakousko se chovalo klidně jen pod hrozbou Ruska; Itálie a Anglie se nevměšovaly jen proto, že to Rusko nechtělo. Kdyby se nebylo ukázalo jako tak rozhodný spojenec Pruska, nebyli by Němci nikdy dobyli Paříž. Ale Bismarck byl zřejmě přesvědčen, že ho Rusko nezradí. Na čem bylo založeno toto přesvědčení? Bismarck ví, že ruské a pruské zájmy jsou naprosto antagonistické, s výjimkou polské otázky. Válka mezi nimi je nevyhnutelná. Ale tam, kde každý doufá, že bude moci až do chvíle krize lépe využít nedobrovolného spojenectví, mohou být důvody k odkladu. Německá říše není ještě zdaleka upevněna, ani uvnitř ani navenek. Uvnitř ještě množství malých knížat. Zvenčí Rakousko a Francie. Poslušná vnitřní nutnosti, pomýšlí na nové podniky, na nové války. Obnovení středověké říše v původních hranicích, opřené o patriotický pangermanismus, který zachvátil celou německou společnost; spojení celého Rakouska kromě Uher, ale s Terstem a Čechami, celého německého Švýcarska, části Belgie, celého Holandska a Dánska, nutných k založení její námořní moci: plány, které proti ní popuzují značnou část západní a jižní Evropy, a jejichž provedení je proto bez souhlasu Ruska nemožné. Proto pro novoněmeckou říši spojenectví s Ruskem dosud nutné (str. 148-151).

"Všeruská říše se rovněž nemůže obejít bez prusko-germánského spojenectví. Musí na jihovýchod - místo Baltského moře Černé; jinak odříznuta od Evropy; a k tomu nutný Cařihrad-, jinak jí může být kdykoli odříznut přístup ke Středozemnímu moři, jako se to také stalo za krymské války. Cařihrad tedy velký cíl. Proti zájmům celé jižní Evropy, včetně Francie, proti anglickým zájmům a dokonce i proti německým, protože neomezená vláda Ruska na Černém moři přivádí do přímé závislosti na Rusku celé pobřeží Dunaje. A přece Prusko Rusku formálně slíbilo, že mu pomůže v jeho jihovýchodní politice; právě tak jisté, že využije první příležitosti, aby svůj příslib porušilo. Ale takové porušení smlouvy se nedá očekávat nyní, na samém začátku jejího plnění. Prusko pomohlo Rusku při zničení podmínek pařížského míru; právě tak je bude podporovat pokud jde o Chivu. Nadto je pro Němce výhodné, aby se Rusko vzdálilo co nejdále na východ. Co je cílem ruské války proti Chivě?... Indie? Na to nemyslí. Čína by byla mnohem snazší; ruská vláda opravdu plánuje něco podobného. "Usiluje docela otevřeně o to, vzít Číně Mongolsko a Mandžusko"; jednoho krásného dne uslyšíme, že ruské vojsko vítězí na západní hranici(!) Činy... Číňané se cítí ve své zemi stísněni, příliš lidnatá; proto vystěhovalectví do Austrálie, Kalifornie; jiné masy se mohou pohybovat na sever a severozápad. A potom v mžiku přestane Sibiř, {637} celý kraj od Tatarského průlivu až k Uralu a Kaspickému moři, být ruská. Na tomto obrovském území, 12 200 000 čtverečních kilometrů, více než dvacetinásobek rozlohy Francie (528 600 čtverečních kilometrů), nyní jen 6 miliónů obyvatel, z toho jen about^[z] 2 600 000 Rusů, všichni ostatní domorodci tatarské a finské rasy, a velikost armády zcela nepatrná... Číňané přejdou ještě přes Ural, dojdou až k Volze... Přírůstek obyvatelstva Číňanům skoro znemožňuje další existenci v hranicích Činy. V nitru Číny energičtí bojovní lidé, vyrostlí za nepřetržité občanské války, v níž naráz hynou desetitisíce a statisíce lidí... V poslední době se seznámili s evropskými zbraněmi a evropskou disciplínou, zkrátka se ˂státní˃ civilizací Evropy. Přitom velké barbarství; žádný svobodymilovný nebo lidský instinkt. Teď se tam spojují v bandy pod vlivem mnoha vojenských dobrodruhů, amerických a evropských, kteří našli cestu do Číny od poslední francouzsko-anglické války (1860); takové velké nebezpečí ze strany Východu... S tímto nebezpečím si hraje naše ruská vrchnost, prostoduchá jako dítě... Chce rozšířit hranice; a Rusko není dodnes schopno, a také nikdy nebude, osídlit nově dobytý amurský kraj, kde je na 2 100 000 čtverečních kilometrech, skoro čtyřikrát víc než Francie, s armádou a námořnictvem jen 65 000 obyvatel; přitom bída ruského lidu, která jej žene k všeobecné ˂vzpouře˃; ruská vláda doufá, že rozšíří svou moc na celý asijský východ. Musela by se obrátit k Evropě úplně zády, jak to také chce Bismarck, obrátit celou armádu na Sibiř a do Střední Asie a dobýt Východ jako Tamerlán; ale za Tamerlánem šel jeho lid, za ruskou vládou ne... Co se týče Indie, nemohou se jí Rusové zmocnit proti Anglii... "Ale nemůžeme-li Indii dobýt, můžeme tam zničit anglické panství nebo jím alespoň silně otřást, vyvolat tam proti ní ˂vzpoury˃ domorodců a pomáhat jim, aby se udržely, bude-li to nutné, i válečným vměšováním." To nás bude stát ohromné množství lidí a peněz... Nač?... "Abychom bez jakéhokoli užitku znepokojovali Angličany? ˂Ne˃, protože nám Angličané překážejí. Kde nám překážejí? V  Cařihradě. Dokud Angličané udrží svoji moc, nebudou nikdy a za nic na světě souhlasit s tím, aby se Cařihrad v našich rukou stal novým hlavním městem nejen všeruské, ale i slovanské a východní říše. Proto vede ruská vláda válku v Chivě; odtud její dávná snaha přiblížit se k Indii. Hledá místo, kde by mohla Anglii uškodit, a protože nemůže najít žádné jiné, ohrožuje ji v Indii. Tak se snaží smířit Anglii s myšlenkou, že Cařihrad musí být ruským městem"... Převaha v Baltském moři nenávratně ztracena... Ruská říše, vybudovaná na bodáku a knutě, nenáviděná veškerými lidovými masami, včetně slovanských, počínaje velkoruským národem, demoralizovaná, dezorganizovaná atd... nemůže bojovat proti nově vzniklé Německé říši. Tedy "nutno se zříci Baltského moře a očekávat chvíli, kdy se celá pobaltská ˂oblast˃ stane německou provincií. Zabránit tomu může jen ˂ lidová revoluce˃. Ale taková revoluce je pro ˂státF smrt a v ní nebude naše vláda hledat záchranu."

Tato poslední věta na str. 160.

{638} Nezbývá pro ni žádná jiná záchrana než ve spolku s Německem. Zříkajíc se Baltského moře, musí hledat náhradu v Černém moři, byť i jen kvůli své politické existenci, a to může jen s německou pomocí. "Němci slíbili, že pomohou. Jsme přesvědčeni, že mezi Bismarckem a Gorčakovem byla uzavřena formální smlouva. Němci ji samozřejmě nehodlají plnit. Nemohou dát ústí Dunaje a svůj dunajský obchod na pospas ruské libovůli; vytvořit na jihu Evropy velkou panslavistickou říši by byla od pangermánské říše sebevražda. Ale zaměřit a tlačit ruská vojska do Střední Asie, do Chivy, pod záminkou, že je to nejpřímější cesta do Cařihradu, to je něco jiného. Gorčakov a Alexandr II. napáleni Bismarckem jako druhdy Napoleon III. Ale stalo se, a nic se na tom nedá změnit. Pro ruské vetché síly (дряблым силам) je nemožné porazit novou germánskou říši; to může jen revoluce, a dokud ta v Rusku nebo v Evropě nezvítězí, bude vítězit a všechny přemáhat ˂státní˃ Německo, a ruská vláda, jako všechny kontinentální vlády v Evropě, bude existovat už jen z jeho dovolení a z jeho ˂milosti˃"... "Němci se stali našimi pány více než kdykoli předtím, a ne nadarmo slavili všichni Němci v Rusku tak vřele a hlučně vítězství germánských vojsk nad Francií; ne nadarmo přijímali všichni petrohradští Němci tak triumfálně nového pangermánského císaře." "V současné době zbývá na celém evropském kontinentu jen jeden opravdu samostatný ˂stát˃ - toto Německo... Hlavni příčina - ˂instinkt veřejnosti˃, který je charakteristickým rysem německého národa. Jednak instinkt slepé poslušnosti vůči silnějším, bezohledného potlačování slabých" (str. 151-163).

Pak následuje přehled dějin Německa v nejnovější době (zvláště od roku 1815) na důkaz jejich^[aa] rabského smýšleni a sklonu k utlačování...

Tímto sklonem trpěli zvláště Slované, jejich (tj. Němců) "historické určení", přinejmenším na severu a na východě, znamenalo podle jejich vlastního pojetí vyhlazení, zotročení a "násilné poněmčení" slovanských kmenů. "Tyto dlouhé a ˂smutné˃ dějiny, jejichž památka je uchována hluboko v srdcích všech Slovanů, se bezpochyby znovuozvou v posledním nevyhnutelném boji proti Němcům, nesmíří-li je dříve sociální revoluce" (str. 164.)

Pak následují dějiny německého patriotismu od roku 1815. (Materiál z "Dějin 1815-1866" od prof. Müllera.)

"Politická existence pruského království (1807) zachována jen díky prosbám Alexandra I." (str. 168-169).

Fichtovy řeči k německému národu: ˂Ale současní Němci zachovali veškerou obrovitost nároků svého patriotického filosofa, přitom však se zřekli jeho humánnosti. Jim je přístupnější patriotismus knížete Bismarcka nebo pana Marxe˃ (str. 171).

{639} Po Napoleonově útěku (říká Bakunin) z Ruska "Bedřich Vilém III. se slzami ˂dojetí a vděčnosti˃ v očích objal v Berlíně svého zachránce, cara všech Rusů" (tamtéž).

"Rakousku proto zbylo jen jedno - neudusit Německo" tím, že by vstoupilo se všemi svými državami do Německého spolku, jak původně chtělo, "ale současně také nedovolit Prusku, aby se postavilo do čela Německého spolku. Sledovalo-li tuto politiku, mohlo počítat s faktickou pomocí Francie a Ruska. Politika Ruska až do poslední doby, tj. až do krymské války, spočívala v systematickém udržování vzájemné rivality mezi Rakouskem a Pruskem tak, aby žádné z nich nedosáhlo převahy nad druhým, a současně ve vyvolávání nedůvěry a strachu v malých a středních německých knížectvích a v jejich ochraně proti Rakousku a Prusku" (str. 183). Vliv Pruska hlavně morální, očekávalo se od něho mnoho (po roce 1815). Proto pro Metternicha důležité, aby nedalo žádnou konstituci (slíbenou), aby se s Rakouskem postavilo do čela reakce... "Pro tyto snahy našel nejvřelejší ˂podporu˃ ve Francii, vedené Bourbony, a v caru Alexandrovi, řízeném ˂Arakčejevem˃" (str. 184).

"Němci nepotřebují svobodu. Život je pro ně prostě nemyslitelný bez vrchnosti, to jest bez nejvyšší vůle, nejvyšší myšlenky a železné ruky, ˂která je prohání˃. čím silnější je tato ruka, tím jsou pyšnější a tím příjemněji se jim žije" (str. 192).

1830-1840. Slepé napodobování Francouzů. "Němci přestávají požírat Galy, ale zato obracejí celou svou nenávist proti Rusku" (str. 198). "Všechno záviselo na výsledku polské revoluce. Kdyby byla zvítězila, pak by pruská monarchie, odtržená (oddělená) od svých severovýchodních opor a donucená" zříci se ne-li všech, tedy alespoň značné části svých polských držav, "byla nucena hledat novou oporu v Německu samém, a protože to tehdy nemohla udělat cestou dobývání... tedy cestou liberálních reforem" (str. 199). Po porážce Polska Bedřich Vilém III., který svému zeti, caru Mikulášovi, prokázal tak významné služby, "odhodil masku" a pronásledoval pangermánské patrioty horlivěji než dříve (str. 200).

"V přesvědčení, že lidové masy nesou ve svých více nebo méně dějinami rozvinutých instinktech, ve svých denních potřebách a ve svých vědomých nebo nevědomých snahách všechny prvky své normální budoucí organizace, hledáme onen ideál (společenskou organizaci) v lidu samém, a protože každá ˂státní˃ moc, každá vrchnost, je svou podstatou a svým postavením mimo lid, nad ním, musí nevyhnutelně usilovat o to, aby podřídila lid řádům a cílům, které jsou mu cizí, proto se prohlašujeme za nepřátele každé vrchnostenské ˂státní˃ moci, za nepřátele ˂státní˃ organizace vůbec, a věříme, že lid může být jen tehdy šťasten, svoboden, až si ˂bude sám utvářet svůj život˃ organizuje se ˂zdola nahoru˃, cestou samostatných a naprosto svobodných sdružení (coeдинeний) a ˂bez˃ jakéhokoli oficiálního poručnictví, ˂ale nikoli bez různých a stejně svobodných vlivů osob a stran˃" (str. 213). Toto je "přesvědčení sociálních revolucionářů, {640} a proto nás nazývají anarchisty" (str. 213). "Idealisté všeho druhu, metafyzici, pozitivisté, obhájci nadvlády vědy nad životem, doktrinářští revolucionáři, ti všichni hájí (oтстaивaют), se stejnou horlivostí (жapoм), ačkoli různými argumenty, ideu ˂státu˃ a ˂státní˃ moci, protože v ní spatřují, po svém velmi logicky, jedinou záchranu společnosti. Velmi logicky proto, že berouce za základ ˂tezi˃, že myšlenka předchází život, abstraktní teorie společenskou praxi, a že proto sociologická věda musí být východiskem pro společenský převrat a přestavbu, docházejí nutně k závěru, že je-li myšlenka, teorie, věda, přinejmenším v naší době, přístupna jen nemnohým, pak tito nemnozí řídí společenský život a musí být nejen buditeli, ale také řídit všechna lidová hnutí a že druhý den po revoluci musí být zřízena nová společenská organizace nikoli svobodným spojením lidových organizací, obcí, ˂volostí, oblasti zdola nahoru˃, v souladu s lidovými potřebami a instinkty, nýbrž diktátorskou mocí oné učené menšiny, byť i zvolené ˂z vůle všeho lidu˃" (str. 214).

Proto nejsou "doktrinářští revolucionáři" nikdy nepřáteli ˂státu˃, nýbrž jen existujících vlád, jejichž místo chtějí zaujmout jako diktátoři (str. 215).

"A to je tak správné, že v této době, kdy v celé Evropě vítězí reakce, kdy se všechny vlády atd. pod vedením hraběte Bismarcka připravují na zoufalý boj proti sociální revoluci; dnes, kdy by se, jak by se zdálo, měli všichni upřímní revolucionáři spojit, aby vzdorovali zoufalému útoku mezinárodní reakce, vidíme naopak, že se doktrinářští revolucionáři pod vedením pana Marxe všude stavějí na stranu ˂státnosti˃ a ˂vyznavačů státu˃ proti (lidové revoluci)" (str. 216). Ve Francii podporovali ˂státního˃ reakčního republikána Gambettu proti revoluční Ligue du Midi^[bb], která jediná mohla zachránit Francii jak před německou porobou, tak před ještě nebezpečnější a dnes vítěznou koalicí klerikálů, legitimistů, bonapartistů, orleanistů; ve Španělsku se otevřeně postavili na stranu Castelarovu, Píy Margallovu a madridské konstituanty, konečně v Německu a v sousedství Německa, v Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Dánsku, slouží hraběti Bismarckovi, na něhož se dívají podle svého vlastního doznání jako na velmi užitečného revolučního ˂státníka˃, a pomáhají mu při pangermanizaci všech těchto zemí" (str. 215, 217).

(Feuerbach byl ještě metafyzik: "musel udělat místo svým ˂zákonným˃ nástupcům, předákům školy materialistů čili realistů, z nichž velká část, např. pánové Biichner, Marx a jiní" se ostatně ještě neosvobodila "od převahy metafyzického abstraktního myšlení".) (Str. 207.)

"Ale hlavním propagandistou socialismu v Německu, zprvu tajně a brzy potom veřejně, byl Karel Marx. Pan Marx hrál a hraje v socialistickém hnutí německého proletariátu příliš důležitou úlohu, než aby bylo možno přejít tuto pozoruhodnou osobnost a nepokusit se zobrazit ji několika věrnými rysy. Svým původem je pan Marx Hebrejec. Spojuje v sobě, možno říci, všechny vlastnosti a všechny nedostatky tohoto nadaného plemene. Nervní (нepвный), jak někteří říkají, až k zbabělosti, je mimořádně ctižádostivý a ješitný, svárlivý, nesnášenlivý {641} a absolutní jako Jehova, Bůh jeho předků, a stejně jako on pomstychtivý až k šílenství. Neexistuje lež, pomluva, kterou by si nebyl schopen vymyslet proti každému, kdo měl to neštěstí, že vzbudil jeho žárlivost nebo, což je úplně totéž, jeho zášť, A nezastaví se před žádnou sebe ˂hnusnější˃ intrikou, jen když, podle jeho mínění, ostatně většinou mylného, může tato intrika posloužit k posílení jeho pozice, jeho vlivu nebo jeho moci. V tomto ohledu je skrznaskrz politický ˂člověk˃. To jsou jeho záporné vlastnosti. Ale má i mnoho vlastností kladných. Je velmi ˂chytrý˃ a mimořádně všestranný - ˂učený˃. Doktor filosofie, už v Kolíně byl kolem roku 1840 možno říci duší a centrem velmi významného kruhu vedoucích hegelovců, s nimiž začal vydávat opoziční časopis, na rozkaz ministra brzy potlačený. K tomuto kruhu patřili bratři Bruno Bauer a Edgar Bauer, Marx, Stirner a potom v Berlíně první kroužek německých nihilistů, kteří svou cynickou důsledností daleko předčili nejhorlivější nihilisty ruské. V roce 1843 nebo 1844 se Marx přestěhoval do Paříže. Tam se poprvé sešel se společností francouzských a německých komunistů a se svým krajanem, německým Hebrejcem panem Moritzem^[cc] Hessem, který byl před ním učeným ekonomem a socialistou a měl v té době významný vliv na vědecký vývoj pana Marxe. Zřídka najdeme člověka, který by tolik ˂znal˃ a četl a ˂tak chytře˃ četl jako pan Marx. Zabýval se už tehdy výlučně ekonomickou vědou. Zvlášť horlivě studoval anglické ekonomy, kteří předčí všechny ostatní pozitivitou ˂poznatků˃ a praktickým duchem, vypěstovaným na anglických ekonomických faktech, a přísnou kritičností a poctivou smělostí závěrů. Ale k tomu všemu připojil pan Marx ještě dva nové prvky: nejabstraktnější, ˂podivuhodně vynalézavou˃ dialektiku, kterou získal v hegelovské škole a kterou nezřídka ˂dovádí k potrhlosti, zvrhlosti˃, a stanovisko komunistického směru. Pan Marx samozřejmě četl všechny francouzské socialisty od Saint-Simona po Proudhona včetně, a toho, jak známo, nenávidí, a není pochyby, že v jeho bezohledné kritice Proudhona je mnoho správného: Proudhon, přes všechnu svou snahu postavit se na půdu reality, zůstává idealistou a metafyzikem. Jeho stanovisko - abstraktní idea práva; od práva přechází k ekonomickému faktu, ale pan Marx na rozdíl od něho vyslovil a dokázal nepochybnou pravdu, opřenou o celé minulé a současné dějiny lidské společnosti, národů a států, že ekonomický fakt všude předcházel a předchází juristické a politické právo. Ve ˂výkladu˃ a důkazu této pravdy spočívá právě jedna z největších vědeckých zásluh pana Marxe. Ale co je především pozoruhodné a co pan Marx nikdy nepřiznal, je, že v politickém ohledu je pan Marx přímým žákem pana Louise Blanca. Pan Marx je nesrovnatelně ˂chytřejší˃ a nesrovnatelně učenější než tento ˂malý neúspěšný˃ revolucionář a státník: ale jako Němec se přes ˂svůj úctyhodný vzrůst˃ dostal do učení k trpasličímu Francouzovi. Tato zvláštnost se dá ostatně snadno vysvětlit: rétorický Francouz jako buržoazní politik a vyhlášený stoupenec Robespierrův a učený Němec ve své trojí vlastnosti hegelovce, Hebrejce a Němce jsou oba zoufali ˂vyznavači státu˃ {642} a oba káží ˂státní˃ komunismus, jen s tím rozdílem, že jeden se místo argumentů spokojuje rétorickými deklamacemi a druhý, jak se sluší na učeného a pains-taking^[dd] Němce, podpírá tentýž stejně mu drahý princip všemi chytristikami hegelovské dialektiky a vším bohatstvím svých všestranných vědomostí. Kolem roku 1845 stál pan Marx v čele německých komunistů, a potom spolu se svým nerozlučným (неизменным) přítelem panem Engelsem, který je stejně ˂chytrý˃, ačkoli méně učený, zato však mnohem praktičtější a neméně se vyzná v politických pomluvách, lžích a intrikách, založil tajnou společnost německých komunistů neboli ˂státních˃ socialistů. Její ústřední výbor, v jehož čele stál spolu s panem Engelsem, byl - to se samo sebou rozumí - po vyhnání obou z Paříže v roce 1846 přeložen do Bruselu, kde zůstal až do roku 1848. Ostatně až do tohoto roku byla jejich propaganda, ačkoli se dosti rozšířila po celém Německu, tajná, a ˂proto nepronikla navenek˃" (str. 221-225).

V té době (revoluce z roku 1848) městský proletariát v Německu, alespoň jeho obrovská většina, byl ještě mimo vliv Marxovy propagandy a mimo organizaci jeho komunistické strany. Ta rozšířena hlavně v průmyslových městech porýnského Pruska, zvláště v Kolíně; odbočky v Berlíně, Vratislavi a ˂na konec˃ ve Vídni, ale velmi slabé. Instinktivně v německém proletariátu samozřejmě socialistické snahy, ale žádné vědomé požadavky sociálního převratu v letech 1848-1849, ačkoli "Komunistický manifest" vyšel už v březnu 1848. Prošel kolem německého lidu skoro beze stopy. Městský revoluční proletariát ještě pod přímým vlivem politické radikální strany nebo nanejvýš demokracie (str. 230). Tehdy byl v Německu ještě živel, který tam už dnes neexistuje, revoluční rolnictvo nebo alespoň schopné revolučním se stát..., to tehdy připraveno ke všemu, dokonce k ˂všeobecné vzpouře˃. V roce 1848, stejně jako v roce 1830, se němečtí liberálové a radikálové nebáli ničeho víc než takové ˂vzpoury˃; socialisté Marxovy školy ji také nemají rádi. Všichni vědí, že Ferdinand Lassalle, který byl podle vlastního přiznání přímým žákem onoho nejvyššího vůdce komunistické strany v Německu - což ostatně učiteli nezabránilo, aby po Lassallově smrti nevyjádřil svou žárlivou a závistivou (nepřejícnou - зaвиcтливoe) nespokojenost se skvělým žákem, který v praktickém ohledu daleko předstihl svého učitele - všichni vědí..., že Lassalle několikrát vyslovil myšlenku, že porážka selského povstání v 16. století a po ní následující posílení a rozkvět byrokratického ˂státu˃ v Německu byly opravdovým triumfem pro revoluci. Pro komunistické či socialistické demokraty v Německu je rolnictvo, jakékoli rolnictvo, reakce; a ˂stát˃, jakýkoli ˂stát˃, dokonce i Bismarckův, revoluce. Ať si nemyslí, že je pomlouváme. Na důkaz toho, že tak opravdu myslí, poukazujeme na jejich řeči, brožury, novinářské statements^[ee] a konečně na jejich dopisy - to všechno bude svého času ruské veřejnosti пpeдcтaвлeно (předloženo). Ostatně marxisté ani jinak myslet nemohou, jako ˂vyznavači státu˃ za každou cenu musí proklínat každou lidovou revoluci, {643} zejména rolnickou, která je svou povahou rolnická^[ff] a přímo směřuje ke zničení ˂státu˃. Jako všepohlcující pangermanisté musí rolnickou revoluci zavrhovat už proto, že je to specificky slovanská revoluce (str. 230-232).

"Nejen v roce 1848, nýbrž i v současné době se němečtí dělníci slepě podřizují svým vůdcům, zatímco vůdcové, organizátoři sociálně demokratické německé strany je nevedou ani ke svobodě, ani k mezinárodnímu bratrství, nýbrž pod jho pangermánského ˂státu˃" (str. 254).

Bakunin vypravuje, jak se Bedřich Vilém IV. bojí Mikuláše (odpověď polské deputaci, březen 1848, a Olomouc, listopad 1850) (str. 254-257).

1849-1858: Německý spolek už vůbec nebrán ostatními velmocemi v úvahu. "Prusko bylo více než kdy jindy otrokem Ruska... Oddanost zájmům petrohradského dvora šla tak daleko, že pruský ministr války a pruský vyslanec u anglického dvora, přítel králův, byli oba propuštěni proto, že vyjádřili sympatie k západním mocnostem." Mikuláš zuří nad nevděkem Schwarzenberga a Rakouska. Rakousko, pro své zájmy na východě přirozený nepřítel Ruska, se otevřeně postavilo na stranu Anglie a Francie proti Rusku. "Prusko zůstalo k velkému rozhořčeni celého Německa ˂věrno až do konce˃" (str. 259). "Manteuffel se stal prvním ministrem v listopadu 1850 proto, aby podepsal všechny podmínky olomoucké konference, nejvýš ponižující pro Prusko, a aby je a celé Německo definitivně podrobil hegemonii Rakouska. Taková byla vůle Mikulášova..., takové byly i snahy největší části pruského junkerstva nebo šlechty, která nechtěla ani slyšet o splynutí Pruska s Německem a byla oddána rakouskému císaři(?) a všeruskému carovi dokonce víc než svému vlastnímu králi" (str. 261).

V oné době (1866 a násl.) se vytvořila takzvaná Lidová strana. Centrem Stuttgart. Skupina, která chtěla spolek s republikánským Švýcarskem, byla hlavním zakladatelem Ligue de la Paix et de la Liberté^[19] (str. 271).

"Lassalle vytvořil především politickou stranu německých dělníků, zorganizoval ji hierarchicky, podřídil ji přísné disciplíně a své diktatuře, jedním slovem udělal to, co pan Marx chtěl v následujících třech letech udělat v Internacionále. Marxův pokus ztroskotal, ale Lassallův měl dokonalý úspěch" (str. 275).

"Prvním činem lidového ˂státu˃ bude" (podle Lassalla) "otevření neomezeného úvěru výrobním a spotřebním dělnickým sdružením, které jen tak budou s to bojovat s buržoazním kapitálem a v nedaleké době jej porazit a pohltit. Až bude proces pohlcování dokončen, nastane období radikálního přetváření společnosti. Takový je Lassallův program, takový je i program sociálně demokratické strany. Vlastně není Lassallův, nýbrž Marxův, který jej dokonale ˂vyslovil˃ ve známém ,Manifestu Komunistické strany' a uveřejnil spolu s Engelsem v roce 1848. ˂Zřejmá narážka˃ na to je i v prvním ,Manifestu Mezinárodního sdružení', který napsal Marx roku 1864, ve slovech: ,první povinnost dělnické třídy" atd. nebo, {644} jak se říká v Komunistickém manifestu: ,prvním krokem v revoluci' atd. až po soustředění všech výrobních prostředků ,v rukou ˂státu˃', tj. proletariátu ˂pozvednutého na panující stav^[gg]˃) " (str. 275, 276). "Ale což není ˂jasné˃, že se Lassallův program v ničem neliší od programu Marxova, kterého uznával za svého učitele. V brožuře proti Schulze-Delitzschovi Lassalle..., když vyložil své základní pojmy o sociálně politickém vývoji současné společnosti, přímo říká, že ani tyto ideje, ani tato terminologie nenáleží jemu, nýbrž panu Marxovi... Tím ˂podivněji˃ zní protest pana Marxe, otištěný po Lassallově smrti v předmluvě ke spisu o ,Kapitálu'. Marx si trpce stěžuje, že ho Lassalle okradl, přisvojiv si jeho ideje. Protest velmi ˂podivný˃ u komunisty, který káže kolektivní vlastnictví a nechápe, že idea jednou vyslovená přestává být vlastnictvím jedné osoby. Něco jiného by bylo, kdyby Lassalle opsal (jednu nebo několik stránek)..." (str. 276). "Na rozdíl od svého učitele Marxe, který je silný v teorii, v zákulisní nebo podzemní intrice a naopak ztrácí jakýkoli význam a sílu na veřejném kolbišti, byl Lassalle již od přírody stvořen pro otevřený boj na praktickém poli" (str. 277). Celá liberální a demokratická buržoazie ho hluboce nenáviděla; jeho ˂stejně smýšlející soudruzi˃, socialisté, marxisté a Marx sám na něj soustředili veškerou sílu své nepřejícné závisti (зaвиcти). Ba nenáviděli ho stejně hluboce jako buržoazie; pokud byl naživu, neodvažovali se svou nenávist projevit, protože byl pro ně příliš silný" (str. 277, 278).

"Vyjádřili jsme už svůj hluboký odpor k Lassallově a Marxově teorii, která doporučuje dělníkům, ne-li jako konečný ideál, tedy alespoň jako nejbližší hlavní cíl - založeni lidového státu (нapoднoгo rocyдapcтвa), který nebude podle jejich vyjádření nic jiného než ,proletariát ˂pozvednutý na panující stav˃'. Ptáme se, bude-li proletariát panující třídou, nad kým pak bude vládnout? To znamená (tím se míní - знaчит), že zbude ještě nějaký jiný proletariát, který bude poddán tomuto novému panství, tomuto novému státu (rocyдapcтвy)."

To znamená, že dokud ještě existují jiné třídy, zvláště kapitalistická, dokud s ní proletariát bojuje (neboť s jeho vládní mocí ještě nezmizeli jeho nepřátelé a stará organizace společnosti), musí použít násilných prostředků, tedy vládních prostředků; je-li sám ještě třídou a ekonomické podmínky, na nichž je založen třídní boj a existence tříd, ještě nezmizely a musejí být násilím odklizeny z cesty nebo přeměněny, musí být proces jejich přeměny násilím urychlen.

"Např. крecтянскaя чepня, sprostý rolnický lid, rolnická lůza, která se, jak známo, netěší přízni marxistů, a které, protože je na nejnižším stupni kultury, bude pravděpodobně vládnout městský a tovární proletariát."

Tj. tam, kde rolník existuje jako soukromý vlastník v masovém {645,646 - faximile stránky Marxova konspektu} {647} měřítku, kde dokonce tvoří víceméně značnou většinu, jako ve všech státech západoevropského kontinentu, tam, kde nezmizel a nebyl nahrazen zemědělským nádeníkem jako v Anglii, nastávají tyto případy: buď překazí, zmaří každou dělnickou revoluci, jak to až dosud dělal ve Francii; nebo proletariát (neboť rolnický vlastník nepatří k proletariátu, a tam, kde k němu podle svého postavení patří, domnívá se, že k němu nepatří) musí jako vláda učinit taková opatření, která bude rolník pokládat za bezprostřední zlepšení svého postavení a která ho tedy získají pro revoluci; opatření, která však v zárodku ulehčí přechod od soukromého vlastnictví půdy k vlastnictví kolektivnímu, a to tak, že k tomu rolník dojde sám od sebe ekonomicky; nelze však rolníka odstrašovat tím, že se např. vyhlásí zrušení dědického práva nebo zrušení jeho vlastnictví; toto je možné jen tam, kde kapitalistický pachtýř zatlačil rolníky a kde skutečný obdělavatel půdy je právě tak proletář, námezdní dělník jako městský dělník, má tedy právě s ním tytéž zájmy bezprostředně, nikoli zprostředkovaně; tím méně nesmí být parcelové vlastnictví posíleno tak, že se parcela zvětší, prostě anexí větších statků rolníkům, jako v Bakuninově revolučním tažení.

"Nebo, podíváme-li se na tuto otázku z nacionálního hlediska, pak, dejme tomu, pro Němce budou Slované z téhož důvodu ve stejné otrocké závislosti na vítězném německém proletariátu, v jaké je německý proletariát na své buržoazii" (str. 278).

Školácká oslovina! Radikální sociální revoluce je vázána na určité historické podmínky ekonomického vývoje; tyto podmínky jsou jejím předpokladem. Je tedy možná jen tam, kde spolu s kapitalistickou výrobou zaujímá průmyslový proletariát alespoň významné postavení v lidové mase. A aby měl nějaké vyhlídky na vítězství, musí být alespoň schopen udělat bezprostředně mutatis mutandis pro rolníky tolik, kolik udělala francouzská buržoazie ve své revoluci pro tehdejší francouzské rolníky. Krásná myšlenka, že vláda práce zahrnuje potlačování zemědělské práce! Ale tady vychází najevo nejvnitřnější myšlenka pana Bakunina. Nerozumí ze sociální revoluce vůbec ničemu, zná o ní jen politické fráze; její ekonomické podmínky pro něj neexistují. Protože však všechny dosavadní ekonomické formy, vyvinuté nebo nevyvinuté, zahrnují {648} porobu dělníka (ať už ve formě námezdního dělníka, rolníka atd.), věří, že je ve všech stejně možná radikální revoluce. A co víc! Chce, aby se evropská sociální revoluce, založená na ekonomické bázi kapitalistické výroby, uskutečnila na úrovni ruských nebo slovanských zemědělských nebo pasteveckých národů a nepřekročila tuto úroveň, ačkoli nahlíží, že námořní plavba vytváří rozdíly mezi bratry, ale právě jen mořeplavba, protože to je také rozdíl známý všem politikům! Vůle, nikoli ekonomické podmínky, to je základna jeho sociální revoluce.

"Je-li stát (гocyдapcтвo), pak je nevyhnutelně vláda (rocпoдствo) a tedy i ˂otroctví˃; vláda bez otroctví, skrytého^[hh] nebo maskovaného, je nemyslitelná - proto jsme nepřáteli ˂státu˃" (str. 278).

"Co to znamená, proletariát, ˂pozvednutý na panující stav˃?"

Znamená to, že proletariát, místo aby bojoval proti ekonomicky privilegovaným třídám v jednotlivostech, získal dosti síly a organizovanosti, aby v boji proti nim použil všeobecných donucovacích prostředků; může však použít jen takových ekonomických prostředků, které ruší jeho vlastní charakter jako salariátu, tedy jako třídy; s jeho úplným vítězstvím končí tedy i jeho panství, protože zmizel jeho třídní charakter.

"Bude snad stát v čele vlády celý proletariát?"

Tvoří např. v nějakém tradeunionu jeho výkonný výbor celý union? Přestane jakákoli dělba práce v továrně a různé funkce, které z ní vyplývají? A v Bakuninově útvaru ˂zdola nahoru˃ budou všichni ˂nahoře˃? Potom však neexistuje žádné ˂dole˃. Budou všichni členové občiny současně spravovat společné zájmy ˂oblasti˃? Potom žádný rozdíl mezi občinou a ˂oblastí˃.

"Němců je asi 40 miliónů. Bude například celých 40 miliónů členy vlády?"

Certainly!^[ii] Protože věc začíná samosprávou občiny.

"Celý národ bude vládnout, a nebude ovládaných."

Ovládá-li nějaký člověk sám sebe, neovládá se podle tohoto principu; neboť je to přece on sám a nikdo jiný.

"Potom nebude vláda ani stát, ale bude-li stát, budou také vládnoucí a otroci" (str. 279).

{649} To znamená pouze tolik: až zmizí třídní panství, a nebude už stát v dnešním politickém smyslu.

"Toto dilema v teorii marxistů se dá snadno vyřešit. Lidovou vládou rozumějí" (tj. Bakunin) "vládu lidu prostřednictvím malého počtu předáků, vybraných (zvolených) lidem."

Asine!^[jj] Takový demokratický tlach, politické žvanění! Volby - politická forma, která i v nejmenší ruské občině a artělu. Charakter voleb nezávisí na tomto názvu, nýbrž na ekonomické základně, na ekonomických vztazích voličů; a jakmile funkce přestaly být politickými, neexistuje 1. žádná vládní funkce; 2. rozdělení všeobecných funkcí se stalo praktickou záležitostí, která nevytváří žádné panství; 3. volby nemají nic z dnešního politického charakteru.

"Všeobecné právo volby lidových zástupců a ˂vládců státu˃ celým lidem" -

něco takového jako celý lid v dnešním smyslu fantasma -

"to je poslední slovo marxistů, jakož i demokratické školy - lež, za níž se skrývá despotismus vládnoucí menšiny, o to nebezpečnější, že vypadá jako výraz takzvané vůle lidu."

Při kolektivním vlastnictví mizí takzvaná vůle lidu a dělá místo skutečné vůli družstva.

"Tedy výsledek: řízení velké většiny lidové masy privilegovanou menšinou. Ale tato menšina, říkají marxisté,"

kde?

"bude složena z dělníků. Ano, s dovolením, z bývalých dělníků, kteří však, jakmile se stanou zástupci či vládci lidu, přestanou být dělníky"

právě tak málo, jako dnes továrník přestane být kapitalistou, protože se stal obecním radou -

"a budou se dívat na všechny obyčejné dělníky z výše ˂státnosti˃; nebudou už zastupovat lid, nýbrž sebe a své ˂nároky˃ na řízení lidu. Kdo o tom pochybuje, nemá vůbec ponětí o lidské přirozenosti" (str. 279).

Kdyby pan Bakunin měl ponětí alespoň o postavení manažera v dělnické družstevní továrně, šly by všechny jeho sny o vládnutí k čertu. Byl by se zeptal: jakou formu mohou mít správní funkce na základě tohoto dělnického státu, chce-li tomu tak říkat?

{650} (Str. 279) "Ale tito vyvolení budou horoucně přesvědčení, a tedy učení socialisté. Slova ,učený socialismus' "

(nikdy nepoužito),

"vědecký socialismus"

použito jen v protikladu k utopickému socialismu, který chce lidu vnutit nové přeludy, místo aby svou vědu omezil na poznání sociálního pohybu, který dělá sám lid; viz můj spis proti Proudhonovi -

"kterých se neustále používá v dílech a projevech lassallovců a marxistů, ukazují sama o sobě, že takzvaný lidový stát nebude nic jiného než velmi despotické řízení lidových mas novou a velmi málo početnou aristokracií skutečných nebo domnělých učenců. Lid není vědecký, to znamená, že bude úplně osvobozen od starosti o vládu, bude naprosto a beze zbytku uzavřen v řízeném chlévě. Krásné osvobození!" (Str. 279-280.)

"Marxisté cítí tento (!) rozpor, a protože si uvědomují, že vláda učenců" (quelle rêverie!^[kk]) "bude nejtíživější, nejnenáviděnější, nejopovrhovanější diktaturou na světě, že bude přes všechny demokratické formy skutečnou diktaturou, utěšují se myšlenkou, že tato diktatura bude jen přechodná a krátká."

Non, mon cher!^[ll] - Že třídní panství dělníků nad vrstvami starého světa, které s nimi bojují, může trvat jen tak dlouho, dokud není zničena ekonomická základna existence tříd.

"Říkají, že jejich jedinou starostí a cílem bude vzdělat a povznést lid" (hospodský politik!) "jak ekonomicky, tak politicky na takový stupeň, že jakákoli vláda bude brzy zbytečná a stát úplně ztratí politický charakter, to znamená charakter ˂vládnutí˃, že se sám od sebe změní ve svobodnou organizaci ekonomických zájmů a občin. To je zřejmý rozpor. Bude-li jejich stát skutečně lidový, proč jej ničit, a je-li jeho zničení nutné ke skutečnému osvobození lidu, proč se jej opovažují nazývat lidovým?" (Str. 280.)

Nepřihlížíme-li k tomu, že neustále mele něco o Liebknechtově lidovém státu, což je pitomost namířená proti Komunistickému manifestu atd., znamená to jen: protože proletariát v období boje za svržení staré společnosti ještě jedná na základě staré společnosti, a tudíž se také ještě pohybuje v politických formách, které jsou jí víceméně vlastní, nedosáhl v tomto období boje ještě své konečné konstituce a používá k osvobození prostředků, které po osvobození {651} odpadají; proto pan Bakunin usuzuje, že raději nemá dělat vůbec nic... jen čekat na den všeobecné likvidace - posledního soudu.

"My jsme je naši polemikou" (která samozřejmě vyšla před mým spisem proti Proudhonovi a před "Komunistickým manifestem" a také už před Saint-Simonem) "proti nim" (krásné ῡστερον πρότερον^[mm]!) "dovedli k přiznáni, že svoboda čili anarchie" (pan Bakunin jen přeložil Proudhonovu a Stirnerovu anarchii do stěpní tatarštiny) "tj. svobodná organizace pracujících mas zdola nahoru" (pitomost!), "je konečným cílem společenského vývoje a že každý ˂stát˃, lidový stát nevyjímaje, je jho, které plodí na jedné straně despotismus, na druhé otroctví" (str. 280).

"Říkají, že takové vrchnostenské^[nn] jho, diktatura, je nutným přechodným prostředkem k dosažení úplného osvobození lidu: anarchie čili svoboda - cíl, panství čili diktatura - prostředek. Tak je k osvobození lidových mas nejprve nutno je porobit. Na tomto rozporu spočívá naše polemika. Ujišťují nás, že jedině diktatura, koneckonců jejich vlastní, může vytvořit svobodu lidu; odpovídáme, že žádná diktatura nemůže mít jiný cíl než ten, aby ˂se zvěčnila˃, a že je ˂schopna zplodit a vypěstovat v národě, který ji snáší, jedině otroctví; svoboda může být vytvořena jedině svobodou˃" ˂permanentního citoyen^[oo] Bakunina˃, "tj. ˂všelidovou vzpourou˃ a svobodnou organizací mas zdola nahoru" (str. 281).

"Zatímco politicko-sociální teorie protistátních socialistů čili anarchistů vede ˂vytrvale˃ a přímo k naprosté roztržce se všemi vládami, se všemi podobami buržoazní politiky a neponechává jiné východisko než sociální revoluci,"

neponechává ze sociální revoluce nic než frázi,

"zavléká a zaplétá opačná teorie, teorie státních komunistů a vědecké autority, stejně ˂vytrvale˃ své přívržence pod záminkou politické taktiky do neustálých ˂machinací˃ s vládami a různými buržoazně politickými stranami; to jest přímo je strká k reakci" (str. 281). "Nejlepší důkaz Lassalle. Komu nejsou známy jeho styky a úmluvy s Bismarckem? Liberálové a demokrati toho využili k tomu, aby ho obvinili z prodejnosti. Totéž, ačkoli ne otevřeně, si mezi sebou ˂šeptali˃ i různí^[pp] přívrženci pana Marxe v Německu" (str. 282).

Lassalle se choval k obyčejné dělnické mase spíš jako lékař k nemocnému než jako bratr k bratru... Ani za nic na světě by lid nebyl zradil (tamtéž). Lassalle byl v otevřené válce s liberály, demokraty, nenáviděl je, opovrhoval jimi. Bismarck k nim měl stejný postoj. To byl první sbližující bod mezi nimi: "hlavní základna tohoto ˂sblížení˂ byla obsažena v politicko-sociálním programu Lassallově, v komunistické teorii, založené panem Marxem" (str. 283).

{652} Hlavní bod tohoto programu: osvobození (domnělé) proletariátu prostřednictvím ˂toliko státu˃... Dva prostředky... proletariát musí udělat revoluci, aby si podrobil stát - heroický prostředek... podle teorie pana Marxe"... musí pak lid dát všechnu moc do rukou jeho a jeho přátel... "ti založí jedinou státní banku, která soustředí ve svých rukou veškerou obchodně průmyslovou, zemědělskou a dokonce i vědeckou produkci, a rozdělí masu lidu na dvě armády: průmyslovou a zemědělskou pod bezprostředním velením státních inženýrů, kteří budou tvořit nový privilegovaný vědecko-politický stav" (str. 283, 284).

Ale dělat revoluci - ani sami Němci tomu nevěří. - "Je nutné, aby ji začal nějaký jiný národ nebo aby je nějaká vnější ˂síla˃ strhla nebo ˂postrčila˃." Je tudíž nutný jiný prostředek, jak se zmocnit státu. Je nutné získat sympatie lidí, kteří jsou nebo mohou být v čele státu. V Lassallově době, stejně jako dnes, stál v čele státu Bismarck... Lassalle obdařen hlavně praktickým instinktem a ˂smyslem˃, který nenajdeme u pana Marxe a jeho přívrženců. Jako všichni teoretici Marx v praxi nezměnitelný a ˂nenapravitelný˃ snílek. Ukázal to svým nešťastným tažením v Mezinárodním sdružení, jehož cílem bylo nastolit jeho diktaturu v Internacionále a prostřednictvím Internacionály nad celým revolučním hnutím proletariátu Evropy a Ameriky. Člověk musí být buď blázen, nebo úplně abstraktní učenec, aby si mohl klást takový cíl. Pan Marx utrpěl letos naprostou a zaslouženou porážku, ale to ho sotva "zbaví (из6aвит) jeho ctižádostivého blouznění" (str. 284, 285). "Díky tomuto snílkovství, jakož i přání získat ctitele a přívržence mezi buržoazií tlačil a tlačí Marx proletariát neustále do machinací s buržoazními radikály. Gambetta a Castelar - to jsou jeho ˂opravdové˃ ideály" (str. 284, 285). "K těmto snahám o machinace (cдeлкaм) s radikální buržoazií, které se u Marxe výrazněji projevily v posledních letech, patří dvojí sen: za prvé, jestliže se radikální buržoazie dostane k moci, bude mít možnost ˂zachce-li se jí˃, použít jí ve prospěch proletariátu, a za druhé bude schopna udržet se proti reakci, jejíž kořeny jsou skryty v ní samé" (str. 285).

Lassalle to jako praktický člověk pochopil (že radikální buržoazie ani nechce, ani nemůže lid osvobodit, že jej chce jen vykořisťovat); kromě toho německou buržoazii nenáviděl; Lassalle znal také příliš dobře své krajany, než aby od nich očekával revoluční iniciativu. Tak mu zbyl jen Bismarck. "Bod pro spojení s ním mu dala sama Marxova teorie: jednotný, násilně centralizovaný stát. Lassalle to chtěl, a Bismarck to udělal. Jak se neměli spojit?" Bismarck nepřítel(!) buržoazie. Jeho nynější činnost ukazuje, že není fanatik a otrok šlechticko-feudální strany... "Jeho hlavní dílo stejně jako Lassallovo a Marxovo - stát. A proto se Lassalle ukázal být nesrovnatelně logičtější a praktičtější než Marx, který uznává Bismarcka za revolucionáře, ˂ovšem po svém˃, a sní o jeho svržení, pravděpodobně proto, že zaujímá ve státě první místo, které podle mínění pana Marxe má patřit jemu." Lassalle nebyl tolik samolibý, a proto se neštítil uzavřít s Bismarckem spolek. "Zcela v souhlase s politickým programem, který vyložili pánové Marx a Engels v ,Komunistickém manifestu', žádal Lassalle od Bismarcka jen jedno: otevření vládního úvěru pro dělnické výrobní spolky." {653} A současně "v souhlase s programem zahájil mezi dělníky pokojnou legální agitací pro zavedení volebního práva" (str. 288-289.)

Po Lassallově smrti se vytvořila vedle dělnických vzdělávacích spolků a lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku "pod přímým vlivem přátel a přívrženců pana Marxe třetí strana - sociálně demokratická strana německých dělníků. V jejím čele Bebel, пoлypa6oтник (poloviční dělník), a Liebknecht, celý učenec^[qq] a agent pana Marxe" (str. 289).

Hovořili jsme už o Liebknechtově působení ve Vídni v roce 1868. Výsledkem toho byl norimberský sjezd (srpen 1868), na němž byla s konečnou platností zorganizována sociálně demokratická strana. "Podle rozhodnutí (záměru) jejích zakladatelů, jednajících pod přímým vedením Marxovým, měla být pangermánskou sekcí Mezinárodní dělnické společnosti." Ale německé a zvláště pruské zákony odporují takovému spojení. Proto jen mimochodem podotknuto: "Sociálně demokratická strana německých dělníků je ve spolku s Mezinárodním dělnickým sdružením, pokud to připouštějí německé zákony." "Je nepochybné, že tato nová strana v Německu byla založena s tajnou nadějí a postranní myšlenkou, že zanese do Internacionály celý Marxův program, odmítnutý prvním ženevským kongresem (1866)." "Marxův program se stal programem sociálně demokratické strany", ˂dobytí˃ "politické moci" jako "nejbližší a bezprostřední cíl" s připojením této pozoruhodné věty: "Dobytí politické moci^[rr] (všeobecné volební právo, svoboda tisku, svoboda spolčování a shromažďování atd.) jako nepostradatelná přípravná (пpeдвapитeльнoe) podmínka ekonomického osvobození dělníků." "Tato věta znamená: než se přikročí k sociální revoluci, musí dělníci uskutečnit politickou revoluci nebo, což lépe odpovídá povaze Němců, dobýt, nebo ještě přesněji nabýt politických práv pomocí pokojné agitace. Protože však každé politické hnutí před sociálním nebo, což je úplně totéž, mimo sociální hnutí, nemůže být ničím jiným než hnutím buržoazním, pak z toho také plyne, že tento program doporučuje německým dělníkům, aby si přisvojili především buržoazni zájmy a cíle a aby uskuteěnili politické hnuti ve prospěch radikální buržoazie, která pak za odměnu lid neosvobodí, ale podrobí novému násilí, novému vykořisťování" (str. 289 až 291).

"Na základě tohoto programu se uskutečnilo dojemné smíření německých a rakouských dělníků s buržoazními radikály z lidové strany." Na základě "norimberského sjezdu se delegáti, k tomu účelu jmenovaní sjezdem, odebrali do Stuttgartu, kde byl také mezi předáky oklamaných dělníků a vedoucími představiteli buržoazně radikální strany uzavřen formální spolek na výboj a odboj. V důsledku tohoto spolku se ti i oni objevili spoleěně na druhém kongresu Ligue de la Paix et de la Liberté, zahájeném v září v Bernu. Avšak velmi pozoruhodný fakt. Tam rozkol mezi buržoazními socialisty a radikály - a sociálními revolucionáři, kteří patří ke straně Aliance" (str. 291, 292). "V tomto ohledu (říkat si socialista {654} a přítel lidu a být proti lidovému socialismu) nám Marxova škola poskytla mnoho příkladů; a německý diktátor, tak pohostinný pod nezbytnou podmínkou, že se mu budeme klanět, takže pod svým praporem skrývá velký počet socialistů a demokratů měšťáckých od hlavy k patě; i Ligue de la Paix et de la Liberté by se pod ten prapor mohla utéci, jen kdyby souhlasila s tím, že ho uzná za prvního muže (чeловeк). Kdyby si byl buržoazní kongres počínal takto, bylo by postavení aliančníků nesrovnatelně obtížnější; mezi Ligou a jimi by pak byl propukl stejný boj, který se nyní vede mezi nimi a Marxem. Ale ukázalo se, že Liga je hloupější a současně čestnější než marxisté; popírala rovnost" (pitomost!) "v ekonomické oblasti. Odtrhla se od proletariátu; zahynula; zanechala po sobě jen dva bludné a naříkající stíny, Amanda Goegga a saint-simonovce milionáře Lemoniera... Jiný fakt z tohoto kongresu: Delegáti, kteří přišli z Norimberku a Stuttgartu, tj. dělníci, vyslaní norimberským sjezdem nové sociálně demokratické strany německých dělníků a buržoazní švábské Lidové strany, hlasovali spolu s většinou Ligy jednomyslně proti rovnosti... Pozoruhodný je ještě jeden fakt, že bruselský kongres Internacionály, ukončený několik dní před kongresem v Bernu, odmítl jakoukoli solidaritu s bernským kongresem a všichni marxisté, kteří se zúčastnili bruselského kongresu, mluvili a hlasovali v tomto smyslu. Jak se potom mohli jíní marxisté, jednající stejně jako ti první pod přímým vlivem Marxovým, shodnout v tak zajímavé jednomyslnosti s většinou bernského kongresu? To všechno zůstalo hádankou, která není dodnes rozluštěna. Tentýž rozpor se projevoval v průběhu celého roku 1868 a dokonce ještě v roce 1869 ve ,Volksstaatu'... Někdy tu byly otištěny velmi ostré články proti buržoazní Lize; pak následovaly zjevné ˂projevy˃ něžnosti, někdy přátelské výčitky. Tento orgán takřka snažně prosil Ligu, aby ˂krotila˃ příliš žhavé projevy svých buržoazních instinktů, které kompromitovaly ochránce Ligy v očích dělníků. Toto kolísání pokračovalo ve straně pana Marxe až do září 1869, tj. až do basilejského kongresu. Tento kongres znamená ve vývoji Internacionály novou epochu" (str. 293-296).

Poprvé se objevili na Mezinárodním kongresu Němci, a to jako strana, organizovaná spíše na základě buržoazně politického než lidově nacionálního^[ss] programu. Hlasovali pod vedením Liebknechtovým jako jeden muž. Jeho první starostí samozřejmě bylo, jak to vyplývá z jeho programu, postavit politickou otázku před všechny ostatní. Němci rozhodně poraženi. Basilejský kongres zachoval čistotu mezinárodního programu, nedovolil Němcům, aby jej zmrzačili zavedením své buržoazní politiky; tak vznikl rozkol v Internacionále, jehož příčinou byli Němci. Chtěli této především mezinárodní společnosti násilím vnutit svůj úzce buržoazní a nacionálně politický, výlučně německý, pangermánský program. "Byli na hlavu poraženi, a této porážky nemálo využil Svaz sociálních revolucionářů, aliančníci. Odtud hořká zášť Němců proti Alianci. Konec roku 1869 a první polovina roku 1870 vyplněny zlovolnými hádkami a ještě zlovolnějšími a nezřídka sprostými pomluvami marxistů proti lidem z Aliance" (str. 296).

{655} Vítězství Napoleona III. by nebylo mělo tak trvale špatné následky jako vítězství německé (str. 297).

Všichni Němci bez výjimky jásali nad vítězstvím, aěkoli věděli, že zpečetí převahu militaristického živlu; "ani jediný či skoro žádný Němec se nezalekl, všichni se spojili v jednomyslném triumfu". Jejich vášeň: panství a otroctví (str. 298). "A němečtí dělnici? Nu, němečtí dělníci neudělali nic, ani jeden energický projev sympatie, soucítění s francouzskými dělníky. Několik schůzí, na nichž se proneslo několik frází, kde vítězoslavná národní hrdost takříkajíc oněměla před projevem mezinárodní solidarity. Ale dále než k frázím nedošel ani jeden, a v Německu, zcela očištěném od armády, bylo tehdy možné s něčím začít a něco dělat. Je pravda, že dělníci byli většinou naverbováni do vojska, kde výborně plnili povinnosti vojáků, všechno vraždili atd. na rozkaz vrchnosti a sami drancovali. Někteří z nich, když takto splnili své vojenské povinnosti, psali ve stejné době plačtivé dopisy do ,Volksstaatu* a živými barvami líčili barbarské zločiny, které páchalo německé vojsko ve Francii" (str. 298, 299). Nicméně několik případů smělejší opozice: protesty Jacobyho, Liebknechta a Bebela; ojedinělé a navíc velmi vzácné případy.

Nesmíme zapomenout na článek, uveřejněný v záři 1870 ve ,Volksstaatu', v němž se otevřeně objevuje pangermánský jásot nad vítězstvím. Začíná těmito slovy: "Díky vítězstvím, kterých dobyly německé armády, přešla historická iniciativa definitivně z Francie do Německa: my Němci atd." (str. 299).

"Jedním slovem, můžeme říci bez jakékoli výjimky, že u Němců převažoval a převažuje vítězoslavný pocit válečného a politického národního vítězství. Na tom hlavně založena moc pangermánské říše a jejího velkého kancléře, hraběte Bismarcka" (str. 299).

"A víte, jaká snaha teď převládá ve vědomí nebo v instinktu každého Němce? Snaha rozšířit (pacпpocтpaнить) ˂široko daleko˃ Německou říši" (str. 303). Tato vášeň "teď i ve veškeré činnosti sociálně demokratické strany. A nemyslete si, že Bismarck je tak zavilým nepřítelem této strany, jak se staví (пpикидывaeтся). Je příliš ˂chytrý˃, aby neviděl, že mu slouží jako průkopník, že rozšiřuje německou státní ideu v Rakousku, Švédsku, Dánsku, Belgii, Holandsku a Švýcarsku. V rozšiřování této germánské ideje spočívá nyní hlavní úsilí pana Marxe, který, jak jsme už podotkli, se pokusil v Internacionále obnovit (возобновить) ve svůj prospěch hnutí^[tt] a vítězství hraběte Bismarcka. Bismarck má ve své ruce všechny strany a stěží je předá do rukou pana Marxe" (str. 304).

"Tato říše (pangermánská) vyhlásila ústy svého velkého kancléře válku na život a na smrt sociální revoluci. Hrabě Bismarck vynesl tento rozsudek smrti jménem 40 miliónů Němců, kteří stojí za ním a jsou jeho oporou. Také Marx, jeho konkurent a závistník, a za ním všichni vůdcové sociálně demokratické strany Německa... vyhlásili za sebe tutéž zoufalou válku sociální revoluci. To všechno důkladně vyložíme v dalším dílu" (str. 307, 308). "Až dosud soustředila {656} (sociální revoluce) své síly jen na jihu Evropy: v Itálii, Španělsku, Francii; ale doufáme, že brzy povstanou pod jejím praporem i severozápadní národy: Belgie, Holandsko a hlavně Anglie, a potom konečně i všechny slovanské kmeny" (str. 308).

Dodatek

"Hlavní rysy ideálu" ruského lidu: 1. "všeobecné přesvědčení lidu, že půda, veškerá půda, patří lidu, který ji skrápí svým potem a zúrodňuje prací svých vlastních rukou; 2. že právo na její užívání nepatří osobě, nýbrž celé ˂občině, miru˃, který ji ˂na čas˃ rozděluje mezi osoby; 3. quasi absolutní autonomie, občinová samospráva a v důsledku toho rozhodně nepřátelský poměr ˂občiny˃ ke státu" (str. 10).

"Tři stinné stránky jsou: 1. patriarchalismus; 2. pohlcení osoby ˂mirem˃; 3. víra v cara. Bylo by k tomu možno připočítat 4. křesťanskou víru jak oficiálně pravověrnou, tak sektářskou" (str. 10); "ale to v Rusku neznamená tolik jako v západní Evropě" (tamtéž).

Body 2 a 3 "přirozené důsledky" bodu 1, ˂patriarchalismu˃. Otec, ˂mir˃, car (str. 15). "˂Občina˃ jeho svět. Občina nic jiného než přirozené rozšíření jeho rodiny, jeho rodu. Proto v ní převládá také patriarchální princip, týž odporný despotismus a táž obecná poníženost, a proto také кopeннaя (původní, ke kořeni patřící) nespravedlnost a táž radikální negace každého osobního práva, stejně jako v samé rodině. Rozhodnutí ˂miru˃, ať jsou jakákoli, zákonem. ˂Kdo se odváží jít proti miru?)˃ - jásá s ˂úžasem˃ ruský rolník... V ˂miru˃ mají hlasovací právo jen ˂kmeti˃, hlavy rodin... Ale nad ˂občinou˃, nad všemi občinami je car, ˂všeobecný˃ patriarcha a praotec, otec celé Rusi. Proto jeho moc neomezená" (str. 15). "Každá občina tvoří v sobě ˂uzavřený celek˃, a proto také žádná občina nemá ani necítí potřebu mít nějaký samostatný organický svazek s ostatními občinami. Jsou mezi sebou spojeny jen prostřednictvím ˂baťušky cara˃, jen v jeho nejvyšší, otcovské moci" (str. 15, 16).

Napsal K. Marx v roce 1874 - na začátku roku 1875 Poprvé uveřejněno v "Letopisi marksizma", čís. 11, 1926

Podle rukopisu přeloženo z němčiny a ruštiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - v rukopise nečitelné slovo. (Pozn. red.)

b - v rukopise nečitelné slovo. (Pozn. red.)

c - čí země, toho náboženství. (Pozn. red.)

d Viz tento svazek, str. {611-612}. (Pozn. red.)

e - o čemž svědčí. (Pozn. red.)

f - některé vysoké školy. (Pozn. red.)

g - tradiční střední školy. (Pozn. red.)

h Místa z Bakuninovy knihy, která Marx cituje ruský, jsou na rozdíl od těch, která přeložil do němčiny, označena lomenými závorkami ˂ ˃. (Pozn. red.)

i - id est: to jest. (Pozn. red.)

j - moderní kapitalistické výroby a bankovní spekulace. (Pozn. red.)

k - císařství, království. (Pozn. red.)

l - suverén, monarcha, císař, král. (Pozn. red.)

m - vládnout, panovat. (Pozn. red.)

n U Bakunina: "vyšších stavů". (Pozn. red.)

o - násilí, zběsilost, síla. (Pozn. red.)

p - tj. propaganda Internacionály. (Pozn. red.)

q - tj. Slovanů. (Pozn. red.)

r U Bakunina: "v kterémkoli". (Pozn. red.)

s - to tak ještě! (Pozn. red.)

t U Bakunina: "vládnoucí". (Pozn. red.)

u Podivné. (Pozn. red.)

v U Bakunina místo "je nestrhuje": "nesahá". (Pozn. red.)

w - podivné Polsko. (Pozn. red.)

x U Bakunina: "bezprostřední" (Pozn. red.)

y - prosím? (Pozn. red.)

z - asi. (Pozn. red.)

aa - tj. Němců. (Pozn. red.)

bb - Jižní lize. (Pozn. red.)

cc Tak uvedeno u Bakunina. Správně má být Mosesem. (Pozn. red.)

dd - úzkostlivě pečlivého. (Pozn. red.)

ee - projevy. (Pozn. red.)

ff U Bakunina: "anarchistická". (Pozn. red.)

gg V Komunistickém manifestu: "třídu". (Pozn. red.)

hh U Bakunina: "otevřeného". (Pozn. red.)

ii Jistěže! (Pozn. red.)

jj Osle! (Pozn. red.)

kk - jaké blouznění! (Pozn. red.)

ll Ne, můj milý! (Pozn. red.)

mm hysteron proteron. Záměna následujícího a pozdějšího (hysteron) za dřívější a předcházející (proteron); převrácení časové posloupnosti. (Pozn. red.)

nn U Bakunina: "státní". (Pozn. red.)

oo - občana. (Pozn. red.)

pp U Bakunina: "osobní". (Pozn. red.)

qq U Bakunina: "přímý žák". (Pozn. red.)

rr U Bakunina: "politických práv". (Pozn. red.)

ss U Bakunina: "lidově sociálního". (Pozn. red.)

tt U Bakunina: "hrdinské činy". (Pozn. red.)

468 Oba rukopisy "Poznámek o Německu" ("Varia über Deutschland") svědčí o Engelsově hlubokém studiu historické minulosti německého národa. K problémům německých dějin se Engels často vracel a zabýval se jimi hlavně v letech 1873-1874. 27. ledna 1874 o tom psal Wilhelmu Liebknechtovi: "Chtěl jsem pro ,Volksstaat' napsat něco o Německu, ale zapletl jsem se kvůli tomu do ekonomických a statistických studií, že z toho bude asi knížka, ne-li dokonce kniha." Tento záměr však Engels neuskutečnil.

Soudě podle připraveného materiálu, hodlal Engels osvětlit průběh německých dějin až do roku 1873, přičemž se chtěl podrobněji zabývat dějinami Německa od Francouzské revoluce. O období od konce středověku do roku 1789 chtěl pojednat v obsáhlém úvodu. Engelsův rukopis zařazený do tohoto svazku obsahuje osnovu tohoto úvodu a stručné rozpracování prvního oddílu, který zahrnuje léta 1789-1815.

Z druhého rukopisu "Poznámek o Německu", který obsahuje fragmentální záznamy pro období 1789-1873, je do tohoto svazku pojat výňatek, který svým obsahem koresponduje s prvním rukopisem.

V úplnějším znění byly "Poznámky o Německu" otištěny spolu s jinými Engelsovými přípravnými pracemi k dějinám Německa ve sborníku "Archiv K. Marxa i B. Engelsa", sv. X, 1948.

469 Po uzavření lunévillského míru (1801), kterým byl celý levý břeh Rýna připojen k Francii, se sešla v srpnu 1802 mimořádná říšská deputace, aby projednala odškodnění jednotlivých říšských knížat za územní ztráty. Výsledkem tohoto jednám bylo usneseni říšské deputace (Reichsdeputationshauptschluss) z 25. 2. 1803, kterým byla téměř všechna duchovní knížectví sekularizována a četná drobná knížectví mediatizována. Tím se fakticky stará německá říše rozpadla: roku 1804 přijal císař František titul císaře rakouského a roku 1806 byl vytvořen Rýnský spolek.

470 Marxův konspekt Bakuninovy knihy "Státnost a anarchie" ("Gosudarstvennosť i anarchija") úzce souvisel s ideologickým a politickým bojem Marxe a jeho stoupenců proti anarchismu. Tento boj pokračoval i po ideologické a organizační porážce bakuninovců na haagském kongresu.

Marxův konspekt je osobité kritické a polemické dílo, v němž je excerpce knihy Michaila Bakunina, ideologa anarchismu a tehdy hlavního odpůrce marxismu, spojena s hlubokou kritikou anarchistických doktrín; v glosách a komentářích k Bakuninově textu objasňuje Marx zároveň řadu důležitých tezí vědeckého komunismu o státu, diktatuře proletariátu a svazku dělnické třídy s rolnictvem. Na konspektu Bakuninovy knihy, která vyšla v roce 1873 v Ženevě a byla bakuninovskými kruhy přijata jako programové dílo, začal Marx pracovat brzy po jejím vydání.

Tento konspekt je součástí obsáhlého sešitu Marxových rukopisů nazvaného "Russica II, 1875" a obsahujícího konspekty k řadě prací ruských autorů. Rukopis "Konspektu" má 24 stran velkého formátu.

Marx konspektuje Bakuninův text zčásti v podobě citátů v ruštině nebo v německém překladu, zčásti v podobě zhuštěného výkladu v němčině a občas k němu připojuje stručné poznámky nebo obsáhlejší komentáře. Všechny pasáže, které doslova nebo přibližně reprodukují text Bakuninovy knihy, byly srovnány s ruským originálem, přičemž se pod čarou odkazuje na několik věcných odchylek.

471 Fueros - ve španělském právu sbírky zákonů, výsad a politických svobod, které byly zaručeny jednotlivým městům nebo obcím. V 19. století byly zrušeny.

---

Předmluva k brožuře "O sociálních poměrech v Rusku"
Obsah 18. dílu Sebraných spisů M-E
Přílohy k 18. svazku