Ekonomické rukopisy: Kapitál III. díl, 5. kap., Úspory při používání konstantního kapitálu

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola pátá

Úspory při používání konstantního kapitálu

I. Část všeobecná

Zvětšování absolutní nadhodnoty čili prodlužování nadpráce a tedy i pracovního dne při nezměněném variabilním kapitálu, tj. při použití téhož počtu dělníků za nominálně tutéž mzdu — při čemž je lhostejné, zda se práce přes čas platí nebo neplatí — snižuje relativně hodnotu konstantního kapitálu ve srovnání s hodnotou celkového kapitálu a variabilního kapitálu a tím zvyšuje míru zisku, nehledě ani ke vzrůstu masy nadhodnoty a možnému vzestupu míry nadhodnoty. Objem fixní části konstantního kapitálu — továrních budov, strojů atd. — zůstává týž, ať se s ním pracuje 16 nebo 12 hodin. Prodloužení pracovního dne nevyžaduje nové výdaje na tuto nejnákladnější část konstantního kapitálu. Kromě toho se tím hodnota fixního kapitálu reprodukuje za menší počet období obratu, tedy zkracuje se doba, na kterou se tento kapitál musí zálohovat, aby vynesl určitý zisk. Prodloužení pracovního dne zvyšuje tedy zisk i tehdy, když se práce přes čas platí, a po určitou hranici i tehdy, když se platí více než normální pracovní hodiny. Nutnost rozmnožovat fixní kapitál, která je v moderním průmyslovém systému stále naléhavější, byla proto pro ziskuchtivé kapitalisty hlavní pohnutkou k prodlužování pracovního dne.^[11]

Jinak je tomu, jestliže se pracovní den nemění. V tomto případě, má-li se zvětšit masa vykořisťované práce (nebereme tu v úvahu srážky se mzdy ani snižování mzdy pod normální výši), je nutno buď zvětšit počet dělníků a zároveň s tím v určitém poměru i masu fixního kapitálu, budov, strojů atd. Anebo, zvýšila-li se intensita práce, respektive produktivita práce a vůbec vyrábí-li se více relativní nadhodnoty, roste v průmyslových odvětvích, v nichž se používá surovin, masa oběžné části konstantního kapitálu, protože se za daný časový úsek zpracovává více surovin a pod.; a za druhé vzrůstá množství strojů, uváděných do pohybu týmž počtem dělníků, tedy i tato část konstantního kapitálu. Růst nadhodnoty je tedy provázen vzrůstáním konstantního kapitálu, rostoucí vykořisťování práce zdražováním výrobních podmínek, s jejichž pomocí je práce vykořisťována, tj. vzrůstáním výdajů kapitálu. Míra zisku tím tedy na jedné straně klesá, a na druhé straně stoupá.

Celá řada běžných výdajů zůstává při delším pracovním dnu téměř stejná nebo úplně stejná jako při kratším. Dozor nad 500 dělníky po 18 pracovních hodin stojí méně než dozor nad 750 dělníky po 12 hodin. „Provozní náklady továrny při desetihodinové práci jsou skoro stejně vysoké jako při dvanáctihodinové práci.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1848“, str. 37.) Státní a obecní daně, pojištění proti ohni, plat různých stálých zaměstnanců, znehodnocování strojů a různé jiné výlohy továrny zůstávají stále stejné, ať je pracovní den dlouhý nebo krátký. Tou měrou, jak výroba klesá, rostou tyto výlohy na úkor zisku. („Reports of Insp. of Fact., October 1862“, str. 19.)

Doba, za kterou se reprodukuje hodnota strojů a jiných součástí fixního kapitálu, není prakticky určena dobou, po kterou prostě existují, nýbrž celkovou dobou, po kterou trvá pracovní proces, během něhož tyto stroje fungují a opotřebovávají se. Musí-li dělníci dřít 18 hodin místo 12 hodin, dělá to v týdnu o tři dny více, z týdne se stane půl druhého týdne, ze dvou roků tři roky. Jestliže se práce přes čas neplatí, dávají dělníci navíc mimo normální dobu nadpráce zdarma ještě na každé dva týdny třetí týden, na každé dva roky třetí rok práce. Tak se reprodukce hodnoty strojů urychluje o 50% a trvá jen ²/₃ doby, jíž by k tomu bylo zapotřebí za jiných podmínek.

Při tomto rozboru, stejně jako při rozboru kolísání cen suroviny (v kap. VI), vycházíme — abychom problém zbytečně nekomplikovali — z předpokladu, že masa a míra nadhodnoty jsou dány.

Jak jsme již ukázali při výkladu o kooperaci, dělbě práce a strojích, úspora na výrobních podmínkách, charakteristická pro výrobu ve velkém, vzniká v podstatě tím, že tyto podmínky fungují jako podmínky společenské, společensky kombinované práce, tedy jako společenské podmínky práce. Jsou spotřebovávány ve výrobním procesu společně, souhrnným dělníkem, místo aby byly spotřebovávány v rozptýlené formě masou dělníků navzájem nespojených nebo nanejvýš jen nepatrně bezprostředně spojených kooperací. Ve velké továrně s jedním nebo dvěma ústředními motory nerostou náklady na tyto motory přímo úměrně tomu, jak roste počet jejich koňských sil, a tudíž i možná sféra jejich působnosti; náklady na převodové mechanismy nerostou přímo úměrně tomu, jak roste masa pracovních strojů, na něž tyto mechanismy přenášejí pohyb; ba ani trup pracovního stroje se nezdražuje tou měrou, jak se zvětšuje počet nástrojů, jimiž stroj působí jakožto svými orgány atd. Koncentrací výrobních prostředků se dále uspoří náklady na budovy všeho druhu, nejen na vlastní dílny, nýbrž i na skladiště a pod. Stejně je tomu i s výdaji na otop, osvětlení a pod. Ostatní výrobní podmínky zůstávají nezměněny, ať jich používá mnoho nebo málo lidí.

Ale podstatnou podmínkou všech těchto úspor, vyplývajících z koncentrace výrobních prostředků a z jejich hromadného používání, je nahromadění a součinnost značného počtu dělníků, tj. společenská kombinace práce. Úspory tedy vyplývají ze společenského charakteru práce, stejně jako vyplývá nadhodnota z nadpráce každého jednotlivého dělníka, vzatého isolovaně. Dokonce i ustavičné zdokonalování, které je tu možné a nutné, vyplývá jedině ze společenských zkušeností a pozorování, jež skýtá a umožňuje výroba uskutečňovaná souhrnným dělníkem, kombinovaným ve velkém měřítku.

Totéž platí o druhé velké oblasti úspor na výrobních podmínkách. Máme tu na mysli zpětnou přeměnu exkrementů výroby, tak zvaných odpadů, v nové prvky výroby, ať už téhož nebo jiného průmyslového odvětví — procesy, jimiž jsou tyto tak zvané exkrementy znovu vrhány do koloběhu výroby, a tudíž i do produktivní nebo individuální spotřeby. I tato oblast úspor, kterou později probereme poněkud podrobněji, je výsledkem společenské práce ve velkém. Jen při výrobě ve velkém vzniká tak velké množství těchto odpadů, že se stávají znovu předmětem obchodu, a tudíž novými prvky výroby. Jen jako odpady společné výroby, tedy výroby ve velkém, nabývají tohoto významu pro výrobní proces, zůstávají nositeli směnné hodnoty. Tyto odpady — nehledě na službu, kterou konají jako nové prvky výroby — zlevňují tou měrou, jak se opět stávají prodejnými, náklady na surovinu, protože do těchto nákladů se vždy započítává normální odpad materiálu, tj. množství, které při zpracovávání suroviny nezbytně přichází průměrně nazmar. Zmenšením nákladů na tuto část konstantního kapitálu se při dané velikosti variabilního kapitálu a dané míře nadhodnoty pro tanto [úměrně] zvyšuje míra zisku.

Je-li nadhodnota dána, může se míra zisku zvýšit jen tím, že se zmenší hodnota konstantního kapitálu nutného k výrobě zboží. Pokud konstantní kapitál vchází do výroby zboží, potud nezáleží na jeho směnné hodnotě, nýbrž výhradně na jeho užitné hodnotě. Kolik práce může v přádelně do sebe vssát len, to nezávisí — jakmile je dán stupeň produktivity práce, tj. úroveň technického rozvoje — na jeho hodnotě, nýbrž na jeho kvantitě. Stejně tak pomoc, kterou poskytuje stroj např. třem dělníkům, nezávisí na jeho hodnotě, nýbrž na jeho užitné hodnotě, kterou má jako stroj. Na jednom stupni technického vývoje může být špatný stroj drahý, na jiném stupni dobrý stroj levný.

Zvýšený zisk, jehož kapitalista dosáhne tím, že např. zlevnila bavlna nebo spřádací stroje, je výsledkem zvýšené produktivity práce, ne sice v přádelnictví, nýbrž ve strojírenství a bavlnářství. K tomu, aby se zpředmětnilo dané množství práce, tedy přivlastnilo dané množství nadpráce, je nyní na pracovní podmínky zapotřebí menších výdajů. Klesají náklady nutné k tomu, aby bylo toto určité množství nadpráce přivlastněno.

Mluvili jsme již o úsporách, k nimž dochází ve výrobním procesu tím, že výrobních prostředků používá společně souhrnný dělník — společensky kombinovaný dělník. Další úspory při vynakládání konstantního kapitálu, které vyvěrají ze zkrácení doby oběhu (při čemž podstatným materiálním momentem je vývoj komunikačních prostředků), prozkoumáme dále. Ale už zde je nutno zmínit se o úsporách, kterých se dosahuje neustálým zdokonalováním strojů, a to: 1) zdokonalováním jejich materiálu, např. tím, že se místo dřeva užívá železa; 2) zlevněním strojů v důsledku zdokonalení výroby strojů vůbec, takže i když hodnota fixní části konstantního kapitálu s vývojem práce ve velkém neustále roste, neroste zdaleka v témž stupni^[12]; 3) speciálním zdokonalováním, které umožňuje, aby dosavadní stroje pracovaly levněji a účinněji, jako je např. zdokonalení parních kotlů a pod., o němž uvedeme později ještě některé podrobnosti; 4) zmenšením odpadu při používání zdokonalených strojů.

Všechno, co zmenšuje opotřebování strojů a vůbec fixního kapitálu za dané výrobní období, nejen zlevňuje jednotlivé zboží, neboť v ceně každého jednotlivého zboží se reprodukuje část opotřebování, která na ně připadá, ale zároveň to snižuje i příslušné výdaje kapitálu na toto období. Opravy a pod. se započítávají, pokud jsou nutné, do původních nákladů na stroje. Zmenší-li se, protože jsou stroje trvanlivější, zmenší se pro tanto [úměrně] cena strojů.

O každé úspoře tohoto druhu opět platí, že je ve většině případů možná jen u kombinovaného dělníka a že se dá často uskutečnit teprve tehdy, když se vyrábí v ještě větším měřítku, že tedy vyžaduje, aby došlo k ještě větší kombinaci dělníků přímo ve výrobním procesu.

Na druhé straně se tu však ukazuje, že rozvoj produktivní síly práce v jednom výrobním odvětví — např. při výrobě železa, uhlí, strojů, ve stavebnictví atd. — který zase možná částečně souvisí s pokrokem v oblasti duševní produkce, zejména přírodních věd a jejich použití, je podmínkou zmenšení hodnoty výrobních prostředků, a tím i nákladů na ně v jiných průmyslových odvětvích, např. v textilním průmyslu nebo v zemědělství. Je to samozřejmé, protože zboží, které vychází jako výrobek z jednoho průmyslového odvětví, vchází znovu jako výrobní prostředek do jiného průmyslového odvětví. Jeho větší či menší láce závisí na produktivitě práce v tom výrobním odvětví, z něhož vychází jako výrobek, a je zároveň nejen podmínkou zlevnění toho zboží, do jehož výroby vchází jako výrobní prostředek, nýbrž i podmínkou snížení hodnoty konstantního kapitálu, jehož prvkem se tu stává, a tudíž i podmínkou zvýšení míry zisku.

Charakteristickou zvláštností takovýchto úspor konstantního kapitálu, podmíněných progresivním rozvojem průmyslu, je to, že tu vzestup míry zisku v jednom průmyslovém odvětví je vyvoláván rozvojem produktivity práce v druhém průmyslovém odvětví. Kapitalistovi tu opět padá do klína zisk, který je produktem společenské práce, třebaže v tomto případě není produktem dělníků vykořisťovaných přímo jím samým. Takovýto rozvoj produktivní síly je konec konců vždy důsledkem společenského charakteru práce uváděné v činnost, dělby práce ve společnosti a rozvoje duševní práce, zejména přírodních věd. Kapitalista tu využívá výhod celého systému společenské dělby práce. Příčinou, proč v probíraném případě hodnota konstantního kapitálu užívaného kapitalistou relativně klesá, a tudíž míra zisku stoupá, je rozvoj produktivní síly práce ve skupině, která leží mimo dané průmyslové odvětví a která uvedené skupině dodává výrobní prostředky.

Míra zisku se zvyšuje ještě jinak: nikoli úsporou práce, která vyrábí konstantní kapitál, nýbrž úsporným používáním konstantního kapitálu. Koncentrací dělníků a jejich kooperací ve velkém měřítku se ušetří mimo jiné i konstantní kapitál. Tytéž budovy, topné a osvětlovací zařízení a pod. přijdou poměrně levněji, vyrábí-li se ve velkém, než vyrábí-li se v malém. Totéž platí o hnacích a pracovních strojích. Jejich hodnota, třebaže absolutně stoupá, relativně, ve srovnání se stoupajícím rozšiřováním výroby a s velikostí variabilního kapitálu čili masou pracovní síly uváděné do pohybu, klesá. Úspora, jíž daný kapitál dosahuje ve svém vlastním výrobním odvětví, záleží především a bezprostředně v úspoře práce, tj. omezení placené práce jeho vlastních dělníků; naproti tomu úspora, o níž jsme mluvili předtím, záleží v tom, aby dokázal přivlastnit si co nejvíce cizí neplacené práce co nejhospodárněji, tj. s co nejmenšími náklady, jaké jsou při daném výrobním měřítku možné. Pokud se tato úspora nezakládá na uvedeném využití produktivity společenské práce použité při výrobě konstantního kapitálu, nýbrž záleží v úspoře přímo při používání konstantního kapitálu, je buď přímo plodem kooperace a společenské formy práce uvnitř daného výrobního odvětví, nebo plodem toho, že se stroje atd. vyrábějí v měřítku, při němž jejich hodnota neroste tak jako jejich užitná hodnota.

Zde je třeba povšimnout si dvou okolností. Kdyby byla hodnota c = 0, bylo by z‘ = m‘ a míra zisku by dosáhla svého maxima. Za druhé však: pro přímé vykořisťování práce samé není vůbec důležitá hodnota použitých prostředků vykořisťování, ať už fixního kapitálu, surovin nebo pomocných látek. Pokud stroje, budovy, suroviny a pod. slouží jako pohlcovače práce, jako prostředky, v nichž nebo jimiž se zpředmětňuje práce, a tudíž i nadpráce, je jejich směnná hodnota úplně lhostejná. Ale záleží jednak na jejich mase technicky nutné ke spojení s určitým množstvím živé práce, jednak na jejich účelnosti, tedy nejen na jakosti strojů, nýbrž i na jakosti surovin a pomocných látek. Na jakosti surovin závisí zčásti míra zisku. Z dobrého materiálu je méně odpadu; k pohlcení téhož množství práce je tedy zapotřebí menší masy suroviny. Dále, je menší odpor, s nímž se setkává pracovní stroj. Zčásti to působí dokonce i na nadhodnotu a na míru nadhodnoty. Je-li špatná surovina, potřebuje dělník k zpracování téhož množství více času; nezmění-li se mzda, zmenší se tím nadpráce. A to má dále značný vliv na reprodukci a akumulaci kapitálu, které, jak jsme ukázali už v knize I, str. 568 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde], závisí více na produktivitě použité práce než na jejím množství.

Proto je pochopitelná fanatická snaha kapitalistů šetřit na výrobních prostředcích. Jde jim o to, aby se nic nepromrhalo, aby nic nepřišlo nazmar, aby se spotřebovalo jen tolik výrobních prostředků, kolik vyžaduje výroba, a to závisí jednak na tom, jak jsou dělníci vycvičeni a jaké mají vzdělání, jednak na disciplině, v níž kapitalista udržuje kombinované dělníky a jež se stává zbytečnou za takového společenského pořádku, za něhož dělníci pracují na svůj vlastní účet, jako je už nyní skoro úplně zbytečná při úkolové mzdě. Tato fanatická snaha se na druhé straně projevuje i ve falšování prvků výroby, což je hlavní prostředek, jak snížit hodnotu konstantního kapitálu vzhledem k variabilnímu kapitálu a tak zvýšit míru zisku; jako důležitý činitel napalování k tomu ještě přistupuje prodej těchto prvků výroby nad jejich hodnotou, protože se tato hodnota znovu objevuje ve výrobku. Tato okolnost hraje rozhodující úlohu zejména v německém průmyslu, jehož hlavní zásadou je: Vždyť to lidem přijde docela vhod, když jim pošleme napřed dobré vzorky a potom špatné zboží. Ale tyto jevy, patřící do oblasti konkurence, nás tu nezajímají.

Je třeba podotknout, že toto zvyšování míry zisku vyvolané snižováním hodnoty, tedy nákladnosti konstantního kapitálu, naprosto nezávisí na tom, zda se v průmyslovém odvětví, v němž k němu dochází, vyrábějí přepychové předměty nebo životní prostředky vcházející do spotřeby dělníků, nebo výrobní prostředky vůbec. Mělo by to význam jen pokud jde o míru nadhodnoty, která podstatně závisí na hodnotě pracovní síly, tj. na hodnotě obvyklých dělníkových životních prostředků. Ale zde předpokládáme, že nadhodnota a míra nadhodnoty jsou dány. Za těchto podmínek závisí poměr nadhodnoty k celkovému kapitálu — a ten určuje míru zisku — výhradně na hodnotě konstantního kapitálu, a vůbec ne na užitné hodnotě prvků, z nichž se tento kapitál skládá.

Relativní zlevňování výrobních prostředků ovšem nevylučuje vzrůst absolutní sumy jejich hodnoty, protože s rozvojem produktivní síly práce a se vzrůstem rozsahu výroby, provázejícím tento rozvoj, se neobyčejně zvětšuje absolutní množství používaných výrobních prostředků. Úspora při používání konstantního kapitálu, ať už ji zkoumáme s kterékoli stránky, je jednak výhradně výsledkem toho, že výrobní prostředky fungují a spotřebovávají se jako společné výrobní prostředky kombinovaného dělníka, takže sama tato úspora je produktem společenského charakteru bezprostředně produktivní práce; jednak však je výsledkem rozvoje produktivity práce ve sférách, které dodávají kapitálu jeho výrobní prostředky, takže postavíme-li proti sobě celkovou práci a celkový kapitál, a nejen dělníky zaměstnané u kapitalisty X a tohoto kapitalistu X, objeví se tato úspora zase jako výsledek rozvoje produktivních sil společenské práce, a celý rozdíl je jen v tom, že kapitalista X těží nejen z produktivity práce ve své vlastní dílně, nýbrž i z produktivity práce v cizích dílnách. Přesto se však úspora konstantního kapitálu kapitalistovi jeví jako podmínka, která je dělníkovi úplně cizí, která se ho nijak netýká, s níž nemá nic společného; přitom však je kapitalistovi vždy naprosto jasné, že dělníka se přece jen nějak týká, zda kapitalista koupí za tytéž peníze mnoho nebo málo práce (tak se totiž v jeho vědomí jeví transakce mezi kapitalistou a dělníkem). Tato úspora při používání výrobních prostředků, tato metoda dosáhnout určitého výsledku s nejmenšími výdaji, se v daleko větší míře než jiné síly, nedílně spjaté s prací, jeví jako síla tkvící v kapitálu, jako metoda vlastní kapitalistickému výrobnímu způsobu a pro něj charakteristická.

Tomu, že se věci jeví takto, se nelze divit, protože tomu odpovídá vnější zdání faktů a protože kapitalistický vztah skutečně zakrývá vnitřní souvislost věcí tím, že způsobuje, že se dělníkovi podmínky uplatnění jeho vlastní práce jeví jako něco naprosto lhostejného, co je mimo něj, co je mu cizí.

Předně: Výrobní prostředky, z nichž se skládá konstantní kapitál, představují jen peníze kapitalisty (tak jako podle Lingueta tělo římského dlužníka představovalo peníze věřitele) a jsou v určitém poměru jen k němu, kdežto dělník, pokud s nimi ve skutečném výrobním procesu přichází do styku, má s nimi co dělat jen jako s užitnými hodnotami výroby, jako s pracovními prostředky a pracovním materiálem. To zda se tato hodnota zvětšuje nebo zmenšuje, se proto dotýká dělníkova vztahu ke kapitalistovi tak málo, jako např. to, zda pracuje s rnědí nebo se železem. Ostatně, jak ukážeme později,kapitalista se na to rád dívá jinak, jakmile hodnota výrobních prostředků začne stoupat a tím klesat míra zisku.

Za druhé: Protože tyto výrobní prostředky jsou v kapitalistickém výrobním procesu zároveň prostředky k vykořisťování práce, nestará se dělník o to, zda jsou tyto prostředky vykořisťování relativně levné nebo drahé, stejně jako se kůň nestará o to, zda mu nasadili drahou nebo levnou ohlávku.

Konečně, jak jsme viděli dříve [srov. díl I, zde], dělník fakticky má ke společenskému charakteru své práce, k její kombinaci s prací jiných ke společnému účelu, poměr jako k moci, která je mu cizí; podmínky uskutečnění této kombinace jsou majetkem, který je mu cizí, a kdyby nebyl donucován, aby s ním šetřil, bylo by mu úplně lhostejné, zda se tímto majetkem plýtvá nebo ne. Zcela jinak je tomu v továrnách, které patří dělníkům, např. v Rochdale.

Není ani třeba podotýkat, že pokud se produktivita práce v jednom výrobním odvětví projevuje zlevněním a zdokonalením výrobních prostředků v druhém výrobním odvětví, a tím tam zvyšuje míru zisku, vystupuje tato všeobecná souvislost společenské práce jako něco, co je dělníkům naprosto cizí, co se fakticky týká jen kapitalisty, pokud tyto výrobní prostředky kupuje a přivlastňuje si je jen kapitalista. To, že kupuje výrobek dělníků cizího výrobního odvětví za výrobek dělníků svého vlastního výrobního odvětví a že tedy může disponovat výrobkem cizích dělníků jen potud, pokud si bez náhrady přivlastnil výrobek svých vlastních dělníků, je souvislost, která je šťastně zastřena procesem oběhu atd.

K tomu přistupuje ještě to, že tak jako se výroba ve velkém rozvíjí teprve v kapitalistické formě, tak i s jedné strany honba za ziskem, i s druhé strany konkurence, která nutí k co nejlevnější výrobě zboží, budí zdání, že tato úspora při používání konstantního kapitálu je zvláštností kapitalistického výrobního způsobu a tedy funkcí kapitalisty.

Kapitalistický výrobní způsob na jedné straně žene k rozvíjení produktivních sil společenské práce, na druhé straně pohání k šetrnosti při používání konstantního kapitálu.

Ale tím, že se dělníkovi, nositeli živé práce, hospodárné, tj. racionální a úsporné používání jeho pracovních podmínek jeví jako něco cizího, lhostejného, tím to ještě nekončí. Ve své rozporné, antagonistické povaze zachází kapitalistický výrobní způsob tak daleko, že i mrhání životem a zdravím dělníka, zhoršování jeho existenčních podmínek považuje za úsporu při používání konstantního kapitálu, a tím za jeden z prostředků zvyšování míry zisku.

Protože dělník stráví ve výrobním procesu většinu svého života, jsou podmínky výrobního procesu do značné míry i podmínkami jeho aktivního životního procesu, jeho životními podmínkami, a šetření na těchto životních podmínkách je jednou z metod zvyšování míry zisku; úplně tak — jak jsme viděli už dříve [srov. knihu I,. kap. VIII] — jako je přetěžování dělníka, jeho přeměna v tažný dobytek, metodou, jak urychlovat sebezhodnocování kapitálu, výrobu nadhodnoty. Toto šetření vede k tomu, že se těsné, nezdravé místnosti přeplňují spoustou dělníků, čemuž se v řeči kapitalistů říká úspora na budovách; že se nebezpečné stroje cpou do jedné místnosti, aniž se činí bezpečnostní opatření; že se zanedbávají preventivní opatření při výrobních procesech, tak jako tak škodlivých zdraví nebo nebezpečných, jako v dolech atd. Nemluvě ani o tom, že se nedělá vůbec nic pro to, aby se výrobní proces pro dělníka trochu zlidštil, zpříjemnil nebo byl pro něj alespoň snesitelný. S kapitalistického stanoviska by to bylo zcela bezúčelné a nesmyslné vyhazování. Kapitalistická výroba vůbec zachází při všem svém skrblictví nanejvýš marnotratně s lidským materiálem, stejně tak jako na druhé straně tím, že rozděluje své výrobky obchodem a že rozpoutává konkurenci, zachází velmi marnotratně s materiálními prostředky, a tak na jedné straně ztrácí pro společnost to, co na druhé straně získává pro jednotlivého kapitalistu.

Tak jako má kapitál při přímém používání živé práce tendenci omezit tuto práci na nutnou práci a vykořisťováním společenských produktivních sil práce neustále zkracovat práci nutnou ke zhotovení výrobku, tedy všemožně šetřit na přímo používané živé práci, má i tendenci používat této práce, omezené na nejnutnější míru, za co nejhospodárnějších podmínek, tj. omezit na nejmenší možné minimum hodnotu používaného konstantního kapitálu. Je-li hodnota zboží určena nutnou pracovní dobou v něm obsaženou, a ne pracovní dobou obsaženou v něm vůbec, pak toto určení realisuje teprve kapitál, který zároveň ustavičně zkracuje pracovní dobu společensky nutnou k výrobě toho kterého zboží. Cena zboží se tak snižuje na minimum tím, že se snižuje na minimum každá část práce nutné k jeho výrobě.

Pokud jde o úspory při používání konstantního kapitálu, je třeba rozlišovat. Roste-li masa a s ní i suma hodnoty používaného kapitálu, je to především koncentrace většího množství kapitálu v jedněch rukou. Ale právě tato větší, jedněma rukama používaná masa — které zpravidla odpovídá také absolutně větší, ale relativně menší množství používané práce — umožňuje úspory na konstantním kapitálu. Vezmeme-li jednotlivého kapitalistu, roste objem nutného výdaje kapitálu, zejména u fixního kapitálu; ale vzhledem k mase zpracovávaného materiálu a vykořisťované práce se hodnota tohoto výdaje relativně zmenšuje.

Doložme to nyní stručně na jednotlivých příkladech. Začneme od konce, úsporami na výrobních podmínkách, pokud tyto podmínky zároveň představují existenční a životní podmínky dělníka.

II. Šetření na pracovních podmínkách na úkor dělníků

Uhelné doly. Zanedbávání nejnutnějších výdajů. „Za konkurence, která vládne mezi majiteli uhelných dolů... se vydává jen tolik, kolik je nutné k tomu, aby se překonaly nejzjevnější fysické obtíže; a při konkurenci mezi horníky, kterých je obyčejně nadbytek, vystavují se horníci rádi značnému nebezpečí a nejškodlivějším vlivům za mzdu, která je jen o málo vyšší než mzda okolních zemědělských nádeníků, neboť práce na dole jim kromě toho umožňuje, aby využili výdělečně svých dětí. Tato dvojnásobná konkurence úplně stačí k tomu... aby se ve většině dolů pracovalo při naprosto nedokonalém odvádění vody a větrání, často ve špatně vybudovaných šachtách se špatnou výztuží, neschopnými strojníky, špatně založenými a vystavěnými chodbami a kolejemi; a to zaviňuje takové ztráty na životech, úrazy a choroby, že by jejich statistické zachycení podávalo hrůzný obraz.“ („First Report on Children‘s Employment in Mines and Collieries etc.“, 21. dubna 1829, str. 102.) V anglických uhelných dolech přišlo kolem roku 1860 o život průměrně 15 lidí týdně. Podle zprávy o Coal Mines Accidents [úrazech v uhelných dolech] (6. února 1862) bylo za desetiletí 1852—1861 zabito celkem 8466 lidí. Tato číslice je však mnohem menší než ve skutečnosti, jak přiznává sama zpráva, neboť v prvních letech, kdy byli inspektoři právě dosazeni a kdy měli na starosti příliš velké obvody, nebyl velký počet úrazů, i smrtelných, vůbec hlášen. A ten fakt, že po zavedení inspekce počet úrazů značně poklesl, třebaže inspektorů bylo velmi málo a měli omezenou moc, ukazuje přirozenou tendenci kapitalistického vykořisťování. Přesto je počet zabitých stále ještě veliký. Vinu na těchto lidských obětech má většinou nestoudná lakota majitelů dolů, kteří např. často dali vykopat jen jednu šachtu, takže tam nešlo nejen pořádně větrat, nýbrž nebylo možné ani dostat se ven, když se tento jediný východ zavalil.

Kapitalistická výroba, zkoumáme-li ji isolovaně a nepřihlížíme-li k procesu oběhu a škodám napáchaným konkurencí, zachází nanejvýš šetrně s uskutečněnou prací, zpředmětněnou ve zboží. Naproti tomu daleko více než kterýkoli jiný výrobní způsob marnotratně nakládá s lidmi, živou prací, mrhá nejen jejich masem a krví, nýbrž i jejich nervy a mozkem. A skutečně, v této dějinné epoše, která bezprostředně předchází dobu vědomé reorganisace lidské společnosti, je vývoj lidstva zajištěn a uskutečňován jen tím, že se úžasně mrhá individuálním vývojem. Protože všechno šetření, o němž se tu mluví, vyvěrá ze společenského charakteru práce, je faktickým původcem tohoto mrhání životy a zdravím dělníků právě tento bezprostředně společenský charakter práce. Po této stránce je charakteristická otázka, nadhozená už továrním inspektorem R. Bakerem: „Celá otázka si zaslouží, abychom se vážně zamyslili nad tím, jak nejlépe zabránit těmto obětem na dětských životech, zaviněným stěsnanou (congregational) prací.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 157.)

Továrny. Sem patří opomíjení všech ochranných opatření zajišťujících bezpečnost, pohodlí a zdraví dělníků i v továrnách ve vlastním smyslu tohoto slova. Většina zpráv z bojišť o raněných a mrtvých průmyslové armády (viz každoroční tovární zprávy) pochází právě odtud. Rovněž tak nedostatek místa, špatné větrání atd.

Ještě v říjnu 1855 si Leonhard Horner stěžuje na odpor, s nímž se značný počet továrníků staví proti zákonným předpisům o ochranných zařízeních u horizontálních hřídelů, přestože nová a nová neštěstí, namnoze smrtelná, svědčí o tom, že tu nebezpečí je, a přestože ochranná zařízení nejsou ani nijak nákladná, ani nijak nepřekážejí výrobě. („Reports of Insp. of Fact., October 1855“, str. 6.) V tomto odporu proti těmto i jiným zákonným předpisům továrníky věrně a oddaně podporovali neplacení smírčí soudcové, kteří — většinou sami továrníci nebo jejich přátelé — takové případy rozsuzovali. Jaké rozsudky tito pánové vynášeli, je vidět z toho, co řekl vrchní soudce Campbell o jednom z takových rozsudků, proti němuž se k němu kdosi odvolal: „To není výklad zákona, to je prostě jeho zrušení.“ (Tamtéž, str. 11.) — V téže zprávě Horner říká, že v mnoha továrnách spouštějí stroje, aniž na to dříve dělníky upozorní. Protože se na strojích stále něco dělá, i když stojí, protože ve strojích jsou stále něčí ruce nebo prsty, dochází neustále k úrazům jen proto, že se nedává znamení. (Tamtéž, str. 44.) K odporu proti továrnímu zákonodárství utvořili tenkrát manchesterští továrníci podnikatelský svaz, tzv. „National Association for the Amendment Of the Factory Laws“, který v březnu 1855 sebral na příspěvcích po 2 šilincích za koňskou sílu přes 50.000 liber št.; z nich se měly platit soudní útraty členů svazu, žalovaných továrními inspektory, a vést tyto spory jménem svazu. Šlo o to dokázat, že „killing is no murder“ [zabití není vražda], je-li to pro zisk. Tovární inspektor pro Skotsko sir John Kincaid vypravuje, že jedna glasgowská firma zavedla ve své továrně na všech strojích ochranná zařízení ze starého železa, což ji stálo 9 liber 1 šilink. Kdyby byla vstoupila do zmíněného svazu, byla by musela ze svých 110 koňských sil zaplatit na příspěvcích 11 liber št., tj. více, než ji stálo celé ochranné zařízení. Ale National Association byla roku 1854 založena výslovně proto, aby bojovala proti zákonu, který taková ochranná zařízení předpisoval. Po celou dobu od roku 1844 až do roku 1854 se na něj továrníci ani za mák neohlíželi. Na Palmerstonův pokyn oznámili tovární inspektoři továrníkům, že od nynějška se bude zákon provádět se vší přísností. Továrníci si ihned založili své sdružení, z jehož předních členů byli mnozí smírčími soudci, kteří měli jako takoví tomuto zákonu zjednávat průchod. V dubnu 1855 se nový ministr vnitra sir George Grey obrátil na továrníky s kompromisním návrhem, podle něhož byla vláda ochotna spokojit se s téměř jen nominálním plněním zákona o ochranných zařízeních, ale sdružení rozhořčeně odmítlo i tento návrh. V různých soudních sporech se slavný inženýr Thomas Fairbairn propůjčil k tomu, že dal jako znalec v sázku svou pověst ve prospěch úsporných opatření a porušené svobody kapitálu. Vrchního továrního inspektora Leonharda Hornera továrníci všemožně pronásledovali a tupili.

Továrníci však neustali, dokud si nevymohli rozsudek Court of Queens Bench [Soudu královniny stolice], podle jehož výkladu zákon z roku 1844 nepředpisoval zavedení ochranných zařízení u horizontálních hřídelů, které byly umístěny výše než 7 stop nad zemí, a roku 1856 se jim konečně podařilo za pomoci licoměrného Wilsona Pattena — jednoho z těch pámbíčkářů, kteří jsou přes svou okázalou nábožnost vždycky ochotni propůjčit se ke špinavé práci, jen aby se zalíbili rytířům peněžního měšce — prosadit v parlamentě zákon, s nímž už mohli být za daných poměrů spokojeni. Tento zákon fakticky zbavil dělníky jakékoli zvláštní ochrany a odkázal je, aby si při úrazech způsobených stroji vymáhali náhradu škody u řádných soudů (což byl, uvážíme-li výši anglických soudních útrat, pustý výsměch); na druhé straně pak velmi rafinovaným ustanovením o znaleckém posudku zajistil, že bylo téměř vyloučeno, aby továrníci proces prohráli. Výsledkem toho bylo, že počet úrazů prudce stoupl. Za pololetí od května do října 1858 vzrostl podle záznamů inspektora Bakera počet nehod jen ve srovnání s předcházejícím pololetím o 21%. Podle jeho názoru bylo možné 36,7% všech úrazů zabránit. Je pravda, že v letech 1858 a 1859 počet nehod proti letům 1845 a 1846 značně poklesl, a to o 29%, přestože se počet dělníků v průmyslových odvětvích, v nichž vykonávali dozor tovární inspektoři, o 20% zvýšil. Ale proč to bylo? Pokud je dnes (roku 1865) tato sporná otázka odstraněna, byla odstraněna hlavně tím, že se zavádějí nové stroje, opatřené od počátku ochranným zařízením, s nímž se továrník smiřuje, protože mu nepůsobí zvláštní výlohy. Kromě toho se několika dělníkům podařilo, že jim soud přiznal za ztrátu rukou velké odškodné a že tyto rozsudky potvrdil soud nejvyšší instance. („Reports of Insp. of Fact., 30. April 1861“, str. 31; totéž duben 1862, str. 17.)

Tolik pro doložení, jak se šetří na prostředcích, které mají zajišťovat životy a končetiny dělníků (mezi nimiž je mnoho dětí) před nebezpečím, s nímž je bezprostředně spojena jejich práce u strojů.

Práce v uzavřených místnostech vůbec. — Je známo, do jaké míry šetření místem, tedy úspora na budovách, směstnává dělníky do úzkých místností. K tomu přistupuje šetření na větracích zařízeních. Tyto dvě úspory mají spolu s dlouhou pracovní dobou za následek velký vzrůst onemocnění dýchacích orgánů, a tudíž i zvýšenou úmrtnost. Příklady, které uvádíme dále, jsou vzaty ze zpráv o Public Health [veřejné zdraví], 6th Report 1863; zprávu sestavil dr. John Simon, dobře známý z první knihy tohoto díla.

Tak jako kombinace dělníků a jejich kooperace umožňuje používání strojů ve velkém, koncentraci výrobních prostředků a úsporu při jejich používání, tak tato společná práce velkého počtu dělníků v uzavřených místnostech a za okolností, pro něž není rozhodující zdraví dělníků, nýbrž možnost snáze zhotovit výrobek — tato koncentrace masy dělníků v jedné dílně je na jedné straně zdrojem rostoucího zisku kapitalisty, ale na druhé straně, není-li kompensována zkrácením pracovní doby a zvláštními ochrannými opatřeními, i příčinou mrhání dělnickými životy a jejich zdravím.

Dr. Simon vyslovuje pravidlo, které dokazuje hojnými statistickými údaji: „Tou měrou, jak je obyvatelstvo určitého kraje odkázáno na společnou práci v uzavřených místnostech, roste v tomto kraji za jinak stejných okolností i úmrtnost následkem plicních chorob.“ (Str. 24.) Příčinou toho je špatné větrání. „Z pravidla, že v každém obvodu, kde je značný průmysl provozovaný v uzavřených místnostech, postačí zvýšená úmrtnost dělníků tohoto průmyslu zabarvit celkovou statistiku o úmrtnosti v daném kraji tak, že rozhodně převládají plicní choroby, není v celé Anglii patrně jediné výjimky“ (str. 24).

Ze statistiky o úmrtnosti v průmyslových odvětvích, kde se pracuje v uzavřených místnostech a v nichž zdravotní úřad prováděl šetření v letech 1860 a 1861, vyplývá toto: Na týž počet mužů ve stáří 15—55 let, na který připadá v anglických zemědělských obvodech 100 úmrtí na souchotiny nebo na jiné plicní choroby, vychází: v Coventry 163 úmrtí na souchotiny, v Blackburnu a Skiptonu 167, v Congletonu a Bradfordu 168, v Leicesteru 171, v Leeku 182, v Macclesfieldu 184, v Boltonu 190, v Nottinghamu 192, v Rochdale 193, v Derby 198, v Salfordu a Ashton-under-Lyne 203, v Leedsu 218, v Prestonu 220 a v Manchesteru 263 (str. 24). Následující tabulka podává ještě pregnantnější příklad. Uvádí počet úmrtí na plicní choroby pro obě pohlaví ve věku od 15 do 25 let zvlášť a na 100.000 obyvatel. Jsou vybrány obvody, v nichž v průmyslu provozovaném v uzavřených místnostech pracují jen ženy, kdežto muži jsou zaměstnáni v nejrozmanitějších pracovních odvětvích.

Obvod	Hlavní průmysl	Počet úmrtí na plicní choroby u osob ve věku 15 až 25 let na 100.000 obyvatel
Obvod	Hlavní průmysl	mužů	žen
Berkhamstead	slaměnkářství, pracují tu ženy	219	578
Leighton Buzzard	slaměnkářství, pracují tu ženy	309	554
Newport Pagnell	krajkářství, pracují tu ženy	301	617
Towcester	krajkářství, pracují tu ženy	239	577
Yeovil	rukavičkářství, pracují tu ponejvíce ženy	280	409
Leek	hedvábnictví, převládají ženy	437	856
Congleton	hedvábnictví, převládají ženy	566	790
Macclesfield	hedvábnictví, převládají ženy	593	890
Zdravý zemědělský kraj	zemědělství	331	333

V hedvábnických obvodech, kde je podít mužů v továrnách už větší, je i jejich úmrtnost značná. Úmrtnost na souchotiny a pod. tu odhaluje, jak se praví ve zprávě, „hrozné (atrocious) zdravotní poměry, za jakých se pracuje ve velké části našeho hedvábnického průmyslu“. A právě v tomto průmyslu továrníci, odvolávajíce se na výjimečně příznivé zdravotní podmínky svých podniků, požadovali a částečně si také vymohli výjimečně dlouhou pracovní dobu pro děti mladší 13 let. (Viz knihu I, kap. VIII, 6, str. 256 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde].)

„Snad žádné z průmyslových odvětví, která jsme dosud prozkoumali, neskýtá horší obraz, než je obraz, jejž podává dr. Smith o krejčovství... ‚Dílny,‘ říká, ‚se od sebe po zdravotní stránce značně liší; ale skoro všechny jsou přeplněny, špatně větrány a nanejvýš nezdravé... V takových místnostech je už samo sebou horko, ale když se zapálí plyn, jako např. za mlhavých dnů a zimních večerů, dosahuje vedro 80, ba i 90 stupňů (Fahrenheita = 27—33° C), a tu se pak s dělníků pot jen řine, na okenních tabulkách se sráží pára a crčí z nich ustavičně voda, takže dělníci jsou nuceni nechávat okna otevřena, třebaže je jasné, že při tom nastydnou.‘ — Stav v 16 nejvýznamnějších dílnách v londýnském Westendu je popisován takto: ‚Největší krychlový prostor, připadající v těchto špatně větraných místnostech na jednoho dělníka, je 270 krychlových stop, nejmenší 105 stop, průměrně asi tak 156 stop na osobu. V dílně, v níž je kolem dokola galerie a do níž jde světlo jen shora, je zaměstnáno na 92 až 100 lidí; hoří tam spousta plynových hořáků; záchody jsou hned vedle dílen a na osobu nepřipadá více než 150 krychlových stop. V jiné dílně, pro kterou se nehodí jiný název než psí bouda na dvoře, do níž dopadá světlo jen shora a v níž se může větrat jen malým oknem ve střeše, pracuje 5 nebo 6 lidí na prostoře 112 krychlových stop na osobu.‘ A v těchto hrozných (atrocious) dílnách, které dr. Smith popisuje, pracují krejčí obvykle 12—13 hodin denně a někdy i nepřetržitě 15—16 hodin denně.“ (Str. 25, 26, 28.)

Počet zaměstnaných osob	Odvětví průmyslu a místo	Úmrtnost na 100.000 obyvatel ve věku
Počet zaměstnaných osob	Odvětví průmyslu a místo	25—35	35—45	45—55
958.265	zemědělství, Anglie a Wales	743	805	1145
22.301 mužů a 12.377 žen	krejčí, Londýn	958	1262	2093
13.803	sazeči a tiskaři, Londýn	894	1747	2367

(Str. 30.) Je nutno poznamenat — a John Simon, vedoucí lékařského odboru, který zprávu vypracoval, skutečně také poznamenává — že cifry o úmrtnosti londýnských krejčí, sazečů a tiskařů pro věk 25—35 let jsou v tabulce příliš nízké, protože v obou těchto oborech berou londýnští mistři do práce velký počet mladých lidí (snad až do 30 let) z venkova jako učně a „improvers“, tj. jako lidi, kteří se chtějí zdokonalit v řemesle. Tito lidé zvětšují počet osob zaměstnaných v průmyslu, z něhož se vypočítává úmrtnost průmyslového obyvatelstva v Londýně; ale jejich úmrtnost v Londýně je nižší než úmrtnost jiných dělníků, protože v Londýně žijí jen přechodně; onemocnějí-li, odcházejí domů na venkov, a umrou-li tam, učiní se tam také záznam o jejich úmrtí. To se v ještě větší míře týká nižších věkových skupin, a proto jsou londýnské cifry o úmrtnosti osob těchto skupin úplně bezcenné jako ukazatelé škodlivého vlivu průmyslu na zdraví. (Str. 30.)

Podobně jako krejčí jsou na tom i sazeči, u nichž k nedostatku větrání, zkaženému vzduchu atd. přistupuje ještě noční práce. Jejich obvyklá pracovní doba trvá 12—13 hodin, mnohdy 15—16 hodin. „Strašné vedro a dusno, jakmile se zapálí plyn... Často se stává, že z dolejších pater stoupají výpary ze slévárny, zápachy ze strojů nebo smrad ze žump a tím se ještě zhoršuje hrozný stav v hořejších patrech. Vyhřátý vzduch spodních místností vyhřívá hořejší místnosti již tím, že otepluje podlahu, a jsou-li místnosti nízké a spotřebovává-li se hodně plynu, je to prostě hrozné. Ještě horší je to tam, kde jsou v dolním patře parní kotle, od nichž se po celém domě šíří nesnesitelné vedro... Všeobecně se dá říci, že větrání je vesměs závadné a po západu slunce vůbec nestačí odstraňovat vedro a odvádět zplodiny vznikající spalováním plynu a že v mnoha dílnách, zejména v těch, které dříve sloužily za obytné místnosti, jsou zdravotní podmínky nanejvýš žalostné.“ V některých dílnách, zejména tam, kde se tisknou týdeníky a kde bývají zaměstnáni i 12—l6letí hoši, se pracuje téměř bez přestávky dva dny a noc; v jiných sazárnách, kde se dělají spěšné práce, nemají dělníci volno ani v neděli a jejich pracovní týden činí tedy místo 6 dní 7. (Str. 26, 28.)

O modistkách a švadlenkách (milliners and dressmakers) jsme mluvili už v knize I, kap. VIII, 3, str. 215—217 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde], když se hovořilo o nadměrné práci. Popis jejich pracovních místností, který uvádíme ve své zprávě, je od dr. Orda. I když to je někde ve dne celkem dobré, jsou v hodinách, kdy hoří plyn, přetopeny a je v nich zkažený (foul) a nezdravý vzduch. Ve 34 lépe vybavených dílnách dr. Ord zjistil, že průměrná krychlová výměra na jednu dělnici činila: „Ve 4 případech nad 500 stop, ve 4 jiných případech 400—500, v 7 od 200—250; ve 4 od 150—200 a konečně v 9 případech jen 100—150 krychlových stop. I v nejpříznivějším z uvedených případů je vzduchu tak málo, že nestačí, pracuje-li se dlouho v místnosti, kde není dobré větrání... I když je větrání dobré, bývá večer v dílnách velké vedro a dusno, protože musí být zapáleno mnoho plynových hořáků.“ A zde máme poznámku dr. Orda o jedné dílně horšího druhu, kde se pracuje v režii prostředníka (middleman): „Světnice o objemu 1280 krychlových stop; je v ní 14 osob; na každou připadá 91,5 krychlových stop. Dělnice tu vypadaly zedřeně a vysíleně. Říkaly, že si vydělají 7—15 šilinků týdně, kromě toho dostávají čaj... Pracovní doba od osmi do osmi. Malá místnost, v niž je napěchováno těchto 14 osob, má špatné větrání. Jsou tu dvě posuvná okna a krb, který však je ucpán; zvláštní větrací zařízení nemá.“ (Str. 27.)

V téže zprávě je o nadměrné práci švadlenek a modistek tato zmínka: „Přepracovávání mladých dívek v předních módních závodech trvá sice jen asi 4 měsíce, ale v tak hrozné míře, že to mnohokrát vyvolalo úžas a nevoli veřejnosti; po tyto měsíce se však v dílnách pracuje zpravidla plných 14 hodin denně, a hromadí-li se spěšná zakázky, i 17—18 hodin denně. V jiných obdobích se v dílně pracuje asi 10—14 hodin; dělnice, které pracují doma, pracují obvykle 12 nebo 13 hodin. Ve výrobě dámských plášťů, límců, košil a pod., včetně práce u šicího stroje, se ve společné dílně nepracuje tak dlouho, obvykle ne déle než 10—12 hodin;“ ale, dodává dr. Ord, „v některých módních domech se pravidelná pracovní doba v určitých obdobích značně prodlužuje prací přes čas, placenou zvlášť, jinde pak tím, že si dělnice berou práci domů, kde ji po normální pracovní době dokončují. Je třeba dodat, že práce přes čas, ať už jde o tu či onu formu, bývá často vynucena.“ (Str. 28.) John Simon k této stránce poznamenává: „Pan Redclilfe, tajemník epidemiologické společnosti, který měl zvláště mnoho příležitosti sledovat zdraví modistek v předních obchodních domech, zjistil, že z každých 20 dívek, které říkaly, že je jim ‚docela dobře‘, byla ve skutečnosti zdravá jen jedna; na ostatních bylo možno pozorovat různé stupně fysického vysílení, nervového vyčerpání a četných funkčních poruch, které z toho pocházejí.“ Jako příčiny uvádí: především dlouhý pracovní den, který odhaduje i v klidných ročních dobách nejméně na 12 hodin; a za druhé „přeplněnost a špatné větrání dílen, vzduch zkažený plynovými hořáky, nedostatečnou nebo špatnou výživu a nedostatečnou péči o dobré pracovní prostředí“.

Vedoucí anglického zdravotního úřadu dochází k závěru, že „dělníci se prakticky nemohou domáhat toho, nač mají po zdravotní stránce theoreticky elementární právo: totiž toho, aby zaměstnavatel, ať už jim určí jakoukoli práci, odstranil, pokud to je v jeho moci, na své útraty všechny podmínky, které při této společné práci zbytečně škodí zdraví; a že dělníci, kteří nejsou ve skutečnosti s to vynutit si sami, aby toto jejich právo na zdraví bylo respektováno, nemohou očekávat ani žádnou účinnou pomoc od úředníků, kteří jsou odpovědni za provádění Nuisance Removal Acts [zákonů o odstraňování veřejných zlořádů], třebaže to zákon stanoví.“ (Str. 29.) „Určit přesnou hranici, v níž mají být zaměstnavatelé podrobeni nařízením, bude nesporně činit určité menší technické obtíže. Ale... v zásadě je nárok na ochranu zdraví všeobecný. A v zájmu milionů dělníků a dělnic, jimž bezmezné fysické útrapy, způsobené výhradně charakterem jejich práce, zcela zbytečně podlamují a zkracují život, odvažuji se vyslovit naději, že zdravotní podmínky práce budou rovněž všude postaveny pod náležitou zákonnou ochranu; při nejmenším je třeba zajistit řádné větrání všech uzavřených pracovních místností a ve všech svou povahou nezdravých odvětvích co nejvíce omezit vlivy zvlášť škodlivé zdraví.“ (Str. 31.)

III. Úspory na hnací síle, na převodovém zařízení a na budovách

Ve své zprávě za říjen 1852 cituje L. Horner dopis slavného vynálezce parního bucharu inženýra Jamese Nasmytha z Patricroftu; v tomto dopise se mimo jiné praví:

„Veřejnost je velmi málo obeznámena s tím, jak ohromný je vzrůst hnací síly, jehož se dosáhlo podobnými změnami v systému a zdokonalováním“ (parních strojů), „jako jsou ty, o nichž mluvím. Síla strojů našeho obvodu“ (Lancashire) „byla téměř po 40 let rdoušena bázlivou zpátečnickou tradicí, nyní však jsme se na štěstí z jejích pout vymanili. Za posledních 15 let, zejména pak za poslední 4 roky“ (tedy od roku 1848) „došlo k několika velmi důležitým změnám ve využívání parních strojů s kondensací... Výsledek toho byl... že tytéž stroje vykonávají daleko více užitečné práce, a to při značně menší spotřebě uhlí... Dlouhá léta po tom, co byla parní síla zavedena do továren těchto obvodů, se myslelo, že parní stroje s kondensací mohou vyvinout pístovou rychlost asi tak 220 stop zdvihů za minutu; tj. stroj se zdvihem pístu 5 stop byl již předpisem omezen na 22 otáček zalomené hřídele. Nepovažovalo se za účelné pouštět stroj rychleji; a protože této pístové rychlosti 220 stop za minutu byl přizpůsoben celý mechanismus, vládla tato pomalá a nesmyslně omezená rychlost v celém průmyslu po mnoho let. Nakonec však, ať už tak, že někdo šťastnou náhodou neznal předpis, nebo díky iniciativě nějakého odvážného novátora, byla vyzkoušena větší rychlost, a protože výsledek byl velmi příznivý, následovali tohoto příkladu jiní; jak se tenkrát říkalo, popustili stroji uzdu a změnili hlavní kola převodového mechanismu tak, že parní stroj mohl vyvinout rychlost 300 stop za minutu i více, zatím co stroje podržely svou dřívější rychlost... Toto zrychlení parního stroje je nyní skoro všeobecné, protože se ukázalo nejen to, že se přitom z téhož stroje získá více použitelné síly, nýbrž i to, že pohyb je následkem většího momentu setrvačníku mnohem stejnoměrnější. Při stejném tlaku páry a při stejném zředění v kondensátoru se získalo více síly prostým zrychlením zdvihu pístu. Kdyby se podařilo přimět např. parní stroj, který dává při rychlosti 200 stop za minutu 40 koňských sil, vhodnými změnami k tomu, aby při stejném tlaku páry a při stejném zředění dělal 400 stop za minutu, dostali bychom přesně dvojnásobnou sílu; a protože jsou v obou případech tlak páry i zředění stejné, nezvětšuje se při zvýšené rychlosti nijak podstatně namáhání jednotlivých částí strojů, tedy ani nebezpečí úrazů. Celý rozdíl je v tom, že se nyní zvyšuje spotřeba páry tak, jak vzrůstá rychlost pohybu pístu, nebo přibližně tak; a že se dále poněkud rychleji opotřebovávají ložiska nebo třecí části, ale to nestojí ani za zmínku... Ale abychom od téhož stroje dostali více síly zrychlením pohybu pístu, musí se pod týmž parním kotlem spálit více uhlí nebo se musí použít kotle s větší odpařivostí, zkrátka musí se získat více páry. I toho bylo dosaženo. Ke starým ‚zrychleným‘ strojům byly instalovány kotle schopné vyrábět více páry; stroje pak konaly často i o 100% více práce. Kolem roku 1842 začala budit pozornost neobyčejně levná síla parních strojů v cornwallských dolech; konkurence v přádelnictví bavlny nutila továrníky, aby hledali hlavní zdroj zisku v ‚úsporách‘; značný rozdíl ve spotřebě uhlí na koňskou sílu za hodinu mezi cornwallskými stroji a jinými stroji a neobyčejné úspory, jichž bylo dosaženo zavedením Woolfových dvouválcových strojů, vyzdvihly i v našem kraji do popředí otázku šetření palivem. Cornwallské stroje a dvouválcové stroje dodávaly koňskou sílu za hodinu při spotřebě 3¹/₂ až 4 liber uhlí, kdežto stroje v bavlnářských obvodech spotřebovaly obvykle 8—12 liber uhlí na jednu koňskou sílu za hodinu. Tak značný rozdíl pohnul továrníky a výrobce strojů v našem obvodu k tomu, aby se také snažili dosáhnout podobnými prostředky tak neobyčejných úspor, jaké byly již běžné v Cornwallu a ve Francii, kde vysoké ceny uhlí donutily továrníky co nejvíce omezit tyto nákladné položky svého podniku. To vedlo k velmi důležitým výsledkům. Předně: mnoho kotlů, jejichž povrch byl za starých dobrých časů vysokých zisků z poloviny vystaven působení studeného vnějšího vzduchu, se nyní pokrývá tlustými vrstvami plsti nebo cihlami a maltou anebo jiným materiálem, aby se tak zabránilo vyzařování tepla, tak nákladně získaného. Podobně se ‚chrání‘ parní roury a obkládají plstí a dřevem válce. Za druhé se začalo používat vysokého tlaku. Až dosud byl pojistný ventil zatížen jen tak, že se otvíral již při tlaku páry 4, 6 nebo 8 liber na čtvereční palec; nyní se přišlo na to, že zvýšením tlaku na 14 nebo 20 liber... se dá velmi značně uspořit na uhlí, jinak řečeno, v továrně se začalo pracovat se značně menší spotřebou uhlí... Ti, kteří k tomu měli dost prostředků a podnikavosti, zaváděli systém zvýšeného tlaku a rozpětí v plném rozsahu a používali vhodně zkonstruovaných parních kotlů, které dávaly tlak 30, 40, 60 a 70 liber na čtvereční palec; byl to tlak, při němž by byl inženýr staré školy padl hrůzou do mdlob. Ale protože hospodářský výsledek tohoto zvýšeného tlaku páry... se projevil velmi brzy ve formě, která mluvila velmi jednoznačně, ve formě liber, šilinků a pencí, byly kotle na vysoký tlak u kondensačních strojů zavedeny téměř všeobecně. Ti, kdo tuto reformu provedli radikálně, si zavedli Woolfovy stroje; tak tomu bylo u většiny strojů zkonstruovaných v poslední době. Začalo se používat zejména Woolfových dvouválcových strojů; v jednom válci pára z kotle vyvíjí sílu, protože má větší tlak, než je atmosférický tlak, načež místo aby jako dříve po každém zdvihu pístu unikala, vchází do válce s nízkým tlakem a asi čtyřikrát většího objemu, a když se tam znovu rozepne, svádí se do kondensátoru. Úspora, jíž se u takových strojů dosáhne, záleží v tom, že se zde výkon jedné koňské síly za hodinu získá ze 3¹/₂—4 liber uhlí, kdežto u strojů starého systému k tomu bylo zapotřebí 12 až 14 liber. Vhodné zařízení umožnilo použít Woolfova systému dvou válců čili kombinovaného stroje na vysoký a nízký tlak i u strojů starší konstrukce a tak jejich výkon zvýšit při snížené spotřebě uhlí. Téhož výsledku bylo dosaženo v posledních 8—10 letech spojením stroje na vysoký tlak s kondensačním strojem tak, že pára, kterou spotřeboval stroj na vysoký tlak, přecházela do kondensačního stroje a poháněla jej. Tohoto systému se dá výhodně použít pro různé účely.“

„Nebylo by lehké získat přesný přehled o tom, jak se zvýšil pracovní výkon parních strojů, na nichž byla zavedena některá nebo všechna tato nová zdokonalení. Jsem však jist, že při téže váze parního stroje dostáváme nyní průměrně alespoň o 50% více práce a že v mnoha případech týž parní stroj, který v době, kdy byla rychlost omezena na 220 stop za minutu, dodával 50 koňských sil, dodává jich dnes přes 100. Nanejvýš důležité výsledky, které po stránce hospodárnosti přináší používání páry o vysokém tlaku u kondensačních strojů, jakož i daleko větší požadavky, které byly kladeny na staré parní stroje tím, že se rozšiřovaly závody, vedly v posledních třech letech k zavedení trubkových kotlů, čímž se náklady na výrobu páry znovu podstatně snížily.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1852“, str. 23—27.)

Všechno, co jsme řekli o hnacích strojích, platí také o převodových mechanismech a pracovních strojích.

„Prudké tempo, jímž se vyznačuje zdokonalování strojů za několik posledních let, umožnilo továrníkům rozšiřovat výrobu, aniž bylo třeba nové hnací síly. Zkrácením pracovního dne se stalo nutným úspornější používání práce a ve většině dobře vedených továren se neustále hledají způsoby, jak rozšířit výrobu a přitom snížit vydání. Díky laskavosti jednoho velmi inteligentního továrníka z mého obvodu mám k disposici údaje o počtu a stáří dělníků zaměstnaných v jeho továrně, o strojích u něho používaných a o mzdách vyplacených v období od roku 1840 až do nynějška. V říjnu 1840 zaměstnávala jeho firma 600 dělníků, z toho 200 pod 13 let. V říjnu 1852 jen 350 dělníků, z toho jen 60 pod 13 let. V obou těchto letech byl v provozu až na nepatrné výjimky týž počet strojů a na mzdách byla vyplacena stejná částka.“ (Redgravova zpráva v „Reports of Insp. of Fact., October 1852“, str. 58, 59.)

Plný účinek tohoto zdokonalení strojů se projevuje teprve tehdy, když jsou postaveny v nových, účelně zařízených továrních budovách.

„Pokud jde o zdokonalování strojů, musím podotknout, že nastal velký pokrok především ve stavbě továren, ve kterých mají být tyto nové stroje umístěny... V přízemí spředu všechnu přízi a jen tam postavím 29.000 zdvojovacích vřeten. Jenom v této místnosti a v kůlně ušetřím na práci nejméně 10%; nebude to ani tak zdokonalením zdvojovacího systému jako soustředěním strojů pod jediným vedením; týž počet vřeten mohu pohánět jediným hnacím hřídelem, čímž proti jiným firmám ušetřím na převodovém mechanismu 60 až 80%. Mimo to tím dosáhnu velké úspory oleje, tuku a pod.... Zkrátka zdokonalením zařízení v továrně a zlepšením strojů uspořím i při nejskromnějším odhadu na práci 10%, a k tomu je nutno přičíst velkou úsporu na síle, uhlí, oleji, loji, hnacích hřídelích, řemenech a pod.“ (Výpověď jednoho majitele přádelny bavlny, „Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 110.)

IV. Využití exkrementů výroby

S kapitalistickým výrobním způsobem se rozšiřuje využívání exkrementů výroby a spotřeby. Prvními rozumíme odpady průmyslu a zemědělství, druhými jednak exkrementy, které vznikají přirozenou výměnou látek u člověka, jednak formu, které nabývají spotřební předměty po svém spotřebování. Exkrementy výroby jsou tedy např. v chemickém průmyslu vedlejší produkty, které se při malém rozsahu výroby ztrácejí; železné třísky, které jsou odpadem při výrobě strojů a vcházejí znovu jako surovina do výroby železa a pod. Exkrementy spotřeby jsou přírodní látky, vylučované lidským organismem, zbytky šatů ve formě hadrů atd. Exkrementy spotřeby jsou nejdůležitější pro zemědělství. Pokud jde o jejich využití, v kapitalistickém hospodářství se jimi úžasně mrhá; v Londýně např. nedovedou s výkaly 4¹/₂ milionu lidí dělat nic lepšího než jimi s ohromnými náklady zamořovat Temži.

Zdražování surovin je ovšem pohnutkou k zužitkování odpadů.

Všeobecné podmínky pro toto opětné použití exkrementů jsou tyto: ohromné spousty exkrementů, jež jsou možné jen při práci ve velkém měřítku; zdokonalování strojů, jimiž lze látky, které v dané formě byly dříve neupotřebitelné, zpracovat tak, že se hodí pro novou výrobu; pokrok věd, zvláště chemie, která objevuje užitečné vlastnosti takovýchto odpadů. Je pravda, že i v malém zemědělství provozovaném po zahradnicku, jako třeba v Lombardii, jižní Číně a Japonsku, se dosahuje velkých úspor tohoto druhu. Vcelku však se při tomto systému musí produktivita zemědělství vykupovat velkým mrháním lidskou pracovní silou, která se tím ubírá jiným sférám výroby.

Tak zvaný odpad hraje významnou úlohu téměř v každém průmyslu. Tak např. v tovární zprávě z prosince 1863 se uvádí jako jedna z hlavních příčin, proč farmáři v Anglii i v mnoha irských krajích jen neradi a zřídka kdy pěstují len, toto: „Velký odpad... který vzniká při zpracování lnu v malých tírnách poháněných vodní silou (scutch mills)... Odpad u bavlny je poměrně nepatrný, ale u lnu velmi značný. Opatrný postup při máčení a mechanickém vochlování může tuto nevýhodu značně snížit... V Irsku se len vochluje často velmi neuspokojivě, takže 28—30% produktu přichází nazmar“; tomu všemu by se dalo zabránit tím, že by se používalo lepších strojů. Koudele tu odpadává tolik, že tovární inspektor říká: „V některých vochlovnách v Irsku, jak jsem se dověděl, si dělníci nosí odpad domů a topí jím, přestože je to velmi cenný materiál.“ (Tamtéž, str. 139, 140.) O bavlněném odpadu budeme hovořit dále, až budeme pojednávat o kolísání cen suroviny.

Vlnařský průmysl byl moudřejší než průmysl lnářský. „Dříve se sbírání vlněného odpadu a vlněných hadrů k opětnému zpracování pokládalo za něco ostudného, ale tento předsudek zmizel úplně se vznikem shoddy trade (výroby umělé vlny), která se stala důležitým odvětvím vlnařského průmyslu v yorkshirském obvodu; totéž místo zaujme jistě brzy i zpracovávání bavlněného odpadu jako výrobní odvětví, které uspokojí všeobecně pociťovanou potřebu. Před 30 lety stály vlněné hadry, tj. kusy čistě vlněné látky, průměrně 4 libry št. 4 šilinky tuna; za posledních několik let zdražily na 44 libry št. za tunu. A přitom poptávka vzrostla tak, že se zužitkovávají i tkaniny, v nichž je k vlně přimíchána i bavlna, neboť byly vynalezeny prostředky, jimiž lze bavlnu odstranit, aniž se poškodí vlna; a nyní je při výrobě shoddy [umělé vlny] zaměstnáno tisíce dělníků a spotřebitel z toho má velký prospěch, neboť si dnes může koupit látku dobré střední jakosti za velmi mírnou cenu.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 107.) Takto omlazená umělá vlna představovala již koncem roku 1862 třetinu celé spotřeby vlny v anglickém průmyslu. („Reports of Insp. of Fact., October 1862“, str. 81.) „Velký prospěch“ pro „spotřebitele“ je v tom, že mu teď vlněné šaty vydrží jen třetinu dřívější doby a prošoupají se už za šestinu dřívější doby.

Anglický hedvábnický průmysl se pohyboval po téže šikmé ploše. Od roku 1839 do roku 1862 se spotřeba přírodního surového hedvábí poněkud zmenšila, naproti tomu spotřeba hedvábného odpadu se zdvojnásobila. Se zdokonalenými stroji bylo z tohoto materiálu, jinak skoro bezcenného, možno vyrábět hedvábí hodící se k mnoha účelům.

Nejpádnější příklad zužitkování odpadu dává chemický průmysl. Spotřebovává nejen svůj vlastní odpad, pro nějž nachází nové použití, nýbrž i odpad nejrozmanitějších jiných průmyslových odvětví; např. z kamenouhelného dehtu, který nebyl dříve téměř k ničemu, dělá anilinové barvy, mořenové barvivo (alizarin) a v poslední době i léky.

Od této úspory, jíž se dosahuje dalším zužitkováním exkrementů výroby, je nutno odlišovat úsporu při vzniku odpadů, tj. omezování exkrementů výroby na minimum a maximální využívání surovin a pomocných látek vcházejících do výroby.

Úspora u odpadu závisí částečně na jakosti používaných strojů. Oleje, mýdla atd. se uspoří tím více, čím přesněji jednotlivé části stroje pracují a čím jsou hladší. To se týká pomocných látek. Částečně pak — a to je to nejdůležitější — závisí na jakosti používaných strojů a nástrojů, zda se ve výrobním procesu přeměňuje v odpady větší nebo menší část suroviny. To konečně závisí i přímo na jakosti suroviny. Ta je zase podmíněna jednak vývojem těžebního průmyslu a zemědělství, které surovinu vyrábějí (pokrokem kultury ve vlastním smyslu tohoto slova), jednak vývojovým stupněm procesů, jimiž surovina prochází, než vstoupí do zpracovávajícího průmyslu.

„Parmentier dokázal, že za poměrně krátké období, např. od doby Ludvíka XIV., se ve Francii velmi značně zdokonalilo umění mlít obilí, takže nové mlýny mohou dodávat z téhož množství obilí až o polovinu více chleba než staré mlýny. Opravdu na roční spotřebu Pařížana se zprvu počítaly 4 setiery obilí, potom 3, končeně 2 a dnes už jen 1¹/₃ setieru čili asi 342 liber na hlavu... V Perche, kde jsem dlouho bydlel, byly primitivní mlýny, které měly žernovy ze žuly a z magnetovce, přestavěny podle požadavků mechaniky, která za posledních 30 let učinila velký pokrok. Vybavili je dobrými žernovy z La Ferté, vymílali obilí dvakrát, dali sítu kruhovitý pohyb a výsledkem toho bylo, že z téhož množství obilí získávali o ¹/₆ více mouky než dříve. Teď už si mohu snadno vysvětlit obrovský nepoměr mezi denní spotřebou obilí u Římanů a u nás; je to prostě v nedokonalém mletí a přípravě chleba. Tím si také vysvětluji pozoruhodný zjev, který uvádí Plinius, XVIII, kap. 20, 2... Mouka se v Římě prodávala po 40, 48 nebo 96 assech za modius, podle jakosti. Tyto ceny, neobyčejně vysoké proti tehdejším cenám obilí, se dají vysvětlit tím, že mlýny byly tenkrát ještě velmi nedokonalé a že proto byly náklady na mletí značné.“ (Dureau de la Malle: „Economie Politique des Romains“, Paříž 1840, I, str. 280—281.)

V. Úspory díky vynálezům

Takovéto úspory při používání fixního kapitálu jsou, jak už bylo řečeno, výsledkem toho, že se pracovních podmínek používá ve velkém měřítku, zkrátka že slouží jako podmínky bezprostředně společenské, zespolečenštěné práce čili bezprostřední kooperace ve výrobním procesu. S jedné strany jedině za této podmínky může být použito mechanických a chemických vynálezů, aniž stoupne cena zboží, a to je vždy conditio sine qua non [nezbytná podmínka]. S druhé strany teprve výroba ve velkém umožňuje úspory, které vyplývají ze společné produktivní spotřeby. A konečně teprve zkušenost kombinovaného dělníka odhaluje a ukazuje, kde a jak šetřit, jak co nejjednodušeji využívat již učiněných objevů, které praktické obtíže je nutno překonávat při uvádění theorie v život, při jejím uplatňování ve výrobním procesu atd.

Mimochodem podotýkáme, že je nutno rozlišovat mezi všeobecnou prací a společnou prací. Obě hrají ve výrobním procesu svou úlohu, obě jedna v druhou přecházejí, ale také se liší. Všeobecná práce je všechna vědecká práce, všechny objevy, všechny vynálezy. Je podmíněna jednak kooperací současníků, jednak používáním práce předchůdců. Společná práce předpokládá přímou kooperaci jednotlivců.

To, co jsme tu řekli, potvrzují znovu dvě okolnosti, kterých jsme si povšimli již nejednou:

1) Je velký rozdíl mezi náklady na první stavbu nového stroje a náklady na jeho reprodukci; o tom viz u Ura a Babbage.

2) Náklady na provoz podniku, v němž se používá nových vynálezů, jsou vždy značně vyšší než náklady pozdějších podniků, které vyrostly na jeho troskách, ex suis ossibus [z jeho kostí]. Jde to tak daleko, že první podnikatelé obvykle zkrachují a prosperují teprve jejich následovníci, kteří přijdou k budovám, strojům a pod. levněji. Právě proto mají ze všeho pokroku všeobecné práce lidského ducha a ze společenského využití tohoto pokroku kombinovanou prací většinou největší zisk ti nejbezcennější a nejhorší ze všech kapitalistů — peněžní kapitalisté.

__________________________________

Poznámky:

(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání Spisu).

11 „Protože ve všech továrnách je velmi značná část fixního kapitálu vložena do budov a strojů, bude zisk tím větší, čím větší je počet hodin, po které je možno tato zařízeni udržovat v činnosti.“ („Reports of Insp. of Fact., October 3lst, 1858“, str. 8.)

12 Viz Ure o pokroku ve stavbě továren.

Karel Marx Kapitál, III. díl