Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola devatenáctá

Peněžně obchodní kapitál

Čistě technické pohyby, které peníze vykonávají v procesu oběhu průmyslového kapitálu, a jak nyní můžeme dodat, zbožně obchodního kapitálu (protože ten přejímá část pohybu průmyslového kapitálu v oběhu a vykonává jej jako svůj vlastní, sobě vlastní pohyb) — tyto pohyby osamostatněné ve funkci zvláštního kapitálu, který vykonává je a jenom je jako operace vlastní výhradně jemu, přeměňují tento kapitál v peněžně obchodní kapitál. Část průmyslového kapitálu, a přesněji řečeno, i zbožně obchodního kapitálu je neustále v peněžní formě nejen jako peněžní kapitál vůbec, nýbrž jako peněžní kapitál plnící tyto technické funkce. Od celkového kapitálu se oddělí a osamostatní ve formě peněžního kapitálu určitá část, jejíž kapitalistická funkce záleží výhradně v tom, že vykonává tyto operace pro celou třídu průmyslových a obchodních kapitalistů. Jako u zbožně obchodního kapitálu, tak se i zde od průmyslového kapitálu, který je v podobě peněžního kapitálu v procesu oběhu, odděluje určitá část a vykonává tyto operace reprodukčního procesu pro celý zbývající kapitál. Pohyby tohoto peněžního kapitálu jsou tedy opět jen pohyby osamostatněné části průmyslového kapitálu probíhajícího procesem své reprodukce.

Jen tehdy a potud, jestliže a pokud se kapitál vkládá po prvé — a tak je tomu i při akumulaci — jeví se kapitál v peněžní formě jako výchozí a konečný bod pohybu. Ale pro každý kapitál, který už je ve svém procesu, jeví se výchozí i konečný bod jen jako průchozí bod. Pokud průmyslový kapitál od chvíle, kdy vyjde ze sféry výroby, do chvíle, kdy do ní znovu vstupuje, musí projít metamorfosou Z' — P — Z, potud je P, jak se to ukázalo už u prostého zbožního oběhu, skutečně konečným výsledkem jedné fáze metamorfosy jen proto, aby se mohlo stát východiskem protikladné fáze, která ji doplňuje. A ačkoli pro obchodní kapitál má Z — P průmyslového kapitálu vždy podobu P — Z — P, je přesto i pro něj, jakmile začne fungovat, skutečný proces ustavičně Z — P — Z. Obchodní kapitál však prochází akty Z — P a P — Z současně. Tj. nejenže jeden kapitál je ve stadiu Z — P, zatím co druhý je ve stadiu P — Z, ale týž kapitál — protože výrobní proces je nepřetržitý — současně neustále kupuje a prodává; je neustále zároveň v obou stadiích. Zatím co jedna jeho část se přeměňuje v peníze, aby se později přeměnila opět ve zboží, přeměňuje se zároveň druhá část ve zboží, aby se pak opět přeměnila v peníze.

Zda při tom peníze fungují jako oběživo nebo jako platidlo, to závisí na formě směny zboží. V obou případech musí kapitalista neustále mnoha osobám vyplácet peníze a od mnoha osob neustále peníze dostávat. Tato čistě technická operace výplaty peněz a příjmu peněz představuje sama o sobě práci, která, pokud peníze fungují jako platidlo, nutně vyžaduje bilancování, vyrovnávání plateb. Tato práce představuje oběhový náklad, není to práce hodnototvorná. Zkracuje se tím, že ji vykonává zvláštní skupina agentů nebo kapitalistů pro celou zbývající třídu kapitalistů.

Určitá část kapitálu musí být neustále pohotově jako poklad, jako potenciální peněžní kapitál: reserva kupních prostředků, reserva platidel, nezaměstnaný kapitál, čekající v peněžní formě na své použití; a část kapitálu se v této formě neustále vrací. Kromě přijímání peněz, jejich vyplácení a účetnictví to vyvolává nutnost uschovávat poklad, což je opět zvláštní operace. Poklad se tedy vlastně neustále rozpouští na oběživo a platidlo a znovu se vytváří z peněz získaných prodejem a ze splatných plateb; tento neustálý pohyb části kapitálu existující jako peníze, pohyb oddělený od vlastní funkce kapitálu, tato čistě technická operace způsobuje zvláštní práci a náklady — oběhové náklady.

Dělba práce vede k tomu, že tyto technické operace, podmíněné funkcemi kapitálu, vykonává, pokud to je možné, pro celou třídu kapitalistů zvláštní skupina agentů nebo kapitalistů jako své výhradní funkce, čili že se tyto funkce soustřeďují v jejich rukou. Je to zde, jako u obchodního kapitálu, dělba práce v dvojím smyslu. Stává se to zvláštní činností, a protože se to jako zvláštní činnost vykonává pro peněžní mechanismus celé třídy, soustřeďuje se to, provozuje se to ve velkém měřítku; a zde opět dochází k dělbě práce uvnitř této zvláštní činnosti jak tím, že se tato činnost štěpí na různá na sobě nezávislá odvětví, tak tím, že se v každém z těchto odvětví vytváří dílna (velké kanceláře, množství účetních a pokladníků, dalekosáhlá dělba práce). Pokud jsou vyplácení peněz, jejich příjem, vyrovnávání bilancí, vedení běžných účtů, úschova peněz aj. odděleny od aktů, které vyžadují tyto technické operace, stává se kapitál zálohovaný na tyto funkce peněžně obchodním kapitálem.

Různé operace, jejichž osamostatněním ve zvláštní činnost vzniká obchod s penězi, vyplývají z různých určení peněz samých a z jejich funkcí, které tedy musí plnit i kapitál ve formě peněžního kapitálu.

Už dříve jsem poukázal na to, že se peníze vůbec původně vyvíjejí při směně výrobků mezi různými společenskými celky.[43]

Obchod s penězi, obchod s peněžním zbožím, se proto vyvíjí především z mezinárodního styku. Jakmile v různých zemích existují zvláštní mince, musí obchodníci, kteří nakupují v cizích zemích, vyměňovat mince své země za místní mince a naopak, anebo vyměňovat různé mince za neražené čisté stříbro nebo zlato jako světové peníze. Odtud směnárenství, které je třeba považovat za jeden z přirozených základů moderního obchodu s penězi.[44] Z něho se vyvinuly směnné banky, kde stříbro (nebo zlato) na rozdíl od běžné mince funguje jako světové peníze — nyní jako bankovní peníze nebo obchodní peníze. Směnečný obchod, pokud spočíval v tom, že směnárník jedné země vydal cestujícímu platební příkaz pro směnárníka jiné země, vyvinul se již v Římě a Řecku z vlastního směnárenství.

Obchod se zlatem a stříbrem jako zbožím (jako surovinami, z nichž se zhotovují přepychové předměty) tvoří přirozenou základnu obchodu s pruty drahých kovů (bullion trade) čili obchodu, který zprostředkovává funkce peněz jako světových peněz. Tyto funkce, jak jsme vyložili dříve (kniha I, kap. III, 3, c), jsou dvojí: peníze komíhají sem a tam mezi sférami oběhu různých národů, aby se vyrovnaly mezinárodní platby, a při stěhování kapitálu z místa na místo, aby se zúročil; vedle toho proudí od zdrojů těžby drahých kovů, rozlévají se po světovém trhu a těžba se rozděluje mezi různé sféry národního oběhu. V Anglii ještě po převážnou část XVII. století plnili funkci bankéřů zlatníci. Jak se vyrovnávání mezinárodních plateb vyvíjí dále ve směnečný obchod a j., toho si tu prozatím vůbec nevšímáme, stejně jako všeho toho, co se týká obchodu s cennými papíry, stručně řečeno všech zvláštních forem úvěrnictví, které nás tu prozatím nezajímá.

Jako světové peníze shazují se sebe národní peníze svůj lokální charakter; peníze jedné země se vyjadřují v penězích druhé země, a tak se všechny převádějí na svůj obsah ve zlatě nebo stříbře, kdežto zlato a stříbro jako dvě zboží, která obíhají jako světové peníze, se musí zároveň převádět na vzájemný poměr svých hodnot, který se stále mění. Ze zprostředkování těchto operací si dělá zvláštní zaměstnání peněžník. Směnárenství a obchod s pruty jsou tak nejpůvodnějšími formami obchodu s penězi a vyvěrají z dvojích funkcí peněz: jako místních mincí a jako světových peněz.

Z kapitalistického výrobního procesu, jako z obchodu vůbec, i za předkapitalistického způsobu výroby vyplývá:

Za prvé: hromadění peněz jako pokladu, tj. nyní jako části kapitálu, která musí být stále po ruce v peněžní formě jako reservní fond platidel a kupních prostředků. To je první forma pokladu, v níž se poklad znovu objevuje za kapitalistického způsobu výroby a v níž se vůbec tvoří při vývoji obchodního kapitálu alespoň u tohoto kapitálu. Obojí platí jak pro vnitřní, tak pro mezinárodní oběh. Tento poklad neustále proudí, neustále se vlévá do oběhu a neustále se z něho vrací. Druhou formou pokladu je ladem ležící, dočasně nezaměstnaný kapitál v peněžní formě; sem patří nově akumulovaný peněžní kapitál, který ještě není nikam vložen. Toto hromadění pokladu vyžaduje tyto funkce: především jeho úschovu, vedení knih atd.

Za druhé však je s tím spojeno vydávání peněz při nákupech, jejich přijímání při prodejích, vyplácení peněz a příjem plateb, vyrovnávání plateb atd. To všechno provádí peněžník pro obchodníky a průmyslové kapitalisty zprvu jako prostý pokladník.[45]

Obchod s penězi se plně rozvíjí — a to už i ve svých prvopočátcích — jakmile se s jeho ostatními funkcemi spojí funkce půjčování a vypůjčování a obchod na úvěr. O tom v dalším oddílu, u úrokového kapitálu.

Sám obchod s pruty, převážení zlata nebo stříbra z jedné země do druhé, je jen výsledek obchodu se zbožím, určený směnečným kursem, který vyjadřuje stav mezinárodních plateb a úrokové sazby na různých trzích. Obchodník s pruty drahých kovů tento výsledek jen zprostředkovává.

Při zkoumání peněz, toho, jak se jejich pohyby a určité formy vyvíjejí z prostého zbožního oběhu, jsme viděli (kniha I, kap. III), že pohyb masy peněz obíhajících jako kupní prostředek a jako platidlo je určen metamorfosou zboží, jejím rozsahem a její rychlostí, metamorfosou, která, jak nyní víme, je sama jen momentem celkového reprodukčního procesu. Pokud jde o opatřování peněžního materiálu — zlata a stříbra — z míst, kde se těží, není to nic jiného než bezprostřední směna zboží, směna zlata a stříbra jako zboží za jiné zboží, je tedy samo právě tak momentem směny zboží jako opatřování železa nebo jiných kovů. Pokud však jde o pohyb drahých kovů na světovém trhu (pokud tento pohyb vyjadřuje převádění kapitálu půjčkou, které se uskutečňuje i ve formě zbožního kapitálu, nebudeme jej zde zkoumat), je úplně stejně určen mezinárodní směnou zboží, jako je pohyb peněz jako kupního prostředku a platidla uvnitř země určen vnitřní směnou zboží. Odlivy a přílivy drahých kovů z jedné národní sféry oběhu do druhé, pokud jsou způsobeny jen znehodnocením místní mince nebo dvojí měnou, nesouvisí s oběhem peněz jako takovým a napravují jen poruchy libovolně vyvolávané státem. Konečně tvorba pokladů, pokud představuje reservní fond kupních prostředků nebo platidel pro vnitřní nebo zahraniční obchod a rovněž pokud je pouhou formou kapitálu ležícího dočasně ladem, je v obou případech jen nutnou ssedlinou procesu oběhu.

Je-li celý peněžní oběh co do svého rozsahu, co do svých forem a co do svého pohybu pouhým výsledkem oběhu zboží, který s kapitalistického hlediska sám představuje jen proces oběhu kapitálu (a proces oběhu kapitálu zahrnuje směnu kapitálu za důchod a důchodu za důchod, pokud se vydávání důchodu realisuje v maloobchodě), rozumí se samo sebou, že obchod s penězi zprostředkovává nejen pouhý výsledek a způsob projevu oběhu zboží, oběh peněz. Tento oběh peněz sám, jako moment oběhu zboží, je něco, co je pro peněžní obchod dáno. Obchod s penězi zprostředkovává technické operace peněžního oběhu, soustřeďuje je, zkracuje a zjednodušuje. Netvoří poklady, nýbrž poskytuje technické prostředky k tomu, aby tato tvorba pokladů, pokud je dobrovolná (pokud tedy není výrazem toho, že kapitál nenachází zaměstnání nebo že reprodukční proces vázne), byla omezena na ekonomické minimum, protože spravují-li se reservní fondy kupních prostředků a platidel pro celou třídu kapitalistů, nemusí být tak velké, jako spravuje-li je každý kapitalista zvlášť. Obchod s penězi nekupuje drahé kovy; zprostředkovává jen jejich rozdělování, když je koupil obchod se zbožím. Obchod s penězi usnadňuje vyrovnávání bilancí, pokud peníze fungují jako platidlo, a umělým mechanismem tohoto vyrovnávání zmenšuje množství peněz, jehož je k tomu zapotřebí; neurčuje však ani souvislost, ani rozsah vzájemných plateb. Např. směnky a šeky, které se navzájem směňují v bankách a clearing houses [odúčtovacích domech], představují operace, které jsou na těchto bankách úplně nezávislé, jsou to výsledky už provedených operací a jde jen o to vyrovnat tyto výsledky technicky lepším způsobem. Pokud peníze obíhají jako kupní prostředek, jsou rozsah i počet koupí a prodejů naprosto nezávislé na obchodu s penězi. Obchod s penězi jen může zkrátit technické operace, které je provázejí, a tím zmenšit množství hotových peněz potřebných k jejich obratu.

Obchod s penězi v té čisté formě, v níž jej tu zkoumáme, tj. oddělen od úvěrnictví, má tedy co dělat jen s technickou stránkou jednoho momentu oběhu zboží, totiž oběhu peněz, a s různými funkcemi peněz, které z toho vyplývají.

To podstatně odlišuje obchod s penězi od obchodu se zbožím, který zprostředkovává metamorfosu zboží a směnu zboží nebo dokonce vede k tomu, že se tento proces zbožního kapitálu jeví jako proces kapitálu odděleného od průmyslového kapitálu. Má-li tedy zbožně obchodní kapitál vlastní formu oběhu, P — Z — P, kde se dvakrát přemisťuje zboží a tím se vracejí peníze — v protikladu k formě Z — P — Z, kde mění dvakrát majitele peníze a tím zprostředkovávají směnu zboží — nemüže být žádná taková zvláštní forma dokázána pro peněžně obchodní kapitál.

Pokud na takovéto technické zprostředkování oběhu peněz zálohuje peněžní kapitál zvláštní skupina kapitalistů — kapitál, představující ve zmenšené míře onen dodatečný kapitál, který by si jinak museli pro tento účel zálohovat obchodníci a průmysloví kapitalisté sami — existuje i zde všeobecná forma kapitálu P — P'. Zálohováním P se pro toho, kdo zálohoval, vytváří P + ∆P. Zprostředkování P — P' se však netýká věcných, nýbrž jen technických momentů metamorfosy.

Je jasné, že masa peněžního kapitálu, s kterou operují peněžníci, je peněžní kapitál obchodníků a průmyslníků, který je v oběhu, a že operace, které peněžníci provádějí, jsou jen operacemi těch, jimž slouží.

Jasné je i to, že jejich zisk je jen srážka z nadhodnoty, protože mají co dělat jen s hodnotami už realisovanými (i když jsou realisovány jen ve formě pohledávek).

Jako u obchodu se zbožím dochází tu k rozdvojení funkce. Neboť část technických operací spojených s peněžním oběhem musí vykonávat sami obchodníci se zbožím a výrobci zboží.

__________________________________

Poznámky:

43 „Zur Kritik der Politischen Oekonomie, 1859, str. 27 [K. Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, zde].

44 „Už pro velkou rozmanitost mincí, jak pokud jde o jejich stříž a zrno, tak i pokud jde o to, že právo razit mince mělo mnoho knížat a měst, vznikla nutnost používat při obchodování tam, kde bylo nutno vyrovnávat platby v jedné měně, místních mincí. Aby mohli zaplatit v hotovém, brali si s sebou obchodníci, když jeli na cizí trh, neražené čisté stříbro a ovšem i zlato. A než se vraceli, vyměňovali zase stržené místní mince za neražené stříbro nebo zlato. Směnárenství, obchod s penězi, výměna neražených drahých kovů za místní měnu a naopak, se proto staly velmi rozšířeným a výnosným podnikáním.“ (Hüllmann: „Städtewesen des Mittelalters“. Bonn 1826—1829, sv. I, str. 437—438.) — „Název de Wisselbank [směnná banka] nepochází... od směnky, směnečného úpisu, nýbrž od výrazu visselen [vyměňovat] různé druhy peněz. Dlouho před tím, než byla v roce 1609 založena Amsterodamská směnná banka, byli už v nizozemských obchodních městech směnárnici a směnárny, a dokonce směnné banky... Činnost těchto směnárníků spočívala v tom, že vyměňovali různé cizozemské mince, které přinášeli do země cizí obchodníci, za zákonem stanovenou běžnou měnu. Ponenáhlu se okruh jejich působnosti rozšiřoval... stali se pokladníky a bankéři své doby. Ve spojení pokladnictví a směnárenství viděly však amsterodamské úřady nebezpečí, a aby se tomuto nebezpečí čelilo, bylo usneseno zřídit velký ústav, který by nahradil směnárníky i pokladníky a provozoval by činnost, k níž by měl veřejné oprávnění. Tímto ústavem byla proslulá Amsterodamská směnná banka z roku 1609. Stejně tak směnné banky v Benátkách, Janově, Stockholmu a Hamburku děkují za svůj vznik tomu, že byla stálá potřeba vyměňovat různé druhy peněz. Ze všech těchto bank existuje dodnes jedině hamburská, protože toto obchodní město, které nerazí vlastni mince, potřebuje ještě nyní podobnou instituci.“ atd. (S. Vissering: „Handboek van Praktische Staatshuishoudkunde“. Amsterodam 1860, I, str. 247.)

45 „Instituce pokladníků si snad nikde neuchovala svůj původní, samostatný charakter v tak čisté podobě jako v nizozemských obchodních městech“ (o původu pokladnictví v Amsterodamu viz E. Lusac: „Holland‘s Rijkdom“ [Leyden 1782], část III). „Jejich funkce se zčásti kryjí s funkcemi staré Amsterodamské směnné banky. Pokladník dostane od obchodníků, kteří používají jeho služeb, určitou částku peněz a na tuto částku jim ve svých knihách otevře ‚úvěr‘; ti mu pak posílají své pohledávky, které pro ně vybírá a připisuje jim je na konto; naopak na jejich příkazy (kassiers briefjes) provádí platby a tyto částky odepisuje z jejich běžného účtu. Za toto přijímání a vyplácení peněz si pak počítá malou provisi, která tvoří přiměřenou odměnu za jeho práci jen proto, že mezi oběma stranami zprostředkuje značný počet obratů. Mají-li se vyrovnat platby mezi dvěma obchodníky, kteří oba používají téhož pokladníka, vyřizují se tyto platby velmi jednoduše tím, že se oběma zaúčtují, neboť pokladníci dělají denně bilanci jejich vzájemných pohledávek. V tomto zprostředkování plateb tedy záleží vlastní činnost pokladníků; vylučuje tedy průmyslové podniky, spekulace a otevírání nekrytých úvěrů; neboť tu musí být pravidlem, že pokladník za toho, komu otevřél ve svých knihách účet, neprovádí žádné platby, které by přesahovaly to, co u něho má na kontě.“ (Vissering, citované dílo, str. 134.) — O pokladních spolcích v Benátkách: „Potřeba a místní poměry v Benátkách, kde bylo přenášení peněz v hotovosti obtížnější než jinde, vedlo velkoobchodníky tohoto města k tomu, že zřídili pokladní spolky s náležitou bezpečností, dozorem a správou; členové takového spolku složili určité sumy, z nichž poukazovali platby svým věřitelům, a v knize, která se o tom vedla, se vyplacená částka odepsala z dlužníkova konta a připsala k částce, kterou tam měl k dobru věřitel. Jsou to první počátky tak zvaných žirobank. Pravda, tyto spolky jsou staré. Ale klade-li je někdo do XII století, zaměňuje je s ústavem pro státní půjčky, založeným roku 1171.“ (Hüllmann, citované dílo, str. 453—454.)

‹— Kapitál III. díl – kapitola XVIII.| Kapitál III. díl – Obsah | Kapitál III. díl – kapitola XX. —›