Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
„Uspokojená“ většina. - Guizotův návrh „reformy“. -
Podivné názory pana Garniera-Pagèse. -
Demokratický banket v Chalonu. - Řeč pana Ledru-Rollina. -
Demokratický kongres. - Řeč pana Flocona. -
Listy „Réforme“ a „National“
Zasedání francouzských sněmoven bylo zahájeno a my teď budeme velmi brzy mít to potěšení vidět, jaký účinek měla agitace za reformu na dvě stě dvacet pět „uspokojených“ členů většiny. Uvidíme, budou-li také uspokojeni tím, jak Guizot ve švýcarské otázce zesměšnil Francii před celou Evropou. Ostatně, tato vypasená, korupčnická a zkorumpovaná, spekulantská, švindléřská, příživnická a zbabělá většina dokáže spolknout i to a klidně řekne své „amen“ ke kousku, který Palmerston sehrál na oplátku za španělské sňatky svému váženému kolegovi Guizotovi,[203] a prohlásí, že Francie nikdy nebyla tak veliká, slavná, vážená, tak „uspokojená“ jako právě teď.
A právě v této chvíli všechny pařížské noviny, od „Débats“ až po „Réforme“, diskutují tak otevřeně, jak to jen za daných okolností jde, o tom, co se stane, až Ludvík Filip zemře. „Débats“, poděšen rozkolem uvnitř většiny, ji denně varuje, že tato nevyhnutelná událost, ať už k ní dojde kdykoli, bude signálem k tomu, aby si všechny politické strany vjely navzájem do vlasů; že tehdy „republikanismus“, „komunismus“, „anarchismus“ a „terorismus“ atd. vyrazí ze svých podzemních skrýší a budou šířit zkázu, hrůzu a ničení; že Francie bude ztracena, že bude po svobodě, bezpečnosti, vlastnictví, nedokáží-li přátelé pořádku (samozřejmě pan Guizot a spol.) udržet tyto síly pevně na uzdě; že tato nebezpečná chvíle může nastat každým dnem; a nedostane-li se panu Guizotovi podpory, aby se udržel ve svém úřadě, bude veta po všem. Jiné noviny, „Presse“, „Constitutionnel“, „Siècle“, zase tvrdí, že to bude právě naopak, že na zemi se snesou všechny hrůzy krvavé revoluce, nebude-li ve chvíli, kdy král zemře, hanebný rozvratník Guizot nahrazen politickým hrdinou toho kterého listu, panem Girardinem, Thiersem nebo O. Barrotem. Radikální listy, jak hned uvidíme, se dívají na tuto otázku z jiného hlediska.
A tak i „Débats“ nepřímo připouští, že „uspokojená“ Francie čeká jen na vhodnou chvíli, aby projevila svou neuspokojenost způsobem, který poděšená měšťácká fantasie listu „Débats“ líčí velmi pochmurnými barvami. „Uspokojeným“ dvěma stům dvaceti pěti je to ovšem jedno. Mají svou vlastní logiku. Je-li lid spokojen, není proč měnit systém. Je-li nespokojen, je pak třeba držet se tohoto systému tím úporněji; protože kdyby se ustoupilo jen o píď, rozpoutaly by se naráz všechny hrůzy revoluce. Ať se děje co děje, tito buržoové z toho vždy vyvodí jedno, totiž že jsou nejlepšími vládci země.
Avšak Guizot je přece jen ochoten povolit maličkou reformu. Zamýšlí doplnit voličské seznamy o „vzdělance“, tzn. o všechny osoby, které mají akademický titul, o advokáty, doktory a jiné takové šarlatány. Skvělá reforma, jen co je pravda! Ale přesto to bude stačit vyrazit zbraň z rukou „pokrokovým konservativcům“, nebo jak si teď říkají, „konservativní oposici“ — z nedostatku jiné činnosti mění totiž každého čtvrt roku alespoň své jméno. Reforma bude zároveň těžkou ranou i pro pana Thierse, který poslal svého nejbližšího pomocníka pana Duvergiera de Hauranne, aby řečnil na reformních banketech, a sám zatím potichoučku připravoval vlastní plán reformy, s kterou chtěl překvapit sněmovnu a která je úplně totéž, co teď navrhuje jeho sok Guizot.
A vůbec, dá se očekávat, že se ve sněmovnách strhne velký nářek, křik a rámus; ale myslím, že se pan Guizot od svých věrných dvou set pětadvaceti nemusí ničeho vážného obávat.
Tolik pokud jde o situaci v oficiálních kruzích. Mezitím reformní bankety a polemika mezi listy „National“ a „Réformc“ pokračovaly. Spojená oposice, tj. levý střed (strana pana Thierse), levice (strana pana Odilona Barrota) a „rozumní radikálové“ („National“) uspořádali bankety v Castres, Montpellieru, Neubourgu a jinde; krajní demokraté („Réforme“) uspořádali banket v Chalonu. Hlavním řečníkem na banketech v Montpellieru a Neubourgu byl pan Garnier-Pagès, bratr známého demokrata[a], který zemřel před několika lety. Ale pan Garnier-Pagès ml. se vůbec nemůže měřit se svým bratrem; nemá ani trochu té energie, odvahy a nekompromisního ducha, jež zajístily zemřelému vůdci francouzské demokracie tak významné postavení. V Neubourgu vystoupil pan Garnier-Pagès ml. s řadou tvrzení, která dokazují, že nemá vůbec ponětí o současném stavu společnosti, a proto ani o prostředcích, jak tento stav zlepšit. Zatímco se celá moderní demokracie opírá o ten základní fakt, že moderní společnost je nenávratně rozdělena na dvě třídy — na buržoasii čili vlastníky všech výrobních prostředků a všech výrobků, a proletáře, kteří nemají k obživě nic než svou práci; že tato druhá třída je sociálně i politicky utlačována první třídou; zatímco se všeobecně uznává, že moderní demokracie ve všech zemích usilují o to, aby politická moc přešla z rukou buržoasie do rukou dělnické třídy, jež tvoří ohromnou většinu lidu — pan Garnier přes všechna tato fakta umíněně tvrdí, že rozdělení obyvatelstva na buržoasii a dělnickou třídu ve skutečnosti neexistuje, že to je zlovolný výmysl pana Guizota, jehož cílem je rozdvojit lid; na rozdíl od Guizota je prý přesvědčen, že všichni Francouzi jsou si rovni, že všichni mají stejné životní podmínky a že ve Francii jsou jen francouzští občané! Podle pana Garniera-Pagèse je tedy monopolisace všech výrobních prostředků v rukou buržoasie, vydávající proletáře na milost a nemilost ekonomickému zákonu mzdy, podle něhož dostane dělník za svou práci jen to nejnutnější pro svou obživu, rovněž výmyslem pana Guizota! Podle něho celý ten urputný boj, který nyní probíhá mezi prací a kapitálem ve všech civilisovaných zemích světa, boj, jehož jednotlivé fáze charakterisuje tvoření dělnických spolků, odborových organisací, vraždy, vzpoury a krvavá povstání — boj, jehož realitu dosvědčují proletáři zastřelení v Lyonu, Prestonu, Dlouhé Bělé, Praze,[204] tento boj podle něho nemá hlubší podklad než lživé tvrzení francouzského profesora! Pan Garnier-Pagès neříká vlastně nic jiného než: „Jen ať si kapitalisté dál monopolisují všechny výrobní síly, ať dělníci dál třou bídu s nouzí, my jim jejich strádání vynahradíme tím, že jim udělime titul občana!“ Ale ano, pan Pagès by za určitých okolností a s určitými výhradami snad i souhlasil s tím, aby lid dostal volební právo; ale jen ať jej nikdy ani nenapadne využít tohoto daru a prosadit opatření, která by od základu změnila dnešní způsob výroby a rozdělování bohatství — vždyť to by časem vedlo k tomu, že by řízení výrobních sil země přešlo do rukou všeho lidu a skoncovalo se všemi soukromými „chlebodárci“! „Réforme“ měla úplně pravdu, když tohoto ctihodného pána nazvala buroasnim radikálem.
Krajní demokraté uspořádali, jak jsem se už zmínil, jen jeden banket, ale stál za to a vydal za deset banketů koaliční strany. K slavnostnímu obědu v Chalon-sur-Saône zasedlo víc než dva tisíce občanů. Představitelé listu „National“ byli pozváni, ale, což velmi příznačné, nepřišli. Stoupenci „Réforme“ měli tedy volné ruce. Pan Ledru-Rollin, kterého „National“ nazval vůdcem krajně demokratické strany, se tu skutečně podjal této role. Vysvětlil svou posicí a posici své strany tím, že podal skvělý přehled různých fází, jimiž prošla francouzská demokracie od roku 1789. Potom odmítl útoky „Nationalu“, sám se na tyto noviny obořil a navrhl, aby byl jmenován smírčí soud z demokratů ze všech částí Francie — polovina z každé strany — který by rozsoudil spor mezi „Réforme“ a „National“.
„A potom,“ pravil, „až si francouzská demokracie vyřeší tento vnitřní spor, nebylo by dobře, aby navázala spojeni s demokraciemi jiných národů? V této chvíli probíhá v Evropě velké hnutí mezi všemi vyděděnými, trpícími bídou a hladem. Nastal čas je utěšit, posílit a navázat s nimi spojení. Uspořádejme kongres demokratů všech národů, teď, když ztroskotal kongres králů! V Evropě je republika, která na svém území právě vydobyla vítězství demokracii — je to Švýcarsko, země hodná toho, aby přijala na své svobodné půdě demokraty všech národů! A tak dovolte, občané, abych zakončil dvojím přípitkem: ‚Za jednotu francouzské revoluce! Za jednotu demokracie všech zemí!“
Tento projev vyvolal bouřlivý potlesk a zcela po zásluze. Máme upřímnou radost z řečnického úspěchu pana Ledru-Rollina v Chalonu, ale zároveň musíme protestovat proti jednomu ukvapenému výroku, i když jej řečník jistě pronesl bez urážlivého úmyslu. Pan Ledru-Rollin říká, že pro francouzské demokraty nastal čas utěšit a posílit trpící dělníky ostatních národů. Jsme přesvědčeni, že demokraté žádné země nestojí o utěšování, ať už od kohokoli. Obdivují se revoluční hrdosti francouzských demokratů, ale vyhrazují si pro sebe právo být právě tak hrdí a nezávislí. Čtyři miliony anglických chartistů mají rozhodně dost síly, aby se samy vyrovnaly se svými úkoly. I když máme radost, že se francouzská demokracie tak nadšeně chápe myšlenky demokratického kongresu a spojenectví demokratů všech zemí, očekáváme především naprostou vzájemnost a rovnost. Každé spojenectví, které by neuznávalo tuto rovnost jako svůj základ, bylo by protidemokratické. Avšak známe velmi dobře hluboce demokratické smýšlení představitelů „Réforme“, a proto nepochybujeme, že s tím budou souhlasit; jen bychom byli rádi, kdyby si v zájmu společné věci odvykli určitý způsob vyjadřování, který ani nevyjadřuje jejich skutečné smýšlení a je jen dědictvím z doby, kdy francouzskou demokracii představoval jedině „National“.
Na témž banketu mluvil pan Flocon k přípitku „na zdar lidských a občanských práv“. Přečetl deklaraci práv Národního konventu[205] a prohlásil o ní, že dodnes věrně obráží opravdu demokratické zásady. Proti tomu, co nazval pravou francouzskou zásadou, postavil dnešní systém vlády peněz, který snižuje člověka až pod úroveň tažného dobytčete, protože za tohoto systému je lidí přebytek a člověk, není-li poptávka po jeho práci, stojí víc, než co in natura poskytuje. Podle země, kde se tento systém nejprve objevil, nazval jej anglickým.
„A hle!“ řekl, „zatímco anglický systém proniká do vlasti revoluce, anglický lid se snaží střást jho tohoto systému ze své šíje a vpisuje na své prapory slavné heslo: ‚Volnost, rovnost, bratrství!‘ A tak trpkou ironií osudu, o niž není v dějinách nouze, bude si muset národ, který první dal světu pravdu, ale pak znovu upadl do tmy a nevědomosti, vypůjčit u svých sousedů revoluční tradice, které si sám nedokázal uchovat. Necháme to dojít tak daleko? Ne, nikdy, dokud budou existovat demokraté, jako jste vy, a shromáždění, jako je toto! Ne, my nikdy nebudeme podepírat zpuchřelou budovu těchto anglických institucí, kterou už nechtějí podepírat ani sami Angličané! (Volání „Ne! Ne!“) Nuže tedy — k stanům svým, Ó Izraeli! Každý nechť stane pod svým praporem! Každý nechť se bije za svou víru! Zde na naší straně: demokracie s pětadvaceti miliony proletářů, které má osvobodit, které zdraví jako občany, bratry, rovnoprávné a volné lidi; tam zdegenerovaná oposice se svými monopoly a aristokracií kapitálu! Oni mluví o snížení volebního censu na polovinu; my vyhlašujeme lidská a občanská práva! (Bouřlivý a dlouhotrvající potlesk, který končí tím, že všichni zpívajf „Chant du Départ“[206].)“
Bohužel nemáme víc místa, abychom mohli uvést ještě další projevy, pronesené na tomto skvělém a vpravdě demokratickém banketu.
„Réforme“ konečně donutila „National“, aby se s ní pustil do polemiky. Přihlásila se k zásadám, které proklamoval pan Garnier-Pagès na montpellierském banketu v projevu o francouzské revoluci, ale zároveň upřela lidem jako pan Garnier, kteří obětovali zájmy demokracie panu Odilonu Barrotovi a buržoasní oposici, právo vystupovat jako zastánci zásad revoluce. To přimělo nakonec „National“ uveřejnit odpověď, kde byl na oplátku napaden Ledru-Rollin. Hlavní námitky proti „Nationalu“ byly: 1. Tyto noviny podporovaly stavbu bastil kolem Paříže, což vedlo k tomu, že odkaz revoluce je pod dozorem dvanácti set těžkých kusů. 2. Loni mlčely k pamfletu pana Carnota, kde tento pán lákal demokraty, aby se připojili k levému středu a levici, dopomohli představitelům tohoto směru co nejrychleji k vládním funkcím, a přitom se zřekli republikánských zásad a agitovali pro rozšíření volebního práva v rámci charty[207]. Skoro v téže době vystoupil s podobnými názory pan Garnier-Pagès mladší; v jeho pamfletu stálo, že nevyjadřuje mínění jen určitého jednotlivce, nýbrž celé jedné strany ve sněmovně. „Réforme“ napadla jak projev pana Garniera, tak pamflet pana Carnota (syna význačného člena Konventu a republikánského ministra války[b]) a pokusila se pohnout „National“, aby se k tomu vyjádřil. Ale „National“ stále mlčel. „Réforme“ správně tvrdila, že politika, kterou navrhují oba poslanci, by nakonec vedla jen k tomu, že by se demokratická strana dostala úplně pod kontrolu pánů Thierse a Barrota a přestala by existovat jako samostatná strana. 3. V době banketové kampaně za reformu prováděli stoupenci „Nationalu“ prakticky tu politiku, kterou navrhoval pan Carnot. 4. „National“ zavile a pomlouvačně útočil na komunisty, ale sám zatím nedokázal předložit ani jediný uskutečnitelný nebo účinný prostředek k odstranění bídy dělnické třídy.
Spor se vlekl přinejmenším týden. Nakonec se „National“ stáhl z boje, který vedl velmi nemístným způsobem. Byl podle všech pravidel poražen, ale aby svou porážku zamaskoval, přijal nakonec návrh pana Ledruho na demokratický smírčí soud.
Můžeme jen vyjádřit naprostý souhlas s tím, jak si „Réforme“ v tomto sporu počínala. Zachránila čest, nezávislost a sílu francouzské demokracie jako samostatné strany. Obhájila princip revoluce, který byl ohrožen politikou prováděnou listem „National“. Vystoupila na obranu práv dělnické třídy proti pletichám buržoasie. Demaskovala ony buržoasní radikály, kteří chtěli lidu namluvit, že neexistuje třídní útisk, kteří nechtějí vidět, že v moderní společnosti vede jedna třída proti druhé strašnou občanskou válku, a kteří mají pro dělnickou třídu jen pár prázdných frází. „Réforme“ nepřestala bojovat, dokud svého nadutého protivníka nedonutila, aby promluvil, aby kličkoval, couval, vysvětloval a nakonec ustoupil; je nutno říci, že „Réforme“ si získala velké zásluhy o demokracii.
Napsal B. Engels začátkem ledna 1848
Otištěno v list „The Northern Star“
čís 33 z 8. ledna 1848,
s poznámkou redakce
„O d n a š e h o p a ř í ž s k é h o d o p i s o v a t e l e“Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Etienna Josepha Louis Garniera-Pagèse. (Pozn. red.)
b — Lazara Nicola Carnota. (Pozn. red.)
203 Roku 1846 se Guizotově vládě podařilo dosáhnout toho, že španělská následnice trůnu uzavřela sňatek s nejmladším synem Ludvíka Filipa, a zmařit sňatek španělské královny Isabelly II. s princem Leopoldem Koburským, který plánovala Anglie. Tuto porážku anglické diplomacie oplatil Francii anglický ministr zahraničních věcí Palmerston za občanské války ve Švýcarsku. Přiměl Guizota, aby vystoupil s návrhem na intervenci pěti mocností ve prospěch Sonderbundu, ale přitom sám potají napomáhal porážce Sonderbundu. Guizotovy diplomatické manévry üplně ztroskotaly.
204 Ke krvavé persekuci dělníků v Lyonu došlo za povstání lyonských tkalců v letech 1831 a 1834.
V Prestonu došlo v srpnu 1842 ke krvavé srážce mezi anglickými dělníky a vojskem; byla to jedna z episod živelných chartistických nepokojů, které tehdy vypukly v mnoha anglických průmyslových střediscích.
Dlouhd Bilá (Langenbielau) — osada ve Slezsku; jedno ze středisek povstání slezských tkalců v červnu 1844 a místo, kde vládní vojsko krvavě zasáhlo proti povstalcům.
V Praze v létě 1844 vládní vojsko krvavě potlačilo dělnické bouře.
205 Jde o Deklaraci lidských a občanských práv, jež předcházela republikánskou ústavu z roku 1793. Ústavu vypracoval Národní konvent, který byl ve Francii svolán po svržení monarchie 10. srpna 1792.
206 „Chant du départ“ [„Píseň na cestu“] — revoluční píseň z doby francouzské buržoasní revoluce z konce 18. století; i později byla velmi populární ve francouzských lidových vrstvách.
207 Jde o Ústavní listinu (Charte constitutionnelle), která byla přijata ve Francii po buržoasní revoluci roku 1830 a byla základním zákonem červencové monarchie.