Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{140} * Dopis redakci listu "Otěčestvennyje zapiski"[85]
Pane redaktore,
autor článku "Karel Marx před soudnou stolicí p. Žukovského"[a] je zřejmě duchaplný člověk, a kdyby byl v mém výkladu původní akumulace našel jediné místo, kterým by mohl podepřít své závěry, byl by je uvedl. Protože takové místo neexistuje, je nucen chopit se okrajové věci, jakési polemiky proti jednomu ruskému "beletristovi"[b], která je otištěna v dodatku k prvnímu německému vydání "Kapitálu".[86] Co tam vytýkám tomuto spisovateli? Že neobjevil ruskou občinu v Rusku, nýbrž v knize pruského vládního rady Haxthausena[87] a že v jeho rukou slouží ruská občina jen jako argument k tvrzení, že starou prohnilou Evropu musí obrodit vítězství panslavismu. Moje hodnocení tohoto spisovatele může být správné nebo nesprávné, ale rozhodně nemůže být klíčem k mým názorům na snahy "pyccких людей найти свoero oтечества путь paзвития, отличный от того, которым шлa и идет Зaпaднaя Eвpoпa"[c] atd.
V doslovu k druhému německému vydání "Kapitálu"[88] - který autor článku o p. Žukovském zná, protože z něho cituje {141-142 Ilustrace - První stránka dopisu) {143) mluvím o jednom "velkém ruském učenci a kritikovi"[d] s velkou úctou, jakou si zasluhuje. Zabýval se v pozoruhodných článcích otázkou, zda musí Rusko, jak to žádají liberální ekonomové, začít rozbitím vesnické občiny a dospět tak ke kapitalistickému zřízení, nebo zda by si naopak mohlo, aniž by podstoupilo útrapy tohoto zřízení, osvojit všechny jeho plody tím, že by rozvíjelo své vlastní historicky dané předpoklady. Vyslovuje se pro toto druhé řešení. A můj vážený kritik by byl mohl přinejmenším stejným právem vyvozovat z mé úcty k tomuto "velkému ruskému učenci a kritikovi", že sdílím jeho názory na tuto otázku, jako usuzovat z mé polemiky proti onomu "beletristovi" a panslavistovi, že je zamítám.
Zkrátka, protože nerad nechávám "něco v hádankách", budu mluvit bez okolků. Abych mohl posuzovat ekonomický vývoj Ruska se znalostí věci, naučil jsem se ruský a potom jsem dlouhá léta studoval oficiální a jiné publikace, které se týkají tohoto předmětu. Došel jsem k tomuto výsledku: Půjde-li Rusko nadále cestou, kterou nastoupilo v roce 1861, ztratí nejkrásnější příležitost, jakou kdy dějiny nějakému národu poskytly, a bude muset podstoupit všechny osudové peripetie kapitalistického zřízení.
II Kapitola o původní akumulaci si neklade jiné nároky než vylíčit cestu, kterou vyšel v západní Evropě kapitalistický ekonomický řád z lůna feudálního ekonomického řádu. Vykládá tedy historický vývoj, který tím, že odlučuje výrobce od jejich výrobních prostředků, mění výrobce v námezdní dělníky (proletáře v moderním smyslu slova) a držitele výrobních prostředků v kapitalisty. V těchto dějinách "tvoří epochu každý převrat, který slouží vznikající kapitalistické třídě jako páka pokroku, a zejména ty převraty, které odtrhávají velké masy od jejich tradičních výrobních a existenčních prostředků a vrhají je nenadále na trh práce. Ale základem celého tohoto procesu je vyvlastnění zemědělců. Dosud bylo radikálně provedeno jen v Anglii... ale všechny západoevropské země {144) procházejí stejným vývojem" atd. ("Kapitál", francouzské vydání, str. 315[89]). Na konci kapitoly je historická tendence výroby stručně formulována tak, že výroba "plodí svou vlastní negaci s osudovostí, která řídí přírodní metamorfózy"; že sama vytvořila prvky nového ekonomického řádu, neboť přinesla největší rozmach produktivních sil společenské práce i integrálního rozvoje každého jednotlivého výrobce; že kapitalistické vlastnictví, které je vlastně založeno už na jistém druhu kolektivní výroby, se musí proměnit ve společenské vlastnictví. Na tomto místě o tom nepodávám žádný důkaz z toho prostého důvodu, že samo toto tvrzení je jen stručným shrnutím dlouhých výkladů, podaných předtím v kapitolách o kapitalistické výrobě.
Jakou aplikaci na Rusko mohl můj kritik z této historické skici vyvodit, pokud jde o Rusko? Jedině tuto: Jestliže Rusko směřuje k tomu, aby se stalo kapitalistickým národem podle západoevropského vzoru - a v posledních letech na to vynaložilo velmi mnoho námahy - nedosáhne toho, nepřemění-li napřed velkou část svých rolníků v proletáře; a potom, jakmile se už octne v lůně kapitalistického zřízení, bude podrobeno jeho nemilosrdným zákonům jako ostatní profánní národy. To je všechno. Ale mému kritikovi je to příliš málo. Musí z mé historické skici o vzniku kapitalismu v západní Evropě stůj co stůj udělat historicko-filosofickou teorii o všeobecné cestě, kterou musí s osudovou nevyhnutelností projít všechny národy za jakýchkoli historických okolností, aby konec konců dospěly k té ekonomické formaci, která spolu s největším rozmachem produktivních sil společenské práce zajišťuje i nejintegrálnější rozvoj člověka. Ale nechť mi promine. (Je to pro mne příliš velká čest i příliš velká potupa zároveň.) Uvedme si příklad.
Na různých místech "Kapitálu" jsem narážel na osud, který postihl plebeje ve starém Římě. Byli to původně svobodní rolníci, kteří obdělávali, každý sám pro sebe, svůj vlastní kus půdy. V průběhu římských dějin byli vyvlastněni. Týž proces, který je oddělil od jejich výrobních a existenčních prostředků, zahrnoval v sobě nejen vytvoření velkého pozemkového vlastnictví, ale také vytvoření velkých peněžních kapitálů. Tak tu jednoho krásného dne byli na jedné straně svobodní lidé, zbavení všeho kromě své pracovní {145) síly, a na druhé straně - k vykořisťování této práce - držitelé všech získaných bohatství. Co se stalo? Římští proletáři se nestali námezdními dělníky, nýbrž zahálčivou luzou, ještě opovrhovanější než někdejší "poor whites"[e] jižních zemí Spojených států, a vedle nich se vyvinul nikoli kapitalistický, nýbrž otrokářský výrobní způsob. Tedy nápadně analogické události, které se však odehrály v rozdílných historických prostředích, vedly ke zcela odlišným výsledkům. Studujeme-li každý tento vývoj zvlášť a pak je spolu srovnáme, najdeme snadno klíč k tomuto jevu, ale nedokážeme to nikdy univerzálním paklíčem jakési všeobecné historicko-filosofické teorie, jejíž největší ctností je její nadhistoričnost.
Napsal K. Marx asi v listopadu 1877
Otištěno v časopise
"Věstník Narodnoj voli",
čís. 5, Ženeva 1886Podle rukopisu
Přeloženo z francouzštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - tj. N. K. Michajlovskij. (Pozn. red.)
b - tj. A. I. Gercenovi. (Pozn. red.)
c - "ruských lidí najít pro svou vlast cestu rozvoje odlišnou od cestý, jíž šla a jde západní Evropa" (citát z článku N. K. Michajlovského, uveřejněného v časopise "Otěčestvennyje zapiski", 1877, čís. 10, str. 326). (Pozn. red.)
d - tj. N. G. Černyševském. (Pozn. red.)
e - "bílá chudina". (Pozn. red.)
85 Dopis redakci časopisu "Otěčestvennyje zapiski" napsal Marx brzy po uveřejnění článku ideologa ruského narodnictví N. K. Michajlovského "Karel Marx před soudnou stolicí p. J. Žukovského", který vyšel v tomto časopise v říjnu 1877 a obsahoval falešný výklad "Kapitálu" ("Otěčestvennyje Zapiski", čís. 10, Přehled současných událostí, str. 320-356). Dopis nebyl odeslán. Engels jej našel až v Marxově pozůstalosti, pořídil jeho kopie a jednu z nich poslal spolu s dopisem z 6. března 1884 člence skupiny "Osvobození práce" Věře Ivanovně Zasuličové do Ženevy. V roce 1886 byl dopis přeložen do ruštiny a uveřejněn v Ženevě v 5. čísle časopisu "Věstník Narodnoj voli" ["Věstník Svobody lidu"]. V ruském legálním tisku byl Marxův dopis otištěn v říjnu 1888 v časopise "Juridičeskij věstnik" ["Právnický věstník"] . Německý překlad otiskl curyšský "Sozialdemokrat" 3. června 1887.
Výňatků z dopisu použil Engels v roce 1894 ve svém doslovu k "Sociálním poměrům v Rusku" (viz Marx-Engels, Spisy 22.)
"Otěčestvennyje zapiski" ["Vlastenecké zápisky] - literárně politický časopis, vyšel poprvé roku 1820 v Petrohradě; od roku 1839 to byl jeden z nejlepších soudobých pokrokových časopisů. K redakci patřil mimo jiné V. G. Bělinskij, rovněž A. I. Gercen se zúčastnil práce na časopisu. Po vyloučení Bělinského z redakce (1846) počal význam časopisu klesat. V roce 1868 převzali redakci N. A. Někrasov a M. J. Saltykov-Ščedrin, kteří kolem sebe shromáždili revoluční demokratickou inteligenci; tehdy nastalo pro časopis období rozkvětu. Po smrti Někrasova (1877) se stal orgánem národníků.
"Otěčestvennyje zapiski" byly neustále pronásledovány cenzurou; v dubnu 1884 je carská vláda zakázala.
86 K. Marx, "Das Kapital. Kritik der politischen Ökonomie", Hamburk 1867, díl I, str. 763.
87 August von Haxthausen, "Studien über die inneren Zustände, das Volksleben und insbesondere die ländlichen Einrichtungen Russlands" ["Studie o vnitřních poměrech, o životě lidu a zejména o venkovském zřízení v Rusku"], díl I-III, Hannover-Berlín 1847-1852.
88 K. Marx, "Das Kapital, Kritik der politischen Ökonomie", 2. německé vydání, Hamburk 1872, díl I, str. 817 (viz "Kapitál", díl I, str. 24).
89 K. Marx, "Le Capital", Paříž 1875. Rozdílnosti mezi textem tohoto citátu a textem tohoto místa v českém vydání "Kapitálu", 1953, díl I, str. 755-756, vyplývají z toho, že Marx cituje podle francouzského vydání z roku 1875. Francouzské znění, které Marx sám revidoval, má podle Marxových slov "svou vlastní vědeckou hodnotu nezávisle na originálu".