Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola třicátá pátá
Drahý kov a směnečný kurs
I. Pohyb zlatého pokladu
Pokud jde o hromadění papírových peněz v dobách tísně, je třeba poznamenat, že se tu opakuje thesaurace drahých kovů, k níž docházívalo v nepokojných dobách v nejranějších stadiích existence společnosti. Zákon z roku 1844 je svými účinky zajímavý tím, že chce všechen drahý kov v zemi přeměnit v oběživo; snaží se ztotožnit odliv zlata se smršťováním oběživa a příliv zlata s rozpínáním oběživa. Použitím tohoto zákona byl experimentálně podán důkaz o opaku. Až na jedinou výjimku, o níž se ihned zmíníme, nedosáhlo množství obíhajících bankovek Anglické banky od roku 1844 nikdy maxima, které směla banka vydat. Krise z roku 1857 pak dokázala, že toto maximum za jistých okolností nepostačuje. Od 13. do 30. listopadu 1857 obíhalo v bankovkách průměrně denně 488.830 liber št. nad toto maximum. (B. A. 1858, str. XI.) Zákonité maximum tenkrát bylo 14,475.000 liber št. plus kovový poklad ve sklepích banky.
Pokud jde o odliv a příliv drahého kovu, je třeba poznamenat:
Za prvé: Je nutno rozlišovat mezi pohybem kovu z jednoho místa na druhé uvnitř oblasti, v níž se nevyrábí zlato a stříbro, a mezi proudem zlata a stříbra od zdrojů jejich výroby přes různé jiné země a rozdělováním tohoto dodatečného kovu mezi tyto země.
Na počátku tohoto století — než se projevil vliv ruských, kalifornských a australských zlatých ložisk — stačila nabídka jen k nahrazování opotřebovaných mincí, k obvyklému upotřebení na přepychové účely a k vývozu stříbra do Asie.
Ale od té doby za prvé neobyčejně vzrostl — se vzrůstem asijského obchodu Ameriky a Evropy — vývoz stříbra do Asie. Stříbro, vyvezené z Evropy, se z velké části nahrazovalo dodatečným zlatem. Za druhé, část nově dováženého zlata pohlcoval vnitřní peněžní oběh. Odhaduje se, že do roku 1857 přibylo ve vnitřním oběhu Anglie asi za 30 milionů dodatečného zlata. [14] Dále pak po roce 1844 vzrostla průměrná výše kovových reserv ve všech centrálních bankách Evropy a Severní Ameriky. Zároveň vedl vzrůst vnitřního peněžního oběhu k tomu, že po panice, v údobí klidu, které po ní následovalo, bankovní reserva začala růst rychleji, protože se zvětšilo množství zlatých mincí, které byly vyvrženy z domácího oběhu a imobilisovány. Konečně stoupala po objevení nových ložisek zlata spotřeba drahého kovu na přepychové předměty, neboť vzrůstalo bohatství.
Za druhé: Mezi zeměmi, které nevyrábějí zlato a stříbro, proudí drahý kov ustavičně sem a tam; táž země jej stále dováží i vyváží. Dojde-li nakonec k odlivu nebo přílivu, to záleží na tom, který pohyb převáží, neboť pouze kolísavé a často rovnoběžné pohyby se většinou ruší. Ale proto se také, díváme-li se jen na konečný výsledek, pouští se zřetele, že oba tyto pohyby jsou nepřetržité a vcelku rovnoběžné. Chápe se to vždy jen tak, jako by převaha dovozu nebo vývozu drahého kovu byla jen výsledkem a výrazem poměru mezi dovozem a vývozem zboží, zatím co je to zároveň výraz poměru mezi dovozem a vývozem samého drahého kovu, který nezávisí na obchodu se zbožím.
Za třetí: Převaha dovozu nad vývozem a naopak se měří vcelku podle zvětšování nebo zmenšování kovové reservy v centrálních bankách. Nakolik je toto měřítko přesné, závisí ovšem především na tom, nakolik je vůbec bankovnictví centralisováno. Neboť na tom závisí, nakolik drahý kov, nahromaděný v tzv. národní bance, vůbec představuje národní kovový poklad. Ale i když předpokládáme, že tomu tak je, není toto měřítko přesné, protože dodatečný dovoz bývá za jistých okolností vstřebáván domácím oběhem a rostoucím používáním zlata a stříbra k výrobě přepychových předmětů a protože dále bez dodatečného dovozu zlata může být zlato odnímáno pro domácí oběh, a tak se může kovový poklad zmenšovat, aniž se zároveň zvětšuje vývoz zlata.
Za čtvrté: Vývoz kovu nabývá formy odlivu (drain), trvá-li ubývání delší dobu, takže se stává celkovou tendencí pohybu, a kovová reserva banky klesá značně pod střední úroveň, až na své střední minimum. Toto minimum je stanoveno více či méně libovolně, neboť zákonodárství, určující rozsah krytí pro výměnu bankovek atd., je v každém jednotlivém případě rozdílné. O kvantitativních hranicích, jichž může takový odliv v Anglii dosáhnout, praví Newmarch před B. A. 1857, výpověď č. 1494: „Soudě podle zkušenosti, je velmi nepravděpodobné, že by odliv kovu vlivem nějakého výkyvu v zahraničním obchodě překročil 3 nebo 4 miliony liber št.“ Nejnižší stav zlaté reservy v Anglické bance roku 1847, který byl zaznamenán 23. října, vykazuje proti 26. prosinci 1846 schodek 5,198.156 liber št. a proti nejvyššímu stavu z roku 1846 (29. srpna) schodek 6,153.748 liber št.
Za páté: Kovová reserva tzv. národní banky má trojí určení, ale je si nutno uvědomit, že určení kovového pokladu není jediným regulátorem jeho velikosti, neboť poklad může vzrůstat již pouhým ochabnutím vnitřního nebo zahraničního obchodu. Toto trojí určení reservy je: 1) Reservní fond pro mezinárodní platby, zkrátka reservní fond světových peněz. 2) Reservní fond pro vnitřní kovový oběh, který se střídavě rozpíná a smršťuje. 3) Reservní fond pro výplatu vkladů a výměnu bankovek; tato funkce souvisí s funkcí banky a nemá nic společného s funkcí peněz jako takových. Na kovovou reservu tudíž mohou mít vliv všechny okolnosti, které mají vliv na kteroukoli z těchto tří funkcí; může na ni tedy mít vliv: jako na mezinárodní fond — platební bilance, ať už je určena čímkoli a ať je její poměr k obchodní bilanci jakýkoli; jako na reservní fond vnitřního kovového oběhu — rozpínání nebo smršťování oběhu. Třetí funkce, funkce záručního fondu, neurčuje sice samostatný pohyb kovové reservy, má však dvojí vliv. Jsou-li vydávány bankovky, které nahrazují ve vnitřním oběhu kovové peníze (tedy i stříbrnou minci v zemích, kde je mírou hodnot stříbro) odpadá funkce reservního fondu, uvedená pod bodem 2. A část drahého kovu, která k tomu sloužila, bude trvale putovat do ciziny. V tomto případě se kovová mince neodnímá z banky pro vnitřní oběh, a tím zároveň odpadá nutnost dočasně zesilovat kovovou reservu imobilisací části obíhajícího raženého kovu. Dále: je-li nutno udržovat v zásobě za všech okolností určité minimum na výplatu vkladů a výměnu bankovek, projevuje se to zvláštním způsobem na účincích odlivu nebo přílivu zlata; má to vliv na tu část pokladu, kterou banka musí udržovat za všech okolností, čili na tu část, které by se banka jindy jako neužitečné ráda zbavila. Při čistě kovovém oběhu a koncentrovaném bankovnictví by banka musela považovat svůj kovový poklad rovněž za jistotu pro výplatu svých vkladů a při odlivu zlata by mohlo dojít k podobné panice, jaká vypukla roku 1857 v Hamburku.
Za šesté: Až snad na rok 1837 vypukla skutečná krise vždycky až po obratu směnečných kursů, tj. jakmile opět nabyl dovoz drahého kovu převahy nad vývozem.
Roku 1825 došlo ke skutečnému krachu, když již odliv zlata ustal. Roku 1839 byl odliv zlata, ale nevedl ke krachu. Roku 1847 ustal odliv zlata v dubnu, a krach přišel v říjnu. Roku 1857 ustat odliv zlata do ciziny začátkem listopadu a teprve později v listopadu přišel krach.
Zvlášť zřetelně to vyniká v krisi roku 1847, kdy odliv zlata ustal již v dubnu, vyvolav relativně mírné známky krise [Vorkrise], ale vlastní průmyslová krise [Geschäftskrise] propuklaaž v říjnu.
Výpovědi, které uvádíme dále, byly učiněny před Secret Committee of the House of Lords on Commercial Distress [tajný výbor sněmovny lordů k vyšetření obchodní krise] 1848; tyto svědecké výpovědi (evidence) byly vytištěny až roku 1857 (jsou také citovány jako: C. D. 1848/1857).
Výpovědi Tookovy. V dubnu 1847 nastala tíseň, která se rovnala, přesně řečeno, panice, ale měla poměrně krátké trvání a nebyla provázena obchodními úpadky, které by nějak stály za řeč. V říjnu byla tíseň daleko intensivnější než za celý duben a došlo přitom k téměř neslýchanému počtu obchodních bankrotů. (2196.) — V dubnu nás směnečné kursy, zejména s Amerikou, donutily, abychom vyvezli značné množství zlata na zaplacení neobyčejně velkého dovozu; jen s krajním vypětím sil zastavila banka odliv zlata a vyhnala kurs do výše. (2197.) — V říjnu byl směnečný kurs pro Anglii příznivý. (2198.) — Obrat ve směnečném kursu začal ve třetím dubnovém týdnu. (3000.) — V červenci a srpnu směnečný kurs kolísal; od začátku srpna byl stále příznivý pro Anglii. (3001.) — Odliv zlata v srpnu způsobila poptávka pro vnitřní oběh.
J. Morris, guvernér Anglické banky: Ačkoli byl směnečný kurs od srpna 1847 pro Anglii příznivý, a proto se zlato dováželo, přesto se kovová zásoba v bance zmenšila. „2,200.000 liber št. ve zlatě šlo do země, protože po něm byla v zemi poptávka.“ (137.) — To se vysvětluje jednak zvýšenou zaměstnaností dělníků na stavbách železnic, jednak „snahou bankéřů, aby měli v dobách krise svou vlastní reservu zlata‘‘. (147.)
Palmer, bývalý guvernér a od roku 1811 ředitel Anglické banky: „684. Po celé údobí od poloviny dubna 1847 do dne, kdy byla zastavena platnost bankovního zákona z roku 1844, byly směnečné kursy pro Anglii příznivé.“
Odliv kovu, který způsobil roku 1847 samostatnou peněžní paniku, byl zde tedy jako všude předchůdcem krise, a než krise propukla, měl již opačný směr. Roku 1839 nastal za velmi tísnivé situace značný odliv kovu — za obilí atd. — ale bez krise a bez peněžní paniky.
Za sedmé: Jakmile se všeobecné krise vybijí, rozděluje se zlato stříbro — nehledě na příliv nového drahého kovu ze zemí, kde se vyrábí — zase v těch proporcích, které měly jako zvláštní, poklad různých zemí, když mezi nimi byla rovnováha. Za jinak stejných okolností bude podíl země na drahém kovu určen její úlohou na světovém trhu. Ze země, která měla větší díl než normální, proudí drahý kov do jiných zemí; tyto pohyby, příliv nebo odliv, jen obnovují původní rozdělení zlata a stříbra mezi různé národní poklady. Toto znovurozdělení je však zprostředkováno vlivem různých okolností, o nichž se zmíníme ve výkladu o směnečných kursech. Jakmile je normální rozdělení opět obnoveno, tu od toho momentu množství drahého kovu opět roste a pak zase začíná nový odliv. {To platí samozřejmě jen o Anglii jakožto středisku světového peněžního trhu. — B. E.}
Za osmé: Odliv kovu bývá většinou příznakem změny v situaci zahraničního obchodu, a tato změna zase bývá předzvěstí, že poměry opět dozrávají ke krisi. [15]
Za deváté: Platební bilance může být příznivá pro Asii a nepříznivá pro Evropu a Ameriku. [16]
*
K dovozu drahého kovu dochází převážně ve dvou obdobích. Jednak v první fázi nízké úrokové sazby, která následuje po krisi a je výrazem omezení výroby; a potom ve druhé fázi, kdy úroková sazba stoupá, ale ještě nedosáhla střední výše. Je to fáze, kdy zpětný přiliv kapitálu probíhá hladce, obchodní úvěr je veliký, a proto poptávka po zápůjčním kapitálu neroste tak rychle, jak se rozšiřuje výroba. V obou fázích, kdy je zápůjčního kapitálu poměrně hodně, musí mít nadbytečný příliv kapitálu, který existuje ve formě zlata a stříbra, tj. ve formě, v níž může fungovat nejdříve jen jako zápůjční kapitál, značný vliv na úrokovou sazbu a tím i na tón celého podnikáni.
K odlivu, k nepřetržitému silnému vývozu drahého kovu, pak dochází, jakmile zpětný příliv kapitálu začne váznout, trhy jsou přeplněné a zdánlivá prosperita se udržuje už jen úvěrem; jakmile už tedy existuje velmi zesílená poptávka po zápůjčním kapitálu, a úroková sazba už tudíž dosáhla alespoň své střední výše. Za těchto okolností, které se zračí právě v odlivu drahého kovu, se značně zesiluje účinek neustálého odčerpávání kapitálu ve formě, v níž existuje přímo jako zapůjčitelný peněžní kapitál. To musí působit přímo na úrokovou sazbu. Ale místo aby stoupání úrokové sazby úvěrové obchody omezovalo, rozšiřuje je a vede k přepínání všech jejich pomocných prostředků. Po tomto období proto přichází krach.
Newmarch je tázán (B. A. 1857): „1520. Množství obíhajících směnek tedy stoupá, stoupá-li úroková sazba? Zdá se, že ano. — 1522. V klidných, normálních dobách je hlavní kniha skutečným nástrojem směny; ale vyvstanou-li potíže, je-li na př. za okolností, jež jsem uvedl zvýšena diskontní míra banky… pak se operace samy sebou redukují na vystavování směnek; tyto směnky nejsou pouze vhodnější jako zákonitý důkaz o uzavřeném obchodu; hodí se lépe i k dalším nákupům a především jich lze použít jako úvěrového prostředku k získání kapitálu.“ — K tomu přistupuje ještě to, že jakmile banka při hrozivějších příznacích zvýší svou diskontní míru — čímž se zároveň stává pravděpodobné, že sníží dobu oběhu směnek, které eskontuje — nastane všeobecné znepokojení, že to půjde dál a dál crescendo [stále rychleji]. Každý, a zejména rytíři úvěru, proto hledí eskontovat budoucnost [die Zukunft zu diskontieren] a sehnat pro daný moment tolik úvěrových prostředků, kolik je možno. Ze všech právě uvedených důvodů vyplývá, že pouhá kvantita, ať už dováženého nebo vyváženého drahého kovu, nepůsobí sama o sobě, nýbrž že působí za prvé specifickou povahou drahého kovu jako kapitálu v peněžní formě, a že za druhé působí jako pírko, které, přidáme-li je k břemeni na vahách, stačí zvážit kolísající váhy definitivně na jednu stranu; působí, protože se uplatňuje za okolností, kdy jakýkoli přívažek na tu či onu stranu rozhoduje. Nebýt toho, bylo by naprosto nepochopitelné, jak by odliv zlata, řekněme 5—8 milionů liber št., a to je hranice, která podle dosavadních zkušeností nebyla překročena, mohl mít nějaký významnější vliv; toto nepatrné zvětšení nebo zmenšení kapitálu, zcela bezvýznamné i proti 70 milionům liber št. ve zlatě, které v Anglii v průměru obíhají, je ve výrobě toho rozsahu, jaký má anglická výroba, opravdu mizivou veličinou. [17] Ale tuto přecitlivělost celého organismu způsobuje právě vyvinutá úvěrová a bankovní soustava, která se na jedné straně snaží postavit všechen peněžní kapitál do služeb výroby (nebo, což je totéž, snaží se přeměnit všechen peněžní důchod v kapitál) a která na druhé straně, v určité fázi cyklu, snižuje kovovou reservu na takové minimum, že už nemůže vykonávat funkce, které jí náleží. Na méně vyvinutých vývojových stupních výroby je relativně lhostejné, zmenšuje-li se nebo zvětšuje-li se poklad proti své průměrné velikosti. Právě tak zůstává na druhé straně bez účinku i relativně velmi značný odliv zlata, nedochází-li k němu v kritickém období průmyslového cyklu.
V daném vysvětlení nepřihlížíme k případům, kdy dochází k odlivu kovu pro neúrodu atd. U této velké a náhlé poruchy rovnováhy výroby, zračící se v odlivu zlata, není zapotřebí blíže vysvětlovat jeho následky. Tyto následky jsou tím větší, čím více se taková porucha kryje s obdobím, kdy výroba pracuje pod vysokým tlakem.
Dále jsme pustili se zřetele funkci kovového pokladu jako garancie směnitelnosti bankovek a jako osy celého úvěrového systému. Centrální banka je osou úvěrového systému. A kovová reserva je opět osou banky. [18] Přechod úvěrové soustavy v monetární soustavu je nutný, jak jsem už ukázal v knize I, kap. III, u platidla. Že je zapotřebí největších obětí na reálném bohatství, aby se v kritickém momentu udržela kovová základna, přiznal Tooke stejně jako Loyd-Overstone. Spor se točí Jen kolem toho, jak velké či malé mají být, a kolem toho, jak více či méně racionálně postupovat proti neodvratnému.[19] Jisté, ve srovnání s celkovou výrobou bezvýznamné množství kovu je uznáváno za úhelný kámen celé soustavy. Nehledě na to, jak hrůzně se tato jeho soustava „osy“ projevuje v dobách krisí, pochází odtud krásný theoretický dualismus. Dokud osvícená ekonomie hovoří „o kapitálu“ ex professo [odborně], pohlíží na zlato a stříbro s největším pohrdáním, neboť je považuje za fakticky naprosto lhostejné a neužitečné formy kapitálu. Jakmile mluví o bankovnictví, všechno se úplně mění, a zlato a stříbro se stávají kapitálem par excellence [po výtce], pro jehož uchování je nutno obětovat všechny ostatní formy kapitálu a práce. Čím se liší zlato a stříbro od ostatních podob [Gestalten] bohatství? Neliší se od nich velikostí hodnoty, neboť ta je určována množstvím práce, která je v nich zpředmětněna. Liší se od nich jen tím, že jsou samostatnými inkarnacemi, výrazy společenské povahy bohatství. {Bohatství společnosti existuje jen jako bohatství jednotlivců, kteří jsou jeho soukromými vlastníky. Uplatňuje se jako společenské bohatství jen tím, že tito jednotlivci, aby uspokojovali své potřeby, si navzájem směňuji kvalitativně rozdílné užitné hodnoty. V kapitalistické výrobě to mohou dělat jen pomocí peněz. Tak jen pomocí peněz se uplatňuje bohatství jednotlivce jako bohatství společenské; v penězích, v této věci, je ztělesněna společenská povaha tohoto bohatství. — B. E.} Tato jeho společenská jsoucnost se jeví jako cosi nadsmyslného, jako věc, předmět, zboží, existující vedle skutečných prvků společenského bohatství a mimo ně. Dokud je výroba plynulá, zapomíná se na to. Úvěr, jako rovněž společenská forma bohatství, vytlačuje peníze a usurpuje jejich místo. Právě důvěra ve společenský charakter výroby vtiskuje peněžní formě výrobků zdání čehosi prchavého a ideálního, pouhé představy. Ale jakmile je úvěr otřesen — a v cyklu moderního průmyslu tato fáze vždy nevyhnutelně nastává — tu má být náhle všechno reálné bohatství fakticky přeměněno v peníze, ve zlato a stříbro. Je to nesmyslný požadavek, který však vyrůstá nevyhnutelně ze samé soustavy. A všechno zlato a stříbro, které má vyhovět těmto obrovským nárokům, představuje několik málo milionů ve sklepích banky. [20] V účincích, které má odliv zlata, se tudíž projevuje zvláště výrazně, že výroba ve skutečnosti nepodléhá společenské kontrole jako výroba společenská; projevuje se to v tom, že společenská forma bohatství existuje nezávisle na tomto bohatství jako věc mimo ně. Kapitalistická soustava to má ve skutečnosti společné s dřívějšími výrobními soustavami, pokud jsou založeny na obchodu se zbožím a na soukromé směně. Ale až v ní se to projevuje nejvýrazněji a v nejgrotesknější formě absurdního rozporu a protismyslu, protože 1) v kapitalistické společnosti je nejdůkladněji zrušena výroba pro bezprostřední užitnou hodnotu, pro vlastní potřebu výrobce, bohatství tedy existuje jen jako společenský proces, který se jeví jako spleť výroby a oběhu; 2) protože s vývojem úvěrové soustavy se kapitalistická výroba neustále snaží odstranit tuto kovovou hranici, tuto zároveň věcnou i fantastickou hranici bohatství a jeho pohybu, ale vždy znovu a znovu si o ni rozbíjí hlavu.
Za krise se přichází s požadavkem, aby všechny směnky, cenné papíry a zboží bylo možno naráz přeměnit v bankovní peníze, a všechny tyto bankovní peníze zase ve zlato.
II. Směnečný kurs
{Směnečný kurs je, jak známo, tlakoměrem pro mezinárodní pohyb peněžních kovů. Má-li Anglie zaplatit Německu více než Německo Anglii, stoupá v Londýně cena marky, vyjádřená v librách šterlinků, a v Hamburku a v Berlíně klesá cena libry šterlinků, vyjádřená v markách. Jestliže se tato převaha platebních závazků Anglie vůči Německu opět nevyrovná, např. tím, že nabudou převahy nákupy Německa v Anglii, pak cena markové směnky na Německo musí v librách stoupat až k bodu, kdy se vyplatí posílat z Anglie do Německa na platby místo směnek kov — zlaté peníze nebo pruty. To je typický průběh.
Nabude-li tento vývoz drahého kovu větších rozměrů a trvá-li déle, odrazí se to na anglické bankovní reservě a anglický peněžní trh, především Anglická banka, musí sáhnout k ochranným opatřením. Ta záleží, jak jsme už viděli, v podstatě ve zvyšování úrokové sazby. Při značném odlivu zlata vyvstanou obvykle na peněžním trhu obtíže, tj. poptávka po zápůjčním kapitálu v peněžní formě převýší značně nabídku, a to má samo sebou za následek vyšší úrokovou sazbu; diskontní míra, stanovená Anglickou bankou, odpovídá pak situaci a prosazuje se na trhu. Ale bývají také případy, kdy příčinou odlivu zlata je něco jiného než obyčejné obchodní kombinace (na př. výpůjčky cizích států, umístění kapitálu v cizině atd.) a kdy stav londýnského peněžního trhu sám o sobě nijak neospravedlňuje podstatné zvýšení úrokové míry; Anglická banka pak musí velkými výpůjčkami na „otevřeném trhu“ napřed „učinit peníze vzácnými“, jak se to odborně vyjadřuje, aby tak uměle vytvořila situaci, za níž je zvýšení úrokové míry ospravedlnitelné nebo nutné; je to manévr, který je pro ni rok od roku těžší. — B. E.}
A jak toto zvyšování úrokové míry působí na směnečné kursy, vysvítá z výpovědí před výborem dolní sněmovny o bankovním zákonodárství roku 1857 (citováno jako B. A. nebo B. C. 1857), které teď uvádíme:
John Stuart Mill: „2176. Začne-li obchod váznout… nastává značný pokles kursu cenných papírů... cizinci dávají příkazy k nákupům železničních akcií zde v Anglii nebo angličtí majitelé cizozemských železničních akcii prodávají tyto akcie v cizině… do té míry je přenos zlata odstraněn. — 2182. Veliká a bohatá třída bankéřů a obchodníků s cennými papíry, jimiž se obvykle dosahuje vyrovnání úrokové sazby a tlaku (pressure) obchodního barometru mezi různými zeměmi… hledí vždy kupovat cenné papíry, u nichž je naděje, že stoupnou v ceně... Vhodným místem k jejich nákupu bude vždy země, která posílá zlato do ciziny. — 2184. K tomuto vkládání kapitálu došlo roku 1847 ve značném měřítku a bylo tak velké, že snížilo odliv zlata.“>
J. G. Hubbard, bývalý guvernér a od roku 1838 jeden z ředitelů Anglické banky: „2545. Po nejrůznějších evropských peněžních trzích obíhá… velké množství evropských cenných papírů, a jakmile na některém trhu hodnota těchto papírů klesne o 1 nebo 2%, ihned se skupovávají a zasílají na trhy, kde se jejich hodnota ještě udržela. — 2565. Nedluhují cizí země obchodníkům v Anglii značné částky?… Velmi značné. 2566. Inkaso těchto dluhů by už tedy samo o sobě stačilo vysvětlit hodně velikou akumulaci kapitálu v Anglii? — V roce 1847 jsme se nakonec postavili na nohy tím, že jsme škrtli tolik a tolik milionů, které před tím Anglii dlužily Amerika a Rusko.“ {Anglie dlužila tehdy těmto zemím rovněž „tolik a tolik milionů za obilí a také ona neopominula většinu z nich „škrtnout“ pomocí bankrotů anglických dlužníků. Viz zprávu o bankovních zákonech z roku 1857, uvedenou v kapitole XXX, zde } — „2572. Roku 1847 byl kurs mezi Anglií a Petrohradem velmi vysoký. Když byl vydán vládní list, který zmocňoval banku, aby vydávala bankovky {bez zlatého krytí} nad předepsanou hranici 14 milionů, byla stanovena podmínka, že diskont se musí udržet na 8%. V takové chvíli a při takové diskontní míře bylo výnosné vozit zlato z Petrohradu do Londýna, a jakmile došlo, půjčovat je na 8% až do splatnosti tříměsíčních směnek, které byly vystaveny za prodané zlato. — 2573. Při všech operacích se zlatem je nutno brát v úvahu mnoho okolností; záleží na směnečném kursu a na úrokové sazbě, na kterou je možno peníze umístit až do splatnosti směnky {vystavené za zlato}.“
Směnečný kurs s Asií
Momenty, které teď uvádíme, jsou důležité jednak proto, že ukazují, jak se Anglie, je-li její směnečný kurs s Asií nepříznivý, musí hojit na jiných zemích, jejichž dovoz z Asie se platí anglickým prostřednictvím. Za druhé pak proto, že pan Wilson tu opět dělá bláhový pokus ztotožnit vliv, který má na směnečný kurs vývoz drahého kovu, s vlivem, který má na tento kurs vývoz kapitálu vůbec; v obou případech nejde o vývoz platidla ani kupního prostředku, nýbrž o vývoz za účelem uložení kapitálu. Především je samozřejmé, že pošle-Ii se do Indie tolik a tolik milionů liber št., ať už v drahém kovu nebo v kolejnicích, aby tam byly investovány do železnic, je to vždy jen rozdílná forma přenosu téže kapitálové sumy z jedné země do druhé; je to přenos, který se nezapočítává do normálních obchodních transakci a za který vyvážející země neočekává žádnou jinou náhradu než pozdější roční důchod z příjmů těchto železnic. Dojde-li k tomuto vývozu ve formě drahého kovu, pak protože jde o drahý kov, tedy o přímo zapůjčitelný peněžní kapitál, o základnu celé peněžní soustavy, bude vývoz — ovšem ne za všech okolností, ale jen za podmínek, které jsme uvedli výše — působit přímo na peněžní trh a tím i na úrokovou sazbu země, která tento drahý kov vyváží. Právě tak bezprostředně bude působit i na směnečný kurs. Drahý kov se posílá totiž jen tehdy a potud, když a pokud směnky, např. na Indii, které jsou nabízeny na londýnském peněžním trhu, nestačí zprostředkovat takovéto mimořádné převody peněz. Dochází tedy k takové poptávce po směnkách na Indii, že převyšuje nabídku, a tak se pro tu chvíli obrací kurs proti Anglii, a to ne proto, že je u Indie zadlužena, nýbrž proto, že musí poslat do Indie mimořádné částky. Jestliže takovýto vývoz drahého kovu do Indie trvá déle, vede k vzestupu indické poptávky po anglickém zboží, protože nepřímo zvyšuje schopnost Indie konsumovat evropské zboží. Vyváží-li se naproti tomu kapitál ve formě kolejnic atd., nemůže to mít naprosto žádný vliv na směnečný kurs, protože Indie za něj nemusí platit protihodnotu. Proto to také nemusí mít vliv ani na peněžní trh. Wilson se snaží vykonstruovat takový vliv tím, že prý takovýto mimořádný výdaj vyvolá mimořádnou poptávku po peněžním úvěru a tak bude působit na výši úrokové sazby. Stát se to může; ale tvrdit, že k tomu musí dojít za všech okolností, je naprosto nesprávné. Ať se kolejnice pošlou kamkoli a položí kdekoli, na anglické nebo na indické půdě, nepředstavují nic jiného než určité rozšíření anglické výroby v určité sféře. Tvrdit, že rozšíření výroby, i když velmi rozsáhlé, nemůže nastat, aniž se vyžene do výše úroková sazba, je pošetilost. Úvěr se může rozšiřovat, tj. může vzrůstat úhrn transakcí, které jsou založeny na úvěrových operacích; ale těchto operací může přibývat, a daná úroková sazba se nemusí měnit. Tak tomu fakticky bylo za železniční manie v Anglii ve čtyřicátých letech. Úroková sazba nestoupla. Je zřejmé, že pokud jde o skutečný kapitál, v daném případě o zboží, je účinek na peněžní trh úplně týž, ať je toto zboží určeno pro cizinu nebo pro vnitřní spotřebu. Rozdíl by v tom mohl vzniknout jen tehdy, kdyby si Anglie tím, že by investovala v cizině kapitál, omezovala obchodní vývoz — vývoz, který se musí platit, tedy přináší zpětný příliv kapitálu — nebo kdyby tyto kapitálové investice už byly vůbec příznakem přepětí úvěru a začátku spekulačních operací.
Dále se ptá Wilson a odpovídá Newmarch.
„1786. Řekl jste prve vzhledem k poptávce po stříbře pro východní Asii, že podle Vašeho názoru je směnečný kurs s Indií pro Anglii příznivý, přestože se do -východní Asie stále zasílá značná část kovové reservy; máte pro to důvody? — Ovšemže… Shledávám, že skutečná hodnota vývozu Spojeného království do Indie činila roku 1851 7,420.000 liber št.; k tomu je nutno připočítat směnky India House, tj. cenné papíry, které vydává Východoindická společnost v Indii na krytí svých vlastních výdajů. Tyto tratty činily v uvedeném roce 3,200.000 liber št., takže celkový vývoz Spojeného království do Indie činil 10,620.000 liber št. Roku 1855… stoupla skutečná hodnota vývozu zboží na 10,350.000 liber št.; tratty India House byly 3,700.000 liber št.; celkový vývoz tedy činil 14,050.000 liber št. Pokud jde o rok 1851, nemáme, myslím, možnost zjistit skutečnou hodnotu zboží dováženého z Indie do Anglie; ale máme možnost zjistit ji pro léta 1854 a 1855. Roku 1855 byla úhrnná skutečná hodnota zboží dováženého z Indie do Anglie 12,670.000 liber št., a srovnáme-li tuto částku se 14,050.000 liber št. vývozu, vyjde nám v přímém obchodu mezi oběma zeměmi zůstatek 1,380.000 liber št. ve prospěch Anglie.“
Wilson k tomu poznamenává, že na směnečné kursy má vliv i nepřímý obchod. Tak např. vývoz z Indie do Australie a Severní Ameriky bývá kryt trattami na Londýn a působí tedy na směnečný kurs úplně stejně, jako kdyby zboží šlo přímo z Indie do Anglie. Dále, vezme-li se Indie a Čína dohromady, je prý bilance pro Anglii nepříznivá, protože Čína musí ustavičně vyrovnávat značné platby za opium do Indie a Anglie platby do Číny, takže peníze jdou touto oklikou do Indie. (1787, 1788.)
1791. Wilson se pak ptá, zda není účinek na směnečné kursy týž, ať jde kapitál ven „ve formě kolejnic a lokomotiv, nebo ve formě kovových peněz“. Na to Newmarch odpovídá zcela správně: Oněch 12 milionů liber št., které byty poslány za poslední léta do Indie na stavbu železnic, sloužilo ke koupi roční renty, kterou musí Indie platit Anglii v pravidelných lhůtách. „Pokud jde o nepřímý vliv na trh drahých kovů, může jej mít výdaj oněch 12 milionů liber št. jen potud, pokud kov musel být zaslán na skutečné výdaje v penězích.“
1797. {Weguelin se ptá:} „Nepřicházejí-li za toto železo (kolejnice) žádné zpětné platby, jak je možno tvrdit, že to působí na směnečný kurs? Nemyslím, že ta část výdajů, která se zasílá ve formě zboží, má vliv na stav směnečného kursu… na stav kursu mezi dvěma zeměmi má vliv, lze říci výhradně, poměr mezi množstvím obligací nebo směnek, které je nabízeno v jedné zemi, a množstvím obligací nebo směnek, které je naproti tomu nabízeno ve druhé zemi; to je racionální theorie směnečného kursu. Pokud se týká převodu oněch 12 milionů, bylo těchto 12 milionů nejprve upsáno zde; kdyby to byla taková transakce, že by celých těchto 12 milionů bylo složeno v kovových penězích v Kalkutě, Bombayi nebo Madrasu… působila by tato náhlá poptávka na cenu stříbra a směnečný kurs stejně otřesně, jako kdyby Východoindická společnost zítra ohlásila, že zvyšuje své tratty ze 3 milionů na 12. Ale polovina těchto 12 milionů se vydala… na nákup zboží v Anglii… na kolejnice, dříví a jiný materiál… je to výdaj anglického kapitálu v Anglii samé, na jistý druh zboží, který se posílá do Indie a tím celá operace končí. — 1798. {Weguelin:} Ale výroba tohoto železného a dřevěného zboží, jehož je zapotřebí pro železnice, vyvolává značnou spotřebu zahraničního zboží, ta by přece mohla mít vliv na směnečný kurs? — Jistěže.“
Wilson pak vyslovuje názor, že železo představuje hlavně práci a že mzda vyplacená za tuto práci představuje hlavně dovezené zboží (1799), a ptá se potom dále:
„1801. Ale mluveno docela všeobecně: jestliže se zboží, které bylo vyrobeno tím, že se spotřebovávalo toto dovážené zboží, vyváží tak, že za ně nedostáváme žádnou náhradu, ať už ve výrobcích nebo nějak jinak, nezpůsobí to, že se kurs bude obracet proti nám? — Tento princip přesně odpovídá tomu, co se dálo v Anglii v době, kdy se silně investovalo do železnic {1845}. Tři, čtyři či pět let po sobě jste vydávali na železnice 30 milionů št. a téměř všechno šlo na mzdu. Po tři léta jste zaměstnávali stavbou železnic, lokomotiv, vagonů a nádražních budov více lidí než ve všech továrních obvodech dohromady. Tito lidé… utráceli mzdu za čaj, cukr, lihoviny a jiné cizozemské zboží; toto zboží se muselo dovážet; ale je zjištěno, že v době, kdy k těmto velikým výdajům docházelo, se směnečný kurs mezi Anglií a druhými zeměmi nijak podstatně nezměnil. Nenastal odliv drahého kovu, naopak spíše ho přibývalo.“
1802. Wilson trvá na tom, že je-li obchodní bilance v rovnováze a kurs mezi Anglií a Indií na pari, mimořádné zásilky železa a lokomotiv „musí mít vliv na směnečný kurs s Indií“. Newmarch nenahlíží, proč by tomu tak mělo být, pokud se kolejnice posílají jako kapitálové vklady a Indie je nemusí tak či onak platit; dodává: „Souhlasím s principem, že žádná země nemůže mít natrvalo nepříznivý směnečný kurs se všemi zeměmi, s nimiž obchoduje; nepříznivý směnečný kurs s jednou zemí vyvolává nezbytně příznivý kurs s jinou zemí. Nato Wilson přichází s touto triviální námitkou: „1803. Což nejde o týž přenos kapitálu, ať se kapitál posílá v té či oné formě? — Pokud jde o dlužnické závazky, pak ano. — 1804. Ať tedy vyvážíte drahý kov nebo zboží, bude mít stavba železnic v Indii na zdejší kapitálový trh stejný vliv a bude zvyšovat hodnotu kapitálu stejně, jako kdyby se všechno posílalo v drahém kovu?“ Jestliže ceny železa nestoupaly, bylo to v každém případě důkazem, že „hodnota“ „kapitálu“, který vězel v kolejnicích, se nezvýšila. Jde tu o hodnotu peněžního kapitálu, o úrokovou sazbu. Wilson by chtěl ztotožnit peněžní kapitál a kapitál vůbec. Holý fakt je, že v Anglii bylo upsáno na indické železnice 12 milionů. To je věc, která nemá bezprostředně nic společného se směnečným kursem a určení těchto 12 milionů je pro peněžní trh rovněž lhostejné. Je-li na peněžním trhu příznivá situace, nemusí se to na něm vůbec nijak projevit, stejně jako na něj nemělo vliv upisování anglických železničních akcií roku 1844 a 1845. Je-li peněžní trh už do jisté míry stísněný, mohlo by to ovšem mít vliv na úrokovou sazbu, ale jen ve směru vzestupném a to by přece muselo podle Wilsonovy theorie vytvářet příznivější kurs pro Anglii, tj. brzdit tendenci k vývozu drahého kovu; ne-li do Indie, tedy alespoň někam jinam. Pan Wilson skáče od jednoho ke druhému. V otázce 1802 tvrdí, že to má vliv na směnečné kursy; v č. 1804, že to má vliv na „hodnotu kapitálu“, což jsou dvě velmi odlišné věci. Úroková sazba může mít vliv na směnečný kurs a směnečný kurs na úrokovou sazbu, nicméně mění-li se kurs, může být úroková sazba stále stejná, a mění-li se úroková sazba, může být stále stejný kurs. Wilsonovi nejde do hlavy, že by pouhá forma, v níž se kapitál posílá do ciziny, působila tak rozdílně, tj. že by rozdílnost forem kapitálu měla takový význam, a natož teprve jeho peněžní forma, což diametrálně odporuje názorům osvícené ekonomie. Newmarch odpovídá Wilsonovi jednostranně, neboť ho vůbec neupozorňuje, že najednou bezdůvodně přeskočil od směnečného kursu na úrokovou sazbu. Newmarch odpovídá na zmíněnou otázku 1804 nejistě a kolísavě: „Má-li se sehnat 12 milionů, je to bezpochyby bezpodstatné, pokud jde o všeobecnou úrokovou sazbu, pošle-li se těchto 12 milionů v drahém kovu nebo v materiálu. Myslím však přece {to „však přece“ není hloupý přechod, jak říci pravý opak}, „že to není zcela bezpodstatné {je to bezpodstatné, ale přece to není bezpodstatné}, „protože v prvním případě by se oněch 6 milionů liber št. ihned vrátilo; v druhém případě by se nevrátily tak rychle. Proto v tom je určitý“ {jaká přesnost} „rozdíl, vydá-li se těch 6 milionů zde v zemi, anebo je-li úplně vyvezeno.“ Co to má znamenat, že by se oněch 6 milionů ihned vrátilo? Pokud se oněch 6 milionů liber št. vydá v Anglii, existují v kolejnicích, lokomotivách atd., které se pošlou do Indie, odkud nepřijdou zpět, a jejich hodnota se vrátí teprve amortisací, tedy velmi pomalu, kdežto 6 milionů ve drahém kovu se může vrátit velmi rychle in natura. Pokud oněch 6 milionů bylo vynaloženo na mzdy, je snědeno; ale peníze, v nichž byly zálohovány, nadále obíhají v zemi nebo tvoří reservu. Totéž platí o ziscích výrobců kolejnic a o té části oněch 6 milionů, která nahrazuje jejich konstantní kapitál. Dvojsmyslné fráze o návratu kapitálu tedy Newmarch užívá jen proto, aby nemusel říci přímo: Peníze zůstaly v zemi, a pokud fungují jako zapůjčitelný kapitál, je rozdíl pro peněžní trh (nehledě na to, že oběh by snad byl mohl pohltit více kovových peněz) jen v tom, že se vydávají na účet A místo na účet B. Takovýto vklad, kdy se kapitál přenáší do cizích zemí ve zboží, a ne v drahém kovu, může působit na směnečný kurs (a to nikoli na směnečný kurs se zemí, do níž se investuje) jen potud, pokud výroba tohoto vyváženého zboží vyžaduje mimořádný dovoz jiného cizozemského zboží. Tato výroba pak není určena k tomu, aby vyrovnávala tento mimořádný dovoz. Totéž se však děje při každém vývozu na úvěr a je lhostejné, zda je tento vývoz určen ke kapitálovým investicím nebo pro obyčejné obchodní účely. Kromě toho může tento mimořádný dovoz vyvolat zpětným vlivem mimořádnou poptávku po anglickém zboží, na př. v koloniích nebo ve Spojených státech.
*
Newmarch předtím [1786] říkal, že díky trattám východoindické společnosti je anglický vývoz do Indie větší než dovoz. Sir Charles Wood ho v této věci podrobuje křížovému výslechu. Této převahy anglického vývozu do Indie nad dovozem z Indie se skutečně dosahuje tím, že z Indie jde do Anglie dovoz, za který Anglie neplatí ekvivalent: tratty Východoindické společnosti (nyní východoindické vlády) nejsou nic jiného než tribut, vybíraný na Indii. Vezměme např. rok 1855: dovoz z Indie do Anglie 12,670.000 liber št.; anglický vývoz do Indie 10,350000 liber št. Bilance ve prospěch Indie 2,250.000 liber št. [*] „Kdyby tím byla věc u konce, bylo by nutno tyto 2,250.000 liber št. v nějaké formě Indii vrátit. Ale tu se objeví pohledávky India House. India House oznamuje, že je s to vystavit na různá presidentstva v Indii tratty ve výši 3,250.000 liber št. {Tato částka byla vybrána na londýnské výlohy Východoindické společnosti a na úhradu dividend akcionářům.} A to bilanci 2,250.000 liber št., vzniklou obchodem, nejen vyrovnává, nýbrž skýtá ještě milionový přebytek.“ (1917.)
1922. {Wood:} „Pak tedy tyto směnky India House nezvyšují vývoz do Indie, nýbrž jej pro tanto [úměrně] zmenšují?“ {Má to znamenat; zmenšují nutnost krýt v rozsahu této částky dovoz z Indie stejným vývozem do Indie.} Pan Newmarch to vysvětluje tím, že Angličané importují za tyto 3,700.000 liber št. do Indie „dobrou vládu“. (1925.) Wood, který jako ministr pro Indii tuto značku „dobré vlády“ importovanou Angličany velmi dobře znal, k tomu správně a ironicky poznamenává (1926): „Pak je vývoz, který podle vašich slov vyvolávají tratty India House vývozem dobré vlády, a ne vývozem zboží.“ Anglie hodně pěstuje „takovýto“ vývoz „dobré vlády“ a investování kapitálu v cizích zemích. Získává tak dovoz, který nijak nezávisí na obyčejném obchodování, tribut jednak za „dobrou vládu“, kterou vyváží, jednak jako důchod z kapitálů, které umisťuje do kolonií a jiných zemí, tribut, za který nemusí platit ekvivalent. Je proto jasné, že směnečné kursy zůstanou nedotčeny, jestliže Anglie tento tribut prostě sní a nevyveze za něj žádnou protihodnotu; je také jasné, že kursy zůstávají nedotčeny, jestliže tento tribut zase neumístí v Anglii, nýbrž produktivně nebo neproduktivně v cizině, jestliže za něj na př. pošle střelivo na Krym. Kromě toho, pokud dovoz z ciziny vchází do důchodu Anglie — musí být ovšem nejprve zaplacen buď jako tribut, za nějž není třeba ekvivalentu, nebo směnou za tento nezaplacený tribut, nebo obvyklou obchodní cestou — může jej Anglie buď spotřebovat, nebo jej zase nově investovat jako kapitál. Ani to, ani ono nemá na směnečné kursy vliv a to moudrý Wilson přehlíží. Ať tvoří část důchodu výrobek domácí nebo cizí — při čemž druhá alternativa předpokládá jen směnu domácích výrobků za cizí — spotřeba tohoto důchodu, ať už produktivní nebo neproduktivní, nemění nijak směnečný kurs, třebaže má vliv na měřítko výroby. Podle toho je třeba posuzovat to, co teď následuje.
1934. Wood se ptá, jaký vliv by měly na směnečný kurs s Tureckem zásilky válečného materiálu na Krym. Newmarch odpovídá: „Nevidím důvodu, proč by se pouhé zásilky válečného materiálu musely projevit na směnečném kursu, ale zásilky drahého kovu by na něj jistě měly vliv.“ Zde tedy odlišuje kapitál v peněžní formě od jiného kapitálu. Ale tu se Wilson ptá:
„1935. Vyvážíte-li ve velkém nějaký předmět, za který není odpovídající dovoz“ {panWilson zapomíná, že Anglie má velmi značný dovoz, za který nikdy nedochází příslušný vývoz, leda ve formě „dobré vlády“ nebo investičního kapitálu, který byl vyvezen dříve; ať už je to tak nebo onak, není to dovoz, který je součástí pravidelného obchodního pohybu. Ale tento dovoz se zase směňuje např. za americké výrobky; a vyváží-li se americký výrobek bez příslušného dovozu, nemění to nic na tom, že hodnota tohoto dovozu se může spotřebovat bez ekvivalentního vývozu do ciziny; byl přijat bez příslušného vývozu a může se tedy také spotřebovat, aniž by figuroval v obchodní bilanci}‚ „nesplácíte zahraniční dluh, který jste udělal svým dovozem.“ {Ale jestliže jste tento dovoz zaplatil již dříve, např. úvěrem, který jste poskytl v cizině, nenadělá se tím žádný dluh, a otázka nemá nic společného s mezinárodní bilancí; stává se z ni otázka produktivního nebo neproduktivního výdaje, ať už jsou takto spotřebované výrobky výrobkem tuzemským nebo zahraničním}, „a proto musíte touto transakcí zasáhnout směnečný kurs, neboť zahraniční dluh se nesplácí v důsledku toho, že Váš vývoz nemá dovoz, který by tomu odpovídal. — To platí o všech zemích vůbec.“
Wilsonova přednáška znamená, že každý vývoz bez příslušného dovozu je zároveň dovoz bez příslušného vývozu, protože do výroby vyváženého předmětu vchází cizí, tedy dovážené zboží. Předpokládá se, že každý takový vývoz je založen na neplaceném dovozu nebo jej vyvolává — tedy předpokládá se nebo se vytváří dluh vůči cizině. To je nesprávné, i když nepřihlížíme ke dvěma okolnostem: že Anglie 1) má bezplatný dovoz, za který neplatí ekvivalent; je to např. část jejího indického dovozu. Může ho směnit za předměty amerického dovozu a ty může vyvážet bez příslušného dovozu; pokud jde o hodnotu, vyváží jen to, co ji nic nestálo. A 2) dovoz, např. americký, který tvoří dodatečný kapitál, už třeba zaplatila; spotřebuje-li ho neproduktivně, na př. jako válečné střelivo, netvoří to dluh vůči Americe a nemá to vliv na směnečný kurs s Amerikou. Newmarch si sám ve výpovědích 1934 a 1935 odporuje a Wood jej na to v otázce 1938 upozorňuje: „Jestliže žádné zboží, použité na zhotovení předmětů, které vyvážíme, aniž za ně dostáváme nějakou protihodnotu“ {válečné výdaje}, „nepochází ze země, kam se tyto předměty posílají, jak to může mít vliv na směnečný kurs s touto zemí? Dejme tomu, že obchod s Tureckem je v normálním stavu rovnováhy; jak může být směnečný kurs mezi Anglií a Tureckem ovlivněn vývozem válečného materiálu na Krym?“ — Tu je Newmarch vyveden z konceptu; zapomíná, že tutéž prostou otázku již správně zodpověděl pod č. 1934, a říká: „Zdá se mi, že jsme praktickou otázku vyčerpali a že se nyní dostáváme do velmi povznesené oblasti metafysické diskuse.“
*
{Wilson má ještě jinou versi pro své tvrzení, že na směnečný kurs působí každý převod kapitálu z jedné země do druhé, ať už to je převod ve formě drahého kovu, nebo ve formě zboží. Wilson ovšem ví, že na směnečný kurs působí úroková sazba, speciálně poměr mezi úrokovými mírami těch dvou zemí, o jejichž vzájemný směnečný kurs jde. Dokáže-li pak, že přebytek kapitálu vůbec, tj. především všeho zboží včetně drahých kovů, spolupůsobí na úrokovou sazbu, přibližuje se již o krok ke svému cíli; převodem značné části tohoto kapitálu do jiné země se pak musí změnit úroková sazba v obou zemích, a to v opačném směru, a tím se musí konec konců změnit i směnečný kurs mezi oběma zeměmi. — B. E.)
V časopise „Economist“ (z roku 1847, str. 475), který tenkrát redigoval, píše:
„Je jasné, že takový přebytek kapitálu, o němž svědčí zásoby všeho druhu, včetně drahého kovu, musí vést nejen k nízkým cenám, nýbrž i k nižší úrokové sazbě za užívání kapitálu (1). Máme-li po ruce zásobu zboží, která postačí zemi pro příští dva roky, lze získat velení nad tímto zbožím pro dané údobí za daleko nižší sazbu, než stačí-li zásoba sotva na dva měsíce (2). Všechny peněžní zápůjčky, ať se uzavrou v jakékoli formě, jsou jen přenesením velení nad zbožím s jedné osoby na druhou. Je-li tedy zboží nadbytek, musí být peněžní úrok nízký, je-li zboží málo, musí být vysoký (3). Připlývá-li hodně zboží; bude přibývat těch, kteří prodávají, oproti těm, kteří kupují, a tou měrou, jak množství zboží převyšuje potřeby přímé spotřeby, musí se ho stále větší část schovávat pro pozdější užití. Za těchto okolností bude majitel zboží ochoten prodávat s platebním odkladem neboli na úvěr za méně výhodných podmínek, než kdyby si byl jist, že se celá jeho zásoba rozprodá v několika týdnech (4).“
K větě (1) je třeba poznamenat, že silný příliv drahého kovu může být provázen omezením výroby, jak tomu bývá vždy po krisi. V další fázi může drahý kov připlývat ze zemí, které převážně vyrábějí drahý kov; dovoz jiného zboží se v tomto údobí obvykle vyrovnává vývozem. V obou těchto fázích bývá úroková sazba nízká a stoupá jen zvolna; proč tomu tak je, jsme už viděli. Tuto nízkou úrokovou sazbu bylo možno všude vysvětlit, aniž bylo třeba předpokládat vliv nějakých „velkých zásob všeho druhu“. A jak má tento vliv působit? Např. nízká cena bavlny umožňuje vysoké zisky přádelníků atd. Proč je potom úroková sazba nízká? Jistě ne proto, že se s vypůjčeným kapitálem dá dosáhnout vysokého zisku. Ale jen a jen proto, že poptávka po zápůjčním kapitálu za daných okolností neroste tak rychle jako tento zisk; tedy proto, že zápůjční kapitál má jiný pohyb než průmyslový kapitál. „Economist“ chce dokázat pravý opak: že jeho pohyb je totožný s pohybem průmyslového kapitálu.
Ad (2). Zmírníme-li absurdní předpoklad, že je tu zásoba na dva roky, tak aby nezněl nesmyslně, předpokládá tato these přeplněný trh zboží. To by způsobilo pokles cen. Za balík bavlny by se platilo méně, než se platilo dříve. Ale z toho nikterak neplyne, že peníze na nákup bavlny by si bylo možno opatřit levněji. To závisí na stavu peněžního trhu. Dají-Ii se opatřit levněji, pak jen proto, že obchodní úvěr je v takové situaci, že není nucen uchylovat se k bankovnímu úvěru tolik jako obvykle. Zboží, které přeplňuje trh, představuje životní prostředky nebo výrobní prostředky. Jejich nízké ceny zvyšují zisk průmyslového kapitalisty. Proč by snižovaly úrok, ne-li proto, že nadbytek průmyslového kapitálu a poptávka po úvěru jsou zjevy protichůdné, a ne totožné? Poměry jsou takové, že obchodník a průmyslník si mohou navzájem snáze poskytovat úvěr; protože je obchodní úvěr takto usnadněn, nepotřebuje průmyslník ani obchodník tolik bankovního úvěru; proto může být úroková sazba nízká. Tato nízká úroková sazba nemá nic společného s přílivem drahého kovu, ačkoli mohou spadat vjedno, a tytéž příčiny, které vyvolávají nízké ceny dovážených předmětů, mohou vyvolat také nadbytek dováženého drahého kovu. Kdyby byl dovozní trh skutečně přeplněn, svědčilo by to o poklesu poptávky po dováženém zboží, což by se při nízkých cenách nedalo vysvětlit, leda jako důsledek omezení domácí průmyslové výroby; ale to by se zase nedalo vysvětlit při nadměrném dovozu za nízké ceny. Jsou to samé nejapnosti, jejichž cílem je dokázat, že pokles cen = poklesu úroku. Obojí může existovat zároveň vedle sebe. Ale pak je to výraz protichůdnosti pohybu průmyslového kapitálu a pohybu zápůjčního peněžního kapitálu, a ne výraz jejich totožnosti.
Proč má být peněžní úrok, jak se to tvrdí ve větě (3), nízký, je-li nadbytek zboží, nelze pochopit ani po tom, co uvádíme dále. Je-li zboží laciné, potřebuji, abych koupil určité množství, řekněme 1000 liber št. místo dřívějších 2000. Ale použiji třeba i nyní 2000 liber št. a nakoupím za ně dvakrát tolik zboží co dříve a rozšířím svůj podnik tím, že zálohuji týž kapitál, který jsem si třeba musel vypůjčit. Nakoupím tedy i nyní za 2000 liber št. Moje poptávka na peněžním trhu tedy zůstává táž, třebaže moje poptávka na trhu zboží s poklesem cen zboží stoupá. Jestliže však tato poptávka klesá, tj. jestliže se výroba — navzdory všem zákonům, které uvádí „Economist“ — s poklesem cen zboží nerozšiřuje, snižovala by se poptávka po zapůjčitelném peněžním kapitálu, ačkoli by se zisk zvyšoval; ale tento rostoucí zisk by vytvořil poptávku po zápůjčním kapitálu. Ostatně nízká hladina cen zboží může vyplývat ze tří příčin. Za prvé, že není dostatečná poptávka. Pak je úroková sazba nízká proto, že je výroba ochromena, a ne proto, že zboží je laciné, neboť tato láce je pouze výrazem onoho ochromení. Nebo bývají ceny zboží nízké proto, že je nadměrná nabídka v poměru k poptávce. To se může stát, přeplní-li se trh atd., což vede ke krisi, a v samé krisi to může spadat vjedno s vysokou úrokovou sazbou; nebo se to může stát proto, že klesla hodnota zboží, a táž poptávka tudíž může být uspokojena za nižší cenu. Proč tu má klesat úroková sazba? Protože roste zisk? Kdyby měla klesat proto, že je zapotřebí méně peněžního kapitálu, aby se získal týž produktivní nebo zbožní kapitál, dokazovalo by to jen, že zisk a úrok jsou k sobě navzájem v nepřímém poměru. V každém případě je všeobecná these, kterou hlásá „Economist“, nesprávná. Nízké ceny zboží v penězích a nízká úroková sazba k sobě nezbytně nepatří. Jinak by také musela být nejnižší úroková sazba v nejchudších zemích, kde jsou ceny výrobků v penězích nejnižší, a nejvyšší úroková sazba v nejbohatších zemích, kde jsou ceny zemědělských výrobků v penězích nejvyšší. Všeobecně „Economisť‘ připouští, že klesá-li hodnota peněz, nemá to vliv na úrokovou sazbu. 100 liber št. vynese 105 liber št. stejně jako dříve; má-li těchto 100 liber št. menší hodnotu, má menší hodnotu i těch 5% úroku. Tento poměr se nijak nezmění tím, že stoupne nebo klesne hodnota původní částky. Vezmeme-li určité množství zboží jako hodnotu, rovná se určité peněžní částce. Stoupá-li jeho hodnota, rovná se větší peněžní částce; naopak je tomu, jestliže jeho hodnota klesá. Jestliže hodnota = 2000, 5% = 100, jestliže = 1000, 5% = 50. Ale to nemění nic na úrokové sazbě. Správné je jen to, že je nutný větší peněžní úvěr, je-li k tomu, aby se prodalo totéž množství zboží, zapotřebí místo 1000 liber št. 2000 liber št. Ale to svědčí jen o tom, že mezi ziskem a úrokem je nepřímý poměr, neboť zisk s lácí prvků konstantního a variabilního kapitálu roste, a úrok klesá. Ale může se stát opak a stává se často. Např. bavlna může být laciná, protože není poptávka po přízi a tkanině; může být relativně drahá, protože velké zisky v bavlnářském průmyslu způsobují, že je po ní velká poptávka. Na druhé straně může být zisk průmyslníků vysoký právě proto, že cena bavlny je nízká. Hubbardova tabulka dokazuje, že pohyby úrokové sazby a cen zboží probíhají na sobě zcela nezávisle, kdežto pohyby úrokové sazby se přizpůsobují přesně pohybům kovového pokladu a směnečného kursu.
„Je-li tedy nadbytek zboží, musí být peněžní úrok nízký,“ praví „Economist“. V krisích tomu bývá právě naopak; zboží bývá nadbytek, nedá se zpeněžit, a proto je vysoká úroková sazba; v jiné fázi cyklu panuje veliká poptávka po zboží, kapitál se tudíž vrací hladce, ale zároveň stoupají ceny zboží, a protože se kapitál vrací hladce, je úroková sazba nízká. „Je-li ho {zboží} málo, musí být vysoká.“ V období deprese [Abspannung] po krisi tomu bývá zase právě naopak. Zboží bývá málo absolutně, nejen vzhledem k poptávce — a úroková sazba bývá nízká.
K thesi (4). Že majitel zboží přenechá zboží při přeplněném trhu levněji — může-li je vůbec prodat — než tehdy, je-li vyhlídka, že se dané zásoby rychle vyčerpají, je dost jasné. Ale není už jasné, proč má proto klesat úroková sazba.
Je-li trh dovezeným zbožím přeplněn, může úroková sazba stoupat, protože stoupá poptávka majitelů zboží po zápůjčním kapitálu, aby nemuseli zboží vrhat na trh za každou cenu. Může klesat, poněvadž plynulost obchodního úvěru udržuje poptávku po bankovním úvěru ještě na relativně nízké úrovni.
*
„Economist“ se zmiňuje o náhlém účinku na kurs, vyvolaném roku 1847 zvýšením úrokové sazby a jiným tlakem na peněžní trh. Ale nesmíme zapomínat, že přes obrat kursu proudilo zlato neustále ze země až do konce dubna; obrat tu nastává až začátkem května.
1. ledna 1847 byl kovový poklad banky 15,066.691 liber št.; úroková sazba 3½%; tříměsíční kurs na Paříž 25,75; na Hamburk 13,10; na Amsterodam 12,3¼. Dne 5. března klesl kovový poklad na 11,595.535 liber št.; diskont stoupl na 4%; směnečný kurs na Paříž klesl na 25,67½, na Hamburk na 13,9¼, na Amsterodam na 12,2½. Odliv zlata trval dále; viz tuto tabulku:
1847 Poklad drahého kovu
Anglické banky
liber. št.Peněžní trh Nejvyšší kurs tříměsíčních směnek Paříž Hamburk Amsterodam 20. březen 11,231,630 bank diskont 4% 25.67½ 13.09¾ 12.2½ 3. duben 10,246,410 bank diskont 5% 25.80 13.10 12.3½ 10. duben 9,867,053 peněz velmi poskrovnu 25.90 13.10⅓ 12.4½ 17. duben 9,329,941 bank diskont 5½% 26.02½ 13.10¾ 12.5½ 24. duben 9,213,890 tlak 26.05 13.13 12.6 1. květen 9,337,716 rostoucí tlak 26.15 13.12¾ 12.6½ 8. květen 9,588,759 největší tlak 26.27½ 13.15½ 12.7¾ V roce 1847 činit celkový vývoz drahého kovu z Anglie 8,602.597 liber št. Z toho šlo:
do Spojených států 3,226,411 liber. št. “ Francie 2,479,892 “ “ “ hansovních měst 958,781 “ “ “ Holandska 247,743 “ “ Přes obrat kursů koncem března trvá odliv zlata ještě plný měsíc; pravděpodobně do Spojených států.
„Vidíme tu,“ {praví „Economist“, 1847, str. 984} „jak rychle a rázně zvýšení úrokové sazby a peněžní tiseň, která mu šla v patách, korigovaly nepříznivý kurs a obrátily proud zlata, takže zase směřoval do Anglie. Došlo k tomu zcela nezávisle na platební bilanci. Zvýšení úrokové sazby způsobilo, že klesly kursy cenných papírů, anglických i zahraničních, a vedlo k tornu, že se jich hodně kupovalo na zahraniční účet. Tím se zvýšila suma směnek, vystavených Anglií, kdežto na druhé straně bylo při vysoké úrokové sazbě tak obtížné dostat peníze, že poptávka po těchto směnkách klesala, zatím co jejich suma rostla. Proto se také rušily objednávky cizího zboží, realisovaly se anglické kapitály uložené v zahraničních cenných papírech a peníze se umisťovaly v Anglii. Tak na př. čteme v „Rio de Janeiro Prices Current“ z 10. května: ‚Směnečný kurs {na Anglii} utrpěl nový otřes hlavně proto, že na trhu nastat tlak vyvolaný poptávkou po rimesách za výtěžek značných prodejů {brazilských} státních papírů na anglický účet.‘ Anglický kapitál, který se ukládal do různých cenných papírů v cizině, když byl v Anglii velmi nízký úrok, byl stažen zpět, když úroková sazba stoupla.“
Anglická obchodní bilance
Jen Indie musí platit pětimilionový tribut za „dobrou vládu“, úroky a dividendy z britského kapitálu atd. Do toho nejsou ještě vůbec započítány částky, které každý rok posílají domů jednak úředníci jako úspory z platů, jednak angličtí obchodníci jako část zisků, aby si je uložili v Anglii. Právě proto musí každá britská kolonie remitovat Anglii značné částky peněz. Většina bank v Australii, Západní Indii a Kanadě byla založena britským kapitálem a dividendy se musí platit do Anglie. Anglie má rovněž mnoho zahraničních státních papírů, evropských, severoamerických a jihoamerických, a dostává z nich úroky. K tomu přistupuje ještě to, že má podíly na zahraničních železnicích, průplavech, dolech atd. s příslušnými dividendami. Všechny tyto položky se platí téměř výhradně ve výrobcích, navíc nad anglický vývoz. Co jde naopak z Anglie majitelům anglických cenných papírů v cizině a co spotřebují Angličané v cizině, je naproti tomu nepatrné.
Otázka, pokud se týká obchodní bilance a směnečného kursu, je „v každém daném momentě otázkou času. Zpravidla… dává Anglie na svůj vývoz dlouhodobé úvěry, kdežto dovoz platí hotově. V jistých momentech má tento rozdíl v platebních lhůtách značný vliv na kurs. V době, kdy se náš vývoz značně zvětšuje, jako na př. roku 1850, musí se umisťovat stále více britského kapitálu… tak mohou rimesy za zboží, které bylo vyvezeno roku 1849, přicházet teprve v roce 1850. Ale jestliže vývoz roku 1850 převyšuje vývoz v roce 1849 o 6 milionů, musí to prakticky dopadnout tak, že se ze země odeslalo o tuto částku více, než kolik se v témž roce vrátilo; a tímto způsobem se ovlivňuje směnečný kurs a-úroková sazba. Ale jakmile je náš obchod ochromován krisí a náš vývoz silně omezen, převyšují splatné rimesy za větší vývoz dřívějších tet velmi značně hodnotu našeho dovozu; kurs se ve shodě s tím obrací v náš prospěch, rychle se u nás akumuluje kapitál a úroková sazba klesá.“ („Economist“, 11. ledna 1851.)
Zahraniční směnečný kurs se může měnit
1) vlivem platební bilance v daném momentě, ať už je tato bilance určována čímkoli; čistě obchodními příčinami, umisťováním kapitálu v cizině, anebo státními výdaji, na války atd., pokud se při tom platí v cizině hotově;
2) vlivem znehodnocení peněz v některé zemi, ať už kovových nebo papírových. Tu se kurs mění čistě nominálně. Představuje-li 1 libra št. vdaném momentu už jen polovinu peněz co dříve, přepočítávala by se samozřejmě na 12½ franku místo na 25 franků;
3) jde-li o směnečný kurs mezi zeměmi, z nichž jedna používá jako „peněz“ stříbra, druhá zlata, závisí směnečný kurs na kolísání relativní hodnoty obou těchto kovů, protože toto kolísání zřejmě mění jejich paritu. Příkladem toho byly kursy z roku 1850; byly nepříznivé pro Anglii, ačkoli její vývoz neobyčejně stoupl; ale přesto nenastal odliv zlata. Bylo to tím, že tehdy náhle stoupla hodnota stříbra proti hodnotě zlata. (Viz „Economist“, 30. listopadu 1857.)
Pari směnečného kursu je pro jednu libru št.: na Paříž 25 franků 20 centimů; na Hamburk 13 marek banko 10½ šilinku; na Amsterodam 11 guldenů 97 centů. Úměrně tomu, jak stoupá směnečný kurs na Paříž přes 25,20, stává se příznivějším pro anglického dlužníka vůči Francii nebo pro kupce francouzského zboží. V obou případech potřebuje méně liber šterlinků, aby získal, co chce. — V odlehlejších zemích, kde je nesnadné dostat drahý kov, dochází, je-li směnek poskrovnu a nestačí-li na rimesy, které mají jít do Anglie, přirozeně k vzestupu cen těch výrobků, které se obvykle vyvážejí do Anglie; neboť po nich vzniká větší poptávka, aby mohly být zaslány do Anglie místo směnek; k tomu často dochází v Indii.
Nepříznivý kurs, ba i odliv zlata, může nastat, je-li v Anglii značný nadbytek peněz, nízká úroková sazba a vysoké kursy cenných papírů.
V roce 1848 dostala Anglie z Indie velmi mnoho stříbra, protože v důsledku krise z roku 1847 a silného poklesu úvěru v obchodu s Indií bylo málo dobrých směnek a nebyla ochota brát prostřední. Všechno toto stříbro, sotva došlo, proudilo brzy na pevninu, kde revoluce způsobila, že se začalo všude thesaurovat. Roku 1850 putovala většina tohoto stříbra zpět do Indie, protože to bylo za tehdejšího stavu směnečného kursu výhodné.
*
Monetární soustava je v podstatě katolická, úvěrová soustava je podstatě protestantská. „The Scotch hate gold.“ [Skotové nenávidí zlato.] Ve formě papírových peněz má peněžní forma existence zboží jen společenskou jsoucnost. Jen víra přináší spasení. Víra v peněžní hodnotu jakožto imanentního ducha zboží, víra ve výrobní způsob a v jeho předurčený řád, víra v jednotlivé činitele výroby jakožto pouhé personifikace kapitálu, který se sám zhodnocuje. Ale jako se protestantismus neodtrhl od základů katolicismu, tak se ani úvěrová soustava neodtrhává od základny monetární soustavy.
__________________________________
Poznámky:
14 Jak to působilo na peněžní trh, vysvítá z těchto výpovědí W. Newmarcha: „1509. Ke konci roku 1853 byla veřejnost silně znepokojena; v září zvýšila Anglická banka třikrát po sobě diskont… v prvních říjnových dnech… se veřejnosti zmocňovaly obavy a panika. Tyto obavy a toto zneklidnění před koncem listopadu z velké části odpadly a téměř úplně zmizely, když přišlo z Australie za 5 milionů drahého kovu. Totéž se opakovalo na podzim roku 1854, když přišlo — v říjnu a listopadu — skoro za 6 milionů drahého kovu. Totéž se opakovalo na podzim roku 1855 — jak známo, byla to vzrušená a neklidná doba — když přišlo během září, října a listopadu asi za 8 milionů drahého kovu. Koncem roku 1856 vidíme totéž. Zkrátka, mohl bych se odvolat téměř na každého člena výboru a každý by mi z vlastní zkušenosti potvrdil, že jsme si zvykli při každé finanční obtíži spatřovat přirozenou úplnou spásu v tom, že přijede loď s nákladem zlata.“
15 Podle Newmarcha může odliv zlata do ciziny vyplývat z trojích příčin, a to: 1) z čistě obchodních příčin, byl-li větší dovoz než vývoz, jako tomu bylo mezi rokem 1836 a 1844a znovu pak roku 1847, hlavně v důsledku silného dovozu obili, 2) ze snahy opatřit si prostředky pro umístění anglického kapitálu v cizině, jako např. roku 1857 do železnic v Indii, a 3) že se kapitál definitivně vydá za hranice, jako např. roku 1853 a 1854 na válečné účely v Orientě.
16 1918. Newmarch: ‚‚Vezmete-li Indii a Činu dohromady, počítáte-li obraty mezi Indií a Australií a ještě důležitější obraty mezi Činou a Spojenými státy, a v těchto případech je obchodní styk trojstranný a vyrovnávání se děje naším prostřednictvím... pak je správné, že obchodní bilance byla nepříznivá nejen pro Anglii, nýbrž i pro Francii a Spojené státy.“ — (B. A. 1857.)
17 Vizme např. směšnou odpověď WegueIina, který říká, že odliv 5 milionů ve zlatě znamená též o tolik méně kapitálu, a chce tím vysvětlovat zjevy, které se nedostavují ani při daleko větším vzestupu cen nebo znehodnocení, rozpětí a smrštění skutečného průmyslového kapitálu, Na druhé straně není o nic méně směšný pokus vysvětlovat tyto zjevy přímo jako příznaky rozpětí nebo smrštěni masy reálného kapitálu (co do jeho hmotných prvků).
18 Newmarch (B. A. 1857): „1364, Kovová reserva v Anglické bance je ve skutečnosti... centrální reservou čili centrálním kovovým pokladem, na jehož základě se provozuje celý obchod země. Je takřka osou, kolem níž se točí celý obchod země; všechny ostatní banky v zemi považují Anglickou banku za centrální poklad čili za nádrž, z níž vybírají svou reservu ražených peněz; a vliv zahraničních směnečných kursů se vždy zračí právě na tomto pokladu a této nádrži.“
19 „Prakticky by tedy oba, Tooke i Loyd, čelili nadměrné poptávce po zlatě tím, že by zavčas omezovali úvěr zvyšováním úrokové sazby snižováním kapitálových půjček. Jenže Loyd vyvolává svou ilusí nepříjemná, ba nebezpečná {zákonná} omezeni a nařízení.“ („Economist“, 1847, str. 1418.)
20 „Souhlasíte plně s tím, že poptávku po zlatě nelze změnit nijak jinak než zvýšením úrokové sazby? — Chapman {společnik veliké billbrokerské firmy Overeud, Gurney a spol.}: Ano, jsem toho názoru. Klesne-li nám zásoba zlata na jistý stupeň, učiníme nejlépe, jestliže ihned spustíme poplach a prohlásíme: jde to s námi s kopce, a kdo posílá zlato do ciziny, musí to dělat na vlastni nebezpečí.“ — B. A. 1857. Výpověď č. 5057.
* Přesněji 2,320.000. (Pozn. red. českého vyd.)