Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Dopis redaktorovi listu „Réforme“
Pane redaktore!
V této chvíli se belgická vláda plně postavila po bok stoupenců politiky Svaté aliance. Její reakční zběsilost dopadá s neslýchanou surovostí na německé demokraty. Kdyby nás persekuce, namířené proti nám, nebyly tolik rozhořčily, od srdce bychom se museli smát směšnému obviňování ministra Rogiera, že prý několik Němců chce Belgičanům proti jejich vůli vnutit republiku; ale v případě, o kterém se chceme zmínit, převažuje odporná stránka celé věci nad její směšnou stránkou.
Předně bych Vám, pane, rád sdělil, že skoro všechny bruselské noviny redigují Francouzi, kteří většinou uprchli z Francie, aby unikli potupným trestům, jež jim hrozily v jejich vlasti. Tito Francouzi mají největší zájem na tom, aby v této chvíli hájili nezávislost Belgie, kterou roku 1833 zradili.[252] Král, ministři a jejich přívrženci využili těchto listů k tomu, aby podpořili mínění, že belgická revoluce v republikánském duchu by byla jen jakýmsi opičením po Francouzích a že veškerou demokratickou agitaci, kterou je teď v Belgii znát, rozpoutali pouze exaltovaní Němci.
Němci naprosto nepopírají, že se otevřeně spojili s belgickými demokraty, ale udělali to bez jakékoli exaltace. Avšak v očích královského prokurátora to bylo totéž, jako by štvali dělníky proti buržoasii, jako by vzbuzovali nedůvěru Belgičanů k německému králi, kterého Belgičané tolik milují, jako by otevřeli brány Belgie francouzské invasi.
Když jsem dostal 3. března v pět hodin odpoledne rozkaz opustit do čtyřiadvaceti hodin belgické království, chystal jsem se ještě téže noci na cestu, ale tu vnikl do mého bytu policejní komisař doprovázený deseti příslušníky městské gardy, prohledal celý dům a nakonec mě zatkl pod záminkou, že nemám papíry. Nemluvě o naprosto řádných dokladech, které mi dal pan Duchâtel, když mě vypovídal z Francie, měl jsem v ruce příkaz, že jsem vypovězen z Belgie, který mi byl doručen sotva před několika hodinami.
Nevyprávěl bych Vám, pane, o svém zatčení a o surovostech, které jsem zakusil, kdyby s tím nebyla spojena jedna okolnost, kterou je těžko pochopit, dokonce i kdyby se to stalo v Rakousku.
Hned po mém zatčení se má žena odebrala k panu Jottrandovi, předsedovi Demokratického sdružení v Belgii, s prosbou, aby zakročil. Když se vracela domů, zastihla u dveří domu městského strážníka, který jí s vybranou zdvořilostí sdělil, chce-li mluvit s panem Marxem, že má jít s ním. Má žena toto vybídnutí spěšně přijala. Zavedli ji do policejní kanceláře, kde jí policejní komisař nejprve řekl, že tam pan Marx není. Pak sejí hrubě zeptal, kdo je, co hledala u pana Jottranda a má-li u sebe doklady. Belgický demokrat pan Gigot, který šel s mou ženou na policii zároveň se strážníkem, protestoval proti nesmyslnýma zároveň urážlivým otázkám komisaře, ale strážníci mu nařídili, aby byl zticha, chytili ho a odvedli do vězení. Jakoby pro potulku byla moje žena odvedena do vězení na radnici a zavřena v temné místnosti s prodejnými ženštinami. V jedenáct hodin byla v doprovodu četnické eskorty za bílého dne odvedena k vyšetřujícímu soudci. Tam ji zavřeli do zvláštní kobky přes rozhořčené protesty ze všech stran. Zůstala tam, vydána chladu a hrubým posměškům četníků, přes dvě hodiny.
Konečně ji přivedli před soudce, který se velmi divil, že policie ve své horlivosti nezatkla i naše malé děti. Výslech byl čistě formální; celý zločin mé ženy spočívá v tom, že ačkoli pochází z pruské aristokracie, sdílí demokratické názory svého manžela.
Nepouštím se tu do všech podrobností této hanebné historie. Řeknu jen tolik, že když jsme byli propuštěni, vypršelo právě těch čtyřiadvacet hodin a že jsme museli odjet, aniž jsme měli možnost vzít si s sebou alespoň nejnutnější věci.
Karel Marx
místopředseda bruselského
Demokratického sdružení
Napsal K. Marx 2. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 133 z 3. listopadu 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)252 Míní se obojetný postoj francouzských orleanistických kruhů v belgické otázce počátkem třicátých let 19. století. Orleanisté podněcovali Belgičany k boji za odtržení od Holandska, ale přitom potají připravovali plány na připojení Belgie k Francii. Přitom se na londýnské konferenci pěti států (Anglie, Francie, Rusko, Rakousko a Prusko) na úkor Belgie paktovali se státy podporujícími zájmy Holandska. To vedlo k tomu, že Belgičané byli nuceni přijmout nevýhodné podmínky smlouvy s holandským králem (definitivně byla podepsána v květnu 1833) a postoupit mu část území.