Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{602} Předmluva k brožuře "O sociálních poměrech v Rusku"[447]
Následující řádky[a] byly napsány v souvislosti s polemikou s jistým panem Petrem Nikitičem Tkačovem, do níž jsem byl zavlečen. V článku o ruském časopisu "Vperjod", který vychází v Londýně ("Volksstaat" 1874, číslo 117 a 118)[b] jsem se musel zcela mimochodem zmínit o jeho jméně, ale způsobem, který mi přivodil jeho ctěné nepřátelství. Pan Tkačov vydal neprodleně "Otevřený dopis panu Bedřichu Engelsovi", Curych 1874, kde mi připisuje všelijaké podivné věci a potom, proti mé úžasné nevědomosti, dává k lepšímu svůj vlastní názor na stav věcí a na vyhlídky sociální revoluce v Rusku. Forma i obsah slátaniny měly obvyklý bakuninský ráz. Protože vyšla v německém jazyce, považoval jsem za potřebné odpovědět mu ve "Volksstaatu" (viz "Emigrantská literatura, kap. IV a V, "Volksstaat" 1875, číslo 36 a následující[c]). První část mé odpovědi líčí převážně bakuninský způsob literárního boje, který spočívá jednoduše v tom, že se protivníkovi hodí na krk pořádná dávka přímých lží. Otištěním článku ve "Volksstaatu" bylo této převážné osobní části věnováno dostatek pozornosti. Zde ji tedy vypouštím a ponechávám ve zvláštním otisku, který nakladatelství hodlá vydat, jen druhou část, jež se zabývá hlavně společenskými poměry v Rusku, jak se vyvinuly od roku 1861, od takzvaného osvobození rolníků.
{603} Vývoj věcí v Rusku je pro německou dělnickou třídu nanejvýš důležitý. Dnešní ruská říše je poslední velkou oporou celé západoevropské reakce. To se jasně ukázalo roku 1848 a 1849. Protože Německo v roce 1848 propáslo vhodný okamžik k podnícení polského povstání a neztrestalo ruského cara válkou (jak to od začátku žádala "Neue Rheinische Zeitung"), mohl tentýž car[d] v roce 1849 potlačit maďarskou revoluci, která pronikla až k branám Vídně, a mohl v roce 1850 zasednout ve Varšavě k soudu nad Rakouskem, Pruskem a malými německými státy a obnovit starý Spolkový sněm. A ještě před několika dny, začátkem května 1875, přijal ruský car[e] v Berlíně hold svých vazalů - stejně jako před 25 lety - a dokázal, že je ještě, dnes rozhodčím v evropských záležitostech. V západní Evropě nemůže žádná revoluce zvítězit definitivně, dokud vedle ní existuje nynější ruský stát. Německo je však jeho nejbližším sousedem, Německo je tedy vystaveno prvnímu náporu ruských reakčních armád. Jednou z prvních podmínek definitivního vítězství německého proletariátu je tedy pád ruského carského státu a rozpad ruské říše.
Tento pád však rozhodně nemusí být způsoben zvenčí, i když válka ze zahraničí by jej velmi urychlila. Přímo uvnitř ruské říše existují síly, které úporně usilují o její zánik.
První silou jsou Poláci. Staletá poroba je vehnala do situace, kdy buď musí být revoluční, podporovat každé skutečně revoluční povstání Západu jako první krok k osvobození Polska, nebo musí zahynout. A právě teď jsou v situaci, kdy mohou své západoevropské spojence hledat pouze v táboře proletariátu. Už sto let je všechny buržoazní strany Západu ustavičně zrazují. V Německu buržoazie vůbec něco znamená teprve od roku 1848, a od té doby byla vůči Polsku vždycky nepřátelská. Ve Francii zradil Polsko Napoleon v roce 1812 a pro tuto zradu ztratil tažení, korunu i říši; v roce 1830 a 1846 následovalo jeho příkladu buržoazní království, v roce 1848 buržoazní republika, v krymské válce a v roce 1863 druhé císařství. Jeden zrazoval Polsko hanebněji než druhý. A ještě dnes se francouzští radikální buržoazní republikáni plazí před {604} carem, aby si novou zradou Polska vyčachrovali alianci k odvetě proti Prusku, stejně jako němečtí říšští buržoové uctívají téhož cara jako záštitu evropského míru, tj. německo-pruských anexí. Nikde jinde než u revolučních dělníků nenajdou Poláci upřímnou a bezvýhradnou podporu, protože jedni i druzí mají stejný zájem na pádu společného nepřítele a protože osvobození Polska a tento pád znamená totéž.
Činnost Poláků je však územně ohraničena. Omezuje se na Polsko, Litvu a Malorusko; vlastní jádro ruské říše, Velkorusko, je jejich činnosti takřka uzavřeno. Čtyřicet miliónů Velkorusů jsou příliš velkým národem a prošli příliš svérázným vývojem, než aby jim mohlo být vnuceno hnutí zvenčí. To však není ani třeba. Masa ruského národa, rolníci, sice tupě živořila po staletí z pokolení do pokolení v jakémsi zbahnění bez historie; a jedinou změnou, která snad tento bezútěšný stav přerušila, byla jednotlivá neúspěšná povstání a nový útlak ze strany šlechty a vlády. Ruská vláda udělala sama konec této bezhistoričnosti (1861) zrušením nevolnictví a roboty, které už nemohla déle odkládat - opatřením, jež bylo tak vychytrale vymyšleno, že určitě zruinuje jak většinu rolníků, tak šlechty. Tedy samy poměry, v kterých se dnes ruský rolník ocitl, jej vhánějí do hnutí, jež je sice teprve v počátečním stadiu, jež je však denně se zhoršující hospodářskou situací rolnických mas hnáno nezadržitelně dál. Hněvivá nespokojenost rolníků je dnes faktem, s kterým musí počítat jak vláda, tak všechny nespokojené a opoziční strany.
Z toho vyplývá, že tam, kde se dále mluví o Rusku, nemíní se tím celá ruská říše, ale výhradně Velkorusko, tj. území, jehož nejzápadnějšími guberniemi jsou Pskovská a Smolenská a nejjižnějšími Kurská a Voroněžská.
Napsal B. Engels v květnu 1875
Otištěno v brožuře: B. Engels,
"Soziales aus Russland", Lipsko 1875,
a v knize: B. Engels,
"Internationales aus dem ,Volksstaať (1871-75)",
Berlín. 1894Podle textu brožury,
srovnaného s vydáním z roku 1894
přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Viz tento svazek, O sociálních poměrech v Rusku, str. {573-584}. (Pozn. red.)
b Viz tento svazek, III. Ruská revue "Vperjod!", str. {555-563}. (Pozn. red.)
c Viz tento svazek, IV. "Otevřený dopis" P. Tkačova, str. {564-584}. (Pozn. red.)
d - tj. Mikuláš I. (Pozn. red.)
e - tj. Alexandr II. (Pozn. red.)