Dělba práce v „Kölnische Zeitung“

Karel Marx

*Dělba práce v „Kölnische Zeitung“

Kolín 10. února. Při nejlepší vůli jsme minulý týden nemohli věnovat pozornost ani našim nejlepším přátelům, našim nejbližším sousedům. Nedostali jsme se k tomu pro jiné záležitosti — je známo, jaké.^{^[201]} Pospěšme si tedy nyní dohonit, co jsme zameškali, a obraťme svůj pohled nejdříve na publicisty ze sousedství.

O práci se v „Kölnische Zeitung“ dělí sbor, jakých je málo. Ponechme stranou odlehlejší části listu, třetí a čtvrtou stránku, kde ušlechtilý Wolffers pěje chvalozpěvy na Belgii a dělá co může, aby Jindřich V. znovu vstoupil na trůn svých předků a oktrojoval ústavu „podle belgického vzoru“; zastavme se jen u přední strany listu. Zde má náš přítel Schücking svou přízemní jizbičku, kde vystavuje pro milovníky nejnovější výtvory své doktrinářské fantasie a svého fantastického doktrinářství v próze i ve verších. Kdo by neznal ty zajímavé „politické rozmluvy“, v nichž se tento talentovaný autor lopotil, aby z vepřové kůže německého profesora vyloupl — jak sám říká — Mefistofela, a vytáhl jen Wagnera.^{^[202]} Nad přízemní jizbičkou, v prvním poschodí, otevřel pan Dumont své prostorné politické salóny a hostitele zde dělají velcí mužové Brüggernann a Schwanbeck (nezaměňovat s Weissbrodtem). Brüggemann pečuje o filosofickou část, o záchranu principu při všech katastrofách, o zachování právní půdy přes všechna zemětřesení, o elegický žánr, o labutí písně a rekviem. Schwanbeck odpovídá za deklamační část, za vznešenou lyriku, za morální rozhořčení, za dithyramby a bouři. Nadšením opojená fráze Schwanbeckova se vznáší až k nejvyšším vrcholům Olympu, a i když její krok není vždy pevný, přece jen neztrácí rytmus, a vskutku, na její vrub připadají téměř všechny nedobrovolné hexametry, jimiž „Kölnische Zeitung“ tak oplývá.

První, s kým se dnes setkáváme, je právě tento vzletný Schwanbeck. V článku de dato^{^[a]} Kolín 7. února nás poučuje o smutných následcích absolutismu i smutných následcích revoluce.

Veliký Schwanbeck vylévá všechen svůj hněv na pruský národ za to, že buď vůbec nevolil, nebo že volil špatně.

„Toto Národní shromáždění má dovršit výstavbu konstitučně monarchistického státu, a přece — kdo ještě pochybuje o tom, že jedni v něm budou tuto stavbu podkopávat proto, že už nejsou monarchisté, a druzí proto, že jsou dosud stoupenci absolutismu, ještě se však nestali konstitucionalisty, ti i oni právě proto, že nejsou pro konstituční monarchii? Od protilehlých pólů se pak rozburácejí vichry, překonaná minulost bude zápolit se vzdálenou, snad nedosažitelnou budoucností a — kdo ví, zda tím nebude ztracena přítomnost!“

Všimněte si, jak silácký chce být styl těchto klasických řádků. Každá věta je jadrný sevřený celek, každé slovo nese pečeť morálního rozhořčení. Představte si co nejživěji boj mezi „překonanou minulostí“ a „vzdálenou, snad nedosažitelnou budoucností“. Nezdá se vám, že vidíte, jak „překonaná minulost“ přece jen dostihuje „snad nedosažitelnou budoucnost“, jak si jako dvě fúrie vjíždějí do vlasů a jak právě pro nedosažitelnost jedné a překonanost druhé se stále víc a víc ztrácí přítomnost, zatímco z protilehlých pólů burácejí vichry!?

Nepodceňujte to. Neboť je-li nám dovoleno posuzovat tak velké muže, musíme říci: u Brüggemanna styl nemůže zvládnout myšlenku, u Schwanbecka naopak myšlenka nemůže zvládnout styl.

A vskutku, kdopak by v ctnostném rozhořčení neztratil vládu nad stylem, když vidí, že shromáždění, které nejen pruský král, ale i „Kölnische Zeitung“ pověřila posláním dovršit výstavbu konstitučně monarchického státu — že se toto shromáždění skládá z lidí, kteří stojí buď příliš nalevo, nebo příliš napravo, než aby mohli uskutečnit tento ušlechtilý cíl? Zejména když z „protilehlých pólů burácejí vichry“ a „Kölnische Zeitung“ „ztrácí přítomnost“!

Je dost zlé pro „Kölnische Zeitung“, že si lid volí poslance, kteří nechtějí to, co podle „Kölnische Zeitung“ „mají“ chtít. Ale ještě horší pro lid, že se posmívá Kassandřinu^{^[203]} hlasu pana Schwanbecka a místo aby volil vzorného konstitučně monarchistického muže z „velkého centra národa“, volí lidi, kteří buď už nejsou monarchisty, nebo ještě nejsou konstitucionalisty. Tu lʼas voulu, Georges Dandin !^{^[b]} hořce zvolá Schwanbeck, až v hrozném střetnutí mezi překonanou minulostí a snad nedosažitelnou budoucností zahyne přítomnost!

„Jinými slovy, dostavily se již příznaky reakce a příznaky nové či spíše permanentní revoluce.“

Po tomto pozoruhodném objevu Kassandra-Schwanbeck obrací svůj pohled na Rakousko. Schwanbeck neustále upírá svůj pohled na Rakousko. Rakousko je jeho druhá vlast; zde se dříve rozhořčoval nad tyranií vídeňské demagogie, zde se nyní stal maďarožroutem a zde se konečně u autora vznešených dithyrambů objevuje také něžnější cit, hryže ho trochu svědomí pro ty, kterým byla za stanného práva udělena milost popravy prachem a olovem. Proto ty něžné pohledy, které tento prorok plný předtuch vysílá k Rakousku v každém svém úvodníku.

„Co se vlastně změnilo?“ (totiž v Rakousku). „Neomezenou byrokracii vystřídala neomezená demokracie a pak neomezená vojenská moc a konec konců zůstalo všechno při starém!“

Smutný výsledek revolucí, žalostné následky toho, že národy nikdy nechtějí dbát hlasu zneuznaných Kassander! „A konec konců zůstalo všechno při starém!“ Tradiční Metternichova vláda se ovšem v mnohém odlišuje od nynější kontrarevoluční vojenské diktatury, a zejména bodrý rakouský lid z dob Metternichových byl zcela jiný než nynější revoluční lid plný rozhořčení. Kromě toho v dosavadních dějinách vedla kontrarevoluce vždy jen k mnohem dalekosáhlejší, krvavější revoluci. Ale co na tom? „Konec konců zůstalo přece všechno při starém“ a despotismus zůstává despotismem.

Šosáčtí tlučhubové, kteří podle slov Schwanbeckových tvoří „velké centrum německého národa“, tito dobráci, kteří při každém dočasném nezdaru revoluce volají: „Co bylo platné to rebelování, jsme teď právě tak daleko jako předtím“; tito hlubocí znalci dějin, kteří si vidí jen na špičku nosu, budou nadšeni, až uvidí, že veliký Schwanbeck plně sdílí jejich názor.

Po tomto nezbytném pohledu na Rakousko přechází Kassandra znovu k Prusku a chystá se nahlédnout do budoucna. Elementy reakce i elementy revoluce jsou patřičně zváženy. Jeden po druhém se důkladně zkoumají koruna a její služebníci, Wrangel, stav obležení (se zbožným přáním, aby byl zrušen) a Pruské spolky^{^[204]}. Dále se praví:

„Ale při tom všem si přece musíme přiznat, že počet našich reakcionářů nepadá příliš na váhu. Horší je, že velké centrum národa si tak zvyklo na absolutismus, že se ještě naprosto nevyzná v otázkách samosprávy, a to — z pouhé lenosti. Vy, kteří jste se v tak velkém počtu nedostavili k volbám... vy jste ti praví absolutisté!... Na celém světě není odpornějšího zjevu než národ, který je příliš líný pro svobodný politický život.“

„Velké centrum německého národa“, ty nejsi hodno svého Schwanbecka!

Toto „centrum národa“, které je „příliš líné pro svobodný politický život“, není, jak se dále ukáže, nikdo jiný než buržoasie. Bolestné přiznání, jehož trpkost je jen nepatrně zmírněna samolibým pocitem morálního rozhořčení nad touto hanebnou „netečností“ velkého centra národa!

„Ještě mnohem hůř to však vypadá se smutnými následky revoluce. Náš lid je bohatší, než jsme mohli tušit, na snivé a fantastické povahy, na obratné demagogy“ (naivní přiznání!) „a na nemyslící dav, který nemá ani za mák politického vzdělání. Teprve rok 1848 nám ukázal, jaké obrovské množství anarchických živlů bylo skryto v tomto pokojném, spravedlnost milujícím, rozjímavém lidu, jak se vzmáhala jakási nejasná touha po revolucích a jak pohodlný prostředek revoltování“ (nesporně mnohem „pohodlnější“, než psát hlubokomyslné úvodníkové dithyramby do „Kölnische Zeitung“!) „začal být pokládán za... universální lék.“

Zatímco „centrum“ je příliš líné, je periférie, „luza“, „nemyslící dav“ příliš energický. „Obratní demagogové“ ve spojení s „obrovským množstvím anarchických živlů“ musí ovšem vzbuzovat v duši pana Schwanbecka temné předtuchy, když buržoasie propadla „lenosti“ a „netečnosti“!

„Tak už to bývá: úder vyvolává protiúder.“

Po tomto dalším velkém myšlenkovém objevu, který musí ještě posloužit jako téma pro několik vzletných variací, přechází Kassandra k zakončení a činí tento závěr:

„Teprve tehdy se otevře přímá cesta k pravému svobodnému politickému životu, až se velké centrum národa, silné a vzdělané měšťanstvo, dost sjednotí a zmohutní, aby tyto odchylky napravo ani nalevo nepřipustilo. Před námi leží jeden severoněmecký list, v němž... je napsáno: ‚...buržoasie zvítězila již nyní nad oběma extrémy — levicí i pravicí, a jen jí náleží budoucnost!‘ Obáváme se, že tento jásot je ještě předčasný: je-li třeba důkazu, podávají jej volby v Prusku.“

Toť velký žalozpěv morálního rozhořčení moderní Kassandry nad zkažeností tohoto zlého světa, který nechce mašírovat podle představ „Kölnische Zeitung“. Takový je výsledek Schwanbeckova bádání v „překonané minulosti“, ve „vzdálené, snad nedosažitelné budoucnosti“ a ve sporné „přítomnosti“: skutečný, rozhodující boj není veden mezi feudalisticko-byrokratickou monarchií a buržoasií, ani mezi buržoasií a lidem, nýbrž mezi monarchií a lidem, mezi absolutisty a republikány; a buržoasie, konstitucionalisté opouštějí kolbiště.

Nebudeme se zde pouštět do dalších úvah o tom, zda buržoasie skutečně odešla z boje, zda to učinila z lenosti či ze slabosti, ani o tom, co dokazují volby v Prusku. Stačí doznání „Kölnische Zeitung“, že v dnešním boji buržoasie už nestojí v prvních řadách, že už v něm nejde o její zájmy, že boj se vede o absolutní monarchii nebo o republiku.

A nyní si prolistujte „Neue Rheinische Zeitung“ od listopadu minulého roku a řekněte, zda jsme v každém čísle a při každé příležitosti, za vídeňské kontrarevoluce, za berlínské kontrarevoluce, při oktrojování, zda jsme v dlouhém článku „Buržoasie a kontrarevoluce“ i v řadě jiných článků před prvotními volbami podrobně nevysvětlovali, jak právě slabost a zbabělost německé buržoasie umožnila kontrarevoluci a jak zase kontrarevoluce odstrčila buržoasii a učinila nevyhnutelným přímý boj mezi zbytky feudální společnosti a krajními špičkami moderní společnosti, mezi monarchií a republikou! Co jsme my před třemi měsíci vyložili jako historickou nutnost vyplývající z průběhu německé revoluce, o tom před „Kölnische Zeitung“ vyvstává nejasné a mlhavé tušení jako výsledek věšteckého čmuchání haruspiků v útrobách volební urny z 5. března. A toto nejasné a mlhavé tušení pokládá za takový objev, že je hned za tepla předkládá blahovolnému publiku ve formě celého nabubřelého a bombastického úvodníku pod značkou Δ. Naivní „Kolíňanka“!

Napsal K. Marx 10. února 1849
Otištěno v druhém vydání
„Neue Rheinische Zeitung“
čís. 219 z 11. února 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — datovaném. (Pozn. red.)

b Tys to chtěl, Jiří Dandine! (Moliére, „Georges Dandin“.) (Pozn. red.)

201 7. a 8. února 1849 se konaly soudní procesy proti redaktorům „Neue Rheinische Zeitung“ a proti Porýnskému krajskému výboru demokratů.

202 Míní se tu série „Politických rozmluv“ Levina Schückinga, uveřejněných v „Kölnische Zeitung“ čís. 29, 30, 34 a 35 z 3., 4., 9. a 10. února 1849. Jedna z osob vystupujících v těchto dialozích, Wagner, praví profesoru Urianovi: „Vy jste si vždycky trochu hrál na Meflstofela.“

203 Kassandra — starořecká věštkyně.

204 O „Pruských spolcích“ viz poznámku ^[167] zde.