Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvacátá devátá[*]

Součásti bankovního kapitálu

Nyní je nutno blíže prozkoumat, z čeho se skládá bankovní kapitál.

Právě jsme viděli, že Fullarton aj. dělají z rozdílu mezi penězi jako oběživem a penězi jako platidlem (také jako světovými penězi, pokud přichází v úvahu odliv zlata) rozdíl mezi oběživem (currency) a kapitálem.

Zvláštní úloha, kterou tu kapitál hraje, vede k tomu, že stejně úzkostlivě, jako se nám osvícená ekonomie snažila namluvit, že peníze nejsou kapitál, namlouvá nám tato bankéřská ekonomie, že právě peníze jsou kapitál par excellence [po výtce].

Při dalším zkoumání ukážeme, že se zde peněžní kapitál zaměňuje s moneyed capital ve smyslu úrokového kapitálu, zatím co v prvním smyslu je peněžní kapitál vždy jen přechodnou formou kapitálu, kterou odlišujeme od ostatních forem kapitálu, od zbožního kapitálu a produktivního kapitálu.

Bankovní kapitál se skládá: 1) z hotových peněz, zlata nebo bankovek; 2) z cenných papírů. Ty můžeme zase rozdělit na dvě části: na obchodní papíry, směnky, které mají určitou dobu platnosti poté propadají a jejichž eskont tvoří vlastní bankéřovu činnost; a na veřejné cenné papíry, jako státní papíry, pokladniční poukázky, akcie všeho druhu zkrátka úrokové papíry, které se však podstatně liší od směnek. Sem můžeme zařadit i hypotéky. Kapitál, skládající se z těchto věcných součástí, se zase dělí na kapitál, který vložil sám bankéř, a na vklady, které tvoří jeho banking capital [bankovní kapitál] neboli vypůjčený kapitál. U bank, které vydávají bankovky, patři sem i bankovky. Vklady a bankovky ponecháme zatím stranou. Je jasné, že na skutečných součástech bankéřova kapitálu — na penězích, směnkách, deponovaných papírech — nic nemění to, zda tyto různé prvky představují bankéřův vlastní kapitál či vklady, tj. kapitál jiných lidí. Rozdělení kapitálu zůstává stejné, ať bankéř provozuje svou činnost jen s vlastním kapitálem, nebo jen s kapitálem, který je u něho uložen.

Forma úrokového kapitálu už sama s sebou přináší, že se každý určitý a pravidelný peněžní důchod jeví jako úrok z kapitálu, ať už pochází z kapitálu nebo ne. Nejprve se tento peněžní důchod mění v úrok, a jakmile je tu úrok, najde se pak i kapitál, z něhož tento úrok pochází. Stejně tak, jakmile existuje úrokový kapitál, jeví se jako kapitál každá hodnotová částka, pokud se nevydává jako důchod; jeví se totiž jako základní částka (principal) na rozdíl od úroku, který může vynášet nebo který skutečně vynáší.

Věc je prostá: dejme tomu, že průměrná úroková sazba je 5% ročně. Částka 500 liber št. by tedy vynášela, kdyby byla přeměněna v úrokový kapitál, ročně 25 liber št. Každý pevný roční příjem 25 liber št, se tudíž považuje za úrok z kapitálu 500 liber št. To však je a zůstává čistě ilusorní představa, až na případ, kdy zdroj těchto 25 liber št. — ať už je to pouhý vlastnický titul resp. pohledávka, nebo skutečný prvek výroby, jako na příklad pozemek — je přímo přenosný nebo nabývá formy, v níž se stává přenosným. Jako příklad vezměme státní dluh a mzdu.

Stát musí svým věřitelům ročně vyplácet určitý úrok za vypůjčený kapitál. Věřitel tu nemůže dlužníkovi dluh vypovědět, může jedině pohledávku, svůj vlastnický titul prodat. Sám kapitál už stát spotřeboval, vydal. Už neexistuje. Věřitel státu je na tom takto: 1) má státní dluhopis, řekněme na 100 liber št.; 2) tento dluhopis mu dává nárok na část ročních státních příjmů, tj. na určitou část ročního výnosu daní, řekněme na 5 liber št. čili 5%; 3) tento dluhopis na 100 liber št. může libovolně prodat jinému. Je-li úroková sazba 5% a je-Ii stát s to platit, může majitel A zpravidla prodat dluhopis osobě B za 100 liber št.; neboť B je jedno, zda půjči 100 liber št. na 5% ročně, nebo zda si tím, že zaplatí 100 liber št., zajistí od státu každoroční tribut 5 liber št. Ale ve všech těchto případech zůstává kapitál, za jehož odnož (úrok) se státní platby považují, ilusorním, fiktivním kapitálem. Nejenže částka půjčená státu už vůbec neexistuje. Tato částka nebyla vůbec nikdy určena k tomu, aby byla vynaložena, vložena jako kapitál; a jen kdyby byla bývala vložena jako kapitál, byla by se mohla přeměnit v hodnotu, která by se uchovávala. Pro původního věřitele A je ta část ročních daní, která mu připadá, úrokem z jeho kapitálu, stejně jako je jím pro lichváře ta část, která mu připadá z marnotratníkova jmění, ačkoli v obou případech nebyla zapůjčená peněžní částka vynaložena jako kapitál. Možnost prodat státní dluhopis představuje pro A možnost návratu základní částky. Pokud se týká B, je jeho kapitál s jeho soukromého hlediska uložen jako úrokový kapitál. S věcného hlediska B pouze nastoupil na místo osoby B a koupil její pohledávku vůči státu. Ať je těchto transakcí sebevíc, zůstává kapitál státního dluhu čistě fiktivní, a tím okamžikem, jakmile by se dluhopisy staly neprodejné, zmizelo by i zdání, že tento kapitál existuje. Přesto, jak ihned uvidíme, má tento fiktivní kapitál svůj vlastní pohyb.

V protikladu ke kapitálu státního dluhu, kde jako kapitál vystupuje záporná veličina — úrokový kapitál je vůbec matkou všech nesmyslných forem, takže se např. dluhy mohou v bankéřových představách zdát zbožím — podívejme se nyní na pracovní sílu. Mzda se tu považuje za úrok a pracovní sila tudíž za kapitál, který tento úrok vynáší. Rovná-li se např. roční mzda 50 librám št. a úroková sazba 5%, předpokládá se, že se pracovní síla za rok rovná kapitálu 1000 liber št. Nesmyslnost kapitalistického způsobu představ tu vrcholí: místo aby se zhodnocování kapitálu vysvětlovalo vykořisťováním pracovní síly, vysvětluje se naopak produktivita pracovní síly tím, že sama pracovní síla je touto mystickou věcí, úrokovým kapitálem. Ve druhé polovině XVII století (na př. u Pettyho) to byla oblíbená představa, avšak i dnes jí docela vážně používají vulgární ekonomové a hlavně pak němečtí statistikové.[1] Bohužel, jsou tu dvě okolnosti, které nepříjemně odporují této nesmyslné představě: za prvé, že dělník musí pracovat, aby tento úrok dostal, a za druhé, že kapitálovou hodnotu své pracovní síly nemůže zpeněžit tím, že ji přenechá někomu jinému. Ve skutečnosti se roční hodnota jeho pracovní síly rovná jeho průměrné roční mzdě, a tomu, kdo kupuje jeho pracovní silu, musí svou prací nahradit právě tuto hodnotu plus nadhodnotu, výsledek jejího zhodnocení. Za otrokářského systému má dělník kapitálovou hodnotu; je to jeho kupní cena. A je-li pronajat, musí nájemce předně platit úroky z této kupní ceny a mimo to hradit roční opotřebování kapitálu.

Tvoření fiktivního kapitálu se nazývá kapitalisace. Kapitalisuje se každý příjem, který se pravidelně opakuje, tím že se vypočítává podle průměrné úrokové sazby jako výnos, který by nesl kapitál půjčený na tuto úrokovou sazbu. Na př. kdyby se roční příjem rovnal 100 librám št. a úroková sazba 5%, představovalo by těchto 100 liber št. roční úrok z 2000 liber št. Těchto 2000 liber št. se nyní považuje za kapitálovou hodnotu právního vlastnického titulu na oněch 100 liber št. ročně. Pro toho, kdo tento vlastnický titul koupi, představuje pak těchto 100 liber št. ročního příjmu opravdu zúročení jeho kapitálu, uloženého na 5%. Tak se naprosto ztrácí veškerá souvislost se skutečným zhodnocovacím procesem kapitálu a utvrzuje se představa, že kapitál je samočinně se zhodnocující automat.

I tam, kde dluhopis — cenný papír — na rozdíl od státních dluhů nepředstavuje čistě ilusorní kapitál, je kapitálová hodnota tohoto papíru čistě ilusorní. Viděli jsme již, jak úvěr vytváří asociovaný kapitál. Papíry jsou tu vlastnickými tituly, představujícími tento kapitál. Akcie železničních, těžařských, plavebních a jiných společností představují skutečný kapitál, totiž kapitál do těchto podniků vložený a v nich fungující, čili peněžní částku, kterou podílníci zálohovali, aby byla v takovýchto podnicích vynaložena jako kapitál. Při tom také není nikterak vyloučeno, že akcie jsou pouhý švindl. Tento kapitál však neexistuje dvakrát, jednou jako kapitálová hodnota vlastnických titulů, akcií, a po druhé jako kapitál, který byl do těchto podniků skutečně vložen nebo má být vložen. Existuje jen v této druhé formě, a akcie je pouze vlastnický titul, pro rata [úměrně k podílu], na nadhodnotu, kterou má tento kapitál realisovat. Osoba A může tento titul prodat osobě B, a B jej může prodat C. Tyto transakce nemění nic na podstatě věci. Osoba A nebo B tím přeměňuje svůj titul v kapitál, C pak přeměňuje svůj kapitál v pouhý vlastnický titul na nadhodnotu, kterou lze od akciového kapitálu očekávat.

Samostatný pohyb hodnoty těchto vlastnických titulů, nejen státních cenných papírů, nýbrž i akcií, utvrzuje zdání, jako by tvořily skutečný kapitál vedle kapitálu nebo nároku, na něž jsou eventuálně tituly. Stávají se totiž zbožím, jehož cena má zvláštní pohyb a zvláštním způsobem se utváří. Jejich tržní hodnota nabývá určení odlišného od jejich nominální hodnoty, aniž se nějak mění hodnota skutečného kapitálu (třebaže se měnilo její zhodnocování). Na jedné straně kolísá tržní hodnota akcií podle výše a jistoty výnosů, na něž dávají právní tituly. Je-li nominální hodnota akcie, tj. vynaložená částka, kterou akcie původně představovala, 100 liber št., a vynáší-li podnik 10% místo 5% stoupá tržní hodnota akcie za jinak stejných okolností a při úrokové sazbě 5% na 200 liber št., neboť kapitalisována při 5% představuje nyní fiktivní kapitál 200 liber št. Ten, kdo ji koupí za 200 liber št. ‚ dostává pětiprocentní důchod z tohoto kapitálového vkladu. Opačně je tomu, jestliže výnos z podniku klesá. Tržní hodnota těchto papírů je částečně spekulativní, neboť je určena nejen skutečným příjmem, nýbrž příjmem očekávaným, předem odhadovaným. Ale za předpokladu, že zhodnocení skutečného kapitálu je stálé, nebo je-li tam, kde žádný kapitál neexistuje, jako u státních dluhů, roční výnos určen zákonem a i jinak dostatečně zajištěn, pak cena těchto cenných papírů stoupá nebo klesá nepřímo úměrně úrokové sazbě. Stoupne-li úroková sazba z 5 na 10%, představuje cenný papír, který zajišťuje výnos jen 5 liber št., už jen kapitál 50 liber št. Klesne-li úroková sazba na 21/2%, představuje týž cenný papír kapitál 200 liber št. Jeho hodnotou je vždy jen kapitalisovaný výnos, tj. výnos přepočítaný podle existující úrokové sazby na ilusorní kapitál. V dobách tísně na peněžním trhu budou tedy ceny těchto cenných papírů klesat dvojnásob; za prvé proto, že stoupá úroková sazba, a za druhé proto, že jsou hromadně vrhány na trh, aby se přeměnily v peníze. K tomuto poklesu cen dochází nezávisle na tom, zda výnos, který tyto papíry zajišťují svému majiteli, je stálý jako u státních cenných papírů, nebo zda zhodnocení skutečného kapitálu, představovaného těmito papíry je snad postiženo poruchou reprodukčního procesu, jako se to může stát u průmyslových podniků. Tu pak k zmíněnému znehodnocení přistupuje ještě další. Jakmile se bouře přežene, stoupají tyto papíry zase na svou dřívější výši, pokud nepředstavují zkrachované nebo podvodné podniky. Jejich znehodnocení za krise působí jako mohutný prostředek centralisace peněžního majetku. [2]

Pokud hodnota těchto papírů klesá nebo stoupá nezávisle na pohybu hodnoty skutečného kapitálu, který představují, je bohatství národa stejně veliké před poklesem nebo vzestupem hodnoty jako po něm. „Dne 23. října 1847 byly veřejné cenné papíry a průplavní a železniční akcie znehodnoceny již o 114,725.225 liber št.“ (Morris, guvernér Anglické banky, výpověď ve zprávě o Commercial Distress [obchodní krisi] 1847—1848.) Pokud jejich znehodnocení nebylo výrazem skutečné stagnace ve výrobě a v dopravě po železnicích a průplavech nebo zastavení již zahájených podniků nebo toho, že kapitál byl vyhozen na podniky, které fakticky nestály za nic, nezchudl národ ani o haléř tím, že tyto mýdlové bubliny nominálního peněžního kapitálu praskly.

Ve skutečnosti nejsou tyto papíry nic jiného než akumulované nároky, právní tituly na budoucí výrobu, a jejich peněžní či kapitálová hodnota buď nepředstavuje vůbec žádný kapitál, jako je tomu u státních dluhů, nebo je regulována nezávisle na hodnotě skutečného kapitálu, který představují.

Ve všech zemích kapitalistické výroby existuje ohromné množství tak zvaného úrokového kapitálu neboli moneyed capital v této formě. A akumulací peněžního kapitálu se většinou nerozumí nic jiného než akumulace těchto nároků na výrobu, akumulace tržní ceny, ilusorní kapitálové hodnoty těchto nároků.

Část bankéřského kapitálu je právě vložena do těchto tzv. úrokových papírů. Je to vlastně část reservního kapitálu, který nefunguje ve skutečném bankovním obchodě. Většinou jsou to směnky, tj. platební přísliby průmyslových kapitalistů nebo obchodníků. Pro toho, kdo půjčuje peníze, jsou tyto směnky úrokovými papíry; tj. kupuje-li je, sráží si úrok za dobu, která zbývá do jejich splatnosti. Tomu se říká eskont. Kolik se srazí z částky, na kterou směnka zní, závisí tedy vždy na výši úrokové sazby.

Zbývající část bankéřova kapitálu tvoří konečně jeho peněžní reserva ve zlatě nebo bankovkách. Vklady, není-Ii smluvně vymíněna delší lhůta, musí být vkladatelům stále k disposici. Jsou neustále v pohybu. Ale jestliže jeden vkladatel svůj vklad vybere, přijde ho druhý uložit, takže v dobách, kdy jdou obchody normálně, kolísá průměrná výše vkladů jen nepatrně.

V zemích s vyvinutou kapitalistickou výrobou představují reservní fondy bank v průměru vždy množství peněz, které tu je jako poklad, a část tohoto pokladu tvoří opět papíry, pouhé poukázky na zlato, které však nemají vlastní hodnotu, Valná část bankéřského kapitálu je tudíž čistě fiktivní a tvoří ji dlužní pohledávky (směnky), státní papíry (které představují minulý kapitál) a akcie (poukázky na budoucí výnos). Přitom se nesmí zapomínat, že peněžní hodnota kapitálu, který představují tyto papíry v bankéřových tresorech, i pokud to jsou poukázky na jisté výnosy (jako státní papíry) nebo vlastnické tituly na skutečný kapitál (jako akcie), je naprosto fiktivní a že se reguluje jinak než hodnota skutečného kapitálu, který, alespoň zčásti, představují; jestliže pak představují pouhý nárok na výnosy, a ne kapitál, je nárok na týž výnos vyjádřen ve fiktivním peněžním kapitálu, který se neustále mění. K tomu ještě přistupuje to, že tento bankéřův fiktivní kapitál většinou nepředstavuje jeho vlastní kapitál, nýbrž kapitál veřejnosti, která ho u něho uložila, ať už na úroky nebo bezúročně.

Vklady se provádějí vždy ve formě peněz, ve zlatě nebo v bankovkách, nebo poukázkami na ně. Až na reservní fond, který se zmenšuje nebo zvětšuje podle potřeb skutečného oběhu, jsou tyto vklady ve skutečnosti stále jednak v rukou průmyslových kapitalistů a obchodníků, jimž se z těchto vkladů eskontují směnky a poskytují půjčky; jednak v rukou obchodníků s cennými papíry (bursovních makléřů), nebo v rukou soukromníků kteří prodali své cenné papíry, nebo v rukou vlády (u pokladničních poukázek a nových půjček). Vklady samy hrají dvojí úlohu. Jednak, jak bylo právě uvedeno, se půjčují jako úrokový kapitál a neleží tedy v bankovních pokladnách, nýbrž figurují jen v bankovních knihách jako pohledávky vkladatelů. Jednak fungují jako takovéto pouhé položky v knihách, pokud se vzájemné pohledávky vkladatelů vyrovnávají šeky na jejich vklady a navzájem se z účtů odepisují; přitom je úplně lhostejné, jde-li o vklady u téhož bankéře, takže ten je vzájemně odepisuje na různých kontech, nebo provádějí-li to různé banky, které si šeky vzájemně vyměňují a proplácejí pouze rozdíly.

S rozvojem úrokového kapitálu a úvěrového systému se všechen kapitál zdánlivě zdvojnásobuje a někdy dokonce i ztrojnásobuje, neboť týž kapitál nebo i jen táž pohledávka se nejrůznějším způsobem objevuje v různých formách v různých rukou. [3] Převážná část tohoto „peněžního kapitálu“ je čistě fiktivní. Všechny vklady, až na reservní fond, nejsou nic jiného než pohledávky vůči bankéřovi, které však neexistují nikdy v hotovosti. Pokud slouží k žirovým operacím, fungují pro bankéře jako kapitál, jakmile je rozpůjčí. Bankéři si vzájemně platí poukázkami na neexistující vklady, tím že si tyto pohledávky vzájemně zúčtovávají.

O úloze, kterou hraje kapitál při peněžních půjčkách, říká A. Smith toto: „I v peněžním podnikání jsou peníze jen poukázkou, kterou se převádějí z ruky do ruky kapitály, pro něž nemají jejich majitelé upotřebení. Tyto kapitály mohou být téměř neomezeně větší než peněžní částka, která slouží za nástroj k jejich převádění; tytéž peníze slouží postupně při mnoha různých půjčkách stejně jako při mnoha různých koupích. Na př. A půjčí W 1000 liber št., za něž W ihned koupí od B zboží. Protože B nemůže tyto peníze nijak upotřebit, půjčí je X a X za ně zase ihned koupí zboží od C. Týmž způsobem a z téhož důvodu půjčí C tyto peníze Y, který za ně zase koupí zboží od D. Tak mohou tytéž peníze, zlaté či papírové, zprostředkovat během několika málo dní tři různé půjčky a tři různé koupě, z nichž se každá svou hodnotou rovná celé částce těchto peněz. Tři majitelé peněz, A, B a C, přenesli na vypůjčovatele W, X a Y moc uskutečnit tyto koupě. V této moci spočívá jak hodnota, tak i užitečnost těchto půjček. Kapitál, který tito tři majitelé peněz půjčili se rovná hodnotě zboží, které za něj lze koupit, a je třikrát větší než hodnota peněz, za něž se tyto koupě uskutečňují. Přesto mohou být všechny tyto zápůjčky zcela jisté, neboť zboží, které různí dlužníci za půjčené peníze koupí, se používá tak, že svého času vrací svou hodnotu i se ziskem ve zlatých nebo papírových penězích. A jako mohou tytéž peníze zprostředkovat různé půjčky, převyšující třikrát či dokonce třicetkrát jejich hodnotu, stejně tak mohou zase postupně sloužit jako prostředek ke splácení těchto půjček.“ [A Smith: „Wealth of Nations“] kniha II, kap. IV.)

Protože týž peníz může podle toho, jak rychle obíhá uskutečnit několik koupí, může stejně tak realisovat několik půjček, neboť nákupy jej převádějí z ruky do ruky, a půjčka není nic jiného než převod z ruky do ruky, který není zprostředkován žádnou koupí. Pro každého, kdo prodává, představují peníze přeměněnou formu jeho zboží; dnes, kdy každá hodnota nabývá podoby kapitálové hodnoty, představují peníze při různých půjčkách postupně několik různých kapitálů, což je jen jiné vyjádření toho, co jsme řekli už dříve, že totiž mohou postupně realisovat různé zbožní hodnoty. Zároveň slouží peníze jako oběživo k přemisťováni věcných kapitálů z jedněch rukou do druhých. Při půjčce peníze nepřecházejí z rukou do rukou jako oběživo. Dokud zůstávají v rukou půjčovatele, nejsou v jeho rukou oběživem, nýbrž formou existence hodnoty jeho kapitálu. A v této formě je půjčkou přenáší na třetí osobu. Kdyby A půjčil peníze B a B je půjčil C bez prostřednictví koupí, nepředstavovaly by tytéž peníze tři kapitály, nýbrž jen jeden, jen jedinou kapitálovou hodnotu. Kolik kapitálů peníze skutečně představují, závisí na tom, jak často fungují jako hodnotová forma různých zbožních kapitálů.

To, co říká A. Smith o půjčkách vůbec, platí i o vkladech, jež jsou vlastně jen zvláštní název pro půjčky, které poskytuje veřejnost bankéřům. Tytéž peníze mohou zprostředkovat libovolný počet vkladů.

„Je nesporně pravda že 1000 liber št., které dnes někdo uloží u A, se zítra zase vydá a tvoří vklad u B. Vyplatí-li je B, mohou pozítří tvořit vklad u C a tak dále do nekonečna. Táž peněžní částka 1000 liber št. se tudíž může řadou převodů zmnohonásobit a vytvořit absolutně neurčitelnou sumu vkladů. Je proto možné, že 9/10 všech vkladů ve Spojeném království neexistuje, leda jako položky v knihách bankéřů, kteří si je pak vzájemně zúčtovávají... Tak např. ve Skotsku, kde množství peněz v oběhu nepřesahovalo nikdy 3 miliony liber št., dosahuji vklady 27 milionů. Kdyby nedošlo k všeobecnému vybírání vkladů z bank, mohlo by týchž 1000 liber št. zpětným pochodem zase právě tak snadno vyrovnat stejně neurčitelnou částku. Protože týchž 1000 liber št., kterými někdo zaplatí svůj dluh obchodníkovi, může zítra vyrovnat obchodníkův dluh u dodavatele, pozítří dodavatelův dluh u banky a tak dále do nekonečna, může týchž 1000 liber št. putovat z ruky do ruky a z banky do banky a vyrovnat jakoukoli sumu vkladů.“ („The Currency Question Reviewed“, str. 162, 163.)

Tak jako se v této úvěrové soustavě všechno zdvojnásobuje a ztrojnásobuje a mění v pouhý přízrak, tak seto děje i s „reservním fondem“, o němž by si člověk konec konců myslil, že to je něco solidního.

Poslechněme si opět pana Morrise, guvernéra Anglické banky: „Reservy soukromých bank jsou v rukou Anglické banky ve formě vkladů. Zdá se, že první účinek odlivu zlata postihne jen Anglickou banku; ale takový odliv zlata by měl také vliv na reservy ostatních bank, protože by znamenal odliv části reserv, které mají v naší bance. Stejný vliv by měl odliv zlata na reservy všech provinciálních bank.“ („Commercial Distress“ 1847—1848.) Reservní fondy jsou tedy vlastně reservním fondem Anglické banky.[4] Ale i tento reservní fond existuje ve dvojí podobě. Reservní fond banking department [bankovního oddělení] se rovná přebytku bankovek, které je banka oprávněna vydávat, nad bankovkami, které jsou v oběhu. Zákonem stanovené maximum bankovek, které může vydat, = 14 milionům (pro které není zapotřebí kovové reservy; je to přibližně výše státního dluhu bance) plus úhrnu bankovní zásoby drahého kovu banky. Jestliže tato zásoba = 14 milionům liber št., může banka vydat za 28 milionů liber št. bankovek, a je-li jich za 20 milionů v oběhu, reservní fond banking department = 8 milionům. Těchto 8 milionů v bankovkách tvoří pak zákonný bankéřský kapitál, kterým může banka disponovat, a zároveň reservní fond pro její vklady. Nastane-li odliv zlata, který sníží kovovou zásobu o 6 milionů — při čemž banka musí zničit stejné množství bankovek — klesne reserva banking department z 8 milionů na 2. V důsledku toho by jednak banka značně zvýšila svou úrokovou sazbu; jednak by se značně zmenšil reservní fond, který zajišťuje vklady bank a ostatních vkladatelů. Roku 1857 pohrozily čtyři největší londýnské akciové banky, že nevymůže-li si Anglická banka „vládní nařízení‘, dočasně rušící platnost bankovního zákona z roku 1844, [5] budou požadovat své vklady zpět, což by bylo znamenalo bankrot bankovního oddělení. Tak může banking department udělat bankrot, jako v roce 1847, zatím co v issue department [v emisním oddělení] leží mnoho milionů (na př. v roce 1847 8 milionů) jako záruka směnitelnosti obíhajících bankovek. Ale i tato záruka je ilusorní.

„Velká část vkladů, které nepotřebují přímo sami bankéři, se dostává do rukou billbrokers (doslovně směnečních makléřů, v podstatě zpola bankéřů), kteří za ně dávají bankéři jako jistotu za jeho půjčku obchodní směnky, které již eskontovali různým lidem v Londýně nebo v provincii. Billbroker ručí bankéři za to, že tyto money at call (peníze splatné na první požádání) budou splaceny; a tyto operace se tak rozmohly, že pan Neave, nynější guvernér banky {Anglické}, ve své svědecké výpovědi říká: ‚Víme, že jeden broker měl 5 milionů, a máme důvody předpokládat, že jiný měl 8 až 10 milionů; jeden měl 4, jiný 31/5, jiný opět přes 8. Mluvím o vkladech u brokerů.‘ („Report of Committee on Bank Acts“, 1857—1858; str. 5, odstavec č. 8.)

„Londýnští billbrokers… prováděli své obrovské operace bez jakékoli reservy v hotovosti; spoléhali na platby za své směnky, jejichž lhůty postupně končily, nebo v nejhorším nato, že si vypůjčí u Anglické banky na depot směnek, které eskontovali.“ — „Dvě billbrokerské firmy v Londýně zastavily v roce 1847 platby; obě později zase svou činnost obnovily. Roku 1857 zastavily platby opět. Pasiva jedné z těchto firem byla roku 1847 přibližně 2,683.000 liber št. při kapitálu 180.000 liber št.; roku 1857 byla její pasiva 5,300.000 liber št., kdežto její kapitál nečinil pravděpodobně víc než čtvrtinu toho, co v roce 1847. Pasiva druhé firmy se pohybovala v obou případech mezi 3—4 miliony, při kapitálu, který nepřesahoval 45.000 liber št.“ (Tamtéž, str. XXI, odstavec č. 52.)

__________________________________

Poznámky:

(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání,).

* Touto kapitolou začíná druhá část III. dílu českého knižního vydání Kapitálu (SNPL, Praha, 1955), která má samostatný poznámkový aparát. Zachováváme proto stejný systém číslování poznámek, který začíná číslem 1. (Pozn. editora HTML verze.)

1 „Dělník má kapitálovou hodnotu, kterou určíme, díváme-li se na peněžní hodnotu jeho ročního výdělku jako na úrokový výnos... Jestliže… průměrnou denní mzdu kapitalisujeme při 4%, dostaneme průměrnou hodnotu zemědělského dělníka mužského pohlaví: pro německé Rakousko 1500 tolarů, pro Prusko 1500, pro Anglii 3750, pro Francii 2000, pro vnitřní Rusko 750 tolarů.“ (Von Reden: „Vergleichende Kulturstatistik“, Berlín 1848, str. 434.)

2 {Těsně po únorové revoluci, kdy byly v Paříži zboží i cenné papíry velmi silně znehodnoceny a naprosto neprodejné, zpeněžil jeden švýcarský obchodník v Liverpoolu, pan R. Zwilchenbart (který to vypravoval mému otci), všechno, co mohl, jel s hotovostí do Paříže a obrátil se na Rotschilda s návrhem, že by s ním podnikl nějaký společný obchod. Rotschild na něj vytřeštil zrak, vrhl se k němu a popadl ho za obě ramena „Avez-vous de l'argent sur vous?“ — „Oui, M. le baron.“ — „Alors vous êtes mon homme!“ [„Máte u sebe peníze?“‘ — „Ano, pane barone.“ — „Pak jste ten, koho hledám!“] — A oba udělali skvělý obchod. — B. E.}

3 {Toto zdvojnásobováni a ztrojnásobováni kapitálu se v posledních letech značně rozšířilo, např. díky financial trusts [finančním trustům], které již zaujímají zvláštní rubriku v londýnských bursovních zprávách. Utvoří se společnost k nákupu úrokových papírů určitého druhu, dejme tomu zahraničních státních papírů, anglických městských nebo amerických veřejných dluhopisů, železničních akcií atd. Kapitál, řekněme 2 miliony liber št., se sežene upsáním akcií; ředitelství nakoupí příslušné cenné papíry, resp. s nimi více či méně aktivně spekuluje, a po odečtení nákladů rozděluje roční úroky jako dividendu mezi akcionáře. — Dále se u některých akciových společností stalo zvykem dělit obyčejné akcie na dvě třídy: preferred (prioritní) a deferred (řádné). Akcie preferred mají pevné zúročení, dejme tomu 5%, za předpokladu, že to dovoluje celkový zisk podniku; zbude-li pak ještě něco, dostanou to akcie deferred. Takto se „solidní“ vkládání kapitálu do prioritních akcií více méně odděluje od spekulace ve vlastním slova smyslu, která se provádí s akciemi deferred. Protože se však některé velké podniky nechtěly této nové módě podřizovat, začaly se tvořit společnosti, které nejprve vložily milion nebo několik milionů liber št. do akcií těchto podniků a pak vydaly v nominální hodnotě těchto akcií nové akcie, ale polovinu preferred a polovinu deferred. V takovýchto případech se původně vydané akcie zdvojnásobují, neboť se stávají základem pro nové emise akcii. — B. E.}

4 {Do jaké míry se tento zjev od té doby ještě rozšířil, ukazuje tato oficiální tabulka převzatá z „Daily News‘‘ z 15. prosince 1892, v níž jsou údaje o reservách patnácti největších londýnských bank v listopadu 1892:

Jméno banky Pasiva v librách št. Reservy na hotovosti
v librách št.		 V %
City 9,317,629 746,551 8.01
Capital and Counties 11,392,744 1,307,483 11.47
Imperial 3,987,400 447,157 11.22
Lloyds 23,800,937 2,966,806 12.46
London and Westminster 24,671,559 3,818,885 15.50
London and S. Western 5,570,268 812,353 14.58
London Joint Stock 12,127,993 1,288,977 10.62
London and Midland 8,814,499 1,127,280 12.79
London and County 37,111,035 3,600,374 9.70
National 11,163,829 1,426,225 12.77
National Provincial 41,907,384 4,614,780 11.01
Parrs and the Alliance 12,794,489 1,532,707 11.98
Prescott and The Alliance 4,041,058 538,517 13.07
Union of London 15,502,618 2,300,084 14.84
Williams, Deacon and Manchester and Co. 10,452,381 1,317,628 12.60
Celkem 232,655,823 27,845,807 11.97

Z těchto takřka 28 milionů reservy je uloženo při nejmenším 25 milionů u Anglické banky a nanejvýš 3 miliony leží v hotovosti přímo v pokladnách uvedených 15 bank. Reservní fond bankovního oddělení Anglické banky v hotovosti však téhož listopadu 1892 nikdy nedosahoval plných 26 milionů! B. E.}

5 Dočasné zrušení platnosti bankovního zákona z roku 1844 dovoluje bance vydávat libovolný počet bankovek bez ohledu na to, zda jsou kryty zlatým pokladem banky; dovoluje tedy vytvářet libovolné množství papírového fiktivního peněžního kapitálu a s jeho pomoci půjčovat bankám a směnečním makléřům a jejich prostřednictvím i obchodu.

‹—Kapitál III. díl – kapitola XXVIII. | Kapitál III. díl – Obsah | Kapitál III. díl – kapitola XXX.—›