Karel Marx
Lassalle
I Kolín 10. února. Včera[a] jsme slíbili, že se vrátíme k Lassallovi. Lassalle sedí nyní už 11 týdnů v düsseldorfkém vězení a teprve teď je skončeno vyšetřování jednoduchých, vůbec nepopíraných faktů; teprve teď rozhodne radní komora. Zdárně to dovedli tak daleko, že stačí, aby radní komora a obžalovací senát dodržely maximální zákonnou lhůtu, a mohou případ protáhnout do konce příštího zasedání düsseldorfské poroty a obšťastnit zatčeného dalšími třemi měsíci vyšetřovací vazby.
A jaké vyšetřovací vazby!
Je známo, že deputace různých demokratických spolků z Kolína předala nedávno generálnímu prokurátorovi Nicoloviovi adresu podepsanou několika tisíci občany, v níž se žádalo, 1) aby vyšetřování proti düsseldorfským politickým vězňům bylo urychleno, 2) aby se s nimi ve vyšetřovací vazbě slušně nakládalo. Pan Nicolovius slíbil, že k těmto spravedlivým požadavkům pokud možno přihlédne.
Nakolik však v düsseldorfké věznici dbají pana generálního prokurátora, zákonů a nejobyčejnějších požadavků slušnosti, můžeme vidět z tohoto příkladu:
Jeden vězeňský dozorce si 5. ledna dovolil vůči Lassallovi několik hrubostí a k dovršení všeho si šel stěžovat k řediteli, že prý se Lassalle k němu choval hrubě.
Za hodinu ředitel v doprovodu vyšetřujícího soudce vchází bez pozdravu do Lassallovy cely a domlouvá mu za to. Lassalle ho přeruší poznámkou, že mezi vzdělanými lidmi je zvykem pozdravit, vcházíme-li k někomu do místnosti, a že on má právo požadovat od ředitele tuto zdvořilost.
To vyvedlo pana ředitele z míry. Vztekle se na Lassalla oboří, tlačí ho k oknu, gestikuluje přitom oběma rukama a křičí, seč mu stačí síly:
„Poslouchejte, vy jste zde mým vězněm a ničím víc, jste povinen podřídit se vězeňskému řádu, a jestli se vám to nelíbí, dám vás zavřít do temnice a může se vám stát i něco horšího!“
Nato Lassalle rovněž vzkypěl a prohlásil, že ředitel není oprávněn trestat ho podle vězeňského řádu, protože je ve vyšetřovací vazbě; že křik není nic platný a nic nedokazuje; i když tento dům je vězení, zde je přece jeho místnost, a vstupuje-li ředitel (ukazuje na něho prstem) sem k němu, má ho pozdravit.
Teď ředitel docela ztratil rozvahu. Vrhl se na Lassalla, rozpřáhl se na něho a křičel:
„Neukazujte na mne prstem, nebo vám hned vlastnoručně jednu vrazím, že...“
Lassalle ihned požádal vyšetřujícího soudce za svědka tohoto neslýchaně hrubého nakládání a dal se pod jeho ochranu. Vyšetřující soudce se pokoušel ředitele uklidnit, ale podařilo se mu to teprve tehdy, až ředitel několikrát zopakoval své výhrůžky, že Lassalla zpolíčkuje.
Lassalle se po této povznášející scéně obrátil na státního návladního von Ammona a žádal ho, aby zavedl proti řediteli věznice panu Morretovi vyšetřování. Násilnosti ředitele znamenají totiž nejen hrubé nakládání a těžkou urážku, nýbrž také překročení úřední pravomoci.
Pan von Ammon odpověděl, že vyšetřování proti vězeňským úředníkům pro překročení úřední pravomoci nemůže být zavedeno bez předběžného svolení správních úřadů, a odkázal Lassalla na krajskou správu. Odvolal se při tom na jakési staré královské nařízení z roku 1844.
Článek 95 oktrojované takzvané ústavy praví:
„Není třeba předběžného svolení úřadů, aby civilní nebo vojenští úředníci byli soudně stíháni pro porušení práva, kterého se dopustili překročením své úřední pravomoci.“
Článek 108 téže listiny výslovně ruší všechny zákony, které jsou s ní v rozporu. Marně se však Lassalle při svém jednání se státním návladním dovolával článku 95; pan von Ammon trval na svém stanovisku, že to nepřísluší do jeho kompetence, a rozloučil se s ním touto příjemnou poznámkou: „Zřejmě zapomínáte, že jste ve vyšetřovací vazbě!“
Neměli jsme pravdu, když jsme říkali, že tzv. ústava byla naoktrojována jen proti nám, ne však proti pánům úředníkům?
Tedy vyhrožování políčky, temnicí a tělesnými tresty — nebot tím bylo myšleno to „horší“, co si pan Morret ponechal v zásobě — takové je to „slušné zacházení“ s politickými vězni, které bylo slíbeno deputaci!
Poznamenáváme mimochodem, že podle zákona mají být věznice vyšetřovací vazby naprosto odděleny od trestních věznic a že pro vyšetřovance má být zcela jiný řád než pro trestance. Ale v Düsseldorfu neexistuje zvláštní vězení pro vyšetřovací vazbu, a vyšetřovanci, nezákonně zavíraní do trestní věznice, se ještě k tomu mají podřizovat vězeňskému řádu pro trestance, mohou být uvrženi do temnice a častováni bitím! Aby dosáhl tohoto chvalitebného cíle v Lassallově případě, svolal pan Morret disciplinární komisi, která měla pana Lassalla obdařit všemi uvedenými příjemnostmi. A páni vyšetřující soudci a prokurátoři k tomu zřejmě klidně přihlížejí nebo se schovávají za otázku kompetence!
Lassalle se obrátil na generálního prokurátora. My pak celou věc uveřejňujeme, aby veřejné mínění podporovalo stížnost uvězněného.
Slyšeli jsme ostatně, že Lassalle byl konečně zproštěn samovazby a že je alespoň umístěn v jedné cele s Cantadorem.
II Kolín 3. března. Ještě jé v živé paměti ono pověstné soudní řízení: jedno nešťastné děvče bylo postaveno před porotu pro obvinění z vraždy dítěte. Porotci ji osvobodili. Nato byla předvolána před kárný soud za to, že utajila těhotenství. Za všeobecného smíchu obecenstva byl výrok radní komory o předání kárnému soudu zrušen.
Radní komora v Düsseldorfu jde ve šlépějích své slavné předchůdkyně.
Podle usnesení düsseldorfké radní komory z 22. února byli Lassalle, Cantador a Weyers pro pobuřující řeči postaveni před porotu. Proti tomu nic nenamítáme. Ale usnesením téže radní komory je Lassalle ještě navíc předán kárnému soudu, protože prý ve své řeči v Neussu[205] vyzýval k „násilnému odporu proti úředníkům“ (zločin podle článků 209, 217).
Konstatujme především fakta.
Mezi okolnostmi, jimiž se odůvodňuje, proč je Lassalle postaven před porotu, je rovněž tato řeč pronesená v Neussu. Radní komora uvádí, že Lassalle v této řeči „vybízel k ozbrojení proti panovnické moci“ (zločin podle článků 87, 91, 102).
Tedy pro jednu a touž řeč je Lassalle postaven jednak před porotu, jednak před kárný soud. Osvobodí-li ho porota, odsoudí ho kárný soud. A jestliže ho kárný soud neodsoudí, stejně zůstane v zajišťovací vazbě tak dlouho, dokud ho kárný soud nezprostí žaloby. Ať již bude výrok poroty jakýkoli — Lassalle se nedostane na svobodu a pruský stát bude zachráněn.
Opakujeme, že pro jednu a touž řeč je Lassalle düsseldorfskou radní komorou postaven jednak před porotu, jednak před kárný soud. Je to týž čin.
Ale nejde jen o to.
Jestliže v nějaké řeči „vyzývám k ozbrojení proti panovnické moci“, nerozumí se samo sebou, že vyzývám k „násilnému odporu proti úředníkům“? Vždyť jsoucno panovnické moci, to jsou právě její úředníci, armáda, administrativa a soudci. Bez tohoto svého těla je panovnická moc pouhý stín, přelud, název. Svrhnout vládu není možné bez násilného odporu proti jejím úředníkům. Vyzývám-li v nějaké řeči k revoluci, je zbytečné, abych dodával: „postavte se násilím na odpor úředníkům“. Podle düsseldorfké radní komory by tedy bez výjimky každý, kdo byl na základě článků 87 a 102 pro podněcování ke svržení vlády postaven před porotu, mohl být poté na základě článků 209 a 217 předán kárnému soudu.
A není snad kdesi v Code dʼinstruction criminelle[206] článek, který praví:
„Toute personne acquittée légalement ne pourra plus être réprise ni accusée à raison du même délit“?
Přeloženo to znamená:
„Žádná zákonně osvobozená osoba nemůže být pro týž přečin znovu zadržena ani žalována.“
Na věci však nic nemění to, budu-li výrokem poroty osvobozen a potom mě za týž přečin předvolají před kárný soud, nebo bude-li rozsudek poroty již předem zrušen tím, že mě už předem pro týž přečin postaví 1) před porotu i 2) před kárný soud.
Tážeme se düsseldorfské radní komory, zda vlastenecká horlivost neotupila její právnický ostrovtip? Tážeme se vyšetřujícího soudce Ebermeiera, nechová-li vůči Lassallovi ani trochu osobní zášti? Tážeme se konečně jednoho úředníka düsseldorfské prokuratury, zda se nevyslovil: „Na osvobození Cantadora a Weyerse nám příliš nezáleží, Lassalla si však rozhodně musíme ponechat.“
Pochybujeme, že by i Lassalle stál o to, aby byl natrvalo zařazen do seznamu „státních příslušníků“ par excellence[b].
Tento ještě neukončený případ je pro nás důležitý nejen proto, že jde o svobodu a práva našeho spoluobčana, jednoho z našich přátel ve straně. Je důležitý především proto, že jde o to, zda výhradní kompetence, která připadá porotě pokud jde o politické zločiny, má sdílet úděl všech tzv. březnových vymožeností nebo ne, zda bude ponecháno libovůli placených pánů v talárech, aby snižovali úlohu neplacené poroty na pouhou fikci — aby týž čin, pro případ, že jej porota neuzná za politický zločin nebo přečin, postupovali zároveň jako obyčejný přečin kárnému soudu? Proč byly vůbec tyto zločiny a přečiny vyňaty z kompetence obyčejných soudů a předány porotám? Zřejmě se předpokládalo, že tito pánové přes svou čest a jemnocit placených soudců obhajují v politických procesech všechno jiné, jen ne zájmy obžalovaného.
K tomuto tématu se ještě vrátíme.[c]
Napsal K. Marx 10. února a 3. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 219 a 237 z 11. února a 4. března 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Proces ve věci odepření daní zde. (Pozn. red.)
b — povýtce. (Pozn. red.)
c Viz Lassalle zde. (Pozn. red.)
205 Na shromážděni lidu v Neussu (u Düsseldorfu) 22. listopadu 1848 pronesl Lassalle řeč, v níž vyzýval, aby se v případě nutnosti poskytla pruskému Národnímu shromáždění ozbrojená pomoc. Téhož dne byl zatčen.
206 Code dʼinstruclion criminelle — francouzský trestní řád, který platil v Porýnské provincii. Marx z něho cituje dále článek 360.