Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Předmluva

Konečně je mi dopřáno odevzdat veřejnosti tuto třetí knihu hlavního Marxova díla, dokončení theoretické části. Když jsem roku 1885 vydával druhou knihu, domníval jsem se, že vydání třetí knihy bude pravděpodobně spojeno s obtížemi jen technického rázu, ovšem až na některé velmi důležité oddíly. A bylo to skutečně tak; ale jaké obtíže mi způsobí tyto nejdůležitější oddíly celého díla, to jsem tehdy vůbec netušil, stejně jako jsem netušil, že se vyskytnou jiné překážky, které přípravu této knihy tak zdrží.

Především a nejvíce mi vadila trvalá slabost zraku, která po léta omezovala dobu, po kterou jsem mohl psát, na minimum a která mi i teď dovoluje psát při umělém světle jen výjimečně. Kromě toho přišly jiné neodkladné práce: nová vydání a překlady Marxových a mých prací z dřívější doby, tedy revise, předmluvy, doplňky, k nimž bylo často nutno znovu studovat atd. Především to bylo anglické vydání první knihy, za jehož text jsem konec konců odpovědný já a které mne proto stálo mnoho času. Kdo jen trochu sledoval, jak nesmírně se za posledních deset let rozrostla mezinárodní socialistická literatura a zejména kolik vyšlo překladů Marxových a mých prací z dřívější doby, ten mi jistě nebude zazlívat, že jsem rád, že počet řečí, v nichž jsem mohl překladateli nějak prospět a byl proto povinen neodmítnout revisi jeho práce, je velmi omezen. Ale vzrůst literatury byl jen příznakem příslušného vzrůstu mezinárodního dělnického hnutí. A ten mi ukládal nové povinnosti. Od prvních dnů naší veřejné činnosti připadla Marxovi a mně většina práce s udržováním spojení mezi národními hnutími socialistů a dělníků v jednotlivých zemích; tato práce se rozrůstala tou měrou, jak sílilo celé hnutí. Avšak zatím co i na tomto úseku nesl až do své smrti hlavní břímě Marx, připadla po jeho smrti práce, která se neustále rozrůstala, jen a jen mně. Mezitím se však vzájemné přímé spojení mezi dělnickými stranami jednotlivých národů ustálilo a na štěstí se stále více ustaluje; přesto se dosud častěji, než je mi to v zájmu mých theoretických prací milé, vyžaduje ode mne pomoc. Pro někoho, kdo jako já byl v tomto hnutí činný déle než padesát let, jsou práce pro hnutí povinností, kterou není možno odmítnout, kterou je nutno okamžitě splnit. Tak jako v šestnáctém století, jsou i v naší pohnuté době v oblasti veřejných zájmů ryzí theoretikové už jen v řadách reakce, a právě proto nejsou tito pánové ani skutečnými theoretiky, nýbrž pouhými apologety této reakce.

Protože bydlím v Londýně, uskutečňuje se tento stranický styk v zimě většinou jen písemně, v létě však převážně osobním stykem. Proto a také proto, že je nutno sledovat průběh hnutí v zemích, jejichž počet neustále vzrůstá, a v tiskových orgánech, jejichž počet stoupá ještě rychleji, dopadlo to nakonec tak, že jsem nemohl dokončit práce, které není možno přerušovat, jindy než v zimě, zejména v prvních třech měsících roku. Má-li někdo na zádech sedm křížků, pracují Meynertova asociační mozková vlákna s jakousi fatální pomalostí; přerušení obtížné theoretické práce se už nepřekonává tak snadno a tak rychle jako dříve. Proto to dopadalo tak, že nebyla-li práce jednu zimu úplně dokončena, bylo nutno dělat ji příští zimu do značné míry znovu; tak tomu bylo zejména u nejobtížnějšího pátého oddílu.

Jak čtenář uvidí z dalšího, lišila se redakční práce na této knize podstatně od práce na druhé knize. U třetí knihy existoval jen jeden první koncept, nadto velmi neúplný. Zpravidla byly dost pečlivě zpracovány, většinou i stylisticky vybroušeny, počátky každého jednotlivého oddílu. Ale čím dále se přicházelo, tím více bylo zpracováni jen načrtnuto a tim vice v nem bylo mezer, tim vice odboček k vedlejším otázkám, které se vynořovaly při zkoumání a jejichž defnitivní zařazení bylo ponecháno až na pozdější dobu, tím delší a složitější byla souvětí, vyjadřující myšlenky zachycené in statu nascendi [ve stavu zrodu]. Na mnoha místech je na rukopise i výkladu až příliš jasně vidět, jak propukaly a postupně sílily záchvaty nemoci, způsobené přepracováním, které autorovi zprvu stále více ztěžovaly samostatnou práci a nakonec mu ji vždy na čas úplně znemožnily. A nebylo divu. V letech 1863 až 1867 zpracoval Marx nejen koncept obou posledních knih „Kapitálu“ a dokončil rukopis první knihy pro tisk, ale vykonal kromě toho i obrovskou práci spojenou se založením a rozšířením Mezinárodního dělnického sdružení. Zato se ale také už roku 1864 a 1865 objevily vážné příznaky narušeného zdraví, které zavinilo, že Marx II. a III. knihu sám nedokončil.

Moje práce začala tím, že jsem celý rukopis, často i pro mne těžce rozluštitelný, přediktoval z originálu do čitelného opisu, což samo zabralo hodně času. Teprve pak mohla začít vlastní redakce. Omezil jsem ji na nejnutnější míru; všude, kde to připouštěla jasnost, jsem co nejvíce zachoval ráz prvního konceptu; nevyškrtl jsem ani jednotlivá místa, kde se text opakoval, jestliže se tam — jak to u Marxe bývá — přistupuje k předmětu s jiné stránky nebo jestliže se tento předmět alespoň vykládá jinými slovy. Tam, kde mé změny nebo dodatky nejsou jen redakčního rázu nebo kde jsem musel faktický materiál shromážděný Marxem zpracovat a vyvodit z něho vlastní závěry, i když pokud možná v Marxově duchu, je celé takové místo dáno do hranatých závorek[*] a označeno začátečními písmeny mého jména. U mých poznámek někde závorky nejsou; ale tam, kde jsou připojena moje začáteční písmena, jsem odpovědný za celou poznámku.

V rukopise — což je u prvního konceptu samozřejmé — je mnoho odkazů na body, které budou probrány později, aniž jsou tyto sliby vždy splněny. Ponechal jsem taková místa nezměněna, protože ukazují, jaké byly autorovy úmysly, pokud jde o pozdější zpracování.

A nyní k jednotlivým otázkám.

Pro první oddíl bylo možno použít hlavního rukopisu jen ve velmi omezené míře. Hned na začátku je tam celý matematický výpočet poměru mezi mírou nadhodnoty a mírou zisku (což tvoří naši 3. kapitolu), kdežto o předmětu, který se probírá v naší 1. kapitole, se pojednává teprve později a příležitostně. Zde mi pomohly dva nástiny přepracování, každý po 8 foliových stranách; ale ani ty nejsou zpracovány všude souvisle. Tvoří nynější 1. kapitolu; 2. kapitola je z hlavního rukopisu. Pro 3. kapitolu existovala celá řada neúplných matematických zpracování, ale také celý, téměř úplný sešit ze sedmdesátých let, kde je poměr míry nadhodnoty k míře zisku znázorněn v rovnicích. Můj přítel Samuel Moore, od něhož také pochází převážná část anglického překladu první knihy, se ujal úkolu zpracovat pro mne tento sešit; byl k tomu také jako starý cambridgeský matematik daleko povolanější. Z jeho stručného přehledu jsem sestavil, používaje místy hlavního rukopisu, 3. kapitolu. Ze 4. kapitoly existoval jen nadpis. Ale protože bod, o který tu jde — vliv obratu na míru zisku — má rozhodující význam, zpracoval jsem jej sám; proto je celá tato kapitola v textu v závorkách. Při tom se ukázalo, že ve skutečnosti je třeba pozměnit vzorec pro míru zisku, uvedený ve 3. kapitole, aby měl všeobecnou platnost. Počínaje pátou kapitolou, je jediným pramenem pro zbytek oddílu hlavní rukopis, třebaže i tu bylo nutno velmi mnoho míst jinak seřadit a doplnit.

U dalších tří oddílů jsem se mohl až na stylistickou úpravu skoro úplně držet původního rukopisu. Některá místa, týkající se většinou vlivu obratu, jsem musel zpracovat v souladu se 4. kapitolou, kterou jsem vsunul; tato místa jsou rovněž v závorkách a jsou označena mými začátečními písmeny.

Hlavní potíže činil V. oddíl, který nadto pojednává o nejspletitějším předmětu celé knihy. Právě když Marx zpracovával tento oddíl, přepadl jej jeden ze zmíněných těžkých záchvatů nemoci. Neexistuje tedy ani hotový koncept, ba ani schema, jehož obrysy by stačilo vyplnit, nýbrž jen náznak zpracování, který záleží převážně v nespořádané spoustě záznamů, poznámek, materiálu ve formě výpisků. Nejprve jsem se pokoušel, jak se mi to do jisté míry podařilo u prvního oddílu, dokončit tento oddíl tak, že jsem vyplňoval mezery a zpracovával jen naznačené úryvky, aby tento oddíl alespoň přibližně obsahoval všechno, co tam chtěl mít autor. Pokusil jsem se o to nejméně třikrát, ale po každé jsem ztroskotal, a čas, který jsem tím ztratil, byl jednou z hlavních příčin zpoždění. Konečně jsem si uvědomil, že to tak nepůjde. Byl bych musel probrat celou obrovskou literaturu tohoto oboru a nakonec by z toho bylo něco, co by přece jen nebylo Marxovou knihou. Nezbylo mi než vzít to zkrátka a omezit se na to, že jsem co nejlépe uspořádal to, co tu bylo, a připojil jen nejnezbytnější doplňky. A tak jsem byl na jaře 1893 s hlavní prací na tomto oddílu hotov.

Z jednotlivých kapitol byly 21.—24. kapitola v podstatě zpracovány. U 25. a 26. kapitoly bylo třeba zrevidovat faktický materiál a vsunout materiál, který byl jinde. Kapitoly 27 a 29 mohly být podány téměř úplně podle rukopisu. Naproti tomu 28. kapitola musela být místy jinak seřazena. S 30. kapitolou však začaly vlastní potíže. Počínaje touto kapitolou bylo nutno správně uspořádat nejen faktický materiál, nýbrž i sled myšlenek, který byl co chvíli přerušován vloženými větami, odbočováním atd., a pak pokračoval na jiném místě, často jen tak mimochodem. Tak vznikla 30. kapitola tak, že byly přeřazeny jednotlivé pasáže a vypuštěna místa, jichž bylo použito jinde. 31. kapitola byla zase zpracována souvisleji. Ale pak následuje v rukopise dlouhý oddíl, nadepsaný „Konfusion“ [Zmatek], skládající se ze samých výňatků z parlamentních zpráv o krisích z roku 1818 a 1857; zde jsou vedle sebe vypsány a místy humorně glossovány odpovědi třiadvaceti podnikatelů a ekonomických publicistů o penězích a kapitálu, o odlivu zlata, o přehnaném spekulování atd. Jsou tu zastoupeny, ať už těmi, kteří se dotazují, či těmi, kdo odpovídají, skoro všechny tehdy běžné názory o poměru peněz a kapitálu, a „zmatek“, který se tu objevoval v tom, co je na peněžním trhu penězi a co kapitálem, chtěl Marx kriticky rozebrat a satiricky komentovat. Po mnoha pokusech jsem se přesvědčil, že tuto kapitolu nelze dát dohromady; materiálu, zejména pokud jsou k němu připojeny Marxovy glossy, jsem použil tam, kde se to v textu hodilo.

Nato následuje dosti uspořádáno to, co jsem umístil v 32. kapitole, ale hned za tím další spousta výpisků z parlamentních zpráv o všech možných věcech, jichž se tento oddíl dotýká, a to všechno je promíšeno delšími nebo kratšími autorovými poznámkami. Ke konci se výpisky a glossy stále více soustřeďují na pohyb peněžních kovů a směnečného kursu a končí opět nejrůznějšími dodatky. Naproti tomu stať o „předkapitalistických poměrech“ (36. kapitola) byla úplně propracována.

Ze všeho tohoto materiálu, počínaje „Zmatkem“, pokud jsem jej neumístil v předcházejících částech, jsem sestavil 33. až 35. kapitolu. To se ovšem neobešlo bez značných mých vsuvek, aby bylo dosaženo souvislosti. Pokud tyto vsuvky nemají jen formální ráz, jsou označeny výslovně jako moje. Tak se mi nakonec podařilo umístit v textu všechny autorovy výroky, pokud nějak patří k věci; vypadla jen nepatrná část výpisků, v nichž se jen opakovalo to, co bylo již uvedeno jinde, nebo které se týkaly věcí, o nichž se v rukopise šíře nepojednává.

Oddíl o pozemkové rentě byl zpracován mnohem úplněji, i když rozhodně nebyl uspořádán, jak vysvítá už z toho, že Marx ve 43. kapitole (v rukopisu je to poslední část oddílu o rentě) uznává za nutné stručně rekapitulovat plán celého oddílu. A to bylo pro vydavatele tím vítanější, protože rukopis začíná 37. kapitolou, pak následují 45. až 47. kapitola, a pak teprve 38. až 44. kapitola. Nejvíce práce daly tabulky diferenciální renty II a zjištění, že ve 43. kapitole nebyl vůbec prozkoumán třetí případ tohoto druhu renty, o němž tu mělo být pojednáno.

Pro tento oddíl o pozemkové rentě podnikl Marx v sedmdesátých letech zcela nová speciální studia. Po léta studoval v originálu statistiky a jiné publikace o pozemkovém vlastnictví, které se v Rusku po „reformě“ z roku 1861 staly nevyhnutelnými a které mu ruští přátelé dodali tak úplné, jak to bylo žádoucí, dělal si z nich výpisky a zamýšlel jich použít při novém zpracování tohoto oddílu. Při rozmanitosti forem jak pozemkového vlastnictví, tak i vykořisťování zemědělských výrobců v Rusku mělo mít v oddílu o pozemkové rentě Rusko tutéž úlohu jako v knize I Anglie při zkoumání průmyslové námezdní práce. Nebylo mu bohužel dopřáno tento plán uskutečnit.

Konečně rukopis sedmého oddílu, ten byl hotov, ale jen jako první návrh, jehož nekonečně spletitá souvětí musela být napřed rozložena, aby byl rukopis schopný otištění. Z poslední kapitoly existuje jen začátek. Tato kapitola měla pojednávat o třech velkých třídách vyvinuté kapitalistické společnosti — pozemkových vlastnících, kapitalistech a námezdních dělnících — které odpovídají třem velkým formám důchodu: pozemkové rentě, zisku a mzdě, a o třídním boji, který je nutně spojen s jejich existencí, jakožto skutečně daném výsledku kapitalistického období. Takové závěry si Marx obyčejně ponechával pro konečnou redakci, těsně před odevzdáním díla do tisku, kdy mu pak nejnovější historické události s pravidelností, která nikdy neselhala, poskytly nejaktuálnější doklady pro jeho theoretické vývody.

Citátů a dokladů je tu, podobně jako již ve II. knize, značně méně než v první knize. U citátů z první knihy jsou uvedeny stránky druhého a třetího vydání[**]. Kde se v rukopisu poukazuje na theoretické výroky dřívějších ekonomů, tam je většinou udáno jen jméno, místo samo mělo být doplněno teprve při závěrečném zpracování. To jsem ovšem musel tak ponechat. Z parlamentních zpráv bylo použito jen čtyř, těch však vydatně. Jsou to tyto zprávy:

1) Reports from Committees (dolní sněmovny), sv. VIII, Commercial Distress, sv. II, část I, 1847—1848. Minutes of Evidence. — Citováno jako Commercial Distress, 1847—1848.

2) Secret Committee of the House of Lords on Commercial Distress 1847. Report printed 1848. Evidence printed 1857 (neboť roku 1848 to bylo považováno za příliš kompromitující). — Citováno jako C. D. 1848 -1857.

3) Report: Bank Acts, 1857. — Totéž, 1858. — Zprávy výboru dolní sněmovny o důsledcích bankovních zákonů z roku 1844 a 1845. Se svědeckými výpověďmi. — Citováno jako: B. A. (někdy také B. C.) 1857, resp. 1858.

Do čtvrté knihy — dějin theorie nadhodnoty — se dám, jakmile to bude jen trochu možné.

*

V předmluvě k druhému dílu „Kapitálu“ jsem se musel vypořádat s pány, kteří spustili velký pokřik, protože by byli rádi našli „v Rodbertusovi tajný zdroj Marxovy theorie a jeho předchůdce, který nad něj vyniká“. Poskytl jsem jim příležitost, aby ukázali, „co Rocdbertusova ekonomie dokáže“; vyzval jsem je, aby ukázali, „jak se může a musí tvořit stejná průměrná míra zisku nejen bez porušení zákona hodnoty, nýbrž právě na jeho základě“. Tíž pánové, kteří tehdy ze subjektivních či objektivních důvodů — zpravidla však ze všech možných, jen ne vědeckých pohnutek — vytrubovali do světa, že dobrák Rodbertus je ekonomická hvězda první velikosti, zůstali mi vesměs dlužni odpověď. Naproti tomu jiní lidé uznali, že tento problém stojí za to, aby se jím zabývali.

Ve své kritice II. dílu („Conrads Jahrbücher“, XI, 1885, str. 452—465) se touto otázkou zabývá prof. W. Lexis, třebaže nemá v úmyslu přímo ji řešit. Praví: „Vyřešení tohoto rozporu“ (mezi Ricardovým a Marxovým zákonem hodnoty a stejnou průměrnou mírou zisku) „není možné, jestliže se různé druhy zboží zkoumají každý zvlášť a má-li se jejich hodnota rovnat jejich směnné hodnotě a směnná hodnota být rovna nebo úměrná jejich ceně.“ Lexis se domnívá, že řešení je možné jen tehdy, „přestaneme-li měřit hodnotu u jednotlivých druhů zboží prací a sledujeme-li jen zbožní produkci jako celek a její rozdělování mezi celou třídu kapitalistů a celou třílu dělníků... Z celkového výrobku dostává dělnická třída jen určitou část... druhá část, která připadá třídě kapitalistů, tvoří v rnarxovském smyslu nadvýrobek, a tedy... nadhodnotu. Členové třídy kapitalistů si pak tuto celkovou nadhodnotu rozdělují, nikoli podle počtu dělníků, které zaměstnávají, nýbrž podle toho, jak velký kapitál kdo z nich poskytl, při čemž se jako s kapitálovou hodnotou počítá i s půdou.“ Marxovy ideální hodnoty, určené jednotkami práce ztělesněnými ve zbožích, neodpovídají cenám, mohou však „být považovány za východisko přesunů, které nás přivádějí ke skutečným cenám. Tyto ceny jsou podmíněny tím, že stejně veliké kapitály vyžadují stejně velké zisky.“ Tak se stává, že někteří kapitalisté dostávají za svá zboží vyšší ceny, než činí ideální hodnoty těchto zboží, jiní dostávají ceny nižší. „Protože se však úbytky a přírůstky nadhodnoty v rámci kapitalistické třídy navzájem vyrovnávají, zůstává celková velikost nadhodnoty táž, jako kdyby všechny ceny byly úměrné ideálním hodnotám zboží.“

Jak vidíme, není tu otázka ani zdaleka vyřešena, ale je, třebaže nepřesně a zploštěně, přece jen vcelku správně vytyčena. A to je vlastně víc, než lze očekávat od někoho, kdo, jako tento autor, se s jistou hrdostí nazývá „vulgárním ekonomem“; je to dokonce překvapující, srovnáme-li to s tím, co dokázali jiní vulgární ekonomové, o čemž bude řeč později. U našeho autora jde ovšem o vulgární ekonomii zvláštního druhu. Říká, že zisk z kapitálu můze být sice vyvozen tak, jak je tomu u Marxe, ale nic prý k tomuto pojetí nezavazuje. Naopak. Vulgární ekonomie prý pro to má výklad při nejmenším přijatelnější: „Kapitalističtí prodavači, výrobce surovin, továrník, velkoobchodník, maloobchodník, dosahují při svém podnikání zisku tím, že každý z nch prodává dráže, než kupuje, tedy zvyšuje cenu vlastních nákladů svého zboží o určité procento. Jen dělník nemůže takovouto přirážku k hodnotě prosadit; pro své nevýhodné postavení vůči kapitalistovi je nucen prodávat svou práci za cenu, kterou ho práce stojí, tedy za nutné životní prostředky... tak se tyto přirážky k ceně plně uplatňují vůči kupujícím námezdním dělníkům a působí, že se část hodnoty celkového produktu přenáší na třídu kapitalistů.“

Není potřeba příliš namáhat mozek, abychom poznali, že tento „vulgárně ekonomický“ výklad zisku z kapitálu vede prakticky k týmž výsledkům jako Marxova theorie nadhodnoty; že dělníci jsou podle Lcxisova pojetí v úplně stejném „nevýhodném postavení“ jako u Marxe; že jsou právě tak napalováni, protože každý, kdo není dělník, může prodávat nad cenou, jen dělník ne; a že se na základě této theorie dá vybudovat alespoň stejně přijatelný [plausibel] vulgární socialismus, jako je socialismus vybudovaný zde v Anglii na základě Jevonsovy-Mengerovy theorie užitné hodnoty a mezního užitku. Troufám si tvrdit, že kdyby pan George Bernard Shaw tuto theorii zisku znal, byl by s to chňapnout po ní oběma rukama, dát vale Jevonsovi a Karlu Mengerovi a na této skále vzdělat znovu Fabiánskou církev budoucnosti.

Ve skutečnosti je však tato theorie jen parafrází Marxovy theorie. Z čeho se uhrazují veškeré přirážky k ceně? Z „celkového produktu“ delniků. A to tak, že zboži „práce“, čili jak říká Marx, zboží pracovní síla, musí být prodáváno pod svou cenou. Neboť je-li společnou vlastností všeho zboží, že se prodává dráže než za výrobní náklady, tvoří-li však pri tom jedinou výjimku práce a prodává-li se vždy jen za výrobní náklady, pak se prodává pod cenou, která je pravidlem v tomto vulgárně ekonomickém světě. Mimořádný zisk, který tím připadá kapitalistovi, resp. třídě kapitalistů, záleží tedy v tom a může nakonec vzniknout jen tím, že dělník po reprodukci náhrady za cenu své práce musí vyrobit ještě další výrobek, za který není placen — nadvýrobek, výrobek neplacené práce, nadhodnotu. Lexis je nadmíru opatrný při volbě výrazů. Neříká nikdy přímo, že uvedené pojetí je jeho; ale je-li jeho, je naprosto jasné, že tu nemáme co dělat s jedním z těch obyčejných vulgárních ekonomů, o nichž sám říká, že je Marx bez výjimky považuje „při nejlepším jen za beznadějné tupce“, nýbrž s marxistou v masce vulgárního ekonoma. Nosí-li tuto masku vědomě nebo nevědomě, to je psychologická otázka, která nás tu nezajímá. Kdo by to chtěl vypátrat, vyšetří snad také, jak bylo možné, že tak chytrý člověk, jakým Lexis nesporně je, mohl svého času hájit takovou pitomost jako bimetalismus.

První, kdo se opravdu pokusil dát na otázku odpověď, byl dr. Conrad Schmidt: „Die Durchschnittsprofitrate auf Grundlage des Marxschen Wertgesetzes“, Stuttgart, Dietz 1889. Schmidt se snaží uvést v soulad podrobnosti tvorby tržních cen jak se zákonem hodnoty, tak s průměrnou mírou zisku. Průmyslový kapitalista dostává ve svém výrobku předně náhradu za svůj zálohovaný kapitál, za druhé nadvýrobek, ža který nic nezaplatil. Aby však tento nadvýrobek získal, musí zálohovat svůj kapitál na výrobu, tj. musí použít určitého množství zpředmětněné práce, aby si mohl tento nadvýrobek přivlastnit. Pro kapitalistu je tedy tento jeho zálohovaný kapitál oním množstvím zpředmětněné práce, které je společensky nutné k tomu, aby mu opatřilo tento nadvýrobek. A to platí pro každého průmyslového kapitalistu. Poněvadž však podle zákona hodnoty se výrobky navzájem směňují úměrně práci, společensky nutné k jejich výrobě, a poněvadž pro kapitalistu prací nutnou k vytvoření jeho nadvýrobku je právě minulá práce, nahromaděná v jeho kapitálu, vyplývá z toho, že se nadvýrobky směňují úměrně kapitálům nezbytným k jejich výrobě, a ne úměrně práci, která je v nich skutečně ztělesněna. Podíl připadající na každou kapitálovou jednotku se tedy rovná součtu všech vyrobených nadhodnot, dělenému součtem k tomu použitých kapitálů. Podle toho dávají stejné kapitály za stejnou dobu stejné zisky, a to proto, že cena nákladů na nadvýrobek, tj. průměrný zisk, se přiráží k ceně nákladů na zaplacený výrobek a za tuto zvýšenou cenu se prodávají oba výrobky, placený i neplacený. A vzniká průměrná míra zisku, přestože, jak se domnívá Schmidt, průměrné ceny jednotlivých zboží se určují podle zákona hodnoty.

Tato konstrukce je nanejvýš důmyslná, je sestrojena úplně podle Hegelova vzoru, ale má tutéž chybu jako většina Hegelových konstrukcí — není správná. Podle ní není žádný rozdíl mezi nadvýrobkem a placeným výrobkem: má-li zákon hodnoty platit bezprostředně i pro průměrné ceny, musí se nadvýrobek i placený výrobek prodávat úměrně společensky nutné práci, která byla k jejich zhotovení nutná a která při tom byla spotřebována. Zákon hodnoty je v naprostém rozporu s názorem převzatým z kapitalistických představ, že nahromaděná minulá práce, která tvoří kapitál, je nejen určitou sumou hotové hodnoty, nýbrž že jako činitel výroby a tvorby zisku je také hodnototvorná, že je tedy zdrojem více hodnoty, než má sama; zákon hodnoty stanoví, že tuto vlastnost má jen živá práce. Je známo, že kapitalisté očekávají stejné zisky, úměrné velikosti svých kapitálů, že tedy považují svůj zálohovaný kapitál za jakousi cenu nákladů na svůj zisk. Jestliže však Schmidt používá této představy k tomu, aby s její pomocí uvedl v soulad se zákonem hodnoty ceny vypočtené podle průměrné míry zisku, pak ruší sám zákon hodnoty, neboť k němu přidává jako spoluurčujícího činitele představu, která mu naprosto odporuje.

Buď je nahromaděná práce tvůrcem hodnoty vedle živé práce. Pak zákon hodnoty neplatí.

Nebo není tvůrcem hodnoty. Pak se Schmidtův důkaz nesrovnává se zákonem hodnoty.

Schmidt sešel se správné cesty, když už býl velmi blízko rozluštění, protože si myslel, že musí stůj co stůj najít matematický vzorec, který by umožňoval dokázat, že průměrná cena každého jednotlivého zboží je v souladu se zákonem hodnoty. I když se tu, u samého cíle, dostal na scestí, dokazuje ostatní obsah brožury, s jakým porozuměním vyvodil další závěry z obou prvních knih „Kapitálu“. Patří mu čest, že samostatně našel správné vysvětlení pro dosud nevysvětlitelnou klesající tendenci míry zisku, které je podáno u Marxe v třetím oddílu třetí knihy; stejně tak odvodil obchodní zisk z průmyslové nadhodnoty a připojil celou řadu po známek o úroku a pozemkové rentě, jimiž se anticipují věci, které Marx vykládá ve čtvrtém a pátém oddílu třetí knihy.

V jedné z pozdějších prací („Neue Zeit“, 1892/93, čís. 3 a 4) se Schmidt pokouší o řešení jinou cestou. Spočívá v tom, že průměrná míra zisku je důsledek konkurence, která vytlačuje kapitál z výrobních odvětví s podprůměrným ziskem do odvětví s nadprůměrným ziskem. Že konkurence je mocným vyrovnavatelem zisků, to není nic nového. Ale tady se Schmidt pokouší prokázat, že toto vyrovnávání zisků je totožné s redukováním prodejní ceny zboží vyrobeného v nadbytečném množství na míru hodnoty, kterou za ně společnost může podle zákona hodnoty zaplatit. Proč ani to nemohlo vést k cíli, vyplývá dostatečně z vlastních Marxových výkladů v této knize.

Po Schmidtovi řešil tento problém P. Fireman („Conrads Jahrbücher“, dritte Folge, III, str. 793). Nebudu se zabývat jeho poznámkami o jiných stránkách Marxova výkladu. Zakládají se na nesprávném názoru, že Marx chce definovat tam, kde vykládá, a vůbec, že se u Marxe dají hledat úplně hotové, jednou provždy platné definice. Je přece samozřejmé, že tam, kde jsou věci a jejich vzájemné vztahy chápány nikoli jako neměnné, nýbrž jako proměnlivé, mění se a přetvářejí i jejich odrazy v představách, pojmy; že se tedy nedají vměstnat do ztrnulých definic, nýbrž je třeba brát je v jejich historickém, resp. logickém procesu vzniku. Pak bude ovšem jasné, proč Marx na začátku první knihy, kde vychází od prosté zbožní výroby jako od svého historického předpokladu, aby pak přešel od tohoto základu ke kapitálu samému — proč právě zde vychází od prostého zboží, a ne od formy pojmově a historicky druhotné, od zboží již kapitalisticky modifikovaného; to ovšem Fireman naprosto nemůže pochopit. Tyto a jiné vedlejší věci, které by mohly ještě vyvolat různé námitky, nechme raději stranou a přejděme hned k jádru věci. Kdežto theorie autora učí, že nadhodnota je při dané míře nadhodnoty úměrná počtu použitých pracovních sil, ukazuje mu zkušenost, že při dané průměrné míře zisku je zisk úměrný velikosti použitého celkového kapitálu. To vysvětluje Fireman tím, že zisk je jev pouze konvenční (to u něho znamená: jev, který patří určité společenské formaci, s níž stojí a padá); jeho existence je prostě vázána na kapitál; je-li kapitál dost silný, aby si vynutil zisk, dohání ho konkurence k tornu, aby si také vynutil míru zisku stejnou pro všechny kapitály. Bez stejné míry zisku není totiž možná kapitalistická výroba; jestliže se předpokládá tato forma výroby, může pro každého jednotlivého kapitalistu záviset množství zisku, při dané míře zisku, jen na velikosti jeho kapitálu. Na druhé straně se zisk skládá z nadhodnoty, z nezaplacené práce. A jak tu dochází k přeměně nadhodnoty, jejíž velikost se řídí podle vykořisťování práce, v zisk, jehož velikost se řídí podle velikosti potřebného k tomu kapitálu? „Prostě tak, že se ve všech výrobních odvětvích, kde je poměr mezi . . . konstantním a variabilním kapitálem největší, zboží prodává nad svou hodnotou, to však znamená také, že v těch výrobních odvětvích, kde je poměr konstantního kapitálu a variabilního kapitálu = c : v nejmenší, prodává se zboží pod svou hodnotou a že jen tam, kde poměr c : v představuje určitou střední veličinu, zcizuje se zboží za svou pravou hodnotu... Znamená tato neshodnost jednotlivých cen s jejich příslušnými hodnotami vyvrácení principu hodnoty? Naprosto ne. Neboť tím, že ceny některého zboží stoupají nad hodnotu tou měrou, jak ceny jiného zboží klesají pod hodnotu, zůstává celkový součet cen roven celkovému součtu hodnot... neshodnost ‚konec konců‘ mizí.“ Tato neshodnost znamená „poruchu“; „avšak v exaktních vědách nepovažujeme vypočitatelnou poruchu nikdy za vyvrácení zákona“.

Srovnejme s tím příslušná místa z IX. kapitoly a uvidíme, že Fireman tu opravdu vyhmátl rozhodující otázku. Kolika spojovacích článků by však bylo i po tomto objevu ještě třeba, aby byl Fireman s to vypracovat úplně názorné rozluštění problému, dokazuje to, jak nezaslouženě chladně byl jeho tak významný článek přijat. Třebaže se o problém zajímalo tolik lidí, báli se všichni pálit si prsty. A to lze vysvětlit nejen nedokonalou formou, v níž Fireman zanechal svůj objev, nýbrž i nepopiratelnou nedostatečností jak jeho pojetí Marxova výkladu, tak i jeho vlastní všeobecné kritiky Marxova výkladu, vycházející z tohoto pojetí.

Kde se naskýtá příležitost blamovat se v obtížné věci, tam nikdy nechybí pan profesor Julius Wolf z Curychu. Celý problém, vykládá nám („Conrads Jahrbücher“, 1891, dritte Folge, II, str. 352 a násl.), řeší prý se relativní nadhodnotou. Výroba relativní nadhodnoty se zakládá na zvětšování konstantního kapitálu proti variabilnímu. „Přírůstek konstantního kapitálu je podmíněn přírůstkem produktivní síly dělníků. Protože však tento přírůstek produktivní síly má za následek (zlevňováním dělníkova života) přírůstek nadhodnoty, je dán přímý vztah mezi vzrůstající nadhodnotou a vzrůstajícím podílem konstantního kapitálu v celkovém kapitálu. Přírůstek konstantního kapitálu vykazuje přírůstek produktivní síly práce. Zůstává-li variabilní kapitál nezměněn a roste-li konstantní kapitál, musí tedy v souhlase s Marxem stoupat nadhodnota. Tato otázka nám byla uložena.“

Marx sice na stu místech v první knize říká pravý opak; tvrzení, že podle Marxova názoru relativní nadhodnota stoupá, jestliže se zmenšuje variabilní kapitál, úměrně tomu, jak vzrůstá konstantní kapitál, je sice tak překvapující, že se to nedá vyjádřit žádným parlamentním výrazem; pan Julius Wolf prozrazuje sice každým řádkem, že ani relativně, ani absolutně nepochopil nic ani z absolutní, ani z relativní nadhodnoty; říká sice sám: „Zdá se nám na první pohled, že se tu opravdu ocítáme ve víru nesrovnalostí“, což je asi tak jediná pravdivá věta v celém jeho článku. Ale co je to všechno platné. Pan Julius Wolf je tak pyšný na svůj geniální objev, že si nemůže odpustit, aby za to Marxe nezahrnul pohrobními chvalořečmi a nevynášel tento svůj nehorázný nesmysl jako „nový důkaz bystrozraku a prozíravosti, s nimiž (Marx) nastínil svůj kritický systém kapitalistického hospodářství“!

Ale to ještě není všechno. Pan Wolf praví: „Ricardo tvrdil jak: stejné vynaložení kapitálu — stejná nadhodnota (zisk), tak i: stejné vynaložení práce — stejná nadhodnota (co do masy). A teď šlo o toto: jak souhlasí jedno s druhým. Marx však tuto otázku v této formě neuznával. Dokázal (ve třetím dílu) nade všechnu pochybnost, že druhé tvrzení není nezbytným důsledkem zákona hodnoty, že dokonce odporuje jeho zákonu hodnoty, a tedy . . . musí být přímo zavrženo.“ A pak zkoumá, kdo z nás dvou se mýlil, já nebo Marx. Ovšem, že ho ani nenapadá, že je sám na omylu.

Urážel bych své čtenáře a neuvědomoval bych si celou komičnost situace, kdybych ztratil jen slovo o tomto nádherném místě. Dodám jen toto: s touž drzostí, s níž už tehdy dovedl říci, co „Marx ve třetím dílu nade všechnu pochybnost dokázal“, používá příležitosti k tomu, aby opakoval profesorský drb, podle něhož prý zmíněný spis Conrada Schmidta „byl přímo inspirován Engelsem“. Pane Julie Wolfe! Ve světě, v němž žijete a působíte vy, je snad zvykem, že člověk, který jiným veřejně předloží problém, sdělí jeho rozluštění potají svým blízkým přátelům. Že vy jste toho schopen, to vám rád věřím. Že ve světě, kde se pohybuji já, se nepotřebujeme snižovat k takovým ubohostem, to vám dokazuje tato předmluva. —

Sotva Marx zemřel, přispěchal pan Achille Loria s článkem o něm v „Nuova Antologia“ (duben 1883): obsahuje nejprve životopis hemžící se falešnými údaji, pak kritiku veřejné, politické a literární činnosti. Marxovo materialistické pojetí dějin je tu tak spolehlivě zfalšováno a překrouceno, že za tím lze tušit vysoký cíl. A tohoto cíle bylo dosaženo: roku 1886 uveřejnil týž pan Loria knihu „La teoria economica della constituzione politica“, v níž žasnoucím současníkům hlásá jako svůj vlastní objev Marxovu theorii dějin, kterou roku 1883 tak důkladně a tak úmyslně překroutil. Marxova theorie tu byla ovšem přivedena na značně šosáckou úroveň; historické doklady a příklady se hemží hrubými chybami, které bychom neodpustili primánovi; ale co na tom? Objev, že politické poměry a události se všude a vždy dají vysvětlit příslušnými ekonomickými podmínkami, učinil, jak se tam dokazuje, nikoli Marx roku 1845, nýbrž pan Loria roku 1886. Alespoň se mu to podařilo nabulíkovat svým krajanům, a když pak jeho kniha vyšla francouzsky, i některým Francouzům, a teď se může v Italii vypínat jako autor nové epochální theorie dějin, dokud si tamější socialisté nenajdou čas, aby vznešenému Loriovi oškubali ukradená paví pera.

A to je jen malá ukázka způsobů pana Loni. Ujišťuje nás, že všechny Marxovy theorie spočívají na vědomém sofismatu (un consaputo sofisma); že se Marx neštítil paralogismů, i když si je jako takové uvědomoval (sapendoli tali) atd. A když Loria celou řadou podobných sprostých pomluv namluvil svým čtenářům tolik, co stačilo, aby v Marxovi viděli kariéristu à la Loria, který dosahuje svých efektíčků týmiž malými, hanebnými šarlatánskými triky jako náš padovský profesor, pak jim může prozradit důležité tajemství, a tak přivádí i nás zpět k míře zisku.

Pan Loria praví: „Podle Marxe závisí množství nadhodnoty (kterou tu pan Loria ztotožňuje se ziskem) vyrobené v kapitalistickém průmyslovém podniku na použitém v něm variabilním kapitálu, protože konstantní kapitál žádný zisk nenese. Ale to odporuje skutečnosti, protože v praxi zisk nezávisí na variabilním kapitálu, ale na celkovém kapitálu. A Marx to sám uznává (I, kap. XI) a připouští, že fakta — jak se zdá — odporují jeho theorii. Ale jak řeší tento rozpor? Odkazuje své čtenáře na dosud nevydaný další díl.“ O tomto dílu řekl Loria svým čtenářům již dříve, že nevěří, že by Marx byl třeba jen okamžik pomýšlel na to jej napsat, a teď vítězoslavně volá: „Netvrdil jsem tedy neprávem, že tento druhý díl, jímž Marx neustále vyhrožuje svým odpůrcům a který stále nevychází, že tento díl je velmi pravděpodobně úskok, kterým si Marx vypomáhal, kdykoli se mu nedostávalo vědeckých argumentů (un ingegnoso spediente ideato dal Marx a sostituzione degli argomenti scientifici).“ A kdo teď není přesvědčen, že Marx stojí na stejné úrovni vědeckého šarlatánství jako vznešený Loria, pro toho je škoda slov.

Dověděli jsme se tedy toto: podle pana Lorii je Marxova theorie nadhodnoty absolutně neslučitelná s faktem všeobecné stejné míry zisku. Ale tu vyšla druhá kniha, a v ní jsem veřejně položil otázku, která se týká právě této věci. Kdyby byl pan Loria hloupý Němec, jako jsme my, byl by upadl poněkud do rozpaků. Ale má v sobě smělou jižní krev, žije v horkém podnebí, kde, jak může tvrdit, patří nestydatost[***] do jisté míry k přírodním podmínkám. Otázka o míře zisku byla položena veřejně. Pan Loria ji veřejně prohlásil za neřešitelnou. A právě proto teď přetrumfne sám sebe tím, že ji veřejně vyřeší.

Tento div se udál v „Conrads Jahrbücher“, Neue Folge, sv. XX, str. 272 a násl., v článku o zmíněném spise Conrada Schmidta. Když se od Schmidta. dověděl, jak vzniká obchodní zisk, je mu najednou všechno jasné. „Protože však určení hodnoty pracovní dobou znamená výhodu pro ty kapitalisty, kteří vkládají větší část svého kapitálu do mezd, může si neproduktivní“ (má znít obchodní) „kapitál na těchto výhodněji postavených kapitalistech vynutit vyšší úrok“ (má znít zisk) „a přivodit rovnost mezi jednotlivými průmyslovými kapitalisty... Tak např. používají-li průmysloví kapitalisté A, B, C při výrobě po 100 pracovních dnů konstantního kapitálu, který se rovná u prvního 0, u druhého 100 a u třetího 200, a obsahuje-li mzda za 100 pracovních dnů 50 pracovních dnů, dostane každý kapitalista nadhodnotu 50 pracovních dnů a míra zisku činí u prvního kapitalisty 100%, u druhého 33,3% a u třetího 20%. Avšak jestliže čtvrtý kapitalista D akumuluje neproduktivní kapitál 300, který vyžaduje úrok“ (zisk) „v hodnotě 40 pracovních dnů od A a úrok 20 pracovních dnů od B, klesne míra zisku kapitalistů A a B na 20%, jako u C, a kapitalista D s kapitálem 300 dostane zisk 60, tj. míru zisku 20% jako ostatní kapitalisté.“

S takovou překvapující zručností, jedna dvě, řeší vznešený Loria tutéž otázku, kterou před deseti lety prohlásil za neřešitelnou. Bohužel nám neprozradil tajemství, kde bere „neproduktivní kapitál“ moc nejen štípnout průmyslníkům tento jejich mimořádný zisk, převyšující průměrnou míru zisku, nýbrž i ponechat si jej ve vlastní kapse právě tak, jako pozemkový vlastník shrabuje přebývající zisk pachtýře jako pozemkovou rentu. Ve skutečnosti by podle toho obchodníci vybírali od průmyslníků poplatek úplně obdobný pozemkové rentě a tak vytvářeli průměrnou míru zisku. Obchodní kapitál je zajisté velmi podstatným činitelem při tvorbě všeobecné míry zisku, což ostatně ví kdekdo. Ale jen literární dobrodruh, který v nitru své duše kašle na celou politickou ekonomii, si může dovolit tvrdit, že obchodní kapitál má kouzelnou moc vssávat všechnu nadhodnotu, která převyšuje všeobecnou míru zisku, a k tomu ještě než je vytvořena všeobecná míra zisku, a přeměňovat ji v pozemkovou rentu pro sebe sama, a to dokonce tak, že k tomu žádné pozemkové vlastnictví nepotřebuje. Neméně úžasné je tvrzení, že obchodní kapitál dovede objevovat takové průmyslníky, jejichž nadhodnota se kryje právě jen s průměrnou mírou zisku, a že má tu čest těmto nešťastným obětem Marxova zákona hodnoty poněkud ulehčovat jejich úděl tím, že jejich výrobky prodává gratis, dokonce bez jakékoli provise. Jakým kejklířem musí člověk být, aby si dovedl namluvit, že Marx potřeboval provádět tak ubohé šaškárny!

Ale v plném lesku se náš vznešený Loria zaskvěje teprve tehdy,když jej srovnáme s jeho severskými konkurenty, např. s panem Juliem Wolfem, který přece také není nějaká nula. Jaký ubohý hafálek to je, i ve své tlusté knize „Sozialismus und kapitalistische Gesellschaftsordnung“, vedle tohoto Itala! Jak bezradně, byl bych skoro v pokušení říci, jak skromně vypadá vedle vznešené drzosti, se kterou maestro vydává za samozřejmou věc, že Marx nebyl o nic víc a o nic míň než kdokoli jiný právě takový vědomý sofista, paralogista, tlučhuba a dryáčník jako sám pan Loria — že Marx po každé, když se dostane do slepé uličky, namlouvá obecenstvu, že svou theorii dokončí v dalším dílu, s nímž, jak sám velmi dobře ví, nemůže a nechce přijít! Bezmezná drzost snoubící se s úhořovitým proklouzáváním nejnemožnějšími situacemi, hrdinské pohrdání strženými kopanci, úžasně obratné přisvojování si cizích výkonů, vtíravé dryáčnictví, organisování vlastních oslav klikou kumpánů — kdo se mu v tom všem může vyrovnat?

Italie je země klasiky. Od slavných dob, kdy nad ní vzešly červánky moderního světa, zrodila skvělé charaktery nedostižně klasické dokonalosti, od Danta až po Garibaldiho. Ale i doba ponížení a cizího panství jí zanechala klasické charakterové masky, mezi nimi dva zvlášť vyhraněné typy: Sganarella a Dulcamaru. Klasickou jednotu obou nacházíme ztělesněnu v našem vznešeném Loriovi.

Nakonec musím své čtenáře zavést za oceán. V New Yorku našel pan dr. med. George C. Stiebeling také jedno řešení problému, a to nesmírně jednoduché. Tak jednoduché, že je nikdo ani v Novém ani ve Starém světě nechtěl uznat; načež se pan Stiebeling převelice dopálil a přetrpce si stěžoval na tento nevděk v nekonečné řadě brožur a novinových článků na obou stranách velké louže. V „Neue Zeit“ mu sice bylo řečeno, že celé jeho řešení se zakládá na početní chybě, ale to mu nemohlo vadit; Marx také udělal početní chyby, a přece měl v mnoha věcech pravdu. Nuže, podívejme se na Stiebelingovo řešení.

„Předpokládám dvě továrny, které pracují se stejným kapitálem stejnou dobu, ale při různém poměru konstantního a variabilního kapitálu. Předpokládám, že celkový kapitál (c + v) = y, a označím rozdíl v poměru konstantního kapitálu k variabilnímu x. V továrně I je y = c + v, v továrně II je y = (c—x) + (v + x). Míra nadhodnoty je tedy v továrně I = m/v a v tovarně II m/(v+x) Ziskem (z) nazývám celkovou nadhodnotu (m), o kterou se celkový kapitál y čili c + v za danou dobu zvětší, tedy z = m. Míra zisku je tudíž v továrně I = z/y čili m/(c+v) a v tovarně II rovněz z/y čili m/((c-x) + (v+x)) tj. rovněž m/(c+v). Problem... se tedy řeší tak, že na základě zákona hodnoty, při použití stejného kapitálu a stejné doby, ale nestejného množství živé práce, vyplývá ze změny míry nadhodnoty stejná průměrná míra zisku.“ (G. C. Stiebeling: „Das Wertgesetz und die Profitrate“, vyd. John Heinrich, New York [1890, str. I.)

Třebaže je uvedený výpočet hezký a jasný, jsme přesto nuceni panu dru Stiebelingovi položit jednu otázku: Odkud ví, že úhrn nadhodnoty, kterou vyrobí továrna I, se rovná navlas úhrnu nadhodnoty vyrobené v továrně II? O c, v, y a x, tedy o všech ostatních činitelích výpočtu, nám říká výslovně, že jsou u obou továren stejně veliké, ale o m ani slůvko. Z toho, že obě množství nadhodnoty, která se tu vyskytují, označuje algebraicky m, to však nikterak nevyplývá. Protože pan Stiebeling také bez okolků ztotožňuje zisk z s nadhodnotou, je to naopak právě to, co má být dokázáno. Jsou možné jen dva případy: buď jsou obě m stejná, každá továrna vyrábí stejně nadhodnoty, tedy při stejném celkovém kapitálu dosahuje také stejně zisku, a pak pan Stiebeling už předem předpokládal to, co má teprve dokázat. Anebo vyrábí jedna továrna více nadhodnoty než druhá, a pak celý jeho výpočet padá.

Pan Stiebeling nelitoval námahy ani nákladů a vystavěl na této početní chybě celou horu výpočtů a předložil ji na odiv veřejnosti. Mohu ho uklidnit ujištěním, že jsou skoro všechny stejně nesprávné a že tam, kde jsou výjimečně správné, dokazují něco úplně jiného, než co chce dokázat. Tak porovnáním výsledků amerického sčítání lidu z roku 1870 a 1880 skutečně dokazuje pokles míry zisku, ale vysvětluje jej úplně nesprávně a myslí si, že Marxovu theorii neměnící se stabilní míry zisku, musí opravit praxí. Ale z třetího oddílu této knihy vyplyva, že tato Marxovi pripisovaná „stabilni mira zisku“ je pouhý výplod fantasie a že sestupná tendence miry zisku vyplývá z příčin diametrálně protichůdných těm, které uvádí dr. Stiebeling. Pan dr. Stiebeling to jistě myslí velmi dobře, ale chce-li se někdo zabývat vědeckými otázkami, musí se především naučit čist spisy, jichž chce použít, tak, jak je autor napsal, a hlavně nevyčítat z nich to, co v nich není.

Výsledek celého rozboru: i pokud jde o danou otázku, je to zase jen Marxova škola, která něco vykonala. Až budou Fireman a Conrad Schmidt číst tuto třetí knihu, mohou být se svými pracemi, každý se svou, docela spokojeni.


B. Engels

V Londýně dne 4. října 1894

__________________________________

Poznámky:

* V tomto vydáni jsou hranaté závorky nahrazeny svorkami. (Pozn. red. čes. vydání)

** V této html verzi jsou uvedeny stránky 4. německého vydáni a v hranatých závorkách (pokud ještě neexistuje html verze referenčního textu) stránky českého vydání z roku 1953 (dotisky z roku 1954 a 1955). (Pozn. editora HTML verze.)

*** Německý výraz „Unverfrorenheit“ — nestydatost, znamená dos1ova; neschopnost zmrznout. (Pozn. překl. čes. vydání)

Kapitál III. díl – Obsah | Kapitál III. díl – kapitola I. —›