Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola třicátá čtvrtá
Currency principle a anglické bankovní zákonodárství z roku 1844
{V jednom z dřívějších spisů[13] byl podán rozbor Ricardovy theorie o hodnotě peněz v poměru k cenám zboží; zde se tudíž můžeme omezit jen na to nejnutnější. Podle Ricarda je hodnota peněz kovových — určena pracovní dobou, která je v nich ztělesněna, ale jen potud, pokud množství peněz je ve správné proporci k množství a ceně obíhajícího zboží. Jestliže množství peněz stoupá nad tuto proporci, jejich hodnota klesá, ceny zboží stoupají; jestliže množství peněz klesá pod správnou proporci za jinak nezměněných podmínek — jejich hodnota stoupá a ceny zboží klesají. V prvním případě bude země, kde je tento nadbytek zlata vyvážet zlato, které kleslo pod svou hodnotu, a dovážet zboží; ve druhém případě bude zlato proudit do zemí, kde je nadhodnoceno, kdežto podhodnocené zboží poplyne odtud na jiné trhy, kde je bude možno prodat za normální ceny. Protože za těchto předpokladů „samo zlato ať jako mince, nebo v prutech se může stát hodnotovou známkou o větší nebo menší kovové hodnotě, než je jeho vlastní, rozumí se samo sebou, že týž osud sdílejí i směnitelné bankovky, které obíhají. Ačkoli jsou bankovky směnitelné, tedy jejich reálná hodnota odpovídá jejich nominální hodnotě, může být celkové množství obíhajících peněz, zlata i papírových peněz (the aggregate currency consisting of metal and of convertible notes) nadhodnoceno nebo podhodnoceno, to podle toho, zda jejich celkové množství — z příčin, které jsme už vyložili — stoupá nad hladinu, jež je určena směnnou hodnotou obíhajícího zboží a kovovou hodnotou zlata, nebo pod ni klesá. Toto podhodnocení, nikoli papírových peněz proti zlatu, nýbrž zlata i papírových peněz dohromady, čili celkového množství oběživa v nějaké zemi, je jedním z hlavních Ricardových vynálezů, který lord Overstone a spol. zapřáhli do svých služeb a učinili základním pilířem zákonodárství sira Roberta Peela z let 1844 a 1845.“ (Tamtéž, str. 155.)
Nepotřebujeme tu opakovat důkaz, uvedený na témž místě, nesprávnosti této Ricardovy theorie. Zajímá nás jen způsob, jak Ricardovy poučky zpracovala škola bankovních theoretiků, která nadiktovala zmíněné Peelovy bankovní zákony.
„Obchodní krise XIX. století, zejména velké krise z let 1825 a 1836, nevyvolaly další vývoj Ricardovy peněžní theorie, zato však její nové použití. Tentokrát už to nebyly jednotlivé ekonomické jevy, jako u Huma znehodnoceni drahých kovů v XVI. a XVII. století nebo jako u Ricarda znehodnocení papírových peněz během XVIII. a na počátku XIX. století nýbrž velké bouře na světovém trhu, v nichž se vybiji konflikt všech prvků buržoasního výrobního procesu; jejich původ a možnost odvrácení se hledaly v nejpovrchnější a nejabstraktnější sféře tohoto procesu, ve sféře oběhu peněz. Vlastní theoretický předpoklad, z něhož vychází tato škota ekonomických proroků počasí, netkví fakticky v ničem jiném než v dogmatu, že Ricardo objevil zákony ryze kovového oběhu. Jim tedy nezbylo nic jiného než podřídit těmto zákonům úvěrový neboli bankovkový oběh.
Nejobecnějším a nejnápadnějším jevem obchodních krisí je náhlý všeobecný pokles cen zboží, který přichází po delším všeobecném stoupání cen. Všeobecný pokles cen zboží lze vyjádřit jako stoupání relativní hodnoty peněz v poměru ke všemu zboží, a všeobecné stoupání cen naopak jako klesání relativní hodnoty peněz. V obou způsobech vyjádření je tento jev vysloven, nikoli vysvětlen… Různá frazeologie pomůže vyřešit úlohu právě tak málo, jako kdyby byla přeložena z němčiny do angličtiny. Ricardova peněžní theorie přišla neobyčejně vhod, protože dává tautologii zdání příčinného vztahu. Odkud se bere periodické všeobecné klesání cen zboží? Z periodického stoupání relativní hodnoty peněz. Odkud naopak všeobecné periodické stoupání cen zboží? Z periodického klesání relativní hodnoty peněz. Stejně oprávněně by se mohlo říci, že periodické stoupání a klesání cen pochází z jejich periodického stoupání a klesání… Jestliže jednou připustíme, aby se tautologie přeměnila v příčinný vztah, jde všechno ostatní lehce. Stoupání cen zboží je vyvoláváno klesáním hodnoty peněz, ale klesání hodnoty peněz, jak víme od Ricarda, přeplněným oběhem peněz, to jest tím, že masa obíhajících peněz stoupá nad hladinu, určenou jejich vlastní imanentní hodnotou a imanentními hodnotami zboží. Rovněž naopak všeobecné klesání cen zboží pochází ze stoupání hodnoty peněz nad jejich imanentní hodnotu v důsledku toho, že oběh peněz není naplněn. Ceny tedy periodicky stoupají a klesají, protože periodicky obíhá příliš mnoho nebo příliš málo peněz. I když se nyní ukáže, že stoupání cen spadalo vjedno se zmenšeným oběhem peněz a klesání cen se zvětšeným oběhem, bylo by přesto možno tvrdit, že v důsledku nějakého, i když statisticky naprosto neprokazatelného zmenšení nebo zvětšení obíhajícího množství zboží se množství obíhajících peněz zvětšilo nebo zmenšilo; ne sice absolutně, ale alespoň relativně. Viděli jsme, že podle Ricarda musí k těmto všeobecným výkyvům v cenách docházet i při ryze kovovém oběhu, že se však tím, že se střídají, vyrovnávají. Probíhá to tak, že na příklad nenaplněný oběh vyvolává pokles cen zboží, pokles cen zboží vývoz zboží do ciziny, tento vývoz pak příliv zlata do tuzemska a tento příliv peněz pak opět stoupání cen zboží. Naopak je tomu při přeplněném oběhu peněz, kdy se zboží dováží zlato vyváží. Třebaže tyto všeobecné výkyvy cen vyplývají z povahy ricardovského kovového oběhu, jejich prudká a násilná forma, forma krisí, patří údobím rozvinutého úvěru; proto je nad slunce jasnější, že výdej bankovek se neřídí přesně podle zákonů kovového oběhu. Kovový oběh má svůj lék v dovozu a vývozu drahých kovů, které okamžitě vstupují do oběhu jako mince a způsobují tak svým přílivem nebo odlivem klesání nebo stoupání cen zboží. Týž účinek na ceny zboží musí nyní vyvolávat uměle banky napodobováním zákonů kovového oběhu. Připlývá-ti zlato z ciziny, je to důkazem, že oběh peněz není naplněn, že hodnota peněz je příliš vysoká a ceny zboží příliš nízké. Proto je nutno vrhat úměrně nově dováženému zlatu do oběhu bankovky. Naopak je zase nutno stahovat je z oběhu úměrně množství zlata odtékajícímu ze země. Jinými slovy, výdej bankovek musí být regulován podle dovozu a vývozu drahých kovů nebo podle směnečného kursu. Ricardův nesprávný předpoklad, že zlato je jen mincí a že proto všechno dovezené zlato rozmnožuje obíhající peníze a tím působí na vzestup cen, kdežto vývozem zlata se snižuje množství mince a tím se vyvolává pokles cen, tento theoretický předpoklad se zde stává praktickým experimentem, který předpisuje uvádět do oběhu tolik mince, kolik je v dané chvíli po ruce zlata. Lord Overstone (bankéř Jones Loyd), plukovník Torrens, Norman, Clay, Arbuthnot a četní jiní autoři, známí v Anglii pod jménem školy „currency principle“ [princip peněžního oběhu], nejenže. hlásali tuto doktrinu, nýbrž učinili ji prostřednictvím bankovních zákonů sira Robena Peela z let 1844 a 1845 základem tehdejšího anglického a skotského bankovního zákonodárství. Jak hanebné fiasko — teoretické i praktické — utrpěla po experimentech v největším národním měřítku, může být vylíčeno teprve v nauce o úvěru.“ (Tamtéž, str. 150—152.)
Kritiku této škoty podal Tomáš Tooke, James Wilson (v časopisu „Economist“ z let 1844—1847) a John Fullarton. Ale že se i tito autoři dívali na povahu zlata nesprávně a že neměli v otázce poměru peněz a kapitálu jasno, viděli jsme už několikrát, zejména v kapitole XXVIII této knihy. Zde uvedeme ještě několik ukázek z jednání výboru dolní sněmovny roku 1857 o Peelových bankovních zákonech (B. C. 1857.) — B. E.}
J. G. Hubbard, bývalý guvernér Anglické banky, vypovídá: „2400. — Vývoz zlata… se absolutně neprojevuje na cenách boží. Ale má velký vliv na kursy cenných papírů, neboť tak, jak se mění úroková sazba, odráží se to nezbytně na hodnotě zboží, které tento úrok ztělesňuje.“ Předkládá dvě tabulky o letech 1834—1843 a 1844—1853[*], které dokazují, že pohyb cen patnácti nejdůležitějších obchodních artiklů byl úplně nezávislý na odlivu a přílivu zlata a na úrokové sazbě. Naproti tomu však svědčí o velmi úzké souvislosti mezi odlivem a přílivem zlata, které je ve skutečnosti „představitelem našeho kapitálu hledajícího umístění“, a úrokovou sazbou. — „Roku 1847 bylo značné množství amerických cenných papírů přeneseno nazpět do Ameriky, rovněž ruských cenných papírů do Ruska a jiných kontinentálních papírů do zemí z nichž jsme dováželi obilí.“
15 hlavních obchodních artiklů, na jejichž podkladě Hubbard sestavit své tabulky, uvedené o něco níže, jsou: bavlna, bavlněná příze, bavlněná tkanina, vlna, sukno, len, plátno, indigo, surové železo, bílý plech, měd, tuk, cukr, káva a hedvábí.
I. 1834-1843
Datum Kovový poklad banky liber. št. Tržní míra diskontu % Stouplo v ceně Kleslo v ceně Zůstalo nezměněno 1834, 1. března 9,104,000 2¾ - - - 1835, 1. března 6,274,000 3¾ 7 7 1 1836, 1. března 7,918,000 3¾ 11 3 1 1837, 1. března 4,079,000 5 5 9 1 1838, 1. března 10,471,000 2¾ 4 11 - 1839, 1. září 2,684,000 6 8 5 2 1840, 1. června 4,571,000 4¾ 5 9 1 1840, 1. prosince 3,642,000 5¾ 7 6 2 1841, 1. prosince 4,873,000 5 3 12 - 1842, 1. prosince 10,603,000 2½ 2 13 - 1843, 1. června 11,566,000 2¼ 1 14 - I. 1844-1853
Datum Kovový poklad banky liber. št. Tržní míra diskontu % Stouplo v ceně Kleslo v ceně Zůstalo nezměněno 1844, 1. března 16,162,000 2¼ - - - 1845, 1. prosince 13,237,000 4½ 11 4 - 1846, 1. září 16,366,000 3 7 8 - 1847, 1. září 9,140,000 6 6 6 3 1850, 1. března 17,126,000 2½ 5 9 1 1851, 1. června 13,705,000 3 2 11 2 1852, 1. září 21,853,000 1¾ 9 5 1 1853, 1. prosince 15,093,000 5 14 - 1 Hubbard k tomu připojuje poznámku: „Jak v desetiletí 1834. až 1843, tak i v desetiletí 1844—1853 bylo kolísání zásoby zlata v bance po každé provázeno vzestupem nebo poklesem zapůjčitelné hodnoty peněz, půjčovaných na eskont; a na druhé straně se ukazuje, že změny v cenách zboží uvnitř země jsou úplně nezávislé na velikosti oběhu, jak se jeví v kolísání zásoby zlata Anglické banky.“ („Bank Acts Report“, 1857,II, str. 290 a 291.)
Protože poptávka po zboží a jeho nabídka reguluje jeho tržní ceny, vychází tu jasně najevo, jak chybné je Overstonovo ztotožňování poptávky po zapůjčitelném peněžním kapitálu (či spíše odchylek nabídky od této poptávky), jak se zračí v diskontní míře, a poptávky po skutečném „kapitálu“. Tvrzení, že ceny zboží jsou regulovány kolísáním velikosti oběživa se nyní skrývá za frází, že výkyvy diskontní míry vyjadřují kolísání poptávky po skutečném hmotném kapitálu na rozdíl od peněžního kapitálu. Viděli jsme, že Norman i Overstone to před týmž výborem opravdu tvrdili a že se při tom museli uchylovat k ubohým vytáčkám, zejména pak Overstone, až pak byl nakonec zahnán do úzkých. (Kapitola XXVI.) Ve skutečnosti to není nic jiného než starý tlach, že změny v množství daného zlata vyvolávají tím, že zvyšují nebo snižují množství oběživa v zemi, uvnitř této země vzestup nebo pokles cen zboží. Jestliže se zlato vyváží, musí podle této theorie currency [peněžního oběhu] stoupat ceny zboží v zemi, kam zlato proudí, a tím musí stoupat i hodnota vývozu země, která zlato vyváží, na trhu země, která zlato dováží; naproti tomu hodnota vývozu této země na trhu oné země by klesala, zatím co by ve své mateřské zemi, kam zlato proudí, stoupala. Ale ve skutečnosti má pokles množství zlata za následek jen vzestup úrokové sazby, kdežto vzestup množství zlata vyvolává pokles úrokové sazby; a kdyby toto kolísání úrokové sazby nemělo vliv při stanovení ceny nákladů nebo při určování poptávky nabídky, nemělo by vůbec vliv na ceny zboží.
V téže zprávě mluví N. Alexander, šéf velké firmy obchodující Indií, o silném odlivu stříbra do Indie a Číny v polovině padesátých let, k němuž došlo jednak v souvislosti s čínskou občanskou válkou, která zarazila odbyt anglických tkanin v Číně, jednak v souvislosti s nemocí, která postihla bource morušového v Evropě a silně omezila italské a francouzské hedvábnictví. N. Alexander se vyslovuje takto:
„4337. Je odliv do Číny, nebo do Indie? Stříbro se posílá do Indie a z velké části se za ně kupuje opium, které jde všechno do Číny, aby tvořilo fond k nákupu hedvábí; a situace na trzích v Indii (přes to, že se tam akumuluje stříbro) je taková, že pro obchodníka je výnosnější, pošle-li tam stříbro, než kdyby tam poslal tkaninu nebo jiné britské výrobky. — 4338. Nebyl ve Francii veliký odliv, následkem něhož jsme dostali stříbro? — Ano, hodně velký. — 4344. Místo abychom dováželi hedvábí z Francie a Italie, vypravujeme tam veliké zásilky hedvábí bengálského a čínského.“
Do Asie se tedy posílalo místo zboží stříbro — peněžní kov tohoto světadílu — ne proto, že ceny tohoto zboží stouply v zemi, která je vyrábí (Anglie), nýbrž proto, že klesly — klesly v důsledku nadměrného dovozu — v zemi, kam se zboží dováží; a dělalo se to přes to, že Anglie musela toto stříbro, získávané z Francie, zčásti platit zlatem. Podle theorie currency by byly ceny při takovém dovozu musely v Anglii klesnout a v Indii a Číně stoupnout.
Jiný příklad. Před výborem lordů (C. D. 1848/1857) vypovídá Wylie, jeden z předních liverpoolských obchodníků, takto: „1994. Koncem roku 1845 nebylo vděčnějšího a výnosnějšího obchodu {nad přádelnictví bavlny}. Zásoba bavlny byla veliká a dobrou, vyhovující bavlnu bylo možno dostat po 4 pencích za libru. Z takové bavlny bylo možno upříst dobrou secunda mule twist [selfaktorová nit] č. 40 rovněž za 4 pence. Celkové výdaje přádelníka byly tudíž kolem 8 pencí. V září a říjnu 1845 se této příze prodávalo veliké množství a uzavíraly se rovněž veliké dodací smlouvy, po 10½ a 11½ pencích za libru, a v některých případech dosáhli přádelníci zisku, který se rovnal nákupní ceně bavlny. — 1996. Tento obchod se vyplácel až do počátku roku 1846. — 2000. 3. března 1844 byly zásoby bavlny {627.042 balíků} více než dvojnásobné proti dnešním zásobám {7. března 1848, kdy činily 301.070 balíků}, a přesto byla o 1¼ pence na libře dražší.“ {6¼ pence proti 5 pencím.} Zároveň příze — dobrá secunda mule twist č. 40 klesla v říjnu z 11½ až 12 pencí na 9½ pence a na konci prosince 1847 na 7¾ pence; příze se prodávala za nákupní cenu bavlny, z níž byla upředena. (Tamtéž, č. 2021, 2022.) Zde se projevuje v pravém světle Overstonova zištná moudrost, že peníze mají být „drahé“, protože kapitál je „vzácný“. 3. března 1844 byla bankovní úroková sazba 3%; v říjnu a listopadu 1847 se zvýšila na 8 a 9% a 7. března 1848 byla ještě 4%. Ceny bavlny byly v důsledku toho, že odbyt dočista uvázl, a v důsledku paniky, provázené jako vždy vysokou úrokovou sazbou, sraženy hluboko pod cenu, odpovídající stavu nabídky. Následek toho byl, že roku 1848 jednak silně poklesl dovoz, jednak poklesla produkce v Americe; odtud nový vzestup cen bavlny roku 1849. Podle Overstona bylo zboží příliš drahé proto, že v zemi bylo příliš mnoho peněz.
2002. Nedávné zhoršení situace v bavlnářském průmyslu není zaviněno nedostatkem suroviny, neboť cena je nižší, třebaže se zásoba surové bavlny značně zmenšila“ Jak hezky Overstone zaměňuje cenu, resp. hodnotu zboží, s hodnotou peněz, totiž s úrokovou sazbou. V odpovědi na otázku 2026 vyslovuje Wylie svůj celkový úsudek o theorii currency, o níž Cardwell a sir Charles Wood v květnu 1847 opírali své tvrzení, že je nutné „provést bankovní zákon z roku 1844 v celém jeho rozsahu“: „Zdá se mi, že podle těchto principů by se penězům dávala uměle vysoká hodnota a všemu zboží zase strašně nízká hodnota.“ Dále mluví o vlivu tohoto bankovního zákona na celkovou obchodní situaci: „Protože čtyřměsíční směnky, normální tratty, které vydávají tovární města na obchodníky a bankéře za zakoupené zboží, určené pro Spojené státy, bylo možno eskontovat už jen s největšími oběťmi, vyřizování zakázek značně vázlo. To trvalo až do uveřejnění vládního nařízení z 25. října (suspense bankovního zákona); teprve pak bylo zase možno čtyřměsíční směnky eskontovat“‘ (2097.) Tedy i v provincii působila suspense tohoto bankovního zákona jako vykoupení. — 2102. „Minulý říjen {1847} téměř všichni američtí nákupčí, kteří zde kupují zboží, své zakázky ihned co možná omezili; a jakmile došla do Ameriky zpráva o zdražení peněz, přestaly se uzavírat nové zakázky. — 2134. Obilí a cukr byly zvláštní případy. Na obilní trh měly vliv vyhlídky na úrodu, a na cukr měly vliv obrovské zásoby a obrovský dovoz. — 2163. Z našich platebních závazků vůči Americe… bylo mnoho likvidováno nuceným prodejem konsignovaného zboží a mnoho, jak se obávám, bylo anulováno zdejšími bankroty. — 2196. Pamatuji-li se dobře, platily se na naší burse cenných papírů v říjnu 1847 až sedmdesátiprocentní úroky.“
{Krise z roku 1837 se svými dlouhými bolestnými dozvuky ještě znásobená roku 1842 fakticky další krisí [Nachkrise], a zištná zaslepenost průmyslníků a obchodníků, kteří si nechtěli za nic na světě přiznat, že je nadvýroba — vždyť podle vulgární ekonomie to byl nesmysl a nemožnost! — všem nakonec tak popletly hlavy že to umožnilo škole curency, aby svoje dogma uvedla v život v národním měřítku. Bankovní zákonodárství z roku 1844—1845 prošlo v parlamentě.
Bankovní zákon z roku 1844 rozděluje Anglickou banku na emisní oddělení a na bankovní oddělení. Emisní oddělení dostává jistoty — hlavně státní dluh — ve výši 14 milionů a celý kovový poklad, v němž smí být nanejvýš ¼ stříbra, a vydává v celkové výši obou těchto částek bankovky. Pokud bankovky nejsou v rukou veřejnosti, leží v bankovním oddělení a tvoří, s nevelkým množstvím mincí nutných k běžné potřebě (asi milion), jeho stále pohotovou reservu. Emisní oddělení dává veřejnosti bankovky za zlato a zlato za bankovky; ostatní styk s veřejností obstarává bankovní oddělení. Soukromé banky v Anglii a Walesu, které měly roku 1844 právo vydávat vlastní bankovky, tohoto práva nepozbyly, ale jejich emise bankovek je kontingentována; přestane-li některá z těchto bank vydávat vlastní bankovky, může Anglická banka zvýšit úhrnné množství nekrytých bankovek o ⅔ zaniklého kontingentu; tímto způsobem se tento úhrn zvýšil do roku 1892 ze 14 milionů liber št. na 16½ milionu liber št. (přesně na 16,450.000 liber št.).
Za každých pět liber ve zlatě, které odplynou z bankovního pokladu, jde tudíž zpátky do emisního oddělení pětilibrová bankovka a ničí se tam; za každých pět sovereignů, které do pokladu připlynou, přichází do oběhu nová pětilibrová bankovka. Tak je prakticky zaveden Overstonův ideální papírový oběh, který se řídí přesně podle zákonů kovového oběhu, a tím jsou, jak tvrdí stoupenci školy currency, navždy znemožněny krise.
Ve skutečnosti však rozdělení banky na dvě nezávislá oddělení znemožňovalo ředitelství, aby mohlo v rozhodujících momentech disponovat všemi svými volnými prostředky, takže mohly nastat případy, že bankovní oddělení stálo před bankrotem, zatím co v emisním oddělení bylo úplně netknuto několik milionů ve zlatě a mimo to ještě 14 milionů jistot. A k tomu tu mohlo dojít tím snáze, že téměř v každé krisi se vyskytuje údobí, kdy dochází k silnému odlivu zlata do ciziny, který musí být kryt hlavně z kovového pokladu banky. Ale za každých pět liber, které pak plynou do ciziny, bere se z vnitřního oběhu pětilibrová bankovka, množství oběživa se tudíž zmenšuje právě v tu chvíli, kdy je ho zapotřebí nejvíce a nejnaléhavěji. Bankovní zákon z roku 1844 tedy přímo provokuje celý obchodní svět k tomu, aby si, ohlašuje-li se krise, zavčas ukládal reservní poklad bankovek, tedy aby krisi urychloval a zostřoval; tímto umělým zvýšením poptávky po peněžním úvěru, tj. po platidlech, právě v rozhodném okamžiku kdy nabídka úvěru klesá, vyhání bankovní zákon v krisích úrokovou sazbu do dříve neslýchané výše; tedy místo aby krise odstraňoval, vystupňovává je naopak natolik, že musí vzít za své buď celý průmyslový svět, nebo bankovní zákon. Krise byla vystupňována do té míry dvakrát, 25. října 1847 a 12. listopadu 1857. Tu vláda zprostila banku omezení uvalených na emisi bankovek — suspendovala zákon z roku 1844. To stačilo v obou případech k tomu, aby byla krise zdolána. Roku 1847 stačila jistota, že bankovky je zase možno dostat na prvotřídní záruky, a poschovaných 4—5 milionů v bankovkách se opět objevilo na denním světle a v oběhu; roku 1857 byl vydán bezmála milion v bankovkách nad uzákoněné množství, ale jen na zcela krátký čas.
Je nutno zmínit se také o tom, že zákonodárství z roku 1844 nese stopy vzpomínek na prvních dvacet let tohoto století, na dobu, kdy banka zastavila výměnu bankovek a kdy byly bankovky znehodnoceny. Strach, že by bankovky mohly ztratit svůj úvěr, se tu projevuje ještě velmi znatelně; je to strach naprosto zbytečný, neboť již roku 1825 byla krise zdolána tím, že byla vydána nalezená stará zásoba jednolibrových bankovek, vyřazených z oběhu, čímž byl proveden důkaz, že ani tenkrát, v době, kdy byla nedůvěra nejrozšířenější a nejsilnější, nebyl úvěr bankovek otřesen. Je to také zcela pochopitelné — vždyť ve skutečnosti za těmito hodnotovými známkami stojí se svým úvěrem celý národ. — B. E.}
Poslechněme si nyní několik svědectví o tom, jak bankovní zákon působil. J. St. Mill soudí, že bankovní zákon z roku 1844[**] přibrzdil přehnanou spekulaci. Tento moudrý muž mluvil na štěstí 12. června 1857. Čtyři měsíce nato vypukla krise. Doslovně gratuluje „bankovním ředitelům a hospodářské veřejnosti vůbec“ k tomu, že „nyní znají lépe než dříve povahu obchodní krise i velmi značnou škodu, kterou působí sami sobě i veřejnosti podporou přehnané spekulace“. (B. C. 1857, č. 2031.)
Moudrý Mill míní, že vydají-li se jednolibrové bankovky „jako zápůjčky továrníkům aj., kteří vyplácejí mzdy… mohou tyto bankovky přejít do rukou jiných lidí, kteří je vydávají na spotřební účely, a tu pak bankovky představují samy o sobě poptávku po zboží a mohou dočasně vytvořit tendenci k vzestupu cen“. Pan Mill má tedy za to, že továrníci budou platit vyšší mzdy, budou-li je platit papírem místo zlatem? Anebo myslí, že dostane-li továrník zápůjčku v stolibrových bankovkách a vymění-li pak tyto bankovky za zlato, že by tato mzda tvořila menší poptávku, než bude-li platit přímo jednolibrovými bankovkami? A neví, že např. v některých báňských okresech byla mzda vyplácena v bankovkách místních bank tak, že několik dělníků dostávalo dohromady jednu pětilibrovou bankovku? Zvyšuje to jejich poptávku? Anebo snad bankéři půjčují továrníkům v malých bankovkách snáze a více peněz než ve velikých?
{Tato zvláštní Millova úzkost z jednolibrových bankovek by byla nevysvětlitelná, kdyby celé jeho dílo z oboru politické ekonomie nebylo poznamenáno eklektismem, který se nehrozí žádných rozporů. Na jedné straně dává v mnoha věcech za pravdu Tookovi proti Overstonovi, na druhé straně věří, že ceny zboží jsou určovány množstvím daných peněz. Není tedy nikterak přesvědčen, že za každou vydanou jednolibrovou bankovku — za jinak stejných okolností — putuje do pokladu banky sovereign; bojí se, že by se množství oběživa mohlo zvětšit a tak znehodnotit, tj. vyvolat vzestup cen zboží. To, a nic jiného se skrývá za ohavami uvedenými výše. — B. E.}
O rozdvojení banky a o přemrštěné starosti o zajištění vyměnitelnosti bankovek se vyslovuje Tooke před [výborem] C. D. 1848/1857 takto:
Větší výkyvy úrokové sazby roku 1847 ve srovnání s rokem 1837 a 1839 zavinilo jen rozdělení banky na dvě oddělení. (3010.) — Jistota bankovek neutrpěla ani roku 1825, ani roku 1837 a 1839. (3015.) — Účelem poptávky po zlatě roku 1825 bylo pouze vyplnit prázdný prostor, který vznikl tím, že byly naprosto zdiskreditovány jednolibrové bankovky provinciálních bank; tento prázdný prostor mohl být vyplněn jen zlatem, dokud Anglická banka nevydala také jednolibrové bankovky. (3022.) — V listopadu a prosinci 1825 nebyla ani ta nejmenší poptávka po zlatě na vývoz. (3023.)
„Pokud jde o zdiskreditování bank domácích i cizích, mělo by zastavení výplaty dividend a vkladů daleko horši následky než zastavení výměny bankovek.“ (3028.)
„3035. Neřekl byste, že každá okolnost, která by konec konců ohrožovala směnitelnost bankovek, by v okamžiku obchodní tísně mohla vyvolat nové a vážné obtíže? Vůbec ne“
V roce 1847 „by snad zvýšení emise bankovek bylo přispělo k tomu, aby se zase naplnil zlatý poklad banky, jako tomu bylo roku 1825“. (3058.)
Před výborem B. A. 1857 vypovídá Newmarch: „1357. První zlý účinek…, tohoto roztržení obou odděleni (banky) a rozdvojení zlaté reservy, nutně spojeného s tímto roztržením, byl ten, že bankovní obchod Anglické banky, tedy celé to odvětví jejích operací, které ji přivádí do přímého styku s obchodem v zemi, bylo možno provozovat jen s polovinou dřívější reservy. Tímto rozštěpením reservy se vytvořila taková situace, že i při sebenepatrnějším zmenšení reservy bankovního oddělení byla banka nucena zvyšovat svou diskontní míru. Tak toto zmenšení reservy vyvolalo celou řadu náhlých změn v diskontní míře. — 1368. Takových změn bylo od roku 1844“ {do června 1857} „na 60, kdežto před rokem 1844 jich za tutéž dobu nebyl ani tucet.“
Zvláště zajímavá je také výpověď, kterou před výborem lordů C. D. (1848/1857) učinil Palmer, jenž byl od roku 1811 ředitelem a po nějaký čas guvernérem Anglické banky:
„828. V prosinci 1825 zbývalo bance už jen asi 1,100.000 liber št. ve zlatě. Byla by se musela zcela jistě položit, kdyby byl tenkrát platil tento zákon {z roku 1844}. V prosinci vydala, tuším, 5 nebo 6 milionů bankovek za týden a to značně zmírnilo tehdejší paniku.“
„825. Po prvé {od 1. července 1825}, kdy by bylo nynější bankovní zákonodárství ztroskotalo, kdyby se byla banka pokusila provést již zahájené transakce až do konce, to bylo dne 28. února 1837; tehdy měla banka mezi 3,900.000 a 4 miliony liber št. a bylo by jí pak zůstalo v reservě všeho všudy 650.000 liber št. Po druhé to bylo roku 1839 a trvalo to od 9. července do 5. prosince. — 826. Kolik činila reserva v tomto případě? Dne 5. září vykazovala reserva celkový schodek 200.000 liber št. (the reserve was minus altogether 200.000 pounds sterling). Dne 5. listopadu opět vzrostla asi na 1 až 1½ milionu. 830. Zákon z roku 1841 by byl bance roku 1837 znemožnil podporovat obchod s Amerikou. — 831. Tři z vedoucích amerických firem se položily... Téměř všechny firmy, které obchodovaly s Amerikou, přišly o úvěr, a kdyby tenkrát banka nepřispěchala na pomoc, nevěřím, že by se byly mohly udržet více než jedna nebo dvě firmy. Tísnivou situaci roku 1837 nelze vůbec srovnávat s tísní v roce 1847. Tíseň v roce 1837 se omezovala hlavně na americký obchod.“ — 838. (Začátkem června 1837 se na ředitelství banky projednávala otázka, jak odpomoci tísni.) „A tu někteří pánové hájili názor… že správný princip je zvýšit úrokovou sazbu, aby tím klesly ceny zboží; zkrátka způsobit, aby peníze byly drahé a zboží laciné, což by umožnilo splnit zahraniční platby (by which the foreign payment would be accomplished). — 906. Umělé omezení pravomoci banky, které zavádí zákon z roku 1844 místo její dřívější přirozené pravomoci, totiž omezení skutečného úhrnu její kovové zásoby, uměle ztěžuje obchod a tím působí na ceny zboží. Nebýt tohoto zákona, nemuselo by tomu tak být. — 968. Vlivem zákona z roku 1844 nelze za normálních podmínek snížit kovovou zásobu banky nějak značněji pod 9½ milionu. Vyvolalo by to tlak na ceny a na úvěr, a to by způsobilo, takový obrat v zahraničních směnečných kursech, že by stoupal dovoz zlata, a tím by se zvyšoval úhrn zlata v emisním oddělení. — 996. Při nynějším omezení nemůžete“ {banka} „řídit pohyb stříbra, což je nutné v dobách, kdy je zapotřebí mít stříbro, aby bylo možno působit na zahraniční kurs. — 999. Jaký účel měl předpis, který omezuje bankovní zásobu stříbra na ⅕ její kovové zásoby? — Na tuto otázku nemohu odpovědět.“
Měl za účel zdražit peníze; zcela týž, který, nehledě na theorii currency, sledovalo roztržení obou bankovních oddělení a donucení skotských a irských bank, aby měly v reservě zlato na krytí bankovek vydaných nad určitou míru. Tak došlo k decentralisaci národního kovového pokladu, která oslabila jeho způsobilost upravovat nepříznivé směnečné kursy. Ke zvyšování úrokové sazby směřují všechna tato ustanovení: Anglická banka nesmí vydávat více bankovek než za 14 milionů, leda má-li pro ně zlaté krytí; bankovní oddělení má být vedeno jako obyčejná banka tj. snižovat úrokovou sazbu v dobách, kdy je hojnost peněz, a vyhánět ji do výše v dobách, kdy jich je málo; omezování zásoby stříbra, hlavního prostředku, kterým se upravují směnečné kursy s pevninou a Asií; předpisy pro skotské a irské banky, které nikdy nepotřebují zlato na vývoz, ale nyní je musí mít pohotově jako záruku směnitelnosti bankovek, jež je ovšem úplně ilusorní. Je fakt, že zákon z roku 1844 způsobil, že se roku 1857 po prvé hnalo útokem na skotské banky pro zlato. Nové bankovní zákonodárství nerozlišuje mezi odlivem zlata do ciziny a odlivem zlata pro vnitřní potřebu země, ačkoli to má samozřejmě naprosto rozdílný účinek. Odtud neustálé prudké kolísání tržní úrokové míry. Palmer říká dvakrát, v odpovědi na otázky 992 a 994, že banka může za bankovky kupovat stříbro jen tehdy, je-li směnečný kurs pro Anglii příznivý, je-li tudíž stříbra nadbytek; neboť: „1003. Jediný účel, proč chovat značnou část kovového pokladu ve stříbře, je vtom, aby se ulehčily zahraniční platby v době, kdy jsou směnečné kursy Anglii nepříznivé. — 1004. Stříbro je zboží, které je tím, že je penězi v celém ostatním světě, nejvýhodnějším zbožím… k tomuto účelu“ {k platbám do ciziny}. „Jen Spojené státy přijímaly v poslední době výhradně zlato.“
Podle jeho názoru nepotřebovala banka v dobách tísně zvyšovat úrokovou sazbu nad starou úroveň 5% dokud nepříznivý směnečný kurs netáhl zlato do ciziny. Nebýt zákona z roku 1844, byla by banka mohla bez obtíží eskontovat všechny prvotřídní směnky (first class bills), které jí byly předloženy. {1018—1020.} Ale za působnosti zákona z roku 1844 a za situace, v níž byla banka v říjnu 1847, „nebylo úrokové sazby, kterou by byla banka na firmách schopných úvěru nemohla požadovat a kterou by byly ochotně nezaplatily, aby nemusely přestat platit své závazky“. A tato vysoká úroková sazba byla právě účelem zákona.
„1029. Musím přísně rozlišovat mezi účinkem úrokové sazby na zahraniční poptávku“ {po drahém kovu} „a zvýšením úroku, aby se předešlo náporu na banky v období, kdy je nedostatek úvěru uvnitř země. — 1023. Před schválením zákona z roku 1844, kdy byly kursy pro Anglii příznivé, ale země se zmocnil neklid, ba hotová panika, nebylo vydávání bankovek, které jedině mohlo zmírnit tuto tísnivou situaci, nijak omezeno.“
Tak se vyslovuje člověk, který seděl 39 let v ředitelství Anglické banky. Poslechněme si nyní soukromého bankéře Twellse, od roku 1801 společníka firmy Spooner, Attwoods a spol. Je to jediný člověk mezi všemi svědky před B. C. 1857, který nám umožňuje udělat si obraz o skutečném stavu v zemi a který předvídá blízkost krise. Jinak je to typ birminghamského little shilling man [muže malého šilinku] tak jako jeho společníci, bratří Attwoodové, zakladatelé této školy (viz „Zur Kritik der pol. Oek.“ [1859], str. 59 [K. Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, 1953, str. 61., zde]). Vypovídá: „4488. Jak podle Vašeho názoru působil zákon z roku 1844? — Kdybych Vám měl odpovědět jako bankéř, řekl bych, že působil skvěle, neboť bankéřům a {peněžním} kapitalistům všeho druhu poskytl bohatou žeň. Ale měl velmi špatné následky pro poctivé, přičinlivé podnikatele, kteří potřebují stálou diskontní míru, aby mohli s důvěrou podnikat… z půjčování peněz udělal náramně výnosný obchod. — 4489. Dovoluje {bankovní zákon} londýnským akciovým bankám platit akcionářům 20—22%? — Jedna platila nedávno 18%, a jiná, pokud vím, 20%; tyto banky mají všechny důvody k tomu, aby se zákona velmi rozhodně zastávaly. — 4490. Drobní podnikatelé a vážení obchodníci, kteří nemají velký kapitál… jsou tím poškozováni… Dovídám se to jedině díky tomu, že vidím úžasné množství jejich akceptů, které se neplatí. Tyto akcepty jsou vždy malé, tak 20 až 100 liber št., mnoho z nich se neplatí a vracejí se s protesty do všech koutů země; a to je vždy známka toho, že drobní podnikatelé jsou v tísnivé situaci.“ — 4494. Prohlašuje, že obchod nyní nic nevynáší. Jeho další poznámky jsou důležité, protože viděl latentní přítomnost krise, když o ní ještě nikdo z ostatních neměl ani potuchy.
„4494. Ceny v Mincing Lane[***] se dosud jakž takž drží, ale už se nic neprodává, nedá se nic prodat za žádnou cenu; ceny se udržují na nominálu.“ — 4495. Vypravuje o jednom případě: nějaký Francouz poslal makléři v Mincing Lane za 3000 liber št. zboží, aby je prodal za určitou cenu. Makléř nemůže stanovené ceny dosáhnout, Francouz nemůže levněji prodat. Zboží zůstane ležet, ale Francouz potřebuje peníze. Makléř mu tedy půjčí 1000 liber št. tím způsobem, že Francouz na něj na záruku zboží vystaví tříměsíční směnku na 1000 liber št. Po třech měsících je směnka splatná, ale zboží stále ještě nejde prodat. Makléř pak musí směnku zaplatit, a ačkoli má krytí na 3000 liber št., nemůže je realisovat a dostává se tak do nesnází. Tak strhuje jeden druhého. — 4496. „Pokud jde o silný vývoz... je-li obchod uvnitř země stísněný, vyvolává to nezbytně zvýšený vývoz. — 4497. Myslíte, že se domácí spotřeba snížila? Velmi značně… neobyčejně… nejlépe to mohou dosvědčit maloobchodníci. — 4498. A přesto je dovoz velmi veliký; nesvědčí to o veliké spotřebě? — Můžete-li prodat, pak ano; ale mnoho skladů zboží je těmito věcmi přeplněno; v příkladu, který jsem právě uvedl, bylo dovezeno za 3000 liber št. zboží, a neprodalo se.“
„4514. Jsou-li peníze drahé, neřekl byste, že kapitál je pak laciný? — Ano.“ — Tento muž tedy nikterak nesdílí Overstonovo mínění, že vysoká úroková sazba je totéž jako drahý kapitál.
Jak se nyní provozují obchody: „4616... Jiní se pouštějí hodně daleko, dělají obrovské dovozní a vývozní obchody, daleko větší, než jim dovoluje jejich kapitál; o tom nemůže být nejmenší pochyby. Může se jim poštěstit; nějakou šťastnou náhodou mohou nadělat velké jmění a všechno poplatit. To je v mnoha případech systém, jak se v nynější době dělá převážná část obchodů. Takoví lidé ztratí beze všeho 20, 30 i 40% na jedné lodní zásilce; nejbližší obchod jim to může vynahradit. Ale stihne-li je nezdar několikrát po sobě, je s nimi konec; a právě takovýchto případů jsme v poslední době vídali víc než dost; obchodní firmy udělaly bankrot a nezůstal po nich ani šilink aktiv.“
„4791. Nižší úroková sazba {za posledních 10 let} je rozhodně pro bankéře nepříznivá, ale kdybych Vám nepředložil své obchodní knihy, mohl bych Vám velmi těžko vysvětlit, oč vyšší je nyní zisk {jeho vlastní} proti dřívějšku. Je-li úroková sazba v důsledku nadměrné emise bankovek nízká, máme značné vklady; je-li úroková sazba vysoká, přináší nám to přímý zisk. — 4794. Jsou-li peníze k dostání za mírnou úrokovou sazbu, je po nich větší poptávka; více půjčujeme; tak to pracuje {pro nás, bankéře}. Stoupá-li sazba, dostáváme za peníze více, než se sluší; dostáváme více, než bychom měli dostávat.“
Viděli jsme, že všichni znalci pokládají úvěr bankovek Anglické banky za neotřesitelný. Přesto bankovní zákon absolutně váže k zajištění jejich směnitelnosti 9—10 milionů ve zlatě. Svatost a nedotknutelnost tohoto pokladu je tím utvrzena docela jinak než u tvůrců pokladu v dřívějších dobách. W. Brown (Liverpool) vypovídá před C. D. 1847/1858. „2311. Pokud jde o užitek, který tyto peníze“ {kovový poklad v emisním oddělení} „tenkrát přinášely, mohly se stejně dobře naházet do moře; vždyť z nich nebylo možno použít ani sebemenší částky bez porušení zákona.“
Stavební podnikatel E. Capps, o němž byla řeč již dříve a z jehož výpovědi bylo také vzato vylíčení moderního londýnského stavebního systému (kniha II, kap. XII), shrnuje svůj názor na bankovní zákon z roku 1844 takto {B. A. 1857}: „5508. Vy tedy vůbec soudíte, že nynější systém {bankovního zákonodárství} je velice šikovné zařízení, jak periodicky dostávat zisky průmyslu do lichvářova měšce? — Ano, myslím si to. Vím, že ve stavebnictví tak působil.“
Jak jsme se již zmínili, byl bankovním zákonem z roku 1845 skotským bankám vnucen systém, který se blížil systému anglickému. Byla jim uložena povinnost mít za bankovky, vydané nad částku stanovenou pro každou banku, zlaté krytí. Jaký to mělo účinek, je vidno z několika výpovědí před B. C. 1857, které tu uvádíme.
Kennedy, ředitel jedné skotské banky: „3375. Bylo ve Skotsku před zavedením zákona z roku 1845 něco, co by si zasloužilo název zlatý oběh? Nic podobného tam nebylo. — A přišlo od té doby do oběhu nějaké zlato? — Ani trochu; lidé nemají rádi zlato (the people dislike gold).“ — 3450. Asi 900.000 liber št. ve zlatě, které musí skotské banky mít od roku 1845 v reservě, přináší podle jeho mínění jen škodu, neboť „pohlcuje bez užitku stejnou část skotského kapitálu“.
Dále Anderson, ředitel Union Bank of Scotland: „3558. Je pravda, že jediná silná poptávka skotských bank po zlatě u Anglické banky vznikla vlivem zahraničních směnečných kursů? — Ano, je to tak; a tato poptávka není o nic menší tím, že máme zlato v Edinburku. — 3590. Dokud máme tutéž částku uloženu v cenných papírech v Anglické bance {nebo v soukromých bankách v Anglii}, můžeme vyvolat odliv zlata z Anglické banky stejně dobře jako dříve.“
A nakonec ještě článek z časopisu „Economist“ (Wilson): „Skotské banky udržují neumístěné hotovosti u svých londýnských agentů; ti je mají uloženy u Anglické banky. To dává skotským bankám možnost, aby ve výši těchto částek disponovaly kovovým pokladem banky, a tam je vždy na místě, kde je ho zapotřebí, je-li nutno provést zahraniční platby.“ Tento systém byl porušen zákonem z roku 1845: „V důsledku zákona z roku 1845 pro Skotsko došlo v poslední době k silnému odlivu zlatých mincí z Anglické banky, aby se uspokojila poptávka ve Skotsku, která snad teprve měla nastat a která snad nikdy doopravdy nenastane… Od té doby leží pravidelně značná částka ve Skotsku a jiná značná částka neustále putuje sem a tam mezi Londýnem a Skotskem. Kdykoli skotský bankéř čeká zvýšenou poptávku po svých bankovkách, posílá se tam z Londýna bedna se zlatem; jakmile tato doba pomine, putuje táž bedna, většinou aniž se otevře, zpět do Londýna.“ („Economist“, 23. října 1847.)
{A co tomu všemu říká otec bankovního zákona, bankéř Samuel Jones Loyd, alias [jinak zvaný] lord Overstone?
Opakoval již roku 1848 před výborem lordů C. D., že „peněžní tíseň a vysokou úrokovou sazbu, vyvolanou nedostatkem kapitálu, nelze zmírnit zvýšenou emisí bankovek“ (1514), ačkoli pouhé dovolení zvýšit emisi bankovek, které znamenal vládní list z 25. října 1847, stačilo k tomu, aby byl krisi ulomen hrot.
Trvá na svém, že „vysoká míra úrokové sazby a stísněná situace továrního průmyslu byly nutným následkem toho, že se zmenšil materiální kapitál, jehož bylo možno použít pro průmyslové a obchodní účely.“ (1604.) A zatím bylo příčinou stísněné situace továrního průmyslu už řadu měsíců to, že materiálního zbožního kapitálu byly plné sklady a nešel na odbyt, a že materiální produktivní kapitál úplně nebo napolo zahálel právě proto, aby nevyráběl ještě více neprodejného zbožního kapitálu.
A před bankovním výborem z roku 1857 říká: „Díky tomu, že se přesně a pohotově dodržovaly zásady zákona z roku 1844, proběhlo vše pravidelně a hladce, peněžní soustava je jistá a neotřesená, prosperita země je nepopiratelná a veřejná důvěra v zákon z roku 1844 denně sílí. Přeje-li si výbor ještě další praktické doklady o zdravosti zásad, o něž se tento zákon opírá, a o blahodárných následcích, které zajišťuje, postačí k správné odpovědi toto: Podívejte se kolem sebe; povšimněte si nynější hospodářské situace v naší zemi, povšimněte si spokojenosti lidu; povšimněte si bohatství a prosperity všech tříd společnosti; a teprve potom bude výbor moci rozhodnout, zda má bránit tomu, aby zůstal v platnosti zákon, za něhož bylo dosaženo takových úspěchů.“ (B. C. 1857, č. 4189.)
Na tento dithyramb, který přednesl Overstone ve výboru dne 14. července, odpověděla dne 12. listopadu téhož roku antistrofa v podobě vládního nařízení ředitelství banky, kterým vláda divotvorný zákon z roku 1844 suspendovala, aby zachránila, co se ještě dalo zachránit. — B. E.}
__________________________________
Poznámky:
13 „K. Marx: „Zur Kritik der politischen Oekonomie“, Berlín 1859, str. 150 n. [„Ke kritice politické ekonomie“, 1953, str. 141 n., zde]
* Vy vydáni z roku 1894 je [18]56. (Pozn. red. čes. vydání)
** Ve vydání z roku 1894 je 1847. (Pozn. red. čes. vydání)
*** Viz pozn. (**) v kap. XXXI