Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Oddíl třetí

Zákon sestupné tendence
míry zisku

Kapitola třináctá

Zákon jako takový

Při dané mzdě a daném pracovním dni představuje variabilní kapitál, např. 100, určitý počet dělníků uváděných do pohybu; je ukazatelem tohoto počtu. Nechť např. 100 liber št. představuje mzdu 100 dělníků, řekněme za týden. Vykoná-li těchto 100 dělníků stejně nutné práce jako nadpráce, pracují-li tedy denně stejnou dobu na sebe, tj. aby reprodukovali svou mzdu, jako na kapitalistu, tj. aby vyrobili nadhodnotu, byla by celková hodnota, kterou by vyrobili, = 200 librám št. a nadhodnota, kterou by vytvořili, by činila 100 liber št. Míra nadhodnoty m/v by byla = 100%. Jak jsme však viděli, zračila by se tato míra nadhodnoty ve velmi různých mírách zisku, podle toho, jak velký by byl konstantní kapitál c a tím i celkový kapitál K, protože míra zisku = m/K. Při míře nadhodnoty 100%:

je-li c =   50, v = 100, je z' = 100/150 = 662/3%;
je-li c = 100, v = 100, je z' = 100/200 = 50%;
je-li c = 200, v = 100, je z' = 100/300 = 331/3%;
je-li c = 300, v = 100, je z' = 100/400 = 25%;
je-li c = 400, v = 100, je z' = 100/500 = 20%.

Tak by se táž míra nadhodnoty při nezměněném stupni vykořisťování práce zračila v klesající míře zisku, protože s materiálním objemem konstantního kapitálu roste — třebaže ne přímo úměrně — i velikost hodnoty konstantního a tedy i celkového kapitálu.

Předpokládáme-li dále, že se tyto postupné změny ve složení kapitálu neodehrávají pouze v jednotlivých výrobních sférách, nýbrž více nebo méně ve všech, nebo alespoň v rozhodujících výrobních sférách, že tedy zahrnují změny v průměrném organickém složení celkového kapitálu určité společnosti, musí toto ponenáhlé narůstání konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem mít při nezměněné míře nadhodnoty čili nezměněném stupni vykořisťování práce kapitálem nezbytně za následek postupný pokles všeobecné míry zisku. Víme však, že je zákonem kapitalistického způsobu výroby, že s jeho rozvojem dochází k relativnímu zmenšování variabilního kapitálu ve srovnání s konstantním kapitálem, a tudíž i ve srovnání s celkovým kapitálem uváděným do pohybu. To znamená tolik, že díky zvláštním výrobním metodám, které se vyvíjejí v kapitalistické výrobě, týž počet dělníků, totéž množství pracovní sily, jímž lze disponovat s variabilním kapitálem o dané velikosti hodnoty, uvádí za stejnou dobu do pohybu, zpracovává a produktivně spotřebovává stále rostoucí masu pracovních prostředků, strojů a nejrůznějšího fixního kapitálu, surovin a pomocných látek — tedy konstantní kapitál stále rostoucí hodnoty. Toto pokračující relativní zmenšování variabilního kapitálu ve srovnání s konstantním kapitálem, a tudíž s celkovým kapitálem není nic jiného než neustálé zvyšování průměrného organického složení společenského kapitálu. Je to rovněž jen jiný výraz pokračujícího rozvoje společenské produktivní síly práce, který se projevuje právě v tom, že jak roste používání strojů a fixního kapitálu vůbec, přeměňuje se s týmž počtem dělníků za tutéž dobu, tj. s méně prací, ve výrobky více surovin a pomocných látek. Tomuto růstu velikosti hodnoty konstantního kapitálu — třebaže se v něm jen vzdáleně obráží růst skutečné masy užitných hodnot, z nichž se konstantní kapitál hmotně skládá — odpovídá rostoucí zlevňování výrobku. Každý individuální výrobek, vzat sám o sobě, obsahuje menší množství práce než na nižších stupních výroby, kde podíl kapitálu vynaloženého na práci je daleko větší než podíl kapitálu vynaloženého na výrobní prostředky. Hypothetická řada, kterou jsme uvedli na počátku této kapitoly, vyjadřuje tedy skutečnou tendenci kapitalistické výroby. Ta s pokračujícím relativním zmenšováním variabilního kapitálu proti konstantnímu kapitálu vytváří stále vyšší organické složení celkového kapitálu, a přímým důsledkem toho je, že při stejném, a dokonce stoupajícím stupni vykořisťování práce se míra nadhodnoty zračí v ustavičně klesající všeobecné míře zisku. (Dále se ukáže, proč se toto klesánL neprojevuje v této absolutní formě, nýbrž spíše jako tendence k progresivnímu poklesu.) Progresivní sestupná tendence všeobecné míry zisku je tedy jen výrazem progresivního rozvoje společenské produktivní síly práce, charakteristickým pro kapitalistický výrobní způsob. To sice neznamená, že míra zisku nemůže přechodně klesat i z jiných důvodů, ale jasně se tu ukazuje, že přímo z podstaty kapitalistického výrobního způsobu vyplývá jako samozřejmá nutnost, že s jeho rozvojem se všeobecná průměrná míra nadhodnoty musí zračit v klesající všeobecné míře zisku. Protože se masa používané živé práce proti mase zpředmětněné práce, kterou uvádí do pohybu, proti mase produktivně spotřebovávaných výrobních prostředků neustále zmenšuje, musí se také v poměru k velikosti hodnoty použitého celkového kapitálu neustále zmenšovat ta část této živé práce, která není placena a zpřednětňuje se v nadhodnotě. Tento poměr masy nadhodnoty k hodnotě použitého celkového kapitálu tvoří však míru zisku, která tedy musí ustavičně klesat.

Ačkoli se tento zákon po tom všem, co jsme si o něm vyložili, zdá prostý, nebyla celá dosavadní politická ekonomie s to jej objevit, jak uvidíme v jednom z dalších oddílů. Viděla jev a mučila se s tím, jak jej objasnit, upadajíc z jedné krajnosti do druhé. Protože však tento zákon je pro kapitalistickou výrobu velmi důležitý, lze říci, že je to ono tajemství, s jehož odhalením si láme hlavu celá politická ekonomie od Adama Smitha, a že rozdíl mezi různými školami po A. Smithovi spočívá jen ve způsobu, jak se je pokoušely rozluštit. Uvážíme-li však na druhé straně, že dosavadní politická ekonomie chodila sice kolem rozdílu mezi konstantním a variabilním kapitálem kolem dokola, ale nikdy jej nedovedla přesně formulovat, že nebrala nikdy nadhodnotu odděleně od zisku a zisk vůbec nikdy v čisté formě, na rozdíl od jeho různých, navzájem osamostatněných součástí — jako jsou průmyslový zisk, obchodní zisk, úrok, pozemková renta—že nikdy důkladně neanalysovala rozdíly v organickém složení kapitálu, natož pak v tvorbě všeobecné míry zisku — uváží-li se toto všechno, přestává být hádankou, proč se jí nikdy nepodařilo toto tajemství rozluštit.

Podáváme úmyslně výklad tohoto zákona dříve, než začneme s výkladem o tom, jak se zisk rozpadá na různé navzájem osamostatněné kategorie. Již sama možnost vyvodit tento zákon nezávisle na štěpení zisku na různé části, připadající různým kategoriím osob, dokazuje, že všeobecná platnost tohoto zákona nezávisí na tomto štěpení a na vzájemném poměru mezi různými kategoriemi zisku, které při tomto štěpení vznikají. Zisk, o kterém tu mluvíme, je jen jiný název pro samu nadhodnotu, jenže je vyjádřena v poměru k celkovému kapitálu, a ne v poměru k variabilnímu kapitálu, z něhož vzniká. Pokles míry zisku tedy vyjadřuje klesající poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu, a nezávisí proto na tom, jak se tato nadhodnota rozděluje mezi různé kategorie.

Viděli jsme, že na jednom stupni kapitalistického vývoje, kde složení kapitálu c : v 50 : 100, se míra nadhodnoty 100% vyjadřuje v míře zisku 662/3% a že na vyšším stupni, kde c : v = 400 : 100, se táž míra nadhodnoty vyjadřuje jen v míře zisku 20%. Co platí o různých po sobě následujících vývojových stupních v jedné zemi, platí o různých vývojových stupních, existujících současně vedle sebe v různých zemích. V nevyvinuté zemi, kde je průměrem první složení kapitálu, byla by všeobecná míra zisku = 662/3%, kdežto v zemi s druhým složením kapitálu, která je na daleko vyšším vývojovém stupni, by byla = 20%.

Rozdíl mezi oběma národními mírami zisku by mohl zmizet a dokonce se obrátit tím, že by práce v méně vyvinuté zemi byla méně produktivní, že by se tudíž větší množství práce zračilo v menším množství téhož zboží, větší směnná hodnota v menší užitné hodnotě, že by tedy dělník musel vynakládat větší část svého času na reprodukci svých vlastních životních prostředků nebo jejich hodnoty a menší část na tvorbu nadhodnoty, že by dodával méně nadpráce, takže míra nadhodnoty by byla nižší. Kdyby např. dělník v méně vyvinuté zemi pracoval 2/3 pracovního dne na sebe a 1/3 na kapitalistu, platilo by se za předpokladu uvedeného v hořejším příkladu za tutéž pracovní sílu 1331/3 a dodávala by přebytek jen 662/3. Variabilnímu kapitálu 1331/3 by odpovídal konstantní kapitál 50. Míra nadhodnoty by tedy v tomto případě činila 662/3 : 1331/3 = 50% a míra zisku 662/3 : 1831/2, čili přibližně 361/2%.

Protože jsme se dosud nezabývali různými součástmi, na něž se zisk štěpí, takže pro nás ještě neexistují, poznamenáváme předem, abychom zabránili nedorozumění, jen toto: srovnáváme-li země na různých vývojových stupních — zejména země s vyvinutou kapitalistickou výrobou a země, kde práce ještě není formálně podřízena kapitálu, ačkoli dělník ve skutečnosti je vykořisťován kapitalistou (na př. v Indii, kde rájat hospodaří jako samostatný rolník, jeho výroba jako taková tedy ještě není podřízena kapitálu, ačkoli ho lichvář může ve formě úroků obrat nejen o celou jeho nadpráci, nýbrž dokonce — vyjádřeno kapitalisticky — i o část jeho mzdy) — bylo by velmi nesprávné, kdybychom chtěli výši národní míry zisku měřit výší národní úrokové sazby. V takovémto úroku je zahrnut celý zisk a více než zisk, kdežto v zemích s vyvinutou kapitalistickou výrobou tvoří úrok jen alikvotní část vyrobené nadhodnoty, resp. zisku. Na druhé straně tu úrokovou sazbu určují hlavně vztahy (půjčky lichvářů panstvu, majitelům pozemkové renty), které nemají vůbec nic společného se ziskem, nýbrž ukazují jen, do jaké míry si lichvář přivlastňuje pozemkovou rentu.

V zemích s různým vývojovým stupněm kapitalistické výroby, a tudíž s různým organickým složením kapitálu, může být míra nadhodnoty (jeden z činitelů, které určují míru zisku) vyšší v zemi, kde je normální pracovní den kratší, než v zemi, kde je pracovní den delší. Předně: rovná-li se anglický pracovní den, který má 10 hodin, pro svou vyšší intensitu rakouskému čtrnáctihodinovému pracovnímu dni, může při stejném rozdělení pracovního dne 5 hodin nadpráce v Anglii představovat na světovém trhu vyšší hodnotu než 7 hodin v Rakousku. Za druhé však může v Anglii nadpráce tvořit větší část pracovního dne než v Rakousku.

Zákon poklesu míry zisku — při čemž se v klesající míře zisku zračí táž nebo dokonce stoupající míra nadhodnoty — znamená jinými slovy: vezmeme-li jakékoli množství průměrného společenského kapitálu, např. kapitál 100, zračí se stále větší část tohoto kapitálu v pracovních prostředcích a stále menší část v živé práci. Protože tedy celková masa živé práce přidávané k výrobním prostředkům ve srovnání s hodnotou těchto výrobních prostředků klesá, klesá ve srovnání s hodnotou celkového zálohovaného kapitálu i neplacená práce a ta část hodnoty, v níž se zračí. Čili: v živou práci se z celkového vynaloženého kapitálu přeměňuje stále menší část, a proto tento celkový kapitál do sebe vssává vzhledem ke své velikosti stále méně nadpráce, třebaže poměr neplacené části použité práce k její placené části může zároveň stoupat. Relativní zmenšování variabilního kapitálu a zvětšování konstantního kapitálu, třebaže obě tyto části absolutně rostou, je, jak jsme již řekli, jen jiným výrazem rostoucí produktivity práce.

Dejme tomu, že kapitál 100 se skládá z 80c + 20v, a že 20v = 20 dělníkům. Míra nadhodnoy nechť je 100%, tj. nechť dělníci pracují polovinu dne na sebe, polovinu dne na kapitalistu. V jiné, méně vyvinuté zemi nechť je kapitál = 20c + 80v, při čemž těchto 80v = 80 dělníkům. Ale tito dělníci potřebují pro sebe 2/3 pracovního dne a pro kapitalistu pracují jen 1/3. Za jinak stejných okolností vyrábějí dělníci v prvním případě hodnotu 40, v druhém 120. První kapitál vyrábí 80c + 20v + 20m = 120; míra zisku = 20%; druhý kapitál 20 c+ 80v + 40m = 140; míra zisku 40%. V druhém případě je tedy míra zisku dvakrát tak veliká jako v prvním, ačkoli v prvním případě je míra nadhodnoty = 100%, tedy dvakrát tak veliká jako v druhém, kde činí jen 50%. Zato si však stejně veliký kapitál přivlastňuje v prvním případě nadpráci jen 20 dělníků, kdežto v druhém případě 80.

Zákon ustavičného poklesu míry zisku čili relativního ubývání přivlastňované nadpráce ve srovnání s masou zpředmětněné práce, uváděnou do pohybu živou prací, nijak nevylučuje vzrůst absolutní masy práce uváděné do pohybu a vykořisťované společenským kapitálem, a tudíž ani vzrůst absolutní masy nadpráce přivlastňované tímto kapitálem; nevylučuje ani to, aby kapitály, které jsou pod velením jednotlivých kapitalistů, velely rostoucí mase práce, a tudíž i nadpráce — nadpráce i tehdy, když počet dělníků podléhajících jejich velení nevzrůstá.

Předpokládáme-li, že je dán určitý počet dělnického obyvatelstva, např. dva miliony, že je dále dána délka a intensita průměrného pracovního dne i mzda, a tím i poměr mezi nutnou prací a nadprací, vyrábí celková práce těchto dvou milionů, a rovněž jejich nadpráce, zračící se v nadhodnotě, stále stejně velkou hodnotu. Ale s růstem masy konstantního — fixního a oběžného — kapitálu, který tato práce uvádí do pohybu, klesá poměr této hodnotové veličiny k hodnotě tohoto kapitálu, která roste s jeho masou, třebaže ne přímo úměrně. Tento poměr, a tudíž i míra zisku se zmenšuje, ačkoli kapitál velí stejné mase živé práce jako dříve a vssává tutéž masu nadpráce. Poměr se nemění proto, že se zmenšuje masa živé práce, nýbrž proto, že stoupá masa již zpředmětněné práce, kterou tato živá práce uvádí do pohybu. Zmenšení je relativní, nikoli absolutní, a nemá fakticky nic společného s absolutní velikostí práce a nadpráce, uvedené do pohybu. Příčinou poklesu míry zisku není absolutní, nýbrž jen relativní zmenšení variabilní součásti celkového kapitálu, její zmenšení ve srovnání s konstantní součástí.

To, co platí o dané mase práce a mase nadpráce, platí i o rostoucím počtu dělníků a tudíž za daných předpokladů vůbec o rostoucí mase práce, jíž se velí, a zejména o její neplacené části, o nadpráci. Rozmnoží-li se dělnické obyvatelstvo ze dvou milionů na tři, zvětší-li se také variabilní kapitál, vyplácený tomuto obyvatelstvu jako mzda, z dřívějších dvou milionů na tři, a stoupne-li naproti tomu konstantní kapitál ze 4 milionů na 15, vzroste za daných předpokladů (stálý pracovní den a stálá míra nadhodnoty) masa nadpráce, nadhodnoty o polovinu, o 50%, ze dvou milionů na tři. Ale i přes tento vzrůst absolutní masy nadpráce, a tudíž nadhodnoty o 50%, by poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu klesl ze 2 : 4 na 3 : 15, a poměr nadhodnoty k celkovému kapitálu by se jevil takto (v milionech):

I. 4c + 2v + 2m; K =   6, z' = 331/2%;
II. 15c + 3v + 3m; K = 18, z' = 162/3%;

Masa nadhodnoty sice o polovinu stoupla, ale míra zisku klesla na polovinu. Zisk je však jen nadhodnota, vzatá v poměru ke společenskému kapitálu, a masa zisku, jeho absolutní velikost, vzato ve společenském měřítku, se tudíž rovná absolutní velikosti nadhodnoty. Absolutní velikost zisku, jeho celková masa, by tedy o 50% vzrostla, přestože proti celkovému zálohovanému kapitálu neobyčejně klesla, čili přestože neobyčejně klesla všeobecná míra zisku. Počet dělníků, použitých kapitálem, tj. absolutní masa práce, kterou kapitál uvádí do pohybu, tedy absolutní masa nadpráce, kterou vssává, a tudíž i masa nadhodnoty, kterou vyrábí, to znamená i absolutní masa zisku, který vyrábí, může tedy vzrůstat, a to progresivně vzrůstat, přestože míra zisku progresivně klesá. A nejen může. Na základě kapitalistické výroby — nehledíme-li na přechodné kolísání — musí vzrůstat.

Proces kapitalistické výroby je v podstatě zároveň i procesem akumulace. Ukázali jsme, jak s pokrokem kapitalistické výroby masa hodnoty, kterou je nutno prostě reprodukovat, uchovat, se zvyšováním produktivity práce stoupá a roste, i když použitá pracovní síla zůstává nezměněna. Ale s rozvojem společenské produktivní síly práce roste ještě rychleji masa vyráběných užitných hodnot, jejichž část tvoří výrobní prostředky. A dodatečná práce, jejímž přivlastněním může být toto další bohatství znovu přeměněno v kapitál, nezávisí na hodnotě, nýbrž na mase těchto výrobních prostředků (včetně životních prostředků), protože dělník nemá v pracovním procesu co dělat s hodnotou, nýbrž s užitnou hodnotou výrobních prostředků. Akumulace kapitálu a s ní spojená koncentrace kapitálu je však sama materiálním prostředkem k zvyšování produktivní síly. Tento vzrůst výrobních prostředků však předpokládá vzrůst dělnického obyvatelstva, vytváření dělnického obyvatelstva, odpovídajícího dodatečnému kapitálu, ba dokonce vcelku neustále převyšujícího jeho potřeby, předpokládá tedy vznik nadbytku dělníků. Dočasný přebytek dodatečného kapitálu oproti dělnickému obyvatelstvu, které je pod jeho velením, by působil dvojím způsobem. Na jedné straně by zvyšováním mzdy, tj. zmirňováním zhoubných vlivů, které snižují přírůstek dělnictva, a usnadňováním sňatků pozvolna rozmnožoval dělnické obyvatelstvo. Na druhé straně by používáním metod, které vytvářejí relativní nadhodnotu (zavádění a zdokonalování strojů), vyvolával daleko rychleji umělé relativní přelidnění, které je zase samo — protože v kapitalistické výrobě bída plodí obyvatelstvo — pařeništěm skutečně rychlého rozmnožování obyvatelstva. Z povahy kapitalistického procesu akumulace — který je jen momentem kapitalistického výrobního procesu — tedy samo sebou vyplývá, že zvětšená masa výrobních prostředků, které mají být přeměněny v kapitál, bude mít vždy po ruce příslušně rozmnožené, ba přebytečné vykořisťovatelné dělnické obyvatelstvo. S pokrokem procesu výroby a akumulace musí tedy nuně vzrůstat masa přivlastnitelné a přivlastňované nadpráce, a proto musí vzrůstat i absolutní masa zisku přivlastňovaného společenským kapitálem. Ale tytéž zákony výroby a akumulace zvyšují s masou konstantního kapitálu i jeho hodnotu, a to progresivně rychleji než hodnotu variabilní části kapitálu, směňované za živou práci. Tak tedy působením týchž zákonů absolutní masa zisku ze společenského kapitálu roste, a míra zisku klesá.

Nepřihlížíme tu vůbec k tomu, že s pokrokem kapitalistické výroby a jemu odpovídajícím rozvojem produktivní síly společenské práce a rozmnožováním výrobních odvětví a tudíž i výrobků představuje stejná hodnotová veličina stále větší masu užitných hodnot a požitků.

Rozvoj kapitalistické výroby a akumulace podmiňuje pracovní procesy ve stále větším měřítku a tedy ve stále větších rozměrech, a v souvislosti s tím stále větší vklady kapitálu do každého jednotlivého podniku. Vzrůstající koncentrace kapitálů (provázená zároveň, třebaže v menší míře, vzrůstem počtu kapitalistů) je tedy jednou z materiálních podmínek kapitalistické výroby a akumulace i jedním z jejích výsledků. Ruku v ruce s tím dochází vzájemným působením k postupnému vyvlastňování stále většího počtu více či méně bezprostředních výrobců. To pro jednotlivé kapitalisty znamená, že velí stále větším dělnickým armádám (byť se jejich variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu sebevíc zmenšoval), že masa nadhodnoty, kterou si přivlastňují, a tudíž i masa zisku roste, třebaže a přestože míra zisku zároveň klesá. A tytéž příčiny, které soustředují masy dělnických armád pod velením jednotlivých kapitalistů, vyvolávají i vzrůst masy používaného fixního kapitálu i surovin a pomocných látek, a to relativně rychlejší růst než u masy používané živé práce.

Dále tu je třeba jen poznamenat, že při daném dělnickém obyvatelstvu, stoupá-li míra nadhodnoty — ať už prodlužováním nebo intensifikací pracovního dne, anebo tím, že v důsledku rozvoje produktivní síly práce klesá hodnota mzdy — masa nadhodnoty, a tudíž i absolutní masa zisku musí vzrůstat, přestože se variabilní kapitál proti konstantnímu relativně zmenšuje.

Týž rozvoj produktivní síly společenské práce, tytéž zákony, které se projevují v relativním poklesu variabilního kapitálu proti celkovému kapitálu a tedy v urychlené akumulaci, zatím co na druhé straně se akumulace svým zpětným účinkem stává východiskem dalšího rozvoje produktivní síly a dalšího relativního zmenšování variabilního kapitálu, týž rozvoj se, nehledě na chvilkové výkyvy, zračí ve stále rostoucím vzestupu používané celkové pracovní síly, ve stále větším vzrůstu absolutní masy nadhodnoty, a tudíž i zisku.

V jaké formě se musí projevovat tento dvojaký zákon, že z týchž příčin se míra zisku zmenšuje a zároveň absolutní masa zisku zvětšuje, zákon, který se zakládá na tom, že za daných podmínek přivlastňovaná masa nadpráce, a tedy i nadhodnoty roste, a že, bereme-li kapitál jako celek nebo jednotlivý kapitál jako pouhý kus celkového kapitálu, jsou zisk a nadhodnota identické veličiny?

Vezměme určitou část kapitálu, na př. 100, a vypočítejme z ní míru zisku. Dejme tomu, že toto 100 představuje průměrné složení celkového kapitálu, řekněme 80c + 20v. V druhém oddílu této knihy jsme viděli, že průměrná míra zisku v různých výrobních odvětvích není určena zvláštním složením kapitálu v každém jednotlivém odvětví, nýbrž jeho průměrným společenským složením. Zmenšuje-li se variabilní část relativně proti konstantní části, a tudíž proti celkovému kapitálu 100, klesá míra zisku, zmenšuje se relativní velikost nadhodnoty, tj. její poměr k hodnotě celého zálohovaného kapitálu 100, i když stupeň vykořisťování práce zůstává nezměněn, ba dokonce i když stoupá. Ale nezmenšuje se jen tato relativní velikost. Velikost nadhodnoty čili zisku, vssávaného celkovým kapitálem 100, klesá absolutně. Při míře nadhodnoty 100% vyrábí kapitál 60c + 40v masu nadhodnoty a tudíž i zisku = 40; kapitál 70c + 30v masu zisku 30; při kapitálu 80c + 20v klesá zisk na 20. Tento pokles se týká masy nadhodnoty, a tedy i masy zisku, a vyplývá z toho, že celkový kapitál 100 vyrábí méně nadhodnoty, a to proto, že uvádí do pohybu vůbec méně živé práce, a při nezměněném stupni vykořisťování i méně nadpráce. Vezmeme-li za jednotku míry, kterou měříme nadhodnotu, nějakou část společenského kapitálu, tedy kapitálu průměrného společenského složení — jak se to dělá při každém vypočítávání zisku — je vůbec relativní pokles nadhodnoty a její absolutní pokles identický. V hořejších případech klesá míra zisku ze 40% na 30% a na 20%. Protože ve skutečnosti klesá masa nadhodnoty, a tedy i zisku, vyrobená týmž kapitálem, absolutně ze 40 na 30 a na 20. Protože velikost hodnoty kapitálu, s kterým se nadhodnota poměřuje, je dána, totiž = 100, může klesání poměru nadhodnoty k této neměnné veličině být jen jiným výrazem zmenšování absolutní velikosti nadhodnoty a zisku. Ve skutečnosti je to tautologie. Ale to, že toto zmenšování nastává, vyplývá, jak jsme již dokázali, z povahy vývoje kapitalistického výrobního procesu.

Na druhé straně však tytéž příčiny, které způsobují absolutní zmenšování nadhodnoty, tedy i zisku z daného kapitálu a tudíž i míry zisku, vypočítané v procentech, vyvolávají růst absolutní masy nadhodnoty, a tudíž zisku, přivlastňovaného společenským kapitálem (tj. souhrnem kapitalistů). Jak se to však musí jevit, jak se to jedině může jevit, či které podmínky tento zdánlivý rozpor předpokládá?

Je-li každá alikvotní část = 100 společenského kapitálu, a tudíž každých 100 kapitálu průměrného společenského složení danou veličinou, a je-li tedy u ní snižování míry zisku provázeno zmenšováním absolutní velikosti zisku, právě protože je tu kapitál, s nímž se poměřuje, stálou veličinou, je naproti tomu velikost celého společenského kapitálu, jakož i kapitálu, který mají v rukou jednotliví kapitalisté, veličinou proměnnou, která se, má-li odpovídat předpokládaným podmínkám, musí měnit nepřímo úměrně tomu, jak se zmenšuje její variabilní část.

V dřívějším příkladu při procentním složení kapitálu 60c + 40v, byla nadhodnota čili zisk z něho 40, a tudíž míra zisku 40%. Dejme tomu, že by se celkový kapitál při tomto složení rovnal milionu. Tu by celková nadhodnota, a tedy celkový zisk činil 400.000. Jestliže pak později bude složení kapitálu = 80c + 20v, bude nadhodnota čili zisk při nezměněném stupni vykořisťování práce na každých 100 = 20. Jestliže však, jak jsme dokázali, nadhodnota čili zisk co do své absolutní masy roste, přestože se míra zisku takto snižuje čili přestože se každou stovkou kapitálu vyrábí méně nadhodnoty — jestliže roste na př. ze 400.000 na 440.000 — je to možné jen proto, že celkový kapitál, který se utvořil zároveň s tímto novým složením, vzrostl na 2,200.000. Masa celkového kapitálu uvedeného do pohybu vzrostla o 120%, kdežto míra zisku klesla o 50%. Kdyby se byl kapitál jen zdvojnásobil, byl by mohl vytvořit při míře zisku 20% jen tutéž masu nadhodnoty a zisku jako starý kapitál 1,000.000 při míře zisku 40%. Kdyby byl kapitál vzrostl méně než dvojnásob, byl by vyrobil méně nadhodnoty čili zisku než dříve kapitál 1,000.000, který by byl musel, aby zvýšil svou nadhodnotu ze 400.000 na 440.000, při svém dřívějším složení vzrůst z l,000.000 jen na 1,100.000.

Projevuje se tu již dříve vyvozený zákon, že s relativním zmenšováním variabilního kapitálu, tedy s rozvojem společenské produktivní síly práce, je k tomu, aby se uvedlo do pohybu totéž množství pracovní síly a aby se pohltila táž masa nadpráce, zapotřebí stále větší masy celkového kapitálu. A proto tou měrou, jak se rozvíjí kapitalistická výroba, roste i možnost vzniku relativně přebytečného dělnického obyvatelstva, ne proto, že se produktivní síla společenské práce zmenšuje, nýbrž proto, že se zvětšuje, tj. ne pro absolutní nepoměr mezi prací a životními prostředky nebo prostředky k výrobě těchto životních prostředků, nýbrž pro nepoměr, vyplývající z kapitalistického vykořisťování práce, nepoměr mezi progresivním růstem kapitálu a jeho relativně klesající potřebou zvětšujícího se počtu obyvatelstva.

Klesne-li míra zisku o 50%, klesne na polovinu. Má-li tedy masa zisku zůstat stejná, musí se kapitál zdvojnásobit. Aby masa zisku zůstala při klesající míře zisku stejná, musí se násobitel, který udává vzrůst celkového kapitálu, rovnat děliteli, který udává pokles míry zisku. Klesne-li míra zisku ze 40 na 20, musí celkový kapitál, má-li výsledek zůstat týž, naopak vzrůst v poměru 20 : 40. Kdyby míra zisku klesla ze 40 na 8, musel by kapitál vzrůst v poměru 8 : 40, tj. pětinásobně. Kapitál 1,000.000 při 40% vyrábí 400.000 a kapitál 5,000.000 při 8% vyrábí rovněž 400.000. Tak musí kapitál vzrůstat, má-li výsledek zůstat týž. Má-li však být výsledek větší, musí kapitál vzrůstat rychleji, než klesá míra zisku. Jinak řečeno: aby variabilní součást celkového kapitálu nezůstávala pouze absolutně stejná, nýbrž aby abslutně stoupala, přestože procento, které tvoří v celkovém kapitálu, klesá, musí celkový kapitál vzrůstat rychleji, než klesá procento variabilního kapitálu. Musí vzrůstat tak, aby při jeho novém složení nebylo na nákup pracovní síly zapotřebí jen staré variabilní části kapitálu, nýbrž ještě o něco více. Klesne-li variabilní část kapitálu = 100 ze 40 na 20, musí celkový kapitál stoupnout na více než 200, aby bylo možno použít většího variabilního kapitálu než 40.

I kdyby vykořisťovaná masa dělnického obyvatelstva zůstala stálá a zvýšila se jen délka a intensita pracovního dne, musela by vzrůst masa použitého kapitálu, ježto musí vzrůst už proto, aby se při změněném složení kapitálu mohlo používat stejné masy práce při starých poměrech vykořisťování.

Týž rozvoj společenské produktivní síly práce se tedy s pokrokem kapitalistického výrobního způsobu projevuje na jedné straně v tendenci k ustavičnému poklesu míry zisku, a na druhé straně v ustavičném vzrůstu absolutní masy přivlastňované nadhodnoty čili zisku; takže vcelku relativnímu zmenšování variabilního kapitálu a zisku odpovídá jejich absolutní zvětšování. Tento dvojí účinek, jak jsme ukázali, se může projevit jen v tom, že celkový kapitál roste progresivně rychleji, než klesá míra zisku. Aby bylo při vyšším složení kapitálu čili při relativně rychlejším růstu konstantního kapitálu možno použít absolutně vzrostlého variabilního kapitálu, musí celkový kapitál vzrůstat nejen úměrně s vyšším složením, nýbrž ještě rychleji. Z toho vyplývá, že čím více se rozvíjí kapitalistický výrobní způsob, tím je zapotřebí stále většího množství kapitálu, aby se zaměstnala táž a tím spíše rostoucí pracovní síla.

Stoupající produktivní síla práce vytváří tedy na kapitalistické základně nutně trvalý zdánlivý nadbytek dělnictva. Tvoří-li variabilní kapitál jen šestinu celkového kapitálu místo dřívější poloviny, musí se celkový kapitál ztrojnásobit, má-li zaměstnat tutéž pracovní sílu; má-li se však zaměstnat dvojnásobná pracovní síla, musí se celkový kapitál zešestinásobit.

Dosavadní politická ekonomie, která nedovedla vysvětlit zákon klesající míry zisku, poukazovala na stoupající masu zisku, na vzrůst absolutní velikosti zisku jednotlivých kapitalistů a celého společenského kapitálu jako na něco, co má být útěchou, ale i tato útěcha se zakládá na pouhých frázích a možnostech.

Že masu zisku určují dva činitelé, předně míra zisku a za druhé masa kapitálu, jehož se používá, aby se této míry zisku dosáhlo, to je jen tautologie. Že tudíž masa zisku může eventuálně vzrůstat, přestože míra zisku zároveň klesá, to je jen výraz této tautologie, kterým se nedostaneme ani o krok dále, protože je možné i to, že kapitál vzrůstá, aniž vzrůstá masa zisku, a že dokonce může vzrůstat i tehdy, když masa zisku klesá. 100 při 25% dává 25, 400 při 5% dává jen 20[35]. Jestliže však tytéž příčiny, které působí pokles míry zisku, podporují akumulaci, tj. tvorbu dalšího kapitálu, a jestliže každý další kapitál uvádí do pohybu další práci a vyrábí další nadhodnotu, jestliže na druhé straně pouhý pokles míry zisku už předpokládá to, že vzrostl konstantní kapitál a s ním veškerý dosavadní kapitál, přestává celý tento proces být záhadný. Později uvidíme, jak se záměrně falšují výpočty, aby se utajilo, že masa zisku může vzrůstat i při poklesu míry zisku.

Ukázali jsme, jak tytéž příčiny, které vyvolávají sestupňou tendenci všeobecné míry zisku, podmiňují zrychlenou akumulaci kapitálu a tím i vzrůst absolutní velikosti čili celkové masy nadpráce (nadhodnoty, zisku), kterou si kapitál přivlastňuje. V konkurenci, a tudíž i ve vědomí jejích agentů se jeví všechno na ruby; tak i tento zákon — mám na mysli tuto vnitřní a nutnou souvislost mezi dvěma jevy, které si zdánlivě odporují. Je jasné, že při proporcích, které jsou uvedeny výše, dosáhne kapitalista, který disponuje velkým kapitálem, větší masy zisku než malý kapitalista, který dosahuje zdánlivě vysokých zisků. I při nejpovrchnějším pozorování konkurence je dále vidět, že chce-li větší kapitalista za určitých okolností., např. v době krise, urvat místo na trhu, vytlačit menší kapitalisty, pak toho prakticky využije, tj. sníží úmyslně svou míru zisku, aby vystrnadil menší kapitalisty. Zejména u obchodního kapitálu, o němž pohovoříme obšírněji později, se setkáváme s jevy, podle nichž se zdá, že pokles zisku je vyvoláván rozšiřováním podniku a tím i kapitálu. Skutečně vědeckou formulaci místo tohoto nesprávného pojetí uvedeme později. Podobné povrchní názory vznikají z toho, že se porovnávají míry zisku, kterých se dosahuje v jednotlivých odvětvích podnikání podle toho, zda podléhají režimu svobodné konkurence nebo monopolu. Vrcholně mělkou představu, jakou o tom mají agenti konkurence, najdeme u našeho Roschera, totiž že prý toto snižování míry zisku je „moudřejší a lidštější“. Zmenšování míry zisku se tu líčí jako následek zvětšování kapitálu a na tom založeného výpočtu kapitalistů, že při menší míře zisku budou shrabovat větší masu zisku. To všechno (až na to, co najdeme u A. Smitha, ale o tom později) se zakládá na úplném nepochopení toho, co vůbec všeobecná míra zisku je, a na primitivní představě, že se ceny opravdu určují tím, že se ke skutečné hodnotě zboží připočte více méně libovolná částka zisku. Tyto představy jsou sice značně primitivní, ale jsou nutným důsledkem toho, že imanentní zákony kapitalistické výroby se v konkurenci jeví převráceně.

*

Zákon, že pokles míry zisku vyvolaný rozvojem produktivní síly je provázen zvětšením masy zisku, se projevuje i v tom, že pokles cen zboží vyráběných kapitálem je provázen relativním zvětšením masy zisku, která je ve zboží obsažena a realisuje se jeho prodejem.

Protože rozvoj produktivní síly a jemu odpovídající vyšší složení kapitálu uvádí do pohybu stále větší množství výrobních prostředků stále menším množstvím práce, pohlcuje každý alikvotní díl celkového produktu, každé jednotlivé zboží nebo každé určité jednotlivé množství zboží, které je jednotkou míry pro celou masu vyrobeného zboží, méně živé práce a kromě toho obsahuje méně zpředmětněné práce, jak pokud jde o nahrazení opotřebované části fixního kapitálu, tak pokud jde o spotřebované suroviny a pomocné látky. Každá jednotka zboží tedy obsahuje menší sumu práce, jak zpředmětněné ve výrobních prostředcích, tak nově přidané během výroby. Proto cena jednotky zboží klesá. Přesto se masa zisku obsažená v každé jednotce zboží může zvětšovat, roste-li míra absolutní nebo relativní nadhodnoty. Zboží obsahuje méně nově přidané práce, ale její neplacená část se ve srovnání s placenou částí zvětšuje. Děje se to však jen v určitých mezích. S tím, jak se s rozvojem výroby neobyčejně rychle absolutně zmenšuje suma živé práce, nově přidávané ke každé jednotce zboží, zmenšuje se absolutně i masa neplacené práce obsažené ve zboží, i když relativně, v poměru k placené části, sebevíc roste. Přestože míra nadhodnoty roste, masa zisku připadající na každou jednotku zboží se s rozvojem produktivní síly práce značně zmenšuje; a toto zmenšování, právě tak jako pokles míry zisku se jen zpomaluje zlevňováním prvků konstantního kapitálu a ostatními okolnostmi, které jsme uvedli v prvním oddílu této knihy a které zvyšují míru zisku při nezměněné, a dokonce i při klesající míře nadhodnoty.

To, že cena jednotlivých zboží, z jejichž souhrnu se skládá celkový výrobek kapitálu, klesá, znamená pouze, že se dané množství práce realisuje ve větší mase zboží, že tedy každý kus zboží obsahuje méně práce než dříve. Je tomu tak i tehdy, když cena některé části konstantního kapitálu, surovin aj. stoupá. Až na jednotlivé případy (např. jestliže produktivní síla práce zlevňuje rovnoměrně všechny prvky konstantního i variabilního kapitálu) bude míra zisku klesat, přestože míra nadhodnoty bude vyšší, 1) protože i větší neplacená část menšího celkového úhrnu nově přidané práce je menší, než byla menší neplacená část poměrně většího celkového úhrnu, a 2) protože vyšší složení kapitálu se v jednotlivém zboží projevuje v tom, že ta část hodnoty zboží, v níž se zračí vůbec nově přidaná práce, se zmenšuje proti té části hodnoty, která se zračí v surovinách, pomocných látkách a v opotřebování fixního kapitálu. Takováto změna v poměru různých součástí ceny jednotlivého zboží, zmenšování části ceny, v níž se zračí nově přidaná živá práce, a zvětšování části ceny, v níž se zračí dříve zpředmětněná práce — je formou, v níž se v ceně jednotlivého zboží projevuje zmenšení variabilního kapitálu proti konstantnímu. Jak je toto zmenšení absolutní pro kapitál dané velikosti, na př. 100, tak je absolutní i pro každé jednotlivé zboží jako alikvotní část reprodukovaného kapitálu. Kdyby se však míra zisku vypočítávala jen z prvků ceny jednotlivého zboží, vypadala by jinak, než jaká skutečně je. A to z těchto důvodů:

{Míra zisku se vypočítává z celkového použitého kapitálu, ale za určitou dobu, fakticky za rok. Poměr ročně vyrobené a realisované nadhodnoty čili zisku k celkovému kapitálu, vyjádřený v procentech, je míra zisku. Nemusí se tedy rovnat míře zisku, při jejímž výpočtu se nebere za základ rok, nýbrž období obratu toho kterého kapitálu; jen tehdy, obrátí-li se tento kapitál právě jednou za rok, se obě míry kryjí.

Na druhé straně je zisk, jehož se dosáhne za rok, jen souhrnem zisků ze zboží, která byla za tento rok vyrobena a prodána. Budeme-li pak vypočítávat zisk z ceny nákladů na zboží, dostaneme míru zisku = z/k, kde z je zisk realisovaný za rok, a k — úhrn cen nákladů na zboží vyrobená a prodaná za tutéž dobu. Je zřejmé, že tato míra zisku z/k se může krýt se skutečnou mírou zisku z/K, s masou zisku dělenou celkovým kapitálem, jen tehdy, jestliže k = K, tj. jestliže se kapitál obrátí právě jednou za rok.

Vezměme tři různé stavy některého průmyslového kapitálu.

I. Kapitál 8000 liber št. vyrobí a prodá ročně 5000 kusů zboží, po 30 šilincích kus, má tedy roční obrat 7500 liber št. Z každého kusu zboží má zisk 10 šilinků = 2500 liber št. ročně. V každém kusu tedy vězí 20 šilinků zálohovaného kapitálu a 10 šilinků zisku, míra zisku z každého kusu tedy činí 10/20 = 50%. Na obrátivší se částku 7500 liber št. připadá 5000 liber št. zálohovaného kapitálu a 2500 liber št. zisku; míra zisku z každého obratu, z/k, je rovněž 50%. Naproti tomu míra zisku vypočítaná z celkového kapitálu z/K = 2500/8000 = 311/4%.

II. Dejme tomu, že kapitál stoupne na 10.000 liber št. Připusťme, že díky zvýšené produktivní síle práce je s to vyrábět ročně 10,000 kusů zboží při ceně nákladů 20 šilinků na kus. Prodává je se ziskem 4 šilinků; tedy po 24 šilincích kus. Pak je cena ročního výrobku 12.000 liber št., z toho je 10.000 liber št. zálohovaný kapitál a 2000 liber št. zisk. z/k na kus = 4/20‚ pro roční obrat = 2000/10.000‚ tedy v obou případech = 20%, a protože se celkový kapitál rovná úhrnu cen nákladů, totiž 10.000 liber št., je i z/K, skutečná míra zisku, tentokrát 20%.

III. Dejme tomu, že se kapitál při stále vzrůstající produktivní síle práce zvětší na 15.000 liber št. a vyrábí nyní ročně 30.000 kusů zboží při ceně nákladů 13 šilinků na kus, při čemž se každý kus prodává se ziskem 2 šilinků, tedy za 15 šilinků. Roční obrat je tedy = 15 šilinků x 30.000 = 22.500 liber št., z nichž 19.500 připadá na zálohovaný kapitál a 3000 liber št. činí zisk. z/k je tedy 2/13 = 3000/19.500 = 155/13%. Naproti tomu z/K = 3000/15.000 = 20%.

Vidíme tedy, že jen v případě II, kde se obrátivší se kapitálová hodnota rovná celkovému kapitálu, je míra zisku z kusu zboží nebo z úhrnu jednoho obratu stejná jako míra zisku vypočítaná z celkového kapitálu. V případě I, kde je úhrn jednoho obratu menší než celkový kapitál, je míra zisku vypočítaná z ceny nákladů na zboží vyšší: v případě III, kde je celkový kapitál menší než úhrn jednoho obratu, je nižší než skutečná míra zisku vypočítaná z celkového kapitálu. To platí všeobecně.

V obchodní praxi se obrat obvykle vypočítává nepřesně. Předpokládá se, že se kapitál jednou obrátil, jakmile úhrn realisovaných cen zboží dosáhne úhrnu celkového použitého kapitálu. Ale kapitál může dokončit celý obrat jen tehdy, jestliže se úhrn cen nákladů realisovaného zboží rovná úhrnu celkového kapitálu. — B. E.}

Zde se opět ukazuje, jak je při kapitalistické výrobě důležité nezkoumat jednotlivé zboží nebo zbožní produkt vyrobený za určitou dobu isolovaně sám o sobě, jako pouhé zboží, nýbrž zkoumat je jako produkt zálohovaného kapitálu a v poměru k celkovému kapitálu, který toto zboží vyrábí.

Ačkoli se míra zisku musí vypočítávat tak, že se masa vyrobené a realisované nadhodnoty nepoměřuje jen se spotřebovanou částí kapitálu, která se znovu objevuje ve zboží, nýbrž s touto částí plus s nespotřebovanou, ale použitou a ve výrobě dále sloužící částí kapitálu, může se masa zisku přesto rovnat jen mase zisku čili nadhodnoty, která je obsažena ve zboží samém a bude realisována jeho prodejem.

Zvyšuje-li se produktivita průmyslu, cena jednotlivého zboží klesá. Je v něm obsaženo méně práce, zaplacené i nezaplacené. Dejme tomu, že táž práce vyrábí např. třikrát více výrobků; na jednotlivý výrobek pak připadá o 2/3 méně práce. A protože zisk může tvořit jen část této masy práce obsažené v každém jednotlivém zboží, musí se masa zisku připadající na jednotku zboží zmenšovat, a to v určitých mezích i tehdy, jestliže se míra nadhodnoty zvyšuje. V každém případě masa zisku z celkového výrobku neklesá pod původní masu zisku, jakmile kapitál používá při stejném stupni vykořisťování téhož počtu dělníků jako dříve. (To se může stát i tehdy, používá-li se méně dělníků při zvýšeném stupni vykořisťování.) Neboť tou měrou, jak se zmenšuje masa zisku připadající na jednotlivý výrobek, zvětšuje se počet těchto výrobků. Masa zisku zůstává táž, jenže se jinak rozděluje na souhrn zboží; tím se však nemění nic na tom, jak se množství hodnoty, vytvořené nově přidanou prací, rozděluje mezi dělníky a kapitalisty. Masa zisku může růst jen tehdy, když při použití téže masy práce roste neplacená nadpráce, nebo tehdy, když při nezměněném stupni vykořisťování práce stoupá počet dělníků. Anebo když dochází k obojímu. Ve všech těchto případech — při nichž se však podle našeho předpokladu předpokládá růst konstantního kapitálu proti variabilnímu a růst velikosti celkového použitého kapitálu — obsahuje jednotka zboží méně masy zisku a míra zisku klesá, a to i počítáno na jednotku zboží; dané množství přidané práce se zračí ve větším množství zboží; cena jednotlivého zboží klesá. Abstraktně vzato, klesá-li cena jednotlivého zboží, protože se zvýšila produktivní síla práce, a vzrůstá-li tudíž zároveň počet tohoto levnějšího zboží, může míra zisku zůstat táž, např. kdyby zvýšení produktivní síly působilo stejně a současně na všechny součásti zboží, takže by celková cena zboží klesala tou měrou, jak by se zvyšovala produktivita práce, a přitom by vzájemný poměr různých součástí ceny zboží zůstával týž. Míra zisku by mohla dokonce stoupnout, kdyby se zvýšením míry nadhodnoty bylo spojeno podstatné snížení hodnoty prvků konstantního a zejména fixního kapitálu. Ale ve skutečnosti, jak jsme už viděli, míra zisku trvale klesá. V žádném případě nelze z pouhého poklesu ceny jednotlivého zboží činit závěr o míře zisku. Záleží hlavně na tom, jak velká je celková suma kapitálu, který se účastní výroby tohoto zboží. Nechť např. cena lokte tkaniny klesne ze 3 šilinků na 12/3 šilinku; víme-li, že před poklesem ceny v ní bylo za 12/3 šilinku konstantního kapitálu, příze aj., 2/3 šilinku mzdy a 2/3 šilinku zisku, a po poklesu ceny v ní je za 1 šilink konstantního kapitálu, 1/3 šilínku mzdy a 1/3 šilinku zisku, nevíme ještě, zda míra zisku zůstala stejná nebo ne. To závisí na tom, zda vzrostl a o kolik vzrostl celkový zálohovaný kapitál a o kolik více loktů vyrábí za danou dobu.

Jev, vyplývající z povahy kapitalistického výrobního způsobu, totiž to, že při rostoucí produktivitě práce cena jednotlivého zboží nebo daného množství zboží klesá, že počet zboží stoupá, že masa zisku připadající na jednotlivé zboží a míra zisku připadající na souhrn zboží klesá, že však masa zisku z celkového souhrnu zboží stoupá, tento jev se na povrchu projevuje jen tak, že klesá masa zisku připadající na jednotlivé zboží, že klesá jeho cena, že se zvětšuje masa zisku ze zvýšeného celkového počtu zboží, vyrobeného celkovým kapitálem společnosti nebo i jednotlivým kapitalistou. To se pak chápe tak, že se kapitalista dobrovolně spokojuje s menším ziskem z jednotlivého zboží, ale vynahrazuje si to tím, že vyrábí větší množství zboží. Toto pojetí se zakládá na představě o zisku jako zisku ze zcizení (profit upon alienation), která je převzata z nazírání obchodního kapitálu.

Dříve, ve čtvrtém a sedmém oddílu první knihy, jsme viděli, že masa zboží, vzrůstající s produktivní silou práce, a zlevňování jednotlivého zboží jako takové (pokud tato zboží nespoluurčují cenu pracovní síly) se nedotýká poměru mezi placenou a neplacenou prací v jednotlivém zboží, přestože jeho cena klesá.

Protože v konkurenci se všechno jeví klamně, převráceně, může si jednotlivý kapitalista namlouvat: 1) že zlevňováním ceny zboží snižuje svůj zisk z jednotlivého zboží, ale dosahuje většího zisku tím, že prodává větší masu zboží; 2) že stanoví cenu jednotlivého zboží a násobením určuje cenu celého produktu, kdežto původní proces je procesem dělení (viz knihu I, kap. X, str. 281 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde]) a násobení je na místě jen jako druhá etapa, která toto dělení předpokládá. Vulgární ekonom nedělá ve skutečnosti nic jiného, než že svérázné představy kapitalistů, kteří jsou v zajetí konkurence, překládá do zdánlivě theoretičtější, zevšeobecňující řeči a moří se s tím, aby zdůvodnil správnost těchto představ.

Pokles cen zboží a zvětšování masy zisku ze vzrůstající masy zlevněného zboží je fakticky jen jiný výraz zákqna klesající míry zisku při současném zvětšování masy zisku.

Zkoumání, jak dalece může být pokles míry zisku provázen vzestupem cen, sem nepatří, stejně jako sem nepatří to, co jsme probrali již dříve (kniha I, str. 280—281 [K. Marx: „Kapitál“, díl I, viz výše]), když jsme mluvili o relativní nadhodnotě. Kapitalista, který používá zdokonalených, ale dosud ne všeobecně rozšířených výrobních metod, prodává pod tržní cenou, ale nad svou individuální výrobní cenou; tak se pro něho míra zisku zvyšuje, dokud ji nevyrovná konkurence; v tomto období vyrovnávání nastává druhá nutnost — růst vynaloženého kapitálu; podle toho, jak tento kapitál vzrostl, bude kapitalista za nových podmínek s to dát práci buď části dříve zaměstnaných dělníků, nebo dokonce všem, nebo i více dělníkům než dříve, bude tedy s to vyrábět tutéž nebo vyšší masu zisku.

__________________________________

Poznámky:

35 „Očekávali bychom také, že i když se míra zisku z kapitálu akumulací kapitálu v zemědělství a vzestupem mezd zmenšuje, přesto celková suma zisku roste. Tak předpokládáme-li, že se akumulací každých nových 100.000 liber št. bude míra zisku stále zmenšovat, klesat z 20% na 19, 18 a 17%, očekávali bychom, že celková suma zisku, který tito majitelé kapitálu budou jeden po druhém dostávat, bude stále stoupat; že bude větší, bude-li kapitál 200.000 liber št., než když je 100.000 liber št.; ještě větší, bude-li 300.000 liber št. atd.; tj. že bude stoupat při každém vzrůstu kapitálu, třebaže ne tak rychle. Ale tento vzestup je skutečný jen pro určité období; tak 19% ze 200.000 liber št. je víc než 20% ze 100.000 liber št.; 18% ze 300.000 liber št. je opět víc než 19% z 200.000 liber št.; ale jakmile kapitál vzroste akumulací na velkou sumu a zisk klesne, další akumulace sumu zisku zmenšuje. Tak předpokládáme-li, že akumulace dosáhla 1,000.000 liber št. a zisk 7%, bude celková suma zisku 70.000 liber št.; přidá-li se pak k tomuto milionu ještě 100.000 a zisk klesne na 6%, dostanou majitelé kapitálu 66.000 čili o 4000 méně, třebaže celý kapitál vzrostl z 1,000.000 na 1,100.000.“ Ricardo. [„On the Principles of Political Economy“, kap. VI.] (Works, vyd. MacCulloch, 1852, str. 68—69.) Předpokládá se tu fakticky, že kapitál vzroste z 1,000.000 na 1,100.000, tj. o 10%, kdežto míra zisku klesne ze 7 na 6, t. j. o 142/7%. Hinc illae lacrimae [Proto ty slzy].

‹— Kapitál III. díl – kapitola XII.| Kapitál III. díl – Obsah| Kapitál III. díl – kapitola XIV. —›