Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v AngliiPoměr buržoasie k proletariátu
Mluvím-li tu o buržoasii, zahrnuji do toho i tak zvanou aristokracii, protože ta je aristokracií, má výsadní postavení jen vůči buržoasii, ne však vůči proletariátu. Proletariát vidí v obou jen majetnou třídu, tj. buržou. Před výsadou majetku všechny ostatní výsady mizí. Rozdíl je jen v tom, že buržoa v užším smyslu stojí proti průmyslovému a částečně hornickému proletariátu a jakožto pachtýř také proti zemědělským nádeníkům, kdežto tak zvaný aristokrat přijde do styku jen s částí hornického proletariátu a hlavně se zemědělským proletariátem.
Nesetkal jsem se nikdy s třídou, která by byla tak hluboce demoralisována, tak nenapravitelně zkažena zištností, tak vnitřně rozleptána a neschopna všeho pokroku, jako je anglická buržoasie. A mám tu na mysli především vlastní buržoasii, zejména buržoasii liberální, odpůrkyni obilních zákonů. Pro ni neexistuje na světě nic jiného, než co se přímo týká peněz, ji samu nevyjímajíc, neboť nežije pro nic jiného než pro vydělávání peněz, nezná jinou blaženost než rychlý zisk, jinou bolest než ztrátu peněz.[a] Při takové hrabivosti a ziskuchtivosti je nemožné, aby jediný lidský cit, jediný lidský názor zůstal nepotřísněný. Jistěže jsou tito angličtí buržoové dobrými manžely a členy rodin, mají i jinak různé tak zvané osobní ctnosti a v běžném styku se jeví právě tak úctyhodní a slušní jako všichni ostatní měšťáci; i obchodně se s nimi lépe jedná než s Němci, nesmlouvají tolik a tak malicherně jako naše kramářské duše, ale co je to všechno platné? Nakonec je u nich přece jen jediným rozhodujícím momentem vlastní zájem a zvláště zisk. Šel jsem jednou s takovým měšťákem do vnitřního Manchesteru a mluvil jsem s ním o tom, jak špatně a nezdravě je město postaveno, o hrozném stavu dělnických čtvrtí a prohlásil jsem, že jsem nikdy neviděl tak špatně postavené město. Ten muž to všechno klidně vyslechl a na rohu, kde jsem se s ním rozcházel, řekl: „And yet, there is a great deal of money made here“ — a přece se tu vydělávají ohromné peníze — sbohem, pane! Anglickému měšťáku je úplně jedno, umírají-li jeho dělníci hlady nebo ne, jen když on vydělá peníze. Všechny životní poměry se měří podle zisku, a co nenese peníze, to je hloupost, nepraktické, idealistické. Proto je také oblíbenou vědou těchto čachrářů národní ekonomie, věda o vydělávání peněz. Každý je národní ekonom. Poměr továrníka k dělníkovi není lidský, nýbrž ryze ekonomický. Továrník je „kapitál“, dělník je „práce“. A když si dělník nechce dát vnutit tuto abstrakci a tvrdí, že on není „práce“, ale člově, který má mezi jiným také tu vlastnost, že dovede pracovat, když si usmyslí, že se nepotřebuje dát prodávat a kupovat na trhu jako „práce“, jako zboží, tu zůstane buržoovi rozum stát. Nemůže pochopit, že má k dělníkům ještě jiný poměr než poměr koupě a prodeje, nevidí v nich lidi, nýbrž „ruce“ (hands), jak je neustále do oči oslovuje, neuznává jiného závazku mezi dvěma lidmi než jak říká Carlyle — placení hotovými. I pouto mezi ním a jeho ženou je v devadesáti devíti případech ze sta jen „placení hotovými“. Bídné otroctví, v jakém udržují měšťáka peníze, vtiskuje za panství buržoasie svou pečeť i řeči. Peníze určují cenu člověka; tento člověk má cenu deseti tisíc liber, řekne Angličan — he is worth ten thousand pound, tj. že má jmění deset tisíc liber št. Kdo má peníze, je „úctyhodný“ (rcspectable), patří k „lepší sortě lidí“ (the better sort of peoplc), má „vliv“ (influential) a všechno, co dělá, je v kruhu jcho přátel epochální. Čachrářský duch proniká do řeči, všechno se vyjadřuje obchodními výrazy, vysvětluje ekonomickými kategoriemi. Poptávka a nabídka, objednávka a dodání, supply and demand — to jsou formule, podle nichž Angličanova logika posuzuje celý lidský život. Proto svobodná konkurence ve všech oblastech, proto režim „laissez-faire a laissez-aller“[123] ve správě, v lékařství, ve výchově a brzy snad i v náboženství, kde se nadvláda státní církve stále víc hroutí. Svobodná konkurence nesnese omezení, nesnese státní kontrolu, celý stát je jí jen na obtíž, bylo by jí nejmilejší, kdyby nebylo státu, kdyby každý mohl druhého po libosti vykořisťovat, jako na př. ve „spolku“ přítele Stirnera. Protože se však buržoasie bez státu nemůže obejít, už proto ne, aby mohla držet na uzdě proletariát, který potřebuje stejně nutně, obrací jej tedy proti proletariátu a snaží se udržet si jej co nejdále od těla.
Nedomnívejme se však, že „vzdělaný“ Angličan toto sobectví otevřeně projevuje. Naopak, zakrývá je nejhnusnějším pokrytectvím. — Jakže, angličtí boháči že nemyslí na chudé, oni, kteří zřídili dobročinné ústavy, jaké nemá žádná jiná země na světě? Ovšem, dobročinné ústavy! Jako by to proletáři nějak pomohlo, když z něho napřed vyssajete všechnu krev, abyste pak na něm mohli provádět svou dobročinnost, jež příjemně lochtá vaši samolibou, farizejskou duši, a vydávat se před světem za velké dobrodince lidstva, když vrátíte vyssátému chudákovi setinu toho, co mu náleží! Dobročinnost, která toho, kdo ji poskytuje, připravuje o lidskou důstojnost ještě víc než toho, kdo ji přijímá, dobročinnost, která ušlápnutého ušlápne ještě hlouběji do prachu, která požaduje, aby se paria, zbavený lidské tváře, vykopnutý ze společnosti, zřekl toho posledního — svého práva zvát se člověkem — a žebral o její milost, než se jí uráčí vtisknout mu almužnou na čelo cejch ponížení! Ale k čemu že je to všechno? Slyšme samu anglickou buržoasii. Není tomu ještě ani rok, co jsem četl v listu „Manchester Guardian“ dopis redakci, který byl bez jakékoli poznámky otištěn jako něco docela přirozeného a rozumného:
„Pane redaktore!
Od jisté doby se hemží hlavní ulice našeho města spoustou žebráků, kteří jak rozedraným oděvem a nemocným vzezřením, tak odpornými otevřenými ranami a znetvořeninami hledí vzbudit soucit kolemjdoucích, často velmi nestoudně a dotěrně. Myslím, že když člověk platí chudinskou daň a nadto i hojně přispívá na dobročinné instituce, učinil přece už dost, aby měl právo být ušetřen takového nepříjemného a nechutného obtěžování. A k čemu se vlastně platí tak vysoká daň na udržování městské policie, když nechrání člověka ani tak, aby mohl klidně chodit po městě? — Doufám, že uveřejnění těchto řádek ve Vašem tak rozšířeném listě přiměje veřejnou moc, aby tento nešvar (nuisance) odstranila.Zůstávám Vaše oddaná služebnice
dáma.“
Tady to máte! Anglická buržoasie je dobročinná z vlastního zájmu, nic nedaruje, své dary považuje za výkupné, uzavírá s chudými obchod a říká: Dávám-li tolik na dobročinné účely, vykupuji si tím právo, abych už nebyl obtěžován, a vy se zavazujete, že zůstanete ve svých tmavých doupatech a nebudete rozrušovat mé jemné nervy veřejným vystavováním své bídy! Zoufat si můžete, ale v tichosti, to si vyhrazuji, to si vykupuji upsáním 20 liber na nemocnici! Ó, ta hanebná dobročinnost křesťanského měšťáka! — A tak píše „dáma“! Ba právě dáma! Věru dobře udělala, že se tak podepsala, nemá už na štěstí dost odvahy, aby se nazvala ženou! A vypadá-Ii to takto s „dámami“, jak to asi vypadá s „pány“? — Řeknete, že je to ojedinělý případ. Ale kdepak, tento dopis vyjadřuje právě smýšlení velké většiny anglické buržoasie, jinak by ho byla redakce neotiskla, jinak by byl vyvolal nějaký protest, který jsem v následujících číslech marně hledal. A co se týče účinků této dobročinnosti, sám kanovník Parkinson říká, že chudí se navzájem podporují mnohem víc, než je podporuje buržoasie. A taková podpora čestného proletáře, který sám ví, co je hlad, pro něhož je skutečnou obětí, rozdělí-li se o své skrovné jídlo, ale udělá to rád — taková podpora má jinou cenu než almužna zvysoka hozená rozmařilým měšťákem.
I jinak předstírá buržoasie humanitu, jež nezná mezí, ale jen tehdy, vyžaduje-li to její vlastní zájem. Tak např. v politice a v národní ekonomii. Moří se nyní už pátý rok, aby dokázala dělníkům, že žádá zrušení obilních zákonů jen v zájmu proletářů. Celá věc se má však po pravdě takto: obilní zákony, které udržují ceny chleba vyšší, než jsou v jiných zemích, zvyšují také dělnické mzdy a ztěžují tak továrníkovi konkurenci s jinými zeměmi, kde jsou ceny chleba a tím také mzdy nižší. Budou-li obilní zákony zrušeny, cena chleba klesne a mzdy se přiblíží ostatním civilisovaným evropským zemím, což je jistě každému jasné z už vyložených zásad, určujících výši mezd. Továrník bude moci tedy snadněji konkurovat, poptávka po anglickém zboží poroste a s ní i poptávka po dělnících. Následkem této zvýšené poptávky bude ovšem mzda poněkud stoupat a nezaměstnaní dělníci se zařadí opět do práce. Ale na jak dlouho? „Přebytečné obyvatelstvo“ Anglie a hlavně Irska by stačilo zásobit anglický průmysl potřebnými dělníky, i kdyby se výroba zdvojnásobila; jenže v několika letech by se nepatrné výhody ze zrušení obilních zákonů opět vyrovnaly, přišla by nová krise a byli bychom zase tam, kde jsme byli, a přitom by ještě první známky oživení průmyslu urychlily růst obyvatelstva. To všechno si proletáři velmi dobře uvědomují a řekli to buržoasii stokrát do očí. Továrníci však vidí jen bezprostřední výhody, které by jim přineslo odstranění obilních zákonů; ve své omezenosti nevidí, že ani jim nemůže toto opatření přinést trvalé výhody, protože vzájemná konkurence továrníků vyrovná zisk jednotlivců brzy zase na dřívější hladinu. Přesto až do dneška továrníci halasně ujišťují dělníky, že to všechno dělají jen pro ně; jen pro hladovějící miliony cpou boháči z liberální strany své stovky a tisíce liber do pokladny Ligy proti obilním zákonům — když přece každý ví, že buržoasic pustí uzenku, jen aby chytila šunku, že počítá s tím, že se jí to všechno v prvních letech po zrušení obilních zákonů desetkrát, ba stokrát na ziscích vrátí. Ale dělníci — hlavně po povstání roku 1842 — nedají se už buržoasií oklamat. Žádají od každého, kdo předstírá péči o jejich blaho, aby se na důkaz opravdovosti svých úmyslů prohlásil pro lidovou chartu, a protestují tím proti každé cizí pomoci, neboť v podobě charty žádají jen moc k tomu, aby si mohli pomoci sami. Kdo tak neučiní, tomu vyhlásí plným právem boj, ať je to otevřený nepřítel, nebo falešný přítel. — Liga proti obilním zákonům použila ostatně vůči dělníkům nejhanebnějších lží a úskoků, aby je získala. Snažila se jim namluvit, že cena práce v penězích je nepřímo úměrná ceně obilí, že je mzda vysoká, když je cena obilí nízká, a naopak. Tento výrok, sám o sobě směšnější než všechna tvrzení, jaká kdy vyšla z úst kteréhokoli ekonoma, se pokoušela dokázat nejsměšnějšími argumenty. Když to nepomáhalo, slibovali dělníkům velký blahobyt jako důsledek zvýšené poptávky na trhu práce, ba neostýchali se nosit ulicemi dva modely bochníků chleba, na větším z nich byl nápis: Americký bochník za 8 pencí, mzda 4 šilinky denně, a na druhém, mnohem menším: Anglický bochník za 8 pencí, mzda 2 šilinky denně. Dělníci se však nedali zmást. Znají své chlebodárce příliš dobře.
Chcete-li poznat licoměrnost těchto krásných slibů ještě lépe, stačí si všimnout praxe. Z našeho líčení je vidět, jak buržoasie všemožně vykořisťuje proletariát ve svůj prospěch. Dosud však jsme viděli jen to, jak jednotliví buržoové utiskují proletariát na vlastní pěst. Všimněme si nyní případů, kdy buržoasie vystupuje proti proletariátu jako strana nebo dokonce jako státní moc. — Že celé zákonodárství směřuje především k ochraně majetných před nemajetnými, je na bíle dni. Zákonů je třeba jen proto, že existují nemajetní; i když je to přímo vysloveno jen v několika málo zákonech — např. v zákoně proti tulákům a lidem bez domova, kde je vyjádřeno, že proletariát jako takový odporuje zákonu — je zákon tak prostoupen nepřátelstvím k proletariátu, že soudci, zejména smírčí soudci, kteří jsou sami měšťáky a s nimiž proletariát přichází nejvíc do styku, vykládají zákon v tomto duchu s úplnou samozřejmostí. Je-li předvolán, nebo lépe řečeno, pozván boháč, soudce se omlouvá, že ho musel tak obtěžovat, a pokud to jen nějak jde, obrátí celou při v jeho prospěch; musí-li ho odsoudit, zase se mnohokrát omlouvá atd., a výsledek je směšná pokuta, kterou buržoa s pohrdáním hodí na stůl a odejde. Stane-li se však, že se před smírčího soudce dostane nějaký chudák, stráví skoro vždycky noc předtím na strážnici s kupou jiných, jedná se s ním už předem jako s provinilcem, jeho obhajoba je odbyta s opovržlivým: „Tyhle výmluvy známe!“ — a nakonec dostane pokutu, kterou nemůže zaplatit a musí ji odpykat jedním nebo i více měsíci na šlapacím mlýně. Nemůže-li se mu nic dokázat, je přesto poslán na šlapací mlýn jako ničema a tulák (a rogue and a vagabond — tyto výrazy se vyskytují skoro vždycky pohromadě). Zaujatost smírčích soudců, hlavně na venkově, opravdu překonává všechny představy a je tak běžná, že o méně křiklavých případech píší noviny docela klidně a bez poznámky. Vždyť nic jiného nelze ani očekávat. Jednak nedělají tito „Dogberryové“ nic jiného, než že vykládají zákon podle smyslu, který v něm skutečně je, jednak jsou sami měšťáky, kteří vidí základní pilíř všeho opravdového pořádku především v zájmu své třídy. Stejně jako smírčí soudci se chová i policie. Buržoa smí dělat, co chce, k němu je policista vždy zdvořilý a drží se přísně zákona, ale s proletářem jedná hrubě a surově; už proto je chudý předem podezřelý ze všech možných zločinů a zároveň nemůže použít právních prostředků proti zvůli držitelů moci. Pro něho tedy neexistují ochranné formy zákona, jemu vnikne policie klidně do bytu, zatkne ho a ztýrá. A teprve když nějaké dělnické sdružení, jako třeba horníci, získá takového Robertse, teprve pak vyjde najevo, jak málo platí zákonná ochrana pro proletáře, jak často musí nést chudák všechnu tíži zákona, zatím co z jeho výhod nemá nic.
Až do dneška bojuje majetná třída v parlamentě proti ušlechtilejším citům těch, kteří ještě docela nepropadli sobectví, jen aby mohla stále víc zotročovat proletariát. Jeden pozemek za druhým se zabírá a rozorává a tím se sice rozšiřuje kultivace, ale proletariát z toho má velkou škodu. Na obecních pozemcích se mohl napást chudákův osel, vepř nebo několik hus, děti a mládež měly kde si hrát a skotačit. To teď přestává, výdělek chudých se ztenčuje a mládež, která přišla o hřiště, chodí do krčem. V každém parlamentním zasedání je odhlasována řada takových parlamentních výnosů o obdělávání obecních pozemků. Když se v zasedání z roku 1844 vláda rozhodla přimět železniční společnosti, které měly monopol veškeré dopravy, aby umožnily i dělnictvu jízdu za únosnou cenu (1 penny za míli, asi pět stříbrných grošů za německou míli), a navrhla proto, aby byl na každé trati denně zařazen jeden takový vlak třeti třídy, podal „ctihodný otec v Pánu“, biskup londýnský, další návrh, aby neděle, jediný den, kdy zaměstnaní dělníci vůbec mohou cestovat, byla z toho vyňata, a tak aby v neděli bylo dovoleno jezdit jen bohatým, ale ne chudým. Tento návrh byl příliš přímý, příliš nezahalený, než aby byl mohl projít, a proto padl. — Nemám dost místa, abych vypočítával spoustu skrytých útoků na proletariát, třeba jen v jediném zasedání. Z téhož zasedání roku 1844 uvedu jen ještě jeden případ. Zcela bezvýznamný člen parlamentu, jakýsi pan Miles, podal návrh zákona na úpravu poměru mezi pány a sluhy, který vypadal docela nevinně. Vláda návrh doporučila a postoupila jej výboru. Mezitím vypukla stávka horníků na severu a Roberts podnikal vítězná tažení po Anglii provázen dělníky, které dostal z vězení. Když pak výbor návrh vrátil, ukázalo se, že bylo do něho vsunuto několik velmi despotických klausulí; podle jedné z nich dostával zaměstnavatel dokonce moc každého dělníka, který s ním písemně nebo ústně smluvil nějakou práci, třeba jen příležitostnou výpomoc, pohnat v případě odepření služby nebo jiného nepatřičného chování (misbehaviour) před kteréhokoli (any) smírčího soudce; a na základě své přísežné výpovědi nebo výpovědi svých agentů a dozorců — tedy na základě přísahy žalobcovy — mohl ho dát pán odsoudit do vězení a k nuceným pracím až do dvou měsíců. Tento návrh vzbudil nesmírný hněv dělníků, tím spíše, že se současně projednával v parlamentě návrh na desetihodinovou pracovní dobu, který vyvolal živou agitaci. Konala se jedna schůze za druhou, do Londýna se posílaly stovky dělnických peticí Thomasu Duncombovi, zástupci proletariátu v parlamentě. Kromě stoupence „Mladé Anglie“ Ferranda byl Duncombe jediným energickým oponentem návrhu; když však ostatní radikálové viděli, že lid se postavil proti návrhu, vylézali jeden za druhým a stavěli se na stranu Duncombovu. A protože ani liberální buržoasie, když viděla rozhořčení dělnictva, neměla odvahu návrh podporovat, a protože nikdo neměl chuť postavit se energičtěji za návrh a proti lidu, zákon na celé čáře propadl.
Nejotevřenějším vyhlášením války buržoasie proletariátu je však Malthusova populační theorie a nový chudinský zákon, který se o ni opírá. O Malthusově theorii jsme mluvili už několikrát. Zopakujeme si stručně jcjí hlavní zásady, totiž že země je neustále přelidněna, a proto musí na světě stále vládnout nouze, bída, chudoba a nemravnost; že je údělem a věčným osudem lidstva žít v příliš velkém počtu, a proto v různých třídách, z nichž jedny jsou více nebo méně bohaté, vzdělané, morální a druhé více nebo méně chudé, zubožené, nevědomé a nemorální. V praxi z toho plyne — a k těmto závěrům dochází sám Malthus — že dobročinnost a chudinské pokladny jsou vlastně nesmysl, protože jsou dobré jen k tomu, aby udržovaly a povzbuzovaly k množení „přebytečné obyvatelstvo“, které svou konkurencí snižuje mzdu ostatních. Že zaměstnávání chudých chudinskou správou je stejně nesmyslné, neboť spotřebovat lze jen určité množství výrobků dělníků, a proto za každého nezaměstnaného dělníka, který dostane práci, ztratí práci jiný, dosud zaměstnaný, a tak podniky chudinské správy poškozují soukromý průmysl; že tedy nejde o to dát „přebytečnému obyvatelstvu“ obživu, nýbrž pokud možno tak či onak snížit jeho počet. Malthus suše prohlašuje, že až dosud uznávané právo každého žijícího člověka na existenci je úplný nesmysl. Cituje slova básníkova: Chudák přichází k slavnostní tabuli přírody a shledává, že pro něj nebylo prostřeno, a příroda mu káže — dodává Malthus — aby se klidil (she bids him to be gone), „neboť před svým zrozením se společnosti nezeptal, zda si ho přeje“. Tato theorie je nyní zamilovanou theorií všech pravých anglických měšťáků, a to je docela pochopitelné, protože je pro ně velice pohodlná a mimo to má v sobě za současných poměrů hodně pravdy. Nejde-li o to, aby se „přebytečné obyvatelstvo“ stalo užitečným, aby se změnilo v upotřebitelné obyvatelstvo, nýbrž jen o to, jak co nejsnáze lidi vyhubit hladem a zároveň jim zabránit, aby přivedli na svět příliš mnoho dětí, pak je to maličkost — ovšem za předpokladu, že „přebytečné obyvatelstvo“ uzná svou vlastní zbytečnost a se smrtí hlady se smíří. Ačkoli se lidumilná buržoasie horlivě snaží dělníky k tomu přimět, není na to dosud ani pomyšlení. Proletáři si naopak vzali do hlavy, že právě oni se svýma pilnýma rukama jsou potřební a páni kapitalisté, kteří nedělají nic, zbyteční.
Protože však bohatí dosud mají moc, musí si proletáři dát líbit, že je za skutečně „přebytečné“ prohlásí zákon, když to nechtějí dobrovolně uznat sami. Došlo k tomu v novém chudinském zákonu. Starý chudinský zákon, spočívající na zákonu z roku 1601 (43. rok Alžbětiny vlády), vycházel ještě naivně ze zásady, že pečovat o vydržování chudých je povinností obce. Kdo neměl práci, dostal podporu, a chudák začal během doby právem považovat za povinnost obce, aby ho chránila před smrtí hladem. Vyžadoval svou týdenní podporu jako právo, ne jako milost, a to bylo buržoasii nakonec přece jen příliš silné. Když se zákonem o reformě parlamentu z roku 1833 dostala k moci a současně dosáhlo vrcholu zbídačení ve venkovských obvodech, začala hned provádět i reformu chudinských zákonů se svého stanoviska. Byla jmenována komise, která vyšetřila správu chudinské péče a odhalila velmi mnoho nešvarů. Zjistila, že celá dělnická třída na venkově je zbídačena a částečně nebo zcela závislá na chudinské pokladně, která poskytovala podporu těm, kdo měli příliš nízkou mzdu. Komise dále zjistila, že systém, který vydržuje nezaměstnané a podporuje špatně placené chudáky s mnoha dětmi, který nutí otce nemanželských dětí, aby platili alimenty, který vůbec uznává chudobu za něco, co potřebuje ochrany — že tento systém ruinuje zemi, že je
„brzdou průmyslu, odměňováním nerozvážných sňatků, pobídkou obyvatelstvu, aby se množilo, a ochromuje působení růstu obyvatelstva na mzdu; to je celonárodní zařízení, které pilné a poctivé občany sráží a líné, neřestné a neodpovědné ochraňuje; že trhá rodinná pouta, soustavně zabraňuje hromadění kapitálu, rozrušuje existující kapitál a ruinuje ty, kdo platí daně; a korunou všeho je, že ve formě alimentace poskytuje prémie za nemanželské děti“ (slova správy komise pro chudinský zákon).[b]
Toto vylíčení účinku starého chudinského zákona je vcelku jistě správné: příspěvky podporují lenost a množení „přebytečného“ obyvatelstva. Za současných sociálních poměrů je jasné, že chudák je nucen být egoistou, a má-li na vybranou pracovat nebo lenošit a mít se přitom stejně, raději nedělá nic. Z toho však vyplývá, že současné sociální poměry nestojí za nic, ale ne — jak to vyvodili malthusiánští členové komise — že s chudobou se má jednat jako se zločinem podle zastrašovací theorie.
Tito moudří malthusovci byli však tak pevně přesvědčeni o neomylnosti své theorie, že bez váhání uvrhli chudáky na Prokrustovo lože svých názorů a podle těch pak s nimi s největší bezohledností jednali. Přesvědčeni s Malthusem a ostatními zastánci svobodné konkurence, že je nejlépe nechat každého, aby se staral sám o sebe, a důsledně provádět zásadu laissez-faire, byli by nejraději chudinské zákony vůbec zrušili. Protože však k tomu neměli ani odvahu, ani autoritu, navrhli co nejvíc malthusiánský chudinský zákon, který je ještě barbarštější než zásada laissez-faire, protože aktivně zakročuje tam, kde ona je pouze pasivní.Viděli jsme, jak Malthus prohlásil chudobu, přesněji řečeno nezaměstnanost pod názvem „přebytečnost“ za zločin, který má společnost trestat smrtí hladem. Tak barbarští však členové komise přece jen nebyli; surová, přímá smrt hladem je i pro takové členy komise pro chudinský zákon něčím příliš strašným. Dobrá, řekli, vy chudí máte právo žít, ale jen žít; právo množit se však nemáte, stejně jako nemáte právo žít lidsky. Jste živelnou pohromou a nemůžeme-li proti vám zakročit hned jako proti každé jiné pohromě, musíme vám dát alespoň pocítit, že jí jste; musíme vás alespoň držet na uzdě a znemožnit vám, abyste produkovali jiné „přebytečné“ — ať už přímo, nebo tím, že byste sváděli k lenosti a zahálce ostatní. Žít můžete, ale jen jako výstražný příklad všem, kdo by mohli být v pokušení stát se také „přebytečnými“.
Navrhli tedy nový chudinský zákon, který prošel v parlamentě roku 1834 a platí až dodnes. Všechny podpory v penězích nebo v potravinách byly zrušeny; jedinou přípustnou podporou bylo přijetí do pracoven, které byly hned všude zřízeny. Tyto pracovny (workhouses) neboli, jak je lid nazývá, bastily chudinského zákona (poor-law-bastilles) jsou však takové, že musí odstrašit každého, kdo má ještě sebemenší naději, že se bez této veřejné dobročinnosti protluče. Aby se chudáci obraceli na chudinskou pokladnu jen v nejnaléhavějších případech, aby každý raději vypjal své síly do krajnosti, než by se odhodlal obrátit se na ni o podporu, byl pobyt v pracovně učiněn tak nesnesitelným, jak to jen dovedl vymyslet rafinovaný talent malthusovce. Strava je horší než strava nejchudších dělníků, zato práce těžší; jinak by přece chudáci šli raději do pracovny, než by živořili venku. Maso, hlavně čerstvé, je tu vzácnost, většinou jsou k jídlu brambory, co možná špatný chléb a ovesná kaše, piva málo nebo žádné. I vězeňská strava bývá vcelku lepší, takže se obyvatelé pracoven často úmyslně dopustí nějakého přestupku, jen aby se dostali do vězení. Vždyť pracovna je také vězení. Kdo nevykoná uloženou práci, nedostane jíst; kdo chce jít ven, musí žádat o dovolení, které mu může být odepřeno, chová-li se špatně nebo smýšlí-li o něm špatně dozorce; kouření je tu zakázáno, rovněž přijímání dárků od přátel a příbuzných mimo pracovnu. Ubožáci nosí stejnokroje robotárny a jsou vydáni na milost a nemilost zvůli dozorců. Aby snad jejich práce nekonkurovala soukromému průmyslu, dělají většinou neužitečné práce; muži tlučou štěrk, a to „tolik, co může udělat za den silný muž pilně pracující“, ženy, děti a starci cupují stará lodní lana, zapomněl jsem už, k jakému bezvýznamnému účelu. Aby se „přebyteční“ nerozmnožovali nebo aby „demoralisovaní“ rodiče nemohli působit svým vlivem na děti, jsou rodiny rozděleny: muž je v jednom křídle, žena v druhém, děti ve třetím a mohou se vidět jen v určených hodinách, a to ne příliš často a jen tehdy, jestliže se podle názoru úředníků dobře chovali. A aby byla nákaza chudoby v těchto bastilách dokonale isolována před vnějším světem, mohou jejich obyvatelé přijímat návštěvy jen se svolením úředníků v hovornách a vůbec stýkat se s lidmi zvenčí jen pod dozorem a se svolením.
Při tom všem má být podle zákona strava zdravá a zacházení lidské. Ale duch zákona mluví příliš zřetelně, než aby mohly být tyto požadavky jakkoli plněny. Členové komise pro chudinský zákon a celá anglická buržoasie se klame, pokládá-li za možné uvádět v život zásady a přitom se vyhnout jejich důsledkům. Zacházení s lidmi, jaké nový zákon předpisuje na papíře, je v rozporu s celým smyslem zákona; jestliže zákon vlastně prohlašuje chudé za zločince, robotárny za trestnice a jejich obyvatele za psance mimo zákon a společnost lidskou, hodné hnusu a opovržení, pak žádné nařizování opaku nepomůže. V praxi se také jedná s chudými podle ducha zákona, a ne podle jeho litery. Uvedu několik případů. V robotárně v Greenwichi byl v létě roku 1843 pětiletý chlapec za trest po tři noci zavřen v umrlčí komoře, kde musel spát na víku rakve. — V pracovně v Heme se totéž stalo malému děvčátku za to, že v noci pomočilo postel; to je tu zřejmě vůbec oblíbený trest. Tato robotárna, která stojí v jednom z nejkrásnějších krajů Kentu, se vyznačuje také tím, že má všechna okna do dvora a jen dvě nedávno proražená okna umožňují obyvatelům pohled do vnějšího světa. Spisovatel, který o tom píše v „Illuminated Magazine“, končí své líčení slovy:
„Kdyby bůh trestal lidi za zločiny tak, jako trestá člověk člověka za chudobu, pak běda synům Adamovým!“
V listopadu roku 1843 zemřel v Leicesteru muž, který byl dva dny předtím propuštěn z robotárny v Coventry. Podrobnosti o tom, jak se zachází s chudými v tomto ústavě, jsou pobuřující. Zmíněný muž, jménem George Robson, měl ránu na rameni, jejíž léčeni bylo naprosto zanedbáno. Postavili ho k pumpě a poručili mu, aby zdravou rukou pumpoval; dostával přitom jen obyčjnou chudinskou stravu, kterou pro tělesnou slabost, způsobenou zanedbaným zraněním, nemohl strávit; pochopitelně den ze dne slábl, ale čím více si stěžoval, tím surověji s ním zacházeli. Když mu jeho žena, která byla také v robotárně, chtěla dát svou trošku piva, dostala vyhubováno a musela pivo pod dohledem dozorkyně vypít sama. Muž se rozstonal, ale ani pak s ním nejednali lépe. Konečně byl na svou žádost i se ženou propuštěn, provázen nejsprostšími urážkami. Za dva dny nato zemřel v Leicesteru a lékař, který ohledával mrtvolu, prohlásil, že smrt nastala zanedbáním zranění a tím, že Robson dostával jídlo, které zesláblé tělo nemohlo strávit. Při propuštění z robotárny mu odevzdali dopisy, v nichž mu někdo poslal peníze: ležely šest neděl v kanceláři robotárny a podle ústavního řádu je otvíral ředitel pracovny! — V robotárně v Birminghamu se děly takové hanebnosti, že tam byl konečně v prosinci 1843 vyslán úředník, aby celou záležitost vyšetřil. Shledal, že čtyři „trampers“ (význam tohoto slova jsme vysvětlili výše[c]) byli nazí zavřeni do temnice (black hole) pod schody a byli tam ponecháni 8—10 dní, často vůbec o hladu, každý den bez jídla až do oběda, a to v nejdrsnější roční době. Jeden malý chlapec prošel všemi ústavními vězeními; nejprve byl ve vlhké, klenuté, těsné komůrce na haraburdí, pak dvakrát v temnici, po druhé tři dny a tři noci, pak stejně dlouho ve staré temnici, která byla ještě horší, pak v „trampské“ světnici, páchnoucí, odporně špinavé, těsné díře s dřevěnými palandami, kde úředník při revisi našel ještě dva otrhané, zimou se choulící chlapce, kteří tam seděli už čtyři dny. V temnici jich sedělo někdy sedm najednou a v trampské světnici bývalo často nacpáno až dvacet trampů. I ženy musely za trest do temnice, když nechtěly jít do kostela. Jedna byla zavřena na čtyři dny do trampské světnice, kde se sešla s bůhvíjakou společností, a to všechno v době, kdy byla nemocná a musela užívat léky! Jinou ženu za trest poslali do blázince, ačkoli měla úplně zdravý rozum. — V robotárně v Bactonu v Suffolku byla v lednu 1844 podobná kontrola, při které vyšlo najevo, že tam jako ošetřovatelka nemocných byla zaměstnána slabomyslná, která dělala s nemocnými všechno naopak, a že tam nemocné, kteří byli v noci často neklidní nebo vstávali, přivazovali provazy k postelím, aby ošetřovatelky nemusely být v noci vzhůru — jeden nemocný byl takto nalezen mrtev. — V chudobinci St. Pancras v Londýně, kde se šijí levné košile, zadusil se jeden epileptik při záchvatu v posteli, aniž mu kdo přišel na pomoc. V témže domě spalo čtyři až šest, někdy i osm dětí v jedné posteli. — V robotárně Shoreditch v Londýně ležel jeden muž v noci na jedné posteli s nemocným, který měl vysoké horečky, a postel byla ještě k tomu plná hmyzu. — V robotárně v Bethnal-Greenu v Londýně nevpustili ženu v šestém měsíci těhotenství do pracovny a zavřeli ji se sotva dvouletým dítětem v přijímací místnosti, kde byla od 28. února do 20. března 1844 a kde nebyla ani postel, ani jakákoli příležitost k vykonání přirozené potřeby. Její muž byl také v robotárně, a když prosil, aby ženu už dál nevěznili, dostal za tuto drzost čtyřiadvacet hodin vězení o chlebu a vodě. — V robotárně ve Slough u Windsoru umíral v září 1844 jakýsi muž ; jeho žena tam jela, přijela ve dvanáct hodin v noci, spěchala přímo do robotárny, ale nepustili ji tam; teprve ráno dostala povolení, že ho smí vidět, ale jen na půl hodiny a v přítomnosti dozorkyně, která se k ní při každé další návštěvě přitřela a za půl hodiny jí řekla, že už musí jít. — V robotárně v Middletonu v Lancashiru spalo dvanáct, někdy osmnáct chudáků obojího pohlaví v jedné místnosti. Tento ústav nepodléhá novému chudinskému zákonu, nýbrž dřívějšímu zvláštnímu zákonu o chudině (Gilbertův zákon). Inspektor založil v domě na svůj účet pivovar. — Ve Stockportu odvlekli 31. července 1844 z chudobince před smírčího soudce dvaasedmdesátiletého starce, protože se zdráhal tlouci štěrk a namítal, že nemůže tuto práci konat pro svůj vysoký věk a neohebné koleno. Nadarmo se nabízel, že bude dělat nějakou práci přiměřenější jeho tělesným silám — byl odsouzen ke čtrnácti dnům nucených prací na šlapacím mlýně. — V robotárně v Basfordu zjistil revisní úředník v únoru 1844, že ložní prádlo nebylo vyměněno třináct týdnů, košile čtyři týdny, punčochy dva až deset měsíců, takže ze 45 chlapců jen tři měli ještě punčochy a z košil měli všichni už jen cáry. Postele se hemžily hmyzem misky na jídlo se myly v kbelících na moč. — V západolondýnském chudobinci byl vrátný, který byl syfilitik a nakazil čtyři děvčata, přesto nebyl propuštěn. Jiný vrátný odvedl z jedné místnosti hluchoněmé děvče, skrýval je po čtyři dny ve své posteli a spal s ním. Ani ten nebyl propuštěn.
Jak v životě, tak ve smrti. Chudí jsou zahrabáváni do země naprosto bezohledně jako zdechlá zvířata. Saint-brideský hřbitov chudých v Londýně je holý močál plný hromad kostí; používá se ho jako hřbitova už od dob Karla II. Každou středu se zemřelí chudáci naházejí do jámy čtrnáct stop hluboké, kněz rychle odemele litanie a díra se lehce zahází zemí, aby se mohla příští středu zase otevřít a aby se tam mohly házet další mrtvoly, pokud není jáma plná. Hnilobný zápach zamořuje celé okolí. — V Manchesteru leží hřbitov chudých u Irku proti Starému městu a je to rovněž pustý, nerovný pozemek. Asi před dvěma lety přes něj postavili železniční trať. Být to hřbitov pro „lepší“ lidi, jaký by spustila buržoasie a duchovenstvo pokřik o znesvěcení! Ale byl to hřbitov chudých, bylo to místo odpočinku pro zbídačelé a „přebytečné“, a proto se s tím nedělaly žádné okolky. Ani se nenamáhali přenést mrtvoly, ještě nezetlelé, na druhou stranu hřbitova; kopalo se tam, kde bylo právě třeba, a kůly se zatloukaly do čerstvých hrobů, až z bahnité půdy vystupovala voda, prosycená hnilobnými látkami, a plnila okolí odpornými a nezdravými plyny. Nechce se mi podrobně líčit hanebnou surovost, která se tu tehdy projevila.
Bude se ještě někdo divit, že se chudí brání přijímat veřejnou podporu za takových podmínek? Že raději hladovějí, než by šli do těchto bastil? Znám pět případů, kdy lidé skutečně přímo umírali hlady a ještě několik dnů před smrtí, když jim chudinská správa odmítla jakoukoli jinou podporu mimo robotárnu, raději hladověli, než by byli šli do tohoto pekla. V tomto směru dosáhli členové komise pro chudinský zákon dokonale svého cíle. Ale zato také robotárny — daleko víc než kterékoli jiné opatření vládnoucí strany — rozdmychaly nenávist pracující třídy proti majetným, z nichž většina s novým chudinským zákonem nadšeně souhlasila. Od Newcastlu až po Dover vládne mezi dělníky jednomyslné rozhořčení nad novým zákonem. Buržoasie jím tak jasně vyslovila svůj názor na to, jak chápe své povinnosti vůči proletariátu, že to pochopili i ti nejhloupější. Tak přímo, tak neskrývaně dosud nikdo nikdy nevyjádřil, že chudí jsou tu jen proto, aby se dali od bohatých vykořisťovat a aby zemřeli hlady, když už je bohatí nepotřebují využívat. Proto také přispěl tento nový chudinský zákon tak podstatně k rozvoji dělnického hnutí a zejména k rozšíření chartismu; a protože ho pociťují především chudí na venkově, usnadní další rozvoj proletářského hnutí ve venkovských obvodech.
Dodejme ještě, že od roku 1838 platí stejný chudinský zákon také v Irsku a připravuje tam stejné útulky pro 80.000 zbídačelých lidí. I tam je nenáviděn a byl by nenáviděn ještě víc, kdyby tam měl takový význam jako v Anglii. Ale co znamená špatné zacházení s 80.000 proletáři v zemi, kde je jich na dva a půl milionu! — Ve Skotsku — až na několik míst — chudinské zákony neexistují.
Doufám, že po tomto vylíčení nového chudinského zákona a jeho účinků nebude se zdát ani jediné z mých slov, jež jsem pronesl o anglické buržoasii, příliš tvrdým. V tomto veřejném opatření, kde anglická buržoasie vystupuje in corpore[d], jakožto moc, říká jasně, co vlastně chce, co je smyslem všech těch drobnějších akcí proti proletariátu, jež zdánlivě vrhají nepříznivý stín jen na jednotlivce. A že toto opatření nevyšlo jen z určité části buržoasie, nýbrž že s ním souhlasí celá třída, dokazují mimo jiné parlamentní debaty z roku 1844. Liberální strana nový chudinský zákon vydala; konservativní strana v čele s ministrem Peelem jej hájí a pozměňuje jen některé jeho hanebnosti v Poor-LawAmendment-Bill[e] z roku 1844. Liberální většina zákon vydala, konservativní jej potvrdila a šlechetní lordi dali v obou případech svůj „souhlas“. Tak bylo zpečetěno vyvržení proletariátu ze státu a společnosti; tak bylo veřejně vyhlášeno, že proletáři nejsou lidé a nezaslouží si, aby se s nimi lidsky zacházelo. Můžeme klidně přenechat proletářům britské říše, aby si svá lidská práva znovu vydobyli sami.[f]
Takové je postavení britské dělnické třídy, jak jsem je poznal za jedenadvacet měsíců na vlastní oči a z oficiálních a jiných autentických zpráv. A považuji-li toto postavení za zcela nesnesitelné, jak jsem to na předchozích stránkách dost často vyjádřil, nejsem jediný, kdo je toho názoru. Už roku 1833 prohlásil Gaskell, že se vzdal naděje na smírné řešení a že bude těžké vyhnout se revoluci. Carlyle vysvětluje roku 1838 chartismus a revoluční hnutí dělníků bídou, v níž žijí, a diví se jen, že osm let tak klidně seděli u stolu Barmakovce[124], kde je liberální buržoasie krmila prázdnými sliby. Roku 1844 prohlašuje, že se musí okamžitě přistoupit k organisování práce,
„má-li zůstat Evropa, nebo alespoň Anglie, ještě dlouho obyvatelná“.
A „Times“, „první deník Evropy“, píše v červnu 1844:
Válka palácům, mír chyším, to je válečný pokřik hrůzy, který se může znovu rozeznít naší zemí. Ať se mají bohatí na pozoru!“
Uvažme však ještě jednou, jaké vyhlídky má anglická buržoasie. V nejhorším případě se zahraničnímu, hlavně americkému průmyslu podaří odolat anglické konkurenci i po odstranění obilních zákonů, k němuž za několik let nutně dojde. Německý průmysl se velmi činí, americký průmysl jde kupředu mílovými kroky. Amerika se svými nevyčerpatelnými zdroji, se svými nesmírnými ložisky uhlí a železné rudy, s ohromným bohatstvím vodní síly a splavných řek, hlavně však se svým energickým, čilým obyvatelstvem, proti němuž jsou i Angličané flegmatičtí ospalci — Amerika vybudovala za necelých deset let průmysl, který v hrubším bavlněném zboží (hlavním výrobku anglického průmyslu) konkuruje Anglii už nyní, vytlačila Angličany ze severoamerických i jihoamerických trhů a v Číně se její zboží prodává vedle anglického. V ostatních průmyslových odvětvích je tomu právě tak. Má-li některá země schopnost strhnout průmyslový monopol na sebe, je to Amerika. — Bude-li tedy anglický průmysl v nejbližších dvaceti letech poražen — jak tomu ani jinak nemůže být, nezmění-li se nynější sociální poměry — stane se většina proletariátu nadobro „přebytečnou“ a nebude mít jiné volby než buď smrt hladem, anebo — revoluci. — Uvědomuje si anglická buržoasie tuto perspektivu? Ani v nejmenším; naopak, její nejoblíbenější ekonom MacCulloch ji od svého psacího stolu poučuje takto: Není ani pomyšlení, že by tak mladá země jako Amerika, která není ještě ani pořádně obydlena, mohla úspěšně provozovat průmysl nebo dokonce konkurovat se starou průmyslovou zemí, jako je Anglie. Bylo by šílenstvím od Američanů, kdyby se o to chtěli pokoušet, protože by na tom mohli jen prodělat. Ať se jen pěkně drží zemědělství, a až budou mít celou zemi obdělánu, pak snad přijde doba, kdy budou moci s úspěchem provozovat průmysl. — Tak praví moudrý ekonom a celá buržoasie to po něm opakuje, zatím co Američané zabírají jeden trh za druhým, zatím co jeden opovážlivý americký spekulant poslal nedávno partii amerického zboží do Anglie, kde se prodalo, a to pro vývoz!
Ale dejme tomu, že si Anglie podrží průmyslový monopol, že počet jejích továren bude neustále vzrůstat, jaký bude výsledek? Obchodní krise nezmizí a s rozvojem průmyslu a vzrůstem proletariátu budou stále mohutnější, stále hrozivější. Pokračujícím ruinováním drobné buržoasie, centralisací kapitálu v rukou několika jedinců, jež postupuje mílovými kroky, bude geometrickou řadou vzrůstat i proletariát a brzy bude k němu patřit celý národ s výjimkou několika milionářů. Tento vývoj však dospěje k bodu, kdy proletariát pozná, jak snadné by pro něj bylo svrhnout současnou sociální moc a tu přijde revoluce.
A přece se události nebudou vyvíjet ani první, ani druhou cestou. Hospodářské krise, jež jsou nejmohutnější pákou veškerého samostatného vývoje proletariátu, spolu se zahraniční konkurencí a s postupujícím ruinováním střední třídy celý proces zkrátí. Myslím, že si lid už nedá líbit víc než jednu krisi. Pravděpodobně už nejbližší krise, k níž dojde roku 1846 nebo 1847, přinese zrušení obilních zákonů a přijetí charty. Jakým podnětem bude charta pro revoluční hnutí, těžko říci. Ale do další krise, která by podle analogie s dosavadními měla přijít asi roku 1852 nebo 1853, může však být oddálena odstraněním obilních zákonů nebo zase urychlena některými jinými okolnostmi, jako zahraniční konkurencí a pod. — do té doby bude mít anglický lid opravdu víc než dost toho, aby se dal od kapitalistů vykořisťovat a umíral hlady, když už ho kapitalisté nepotřebují. Nepřijde-li anglická buržoasie do té doby k rozumu — a podle všeho se tak nestane — pak dojde k revoluci, s kterou se žádná dosavadní nebude moci měřit. Proletáři, dohnáni k zoufalství, chopí se smolnice, o níž jim kázal Stephens; lid provede svou pomstu s takovou zuřivostí, že se s tím rok 1793 nedá ani srovnat. Boj chudých proti bohatým bude nejkrvavějším bojem, jaký kdy byl veden. Ani kdyby část buržoasie přešla na stranu proletariátu, ani kdyby se buržoasie jako celek polepšila, nic to nepomůže. Všeobecná změna smýšlení buržoasie by mohla stejně dospět jen k jakémusi polovičatému „juste-milieu“[g]; rozhodnější z těch, kdo by se přiklonili k dělnictvu, by vytvořili novou Girondu, která by pak v dalším násilném vývoji zanikla. Předsudky celé třídy se nesvlékají jako starý kabát — zejména to nedokáže konservativní, zaujatá, sobecká anglická buržoasie. To všechno jsou závěry, které lze vyvodit s největší určitostí, protože se opírají o nepopiratelné skutečnosti jednak dějinného vývoje, jednak lidské přirozenosti. Nikde není tak snadné prorokovat jako právě v Anglii, protože tady je ve společnosti všechno tak jasně a ostře vyhraněno. Revoluce musí přijít, na smírné řešení je dnes už pozdě; může být ovšem mírnější, než jak jsem prorokoval. To však bude záviset ani ne tak na vývoji buržoasie, jako spíše na vývoji proletariátu. Čím víc bude proletariát proniknut socialistickými a komunistickými prvky, tím bude revoluce méně krvavá, méně pomstychtivá a zuřivá. Svým principem stojí komunismus nad rozkolem mezi buržoasií a proletariátem, uznává jen jeho historický význam pro přítomnost, ale ne jeho oprávnění pro budoucnost; chce právě tento rozkol odstranit. Pokud však rozkol trvá, pokládá komunismus rozhořčení proletariátu proti jeho utlačovatelům za nutnost, za nejdůležitější páku začínajícího dělnického hnutí, ale nezůstává u tohoto rozhořčení, protože komunismus není jen věcí dělnictva, nýbrž věcí celého lidstva. Žádného komunistu stejně ani nenapadne, aby se mstil na jednotlivci nebo vůbec aby se domníval, že jednotlivý buržoa může za současných poměrů jednat jinak, než jedná. Anglický socialismus (tj. komunismus) přímo spočívá na tomto principu neodpovědnosti jednotlivce. Čim víc tedy budou mezi anglické dělníky pronikat socialistické myšlenky, tím zbytečnější bude jejich nynější rozhořčení, které by stejně k ničemu nevedlo, kdyby zůstalo jen při dosavadních násilnostech, tím méně neurvalosti a hrubosti bude v jejich vystoupeních proti buržoasii. Kdyby vůbec bylo možné udělat ze všech proletářů komunisty, ještě než vypukne boj, pak by proběhl velmi mírně; ale to už není možné, na to je už příliš pozdě. Přesto věřím, že než vypukne úplně otevřená, přímá válka chudých proti bohatým, teď v Anglii už nevyhnutelná, bude alespoň sociální otázka proletariátu natolik jasná, že za příznivých okolností komunistická strana dokáže postupně překonat brutální prvky revoluce a zabránit opakování 9. thermidoru. Vždyť zkušenosti Francouzů nebyly marné a mimo to je dnes už většina chartistických vůdců komunisty. A protože komunismus stojí nad protikladem mezi proletariátem a buržoasií, bude i pro lepší část buržoasie — která je však velmi nepatrná a může počítat s přírůstkem jen u dorůstající generace — snadnější přidat se k němu než k výhradně proletářskému chartismu.
Nejsou-li tu snad všechny tyto závěry dostatečně zdůvodněny, najdeme jistě jindy příležitost dokázat, že nutně vyplývají z historického vývoje Anglie. Ale na jednom trvám: boj chudých proti bohatým, který se už teď svádí ojediněle a nepřímo, povede se Anglii také všeobecně, celkově a přímo. Na smírné řešení je už pozdě. Třídy se rozlišují stále ostřeji, duch odporu proniká mezi dělníky stále víc, roztrpčení vzrůstá, jednotlivé guerillové šarvátky se soustřeďují k významnějším bojům a demonstracím a brzy postačí malý popud, aby uvedl lavinu do pohybu. Pak zazní celou zemí válečný pokřik: „Válka palácům, mír chyším!“ — ale pak už bude pozdě na to, aby se bohatí mohli ještě vzpamatovat.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Carlyle ve své knize „Past and Present“ [„Minulost a přítomnost“] (Londýn 1843) výtečně líčí anglickou buržoasii a její odpornou chamtivost; část jsem přeložil v „Deutsch-Französische Jahrbücher“ a odkazuji čtenáře na tento časopis.[122]
b „Extracts from Information received by the Poor-Law-Comniissioners“. Published by Authority. London 1833. [„Výňatky ze zprávy komise pro chudinský zákon“. Uřední publikace. Londýn 1833.]
c Viz kapitola "Dělnická hnutí" zde
d — jako celek. (Pozn. red.)
e — dodatku k chudinskému zákonu. (Pozn. red.)
f Abych předešel všem možným nedorozuměním a z nich plynoucím výtkám, chci ještě poznamenat, že jsem mluvil o buržoasii jako o třídě, a všechno, co jsem uvedl o jednotlivcích, používám k charakteristice toho, jak myslí a jedná třída. Proto jsem se také nemohl pouštět do rozlišování směrů a stran buržoasie, které mají výnam jen historický a theoretický. A proto se mohu o něko1ika málo členech buržoasie, kteří se ukázali jako úctyhodná výjimka, zmínit jen mimochodem. Jsou to jednak rozhodnější radikálové, kteří jsou téměř chartisté, jako např. členové dolní sněmovny a továrníci Hindley z Ashtonu a Fielden z Todmordenu (Lancashire), jednak toryovští filantropové, kteří nedávno vytvořili skupinu „Mladá Anglie“ a ke kterým patří hlavně členové parlamentu Disraeli, Borthwick, Ferrand, lord John Manners atd. Také lord Ashley má k nim blízko. — Cílem „Mladé Anglie“ je obnovení staré „merry England“ („bodré Anglie“) s její slavnou minulostí a jejím romantickým feudalismem; tento cíl je ovšem neproveditelný a dokonce směšný, je to satira na celý historický vývoj, ale dobrý úmysl, odvaha vzepřít se proti dnešnímu řádu, proti současným předsudkům, a uznat hanebnost tohoto řádu má svou cenu. — Zcela osamoceně stojí napůl Němec a napůl Angličan Thomas Carlyle, původně toryovec, který se dostal dál než všichni ti, o nichž jsem mluvil. Ze všech anglických buržoů jde sociálním nepořádkům nejhlouběji na kloub a žádá organisaci práce. Doufám, že Carlyle, který se už pustil správnou cestou, dokáže také jít po ní dál. Přeji mu k tomu mnoho zdaru, já i mnoho Němců!
(1892) Únorová revoluce z něho však udělala dokonalého reakcionáře; spravedlivý hněv proti šosákům se změnil v zakyslou šosáckou mrzutost proti historické vlně, která ho vyvrhla na břeh. (Engelsův dodatek k německému vydání roku 1892.)
g — zlaté střední cestě. (Pon. red.)
122 Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 551-575. (V MIA zde).
123 „Laissez faire, laissez aller“ — „nechte věcem volný průběh“ — formule buržoasních ekonomů, stoupenců svobodného obchodu a nevměšování státu do oblasti hospodářství.
124 Stůl (nebo hostina) Barmakovcův — narážka na jednu z pohádek „Tisíce a jedné noci“, kde se vypravuje, jak Barmakovec dal hladovému žebráku předkládat spoustu prázdných mis.