Revoluce v Paříži

Bedřich Engels

Revoluce v Paříži

Rok 1848 začíná dobře. Sotva skončila sicilská revoluce s celou vlečkou konstitucí, prožívá Paříž vítězné povstání.

Poslanci oposice se veřejně zavázali obhájit smělou demonstrací shromažďovací právo proti Guizotovi, Duchâtelovi a Hébértovi.

Všechno bylo připraveno. Sál byl vyzdoben a čekalo se, až se sejdou hosté na banket. A tu najednou, když nadešla chvíle činu, ustrašenci na levici, s panem Odilonem Barrotem v čele, jako vždy zbaběle zalezli.

Banket byl odvolán. Ale pařížský lid, rozjitřený tlučhuby ze sněmovny, pobouřený zbabělostí těchto šosáků a rozhořčený vleklou všeobecnou nezaměstnaností, pařížský lid se nedal odvolat.

V úterý^{^[a]} v poledne byla celá Paříž v ulicích. Masy volaly: „Pryč s Guizotem! Ať žije reforma!“ Táhly před Guizotův palác, který vojsko jen stěží uchránilo; ale okna mu přece jen vytloukly.

Dav však táhl i před dům Odilona Barrota, křičel: „Pryč s Barrotem!“ a také jemu vytloukl okna. Pan Barrot, zbabělý původce celého tohoto rozjitření, vzkázal vládě, aby mu poslala policejní ochranu!

Vojsko stálo u toho a klidně přihlíželo. Jen městská garda zasáhla, a to velmi surově. Městská garda se skládá většinou z Alsasanů a Lotrinčanů, tedy polovičních Němců, kteří dostávají 3¹/₂ franku denně a vypadají velmi blahobytně a vypaseně. Městská garda je nejpodlejší vojenský útvar, jaký existuje, je ještě horší než četnictvo, horší než stará švýcarská garda; zvítězí-li lid, dopadne to s ní špatně.

K večeru začal lid klást odpor. Začaly se stavět barikády, lid vzal útokem strážnice a zapálil je. Na náměstí Bastily byl proboden jeden policejní špión. Obchody se zbraněmi byly vypleněny.

V 5 hodin byl vybubnován poplach pro národní gardu. Avšak dostavilo se jen málo gardistů a i ti, kteří přišli, křičeli: „Pryč s Guizotem!“

V noci byl obnoven klid a pořádek. Poslední barikády padly a zdálo se, že vzpoura je skončena.

Ale ve středu ráno vzplálo povstání s novou silou. Velká část střední Paříže, na východ od ulice Montmartre, byla silně zabarikádována. Od 11 hodin si tam vojska již netroufala vstoupit. Národní garda se sešla ve velkém počtu, ale jen proto, aby bránila vojsku útočit na lid a aby provolávala: „Pryč s Guizotcm! Ať žije reforma!“

V Paříži bylo podle obranného plánu maršála Gérarda^{^[249]} nasazeno 50 000 vojáků, kteří obsadili všechny strategicky důležité body. Ale těchto bodů bylo tolik, že už jen jejich obranou bylo celé vojsko zaměstnáno, a tím odsouzeno k nečinnosti. Kromě městské gardy nebylo téměř volných vojáků pro útočné akce. Gérardův výborný plán velmi prospěl vzpouře; ochromil vojsko a ulehčil vojákům pasivitu, ke které měli beztak sklon. Od sebe isolované pevnosti byly také vládě jen ke škodě. Musely zůstat obsazeny, a tím také stahovaly značnou část vojska z bojiště. Na bombardování nikdo ani nepomyslel. Vůbec na tyto bastily si nikdo ani nevzpomněl. Jenom další důkaz, jak marné jsou obranné plány proti masovému povstání velkého města!

Kolem poledne byl pokřik proti vládě v řadách národní gardy tak silný, že několik plukovníků vzkázalo do Tuilerií, že za svůj oddíl neručí, zůstane-li vláda u moci.

Ve dvě hodiny byl starý Ludvík Filip nucen nechat Guizota padnout a vytvořit novou vládu. Jakmile to bylo oznámeno, rozešli se gardisté s jásotem do svých domovů a slavnostně osvětlili domy.

Ale lid, dělníci, jediní, kteří stavěli barikády, kteří vedli boj proti městské gardě, kteří se vrhali proti kulkám, bodákům, kopytům koní, dělníci naprosto neměli chuť bít se za pana Molé a Billaulta.^{^[250]} Pokračovali v boji. Zatímco na bulváru des Italiens bylo všechno samá radost a jásot, v ulici Sainte-Avoie a Rambuteauově se mohutně střílelo. Boj trval až pozdě do noci a ve čtvrtek ráno se v něm pokračovalo. O všeobecné účasti dělníků na tomto boji svědčí to, že na všech tratích v okolí Paříže byly vytrhány kolejnice.

Buržoasie provedla svou rcvoluci, svrhla Guizota a s ním nedílné panství velkých bursiánů. Ale teď, v druhém jednání boje, nestojí už jedna část buržoasie proti druhé; teď stojí proti buržoasii proletariát.

Právě jsme dostali zprávu, že lid zvítězil a vyhlásil republiku. Přiznáváme se, že jsme nedoufali v tak skvělý úspěch pařížského proletariátu.

Tři členové prozatímní vlády patří k radikálně demokratické straně, jejímž orgánem je „Réforme“. Čtvrtý člen je dělník^{^[b]} — což ještě nikdy v žádné zemi nebylo. Ostatní jsou Lamartine, Dupont de lʼEure a dva lidé z „Nationalu“.^{^[251]}

Francouzský proletariát se touto slavnou revolucí znovu postavil do čela evropského hnutí. Čest a sláva pařížským dělníkům! Dali celému světu náraz, který po řadě pocítí všechny země, neboť vítězství republiky ve Francii je vítězstvím demokracie v celé Evropě.

Nastává naše doba, doba demokracie. Plameny plápolající v Tuileriích a v Palais Royal — to je úsvit proletariátu. Panství buržoasie se teď všude zhroutí nebo bude svrženo.

Německo bude doufám Francii následovat. Teď nebo nikdy se vzchopí ze svého ponížení. Budou-li mít Němci jen trochu energie, hrdosti a odvahy, budeme moci za čtyři neděle také provolat:

„Ať žije německá republika!“

Napsal B. Engels 25.—26. února 1848
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 17 z 27. února 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — 22. února 1848. (Pozn. red.)

b — Albert. (Pozn. red.)

249 Jde o plán rozmístění a akcí vládních vojsk pro případ povstání v Paříži, který vypracoval maršál Gérard a který byl schválen roku 1840.

250 Po pádu Guizotovy vlády 23. února 1848 pokoušeli se stoupenci orleánské dynastie vytvořit vládu z umírněných monarchistů orleanistů (Thiers, Billault aj.) v čele s hrabětem Molé. Avšak díky úspěšnému lidovému povstání v Paříži tento pokus udržet orleánskou dynastii u moci ztroskotal.

251 V prozatímní vládě Francouzské republiky, utvořené 24. února 1848, obsadili většinu křesel buržoasní republikáni (Lamartine, Dupont de lʼEure, Crémieux, Arago, Marie a dva zástupci listu „National“, o nichž se zmiňuje Engels: Marrast a Garnier-Pagès). Kromě toho byli do vlády přibráni tři zástupci strany „Réforme“, maloburžoasní demokraté Ledru-Rollin a Flocon a maloburžoasní socialista Louis Blanc, a konečně mechanik Albert (pravým jménem Martin). „Socialističtí ministři“ Louis Blanc a Albert byli, jak se brzy ukázalo, jen žalostnými přívěsky buržoasní vlády.