Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola čtrnáctá
Opačně působící příčiny
Uvážíme-li, jak neobyčejně se produktivní síly společenské práce rozvinuly třeba jen za posledních 30 let proti všem dřívějším obdobím, uvážíme-li zejména, jak úžasná masa fixního kapitálu vchází do celku společenského výrobního procesu, kromě strojů ve vlastním slova smyslu, vyvstává místo obtíže, která zaměstnávala ekonomy dosud, totiž jak vysvětlit pokles míry zisku, jiná obtíž, opačná, totiž jak vysvětlit, proč tento pokles není větší nebo rychlejší? Musí tu být opačné vlivy, které působnost všeobecného zákona oslabují a paralysují a dodávají mu jen charakter tendence, proto jsme také pokles všeobecné míry zisku nazvali sestupnou tendencí. Nejobecnější z těchto příčin jsou:
I. Zvyšování stupně vykořisťování práce
Stupeň vykořisťování práce, přivlastňování nadpráce a nadhodnoty, se zvyšuje zejména prodlužováním pracovního dne a intensifikací práce. O obou těchto otázkách jsme podrobně pojednali v knize I, když jsme mluvili o výrobě absolutní a relativní nadhodnoty. Je mnoho momentů intensifikace práce, které předpokládají vzrůst konstantního kapitálu proti variabilnímu, tedy snížení míry zisku — např. obsluhuje-li dělník více strojů. Přitom — jako u většiny způsobů výroby relativní nadhodnoty — tytéž příčiny, které vyvolávají vzrůst míry nadhodnoty, mohou podmiňovat zmenšování masy nadhodnoty, připadající na celkový vložený kapitál dané velikosti. Ale jsou jiné momenty intensifikace práce, např. zvyšováním rychlosti strojů; stroje při tom spotřebují za tutéž dobu více suroviny, ale pokud jde o fixní kapitál, třebaže se stroje rychleji opotřebovávají, nemění se tím nijak poměr jejich hodnoty k ceně práce, která je uvádí do pohybu. Masu přivlastňované nadpráce pak zvětšuje zejména prodlužování pracovního dne, tento vynález moderního průmyslu; nemění sice podstatně poměr použité pracovní síly ke konstantnímu kapitálu, uváděnému touto pracovní silou do pohybu, fakticky však relativně zmenšuje konstantní kapitál. Ostatně jsme již dokázali — a v tom vlastně tkví tajemství sestupné tendence míry zisku — že metody výroby relativní nadhodnoty záleží v celku v tomto: na jedné straně přeměňovat co největší část dané práce v nadhodnotu, na druhé straně používat vůbec co nejméně práce v poměru k zálohovanému kapitálu, takže tytéž příčiny, které dovolují stupňovat vykořisťování práce, nepřipouštějí, aby stejně velký celkový kapitál vykořisťoval stejné množství práce jako dříve. To jsou protichůdné tendence, které zvyšujíce míru nadhodnoty, vyvolávají zároveň zmenšování masy nadhodnoty vytvářené daným kapitálem, a tím způsobují i pokles míry zisku. Je třeba zmínit se tu též o hromadném zavádění práce žen a dětí, protože celá rodina musí pak odvádět kapitálu větší masu nadpráce než dříve, i když celkový úhrn její mzdy roste, třebže tomu tak vždy nebývá. — Stejný vliv má všechno, co — při nezměněné velikosti používaného kapitálu — podporuje výrobu relativní nadhodnoty pouhým zlepšováním metod, jako v zemědělství. Zde sice nevzrůstá použitý konstantní kapitál vzhledem k variabilnímu, pokud se na variabilní kapitál díváme jako na ukazatele zaměstnané pracovní síly, ale stoupá tu masa výrobku vzhledem k použité pracovní síle. Totéž se děje, jestliže se produktivní síla práce (ať její výrobek vchází do spotřeby dělníků nebo do prvků konstantního kapitálu) zbavuje překážek, ztěžujících styky, svévolných omezení nebo takových zábran, které se během času staly tíživými, a vůbec jakýchkoli pout, i když to zprvu nemá vliv na poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu.
Teď může vzniknout otázka, zda tyto dočasné vzestupy nadhodnoty nad všeobecnou úroveň, které se neustále opakují a vznikají hned v tom, hned v onom výrobním odvětví, jestliže kapitalista využívá vynálezů atd., dříve než se všeobecně rozšíří, patří mezi příčiny, které brzdí pokles míry zisku, ale konec konců jej stále zrychlují. Na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.
Masa nadhodnoty, kterou vyrábí kapitál dané velikosti, je výsledkem dvou činitelů, totiž míry nadhodnoty násobené počtem dělníků zaměstnaných při dané míře. Při dané míře nadhodnoty závisí tedy masa nadhodnoty na počtu dělníků a při daném počtu dělníků na míře nadhodnoty, tj. vůbec na složeném poměru absolutní velikosti variabilního kapitálu a míry nadhodnoty. Ukázalo se však, že tytéž příčiny, které zvyšují míru relativní nadhodnoty, v průměru snižují masu použité pracovní síly. Je však jasné, že k vzestupu nebo poklesu dochází podle určitého poměru mezi těmito dvěma protichůdnými pohyby a že tendenci k poklesu míry zisku zeslabuje zejména vzestup míry absolutní nadhodnoty, jejímž zdrojem je prodlužování pracovního dne.
Při zkoumání míry zisku jsme shledali, že poklesu míry zisku, k němuž dochází proto, že vzrůstá masa celkového použitého kapitálu, odpovídá zpravidla vzrůst masy zisku. Vezmeme-li celý variabilní kapitál společnosti, rovná se nadhodnota, kterou vyrobil, vyrobenému zisku. Spolu s absolutní masou vzrostla i míra nadhodnoty; první vzrostla proto, že vzrostla masa pracovní síly, jíž společnost použila, druhá proto, že vzrostl stupeň vykořisťování této práce. Ale vzhledem ke kapitálu dané velikosti, na př. 100, může míra nadhodnoty vzrůstat, zatím co její masa v průměru klesá — poněvadž míra je určena poměrem, v němž se variabilní část kapitálu zhodnocuje, kdežto masa je určena podílem variabilního kapitálu v celkovém kapitálu.
Vzestup míry nadhodnoty — protože k němu dochází i za okolností, kdy se, jak jsme ukázali výše, konstantní kapitál vůbec nezvětšuje anebo se nezvětšuje relativně oproti variabilnímu kapitálu — je činitel, který spoluurčuje masu nadhodnoty, a tudíž i míru zisku. Tento činitel neruší všeobecný zákon. Ale způsobuje, že tento zákon se uplatňuje spíše jako tendence, tj. jako zákon, jehož absolutní uplatnění je brzděno, zpomalováno, zeslabováno okolnostmi, které působí proti němu. Protože však tytéž příčiny, které zvyšují míru nadhodnoty (i prodlužování pracovní doby je výsledkem velkého průmyslu), mají tendenci zmenšovat množství pracovní síly používané daným kapitálem, mají tytéž příčiny tendenci zmenšovat míru zisku a proces tohoto zmenšování zpomalovat. Je-li jeden dělník donucen vykonávat práci, kterou mohou racionálně vykonávat jen dva dělníci, a děje-li se to za podmínek, kdy tento dělník může nahradit tři, bude nyní jeden dělník dodávat tolik nadhodnoty jako dříve dva, a v tom smyslu se zvýší míra nadhodnoty. Ale jeden dělník nebude dodávat tolik, kolik dříve dodávali tři, a proto klesne masa nadhodnoty. Ale tento pokles je vyvažován nebo omezován vzestupem míry nadhodnoty. Bude-li všechno obyvatelstvo zaměstnáno při zvýšené míře nadhodnoty, zvětší se masa nadhodnoty, třebaže obyvatelstvo zůstane totéž. Ještě více se zvětší, když počet obyvatelstva vzroste; a ačkoli je to spojeno s relativním poklesem počtu zaměstnaných dělníků v poměru k velikosti celkového kapitálu, přece jen je tento pokles zmirňován nebo brzděn tím, že se zvýšila míra nadhodnoty.
Dříve než přejdeme k dalšímu bodu, musíme ještě jednou zdůraznit, že při dané velikosti kapitálu může míra nadhodnoty vzrůstat, i když se její masa zmenšuje, a naopak. Masa nadhodnoty se rovná její míře, násobené počtem dělníků; tato míra se však nikdy nevypočítává z celkového kapitálu, nýbrž jen z variabilního kapitálu, vlastně vždy jen z jednoho pracovního dne. Naproti tornu míra zisku nemůže při dané velikosti kapitálové hodnoty nikdy stoupat nebo klesat, aniž stoupá nebo klesá masa nadhodnoty.
II. Stlačování mzdy pod hodnotu pracovní síly
Uvádíme to zde jen empiricky, protože to ve skutečnosti — jako leccos jiného, co by se tu mohlo uvést — nepatří do všeobecného rozboru kapitálu, nýbrž spadá to do výkladu o konkurenci, který není úkolem této práce. Ale je to jedna z nejzávažnějších příčin, které brzdí sestupnou tendenci míry zisku.
III. Zlevňování prvků konstantního kapitálu
Sem patří všechno, co jsme řekli v prvním oddílu této knihy o příčinách, které zvyšují míru zisku při stálé míře nadhodnoty nebo nezávisle na míře nadhodnoty. Zejména pak to, že — bereme-li v úvahu celkový kapitál — hodnota konstantního kapitálu neroste v témž poměru jako jeho materiální objem. Na př. množství bavlny, které zpracuje jednotlivý přadlák v moderní evropské továrně, vzrostlo nesmírně proti množství, které dříve zpracoval evropský přadlák na kolovrátku. Ale hodnota zpracované bavlny nevzrostla v témž poměru, v jakém vzrostlo její množství. Totéž platí o strojích a jiném fixním kapitálu. Zkrátka, týž rozvoj, který relativně zvětšuje masu konstantního kapitálu proti variabilnímu, zmenšuje v důsledku toho, že se zvýšila produktivní síla práce, hodnotu jeho prvků, a brání tedy tomu, aby hodnota konstantního kapitálu, třebaže ustavičně roste, rostla úměrně s jeho materiálním objemem, tj. s materiálním objemem výrobních prostředků, které jsou uváděny do pohybu týmž množstvím pracovní síly. V jednotlivých případech se masa prvků konstantního kapitálu může dokonce zvětšovat, zatím co jeho hodnota zůstává stejná nebo dokonce klesá.
S tím, co bylo právě řečeno, souvisí znehodnocování již existujícího kapitálu (tj. jeho hmotných prvků), k němuž dochází s rozvojem průmyslu. I toto znehodnocování je jednou z trvale působících příčin, které brzdí pokles míry zisku, ačkoli za určitých okolností může zmenšovat masu zisku, tím že zmenšuje masu kapitálu, který nese zisk. Zde se znovu ukazuje, že tytéž příčiny, které vyvolávají sestupnou tendenci míry zisku, zároveň zmirňují prosazování této tendence.
IV. Relativní přelidnění
Vytváření relativního přelidnění je neodlučitelné od rozvoje produktivní síly práce, jehož výrazem je snižování míry zisku, a je jím urychlováno. Relativní přelidnění se v zemi projevuje tím zřetelněji, čím vyvinutější je v ní kapitalistický způsob výroby. Je samo zase příčinou, proč je na jedné straně v mnoha výrobních odvětvích práce stále ještě podřízena kapitálu více méně neúplně a proč tento stav trvá déle, než to na první pohled odpovídá všeobecné úrovni vývoje; je to důsledek láce a velkého množství námezdních dělníků, kteří jsou na trhu nebo k disposici, a také většího odporu, který už svou povahou kladou některá výrobní odvětví přeměně ruční práce ve strojovou. Na druhé straně se otvírají nová výrobní odvětví — zejména také na výrobu přepychových předmětů — jejichž základnou je právě ono přebytečné obyvatelstvo, uvolňované často v důsledku převahy konstantního kapitálu v jiných výrobních odvětvích; a tato nová odvětví jsou zase založena na převaze prvků živé práce a jen pozvolna procházejí touž cestou vývoje jako ostatní výrobní odvětví. V obou případech tvoří variabilní kapitál značnou část celkového kapitálu a mzda je podprůměrná, takže jak míra nadhodnoty, tak masa nadhodnoty jsou v těchto výrobních odvětvích neobyčejně vysoké. A protože se všeobecná míra zisku tvoří vyrovnáváním měr zisku jednotlivých výrobních odvětví, vyvolává tu opět táž příčina, která působí sestupnou tendenci míry zisku, protichůdnou tendenci, která její účinek více nebo méně paralysuje.
V. Zahraniční obchod
Protože zahraniční obchod zlevňuje jednak prvky konstantního kapitálu, jednak nutné životní prostředky, v něž se přeměňuje variabilní kapitál, vyvolává vzestup míry zisku, neboť zvyšuje míru nadhodnoty a snižuje hodnotu konstantního kapitálu. Působí vůbec v tomto smyslu, neboť umožňuje rozšiřovat výrobu. Tím urychluje na jedné straně akumulaci, na druhé straně však také pokles variabilního kapitálu proti konstantnímu kapitálu, a tím pokles míry zisku. Stejně tak se rozšiřování zahraničního obchodu, třebaže v dobách dětství kapitalistického výrobního způsobu bylo jeho základnou, stalo s rozvojem tohoto výrobního způsobu jeho vlastním výsledkem, protože potřeba stále širšího trhu je jeho vnitřní nutností. Ukazuje se tu opět týž dvojaký vliv. (Ricardo tuto stránku zahraničního obchodu úplně přehlédl.)
Jiná otázka — která však pro svůj speciální charakter vlastně nepatří do našeho výkladu — je: zvyšuje se všeobecná míra zisku vyšší mírou zisku, které dosahuje kapitál vložený do zahraničního, zejména do koloniálního obchodu?
Kapitály vložené do zahraničního obchodu mohou dosahovat vyšší míry zisku proto, že se tu předně konkuruje se zbožím vyráběným v jiných zemích za nepříznivějších výrobních podmínek, takže pokročilejší země prodává své zboží nad hodnotou, i když levněji než konkurující země. Pokud se tu práce pokročilejší země zhodnocuje jako práce vyšší specifické váhy, míra zisku stoupá, protože se práce, která se neplatí jako kvalitativně vyšší, prodává jako kvalitativně vyšší. Stejně tomu může být vůči zemi, do níž se zboží posílá, i vůči zemi, odkud se zboží odebírá; může se totiž ukázat, že tato země dává in natura více zpředmětněné práce, než dostává, a že přitom přesto dostává zboží levněji, než by je mohla vyrobit sama. Stejně jako továrník, který využije nového vynálezu, dříve než tento vynález zevšeobecní, prodává levněji než jeho konkurenti, a přesto prodává nad individuální hodnotou svého zboží, tj. specificky vyšší produktivní sílu práce, které používá, zhodnocuje jako nadpráci. Realisuje tak mimořádný zisk. Na druhé straně pokud jde o kapitály umístěné v koloniích atd., mohou dosahovat vyšších měr zisku, protože tam je v důsledku nižšího stupně vývoje míra zisku vůbec vyšší, a při používání otroků, kuliů a pod. je tam vyšší i vykořisťování práce. Je naprosto nepochopitelné, proč by tu tyto vyšší míry zisku, kterých dosahují kapitály vložené do určitých odvětví a které dodávají do vlasti, neměly spolupůsobit při vyrovnávání všeobecné míry zisku — ovšem nestojí-li tomu v cestě monopoly — a tudíž ji pro tanto [přiměřeně] zvyšovat.[36] Není to možno pochopit zejména tehdy, jestliže odvětví, do nichž je vložen kapitál, podléhají zákonům svobodné konkurence. Ricardo si to naproti tomu představuje takto: za peníze, získané v cizině prodejem za vyšší cenu, se v cizině nakoupí zboží a pošle se jako náhrada domů; toto zboží se tedy doma prodá, a může to tudíž znamenat nanejvýš přechodnou, mimořádnou nevýhodu pro tyto nejprivilegovanější sféry výroby. Tato iluse mizí, jakmile si odmyslíme peněžní formu. Země, která má příznivější podmínky, dostává při směně více práce za méně práce, třebaže tento rozdíl, tento přebytek, jako vůbec při směně mezi prací a kapitálem, plyne do kapes určité třídě. Pokud je tedy míra zisku vyšší, protože v koloniální zemi je vůbec vyšší, může to být provázeno při příznivých přírodních podmínkách nižšími cenami zboží. Dochází k vyrovnávání, ale není to vyrovnávání na starou úroveň, jak se domnívá Ricardo.
Týž zahraniční obchod vyvolává však ve vlastní zemi rozvoj kapitalistického způsobu výroby, a tím pokles variabilního kapitálu proti konstantnímu; na druhé straně vede k nadvýrobě vzhledem k cizině a má tudíž v dalším průběhu zase opačný vliv.
A tak se ukazuje, že tytéž příčiny, které vedou k poklesu všeobecné míry zisku, vyvolávají zpravidla opačné vlivy, které tento pokles brzdí, zpomalují a částečně paralysují. Neruší zákon, oslabují však jeho působnost. Jinak by nebyl nepochopitelný pokles všeobecné míry zisku, nýbrž naopak byla by nepochopitelná relativní pomalost tohoto poklesu. Tak působí tento zákon jen jako tendence, jejíž vliv je patrný jen za určitých okolností a v průběhu dlouhých období.
Dříve než půjdeme dále, zopakujme si, abychom zabránili nedorozumění, ještě jednou dvě these, které jsme už několikrát vyložili.
Předně: Týž proces, který s rozvojem kapitalistického způsobu výroby vyvolává zlevňování zboží, vyvolává také změnu v organickém složení společenského kapitálu používaného k výrobě zboží, a tím i pokles míry zisku. Nesmíme tedy snižování relativních nákladů na jednotlivé zboží ani té části těchto nákladů, která tvoří opotřebování strojů, ztotožňovat s růstem hodnoty konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním, ačkoli naopak každé snížení relativních nákladů na konstantní kapitál při nezměněné nebo rostoucí mase jeho hmotných prvků působí na zvýšení míry zisku, tj. na snížení pro tanto [příslušné snížení] hodnoty konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem, vynakládaným ve stále menších proporcích.
Za druhé: To, že poměr nově přidané živé práce obsažené v jednotlivých zbožích, jejichž souhrn tvoří produkt kapitálu, k surovinám v nich obsaženým a k pracovním prostředkům spotřebovaným při jejich zhotovování stále klesá, tedy to, že se v nich zpředmětňuje stále menší množství nově přidané živé práce, protože s rozvojem společenské produktivní síly je k jejich výrobě zapotřebí méně práce — to se netýká poměru, v němž se živá práce obsažená ve zboží dělí na placenou a neplacenou. Naopak. Ačkoli celkové množství nově přidané živé práce, která je v něm obsažena, klesá, neplacená část v poměru k placené části roste, ať už se placená část zmenšila absolutně nebo relativně, protože táž výrobní metoda, která snižuje celkové množství nově přidané živé práce v každé jednotce zboží, je provázena vzestupem absolutní i relativní nadhodnoty. Sestupná tendence míry zisku je spojena se vzestupnou tendencí míry nadhodnoty, tedy se vzestupnou tendencí stupně vykořisťování práce. Není proto nic pošetilejšího než vysvětlovat pokles míry zisku vzestupem míry mzdy, ačkoli i to se může výjimečně stát. Teprve až statistika pochopí poměry, které působí při tvoření míry zisku, bude s to podávat skutečné rozbory míry mzdy v různých epochách a zemích. Míra zisku neklesá proto, že se práce stává méně produktivní, nýbrž proto, že se stává produktivnější. Obojí, vzestup míry nadhodnoty i pokles míry zisku, jsou jen zvláštní formy, v nichž se kapitalisticky projevuje rostoucí produktivita práce.
VI. Vzrůst akciového kapitálu
K pěti bodům uvedeným výše lze připojit ještě jeden, ale zatím se jím nemůžeme podrobněji zabývat. S pokrokem kapitalistické výroby, který jde ruku v ruce se zrychlenou akumulací, počítá se s částí kapitálu jako s úrokovým kapitálem a tak se jí též používá. Ne v tom smyslu, že se každý kapitalista, který půjčuje kapitál, spokojuje s úroky, kdežto průmyslový kapitalista shrabuje podnikatelský zisk. To se nijak netýká výše všeobecné míry zisku, neboťpro ni je zisk = úrok + zisk všeho druhu + pozemková renta, při čemž to, jak se mezi tyto zvláštní kategorie rozděluje, není pro všeobecnou míru zisku důležité. Nýbrž v tom smyslu, že tyto kapitály, ačkoli jsou umístěny ve velkých produktivních podnicích, vynášejí po odečtení všech nákladů jen vysoké nebo nízké úroky, tak zvané dividendy, např. u železnic. Nespolupůsobí tedy při vyrovnávání všeobecné míry zisku, protože vynášejí menší míru zisku než průměrnou. Kdyby spolupůsobily, klesla by průměrná míra zisku daleko víc. Theoreticky vzato, je možno je započítat, a pak dostaneme nižší míru zisku, než je ta, která existuje a u kapitalistů skutečně rozhoduje, protože právě v těchto podnicích je konstantní kapitál v poměru k variabilnímu největší.
__________________________________
Poznámky:
36 Má tu pravdu A. Smith, a ne Ricardo, který praví: „Oni tvrdí, že rovnosti zisků bude dosaženo všeobecným zvýšením zisků; a já soudím že zisky favorisovaných oborů rychle klesnou na všeobecnou úroveň.“ ([D. Ricardo: „On the Principles of Political Economy“.] Works ed. by MacCulloch, [London 1852] str. 73.)