Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola čtyřicátá devátá

K rozboru výrobního procesu

Při výkladu, který teď uvádíme, můžeme ponechat stranou rozdíl mezi výrobní cenou a hodnotou, protože tento rozdíl odpadá, zkoumáme-li jako to činíme zde — hodnotu celkového ročního produktu práce, tedy výrobku celkového společenského kapitálu.

Zisk (podnikatelský zisk plus úrok) a renta nejsou nic jiného než zvláštní formy, jež na sebe berou jednotlivé části nadhodnoty zboží. Velikost nadhodnoty tvoří hranici součtu částí, na něž se může nadhodnota rozpadnout. Průměrný zisk plus renta se tedy rovná nadhodnotě. Je možné, že část nadpráce, obsažené ve zboží, a tudíž nadhodnoty, nevchází přímo do vyrovnávání na průměrný zisk, takže část hodnoty zboží se vůbec neprojeví v jeho ceně. To se však za prvé kompensuje buď tím, že roste míra zisku, tvoří-li zboží, prodané pod svou hodnotou, prvek konstantního kapitálu, nebo tím, že zisk a renta se zračí ve větším výrobku, vchází-li zboží, prodané pod svou hodnotou, jako předmět individuální spotřeby do části hodnoty spotřebované jako důchod. Za druhé se však tyto výkyvy v průměru ruší. Buď jak buď ani tehdy, je-li pro tvoření ceny ztracena část nadhodnoty, která není vyjádřena v ceně zboží, nemůže být součet průměrného zisku plus renty ve své normální formě nikdy větší než celková nadhodnota; může ovšem být menší. Jeho normální forma předpokládá mzdu odpovídající hodnotě pracovní síly. I monopolní renta, pokud to není srážka ze mzdy, tedy pokud není zvláštní kategorií, musí vždy nepřímo tvořit část nadhodnoty; není-li částí přebytku ceny nad výrobní cenou toho zboží, jehož součást tvoří, jako u diferenciální renty, nebo přebytečnou částí nadhodnoty toho zboží, jehož součást tvoří, nad částí jeho vlastní nadhodnoty, počítanou podle průměrného zisku (jako u absolutní renty), je alespoň částí nadhodnoty jiných zboží, tj. zboží, která se směňují za toto zboží, jež má monopolní cenu. — Součet průměrného zisku plus pozemkové renty nemůže být nikdy větší než veličina, jejímiž jsou částmi a která je dána již před tímto rozdělením. Proto je pro náš rozbor lhostejné, realisuje-li se v ceně zboží celá nadhodnota zboží, tj. všechna nadpráce obsažená ve zboží, anebo ne. Nadpráce se nerealisuje celá už proto, že se při ustavičných změnách velikosti práce společensky nutné k výrobě daného zboží, které vyvěrají z toho, že se ustavičně mění produktivita práce, část zboží stále vyrábí za nenormálních podmínek a musí se prodávat pod svou individuální hodnotou. V každém případě se součet zisku a renty rovná celé realisované nadhodnotě (nadpráci) a pro rozbor, o který tu jde, lze realisovanou nadhodnotu klást za rovnu veškeré nadhodnotě, neboť zisk a renta jsou realisovaná nadhodnota, tedy nadhodnota, která vůbec vchází do ceny zboží, tedy prakticky všechna nadhodnota, která tvoří součást této ceny.

Na druhé straně mzda, která tvoří třetí zvláštní formu důchodu, je vždy rovna variabilní součásti kapitálu, tj. součásti, jež se nevynakládá na pracovní prostředky, nýbrž na nákup živé pracovní síly, na placení dělníků. (Práce, která se platí při vydávání důchodu, je placena mzdou, ziskem nebo rentou, a netvoří tudíž část hodnoty zboží, kterým je placena. Proto se na ni při rozboru hodnoty zboží a součástí, na něž se hodnota rozpadá, nebere zřetel.) Hodnota variabilního kapitálu, a tudíž i cena práce, se reprodukuje v části zpředmětněného pracovního dne dělníka, v té části zbožní hodnoty, v níž dělník reprodukuje hodnotu své vlastní pracovní síly čili cenu své práce. Celkový pracovní den dělníka se rozpadá na dvě části. Na část, v níž vykonává práci nutnou k tomu, aby se reprodukovaly jeho vlastní životní prostředky: to je placená část jeho celkové práce, ta část, která je nutná k tomu, aby se dělník uchoval a reprodukoval. Celá ostatní část pracovního dne, celá nadbytečná práce, kterou koná mimo práci realisovanou v hodnotě své mzdy, je nadpráce, neplacená práce, která se zračí v nadhodnotě veškerého zboží, které, vyrobil (a tudíž v nadbytečném množství zboží), v nadhodnotě, která se opět rozpadá na různě nazývané části, na zisk (podnikatelský zisk plus úrok) a rentu. Celá část hodnoty zboží, v níž se realisuje celková práce dělníků, přidaná za den nebo za rok, celková hodnota ročního výrobku, kterou tato práce vytváří, se tedy rozpadá na hodnotu mzdy, zisk a rentu. Neboť tato celková práce se rozpadá na nutnou práci, kterou dělník vytváří tu část hodnoty výrobku, kterou je placen sám, tj. mzdu, a na neplacenou nadpráci, kterou vytváří tu část hodnoty výrobku, která představuje nadhodnotu a která se později štěpí na zisk a rentu. Kromě této práce dělník žádnou jinou práci nekoná a mimo úhrnnou hodnotu výrobku, která přijímá formy mzdy, zisku a renty, nevytváří žádnou jinou hodnotu. Hodnota ročního produktu, v níž se zračí jeho práce, kterou za rok nově přidal, se rovná mzdě čili hodnotě variabilního kapitálu plus nadhodnotě, která se zase štěpí na formy zisku a renty.

Celá část hodnoty ročního výrobku, vytvořená dělníkem za rok, se tudíž zračí v součtu ročních hodnot tří důchodů, v hodnotě mzdy, zisku a renty. Zřejmě tedy není v hodnotě produktu, vytvořené za rok, reprodukována hodnota konstantní části kapitálu, neboť mzda se rovná jen hodnotě variabilní části kapitálu, zálohované do výroby, a renta a zisk se rovnají jen nadhodnotě, vyrobenému přebytku hodnoty nad celkovou hodnotou zálohovaného kapitálu, která se rovná hodnotě konstantního kapitálu plus hodnotě variabilního kapitálu.

Pro obtíž, kterou tu máme rozřešit, je úplně lhostejné, že část nadhodnoty, přeměněné ve formu zisku a renty, se nespotřebovává jako důchod, nýbrž slouží k akumulaci. Její část, která se střádá jako akumulační fond, slouží k tvorbě nového, dodatečného kapitálu, ne však k nahrazování součástí starého kapitálu, a to ani té součásti, která se vynakládá na pracovní sílu, ani té součásti, která se vynakládá na pracovní prostředky. Pro zjednodušení tu tedy můžeme předpokládat, že důchody vešly úplně do individuální spotřeby. Ukazuje se tu dvojí obtíž. Předně: hodnota ročního výrobku, v němž se tyto důchody, mzda, zisk a renta, spotřebovávají, obsahuje určitou část hodnoty, rovnou té části hodnoty konstantní části kapitálu, která přešla do výrobku. Roční výrobek obsahuje tuto část hodnoty kromě části hodnoty, kterou tvoří mzda, a části hodnoty, která se rozkládá na zisk a rentu. Jeho hodnota je tedy = mzdě + zisku + rentě + c, které tu znamená jeho konstantní část hodnoty. Jak se tedy má za ročně vyrobenou hodnotu, která se rovná jen mzdě + zisku + rentě, koupit výrobek, jehož hodnota = (mzdě + zisku + rentě) + c? Jak je možné za ročně vyrobenou hodnotu koupit výrobek, který má větší hodnotu, než má sama vyrobená hodnota?

Za druhé: Nepřihlížíme-li k části konstantního kapitálu, která nevešla do výrobku a která tedy, byť i se sníženou hodnotou, existuje dále po roční výrobě zboží, jako existovala před ní; odmyslíme-li si tedy prozatím použitý, ale nespotřebovaný fixní kapitál, shledáme, že konstantní část zálohovaného kapitálu vešla ve formě surovin a pomocných látek úplně do nového výrobku, zatím co část pracovních prostředků je úplně spotřebována, část jen zčásti upotřebena, takže výroba pohltila jen část její hodnoty. Celá tato část konstantního kapitálu, spotřebovaná ve výrobě, musí být nahrazena in natura. Za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti, zejména produktivní síla práce, zůstávají nezměněny, je k nahrazení této části zapotřebí téhož množství práce, tj. tato část musí být nahrazena ekvivalentní hodnotou. Kde tomu tak není, nemůže docházet k reprodukci v dřívějším měřítku. Ale kdo má konat tyto práce a kdo je koná?

Pokud jde o první obtíž: kdo má platit konstantní část hodnoty, obsaženou ve výrobku, a čím ji má platit?, tu se předpokládá, že hodnota konstantního kapitálu, pohlceného výrobou, se znovu objevuje jako část hodnoty výrobku. To neodporuje předpokladům druhé obtíže. Neboť již v knize I, kap. V (pracovní proces a zhodnocovací proces) jsme ukázali, jak pouhým přidáním nové práce, ačkoli tato práce nereprodukuje starou hodnotu, nýbrž vytváří jen přídavek k ní, vytváří jen dodatečnou hodnotu, zůstává přesto zároveň stará hodnota ve výrobku zachována; ukázali jsme zároveň, že se to neděje prací, pokud je prací hodnototvornou, tj. prací vůbec, nýbrž pokud funguje jako určitá produktivní práce. K tomu, aby se uchovala hodnota konstantní části ve výrobku, na nějž se vydává důchod, tj. celá hodnota, vytvořená během roku, nebylo tudíž zapotřebí žádné dodatečné práce. Ovšem je zapotřebí nové dodatečné práce, aby byl nahrazen konstantní kapitál, jehož hodnota i užitná hodnota se za uplynulý rok spotřebovaly, neboť jinak by vůbec nebyla možná reprodukce.

Všechna nově přidaná práce se zračí v hodnotě, nově vytvořené za rok, která se zase přeměňuje úplně ve tři důchody: mzdu, zisk a rentu. Jednak tedy nevybývá žádná přebytečná společenská práce na nahrazení spotřebovaného konstantního kapitálu, který má být obnovován zčásti in natura i co do své hodnoty, zčásti pouze co do své hodnoty (na pouhé opotřebování fixního kapitálu). Jednak se zdá, že hodnota, která je ročně vyráběna prací a která se rozpadá na mzdu, zisk a rentu a má být v těchto formách vydávána, nestačí na to, aby se jí mohla zaplatit či aby se za ni mohla koupit konstantní část kapitálu, která musí vězet v ročním výrobku kromě nově vytvořené hodnoty.

Vidíme, že problém, který tu máme před sebou, byl již rozřešen při výkladu reprodukce celkového společenského kapitálu v knize II, oddíl III. Vracíme se tu k němu především proto, poněvadž tam jsme ještě nadhodnotu nevykládali ve formách důchodu: zisku (podnikatelského zisku plus úroku) a renty, a nemohli jsme se jí tudíž v těchto formách také zabývat; potom však také proto, že právě s formou mzdy, zisku a renty je spjata neuvěřitelná chyba v rozboru, která se táhne celou politickou ekonomií od A. Smitha.

Rozdělili jsme tam všechen kapitál na dvě veliké třídy: na třídu I, která vyrábí výrobní prostředky, a třídu II, která vyrábí prostředky individuální spotřeby. Okolnost, že některé produkty mohou sloužit i k osobnímu použití i jako výrobní prostředky (kůň, obilí atd.), nikterak neruší absolutní správnost tohoto rozdělení. Není to opravdu žádná hypothesa, nýbrž jen výraz skutečnosti. Vezměme roční výrobek nějaké země. Část tohoto výrobku, ať už je jeho schopnost sloužit jako výrobní prostředek jakákoli, vchází do individuální spotřeby. Je to výrobek, na který se vydávají mzda, zisk a renta. Tento výrobek je výrobkem určité skupiny společenského kapitálu. Je možné, že tentýž kapitál vyrábí také výrobky, které patří do třídy I. Pokud tak činí, nejsou produktivně spotřebované výrobky, patřící do třídy I, dodávány tou částí tohoto kapitálu, která byla spotřebována na produkt třídy II, připadající skutečně individuální spotřebě. Celý tento výrobek II, který vchází do individuální spotřeby a na který je tedy důchod vydán, představuje kapitál, který na něj byl spotřebován, plus vyrobený přebytek. Je to tedy výrobek kapitálu, vloženého pouze do výroby spotřebních prostředků. A týmž způsobem je skupina I ročního výrobku, která slouží za prostředky reprodukce, za surovinu a pracovní prostředky, ať už má výrobek jinak naturaliter [podle své přirozené povahy] jakoukoli schopnost sloužit jako spotřební prostředek, výrobkem kapitálu, vloženého výhradně do výroby výrobních prostředků. Obrovská většina výrobků, které tvoří konstantní kapitál, existuje i co do své hmoty ve formě, v níž nemůže vcházet do individuální spotřeby. Pokud by to bylo možné, jako na př. rolník by mohl sníst své osivo, porazit své tažné dobytče, má pro ni ekonomické omezení fakticky stejný účinek, jako kdyby tato část existovala ve formě nehodící se pro spotřebu.

Jak jsme již řekli, nepřihlížíme u obou tříd k fixní části konstantního kapitálu, která existuje dále in natura i co do své hodnoty, nezávisle na ročním výrobku obou tříd.

Ve třídě II, za jejíž výrobky se vydávají mzda, zisk a renta, zkrátka utrácejí důchody, skládá se výrobek co do své hodnoty ze tří součástí. Jedna součást se rovná hodnotě konstantní části kapitálu, spotřebované ve výrobě; druhá součást se rovná hodnotě variabilní části kapitálu, zálohované do výroby na mzdu; konečně třetí součást se rovná vyrobené nadhodnotě, tj. = zisku + rentě. První součást výrobku třídy II, hodnota konstantní části kapitálu, nemůže být spotřebována ani kapitalisty, ani dělníky třídy II, ani pozemkovými vlastníky. Netvoří vůbec žádnou část jejich důchodu, ale musí být in natura nahrazena, a aby se to mohlo stát, musí být prodána. Naproti tomu ostatní dvě součásti tohoto výrobku se rovnají hodnotě důchodů, vytvořených v této třídě, = mzdě + zisku + rentě.

Ve třídě I se výrobek co do formy skládá z týchž součástí. Ale část, která zde tvoří důchod, mzda + zisk + renta, zkrátka variabilní část kapitálu + nadhodnota, se tu nespotřebovává v naturální formě výrobků této třídy I, nýbrž ve výrobcích třídy II. Hodnota důchodů třídy I tedy musí být spotřebována v té části výrobku třídy II, která tvoří konstantní kapitál třídy II, jenž musí být nahrazen. Ta část výrobku třídy II, která musí nahradit její konstantní kapitál, je spotřebována ve své naturální formě dělníky, kapitalisty a pozemkovými vlastníky třídy I. Vydávají své důchody za tento výrobek II. Na druhé straně výrobek I, pokud představuje důchod třídy I, je ve své naturální formě produktivně konsumován třídou II, jejíž konstantní kapitál nahrazuje in natura. Konečně spotřebovaná konstantní část kapitálu třídy I se nahrazuje z vlastních výrobků této třídy, které se právě skládají z pracovních prostředků, surovin a pomocných látek atd. Nahrazuje se jednak tím, že si je kapitalisté I mezi sebou vzájemně směňují, jednak tím, že část těchto kapitalistů může používat svého vlastního výrobku zase přímo jako výrobního prostředku.

Vezměme dřívější schema (kniha II, kap. XX, II) prosté reprodukce:

= 800 a 200/1000

Podle toho spotřebují ve třídě II výrobci a pozemkoví vlastníci 500v + 500m = 1000 jako důchod; zbývá nahradit 2000c. Ty spotřebují dělníci, kapitalisté a příjemci rent třídy I, jejichž příjem = 1000v + 1000m = 2000. Spotřebovaný výrobek třídy II se tu konsumuje jako důchod třídy I, a důchod třídy I, zračící se v nespotřebitelném výrobku, se konsumuje jako konstantní kapitál II. Zbývá tedy podat vysvětlení o 4000c třídy I. Ty se nahrazují z vlastního výrobku třídy I = 6000, či spíše = 6000 — 2000; neboť tyto 2000 se již přeměnily v konstantní kapitál pro II. Je třeba upozornit, že čísla jsou ovšem volena libovolně, tedy i poměr mezi hodnotou důchodu I a hodnotou konstantního kapitálu je zdánlivě libovolný. Ale přesto je tu zřejmé, že pokud reprodukční proces probíhá normálně a za jinak nezměněných okolností, tedy nepočítá-li se s akumulací, musí se součet hodnot mzdy, zisku a renty ve třídě I rovnat hodnotě konstantní části kapitálu třídy II. Jinak buď třída II nenahradí svůj konstantní kapitál, anebo třída I nepřemění svůj důchod z nespotřebitelné formy na spotřebitelnou.

Hodnota ročního zbožního výrobku, zcela tak jako hodnota zbožního výrobku některé zvláštní sféry umístění kapitálu a jako hodnota každého zvláštního zboží, se tedy rozpadá na dvě hodnotové součásti: na součást A, která nahrazuje hodnotu zálohovaného konstantního kapitálu, a na součást B, která vystupuje ve formě důchodu jako mzda, zisk a renta. Tato součást hodnoty, B, tvoří protiklad součásti A potud, že součást A, za jinak stejných okolností, 1) nikdy nepřijímá formu důchodu, 2) vždy se vrací ve formě kapitálu, a to konstantního kapitálu. Druhá součást, B, pak obsahuje protiklad sama v sobě. Zisk a renta mají se mzdou společné to, že všechny tři tvoří formy důchodu. Přesto se v podstatě liší, a to tím, že v zisku a rentě se zračí nadhodnota, tj. neplacená práce, a ve mzdě placená práce. Ta část hodnoty výrobku, která představuje vynaloženou mzdu, tj. nahrazuje mzdu, a která se za našich předpokladů, že totiž reprodukce probíhá v témž měřítku a za týchž podmínek, znovu přeměňuje ve mzdu, proudí zpět především jako variabilní kapitál, jako součást kapitálu, který musí být do reprodukce znovu zálohován. Tato součást funguje dvojím způsobem. Existuje nejprve ve formě kapitálu a jako kapitál se směňuje za pracovní sílu. V rukou dělníka se přeměňuje v důchod, který dělník pobírá z prodeje své pracovní síly, směňuje se jako důchod za životní prostředky a spotřebovává se. Tento dvojitý proces je patrný při zprostředkování peněžním oběhem. Variabilní kapitál se zálohuje v penězích, vyplácí se ve mzdě. To je jeho první funkce jako kapitálu. Směňuje se za pracovní sílu a přeměňuje se v projev této pracovní síly, v práci. Toje proces pro kapitalistu. Avšak za druhé: za tyto peníze kupují dělníci část svého zbožního výrobku, která se měří těmito penězi, a tuto část spotřebovávají jako důchod. Odmyslíme-li si oběh peněz, je část dělníkova výrobku v rukou kapitalistových ve formě daného kapitálu. Tuto část kapitalista zálohuje jako kapitál, dává ji dělníkovi za novou pracovní sílu, kdežto dělník ji spotřebuje jako důchod přímo nebo prostřednictvím směny za jiné zboží. Část hodnoty výrobku, která je při reprodukci určena k tomu, aby se přeměnila ve mzdu, v důchod pro dělníky, proudí tedy nejdříve zpět do ruky kapitalistovy ve formě kapitálu, přesněji řečeno variabiIniho kapitálu. Aby proudila zpět v této formě, je podstatnou podmínkou toho, mají-li se stále znovu reprodukovat: práce jako námezdní práce, výrobní prostředky jako kapitál a výrobní proces jako kapitalistický výrobní proces.

Nechceme-li si věc zkomplikovat zbytečnými obtížemi, musíme rozlišovat hrubý výnos a čistý výnos od hrubého důchodu a čistého důchodu. Hrubý výnos neboli hrubý výrobek je celý reprodukovaný výrobek. Odečteme-li použitou, ale nespotřebovanou část fixního kapitálu, je hodnota hrubého výnosu neboli hrubého výrobku rovna hodnotě zálohovaného a výrobou pohlceného kapitálu, konstantního a variabilního, plus nadhodnotě, rozpadající se na zisk a rentu. Čili nebereme-li výrobek jednotlivého kapitálu, nýbrž výrobek celkového společenského kapitálu, rovná se hrubý výnos hmotným prvkům, které tvoří konstantní a variabilní kapitál, plus hmotným prvkům nadvýrobku, v nichž se zračí zisk a renta.

Hrubý důchod je část hodnoty a část brutto výrobku neboli hrubého výrobku jí měřená, která zbývá po srážce části hodnoty a jí měřené části výrobku celkové výroby, nahrazující konstantní kapitál zálohovaný do výroby a výrobou pohlcený. Hrubý důchod se tedy rovná mzdě (čili části výrobku, která je určena k tomu, aby se zase stala dělníkovým důchodem) + zisku + rentě. Čistý důchod je naproti tomu nadhodnota a tudíž nadvýrobek, který zbývá po srážce mzdy; představuje tedy ve skutečnosti nadhodnotu, kterou kapitál realisoval a o kterou se musí kapitalisté dělit s pozemkovými vlastníky, a nadvýrobek, měřený touto nadhodnotou.

Viděli jsme, že hodnota každého jednotlivého zboží a hodnota celého zbožního výrobku každého jednotlivého kapitalisty se rozpadá na dvě části: na část, která prostě nahrazuje konstantní kapitál, a na část, která, ačkoli její zlomek proudí zpět jako variabilní kapitál, tedy proudí zpět také ve formě kapitálu, je přesto určena k tomu, aby se přeměnila celá ve hrubý důchod a přijala formu mzdy, zisku a renty, jejichž souhrn představuje hrubý důchod. Viděli jsme dále, že stejně je tomu i s hodnotou celkového ročního výrobku společnosti. Rozdíl mezi výrobkem jednotlivého kapitalisty a společnosti je jen v tom: se stanoviska jednotlivého kapitalisty se čistý důchod liší od hrubého důchodu, neboť hrubý důchod v sobě zahrnuje mzdu, kdežto čistý důchod ji vylučuje. Vezmeme-li důchod celé společnosti, skládá se národní důchod ze mzdy plus zisku plus renty, tedy z hrubého důchodu. Ale i to je jen abstrakce, protože celá společnost se na základě kapitalistické výroby staví na kapitalistické stanovisko a považuje tudíž za čistý důchod jen důchod, který se rozkládá na zisk a rentu.

Naproti tomu fantasie, jako např. fantasie páně Sayova, že celý výnos, veškerý hrubý výrobek, pro národ znamená čistý výnos čili se od něho neliší, že tedy tento rozdíl s národního stanoviska přestává, je jen nutným a posledním výrazem absurdního dogmatu, které se udržuje v celé politické ekonomii od A. Smitha, dogmatu, že hodnota zboží se konec konců úplně rozkládá na důchody: mzdu, zisk a rentu.[54]

Pochopit pokud jde o jednotlivého kapitalistu, že se část jeho výrobku musí opět přeměnit v kapitál (i když ponecháme stranou rozšiřování reprodukce čili akumulaci), a to nejen ve variabilní kapitál, který se zase má přeměnit v důchod pro dělníky, tj. vjednu z forem důchodu, nýbrž i v konstantní kapitál, který se nemůže nikdy přeměnit v důchod — není ovšem nijak zvlášť těžké. Je to zřejmé při prvním pohledu na výrobní proces. Obtíž se začíná teprve tehdy, jakmile zkoumáme výrobní proces v celé jeho šíři. Tu zjišťujeme: hodnota celé části výrobku, která se spotřebovává jako důchod, ve formě mzdy, zisku a renty (při tom je naprosto lhostejné, zda se spotřebuje individuálně nebo produktivně), se skutečně úplně kryje, jak je vidno z rozboru, se součtem mzdy, zisku a renty, tj. s úhrnnou hodnotou těchto tří důchodů; kryje se s ní přes to, že hodnota této části výrobku, právě tak jako hodnota té části, která nevchází do důchodu, obsahuje část hodnoty = c, rovnou hodnotě konstantního kapitálu, který je v těchto částech obsažen, tedy prima facie nemůže být omezena hodnotou důchodu. Tato okolnost: na jedné straně prakticky nepopiratelný fakt, na druhé straně stejně nepopiratelný theoretický rozpor — představuje obtíž, z níž se nejsnáze vyvlékneme thesí, že hodnota zboží obsahuje další část hodnoty, odlišnou od části existující ve formě důchodu, jen zdánlivě, jen se stanoviska jednotlivého kapitalisty. Fráze: že jednomu se jeví jako důchod, co druhému tvoří kapitál, uspořuje všechno další přemýšlení. Jak při tom, je-li hodnota celého výrobku spotřebitelná ve formě důchodů, může být nahrazen starý kapitál; a jak může hodnota výrobku každého jednotlivého kapitálu být rovna úhrnu hodnot tří důchodů plus c, konstantnímu kapitálu, ale součet hodnot výrobků všech kapitálů roven úhrnu hodnot tří důchodů plus 0, to tu ovšem zůstává nerozluštitelnou záhadou a musí se to vysvětlovat tím, že rozbor není vůbec s to postihnout jednoduché prvky ceny, že se musí spokojit s tím, že se bude točit v bludném kruhu a odsouvat řešení do nekonečna. Takže to, co se jeví jako konstantní kapitál, se dá rozložit na mzdu, zisk a rentu, ale zbožní hodnoty, v nichž se zračí mzda, zisk a renta, jsou samy zase určovány mzdou, ziskem, rentou, a tak dále do nekonečna.[55]

Od základu nesprávné dogma, že hodnota zboží se konec konců dá rozložit na mzdu + zisk + rentu, se vyjadřuje také tak, že spotřebitel musí konec konců zaplatit celkovou hodnotu celkového výrobku; anebo i tak, že peněžní oběh mezi výrobci a spotřebiteli musí být konec konců roven peněžnímu oběhu mezi samými výrobci (Tooke). Tyto these jsou právě tak nesprávné jako princip, na němž jsou založeny.

Obtíže, které vedou k tomuto nesprávnému a prima facie absurdnímu rozboru, jsou v zásadě tyto:

1. Nechápe se základní poměr konstantního a variabilního kapitálu, a tudíž ani přirozená povaha nadhodnoty, a tím celá základna kapitalistického způsobu výroby. Hodnota každého dílčího výrobku kapitálu, každého jednotlivého zboží zahrnuje část hodnoty = konstantnímu kapitálu, část hodnoty = variabilnímu kapitálu (přeměněnému ve mzdu pro dělníky) a část hodnoty = nadhodnotě (později rozlišené na zisk a rentu). Jak je pak možné, aby dělník za svou mzdu, kapitalista za svůj zisk a pozemkový vlastník za svou rentu kupoval zboží, z nichž každé neobsahuje jen jednu z těchto součástí, nýbrž všechny tři, a jak je pak možné, aby úhrn hodnot mzdy, zisku a renty, tedy tří zdrojů důchodu dohromady, kupoval zboží, která tvoří celkovou spotřebu příjemců těchto důchodů, zboží, která obsahují kromě těchto tří součástí hodnoty ještě další součást hodnoty, totiž konstantní kapitál? Jak se dá za hodnotu tří částí koupit hodnota čtyř částí ?[56]

Tento rozbor jsme provedli v knize II, oddíl III.

2. Nechápe se, jak práce, přidávajíc novou hodnotu, uchovává starou hodnotu v nové formě, aniž tuto hodnotu nově vytváří.

3. Nechápe se souvislost reprodukčního procesu, jak se jeví ne se stanoviska jednotlivého kapitálu, nýbrž se stanoviska celkového kapitálu; nechápe se obtíž, jak může výrobek, v němž se realisuje mzda a nadhodnota, tj. celá hodnota, kterou vytvoří veškerá práce přidaná nově za rok, nahrazovat svou konstantní část hodnoty a zároveň se ještě rozkládat na hodnotu, která má své hranice pouze v důchodech; jak dále konstantní kapitál, pohlcený výrobou, může být nahrazován co do hmoty i hodnoty novým, ačkoli celkový úhrn nově přidané práce se realisuje jen ve mzdě a nadhodnotě a je beze zbytku vyjádřen v úhrnu jejich hodnoty. Právě zde tkví hlavní obtíž, v rozboru reprodukce a poměru jejích různých součástí jak co do jejich hmotného charakteru, tak co do poměru jejich hodnot.

4. Ale k tomu přistupuje další obtíž, která se ještě stupňuje, jakmile se různé součásti nadhodnoty objevují ve formě navzájem samostatných důchodů. Totiž obtíž, že pevná určení důchodu a kapitálu se vyměňují a mění své místo, takže se zdá, že jsou jen relativními určeními se stanoviska jednotlivého kapitalisty, ale při zkoumání celkového výrobního procesu mizejí. Např. důchod dělníků a kapitalistů třídy I, která vyrábí konstantní kapitál, nahrazuje co do hodnoty i hmoty konstantní kapitál kapitalistů třídy II, která vyrábí spotřební prostředky. Je tudíž možno vyhnout se obtíži představou, že co je pro jednoho důchodem, je pro druhého kapitálem, a že tedy tato určení nemají nic společného se skutečným osamostatňováním součástí hodnoty zboží. Dále: zboží, které je konec konců určeno k tomu, aby tvořilo hmotné prvky, na něž se vynakládá důchod, tedy spotřební prostředky, na př. vlněná příze, sukno, prochází během roku různými stupni. Na jednom stupni tvoří část konstantního kapitálu, na druhém je konsumováno individuálně, tedy přechází úplně do důchodu. Lze si tedy s A. Smithem namlouvat, že konstantní kapitál je jen zdánlivý prvek hodnoty zboží, který v celkové souvislosti mizí. Podobně se dále směňuje za důchod i variabilní kapitál. Dělník kupuje za svou mzdu část zboží, které tvoří jeho důchod. Tím zároveň nahrazuje kapitalistovi peněžní formu variabilního kapitálu. Konečně: část výrobků, které tvoří konstantní kapitál, se nahrazuje in natura nebo směnou přímo mezi výrobci konstantního kapitálu; je to proces, s nímž spotřebitelé nemají nic společného. Pustí-li se to se zřetele, vzniká zdání, že důchod spotřebitelů nahrazuje celý výrobek, tedy i konstantní část hodnoty.

5. Vedle zmatku, který je vyvoláván tím, že se hodnoty přeměňují ve výrobní ceny, vzniká další zmatek tím, že se nadhodnota přeměňuje v různé zvláštní formy důchodu, navzájem samostatné a vztahující se k rozdílným výrobním prvkům, v zisk a rentu. Zapomíná se, že hodnoty zboží jsou základnou a že to, že se tato zbožní hodnota rozpadá na zvláštní součásti, že se tyto součásti hodnoty vyvíjejí ve formy důchodu, že se přeměňují ve vztahy různých majitelů různých výrobních faktorů k těmto jednotlivým součástem hodnoty a že se dělí mezi tyto majitele podle určitých kategorií a titulů, na určování hodnoty a na zákonu tohoto určování naprosto nic nemění. Právě tak se zákon hodnoty nemění tím, že vyrovnávání zisku, tj. dělení celkové nadhodnoty mezi různé kapitály, a překážky, které tomuto vyrovnávání zčásti klade (v absolutní rentě) pozemkové vlastnictví, určují regulující průměrné ceny zboží odchylně od jejich individuálních hodnot. To se opět týká jen přirážení nadhodnoty k různým cenám zboží, ale neodstraňuje to fakt, že nadhodnota a celková hodnota zboží jsou zdrojem těchto různých součástí ceny.

Je to quid pro quo [záměna], kterou se zabýváme v další kapitole a která nezbytně souvisí se zdáním, jako by hodnota vyvěrala ze svých vlastních součástí. Nejdříve totiž nabývají různé součásti hodnoty zboží v důchodech samostatných forem, a jakožto důchody se vztahují místo k hodnotě zboží jako svému zdroji k zvláštním hmotným výrobním prvkům jako svým zdrojům. Opravdu se k nim vztahují, ale nikoli jako součásti hodnoty, nýbrž jako důchody, jako součásti hodnoty, které připadají těmto určitým kategoriím agentů výroby, dělníkovi, kapitalistovi, pozemkovému vlastníku. Nicméně si ovšem lze namlouvat, že tyto součásti hodnoty nepocházejí z toho, že se hodnota zboží rozkládá, nýbrž naopak, že ji tím, že se seskupují, teprve tvoří, a vychází z toho pak krásný bludný kruh: že hodnota zboží vyvěrá ze souhrnu hodnot mzdy, zisku a renty, a hodnota mzdy, zisku a renty je zase určována hodnotou zboží atd.[57]

Pozorujeme-li normální stav reprodukce, vidíme, že na výrobu a tudíž k nahrazování konstantního kapitálu se používá jen části nově přidané práce; totiž právě té části, která nahrazuje konstantní kapitál spotřebovaný ve výrobě spotřebních prostředků, hmotných prvků důchodu. To se vyrovnává tím, že tato konstantní část nestojí třídu II žádnou dodatečnou práci. Ale konstantní kapitál, který (bereme-li celý proces reprodukce, v němž je tedy zahrnuto zmíněné vyrovnávání třídy I a II) není produktem nově přidané práce, ačkoli tento produkt by bez něho nemohl být vytvořen — tento konstantní kapitál je během reprodukčního procesu, vzato po hmotné stránce, vystaven náhodám a nebezpečenstvím, jež jej mohou poškodit i zničit. (Dále však, máme-li na mysli i jeho hodnotu, může být rovněž znehodnocen změnou produktivity práce; ale to platí jen o jednotlivém kapitalistovi.) Vzhledem k tomu slouží část zisku, tedy nadhodnoty a tudíž i nadvýrobku, v němž se (posuzujeme-li ho co do hodnoty) zračí jen nově přidaná práce, za pojišťovací fond. Na povaze věci při tom nic nemění, spravují-li tento pojišťovací fond pojišťovací společnosti jako zvláštní druh podnikání, nebo ne. To je jediná část důchodu, která se ani nespotřebovává jako důchod, ani nemusí sloužit za fond akumulace. Slouží-li za takovýto fond nebo kryje-li jen reprodukční schodky, to závisí na náhodě. Je to také jediná část nadhodnoty a nadvýrobku, tedy nadpráce, která by musela vedle části, která slouží k akumulaci, tedy k rozšiřování reprodukčního procesu, existovat dále i po zrušení kapitalistického způsobu výroby. To ovšem předpokládá, že by část, kterou pravidelně spotřebovávají přímí výrobci, nezůstávala omezena na svou nynější minimální úroveň. Vyjma nadpráci pro lidi, kteří se pro věk ještě nemohou nebo už nemohou účastnit výroby, odpadla by všechna práce na vydržování těch, kteří nepracují. Přeneseme-li se v duchu do počátků společnosti, vidíme: nejsou ještě žádné vyrobené výrobní prostředky, není tedy konstantní kapitál, jehož hodnota vchází do výrobku a který při reprodukci v témž měřítku musí být nahrazován in natura z výrobku v rozsahu daném jeho hodnotou. Ale příroda tu dává přímo životní prostředky, které nemusí být teprve vyráběny. Dává tedy také divochovi, který musí uspokojojovatjen málo potřeb, čas ne k tomu, aby používal ještě neexistujících výrobních prostředků k nové výrobě, ale aby vedle práce, kterou ho stojí přisvojování životních prostředků, daných přírodou, přeměňoval jiné produkty přírody ve výrobní prostředky: luk, kamenný nůž, člun atd. Tento proces u divocha odpovídá, pozorujeme-li jej pouze po hmotné stránce, úplně zpětné přeměně nadpráce v nový kapitál. V procesu akumulace dochází neustále k přeměně takovéhoto produktu nadbytečné práce v kapitál; a to, že všechen nový kapitál pochází ze zisku, renty či jiných forem důchodů, tj. z nadpráce, vede k nesprávné představě, že všechna hodnota zboží pochází z důchodu. Při bližším rozboru této zpětné přeměny zisku v kapitál naopak vidíme, že dodatečná práce — která vždy vystupuje ve formě důchodu — neslouží k uchování, resp. reprodukci staré kapitálové hodnoty, nýbrž, pokud není spotřebována jako důchod, k tvorbě nového dodatečného kapitálu.

Celá obtíž vyvěrá z toho, že všechna nově přidaná práce, pokud se hodnota, kterou vytvořila, neomezuje na mzdu, se jeví jako zisk — který se zde chápe jako forma nadhodnoty vůbec — tj. jako hodnota, která kapitalistu nic nestála a která mu tedy také nemusí nahrazovat nic z toho, co zálohoval, žádný kapitál. Tato hodnota tedy existuje ve formě volného, dodatečného bohatství, zkrátka se stanoviska individuálního kapitalisty ve formě jeho důchodu. Ale tato nově vytvořená hodnota může být spotřebována jak produktivně, tak i individuálně, jak jako kapitál, tak i jako důchod. Zčásti musí být spotřebována produktivně již pro svou naturální formu. Je tedy jasné, že ročně přidaná práce vytváří jak kapitál, tak i důchod; to se také objevuje v procesu akumulace. Ale část pracovní síly, použitá k vytvoření nového kapitálu (tedy analogicky část pracovního dne, jíž divoch nevyužívá k tomu, aby si přisvojoval potravu, nýbrž k tomu, aby si zhotovil nástroj, kterým si přisvojuje potravu), se stává neviditelnou tím, že celý produkt nadpráce se zračí především ve formě zisku; je to určení, které ve skutečnosti nemá s tímto nadvýrobkem nic společného a týká se jen soukromého poměru kapitalisty k nadhodnotě, kterou inkasuje. Ve skutečnosti se nadhodnota, vytvořená dělníkem, rozpadá na důchod a kapitál; tj. na spotřební prostředky a na dodatečné výrobní prostředky. Ale starý, z předešlého roku převzatý konstantní kapitál (kromě té části, která se poškodí, která je tedy pro tanto zničena, tedy pokud se starý kapitál nemusí reprodukovat, a takové poruchy reprodukčního procesu spadají pod pojišťování) není, pokud jde o jeho hodnotu, reprodukován nově přidanou prací.

Dále vidíme, že část nově přidané práce je neustále vstřebávána reprodukcí a nahrazováním pohlceného konstantního kapitálu, ačkoli se tato nově přidaná práce stále rozkládá jen na důchody, na mzdu, zisk a rentu. Přitom se však přehlíží, 1) že část hodnoty výrobku této práce není produktem této nově přidané práce, nýbrž konstantním kapitálem, který tu již byl a byl spotřebován; že se tudíž ta část výrobku, v níž se tato část hodnoty zračí, také nemění v důchod, nýbrž nahrazuje in natura výrobní prostředky tohoto konstantního kapitálu; 2) že ta část hodnoty, v níž se tato nově přidaná práce opravdu zračí, se nespotřebovává in natura jako důchod, nýbrž nahrazuje konstantní kapitál v jiné sféře, kde tento kapitál byl převeden do naturální formy, v níž může být spotřebován jako důchod, která však zase není výhradně produktem nově přidané práce.

Pokud probíhá reprodukce v nezměněném měřítku, musí každý spotřebovaný prvek konstantního kapitálu, ne-li co do množství a formy, tedy co do působivosti, být nahrazen in natura novým exemplářem příslušného druhu. Zůstává-li produktivní síla práce táž, znamená toto naturální nahrazení nahrazení téže hodnoty, kterou měl konstantní kapitál ve své staré formě. Jestliže však produktivní síla práce stoupá, takže tytéž hmotné prvky mohou být reprodukovány menším množstvím práce, může být konstantní část plně nahrazena in natura menší částí hodnoty výrobku. Přebytek pak může sloužit k tvorbě nového dodatečného kapitálu, nebo může být většímu dílu výrobku dána forma spotřebních prostředků, nebo se může zmenšit nadpráce. Jestliže se naproti tornu produktivní síla práce zmenšuje, musí se použít k nahrazení starého kapitálu větší části výrobku; nadvýrobek se zmenšuje.

Zpětná přeměna zisku či vůbec nějaké formy nadhodnoty v kapitál ukazuje — nepřihlížíme-li k historicky určité ekonomické formě a díváme-li se na ni jen jako na tvorbu nových výrobních prostředků — že pořád ještě existuje stav, kdy dělník používá práce vedle toho, aby získával životní prostředky, také k tomu, aby vyráběl výrobní prostředky. Přeměna zisku v kapitál neznamená nic jiného než použití části přebytečné práce k tvorbě nových, dodatečných výrobních prostředků. Okolnost, že se to děje ve formě přeměny zisku v kapitál, znamená jen, že přebytečnou prací nedisponuje dělník, nýbrž kapitalista. Že tato přebytečná práce musí nejdříve projít stadiem, kdy se jeví jako důchod (kdežto např. u divocha vystupuje jako přebytečná práce zaměřená přímo k výrobě výrobních prostředků), znamená jen, že tuto práci nebo její výrobek si přivlastňuje někdo, kdo nepracuje. Ve skutečnosti se však v kapitál nepřeměňuje zisk jako takový. Přeměna nadhodnoty v kapitál znamená jen, že kapitalista nadhodnotu, nadvýrobek nespotřebovává individuálně jako důchod. V kapitál se však opravdu přeměňuje hodnota, zpředmětněná práce, resp. výrobek, v němž se tato hodnota bezprostředně zračí anebo za nějž, přeměnivši se napřed v peníze, se směňuje. Ani tehdy, když se zisk přeměňuje zpětně v kapitál, netvoří tato určitá forma nadhodnoty, zisk, zdroj nového kapitálu. Nadhodnota se při tom pouze přeměňuje z jedné formy v druhou. Ale kapitálem se nestává touto přeměnou formy. Jako kapitál nyní funguje zboží a jeho hodnota. Ale že za hodnotu zboží není zaplaceno — a jen tím se stává nadhodnotou — je pro zpředmětnění práce, pro samu hodnotu, úplně lhostejné.

Okolnost, že se to nechápe, se projevuje v různých formách. Např. v tom, že zboží, z něhož se skládá konstantní kapitál, obsahuje rovněž prvky mzdy, zisku a renty. Anebo že to, co je pro jednoho důchodem, představuje pro druhého kapitál, a že to tedy jsou pouze subjektivní vztahy. Tak obsahuje přádelníkova příze část hodnoty, která pro něho představuje zisk. Koupí-li tedy přízi tkadlec, realisuje zisk přádelníka, ale pro něho je tato příze jen částí jeho konstantního kapitálu.

Kromě toho, co bylo vyloženo o poměru důchodu a kapitálu dříve, je nutno poznamenat ještě toto: Jako ustavující činitel, pokud jde o hodnotu, vchází s přízí do tkalcova kapitálu hodnota příze. Jak se části této hodnoty rozložily pro přádelníka na kapitál a důchod, jinými slovy na zaplacenou a nezaplacenou práci, je pro určení hodnoty zboží naprosto lhostejné (nehledě na modifikace průměrným ziskem). V pozadí se tu však stále skrývá představa, že zisk, vůbec nadhodnota, je přebytek nad hodnotou zboží, jehož se dosahuje přirážkou, vzájemným ošizením, výdělkem ze zcizení. Tím, že se platí výrobní cena, anebo i hodnota zboží, platí se ovšem i součásti hodnoty zboží, které se tomu, kdo zboží prodává, zračí ve formě důchodu. O monopolních cenách tu ovšem nemluvíme.

Za druhé je zcela správné, že součásti zboží, z něhož se skládá konstantní kapitál, se dají převést, stejně tak jako každá jiná zbožní hodnota, na části hodnoty, které se pro výrobce a majitele výrobních prostředků rozkládají na mzdu, zisk a rentu. Je to jen kapitalistická forma vyjádření skutečnosti, že každá zbožní hodnota je jen míra společensky nutné práce, obsažené ve zboží. Ale již v první knize jsme ukázali, že to nikterak nebrání tomu, aby se zbožní výrobek každého kapitálu neštěpil na jednotlivé části, z nichž jedna představuje výhradně konstantní část kapitálu, druhá variabilní část kapitálu a třetí jen nadhodnotu.

Storch vyslovuje mínění i mnoha jiných, říká-li: „Prodejné výrobky, které tvoří národní důchod, je v politické ekonomii nutno posuzovat dvojím způsobem: jako hodnoty v poměru k jednotlivcům; a jako statky v poměru k národu; neboť důchod národa se nehodnotí jako důchod jednotlivce podle své hodnoty, nýbrž podle své užitečnosti čili podle potřeb, jež může uspokojovat.“ („Consid. sur le revenu national“, str. 19.)

Za prvé je nesprávná abstrakce považovat národ, jehož způsob výroby je založen na hodnotě a který je i jinak organisován kapitalisticky, za kolektivní útvar, který pracuje pouze pro národní potřeby.

Za druhé: po zrušení kapitalistického způsobu výroby, ale při zachování společenské výroby bude nadále převládat určování hodnoty v tom smyslu, že úprava pracovní doby a rozdělování společenské práce mezi různé výrobní skupiny, a konečně vedení knih o tom, nabude většího významu než kdy jindy.

__________________________________

Poznámky:

54 Ricardo činí o duchaprázdném Sayovi velmi vhodnou poznámku: „0 čistém výrobku a hrubém výrobku mluví pan Say takto: ‚Celá vyrobená hodnota je hrubý výrobek; tato hodnota po srážce výrobních nákladů je čistý výrobek.‘ (Sv. II, str. 491.) Pak tedy nemůže být žádný čistý výrobek, protože podle pana Saye se výrobní náklady skládají z renty, mzdy a zisku. Na straně 508 říká: ‚Hodnota výrobku, hodnota produktivní služby, hodnota výrobních nákladů — to jsou vesměs jedny a tytéž hodnoty, pokud jen věci ponecháme jejich přirozenému průběhu.‘ Odečteme-li celek od celku, nezbude nic.“ (Ricardo: „Principles“, kap. XXII, str. 512, poznámka.) — Jak ovšem uvidíme později, ani Ricardo nikde nevyvrátil nesprávný Smithův rozbor ceny zboží, totiž Smithovo tvrzení, že se cena zboží rozkládá na souhrn hodnot důchodů. Ricardo přechází nesprávnost tohoto rozboru a ve svých rozborech jej považuje natolik za správný, že od konstantní části hodnoty zboží „abstrahuje“. Čas od času upadá do téhož způsobu představ.

55 "V každé společnosti se cena každého zboží konec konců redukuje na jednu z těchto tří částí nebo na všechny tři {totiž na mzdu, zisk a rentu}... Lze si myslit, že je zapotřebí čtvrté části — k nahrazování farmářova kapitálu nebo k vyrovnávání ztrát na tažném dobytku a na opotřebování jiných zemědělských nástrojů. Ale je nutno mít na zřeteli, že cena jakéhokoli zemědělského nástroje, např. tažného koně, se opět skládá z týchž tří částí: z renty z půdy, na které je chován, z práce, vynaložené na jeho odchov, a ze zisku farmáře, který zálohuje předem rentu své půdy i mzdu za svou práci. Třebaže je tedy v ceně obilí zahrnuta cena koně i náklady na jeho udržování, rozkládá se nicméně celá cena buď přímo, anebo konec konců na tytéž tři části: rentu, práci {má tu být: mzdu} a zisk.“ (A. Smith: [„Wealth of Nations ‚ kn. I, kap. 6].) Později pak ukážeme, ze sám A. Smith cítí, jaké rozpory a nedostatky mají tyto vytáčky, neboť to není nic jiného než vytáčky, posílá-li nás od Pontia k Pilátovi a neukazuje-li nám nikde skutečný kapitálový vklad, u něhož se cena výrobku definitivně, bez dalšího odkazování, prostě rozkládá na tyto tři části..

56 Proudhon to není schopen pochopit, což dokazuje svou nejapnou formulí: lʼouvrier ne peut pas racheter son propre produit [dělník nemůže odkoupit svůj vlastní výrobek], protože ve výrobku je obsažen úrok, který přistupuje k ceně vlastních nákladů [prix-de-revient]. Ale jak ho poučuje pan Eugène Forcade? „Kdyby Proudhonova námitka byla správná, týkala by se nejen profits du capital [zisků z kapitálu], zničila by samu možnost hospodářské činnosti. Je-li dělník nucen platit 100 za věc, za kterou dostal jen 80, může-li mzda odkoupit z výrobku jen hodnotu, kterou do něho dělník vložil, znamená to tvrdit, že dělník nemůže odkoupit nic, že mzdou se nedá nic zaplatit. Opravdu, v ceně vlastních nákladů [prix-de-revient] je vždy něco více než dělníkova mzda, a v prodejní ceně vždy něco více než podnikatelský zisk, na příklad cena suroviny, zaplacená často v cizině... Proudhon zapomněl na ustavičný vzrůst národního kapitálu; zapomněl, že tento vzrůst je tu pro všechny pracující, pro podnikatele i pro dělníky.“ („Revue des deux Mondes“, 1848, sv. 24, str. 998.) Máme tu před sebou vzor optimismu měšťácké bezmyšlenkovitosti v té nejhlubokomyslnější formě, které je schopen. Především si pan Forcade myslí, že dělník by nemohl být živ, kdyby dostával jen hodnotu, kterou vyrábí, a ne o něco vyšší hodnotu, zatím co by naopak nemohl existovat kapitalistický způsob výroby, kdyby dělník dostával opravdu hodnotu, kterou vyrobí. Za druhé správně zevšeobecňuje obtíž, kterou Proudhon vyslovil jen v omezeném hledisku. Cena zboží obsahuje nejen přebytek nad mzdou, nýbrž i nad ziskem, totiž konstantní část hodnoty. Podle Proudhonova rozumování by tedy ani kapitalista nemohl odkoupit zboží za svůj zisk. A jak řeší tuto hádanku Forcade? Nesmyslnou frází — vzrůstem kapitálu. Ustavičný vzrůst kapitálu se prý tedy mezi jiným také projevuje v tom, že rozbor ceny zboží, který je u kapitálu 100 pro politického ekonoma nemožný, stává se u kapitálu 10.000 zbytečným. Co bychom řekli o chemikovi, který na otázku: Jak to, že produkt půdy obsahuje více uhlíku než půda?, by dal odpověď: To je tím, že neustále roste zemědělské výroba. Upřímná dobrá vůle objevit v měšťáckém světě nejlepší ze všech možných světů nahrazuje vulgární ekonomii každou nezbytnost lásky k pravdě a touhu po vědeckém poznání.

57 „Oběžný kapitál, vynaložený na materiály, suroviny a hotové výrobky, se sám skládá ze zboží, jejichž nutná cena je složena z týchž prvků; takže kdybychom tuto část oběžného kapitálu připočítávali k prvkům nutné ceny, pak by to u celkového úhrnu zboží určité země znamenalo, že tuto část oběžného kapitálu započítáváme dvakrát.“ (Storch: „Cours d‘Éc. Pol.“, II, str. 140.) Těmito prvky oběžného kapitálu rozumí Storch (kapitál fixní je jen co do formy změněný kapitál oběžný) konstantní část hodnoty. „Je pravda, že dělníkova mzda i ta část podnikatelova zisku, kterou tvoří mzdy, díváme-li se na ně jako na část životních prostředků, se skládají rovněž ze zboží, koupených za tržní cenu a zahrnujících rovněž mzdy, renty z kapitálu, pozemkové renty a podnikatelské zisky... tento rozbor má jen dokázat, že není možné rozložit nutnou cenu na její nejjednodušší prvky.“ (Tamtéž, poznámka.) Ve svých „Considérations sur la nature du revenu national“ (Paříž, 1824) uznává sice Storch ve své polemice se Sayem absurdnost, k níž vede nesprávný rozbor hodnoty zboží, jestliže ji rozkládá na pouhé důchody, a vyslovuje se správně — nikoli se stanoviska jednotlivého kapitalisty, nýbrž národa — o nesmyslnosti těchto výsledků, ale sám nedělá ani krok kupředu v rozboru „prix nécessaire“ (nutné ceny), o níž ve svém „Cours“ prohlašuje, že ji není možno rozložit v její skutečné prvky, ledaže bychom se zdánlivě hnuli vpřed tím, že bychom odložili řešení úkolu do nekonečna. „Je jasné, že hodnota ročního výrobku se dělí zčásti na kapitály a zčásti na zisky a že každá z těchto částí hodnoty ročního výrobku pravidelně zakupuje výrobky, jež národ potřebuje jak k uchování svého kapitálu, tak k obnově svého spotřebního fondu.“ (Str. 134, 135.) „...Může (rolnická rodina, která se živí vlastní prací) bydlet ve svých stodolách nebo stájích, sytit se svým osivem a krmivem, odívat se svým tažným dobytkem a bavit se svým zemědělským nářadím? Podle páně Sayovy these by bylo nutno na všechny tyto otázky přisvědčit.“ (Str. 135, 136.)... „Připustí-li se, že důchod národa se rovná jeho hrubému výrobku, tj. že z něho není zapotřebí odečítat vůbec žádný kapitál, je nutno také připustit, že národ může neproduktivně vynaložit celou hodnotu svého ročního výrobku, aniž způsobí nejmenší újmu svému budoucímu důchodu.“ (Str. 147.) „Výrobky, které tvoří kapitál národa, nejsou vůbec spotřebitelné.“ (Str. 150.)

‹— Kapitál III. díl – kapitola XLVIII. | Kapitál III. díl – Obsah | Kapitál III. díl – kapitola L.—›