Karel Marx
Kapitál, III. díl
Oddíl sedmýDůchody a jejich zdroje
Kapitola čtyřicátá osmá
Trojjediná formule
I.[51]
Kapitál — zisk (podnikatelský zisk plus úrok), půda — pozemková renta, práce — mzda, to je ona trojjediná forma, v níž se skrývají všechny taje společenského výrobního procesu.
Protože se pak, jak jsme ukázali dříve, úrok jeví jako vlastni charakteristický produkt kapitálu a podnikatelský zisk v protikladu k němu jako mzda nezávislá na kapitálu, převádí se uvedená trojjediná forma blíže na tuto formu:
Kapitál — úrok, půda — pozemková renta, práce mzda, kde je šťastně odstraněn zisk, forma nadhodnoty, která specificky charakterisuje kapitalistický způsob výroby.
Prozkoumáme-li pak tuto ekonomickou trojici blíže, shledáváme:
Předně, domnělé zdroje bohatství, které je ročně k disposici, patří do zcela různorodých sfér a není mezi nimi ani té nejmenší analogie. Mají se k sobě navzájem asi jako notářské poplatky, červená řepa a muzika.
Kapitál, půda, práce! Ale kapitál není věc, nýbrž určitý, společenský, určité historické společenské formaci náležející výrobní vztah, který se obráží na určité věci a vtiskuje této věci specifický společenský charakter. Kapitál není souhrn materiálních a vyrobených výrobních prostředků. Kapitál, to jsou výrobní prostředky, přeměněné v kapitál, které samy o sobě nejsou kapitálem o nic víc, než jsou zlato či stříbro samy o sobě penězi. Jsou to výrobní prostředky, monopolisované určitou částí společnosti, jsou to produkty a podmínky uplatnění pracovní síly, osamostatněné vůči této živé pracovní síle a tímto protikladem v kapitálu zosobněné. Jsou to nejen výrobky dělníků, přeměněné v samostatné mocnosti, výrobky jako vládci nad svými výrobci a jako jejich kupci, nýbrž jsou to také společenské síly a budoucí... {? nečitelné} forma této práce, které proti nim vystupují jako vlastnosti jejich výrobku. Máme tu tedy určitou, na první pohled velmi mystickou, společenskou formu jednoho z faktorů historicky se vytvořivšího společenského výrobního procesu.
A nyní vedle nich půda, anorganická příroda jako taková, rudis indigestaque moles,[*] v celé své původní divokosti. Hodnota je práce. Nadhodnota tedy nemůže být země. Absolutní úrodnost půdy nepůsobí nic jiného, než že určité množství práce dává určitý výrobek, podmíněný přirozenou úrodností půdy. Rozdíl v úrodnosti půdy působí, že totéž množství práce a kapitálu, tedy táž hodnota, se zračí v rozdílném množství produktů půdy; že tedy tyto produkty mají rozdílné individuální hodnoty. Vyrovnávání těchto individuálních hodnot na tržní hodnoty působí, že advantages of fertile over inferior soil... are transferred from the cultivator or consumer to the landlord [výhody úrodnější půdy proti horší půdě... se přenášejí s obdělavatele nebo spotřebitele na pozemkového vlastníka]. (Ricardo: „Principles“, str. 6.)
A nakonec jako třetí v tomto spolku — pouhý přízrak, práce „vůbec“; ta není nic než abstrakce a vzata sama o sobě vůbec neexistuje, čili vezmeme-li... {nečitelné} výrobní činnost člověka vůbec, jíž člověk zprostředkovává výměnu látek s přírodou, nejen zbavená každé společenské formy a charakterové určenosti, nýbrž i ve své pouhé přírodní tvářnosti, nezávislá na společnosti, oproštěná od všech společností, a jako projev života a uplatnění života společná člověku, který vůbec ještě není společenský, s člověkem, který už je nějak společensky určen.
II
Kapitál — úrok; pozemkové vlastnictví, soukromé vlastnictví nad zeměkoulí, a to moderní, odpovídající kapitalistickému způsobu výroby — renta; námezdní práce — mzda. V této formě tedy má být dána souvislost mezi zdroji důchodu. Stejně jako kapitál jsou i námezdní práce a pozemkové vlastnictví historicky určené společenské formy; první je formou práce, druhé formou monopolisované zeměkoule, a to jsou v obou případech formy, které odpovídají kapitálu a náleží téže ekonomické společenské formaci.
Na této formuli je nápadné za prvé to, že vedle kapitálu, vedle této formy jednoho z výrobních prvků, která náleží určitému výrobnímu způsobu, určité historické podobě společenského výrobního procesu, vedle výrobního prvku, spjatého s určitou sociální formou a v ní se zračícího, se bez dalšího řadí: na jedné straně země, na druhé straně práce, dva prvky reálného pracovního procesu, které jsou v této hmotné formě společné všem způsobům výroby, které jsou hmotnými prvky každého výrobního procesu a nemají nic společného s jeho společenskou formou.
Za druhé. Ve formuli: kapitál úrok, země — pozemková renta, práce — mzda se jeví kapitál, země a práce jako zdroje: úroku (místo zisku), pozemkové renty a mzdy a tyto věci jako jejich produkty, plody; první se jeví jako důvod, druhé jako následek, první jako příčina, druhé jako účinek; a to tak, že každý jednotlivý zdroj se má ke svému produktu jako k čemusi, co vyvrhl a vyrobil. Všechny tři důchody, úrok (místo zisku), renta a mzda, jsou tři části hodnoty výrobku, tedy vůbec části hodnoty, neboli vyjádřeno v penězích, určité části peněz, části ceny. Formule: kapitál — úrok je pak sice nejirracionálnější formule kapitálu, je to však jeho formule. Ale jak má země vytvářet hodnotu, tj. společensky určené množství práce, a dokonce pak tu zvláštní část hodnoty svých vlastních produktů, která tvoří rentu? Země např. působí jako činitel výroby při vytváření užitné hodnoty, materiálního výrobku, pšenice. Ale nemá co činit s výrobou hodnoty pšenice. Pokud se hodnota zračí ve pšenici, díváme se na pšenici jen jako na určité množství ztělesněné společenské práce, při čemž vůbec nesejde na zvláštní látce, v níž se tato práce zračí, čili na zvláštní užitné hodnotě této látky. To neodporuje tomu, 1) že za jinak stejných okolností závisí láce či drahota pšenice na produktivitě země. Produktivita zemědělské práce je vázána na přírodní podmínky, a podle jejich produktivity se zračí totéž množství práce v mnoha či málo výrobcích, užitných hodnotách. Jak veliké je množství práce, které se zračí v jednom věrteli, závisí na tom, kolik věrtelů dodá totéž množství práce. V jakém množství výrobku se hodnota zračí, závisí tu na produktivitě země; ale tato hodnota je dána nezávisle na tom, jak se rozdělí. Hodnota se zračí v užitné hodnotě; a užitná hodnota je podmínkou pro vytvoření hodnoty; ale je bláznovství tvořit protiklad, v němž stojí na jedné straně užitná hodnota, země, a na druhé straně hodnota, a k tomu ještě zvláštní část hodnoty. 2) {Zde je rukopis přerušen.}
III
Vulgární ekonomie nedělá ve skutečnosti nic jiného, než že doktrinářsky vykládá, uspořádává a obhajuje představy agentů buržoasní výroby, kteří jsou v zajetí buržoasních výrobních vztahů. Proto se nesmíme divit, že se vulgární ekonomie cítí zvlášť jako doma právě v té jevové formě ekonomických vztahů, jež je jim odcizena a v níž jsou tyto vztahy prima facie nesmyslné a plné rozporů — a všechna věda by byla zbytečná, kdyby se jevová forma a podstata věcí přímo kryly — a že se jí tyto vztahy jeví tím samozřejmějšími, čím skrytější v nich zůstává vnitřní souvislost, čím běžnější jsou však vulgární představě. Proto nemá nejmenší tušení, že trojice, z níž vychází: půda — renta, kapitál — úrok a práce — mzda neboli cena práce, jsou tři prima facie nemožná spojení. Především tu máme užitnou hodnotu půdu, která nemá hodnotu, a směnnou hodnotu rentu: takže se tu sociální vztah, pojatý jako věc, uvádí do poměru k přírodě; jde tedy o dvě nesouměřitelné veličiny, které tu mají být ve vzájemném vztahu. Potom kapitál — úrok. Díváme-li se na kapitál jako na určitý souhrn hodnoty, samostatně představovaný v penězích, je prima facie nesmysl, že by hodnota měla mít větší hodnotu, než jakou má. Právě ve formě: kapitál — úrok odpadá všechno zprostředkování a kapitál je převeden na svou nejvšeobecnější, ale proto také ze sebe samé neobjasnitelnou a absurdní formuli. Právě proto dává vulgární ekonom přednost formuli kapitál — úrok, v níž má hodnota tu okultní vlastnost, že se nerovná sama sobě, před formulí kapitál — zisk, protože tato formule se již více přibližuje skutečnému kapitálovému vztahu. Pak zase, v neklidném pocitu, že 4 není 5, a tudíž 100 tolarů nemůže být 110 tolarů, utíká se od kapitálu jako hodnoty ke hmotné substanci kapitálu; k jeho užitné hodnotě jako výrobní podmínce práce, k strojům, surovinám atd. Tak se potom zase podaří místo nepochopitelného prvního poměru, podle něhož 4 = 5, vykouzlit úplně nesouměřitelný poměr mezi užitnou hodnotou, věcí, na jedné straně a určitým společenským výrobním vztahem, nadhodnotou, na straně druhé; jako u pozemkového vlastnictví. Jakmile vulgární ekonom dospěje k těmto nesouměřitelným veličinám, stává se mu všechno jasné a necítí už potřebu dále o tom přemýšlet. Neboť právě dospěl k tomu, co je pro buržoasní představu „racionální“. Konečně práce — mzda, cena práce. Je to, jak je dokázáno v knize I, výraz, který prima facie odporuje pojmu hodnoty a rovněž pojmu ceny, která je sama všeobecně jen určitým výrazem hodnoty; a „cena práce“ je stejně irracionálni jako žlutý logaritmus. Ale tu je vulgární ekonom teprve pořádně uspokojen, protože nyní dospěl ke hlubokému poznatku měšťáka, že platí peníze za práci, a protože právě to, že formule je s pojmem hodnoty v rozporu, ho zbavuje povinnosti pochopit hodnotu.
*
Viděli jsme[52], že kapitalistický výrobní proces je historicky určená forma společenského výrobního procesu vůbec. Tento proces je jak výrobním procesem hmotných existenčních podmínek lidského života, tak i procesem, který se odehrává za specifických, historicko- ekonomických výrobních vztahů, který produkuje a reprodukuje samy tyto výrobní vztahy, a tím nositele tohoto procesu, jejich hmotné existenční podmínky a jejich vzájemné vztahy, t. j. jejich určitou ekonomickou společenskou formu. Neboť souhrn těchto vztahů, jež existují mezi nositeli této výroby a přírodou a mezi nimi navzájem a za nichž tito nositelé vyrábějí, tento souhrn je právě společnost, díváme-li se na ni s hlediska její ekonomické struktury. Kapitalistický výrobní proces, stejně jako všechny předcházející výrobní procesy, probíhá za určitých hmotných podmínek, které však jsou zároveň nositeli určitých společenských vztahů, do nichž individua vstupují v procesu reprodukce svého života. Jak ony podmínky, tak i tyto vztahy jsou jednak předpoklady, jednak výsledky a výtvory kapitalistického výrobního procesu; kapitalistický výrobní proces je produkuje a reprodukuje. Dále jsme viděli: kapitál — a kapitalista je jen zosobněný kapitál, funguje ve výrobním procesu jen jako nositel kapitálu — tedy kapitál čerpá ve společenském výrobním procesu, který mu odpovídá, z přímých výrobců neboli dělníků určité množství nadpráce, kterou dostává bez ekvivalentu a která zůstává ve své podstatě vždy nucenou prací, třebas vypadala sebevíce jako výsledek svobodné smluvní dohody. Tato nadpráce se zračí v nadhodnotě a tato nadhodnota existuje v nadvýrobku. Nadpráce vůbec, jako práce nad míru daných potřeb, bude existovat vždy. V kapitalistické soustavě, stejnějako v otrokářské atd., má jen antagonistickou formu a je doplňována úplnou zahálkou určité části společnosti. Určitého množství nadpráce je zapotřebí na pojištění proti nahodilostem, na nutné, neustálé rozšiřování. reprodukčního procesu, odpovídající vývoji potřeb a pokroku obyvatelstva, čemuž se říká s kapitalistického hlediska akumulace. Je to jedna z civilisátorských stránek kapitálu, že tuto nadpráci vynucuje takovým způsobem a za takových podmínek, které jsou pro rozvoj výrobních sil, společenských vztahů a vytváření prvků nového vyššího útvaru příznivější než za dřívějších forem otroctví, nevolnictví atd. Na jedné straně tak přivádí společnost na stupeň, kdy odpadá vynucování a monopolisace společenského rozvoje (včetně jeho materiálních i intelektuálních výhod) jednou částí společnosti na úkor druhé části; na druhé straně tento stupeň vytváří hmotné prostředky a zárodek poměrů, které ve vyšší formě společnosti dovolují spojovat tuto nadpráci s větším omezováním doby věnované materiální práci vůbec. Neboť nadpráce může být — podle toho, jak je rozvinuta produktivní síla práce — velká při malém celkovém pracovním dni a relativně malá při velkém celkovém pracovním dni. Je-li nutná pracovní doba = 3 a nadpráce = 3, je celkový pracovní den = 6 a míra nadpráce = 100%. Je-li nutná práce = 9 a nadpráce = 3, je celkový pracovní den = 12 a míra nadpráce jen 33⅓% Potom však závisí na produktivitě práce, kolik užitné hodnoty se vyrobí v určité době, tedy i v určité době nadpráce. Skutečné bohatství společnosti a možnost ustavičného rozšiřování jejího reprodukčního procesu nezávisí tedy na délce nadpráce, nýbrž na její produktivitě a na větší či menší vydatnosti výrobních podmínek, za nichž k ní dochází. Říše svobody se začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; leží tedy podle povahy věci mimo sféru vlastní materiální výroby. Jako se musí s přírodou potýkat divoch, aby uspokojoval své potřeby, aby uchoval a reprodukoval svůj život, musí se s ní potýkat i civilisovaný člověk, a musí to činit ve všech společenských formách a za všech možných způsobů výroby. S tím, jak se člověk vyvíjí, tato říše přírodní nutnosti roste, protože rostou i lidské potřeby; ale zároveň se rozšiřují výrobní síly, které tyto potřeby uspokojují. Svoboda na tomto poli může spočívat pouze v tom, že zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společné kontrole, místo aby jí byli sami ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejpřiměřenější. Ale přesto to vše spadá stále do říše nutnosti. Za ní se začíná rozvoj lidských sil, kteřý je sám sobě účelem, pravá říše svobody, která však může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Zkrácení pracovního dne je základní podmínkou. V kapitalistické společnosti se tato nadhodnota neboli tento nadvýrobek rozděluje — nepřihlížíme-li k nahodilým odchylkám při rozdělování a všímáme-li si jeho vůdčího zákona, jeho normující hranice — mezi kapitalisty jako dividenda úměrně k podílu, který patří tomu kterému kapitalistovi na společenském kapitálu. V této podobě vystupuje nadhodnota jako průměrný zisk, připadající kapitálu, jako průměrný zisk, který se sám zase štěpí na podnikatelský zisk a úrok a pod oběma těmito kategoriemi může připadnout různým druhům kapitalistů. Ale toto přivlastňování a rozdělování nadhodnoty, resp. nadvýrobku, kapitálem má svou hranici v pozemkovém vlastnictví. Jako fungující kapitalista čerpá z dělníka nadpráci, a tím ve formě zisku nadhodnotu a nadvýrobek, tak opět pozemkový vlastník odčerpává část této nadhodnoty neboli nadvýrobku kapitalistovi ve formě renty, podle zákonů, které jsme si už vyvodili.
Mluvíme-li tu tedy o zisku jako o podílu na nadhodnotě, připadajícím kapitálu, míníme jím průměrný zisk (rovný podnikatelskému zisku plus úroku), který je již snížen srážkou renty z celkového zisku (jehož úhrn se rovná celkové nadhodnotě); tj. srážka renty se předpokládá. Zisk z kapitálu (podnikatelský zisk plus úrok) a pozemková renta nejsou tedy nic jiného než zvláštní součásti nadhodnoty, kategorie, na něž se nadhodnota rozlišuje podle toho, zda připadá kapitálu, nebo pozemkovému vlastnictví, rubriky, které však nic nemění na její podstatě. Sečteme-li je, tvoří souhrn společenské nadhodnoty. Kapitál čerpá nadpráci, která se zračí v nadhodnotě a nadvýrobku, přímo z dělníků. V tomto smyslu tedy může být považován za výrobce nadhodnoty. Pozemkové vlastnictví nemá se skutečným výrobním procesem nic společného. Jeho úloha se omezuje na to, že část vyrobené nadhodnoty převádí z kapsy kapitálu do své vlastní kapsy. Ale pozemkový vlastník hraje úlohu v kapitalistickém výrobním procesu, a to nejen proto, že vykonává tlak na kapitál, a také nejen tím, že velké pozemkové vlastnictví je předpokladem a podmínkou kapitalistické výroby, neboť je podmínkou a předpokladem odnětí pracovních podmínek dělníkovi, nýbrž speciálně tím, že vystupuje jako zosobnění jedné z nejpodstatnějších výrobních podmínek.
Konečně dělník, jako vlastník a prodavač své osobní pracovní síly, dostává pod názvem mzdy část výrobku, v níž se zračí část jeho práce, kterou nazýváme nutnou prací, t. j. prací nutnou k uchování a reprodukci této pracovní síly, ať už jsou podmínky tohoto uchování a této reprodukce jakékoli: ubohé či bohaté, příznivé či nepříznivé.
Třebaže se tyto vztahy jinak jeví nanejvýš různorodě, jedno je jim všem společné: kapitál vynáší kapitalistovi rok co rok zisk, půda pozemkovému vlastníku pozemkovou rentu a pracovní síla — za normálních poměrů a pokud zůstává upotřebitelnou pracovní silou — dělníkovi mzdu. Tyto tři hodnotové části ročně vyráběné celkové hodnoty, a jim odpovídající části ročně vyráběného celkového produktu, mohou — nepřihlížíme-li tu zatím k akumulaci — být svými příslušnými majiteli každoročně spotřebovány, aniž jejich zdroj vysychá. Jeví se jako plody věčného stromu, či spíše tří stromů, určené ke každoroční spotřebě, tvoří roční důchod tří tříd, kapitalisty, pozemkového vlastníka a dělníka, důchody, které rozděluje fungující kapitalista, protože on bezprostředně čerpá nadpráci a vůbec používá práce. Tak se jeví kapitalistovi jeho kapitál, pozemkovému vlastníkovi jeho půda a dělníkovi jeho pracovní síla či spíše sama jeho práce (neboť ve skutečnosti prodává jen vnější projev pracovní síly, a cena pracovní síly, jak již bylo ukázáno, se mu na základně kapitalistického způsobu výroby nutně jeví jako cena práce) jako tři rozdílné zdroje jejich specifických důchodů, zisku, pozemkové renty a mzdy. A skutečně jimi také jsou v tom smyslu, že kapitál je pro kapitalistu trvalým čerpadlem nadpráce, půda pro pozemkového vlastníka trvalým magnetem k přitahování části nadhodnoty, načerpané kapitálem, a konečně práce neustále se obnovující podmínkou a neustále se obnovujícím prostředkem k tomu, aby dělník pod titulem mzdy získával část hodnoty, kterou vytváří, a tudíž díl společenského výrobku odpovídající této části hodnoty, nutné životní prostředky. Jsou jimi dále v tom smyslu, že kapitál fixuje část hodnoty a tudíž produktu roční práce ve formě zisku, pozemkové vlastnictví druhou část ve formě renty a námezdní práce třetí část ve formě mzdy, a právě touto přeměnou činí z těchto částí důchody: kapitalisty, pozemkového vlastníka a dělníka, nevytvářejí však substanci, která se mění v tyto různé kategorie. Toto rozdělení naopak předpokládá tuto substanci jako danou, totiž celkovou hodnotu ročního produktu, která není nic jiného než ztělesněná společenská práce. Agentům výroby, nositelům různých funkcí výrobního procesu, se však věc nejeví v této formě, nýbrž naopak ve formě převrácené. Proč je tomu tak, uvidíme při dalším rozboru. Kapitál, pozemkové vlastnictví a práce se agentům výroby jeví jako tři rozdílné, nezávislé zdroje, z nichž jako takových vyvěrají tři rozdílné součásti ročně vyráběné hodnoty, a tudíž produktu, v němž hodnota existuje; z nichž tedy vyvěrají nejen různé formy této hodnoty jako důchody, připadající jednotlivým faktorům společenského výrobního procesu, nýbrž z nichž vyvěrá i sama tato hodnota a tím substance těchto forem důchodu.
{Zde chybí v rukopisu foliový arch.}
...Diferenciální renta je spjata s relativní úrodností pozemků, tedy s vlastnostmi, které vyvěrají z půdy jako takové. Ale pokud se za prvé zakládá na různých individuálních hodnotách produktů různých druhů půdy, je to jen určení, o němž jsme se právě zmínili; pokud se za druhé zakládá na regulující všeobecné tržní hodnotě, která je od těchto individuálních hodnot odlišná, je to společenský zákon, prosazující se konkurencí; je to zákon, který nemá co činit ani s půdou, ani s různými stupni její úrodnosti.
Mohlo by se zdát, že alespoň ve výrazu: „práce — mzda“ je vysloven racionální vztah. Ale není tu vysloven právě tak, jako není vysloven ve výrazu: „půda — pozemková renta“. Pokud je práce hodnototvorná a zračí se v hodnotě zboží, nemá nic společného s dělením této hodnoty mezi různé kategorie. Pokud má specificky společenský charakter námezdní práce, není hodnototvorná. Už jsme ostatně ukázali, že mzda čili cena práce je jen irracionální výraz pro hodnotu čili cenu pracovní síly; a určité společenské podmínky, za nichž se tato pracovní síla prodává, nemají s prací jako všeobecným činitelem výroby co dělat. Práce se také zpředmětňuje v té součásti hodnoty zboží, která představuje jako mzda cenu pracovní síly; vytváří tuto část stejně jako ostatní části výrobku; ale nezpředmětňuje se v této části o nic více ani nijak jinak než v těch částech, které tvoří rentu nebo zisk. A vůbec, díváme-li se na práci jako na hodnototvornou, neposuzujeme ji v její konkretní podobě jako výrobní podmínku, nýbrž v její společenské určenosti, která je od společenské určenosti námezdní práce odlišná.
Ba i výraz: „kapitál — zisk“ je tu nesprávný. Bere-li se kapitál v tom jediném vztahu, v němž vyrábí nadhodnotu, totiž v tom svém poměru k dělníkovi, v němž ždímá nadpráci nátlakem, který činí na pracovní sílu, tj. na námezdního dělníka, obsahuje tato nadhodnota kromě zisku (podnikatelského zisku plus úroku) také rentu, zkrátka celou nerozdělenou nadhodnotu. Naproti tomu zde, jako zdroj důchodu, se kapitál uvádí ve vztah jen k té části, která připadá kapitalistovi. A tou není nadhodnota, kterou kapitál vymačkává vůbec, nýbrž jen část, kterou vymačkává pro kapitalistu. Ještě více pak mizí všechna souvislost, jakmile se tato formule změní ve formuli: „kapitál — úrok“.
Za prvé jsme si všímali toho, co je na oněch třech zdrojích rozdílné; nyní, za druhé, naopak vidíme, že jejich produkty, jejich odnože, důchody náležejí všechny do téže sféry, do sféry hodnoty. Ale to se vyrovnává tím (tento poměr nejen mezi nesouměřitelnými veličinami, nýbrž i mezi naprosto rozdílnými věcmi, které k sobě nemají žádný vzájemný vztah a které se nedají srovnávat), že kapitál, stejně jako země a práce, se bere ve skutečnosti pouze ve své hmotné substanci, tedy prostě jako vyrobený výrobní prostředek, při čemž se od něho abstrahuje jak jako od poměru k dělníkovi, tak i jako od hodnoty.
Za třetí. V tomto smyslu tedy formule: kapitál — úrok (zisk), země — renta, práce — mzda představuje stejnoměrnou a symetrickou inkogruenci. Vskutku: jakmile se námezdní práce nejeví jako společensky určená forma práce, nýbrž všechna práce se podle své povahy jeví jako námezdní práce (jeví se to tak tomu, kdo je v zajetí kapitalistických výrobních vztahů), splývají také určité, specifické společenské formy, které na sebe berou věcné pracovní podmínky — vyrobené výrobní prostředky a země — vůči námezdní práci (právě tak jako zase naopak námezdní práci předpokládají) bez dalšího vjedno s hmotným bytím těchto pracovních podmínek, neboli s podobou, kterou mají vůbec ve skutečném pracovním procesu, nezávisle na jakékoli jeho historicky určené společenské formě, ba nezávisle na jakékoli jeho společenské formě. Takto přeměněná podoba pracovních podmínek, vystupující proti práci jako něco cizího, osamostatněného, v níž se tedy vyrobené výrobní prostředky přeměňují v kapitál a země v monopolisovanou zemi, v pozemkové vlastnictví, tato podoba, náležející určitému dějinnému období, se tedy kryje s bytím a funkcí vyrobených výrobních prostředků a země ve výrobním procesu vůbec. Tyto výrobní protředky jsou samy o sobě, svou přirozenou povahou kapitálem; kapitál není nic jiného než pouhý „ekonomický termín“ pro tyto výrobní prostředky; a tak je země sama o sobě, od přirozenosti, zemí monopolisovanou určitým počtem pozemkových vlastníků. Jako se v kapitálu a kapitalistovi — který není ve skutečnosti ničím jiným než zosobněným kapitálem — výrobky stávají samostatnou mocností vůči výrobcům, tak se půda zosobňuje v pozemkovém vlastníku, a ten se rovněž staví na zadní nohy a žádá si jako samostatná mocnost svůj podíl na výrobku vytvořeném s jeho pomocí; takže tu část výrobku, která patří půdě k nahrazení a zvýšení její produktivity, nedostává půda, nýbrž místo ní dostává podíl na tomto výrobku vlastník půdy, aby jej začachroval a rozházel. Je jasné, že kapitál předpokládá práci jako námezdní práci. Ale je stejně jasné, že vychází-li se od práce jako námezdní práce, takže splynutí práce vůbec s námezdní prací se zdá samozřejmým, pak se také musí jevit kapitál a monopolisovaná země jako přirozená forma pracovních podmínek vůči práci vůbec. Být kapitálem je pak přirozenou formou pracovních prostředků, tudíž čistě věcným rysem, rysem vyvěrajícím z jejich funkce v pracovním procesu. Kapitál a vyrobený výrobní prostředek se tak stávají totožnými výrazy. Rovněž tak se stávají totožnými výrazy půda a půda monopolisovaná soukromým vlastnictvím. Pracovní prostředky jako takové, které jsou zdánlivě od přirozenosti kapitálem, se tedy stávají zdrojem zisku, jako se země jako taková stává zdrojem renty.
Práce jako taková, ve své prosté určenosti jako účelná výrobní činnost, nemá vztah k výrobním prostředkům jako činitelům, které mají určitou společenskou formu, nýbrž jako k předmětům, které mají danou hmotnou substanci, jako k materiálu a k pracovním prostředkům, které se od sebe navzájem liší jen a jen hmotně, jako užitné hodnoty; země jako nevyrobený pracovní prostředek, ostatní jako vyrobené pracovní prostředky. Kryje-li se tedy práce s námezdní prací, kryje se i určitá společenská forma, v níž pak pracovní podmínky stojí vůči práci, s jejich hmotným bytím. Pracovní prostředky jsou pak jako takové kapitálem, a země jako taková je pozemkovým vlastnictvím. Formální osamostatnění těchto pracovních podmínek vůči práci, zvláštní forma tohoto osamostatnění, kterou mají vůči námezdní práci, je pak vlastností, která je od nich jako věcí, jako hmotných výrobních podmínek neodlučitelná, je pak rysem, který jim jako výrobním prvkům nutně přísluší, je s nimi imanentně srostlý. Jejich sociální charakter, který jim vtiskla určitá dějinná epocha, se v kapitalistickém výrobním procesu jeví jako věcný charakter, jenž je jim jako prvkům výrobního procesu vrozen od přírody, a takřka od věčnosti. A tu se pak nutně musí zdát, že se příslušný podíl, který vůbec má na výrobním procesu země jako prvotní pole působnosti pro práci, jako říše přírodních sil, jako hotový arsenál všech pracovních předmětů, i druhý příslušný podíl, který vůbec mají na výrobním procesu vyrobené výrobní prostředky (nástroje, suroviny atd.), zračí v příslušných podílech, které jim připadají jako kapitálu a pozemkovému vlastnictví, tj. které připadají jejich sociálním representantům ve formě zisku (úroku) a renty, stejně jako se dělníkovi podíl, který má jeho práce na výrobním procesu, zračí ve mzdě. Zdá se tak, že renta, zisk a mzda vyrůstají z úlohy, kterou země, vyrobené výrobní prostředky a práce hrají v prostém výrobním procesu, i pokud se na tento pracovní proces díváme jako na proces, který se odehrává pouze mezi člověkem a přírodou, a nepřihlížíme k žádné historické určenosti tohoto procesu. Je to zase jen táž věc v jiné formě, říká-li se výrobek, v němž se zračí práce námezdního dělníka pro něho samého, jako jeho výtěžek, jeho důchod, je jen mzda, ta část hodnoty (a tudíž sociálního produktu, měřeného touto hodnotou), která představuje jeho mzdu. Kryje-li se tedy námezdní práce s prací vůbec, kryje se též mzda s produktem práce, a část hodnoty, která představuje mzdu, s hodnotou, kterou práce vůbec vytvořila. Tím však vystupují i ostatní části hodnoty, zisk a renta právě tak samostatně vůči mzdě, a musí vyvěrat z vlastních zdrojů, od práce specificky odlišných a na ní nezávislých; musí vyvěrat z výrobních prvků, které spolupůsobí a jejichž majitelům připadají, tedy zisk z výrobních prostředků, hmotných prvků kapitálu, a renta ze země neboli přírody, representované vlastníky půdy. (Rocher.)
Pozemkové vlastnictví, kapitál a námezdní práce se tedy přeměňují ze zdrojů důchodu v tom smyslu, že kapitál přitahuje kapitalistovi část nadhodnoty, kterou kapitalista vytahuje z práce, ve formě zisku, že monopol na zemi přitahuje pozemkovému vlastníkovi druhou část ve formě renty a že práce přináší dělníkovi zbývající část hodnoty ve formě mzdy, ze zdrojů, jejichž prostřednictvím se přeměňuje část hodnoty ve formu zisku, druhá část ve formu renty a třetí část ve formu mzdy — ve skutečné zdroje, z nichž tyto části hodnoty a příslušné části výrobku, v nichž existují či za něž se dají směnit, samy vyvěrají, a z nichž tedy jako z posledního zdroje vyvěrá sama hodnota výrobku.[53]
Už když jsme hovořili o nejprostších kategoriích kapitalistického výrobního způsobu, a i zbožní výroby, o zboží a penězích, ukázali jsme mystifikující charakter, který společenské vztahy, jimž hmotné prvky bohatství slouží při výrobě za nositele, přeměňuje ve vlastnosti těchto věcí (zboží), a což je ještě výraznější, sám výrobní vztah ve věc (peníze). K tomuto skreslování skutečnosti dochází u všech společenských forem, pokud dospívají k výrobě zboží a oběhu peněz. Ale v kapitalistickém výrobním způsobu a u kapitálu, který je jeho vládnoucí kategorií, jeho určujícím výrobním vztahem, dospívá tento začarovaný a převrácený svět ještě mnohem dále. Díváme-li se především na kapitál v přímém výrobním procesu — jako na sílu čerpající nadpráci, je tento vztah ještě velmi jednoduchý; skutečná souvislost se nositelům tohoto procesu, kapitalistům, sama vnucuje a ještě si ji uvědomují. Pádně to dokazuje prudký boj o hranice pracovního dne. Ale ani uvnitř této nezprostředkované sféry, sféry bezprostředního procesu mezi prací a kapitálem, to nezůstává tak jednoduché. S tím, jak se vyvíjí relativní nadhodnota ve vlastním specificky kapitalistickém výrobním způsobu, při čemž rostou společenské produktivní síly práce, zdá se, jako by tyto produktivní síly a společenské souvislosti práce byly v bezprostředním pracovním procesu přeneseny z práce na kapitál. A již tím se kapitál stává velmi mystickou bytostí, neboť se zdá, jako by všechny společenské produktivní síly nebyly silami práce jako takové, nýbrž silami kapitálu a silami vycházejícími z jeho vlastního lůna. Pak do toho přichází proces oběhu, do něhož, totiž do výměny látek a forem, kterou obstarává, jsou vtahovány všechny části kapitálu, i zemědělského kapitálu, tou měrou, jak se vyvíjí specificky kapitalistický výrobní způsob. Je to sféra, v níž poměry, které jsou charakteristické pro původní výrobu hodnoty, ustupují úplně do pozadí. Již v přímém výrobním procesu působí kapitalista zároveň jako výrobce zboží, jako vedoucí výroby zboží. Tento výrobní proces se mu proto nejeví prostě jako výrobní proces nadhodnoty. Ale ať už je nadhodnota, kterou kapitál vyčerpá v přímém výrobním procesu a učiní zbožím, jakákoli, musí se hodnota a nadhodnota, obsažená ve zboží, realisovat teprve v procesu oběhu. A tak se zdá, jako by se hodnota, nahrazující hodnoty zálohované do výroby, tak i zejména nadhodnota, obsažená ve zboží, v oběhu nejen realisovaly, nýbrž z něho vyvěraly. Toto zdání utvrzují zejména dvě okolnosti: za prvé zisk při zcizení, který závisí na ošizení, lsti, znalosti věci, obratnosti a tisíci konjunkturách na trhu; potom ovšem okolnost, že vedle pracovní doby tu přistupuje druhý určující prvek, doba oběhu. Ta sice funguje jako negativní hranice tvorby hodnoty a nadhodnoty, avšak vyvolává zdání, jako by byla právě tak positivní příčinou jako sama práce a jako by sem vnášela určení nezávislé na práci, vycházející z přirozené povahy kapitálu. V knize II jsme ovšem měli za úkol vylíčit tuto sféru oběhu jen se zřetelem k určenostem forem, které vytváří, ukázat další vývoj podoby kapitálu, který se v ní odehrává. Ve skutečnosti je však tato sféra sférou konkurence, která — pozorujeme-li každý jednotlivý případ — je ovládána náhodou; kde se tedy vnitřní zákon, který si v těchto náhodách klestí cestu a který tyto náhody řídí, stává viditelným jen tehdy, jestliže se zachytí velká spousta těchto náhod, a kde tedy zůstává pro jednotlivé činitele výroby nepostřehnutelný a nesrozumitelný. Avšak dále: skutečný výrobní proces, jako jednota bezprostředního výrobního procesu a procesu oběhu, vytváří stále nové útvary, v nichž se stále více ztrácí nit vnitřní souvislosti, výrobní vztahy se navzájem osamostatňují a součásti hodnoty navzájem kostnatí v samostatné formy.
Přeměna nadhodnoty v zisk je určována, jak jsme viděli, jak procesem oběhu, tak i výrobním procesem. Ve formě zisku se nadhodnota už neporovnává s částí kapitálu vynakládanou na práci, z níž vyvěrá, nýbrž s celkovým kapitálem. Míra zisku se řídí vlastními zákony, které připouštějí, ba podmiňují její změny při nezměněné míře nadhodnoty. To vše stále více zahaluje pravou povahu nadhodnoty, a tudíž skutečnou hnací sílu kapitálu. Ještě více k tomu přispívá přeměna zisku v průměrný zisk a hodnot ve výrobní ceny, v regulující průměry tržních cen. Zasahuje tu složitý společenský proces, proces vyrovnávání kapitálů, který odtrhuje relativní průměrné ceny zboží od jejich hodnot a průměrné zisky v různých výrobních sférách (vůbec nemluvě o individuálních kapitálových vkladech v té které zvláštní výrobní sféře) od skutečného vykořisťování práce zvláštními kapitály. Zde je tedy průměrná cena zboží nejen zdánlivě, nýbrž skutečně odlišná od jejich hodnoty, tedy od práce v nich realisované, a stejně tak je i průměrný zisk nejen zdánlivě, nýbrž skutečně odlišný od nadhodnoty, kterou tento kapitál vymačkal z dělníků, jež zaměstnává. Hodnota zboží se projevuje přímo už jen ve vlivu, který mají změny produktivity práce na pokles a vzestup výrobních cen, na jejich pohyb, nikoli na jejich krajní hranice. Zdá se, že zisk je přímým vykořisťováním práce určován již jen v druhé řadě [accessorisch], totiž jen potud, pokud toto vykořisťování kapitalistovi dovoluje při regulujících tržních cenách, daných zdánlivě nezávisle na tomto vykořisťování, realisovat zisk odchylný od průměrného zisku. Pokud jde o normální průměrné zisky, zdá se, že jsou kapitálu imanentní, nezávislé na vykořisťování; abnormální vykořisťování, ba i průměrné vykořisťování za příznivých, výjimečných podmínek, podmiňuje, jak se zdá, odchylky od průměrného zisku, nikoli tento zisk sám. Štěpení zisku na podnikatelský zisk a úrok (nemluvě vůbec o tom, že k tomu přistupuje obchodní zisk a peněžně obchodní zisk, které se zakládají na oběhu a zdánlivě vyvěrají z něho, a nikoli z výrobního procesu) dovršuje osamostatnění formy nadhodnoty, zkostnatění její formy vůči její substanci, podstatě. Jedna část zisku, v protikladu ke druhé části, se úplně odpoutává od kapitálového poměru jako takového a vypadá, jako by nevyvěrala z funkce vykořisťování námezdní práce, nýbrž z námezdní práce kapitalisty. V protikladu k tomu se pak zdá, jako by úrok vyvěral nezávisle na námezdní práci dělníka nebo na vlastní práci kapitalisty z kapitálu jako svého vlastního nezávislého zdroje. Kapitál, který původně, na povrchu oběhu, vypadal jako kapitálový fetiš, jako hodnota plodící hodnotu, vystupuje nyní v podobě úrokového kapitálu ve své nejodcizenější a nejzvláštnější formě. A proto také formule: „kapitál — úrok“ jako třetí člen vedle „země — renta“ a „práce — mzda“ je daleko důslednější než „kapitál — zisk“, neboť u zisku zůstává pořád ještě vzpomínka na jeho původ, kdežto u úroku nejen mizí, nýbrž ustaluje se ve formě, která je pravým opakem tohoto původu.
Ke kapitálu jako samostatnému zdroji nadhodnoty přistupuje konečně pozemkové vlastnictví, které omezuje průměrný zisk a přenáší část nadhodnoty na třídu, která ani sama nepracuje, ani přímo nevykořisťuje dělníky, ani se nemůže jako úrokový kapitál morálně povznášet a utěšovat třeba tím, že půjčování kapitálu je spojeno s risikem a oběťmi. Protože se zdá, že část nadhodnoty je tu přímo vázána nikoli na společenské vztahy, nýbrž na přírodní prvek, zemi, je forma odcizení a zkostnatění různých částí nadhodnoty vůči sobě navzájem dovršena, vnitřní souvislost nadobro přervána a její zdroj úplně zasut, a to právě tím, že se vzájemně osamostatnily výrobní vztahy, vázané na různé hmotné prvky výrobního procesu.
Ve formuli: kapitál — zisk, či ještě lépe kapitál — úrok, půda — pozemková renta, práce — mzda, v této ekonomické trojici jako souvislosti součástí hodnoty a bohatství vůbec s jeho zdroji, je dovršena mystifikace kapitalistického způsobu výroby, zvěcnění společenských vztahů, přímý srůst hmotných výrobních vztahů s jejich historicko-sociální určeností: začarovaný, skreslený a na hlavu postavený svět, v němž Monsieur le Capital [pan Kapitál] a Madame la Terre [paní Země] jako sociální charaktery a zároveň prostě jako věci provádějí své reje. Je velikou zásluhou klasické politické ekonomie, že rozbila toto klamné zdání a tyto iluse, toto osamostatnění a zkostnatění různých společenských prvků bohatství vůči sobě navzájem, toto zosobnění věcí a zvěcnění výrobních vztahů, toto náboženství každodenního života, tím že vymezila úrok jako část zisku a rentu jako přebytek nad průměrným ziskem, takže úrok i renta splývají v nadhodnotě; že vyložila proces oběhu jako pouhou přeměnu forem a že konečně v bezprostředním výrobním procesu převedla hodnotu a nadhodnotu zboží na práci. Ale přesto i její nejlepší mluvčí zůstávají, jak to u buržoasního hlediska není ani jinak možné, více či méně v zajetí světa zdání, který svou kritikou rozbíjeli, a upadají tudíž všichni více či méně do nedůsledností, polovičatostí a neřešitelných rozporů. Na druhé straně je rovněž přirozené, že skuteční agenti výroby se cítí v těchto odcizených a irracionálních formulích: kapitál — úrok, půda renta, práce mzda úplně doma, neboť se právě v těchto útvarech světa zdání pohybují a mají s nimi denně co dělat. Je tudíž právě tak přirozené, že vulgární politická ekonomie, která není ničím jiným než didaktickým, více či méně doktrinářským tlumočením běžných představ skutečných činitelů výroby a která tyto běžné představy určitým způsobem rozumově uspořádává, nalézá právě v této trojici, v níž je setřena všechna vnitřní souvislost, přirozenou a nade všechny pochybnosti povznesenou základnu pro své mělké naparování. Tato formule odpovídá i zájmu panujících tříd, neboť proklamuje názor, že zdroje jejich důchodu jsou přirozeně nutné a věčně oprávněné, a povznáší jej na dogma.
Při výkladu zvěcňování výrobních vztahů a jejich osamostatňování vůči výrobním činitelům nezabýváme se tím, jak se jim vlivem světového trhu, jeho konjunktur, pohybu tržních cen, období úvěru, průmyslových a obchodních cyklů, střídání prosperity a krise jeví vnitřní souvislosti jako nepřemožitelné zákony, jako přírodní zákony, které je živelně ovládají a které se proti nim uplatňují jako slepá nutnost. Nezabýváme se tím proto, že skutečný pohyb konkurence nemáme v plánu a že jsme si vytkli za úkol vylíčit jen vnitřní organisaci kapitalistického výrobního způsobu, tak říkajíc v jeho ideálním průměru.
V dřívějších společenských formách vystupuje tato ekonomická mystifikace hlavně jen u peněz a u úrokového kapitálu. Už pro samu povahu věci je vyloučena za prvé tam, kde převládá výroba pro užitnou hodnotu, pro přímou vlastní spotřebu; za druhé tam, kde jako ve starověku a středověku je širokou základnou společenské výroby otroctví či nevolnictví: vláda výrobních podmínek nad výrobci je tu zastřena vztahy nadvlády a poroby, které se zřetelně jeví jako přímé hybné síly výrobního procesu. V prvobytných pospolitostech, kde vládne prvotní komunismus, ba i v antických městských pospolitostech jeví se tyto pospolité vztahy se svými podmínkami jako základna výroby a jejich reprodukce jako její konečný účel. Ani ve středověkém cechovnictví nemají jak kapitál, tak práce úplnou volnost, nýbrž jejich vztahy jsou určovány korporativním zřízením a poměry, které s ním souvisí, a jim odpovídajícími představami o stavovské povinnosti, postavení mistra atd. Teprve v kapitalistickém způsobu výroby...
__________________________________
Poznámky:
51 Tři úryvky, které zde uvádíme, byly nalezeny na různých místech rukopisu k VI. oddílu. — B. E.
* ...„surová to a bez ladu spousta“, Ovidius, Proměny, I. kniha, verš 7. (Pozn. překl. českého vydání)
52 Začátek kap. XLVIII podle rukopisu.
53 Mzda, zisk a renta jsou tři původní zdroje veškerého důchodu stejně jako veškeré směnné hodnoty. (A. Smith.) — Takovým způsobem jsou příčiny hmotné výroby zároveň zdroji existujících prvotních důchodů. (Storch [„Cours d‘Economie Politique“, Petersbourg 1815] I, str. 259.)