Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola třicátá
Peněžní kapitál a skutečný kapitál. I
Z otázek, k nimž nás nyní zkoumání úvěru přivádí, jsou obtížné jedině tyto:
Za prvé: Akumulace peněžního kapitálu ve vlastním slova smyslu. Nakolik je a nakolik není příznakem skutečné akumulace kapitálu, tj. reprodukce v rozšířeném měřítku? Je tak zvaná plethora [nadbytek] kapitálu — výraz, jehož se užívá vždy jen o úrokovém, tj. o peněžním kapitálu — jen zvláštní způsob pro vyjádření průmyslové nadvýroby, nebo je to zvláštní jev vedle ní? Kryje se tato plethora, tato nadbytečná nabídka peněžního kapitálu, s tím, že tu je množství zahálejících peněz (pruty, zlaté peníze a bankovky), takže je tento nadbytek skutečných peněz možno chápat jako výraz a formu projevu uvedené plethory zápůjčního kapitálu?
A za druhé: Nakolik vyjadřuje peněžní tíseň, tj. nedostatek zápůjčního kapitálu, nedostatek skutečného kapitálu (kapitálu zbožního a kapitálu produktivního)? Nakolik se na druhé straně kryje s nedostatkem peněz jako takových s nedostatkem oběživa?
Pokud jsme dosud pozorovali zvláštní formu akumulace peněžního kapitálu a peněžního majetku vůbec, viděli jsme, že to není nic jiného než akumulace vlastnických nároků na práci. Akumulace kapitálu státního dluhu znamená, jak se ukázalo, jen to, že roste třída věřitelů státu, kteří mají právo přivlastňovat si určité částky z celkového výnosu daní. [6] V tom faktu, že dokonce i akumulace dluhů se může jevit jako akumulace kapitálu, je vrchol toho, jak nesmyslně se mohou reálné vztahy jevit v úvěrové soustavě. Tyto dluhopisy, vydané za původně půjčený a již dávno utracený kapitál, tyto papírové duplikáty zničeného kapitálu, fungují pro své majitele jako kapitál jen potud, že jsou prodejným zbožím, a dají se tedy přeměnit nazpět v kapitál.
Vlastnické tituly na společenské podniky, železnice, doly atd. jsou sice fakticky, jak jsme rovněž viděli, tituly na skutečný kapitál, nedovolují však, aby se tímto kapitálem disponovalo. Nelze jej vybrat. Tyto tituly dávají jen právní nárok na část nadhodnoty, kterou tento kapitál musí získat. Ale tyto tituly se stávají papírovými duplikáty skutečného kapitálu, stejně jako kdyby nákladní list nabyl hodnoty vedle nákladu a spolu s ním. Stávají se nominálními představiteli neexistujícího kapitálu. Neboť skutečný kapitál existuje vedle nich a nepřechází do jiných rukou tím, že přecházejí z rukou do rukou tyto duplikáty. Stávají se formami úrokového kapitálu nejen proto, že zajišťují určité výnosy, nýbrž také proto, že za ně lze prodejem získat nazpět peníze jako za kapitálové hodnoty. Pokud akumulace těchto papírů vyjadřuje nahromadění železnic, dolů, parníků atd., vyjadřuje rozšíření skutečného reprodukčního procesu úplně stejně, jako rozšíření daňového rejstříku např. na movitý majetek, svědčí o tom, že tohoto movitého majetku přibývá. Ale jako duplikáty, s nimiž je možno obchodovat jako se zbožím a které tedy obíhají jako kapitálové hodnoty, jsou ilusorní a jejich hodnota může klesat a stoupat zcela nezávisle na pohybu hodnoty skutečného kapitálu, na nějž jsou tituly. Jejich hodnota, tj. jejich kurs na burse, má při poklesu úrokové sazby, pokud je to — nehledě na zvláštní pohyb peněžního kapitálu — prostý následek sestupné tendence míry zisku, nezbytně vzestupnou tendenci, takže již z tohoto důvodu během vývoje kapitalistické výroby toto pomyslné bohatství vzrůstá, neboť roste hodnota každé z jeho alikvotních částí, které mají určitou původní nominální hodnotu. [7]
Zisk a ztráta vznikající kolísáním cen těchto vlastnických titulů i jejich centralisace v rukou králů železnic atd. se stává docela přirozeně stále více výsledkem hry, která se objevuje místo práce jako původní způsob, jak získávat vlastnictví kapitálu, a nastupuje i na místo přímého násilí. Tento druh pomyslného peněžního majetku tvoří, jak už jsme se o tom zmínili, nejen velmi značnou část peněžního majetku soukromníků, nýbrž i bankéřského kapitálu.
Akumulací peněžního kapitálu by také bylo možno rozumět — jen se o tom zmiňujeme, abychom byli s touto otázkou rychle hotovi — akumulaci bohatství v rukou bankéřů (půjčovatelů peněz z povolání) jako prostředníků mezi soukromými peněžními kapitalisty na jedné straně a státem, obcemi a reprodukujícími dlužníky na druhé straně; tito bankéři totiž využívají celého úžasně rozšířeného úvěrového systému, vůbec celého úvěru jako svého soukromého kapitálu. Tito chlapíci mají kapitál a důchody stále ve formě peněz nebo ve formě přímých peněžních pohledávek. Akumulace majetku této třídy může probíhat naprosto jiným směrem než skutečná akumulace, ale v každém případě dokazuje, že tato třída z ní shrabuje slušnou část.
Otázku, kterou zkoumáme, si zužme: státní papíry, stejně jako akcie a všelijaké jiné cenné papíry, jsou ukládací sféry pro zapůjčitelný kapitál, kapitál, který má přinášet úroky. Jsou to formy, v nichž se kapitál může půjčovat. Ale samy nejsou zápůjčním kapitálem, který se do nich vkládá. Na druhé straně, pokud úvěr hraje v reprodukčním procesu přímou úlohu, je nutno mít na zřeteli toto: Průmyslník nebo obchodník neeskontuje směnku nebo neuzavírá půjčku proto, že potřebuje akcie nebo státní papíry. Potřebuje peníze. A tak tyto cenné papíry zastavuje nebo prodává, nemůže-li si peníze opatřit jinak. A právě o akumulaci tohoto zápůjčního kapitálu tu jde, a to speciálně o akumulaci zapůjčitelného peněžního kapitálu. Nejde tu o půjčku domů, strojů nebo jiného fixního kapitálu. Nejde ani o půjčky, které si navzájem poskytují průmyslníci a obchodníci ve zboží a uvnitř kruhu reprodukčního procesu; ačkoli i tuto věc musíme ještě napřed blíže prozkoumat; jde nám výhradně o peněžní půjčky, které průmyslníkům a obchodníkům poskytují jako zprostředkovatelé bankéři.
*
Rozeberme tedy nejprve obchodní úvěr, tj. úvěr, který si navzájem poskytují kapitalisté činní v reprodukčním procesu. Tvoři základ úvěrového systému. Jeho představitelem je směnka, dluhopis s určitou platební lhůtou, document of deferred payment [doklad o odročené platbě]. Každý jednou rukou úvěr poskytuje a druhou rukou jej přijímá. Prozatím vůbec nepřihlížíme k bankéřskému úvěru, který je docela jiným, podstatně odlišným momentem. Pokud zase tyto směnky obíhají pomocí indosamentu jako platidlo mezi samými obchodníky, aniž dochází k eskontu, není to nic jiného než převod pohledávky s A na B, a nemění to vůbec nic na celkové souvislosti. Jedna osoba tím pouze vstupuje na místo jiná osoby. Ale i v tomto případě může dojít k likvidaci, aniž je zapotřebí peněz. Na př. přádelník A má proplatit směnku makléři s bavlnou B, ten dovozci C. Jestliže pak C také vyváží přízi, což se stává dost často, může koupit přízi od A za směnku, a přádelník A může uhradit makléři B svůj dluh jeho vlastní směnkou, kterou dostal A jako úhradu od C, při čemž v penězích je třeba zaplatit nanejvýš saldo. Výsledkem celé této transakce je pak jen směna bavlny za přízi. Vývozce představuje jen přádelníka, makléř s bavlnou pěstitele bavlny.
Ke koloběhu tohoto čistě obchodního úvěru je pak třeba poznamenat dvojí:
Za prvé: Vyrovnávání těchto vzájemných pohledávek závisí na zpětném přílivu kapitálu; tj. na aktu Z — P, který je jen odložen. Dostane-li přádelník směnku od výrobce kartounu, může výrobce kartounu zaplatit, jestliže před splatností směnky prodá kartoun, který má na trhu. Vystaví-li spekulant s obilím směnku na svého agenta, může agent zaplatit, prodá-li zatím obilí za očekávanou cenu. Tyto platby tedy závisí na plynulosti reprodukce, tj. procesu výroby a spotřeby. Protože však jsou úvěry vzájemné, závisí platební schopnost jednoho zároveň na platební schopnosti druhého; neboť vystaví-li někdo směnku, může počítat buď s tím, že se vrátí kapitál v jeho vlastním podniku, nebo s tím, že se vrátí kapitál v podniku třetí osoby, která mu má mezitím splatit směnku. Odmyslíme-li si vyhlídku, že se kapitál vrátí, šlo by platbu provést jen reservním kapitálem, který má vystavitel směnky, aby mohl plnit své závazky v případě, že zpětné platby budou váznout.
Za druhé: Tento úvěrový systém neodstraňuje nutnost platit hotovými. Především, velkou část výdajů je nutno vždy platit hotově: mzdu, daně atd. Dále pak: má-li např. B, který dostane od C místo zaplaceni směnku, před lhůtou splatnosti této směnky sám proplatit splatnou směnku osobě D, musí k tomu mít hotové peníze. Tak dokonalý koloběh reprodukce, jaký jsme předpokládali výše mezi pěstitelem bavlny a přádelníkem bavlny a naopak, může tvořit jen výjimku a je nutně neustále na mnoha místech přerušován. Při zkoumání reprodukčního procesu (kniha II, oddíl III) jsme viděli, že si výrobci konstantního kapitálu částečně směňují konstantní kapitál mezi sebou. Proto se mohou směnky vice či méně vzájemně vyrovnávat. Stejně je tomu při vzestupné linii výroby, kdy makléř s bavlnou vystavuje směnky na přádelníka, přádelník na kartounáře, ten na vývozce, vývozce na dovozce (možná že zase na dovozce bavlny). Tyto transakce však netvoří koloběh, a tedy ani uzavřený kruh pohledávek. Např. přádelníkova pohledávka vůči tkalci se nevyrovnává pohledávkou dodavatele uhlí vůči výrobci strojů; přádelníkovi při jeho podnikání nemůže nikdy vzejít vzájemná pohledávka vůči výrobci strojů, protože jeho výrobek, příze, nikdy nevchází jako prvek do reprodukčního procesu v továrně na stroje. Proto se musí takovéto pohledávky vyrovnávat penězi.
Hranice tohoto obchodního úvěru, zkoumáme-li je samy o sobě, jsou: 1. bohatství průmyslníků a obchodníků, tj. reservní kapitál, který mají k disposici pro případ, že se zpětný příliv kapitálu opozdí; 2. tento zpětný přiliv sám. Tento zpětný příliv se může o nějakou dobu opozdit, nebo mohou v tomto mezidobí klesnout ceny zboží, nebo se může najednou stát, že zboží nejde na odbyt, protože váznou trhy. Čím dlouhodobější je směnka, tím větší musí být reservní kapitál a tím větší je možnost, že se zpětný příliv v důsledku poklesu cen nebo přeplnění trhů ztenčí nebo zpozdí. Dále pak je návrat tím nejistější, čím více byla původní transakce podmíněna spekulací na vzestup nebo pokles cen zboží. Je však jasné, že s rozvojem produktivity práce a tudíž i výroby ve velkém měřítku: 1) trhy se rozšiřují a vzdalují od místa výroby, 2) úvěry se proto musí prodlužovat, a tedy 3) spekulativní prvek musí ovládat transakce stále víc a více. Výroba ve velkém měřítku a pro vzdálené trhy vrhá celkový produkt do rukou obchodu; není však možné, aby se kapitál národa zdvojnásobil, takže obchodníci by byli sami o sobě s to skoupit za svůj vlastní kapitál celý národní produkt a pak jej zase prodat. Je tu tedy nezbytný úvěr; úvěr, jehož rozsah roste s tím, jak roste hodnota výroby, a jehož lhůty se prodlužují s tím, jak se zvětšuje vzdálenost trhů. Dochází tu k vzájemnému působení. Rozvoj výrobního procesu rozšiřuje úvěr a úvěr vede k rozšiřování průmyslových a obchodních operací.
Zkoumáme-li tento úvěr odtrženě od bankéřského úvěru, je jasné, že roste s rozsahem průmyslového kapitálu. Zápůjční kapitál a průmyslový kapitál jsou tu totožné; půjčené kapitály jsou zbožní kapitály, určené buď pro konečnou individuální spotřebu, nebo k nahrazení konstantních prvků produktivního kapitálu. Jako půjčený kapitál tu tedy vždy vystupuje kapitál, který je v určité fázi reprodukčního procesu, ale který koupí a prodejem přechází z ruky do ruky, při čemž ekvivalent za něj platí kupující až později v předem smluvené lhůtě. Např. bavlna přejde výměnou za směnku do rukou přádelníkových, příze výměnou za směnku do rukou výrobce kartounu, kartoun výměnou za směnku do rukou obchodníka, z jehož rukou přechází výměnou za směnku do rukou vývozce, z vývozcových rukou výměnou za směnku do rukou obchodníka v Indii, který ji prodá a koupí za ni indigo atd. Během tohoto přechodu z jedněch rukou do druhých uskutečňuje bavlna svou přeměnu v kartoun a kartoun se konečně dopravuje do Indie a směňuje se za indigo, které se dopravuje lodí do Evropy a tam zase vstupuje do reprodukčního procesu. Různé fáze reprodukčního procesu jsou tu zprostředkovávány úvěrem, aniž přádelník platí bavlnu, výrobce kartounu přízi, obchodník kartoun atd. V prvních aktech procesu prochází zboží, bavlna, různými výrobními fázemi a tento přechod z fáze do fáze zprostředkovává úvěr. Jakmile však bavlna dostane ve výrobě svou poslední formu jako zboží, prochází týž zbožní kapitál již jen rukama různých obchodníků, kteří zprostředkovávají jeho dopravu na vzdálený trh a z nichž poslední konečně prodá zboží spotřebiteli a místo toho nakoupí jiné zboží, které přejde buď do spotřeby, nebo do reprodukčního procesu. Je tu třeba rozlišovat dvě období: v prvním zprostředkovává úvěr skutečné postupné fáze ve výrobě téhož předmětu; ve druhém zprostředkovává pouze přechod z rukou jednoho obchodníka do rukou jiného obchodníka, k čemuž patří i doprava, zprostředkovává tedy akt Z — P. Ale i zde je zboží neustále alespoň v aktu oběhu, tedy ve fázi reprodukčního procesu.
Z toho vyplývá, že se tu nikdy nepůjčuje volný kapitál, nýbrž kapitál, který musí v rukou svého majitele změnit svou formu, který existuje ve formě, v níž je pro svého majitele pouhým zbožním kapitálem, tj. kapitálem, který musí prodělat zpětnou přeměnu, musí se totiž především alespoň přeměnit v peníze. Úvěr tu tedy zprostředkovává metamorfosu zboží; nejen Z — P, nýbrž také P — Z a skutečný výrobní proces. Hojnost úvěru v rámci reprodukčního koloběhu — ponecháme-li stranou bankéřský úvěr — neznamená, že je mnoho volného kapitálu, který je nabízen k zapůjčení a který hledá výnosné uloženi nýbrž to, že je velké množství kapitálu zaměstnáno v reprodukčním procesu. Úvěr tu tedy zprostředkovává 1) pokud jde o průmyslové kapitalisty — přechod průmyslového kapitálu z jedné fáze do druhé, spojení mezi výrobními sférami, které spolu souvisí a které se vzájemně prolínají; 2) pokud jde o obchodníky — dopravu a přechod zboží z jedněch rukou do druhých až k jeho definitivnímu prodeji za peníze nebo k jeho směně za jiné zboží.
Maximum úvěru se tu rovná vrcholné zaměstnanosti průmyslového kapitálu, tj. krajnímu napětí jeho reprodukční síly bez ohledu na meze spotřeby. Tyto meze spotřeby se napětím reprodukčního procesu rozšiřují; na jedné straně stupňuje toto napětí spotřebu důchodů dělníky a kapitalisty, na druhé straně je totožné s napětím produktivní spotřeby.
Dokud reprodukční proces probíhá plynule a zpětný příliv kapitálu je tedy zajištěn, dotud tento úvěr trvá a rozšiřuje se, a jeho rozšíření se zakládá na rozšiřováni samého reprodukčního procesu. Jakmile však tento proces začne váznout, protože se zpětný příliv opožďuje, že jsou přeplněny trhy a že klesly ceny, objevuje se nadbytek průmyslového kapitálu, ale v takové formě, v níž nemůže plnit své funkce. Je spousta zbožního kapitálu, ale nejde na odbyt. Je spousta fixního kapitálu, ale protože vázne reprodukce, většina ho zahálí. Úvěr se zužuje: 1) protože tento kapitál není zaměstnán, tj. zůstal vězet v jedné z fází své reprodukce, protože nemůže dokončit svou metamorfosu; 2) protože je otřesena důvěra v plynulost reprodukčního procesu; 3) protože se zmenšuje poptávka po tomto obchodním úvěru. Přádelník, který omezuje svou výrobu a má na skladě spoustu neprodané příze, nepotřebuje kupovat bavlnu na úvěr; obchodník nepotřebuje nakupovat zboží na úvěr, poněvadž ho má i tak už víc než dost.
Dojde-li tedy k narušení této expanse nebo i jen normálního napětí reprodukčního procesu, nastává zároveň s tím i nedostatek úvěru; je obtížnější dostat zboží na úvěr. Požadavek, aby se platilo hotově, a opatrnost při prodeji na úvěr jsou však zvláště charakteristické pro tu fázi průmyslového cyklu, která následuje hned po krachu. V krisi samé, kdy každý má co prodat, ale nemůže prodat, a přece musí prodat, aby mohl zaplatit, je množství kapitálu — nikoli volného a umístění hledajícího kapitálu, nýbrž kapitálu, v jehož reprodukčním procesu nastaly překážky — největší právě tehdy, když je také největší nouze o úvěr (a proto má bankéřský úvěr nejvyšší diskontní sazbu). Spousta kapitálu, který byl již vložen, pak fakticky zahálí, protože reprodukční proces vázne. V továrnách se nepracuje, hromadí se suroviny, hotové výrobky zaplavují trh zboží. Je tedy naprosto nesprávné připisovat tento stav nedostatku produktivního kapitálu. Naopak, právě v této době je nadbytek produktivního kapitálu jak vzhledem k normálnímu, ale v té době zmenšenému měřítku reprodukce, tak vzhledem k pokleslé spotřebě.
Představme si, že se celá společnost skládá jen z průmyslových kapitalistů a námezdních dělníků. Nepřihlížejme dále ke kolísání cen, které brání velkým částem celkového kapitálu, aby se nahrazovaly podle svých průměrných poměrů, a které při všeobecně souvislosti celého reprodukčního procesu, jak se vyvíjí zejména díky úvěru, musí nutně čas od času vyvolávat všeobecné váznutí. Ponechme rovněž stranou fingované obchody a spekulativní obraty, které za úvěrového systému jen kvetou. Pak by se dala krise vysvětlit jen nepoměrem mezi výrobou v různých odvětvích a nepoměrem mezi spotřebou samých kapitalistů a jejich akumulaci. Avšak za dané situace závisí nahrazení kapitálů, vložených do výroby, ve značné míře na spotřební schopnosti neproduktivních tříd, zatím co spotřební schopnost dělníků je omezena jednak zákony mzdy, jednak tím, že jsou zaměstnáni jen dotud, dokud jich může být využito se ziskem pro třídu kapitalistů. Konečnou příčinou všech skutečných krisí zůstává vždy chudoba a omezená spotřeba mas, která tu stojí proti tendenci kapitalistické výroby rozvíjet výrobní síly tak, jako by hranici jejich rozvoje tvořila jen absolutní spotřební schopnost společnosti.
O skutečném nedostatku produktivního kapitálu, alespoň u kapitalisticky vyvinutých národů, lze mluvit jen při všeobecných neúrodách, ať už hlavních potravin, nebo hlavních průmyslových surovin.
Ale k tomuto obchodnímu úvěru přistupuje peněžní úvěr ve vlastním slova smyslu. Půjčky, které si navzájem poskytují průmyslníci a obchodníci, se prolínají s peněžními půjčkami, které jim poskytují bankéři a půjčovatelé peněz. Při eskontu směnek je půjčka pouze nominální. Továrník prodá svůj výrobek za směnku a tuto směnku eskontuje u billbrokera. Ten půjčuje vlastně úvěr svého bankéře, který mu zase půjčuje peněžní kapitál svých vkladatelů, jimiž jsou sami průmyslníci a obchodníci, ale také dělníci (prostřednictvím spořitelen), stejně tak jako příjemci pozemkové renty a ostatní neproduktivní třídy. Tak se obchází nutnost, aby každý individuální továrník nebo obchodník měl silný reservní kapitál, a odstraňuje se závislost na skutečném zpětném přílivu kapitálu. Na druhé straně se však celý proces komplikuje jednak tím, že se vystavují plané směnky, jednak tím, že se uzavírají obchody, jen aby se fabrikovaly směnky — takže se podnikání může klidně zdát velmi solidní a zpětné přílivy kapitálu čilé ještě dlouho potom, když zpětný příliv probíhá vlastně jen na účet napálených peněžních věřitelů a napálených výrobců. Proto podnikání vypadá vždy nadmíru zdravé právě bezprostředně před krachem. Nejlépe to dokazují na př. „Reports on Bank Acts“ z roku 1857 a 1858, v nichž si všichni bankovní ředitelé, obchodníci, zkrátka všichni předvolaní znalci s lordem Overstonem v čele, navzájem blahopřáli k rozkvětu a prosperitě podnikání — právě měsíc před vypuknutím krise (v srpnu roku 1857). A je zvláštní, že Tooke, kdykoli ve své „History of Prices“ líčí historický průběh té které krise, podléhá této ilusi stále znovu. Hospodářství vždy prosperuje a všechno jde náramně pěkně, až tu je najednou katastrofa.
*
Vraťme se nyní k akumulaci peněžního kapitálu.
Každé zvětšení zapůjčitelného peněžního kapitálu neznamená skutečnou akumulaci kapitálu neboli rozšíření reprodukčního procesu. Nejjasněji se to projevuje v té fázi průmyslového cyklu, která následuje bezprostředně po přestálé krisi, kdy spousta zápůjčního kapitálu zahálí. V takových momentech, kdy je výrobní proces omezen (v anglických průmyslových obvodech se výroba po krisi z roku 1847 snížila o třetinu), kdy jsou ceny zboží nejnižší, kdy je podnikavost ochromena, tehdy vládne nízká úroková sazba. Tato nízká úroková sazba nesvědčí v tomto případě o ničem jiném, než že se zvětšil zapůjčitelný kapitál, a to právě tím, že došlo k smrštění a ochromení průmyslového kapitálu. Že při poklesu cen zboží, při zmenšených obratech a zmenšení kapitálu vynaloženého na mzdu je zapotřebí méně oběživa; že na druhé straně po likvidaci zahraničních dluhů, částečně odlivem zlata a částečně bankroty, již není zapotřebí dodatečných peněz pro funkci světových peněz; a že se konečně zmenšuje rozsah eskontních operací úměrně s tím, jak se snižuje počet a výše směnek samých — to vše je samozřejmé. Poptávka po zapůjčitelném peněžním kapitálu, ať už jako oběživu nebo jako platidle (o novém vkládání kapitálu není ještě ani řeči), se tedy zmenšuje, a proto je zapůjčitelného kapitálu relativně hodně. Zároveň se však, jak se ukáže později, za takových okolností positivně zvětšuje i nabídka zapůjčitelného peněžního kapitálu.
Tak po krisi roku 1847 nastalo „omezení obratů a velký nadbytek peněz“. („Comm. Distres.“ 1847—1848, Výpověď č. 1664.) Úroková sazba byla velmi nízká, protože „obchod byl téměř nadobro zničen a nebylo skoro vůbec možné vložit do něčeho peníze“. (Tamtéž, str. 45, výpověď Hodgsona, ředitele Royal Bank of Liverpool.) Jaké nesmysly si tito pánové (a Hodgson je ještě jeden z nejlepších) navymýšlejí, aby si tento zjev vysvětlili, je vidět z tohoto žvástu: „Tíseň (1847) vznikla proto, že v zemi fakticky ubylo peněžního kapitálu, což bylo způsobeno jednak tím, že bylo nutno zaplatit ve zlatě dovoz ze všech zemí světa, jednak potom tím, že se oběžný kapitál (floating capital) přeměnil ve fixní.“ Jak se může přeměnou oběžného kapitálu ve fixní zmenšit peněžní kapitál země, to opravdu nelze pochopit; vždyť např. při stavbě železnic, kam se v té době hlavně vkládal kapitál, se ke stavbě viaduktů a kolejí nepoužívá ani zlata, ani papíru a peníze za železniční akcie, pokud byly složeny u bank na zaplacení akcií, fungovaly tak jako všechny ostatní peníze uložené v bankách, ba dokonce, jak bylo ukázáno výše, zvětšovaly určitou dobu zapůjčitelný peněžní kapitál; pokud však byly skutečně vynaloženy na stavbu, obíhaly v zemi jako kupní prostředky a platidla. Peněžní kapitál by mohl být postižen změnou oběžného kapitálu ve fixní jen potud, pokud fixní kapitál nelze vyvézt, pokud tedy pro nemožnost vývozu odpadá také volný kapitál, který se získává návraty za vyvezené předměty, pokud tedy odpadají i návraty hotových peněz nebo prutů. Tehdy však ležela ve skladech na zahraničních trzích i spousta anglických vývozních předmětů a nešly na odbyt. Je sice pravda, že se floating capital obchodníků a továrníkův Manchesteru atd., kteří vrhli část normálního kapitálu ze svých podniků do železničních akcií a proto ve svém podnikání záviseli na vypůjčeném kapitálu, přeměnil v kapitál vázaný a že museli nést následky toho. Výsledek by však byl stejný, kdyby kapitál, který patřil do jejich podniků a který z nich vzali, vložili místo do železnic např. do dolů, jejichž výrobky — železo, uhlí, měď atd. — jsou zase floating capital. — Skutečné zmenšení volného peněžního kapitálu v důsledku neúrody, dovozu obilí a vývozu zlata bylo ovšem faktem, který se železničními spekulacemi neměl nic společného. „Skoro všechny obchodní domy začaly své podniky více či méně plundrovat a vkládaly peníze do železnic.“ — „Tyto rozsáhlé půjčky, které obchodní domy poskytly železnicím, přinutily tyto domy k tomu, že se při svých obchodních operacích musely příliš spoléhat na eskont směnek u bank.“ (Týž Hodgson, tamtéž, str. 67.) „V Manchesteru došlo v důsledku železničních spekulací k obrovským ztrátám.“ (R. Gardner, nejednou citovaný v knize I, kap. XIII, 3c a na jiných místech, výpověď č. 4884, tamtéž.)
Hlavní příčinou krise z roku 1847 bylo obrovské přeplnění trhu a bezuzdná spekulace v obchodě s východoindickým zbožím. Ale i jiné okolnosti přivodily pád velmi bohatých firem tohoto odvětví: „Měly víc než dost prostředků, ale nešlo z nich udělat likvidní prostředky. Celý jejich kapitál vězel v pozemkovém majetku na Mauriciu nebo v továrnách na indigo a v cukrovarech. Když pak na sebe vzaly závazky, které dosahovaly výše až 500.000—600.000 liber št., neměly žádné volné prostředky, aby mohly směnky zaplatit, a nakonec se ukázalo, že se musely úplně spolehnout na úvěr, aby mohly směnky zaplatit.“ (Ch. Turner, liverpoolský velkoobchodník s východní Indií, č. 730, tamtéž.) Dále Gardner (č.4872, tamtéž): „Hned po uzavření čínské smlouvy kynuly naší zemi tak velké naděje na mohutný rozmach obchodu s Čínou, že se postavilo mnoho velkých továren jen proto, aby vyráběly bavlněné tkaniny, které šly na čínském trhu nejlépe na odbyt, a tyto továrny přibyly ještě k továrnám, které jsme už měli. — 4874. Jak to pak dopadlo? — Zkrachovalo to tak, že se to ani nedá popsat; myslím, že za všechny lodní zásilky do Číny v letech 1844 a 1845 jsme nedostali zpátky víc než ⅔celkové částky. Protože čaj je hlavním předmětem zpětného vývozu a protože nám dělali tak velké naděje, počítali jsme my továrníci určitě s velkým snížením cla na čaj.“ A nyní máme před sebou naivně vyjádřené charakteristické kredo anglického továrníka: „Náš obchod se zahraničním trhem není omezen schopností tohoto trhu kupovat naše zboží, nýbrž je omezen tady u nás, naší schopností spotřebovat výrobky, které dostáváme jako protihodnotu za naše průmyslové výrobky.“ (Relativně chudé země, s nimiž Anglie obchoduje, by přirozeně mohly zaplatit a spotřebovat libovolné množství anglického zboží, ale bohatá Anglie bohužel nemůže strávit výrobky, které dostává výměnou za svůj vývoz.) „4876. Vyvezl jsem z počátku některé své zboží, které bylo prodáno se ztrátou asi 15%. Byl jsem přitom plně přesvědčen, že při ceně, za kterou mohli moji agenti čaj nakoupit, budu moci u nás prodávat s tak velkým ziskem, že mi to tuto ztrátu vynahradí; ale místo zisku jsem tratíval 25 a někdy i 50%. — 4877. Vyvážejí továrníci na vlastní účet? — Většinou. Obchodníci, jak se zdá, velmi brzy vystihli, že z toho nic nekouká, a tak raději pobízeli továrníky, aby si odesílali zboží sami, než aby při tom přejímali risiko oni.“ — Zato roku 1857 postihly ztráty a bankroty především obchodníky, protože továrníci jim tenkrát přenechali, aby přeplňovali cizí trhy „na vlastní účet“.
*
Zvětšeni peněžního kapitálu vzniklé tím, že se rozšířením bankovnictví (viz o něco dále ipswichský připad, kde se v několika málo letech bezprostředně před rokem 1857 vklady pachtýřů zečtyřnásobily) to, co bylo dříve pokladem soukromé osoby nebo mincovní zásobou, na určitou dobu změní v zapůjčitelný kapitál, vyjadřuje růst produktivního kapitálu právě tak málo, jako ho na příklad vyjadřoval růst vkladů v londýnských akciových bankách, když tyto banky začaly platit úroky z vkladů. Pokud zůstává měřítko výroby nezměněno, znamená toto zvětšení jen to, že je hodně zapůjčitelného peněžního kapitálu ve srovnání s produktivním kapitálem. Proto nízká úroková sazba.
Jakmile reprodukční proces dosáhne znovu rozkvětu, který předchází stav přepětí, dosahuje obchodní úvěr velmi značného rozšíření, které má v takovém případě zase skutečně „zdravou“ základnu pro snazší zpětný příliv kapitálu a rozšířeni výroby. Za takové situace je úroková sazba stále ještě nízká, třebaže stoupá nad své minimum. Je to ve skutečnosti jediné období, kdy je možno říci, že nízká úroková sazba, a tedy relativní hojnost zapůjčitelného kapitálu se kryje se skutečným rozšířením průmyslového kapitálu. Lehkost a pravidelnost zpětného přílivu kapitálu, ve spojitosti s rozšířením obchodního úvěru, zajišťuje nabídku zápůjčního kapitálu i přes zvýšenou poptávku a brání tomu, aby hladina úrokové sazby stoupala. Na druhé straně teprve zde začínají hrát značnou úlohu rytíři zisku, kteří pracují bez reservního kapitálu nebo vůbec bez kapitálu a operují tedy pouze peněžním úvěrem. K tomu nyní ještě přistupuje velký růst fixního kapitálu ve všech jeho formách a zahájení provozu ve spoustě nových rozsáhlých závodů. Úrok nyní stoupá na svou průměrnou výši. Maxima opět dosahuje, jakmile propuká nová krise, úvěr náhle přestává, platby váznou, reprodukční proces ochabuje a až na dříve uvedené výjimky vzniká při téměř absolutním nedostatku zápůjčního kapitálu nadbytek volného průmyslového kapitálu.
Pohyb zápůjčního kapitálu, jak se projevuje v kolísání úrokové sazby, probíhá tedy vcelku opačným směrem než pohyb průmyslového kapitálu. Fáze, v níž se nízká, ale nad minimem stojící úroková sazba kryje se „zlepšením“ situace a s rostoucí důvěrou po krisi, a zejména fáze v níž tato sazba dosahuje své průměrné výše — středu stejně vzdáleného od jejího minima i maxima — jen tyto dva momenty vyjadřuji stav, v němž se hojnost zápůjčního kapitálu kryje s velkou expansí průmyslového kapitálu. Na začátku průmyslového cyklu však nízká úroková sazba spadá vjedno se smrštěním průmyslového kapitálu a na konci cyklu se vysoká úroková sazba sbíhá s jeho nadbytkem. Nízká úroková sazba, která provází „zlepšení“, svědčí o tom, že obchodní úvěr potřebuje bankovní úvěr jen v nepatrné míře, neboť státe ještě stojí na vlastních nohou.
S tímto průmyslovým cyklem je tomu tak, že se týž koloběh, jakmile byl dán první popud, musí pravidelně reprodukovat. [8] Ve stavu deprese klesá výroba pod úroveň, jíž dosáhla v předcházejícím cyklu a pro niž je nyní položena technická základna. Za prosperity — středního období — se vyvíjí dále na této základně. V období nadvýroby a spekulace napíná výrobní síly do krajnosti, až za kapitalistické meze výrobního procesu.
Je samozřejmé, že v období krise je nedostatek platidel. Konvertibilita směnek nastupuje namísto metamorfosy zboží, a právě v takové době tím více, čím více obchodních firem pracuje jen na úvěr. Ignorantské a nesmyslné bankovní zákonodárství, jako bylo zákonodárství z let 1844—1845, může tuto peněžní krisi ztížit. Ale žádné bankovní zákonodárství nemůže krisi odstranit.
V takovém výrobním systému, kde je celková souvislost reprodukčního procesu založena na úvěru, musí ovšem vypuknout krise, obrovská sháňka po platidlech, je-li úvěr náhle zastaven a nezbývá-li než platit hotovými. Na první pohled se proto zdá, že celá krise je jen úvěrovou krisí a peněžní krisí. A fakticky jde jen o to, jak přeměnit směnky v peníze. Ale většina těchto směnek představuje skutečné koupě a prodeje, jejichž nadměrné rozšíření daleko nad společenskou potřebu tvoří konec konců základ celé krise. Ale vedle toho představuje také ohromné množství těchto směnek pouhé podvody, které nyní vycházejí na světlo boží a praskají; dále nezdařené spekulace s cizím kapitálem; konečně zbožní kapitály, znehodnocené nebo vůbec neprodejné, nebo zpětný příliv kapitálů, který nikdy nenastane. Celý tento umělý systém násilného rozšiřování reprodukčního procesu nelze samozřejmě vyléčit tím, že nějaká banka, např. Anglická banka, dá ve svých papírech všem spekulantům chybějící kapitál a skoupí od nich všechno znehodnocené zboží za jeho starou nominální hodnotu. Ostatně všechno se tu jeví skresleně, protože v tomto papírovém světě se nikde neobjevuje reálná cena a její reálné momenty, nýbrž jen pruty, kovové peníze, bankovky, směnky a cenné papíry. Nejskresleněji se to jeví zejména v centrech, kde je soustředěn všechen peněžní obchod země, jako v Londýně; celý proces se tu stává nepochopitelným; méně už je to v centrech výroby.
Ostatně, pokud jde o nadbytek průmyslového kapitálu, který se objevuje v dobách krisí, je třeba poznamenat: zbožní kapitál je sám o sobě zároveň peněžní kapitál, tj. určitá suma hodnoty, vyjádřená v ceně zboží. Jako užitná hodnota je zbožní kapitál určité množství určitých spotřebních předmětů, kterých je v momentu krise nadbytek. Ale jako peněžní kapitál o sobě, jako potenciální peněžní kapitál, podléhá stálému rozpínání a smršťování. V předvečer krise a za krise se zbožní kapitál, pokud funguje jako potenciální peněžní kapitál, smršťuje. Pro svého majitele a jeho věřitele (a také jako jistota za směnky a půjčky) představuje méně peněžního kapitálu než v době, kdy byl koupen a kdy se prováděly eskontní a zástavní operace na něm založené. Má-li to být smysl tvrzení, že se peněžní kapitál země v dobách tísně zmenšuje, rovná se to konstatování, že ceny zboží klesly. Takové zhroucení cen ostatně vyrovnává jen jejich dřívější vzedmutí.
Důchody neproduktivních tříd a všech těch, kteří žijí z pevných příjmů, zůstávají většinou beze změny při vzedmutí cen, jdoucím ruku v ruce s nadvýrobou a nadměrnou spekulací. Jejich spotřební schopnost se proto relativně zmenšuje, a tím se zmenšuje i jejich schopnost nahrazovat onu část celkové reprodukce, která by za normálních poměrů nezbytně tvořila součást jejich spotřeby. I tehdy, zůstává-li jejich poptávka nominálně stejná, ve skutečnosti se zmenšuje.
Pokud jde o dovoz a vývoz, je třeba poznamenat, že krise zachvacuje jednu zemi po druhé a že se pak ukazuje, že všechny, až na malé výjimky, příliš mnoho vyvážely i dovážely, že tedy platební bilance je pro všechny nepříznivá a že tedy skutečná příčina není v platební bilanci. Např. Anglie trpí odlivem zlata. Příliš mnoho dovezla. Ale zároveň jsou všechny ostatní země přeplněny anglickým zbožím. Dovezly také příliš mnoho, nebo do nich bylo příliš mnoho dovezeno. (Je ovšem rozdíl mezi zemí, která vyváží na úvěr, a zeměmi, které na úvěr vyvážejí málo anebo vůbec ne. Ale ty pak dovážejí na úvěr; není tonu tak jen tehdy, jestliže se tam zboží posílá na konsignaci.) Nejdříve může krise třeba vypuknout v Anglii, v zemi, která nejvíce poskytuje úvěr a nejméně ho dostává, protože platební bilance, bilance splatných plateb, která musí být ihned vyrovnána, je pro ni nepříznivá, třebaže všeobecná obchodní bilance je pro ni příznivá. Příznivá obchodní bilance se vysvětluje jednak tím, že Anglie poskytuje úvěr, jednak tím, že půjčila do zahraničí velké množství kapitálů, takže do Anglie proudí velký zpětný příliv ve zboží, ještě mimo vlastní obchodní návraty. (Někdy však také krise vypukla nejdříve v Americe, v zemi, která dostává převážnou část obchodního a kapitálového úvěru z Anglie.) Krach v Anglii, který začal a byl provázen odlivem zlata, vyrovnává platební bilanci Anglie jednak tím, že způsobuje bankrot jejích dovozců (o čemž později), jednak tím, že vrhá část jejího zbožního kapitálu za levné ceny do ciziny, jednak tím, že se prodávají cizí cenné papíry, nakupují anglické papíry atd. A teď přichází řada na jinou zemi. Platební bilance byla pro ni v dané chvíli příznivá; ale rozdíl ve lhůtách existující v normálních dobách mezi platební bilancí a obchodní bilancí nyní následkem krise odpadá nebo se alespoň zmenšuje; všechny platby je nutno vyřídit najednou. Tatáž historie se teď opakuje i zde. Do Anglie nyní plyne zlato, z druhé země zlato odplývá. To, co se v jedné zemi projevuje jako nadměrný dovoz, projevuje se v druhé zemi jako nadměrný vývoz a naopak. Ale k nadměrnému dovozu a nadměrnému vývozu došlo ve všech zemích (nemluvíme tu o neúrodě atd., nýbrž o všeobecné krisi), tj. došlo k nadvýrobě, kterou úvěr a všeobecné vzedmutí cen, kterým bývá provázen, pomohl vyvolat.
Roku 1857 vypukla krise ve Spojených státech. Nastal odliv zlata z Anglie do Ameriky. Ale jakmile vzedmutí v Americe opadlo, nastala krise v Anglii a proud zlata se obrátil z Ameriky do Anglie. Stejně tomu bylo mezi Anglií a kontinentem. Platební bilance je v dobách všeobecné krise nepříznivá pro každý národ, alespoň pro každý obchodně vyvinutý národ, ale tato nepříznivá platební bilance se jako při palbě po četách objevuje u jednoho národa po druhém, jakmile na něj přijde řada platit; a krise, která jednou vypukne, např. v Anglii, směstná sled těchto lhůt do kraťoučkého období. Ukazuje se pak, že všechny tyto národy současně příliš mnoho vyvezly (tedy i vyrobily) i příliš mnoho dovezly (tedy příliš obchodovaly), že všude byly ceny příliš vyhnány do výše a že úvěr byl předimensován. A všude dochází ke stejnému krachu. Všude pak po řadě dochází k odlivu zlata. Tento zjev svědčí právě pro svou všeobecnost o tom: 1) že odliv zlata je pouhým příznakem krise, nikoli její příčinou; 2) že pořadí, v němž ke krisi dochází u různých národů, pouze ukazuje, kdy na ně přišla řada poručit se do vůle boží, kdy u nich nastupuje krise a vybuchují její skryté prvky.
Pro anglické ekonomy je charakteristické — a ekonomická literatura od roku 1830, pokud stojí za zmínku, se omezuje hlavně na literaturu o currency [peněžním oběhu], úvěru a krisích — že zkoumají vývoz drahých kovů v době krise, nehledě na změnu směnečných kursů, pouze se stanoviska Anglie, jako čistě národní jev, a úplně zavírají oči před tím, že zvýší-li jejich banka v době krise úrokovou sazbu, udělají všechny ostatní evropské banky totéž, a že ozvou-li se dnes v Anglii nářky na odliv zlata, uslyšíme je zítra v Americe, pozítří v Německu a ve Francii.
Roku 1847 „měla Anglie splnit běžné závazky“ {většinou za obilí}. „Na neštěstí byly splněny z velké části bankroty.“ {Bohatá Anglie si pomohla od závazků vůči kontinentu a Americe bankrotem.} „Ale pokud se nevyřídily bankrotem, hradily se vývozem drahých kovů.“ („Report of Committee on Bank Acts“, 1857.) Pokud je tedy krise v Anglii zostřována bankovním zákonodárstvím, je toto zákonodárství prostředek k tomu, aby bylo možno v dobách hladu ošidit národy, které vyvážejí obilí; nejprve je okrást o jejich obilí a pak o peníze za jejich obilí. Zákaz vývozu obilí v takových dobách je tedy pro země, které samy více nebo méně trpí drahotou, velmi racionálním prostředkem proti tomuto plánu Anglické banky „plnit závazky“ za dovoz obilí „bankroty“. Pak je mnohem lepší, ztratí-li výrobci obilí a spekulanti část svého zisku ve prospěch vlastní země, než ztratí-li svůj kapitál ve prospěch Anglie.
Z toho, co bylo řečeno, je vidět, že zbožní kapitál ztrácí v době krise a vůbec v dobách hospodářské stagnace do značné míry svou vlastnost představovat potenciální peněžní kapitál. Totéž platí o fiktivním kapitálu, o úrokových papírech, pokud obíhají na burse jako peněžní kapitály. Stoupá-li úrok, jejich cena klesá. Dále klesá tím, že je všeobecný nedostatek úvěru, který nutí jejich majitele vrhat je hromadně na trh, aby si opatřili peníze. Konečně u akcií klesá jednak proto, že klesají důchody, na něž jsou poukázkami, jednak proto, že podniky, které představují, jsou velmi často založeny na podvodu. Tento fiktivní peněžní kapitál se v krisích neobyčejně zmenšuje, a tím se zmenšuje i moc jeho majitelů opatřit si za něj na trhu peníze. Snížení peněžních označení těchto cenných papírů v kursovním listě nemá sice nic společného se skutečným kapitálem, který představují, má však velmi mnoho společného s platební schopností jejich majitelů.
__________________________________
Poznámky:
6 „Státní papíry nejsou nic jiného než pomyslný kapitál, jejž představuje část ročního důchodu, určená k placení dluhu. Příslušný kapitál byl utracen; určil výši půjčky, ale státní papíry ho nepředstavují; neboť tento kapitál již vůbec neexistuje. Zatím musí být průmyslovou prací vytvořeno nové bohatství; každý rok je část tohoto bohatství předem určena pro ty, kdo zapůjčili kapitál, který byl utracen; tato část se prostřednictvím daní odnímá výrobcům bohatství a dává se věřitelům státu. A podle toho, jaký je v dané zemi obvyklý poměr mezi kapitálem a úrokem, předpokládá se pomyslný kapitál stejné velikosti jako kapitál, který by mohl vynášet roční rentu, náležející věřitelům.“ (Sismondi: „Nouveaux Principes“, II, str. 230.)
7 Část akumulovaného zapůjčitelného peněžního kapitálu je ve skutečnosti pouhým výrazem průmyslového kapitálu. Vložila-li např. Anglie kolem roku 1857 do amerických železnic a jiných podniků 80 milionů liber št., bylo to téměř výhradně umožněno vývozem anglického zboží, za něž Američané nemuseli vůbec platit. Angličtí vývozci vystavovali za toto zboží na Ameriku směnky, které angličtí upisovatelé akcií skupovávali a posílali zpátky do Ameriky jako náhradu za upsané akcie.
8 {Jak jsem již poznamenal na jiném místě, došlo tu od poslední velké všeobecné krise k určitému obratu. Zdá se, že akutní forma periodického procesu se svým dosavadním desetiletým cyklem ustoupila vleklejšímu, déle trvajícímu střídání poměrně krátkého, slabého oživení s poměrně dlouhou nevyhraněnou depresí, které probíhá v různých průmyslových zemích v různých dobách. Ale je možné, že tu jde pouze o prodloužení cyklu. Lze dokázat, že v letech 1815—1847, kdy byl světový obchod v plenkách, přicházely krise přibližně každých pět let; od roku 1847 do roku 1867 je cyklus rozhodně desetiletý; žijeme snad v období, kdy se chystá nový, nebývale prudký světový krach? Nasvědčuje tomu mnoho věcí. Od poslední všeobecné krise roku 1867 došlo k velkým změnám. Ohromné rozšíření dopravních prostředků — oceánské parolodi, železnice, elektrické telegrafy, Suezský průplav — vytvořilo teprve opravdu světový trh. Vedle Anglie, která měla dříve průmyslový monopol, vyrostla řada průmyslových zemí, které s ní konkurují; pro vkládání přebytečného evropského kapitálu se otevřely neskonale větší a rozmanitější oblasti ve všech světadílech, takže kapitál se rozděluje daleko šíře a místní nadměrná spekulace se překonává snáze. Tím vším je většina starých ohnisek krisí a příležitostí k vytváření krisí odstraněna nebo silně oslabena. Kromě toho ustupuje konkurence na vnitřním trhu kartelům a trustům, zatím co na zahraničním trhu se omezuje ochrannými cly, kterými se ohradily všechny veliké průmyslové země až na Anglii. Tato ochranná cla však nejsou nic jiného než ozbrojování ke konečnému generálnímu průmyslovému tažení, které teprve rozhodne o panství na světovém trhu. Každý prvek, který působí proti opakování starých krisí, skrývá tak v sobě zárodek daleko mohutnější budoucí krise. — B. E.}