Evropští dělníci v roce 1877

B. Engels

{149} Evropští dělníci v roce 1877^[94]

{151} I

Uplynulý rok byl pro evropskou dělnickou třídu plodný a plný událostí. Pokud jde o organizaci a rozmach dělnické strany, došlo téměř ve všech zemích k velkému kroku vpřed, jednota ohrožená jednu dobu malou, ale aktivní sektou^[95] byla prakticky obnovena; dělnické hnutí se v každodenní politice dostávalo stále víc do popředí a - jako jistý příznak blížícího se vítězství - politické události, nehledě na zvraty ve vývoji, vždycky tak či onak vyzněly ve prospěch dalšího rozvoje tohoto hnutí.

Už na samém začátku byl rok 1877 předznamenán jedním z největších vítězství, jakých kdy dělníci dosáhli. Jako každé tři roky se 10. ledna na základě všeobecného volebního práva konaly volby do německého parlamentu (Reichstagu), které už od roku 1867 poskytují německé dělnické straně příležitost, aby změřila své síly a předvedla celému světu své dobře organizované a stále rostoucí řady. Roku 1874 dostali kandidáti dělnictva 400 000 hlasů; roku 1877 víc než 600 000 hlasů. Deset dělnických kandidátů bylo zvoleno 10. ledna a čtyřiadvacet dalších se mělo volit v užších volbách konaných o čtrnáct dní později. Z těchto dvaceti čtyř bylo skutečně zvoleno jen několik, protože se proti nim sjednotily všechny ostatní strany. Důležitým faktem však zůstává, že hnutí dělnické třídy učinilo ve všech velkých městech a průmyslových centrech říše obrovský krok vpřed a že všechny tyto volební obvody při příštích volbách roku 1880 určitě přejdou do jeho rukou. Dělnická strana dobyla Berlín, Drážďany, všechny saské průmyslové oblasti a Solingen; v Hamburku, Vratislavi, Norimberku, Lipsku, Brunšviku, ve Šlesviku-Holštýně a v průmyslových oblastech Vestfálska a Dolního Porýní stačila koalice všech stran jen taktak porazit {152) kandidáty dělnické třídy slabou většinou. Německá sociální demokracie se stala silou, a to rychle rostoucí silou, s níž od této chvíle budou muset počítat všechny ostatní síly v zemi, ať vládnoucí či jiné. Tyto volby měly obrovský účinek. Buržoazie propadla naprosté panice, a to tím spíše, že její tisk neustále líčil sociální demokracii jako stranu, jejíž význam čím dál tím víc upadá. Dělnická třída, hrdá na své vítězství, pokračovala v boji s obnovenou energií a všude, kde to jen bylo možné; dělníci ostatních zemí pak - jak ještě uvidíme - nejen slavili vítězství Němců jako svůj vlastní triumf, ale byli jím i povzbuzeni k novému úsilí, aby v zápase za osvobození práce nezůstávali pozadu.

Rychlý rozmach dělnické strany v Německu je vykoupen značnými obětmi těch, kdo v něm hrají aktivnější roli. Jako krupobití je bičují vládní perzekuce, pokuty a ještě častěji tresty vězením; museli se už dávno odhodlat k tomu, že stráví větší část svého života v žaláři. I když jsou tyto tresty většinou krátkodobé, od několika týdnů do tří měsíců, není rozhodně vzácností ani uvalení dlouhodobého trestu. Aby například byla důležitá hornická a průmyslová oblast Saarbrückenu uchráněna před nakažlivou sociálně demokratickou otravou, byli nedávno odsouzeni dva agitátoři každý k dvěma a půl letům vězení, protože se odvážili vstoupit na tuto zakázanou půdu. Gumové říšské zákony poskytují pro taková opatření spoustu záminek, a tam, kde zákony nestačí, soudci je zpravidla milerádi natáhnou tak, aby to k usvědčení vyhovovalo.

Velkou předností německého hnutí je to, že odborová organizace pracuje ruku v ruce s organizací politickou. Bezprostřední výhody, které poskytuje odborová organizace, vtahují mnoho lidí, jinak indiferentních, do politického hnutí, zatímco společný charakter politických akcí udržuje pohromadě odborové svazy jinak izolované a zajišťuje jim vzájemnou podporu.

Úspěch dosažený při volbách do německého parlamentu povzbudil naše německé přátele, aby zkusili štěstí na jiných volebních polích. Podařilo se jim, že do dvou sněmů v menších státech říše byli zvoleni dělníci a že pronikli také do mnoha městských rad; v saských průmyslových oblastech spravuje leckteré město sociálně demokratická obecní rada. Poněvadž v těchto volbách je volební {153) právo omezené, nelze doufat v žádný velký výsledek; nicméně každé získané křeslo pomáhá dokázat vládám a buržoazii, že napříště budou muset s dělníky počítat.

Avšak nejlepší důkaz rychlého postupu uvědomělé organizace dělnické třídy je rostoucí počet jejích periodických tiskových orgánů. A zde musíme překročit hranice Bismarckovy "říše", protože nijak neomezují vliv a působnost německé sociální demokracie. K 31. prosinci 1877 vycházelo v německé řeči plných 75 periodik sloužících dělnické straně; z toho 62 v Německé říši (mezi nimi 15 odborových listů téhož počtu odborových svazů), 3 ve Švýcarsku, 3 v Rakousku, 1 v Uhrách a 6 v Americe; celkem tedy 75 listů, to znamená víc, než kolik je dělnických orgánů ve všech ostatních jazycích dohromady.

Po bitvě u Sedanu v září 1870^[96] oznámilo předsednictvo německé dělnické strany svým voličům, že výsledek války přesunul těžiště evropského dělnického hnutí z Francie do Německa a že tak německým dělníkům připadla větší úloha a nová odpovědnost, což od nich vyžaduje, aby opět napnuli své síly. Rok 1877 dokázal pravdivost tohoto prohlášení a dokázal zároveň, že německý proletariát nezůstává nic dlužen své dočasné vedoucí úloze. Byť se někteří z jeho vůdců dopouštěli jakýchkoli chyb - těchto chyb bylo mnoho a nejrůznějšího druhu - samy masy kráčely rázně vpřed, bez váhání a správným směrem. Jejich postoj, organizovanost a kázeň se ostře odlišují od slabosti, nerozhodnosti, patolízalství a zbabělosti, které jsou tak charakteristické pro všechna buržoazní hnutí v Německu. A tak zatímco německá buržoazie ukončila svou životní dráhu tím, že upadla do víc než byzantinského pochlebování "Vilému Vítěznému" a vydala se, spoutaná na rukou i nohou, všanc svévoli Bismarcka, dělnická třída jde od vítězství k vítězství, podněcována a posilována dokonce těmi opatřeními, která vláda a buržoazie vymýšlí, aby ji potlačila.

Ačkoli německé volby tak značně zapůsobily v samotném Německu, v zahraničí zapůsobily ještě daleko víc. A co je nejdůležitější, {154) obnovily v hnutí evropské dělnické třídy onu harmonii, kterou v posledních šesti letech svou vypínavostí rozbíjela malá, ale velice aktivní sekta.

Ti z našich čtenářů, kteří sledovali dějiny Mezinárodního dělnického sdružení, si jistě vzpomenou, že bezprostředně po pádu Pařížské komuny vznikly uvnitř této velké dělnické organizace rozpory, které vedly na haagském kongresu roku 1872 k otevřené roztržce a k pozdějšímu rozpadu Sdružení. Tyto rozpory způsobil Rus Bakunin a jeho stoupenci, kteří se pokoušeli poctivými i nepoctivými prostředky dosáhnout nadvlády nad organizací, v níž tvořili jen nepatrnou menšinu. Jejich hlavní všelék bylo zásadní odmítání jakékoli politické činnosti dělnické třídy; šli tak daleko, že hlasovat ve volbách znamenalo pro ně dopustit se zrady na zájmech proletariátu. Nebyli ochotni připustit jiný způsob činnosti než přímou násilnou revoluci. Ze Švýcarska, kde tito "anarchisté", jak si říkali, zapustili kořeny nejdříve, se rozšířili do Itálie a do Španělska, kde na čas skutečně ovládli dělnické hnutí. Uvnitř "Internacionály" je víceméně podporovali Belgičané, kteří se, třebaže z jiných důvodů, rovněž hlásili k abstenci od politiky. Po roztržce udržovali "anarchisté" zdání organizace a konali kongresy, na nichž pár desítek stále týchž lidí, kteří se vydávali za představitele dělnické třídy celé Evropy, proklamovalo jejím jménem svá dogmata. Ale už německé volby z roku 1874 a velké výhody, které německému hnutí přinesla přítomnost jeho devíti nejaktivnějších členů v parlamentě, zasely mezi "anarchisty" sémě pochybností. Ve Španělsku vedly politické události k potlačení hnutí, které zmizelo téměř beze stopy; ve Švýcarsku strana, která byla pro politickou činnost a pracovala ruku v ruce s Němci, den ze dne sílila a brzy početně předčila hrstku anarchistů v poměru 300 : 1; v Itálii po dětinském pokusu o "sociální revoluci" (Bologna 1874), při němž ani rozum, ani odvaha "anarchistů" nijak nevynikly, se začaly skutečné dělnické elementy ohlížet po rozumnějším způsobu činnosti. V Belgii vedla abstencionistická politika dělnických předáků k tomu, že dělnická třída neměla žádné pole skutečné působnosti a hnutí uvázlo ve slepé uličce. Zatímco Němce jejich politická činnost vedla fakticky od úspěchu k úspěchu, dělnická třída těch zemí, kde byla na programu {155) dne abstence od politiky, sklízela porážku za porážkou a už začínala mít dost hnutí, které nepřinášelo žádné výsledky; její organizace upadaly v zapomenutí a její tiskové orgány mizely jeden po druhém. Rozvážnější část těchto dělníků musel takový kontrast bít do očí; jak v Itálii, tak v Belgii propukla vzpoura proti "anarchistické" a abstencionistické doktríně a lidé se začali ptát sami sebe i jeden druhého, proč mají být kvůli stupidnímu dogmatismu připraveni o možnost uplatňovat právě ten způsob činnosti, který se ukázal ze všech nej účinnější.

Taková byla situace, když velké volební vítězství Němců skoncovalo se všemi pochybami a překonalo veškeré váhání. Proti tak nezvratnému faktu nebyl žádný odpor nic platný. Itálie a Belgie se vyslovily pro politickou činnost; zbytky italských abstencionistů, dohnané k zoufalství, se pokusily vyvolat v okolí Neapole další povstání^[97]; asi třicet anarchistů vyhlásilo "sociální revoluci", ale velmi rychle se o ně postarala policie. Dosáhli pouze toho, že se jejich vlastní sektářské hnutí v Itálii dokonale zhroutilo. Tak se anarchistická organizace, která si osobovala právo ovládat hnutí dělnické třídy od jednoho konce Evropy na druhý, seschla znovu na své původní jádro - asi na dvě stě lidí v jurské oblasti ve Švýcarsku, kde z izolace svých horských útočišť nadále protestují proti vítěznému kacířství ostatního světa a hájí pravou ortodoxní víru, jak jim ji vyložil nyní už zesnulý imperátor Bakunin. A když se v září minulého roku sešel světový socialistický kongres v Gentu v Belgii - kongres, který oni sami svolali - zjistili náhle, že se tváří v tvář delegátům spojených a názorově jednotných velkých organizací evropské dělnické třídy octli v mizivé menšině. Kongres, který energicky odmítl jejich směšné doktríny a drzé nároky a konstatoval, že tím odmítl jen malou sektu, projevil vůči nim konec konců ještě velkomyslnou shovívavost.

Tak po čtyřletém vnitřním boji nastala v činnosti evropské dělnické třídy znovu úplná harmonie a politice proklamované většinou delegátů posledního kongresu Internacionály přinesly události plné zadostiučinění. Nyní byla znovu nalezena základna, na níž mohou dělníci různých evropských zemí opět pevně spolupracovat a poskytovat si onu vzájemnou podporu, v níž tkví hlavní {156) síla hnutí. Mezinárodní dělnické sdružení se stalo nemož...^[b], které zakazovaly dělníkům těchto zemí vstupovat do jakéhokoli takového mezinárodního svazku. Vlády si mohly všechnu tuto námahu ušetřit. Dělnické hnutí přerostlo nejen nutnost, ale dokonce i možnost jakéhokoli takového formálního svazku. Velká proletářská organizace však nejen zcela dovršila svůj úkol; žije i sama dál silnější než kdykoli předtím, v mnohem pevnějším svazku jednoty a solidarity při provádění společných akcí a společné politiky, pro které se nyní nadchla dělnická třída celé Evropy a které je nesporně jejím vlastním a nejvelkolepějším dílem. Mezi dělníky různých zemí, dokonce i mezi dělníky každé jednotlivé země existuje spousta názorových odchylek; neexistují však už žádné sekty, už žádné nároky na dogmatickou ortodoxnost a nadvládu doktríny. Je tu společný plán činnosti, který původně vytyčila Internacionála a který byl nyní všeobecně přijat, protože všude vědomě či bezděčně vzešel z boje, z nezbytných potřeb hnutí; je to plán, který se sice volně přizpůsobuje různorodým podmínkám každého národa a každého místa, nicméně však zůstává ve svých základních rysech všude týž, a tak zajišťuje jednotu záměrů a všeobecnou shodu prostředků použitých k dosažení společného cíle - osvobození dělnické třídy dělnickou třídou samou.

III

Už v předešlém článku jsme nastínili nejdůležitější fakta, zajímavá ve spojitosti s dějinami dělnického hnutí v Itálii, Španělsku, Švýcarsku a Belgii. Ještě však je třeba něco dodat.

Ve Španělsku se hnutí rychle šířilo v letech 1868 až 1872, kdy se Internacionála mohla chlubit, že má přes 30 000 platících členů. To všechno však bylo spíš zdánlivé než skutečné, byl to spíš výsledek okamžitého vzplanutí, způsobeného nejistou politickou situací země, než důsledek skutečného pokroku myšlení. Španělská Internacionála se roku 1873 zapletla do povstání kantonalistů (federalistických republikánů) a byla spolu s ním rozdrcena. Po nějakou dobu tu pak existovala jako tajná společnost, jejíž jádro se bezpochyby {157) ještě uchovalo. Protože však nikdy neprojevila žádnou známku života kromě toho, že poslala tři delegáty na gentský kongres, nutí nás to k závěru, že tito tři delegáti reprezentují španělskou dělnickou třídu asi tak, jako svého času trojice krejčích z ulice Tooley reprezentovala anglický lid.^[98] A můžeme s jistotou předpovědět, že jakmile nějaký politický zvrat dá španělským dělníkům možnost znovu hrát aktivní roli, popud k novému kroku vpřed nepřijde od těchto "anarchistických" mluvků, ale od malé skupiny inteligentních a energických dělníků, kteří roku 1872 zůstali věrni Internacionále^[99] a nyní vyčkávají, až přijde jejich doba, místo aby si hráli na tajné konspirace.

V Portugalsku nebylo hnutí vůbec nikdy dotčeno "anarchistickou" nákazou a vyvíjelo se na stejné rozumné základně jako ve většině ostatních zemí. Portugalští dělníci měli četné sekce Internacionály a řadu odborových svazů; v lednu 1877 konali velmi úspěšný sjezd a vydávali skvělý týdeník "O Protesto" (Protest)^[100]. I oni však byli spoutáni nepříznivými zákony, které omezovaly tisk i svobodu spolčování a shromažďování. Přes to všechno pokračují v boji a konají nyní v Oportu další sjezd, který jim poskytne příležitost, aby ukázali světu, že portugalská dělnická třída má patřičný podíl na velkém a všeobecném boji za osvobození práce.

Rovněž činnosti italských dělníků klade buržoazní zákonodárství značné překážky. Proti dělnickému sdružování se bez okolků uplatňuje řada zvláštních zákonů přijatých pod záminkou potlačování banditismu a široké sítě tajných organizací banditů, zákonů, které dávají vládě obrovskou neomezenou pravomoc; význačnější členové sdružení jsou stejně jako bandité dáváni pod policejní dozor a posíláni do vyhnanství bez soudu či poroty. Přesto se však hnutí rozvíjí, a co je nejlepší známkou života, jeho těžiště se přesunulo ze ctihodných, ale polomrtvých měst v Romagni do čilých průmyslových a továrních měst na severu; tato změna zaručuje převahu skutečných dělnických elementů nad houfem "anarchistických" vetřelců buržoazního původu, kteří měli dříve v rukou vedení. Dělnické kluby a odborové svazy, které vláda neustále rozbíjí a rozpouští, se stále znovu ustavují pod novými jmény. Proletářský tisk - i když mnoho jeho orgánů má jen krátký život, neboť {158) jejich vydavatelé jsou pronásledováni a odsuzováni k pokutám a do vězení - vzniká po každé porážce znovu a přes všechny překážky je tu několik listů, které už vycházejí poměrně dlouho. Některé orgány, zpravidla ty, které mají jepičí život, dosud hlásají ,,anarchistické" doktríny, jenže tato frakce se už vzdala všech nároků na ovládání hnutí a spolu s mazziniovskou čili buržoazně republikánskou stranou pozvolna odumírá, přičemž každou píď půdy, kterou tyto dvě kliky ztrácejí, získává skutečné a inteligentní dělnické hnutí.

Také v Belgii se těžiště činnosti dělnické třídy přesunulo, a sama tato činnost v důsledku toho prodělala významnou změnu. Až do roku 1875 bylo toto těžiště ve francouzský mluvící části země včetně Bruselu, který je napůl francouzský a napůl vlámský; v této době bylo hnutí silně ovlivněno proudhonovskými doktrínami, které také ukládaly abstenci od zasahování do politiky, zejména, od voleb. Dělníkům tedy nezbývalo nic než stávky, zpravidla potlačené krvavým zákrokem vojska, a schůze, na nichž se dokolečka omílaly zastaralé fráze. To dělnictvo znechutilo a celé hnutí pozvolna usínalo. Ale po roce 1875 vstoupila do boje tovární města vlámsky mluvící části země a vnesla do něho rozhodnějšího, a jak se brzy ukázalo, nového ducha. V Belgii neexistují vůbec žádné tovární zákony, které by omezovaly pracovní dobu žen a dětí, a tak první, po čem volali voliči z továren v Gentu a okolí, byla ochrana jejich žen a dětí, které musely otročit patnáct i více hodin denně v bavlnářských továrnách. Opozice proudhonovských doktrinářů, podle nichž bylo pro muže, zabývající se transcendentálním revolucionářstvím, nedůstojné vůbec se starat o takové malichernosti, neměla úspěch a byla postupně překonána. Požadavek zákonné ochrany dětí pracujících v továrnách se stal jedním z bodů programu belgické dělnické třídy, a tím padlo zaklínadlo, které dosud politickou činnost zapovídalo. O zbytek se postaral příklad Němců, a tak se dnes belgičtí dělníci, stejně jako dělníci v Německu, Švýcarsku, Dánsku, Portugalsku, v Uhrách a Rakousku i v části Itálie, formují v politickou stranu, odlišnou od všech ostatních politických stran a stojící proti nim, a aby si vydobyli své osvobození, chápou se jakékoli politické činnosti, kterou může vyžadovat daná situace.

{159) Velká masa švýcarských dělníků - jejich německy mluvící část - byla po několik let sdružena v "Dělnické konfederaci", k níž koncem roku 1876 náleželo přes 5000 platících členů. Souběžně s ní tu byla i další organizace, "Spolek Grütli", který původně vytvořili buržoazní radikálové, aby šířil radikalismus mezi dělníky a rolníky; do tohoto velice rozšířeného sdružení však postupně pronikaly sociálně demokratické ideje a nakonec je ovládly. Roku 1877 oba tyto spolky uzavřely alianci, rovnající se téměř splynutí, s cílem zorganizovat švýcarskou politickou dělnickou stranu; přitom jednaly tak energicky, že se jim podařilo prosadit při referendu nový švýcarský tovární zákon, který je pro dělnictvo ze všech existujících továrních zákonů nejpříznivější. Nyní organizují bdělý dohled, aby zajistily jeho správné dodržování proti otevřené nevraživosti továrníků. "Anarchisté", trvající na svém ultrarevolučním stanovisku, se samozřejmě zuřivě stavěli proti veškeré této činnosti a prohlašovali ji za hnusnou zradu toho, co oni nazývají "revolucí"; ale protože jich je nanejvýš 200 a jsou tady, jako všude jinde, jen generálním štábem důstojníků bez armády, vůbec na tom nezáleží.

Program švýcarské dělnické strany je téměř totožný s programem německé strany, až příliš totožný, protože převzal dokonce některé méně dokonalé a zmatené pasáže německého programu. Avšak na pouhé liteře programu málo záleží, pokud je správný duch, který ovládá hnutí.

Dánští dělníci se zařadili do šiku kolem roku 1870 a zpočátku dosáhli velmi rychlých úspěchů. Uzavřeli spolek se stranou malorolníků, mezi nimiž se jim podařilo rozšířit své názory, a tak získali značný politický vliv, takže dokonce "spojená levice", jejíž jádro tvořila rolnická strana, měla několik let většinu v parlamentě. Avšak v tomto rychlém růstu hnutí bylo víc zdání než důkladnosti. Jednoho dne se zjistilo, že dva z vůdců zmizeli, protože promrhali peníze vybrané od dělníků na stranické účely. Vyvolalo to obrovský skandál, a z rozčarování, které pak následovalo, se dánské hnutí nevzpamatovalo dodnes. Ať tak či onak, jestliže dánská dělnická strana nyní postupuje zdrženlivěji než dříve, můžeme oprávněně věřit, že krátkodobou a zdánlivou moc nad masami, kterou nyní ztratila, postupně nahrazuje reálnějším a trvalejším vlivem.

{160) V Rakousku a v Uhrách musí dělnická třída zápasit s největšími obtížemi. Politická svoboda, co se týče tisku, shromažďování a spolčování, je tu omezena na nejnižší míru slučitelnou se zdánlivě konstituční monarchií. Neslýchaně gumový zákoník umožňuje vládě, aby dosáhla odsouzení i za nejmírnější výraz požadavků a zájmů dělnické třídy. A přesto i zde jako všude jinde postupuje hnutí nezadržitelně vpřed. Hlavními středisky jsou průmyslové oblasti Cech, Vídeň a Pešť. Dělnické listy vycházejí v němčině, češtině a maďarštině. Z Uher se hnutí rozšířilo do Srbska, kde před válkou vycházel srbský týdeník^[101], ale když vypukla válka, byl jednoduše zastaven.

Kamkoli se tedy v Evropě podíváme, všude je dělnické hnutí na postupu a rozvíjí se nejen úspěšně, ale i rychle, a co víc, všude v témž duchu. Je obnovena úplná harmonie a spolu s ní se obnovil ať tím či oním způsobem i stálý a pravidelný styk mezi dělníky různých zemí. Lidé, kteří roku 1864 založili Mezinárodní dělnické sdružení a vysoko třímali jeho prapor v letech zápasu zprvu proti vnějším, pak proti vnitřním nepřátelům, dokud politická nutnost spíše než neustálé nešváry nevedla k jeho rozpadu a zdánlivému ústupu - tito lidé mohou dnes hrdě prohlásit: "Internacionála splnila svůj úkol, plně uskutečnila svůj veliký cíl - sjednocení proletariátu celého světa v boji proti jeho utlačovatelům."

Naši čtenáři jistě postřehli, že tři předchozí články se téměř ani nezmínily o jedné z nejdůležitějších evropských zemí, o Francii; mělo to tento důvod: V zemích, o nichž dosud byla řeč, není činnost dělnické třídy, i když je to v podstatě činnost politická, bezprostředně spjata s obecnou, takříkajíc oficiální politikou. Dělnická třída v Německu, Itálii, Belgii atd. není dosud politickou silou ve státě; je politickou silou jen perspektivně, a musejí-li s ní počítat oficiální strany v některých z těchto zemí - konzervativci, liberálové či radikálové -je to jen proto, že při jejím rychlém rozmachu je jasné, že zanedlouho bude proletářská strana dost silná, aby bylo její vliv znát. Avšak ve Francii je tomu jinak. Pařížští dělníci, podporovaní {161) dělníky velkých provinčních měst, byli už od dob Velké revoluce vždycky silou ve státě. Téměř devadesát let už jsou bojující armádou pokroku; v každé velké krizi francouzských dějin šli do ulic, ozbrojili se, jak nejlépe mohli, navršili barikády a vyvolali bitvu; a právě jejich vítězství či porážka pak rozhodly o budoucnosti Francie na další léta. Buržoazní revoluce od roku 1789 až do roku 1830 vybojovali pařížští dělníci; oni vydobyli republiku roku 1848, a poněvadž se mylně domnívali, že tato republika znamená osvobození práce, byli krutě rozčarováni porážkou, kterou utržili v červnu téhož roku; kladli na barikádách odpor státnímu převratu Ludvíka Napoleona z roku 1851 a byli opět poraženi; v září 1870 smetli císařství, jež se přežilo a jehož se buržoazní radikálové ve své zbabělosti báli byť jen dotknout. Když se Thiers v březnu 1871 pokusil vzít jim zbraně, s nimiž bránili Paříž proti cizímu vpádu, donutil je tím k revoluci Komuny a k vleklému boji, který skončil jejím krvavým vyhlazením.

Národní dělnická třída, která takto téměř po celé století nejen hrála rozhodující roli v každém historickém okamžiku své vlastní země, ale byla vždycky zároveň i předvojem evropské revoluce - taková dělnická třída nemůže žít tak poměrně odloučeným životem, v jehož rámci fakticky dosud působí ostatní dělnictvo na kontinentě. Dělnická třída, jako je francouzská, je připoutána ke svým dějinám a je jimi spoutána. Její dějiny a v nemenší míře její uznávaná rozhodující bojová síla ji nerozlučně spjaly s celkovým politickým vývojem země. Proto je nemožné podat retrospektivní přehled činnosti francouzské dělnické třídy a nezabývat se přitom francouzskou politikou všeobecně.

Ať už francouzská dělnická třída vybojovávala svou vlastní bitvu nebo bojovala za liberální, radikální či republikánskou buržoazii, následovala dosud za každou porážkou, kterou utrpěla, krutá politická reakce, stejně násilná jako vleklá. Tak po porážkách v červnu 1848 a v prosinci 1851 nadešlo osmnáct let bonapartovského císařství, za něhož byl tisk spoután, shromažďovací a spolčovací právo potlačeno a dělnická třída tak byla zbavena všech prostředků k udržování spojení uvnitř svých řad a k organizaci. To mělo nutně za následek, že když vypukla v září 1870 revoluce, {162) dělníci neměli nikoho jiného, koho by dosadili do úředních funkcí, než buržoazní radikály, kteří za císařství tvořili oficiální parlamentní opozici a kteří samozřejmě zradili je i svou vlast. Po rozdrcení Komuny měla dělnická třída, na léta ochromená ve své bojové síle, jen jediný bezprostřední zájem - aby se vyhnula návratu další takové dlouhotrvající vlády represe a tomu, že by znovu musela bojovat ne za své přímé osvobození, ale za takový stav věcí, který by jí dovoloval připravit se na konečný osvobozovací boj. Ve Francii dnes existují čtyři velké politické strany: tři monarchistické - legitimisté, orleanisté a bonapartisté, každá se svým vlastním pretendentem na trůn - a republikánská strana. Ať by se dostal na trůn kterýkoli z těchto tří pretendentů, byl by v každém případě podporován jen malou menšinou lidu a musel by tedy spoléhat výlučně na sílu. Každou monarchistickou restauraci by tedy nezbytně provázela vláda násilí, potlačení všech občanských svobod a osobních práv, tedy to, čemu se dělnická třída musí hledět vyhnout. Na druhé straně zachování existující republikánské vlády ponechávalo dělníkům přinejmenším možnost dosáhnout takového stupně osobní a občanské svobody, který by jim umožnil vybudovat dělnický tisk, agitovat na shromážděních a zorganizovat se jako nezávislá politická strana; mimoto by jim udržení republiky ušetřilo nutnost vybojovat zvláštní bitvu, kterou by si v budoucnu znovu republiku vydobyli.

Bylo tedy dalším důkazem vysoké instinktivní politické inteligence francouzské dělnické třídy, že jakmile 16. května minulého roku velké spiknutí tří monarchistických stran vyhlásilo válku republice, dělníci jako jeden muž prohlásili za svůj hlavní bezprostřední cíl zachování republiky. Bezpochyby si přitom počínali jako přívěsek buržoazních republikánů a radikálů, ale co jiného než přívěsek radikálně buržoazní strany může být dělnická třída, která nemá ani tisk, ani možnost shromažďovat se, ani kluby a politické spolky? Co jiného může dělat, chce-li získat politickou nezávislost, než podporovat tu jedinou stranu, která je nucena zajistit všemu lidu, a tedy i dělníkům, takové svobody, jež jim umožní nezávisle se organizovat? Někdo říká, že dělníci měli v minulých volbách navrhnout své vlastní kandidáty; jenže kdepak by byli vzali - {163) dokonce i v těch místech, kde by to byli mohli s úspěchem udělat - dělnické kandidáty natolik známé mezi příslušníky své vlastní třídy, aby získali nutnou podporu? Vždyť ne nadarmo se vláda po pádu Komuny pečlivě postarala o to, aby uvěznila jako účastníka na tomto povstání každého dělníka, který se stal známým třeba jen svou osobní agitací ve svém vlastním pařížském obvodě.

V listopadových volbách minulého roku republikáni výrazně zvítězili. Po tomto vítězství přišly ještě výraznější triumfy v následujících departementních, obecních a doplňovacích volbách. Monarchistické spiknutí by bylo patrně ani před tím vším necouvlo; ochromil je však neklamný postoj armády. Nejenže bylo mnoho republikánů mezi důstojníky, zejména v nižších hodnostech, ale, a to mělo ještě rozhodnější význam, masa vojáků odmítala táhnout proti republice. To byl první výsledek reorganizace armády, při níž se skoncovalo s kupováním náhradníků a v armádě byli pak skutečně zastoupeni mladí muži všech tříd.^[102] Tak se spiknutí zhroutilo, aniž bylo třeba je zlomit silou. A to také plně odpovídalo zájmu dělnické třídy, která je dosud příliš oslabena krveprolitím z roku 1871 a rozhodně si nemůže přát znovu promarnit to nejcennější, co má, svou bojovou sílu, v bojích ve prospěch druhých, nebo se zaplést do řady násilných konfliktů, dřív než znovu nabude plné síly.

Avšak toto vítězství republikánů má ještě jiný význam. Dokazuje, že velký krok vpřed udělalo od roku 1870 venkovské obyvatelstvo. Až dosud bylo každé vítězství, jehož dosáhla dělnická třída v Paříži, zakrátko přivedeno vniveč reakčním duchem drobného rolnictva, které tvoří velkou většinu francouzského obyvatelstva. Od začátku tohoto století bylo francouzské rolnictvo bonapartistické. Druhou republiku, kterou nastolili pařížští dělníci v únoru 1848, zlikvidovalo šest miliónů rolnických hlasů odevzdaných potom v prosinci pro Ludvíka Bonaparta. Ale pruský vpád roku 1870 zviklal víru rolnictva v císařství a loňské listopadové volby ukázaly, že masa venkovského obyvatelstva se stala republikánskou, což je nanejvýš významná změna. To neznamená jen, že od nynějška nemá jakákoli monarchistická restaurace ve Francii žádnou naději. Znamená to také, že nadchází doba, kdy se dělníci {164) ve městě spojí s rolníky na venkově. Drobní rolníci, tak jak je stvořila Velká revoluce, jsou vlastníky půdy jen nominálně. Jejich usedlosti tíží lichvářské hypotéky, jejich úroda padne celá na zaplacení úroků a soudních výloh, za dveřmi jim neustále číhá jako přízrak notář, advokát, soudní vykonavatel a licitátor. Jejich postavení je právě tak špatné jako postavení dělníků a není skoro o nic jistější. A jestliže se teď tito rolníci obracejí od bonapartismu k republice, dokazují tím, že už nečekají zlepšení své situace od oněch císařských zázraků, které Ludvík Napoleon stále sliboval a nikdy neuskutečnil. Druhé císařství bez milosti rozmetalo Thiersovu víru v mystickou spásnou moc "císaře rolníků". Kouzlo je zlomeno. Francouzské rolnictvo je konečně s to natolik rozumně uvažovat, aby hledalo skutečné příčiny své chronické bídy a praktické prostředky, jak s ní skoncovat; a jakmile už začalo myslet, musí brzy přijít na to, že dosáhne nápravy jen ve svazku s jedinou třídou, která nemá žádný zájem na jeho nynějším bídném postavení, s dělnickou třídou ve městech.

Jakkoli je tedy nynější republikánská vláda ve Francii ubohá, přece jen dalo definitivní nastolení republiky francouzským dělníkům nakonec půdu, na níž se mohou organizovat jako nezávislá politická strana a na níž mohou vybojovat své příští bitvy ne už k prospěchu jiných, ale k svému vlastnímu; půdu, na níž se mohou kromě toho sjednotit s masou rolnictva, která jim byla dosud nepřátelská, a tak dosáhnout budoucích vítězství, jež už nebudou jen dočasnými triumfy Paříže nad Francií jako dosud, ale konečnými triumfy všech utlačovaných tříd Francie, vedených dělnictvem z Paříže a velkých provinčních měst.

Zbývá ještě jedna důležitá evropská země, kterou je třeba se zabývat - a tou je Rusko. Ne že by v Rusku existovalo dělnické hnutí, jež by stálo za zmínku. Ale vnitřní i vnější okolnosti, v nichž se nyní Rusko octlo, jsou zcela zvláštní a těhotné událostmi, jež mohou mít obrovský význam nejen pro budoucnost ruských dělníků, ale i dělnictva celé Evropy.

{165) Roku 1861 uskutečnila vláda Alexandra II. osvobození nevolníků a přeměnila tak převážnou většinu ruského lidu z nevolníků připoutaných k půdě a podrobených nucené práci pro svého statkáře ve svobodné rolníky-vlastníky. Tato přeměna, jejíž nezbytnost byla už dávno zřejmá, se uskutečnila tak, že na ní ani bývalí statkáři, ani bývalí nevolníci nic nevyzískali. Rolnické občiny dostaly příděly půdy, které měly být napříště jejich vlastnictvím, kdežto statkáři měli být odškodněni za hodnotu půdy, kterou takto odstoupili občinám, a do jisté míry také za nárok, který dosud měli na rolníkovu práci. Protože rolníci zjevně nemohli sehnat peníze na zaplacení statkářům, zasáhl stát. Zčásti se statkářům platilo tak, že se jim předala část půdy, kterou dosud obdělávali rolníci sami pro sebe, zbytek byl zaplacen ve formě vládních obligací vydaných státem, jež měli rolníci vracet státu i s úroky v ročních splátkách. Většina statkářů tyto obligace prodala a peníze utratila, jsou tedy nejen chudší než předtím, ale nemohou sehnat ani dělníky, kteří by jim obdělávali statky, protože rolníci ted odmítají pracovat na statku a nechávat přitom svá vlastní pole neobdělaná. A pokud jde o rolníky, jejich díly půdy se nejen proti dřívějšku zmenšily, a to velmi často natolik, že z nich v ruských podmínkách není možné uživit rodinu; tyto díly byly také ve většině případů vyměřeny z nejhorší půdy na statku, z bažinaté a jiné neúrodné půdy, kdežto dobré pozemky, které dosud měli rolníci a které zvelebili svou prací, byly převedeny na statkáře. Za těchto podmínek na tom byli i rolníci podstatně hůř než dříve; mimoto se však od nich očekávalo, že budou každoročně platit vládě úroky a část kapitálu, který jim stát zálohoval na výkup, a ještě navíc se jim ukládaly rok od roku vyšší daně. Nadto měli rolníci před osvobozením jistá občinová práva na půdu statku: právo pást na ní svůj dobytek, těžit dříví na stavby a pro jiné účely atd. Tato práva jim byla při novém uspořádání výslovně odňata; pokud by je chtěli znovu uplatňovat, museli by se dohodnout se svým bývalým statkářem.

Většina statkářů je tedy v důsledku této změny ještě víc zadlužena než předtím, a postavení, do něhož se dostali rolníci, není ani k životu, ani k smrti. Veliký akt osvobození, který v takové {166) shodě vynášel a oslavoval všechen evropský liberální tisk, tak dokázal jedině položit základy příští revoluce a učinit z ní absolutní nutnost.

Vláda dělala, co jen mohla, aby tuto revoluci urychlila - korupce, která proniká do všech oficiálních kruhů a paralyzuje všechny dobré záměry, které tam snad mohl někdo mít - tato tradiční korupce zůstává stejně zlá jako kdykoli předtím a ukázala se v plném světle ve všech oblastech veřejné správy při vypuknutí války s Tureckem. S financemi říše, které byly ke konci krymské války úplně rozvráceny, to šlo dál od desíti k pěti. Uzavírala se jedna půjčka za druhou tak dlouho, až nebyl jiný prostředek, jak zaplatit úroky ze starých dluhů, než udělat dluhy nové. V prvních letech Alexandrovy vlády starý carský despotismus poněkud polevil; tisk dostal víc svobody, byly zavedeny porotní soudy a zastupitelským sborům, voleným jak šlechtou, tak městským obyvatelstvem a rolnictvem, bylo dovoleno, aby se v jisté míře podílely na místní a provinční správě. Dokonce se politicky trochu flirtovalo i s Poláky. Ale veřejnost špatně pochopila benevolenci vlády. Tisk začal psát příliš otevřeně. Stalo se dokonce, že poroty osvobodily politické vězně, ačkoli vláda očekávala, že je bez důkazů odsoudí. Místní a provinční shromáždění^[a] do jednoho prohlásila, že vláda svým zákonem o osvobození nevolníků zruinovala zemi a že už to tak nemůže jít dál. Mluvilo se dokonce o tom, že jediným prostředkem, jak se dostat z nesnází, které začínaly být téměř nesnesitelné, je svolání národního shromáždění. A nakonec Poláci odmítli nechat se dál balamutit hezkými slovíčky a zahájili vzpouru^[103], proti níž musela říše nasadit všechny síly a všechnu brutalitu ruských generálů, aby ji utopila v potocích krve. Tehdy vláda zase obrátila. Znovu byly na denním pořádku tvrdé represálie. Tisku byla zacpána ústa, političtí vězni byli stavěni před zvláštní soudy složené ze soudců sehnaných zvlášť k tomuto účelu, místní a provinční shromáždění byla ignorována. Ale už bylo pozdě. Jakmile vláda jednou ukázala známky strachu, ztratila svůj prestiž. Víra v její stabilitu a v její moc naprosto rozdrtit jakýkoli vnitřní odpor {167) byla tatam. Ujaly se zárodky budoucího veřejného mínění. Tyto síly už nelze znovu přimět k dřívější slepé poslušnosti vůči vládnímu diktátu. Mezi vzdělanými třídami se stalo zvykem, i když jen v soukromých kroužcích, diskutovat o veřejných záležitostech. A konečně i vláda - při vší snaze vrátit se k bezuzdnému despotismu z let Mikulášova panování - se nadále snažila předstírat před očima Evropy liberalismus, který zavedl Alexandr. Výsledkem byl systém kolísání a váhání, systém ústupků, které se jeden den povolí a druhý den odvolají a pak se zase střídavě napůl povolují a napůl odvolávají, politika měnící se od hodiny k hodině a z níž je každému zřejmé, že vláda je vnitřně slabá, že nemá rozhled a vůli a že neznamená nic, protože jí chybí jak vůle, tak prostředky, aby svou vůli prosadila. Co mohlo být přirozenějšího, než že den ze dne rostlo pohrdání vládou - o níž se už dávno vědělo, že není schopna udělat nic dobrého, a kterou všichni poslouchali jen ze strachu - když se nyní ukázalo, že sama pochybuje, zda má moc zachovat svou vlastní existenci, a že má z lidu přinejmenším takový strach jako lid z ní? Ruská vláda měla jen jednu cestu k záchraně, cestu, která se nabízí všem vládám stojícím tváří v tvář nepřekonatelnému odporu lidu - totiž válku v zahraničí. Rozhodla se tedy pro válku v zahraničí, kterou před Evropou proklamovala jako válku vedenou za vymanění křesťanů z dlouholeté turecké zvůle, avšak před ruským lidem ji prohlašovala za válku, která se vede proto, aby byli jeho slovanští pokrevní bratři přivedeni z tureckého jha zpět do lůna svaté ruské říše.

Po měsících neslavných porážek nyní tato válka skončila tím, že byl odpor Turků stejně neslavně zlomen jednak zradou, jednak obrovskou přesilou. Ale to, že Rusko dobylo většinu evropského Turecka, je samo o sobě jen předehrou k celoevropské válce. Bud bude Rusko na nadcházející evropské konferenci (pokud se ovšem tato konference vůbec někdy sejde) muset natolik ustoupit z pozic, které nyní získalo, že při nepoměru mezi obrovskými obětmi a hubenými výsledky přejde nespokojenost lidu nutně v násilný revoluční výbuch; anebo bude muset Rusko hájit své nově dobyté pozice v evropské válce. Je však už takřka vyčerpáno, a jeho vláda s ním nemůže vybojovat takovou válku - ať už by {168) skončila jakkoli - aniž poskytne lidu významné ústupky. Takové ústupky za situace, jakou jsme právě popsali, znamenají počátek revoluce. Je vyloučeno, aby ruská vláda této revoluci unikla, i když se jí možná podaří oddálit její vypuknutí o jeden či dva roky. Ale ruská revoluce, to je víc než pouhá změna vlády v samotném Rusku. Znamená to, že zmizí obrovská, i když těžkopádná vojenská moc, která byla už od dob Francouzské revoluce vždycky páteří spojeného evropského despotismu. Znamená to, že se Německo osvobodí od Pruska, neboť Prusko bylo odjakživa ruským výtvorem a mohlo existovat jen tehdy, když se opíralo o Rusko. Znamená to osvobození Polska. Znamená to, že se menší slovanské národnosti ve východní Evropě probudí z panslavistických snů, které v nich živí nynější ruská vláda. A znamená to začátek aktivního národního života samotného ruského lidu a spolu s tím i vznik skutečného dělnického hnutí v Rusku. Zkrátka a dobře, znamená to takovou změnu celé evropské situace, že ji musí dělníci každé země s radostí pozdravit jako gigantický krok k jejich společnému cíli - k všeobecnému osvobození práce.

Napsal B. Engels
v polovině února až v polovině března 1878
Otištěno v "The Labor Standard" (New York)
ze 3., 10., 17., 24. a 31. března 1878
Podpis: Frederick Engels

Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - tj. újezdni a gubernská zemstva. (Pozn. red.)

b Zde vypadly v textu otištěném v "The Labor Standard" jedna nebo dvě řádky. (Pozn. red.)

94 Tuto stať napsal Engels pro newyorský týdeník "The Labor Standard" ["Prapor práce"], který v letech 1876-1900 vydával MacDonnel, funkcionář irského dělnického hnutí, jenž emigroval do USA. V roce 1931 byla tato stať otištěna německy v časopise "Die Gesellschaft" ["Společnost"] (ročník 8, sv. II) a ruský v časopise "Borba klassov" ["Boj tříd"], čís. 6-7.

95 Míní se dezorganizátorská činnost anarchistů.

96 Jde o jednu z největších bitev v prusko-francouzské válce z let 1870-1871, k níž došlo 1.-2. září 1870 a která skončila vítězstvím německých vojsk a kapitulací francouzské armády pod Mac-Mahonovým velením. Porážka francouzského vojska u Sedanu uspíšila zhroucení druhého císařství.

97 Jde o povstání z roku 1877, při němž se anarchisté zmocnili městečka Letino v provincii Benevento v jižní Itálii; povstání rychle potlačila policie.

98 Tři krejčí z ulice Tooley v Londýně prý poslali anglické Dolní sněmovně stížnost začínající slovy: "My anglický lid...".

99 Míní se tu Nová madridská federace (Nueva Federación Madrileña), založená 8. července 1872 členy redakce listu "La Emancipación" ["Osvobození"] , kteří byli vyloučeni anarchistickou většinou z Madridské federace, protože uveřejnili v "Emancipación" odhalení o činnosti tajné Aliance ve Španělsku. Na založení a činnosti Nové madridské federace měl velký podíl Paul Lafargue. Nová madridská federace bojovala energicky proti šíření anarchistického vlivu ve Španělsku, propagovala myšlenky vědeckého socialismu a usilovala o vytvoření samostatné proletářské strany ve Španělsku. Engels byl spolupracovníkem jejího orgánu, listu "Emancipación". Členové Nové madridské federace byli organizátory Socialistické dělnické strany Španělska, která byla založena roku 1879.

100 "O Protesto" ["Protest"] - portugalský socialistický týdeník založený roku 1875 v Lisabonu.

101 Jde o demokratický týdeník "Narodna volja" ["Vůle lidu"], který vycházel v Smederevu v Srbsku od prosince 1875 do června 1876.

102 Zákonem z roku 1872 byla ve Francii zavedena všeobecná branná povinnost.

103 Míní se polské národně osvobozenecké povstání z let 1863-1864.

B. Engels

{149} Evropští dělníci v roce 1877[94]

{149} Evropští dělníci v roce 1877^[94]