Válka v Itálii a v Uhrách

Bedřich Engels

Válka v Itálii a v Uhrách

Kolín 27. března. Válka v Itálii začala.^{^[286]} Touto válkou si habsburská monarchie na sebe uvalila břemeno, pod nímž pravděpodobně klesne.

Dokud Uhry ještě nevedly otevřenou válku s celou monarchií, dokud byly jen občas ve válečném stavu s jižními Slovany, bylo pro Rakousko celkem hračkou vypořádávat se s Italy jen napolo zrevolucionovanými, roztříštěnými a ochromenými zradou tří vládců. A kolik námahy to přesto stálo! Teprve když papež a toskánský velkovévoda odvolali svá vojska — přímo nebo nepřímo — z Benátska, teprve když Karel Albert a jeho zčásti neschopní, zčásti zaprodaní vojevůdci spáchali přímou zradu na italské věci, teprve když se licoměrnou politikou a zdánlivými ústupky podařilo přimět jednak Maďary, jednak jižní Slovany, aby vyslali vojsko do Itálie, teprve pak mohl Radecký vybojovat svá vítězství na řece Mincio. Je známo, že desorganisovaná rakouská armáda se stala znovu bojeschopnou, teprve když byly do Itálie hromadně posílány jihoslovanské hraniční pluky^{^[a]}.

Dále — dokud trvalo příměří s Piemontem, dokud Rakousko mohlo svou italskou armádu jen udržovat v dosavadním stavu a nemuselo ji nijak mimořádně posilovat, do té doby mohlo hlavní masu svých 600 000 vojáků posílat proti Uhrám, mohlo Maďary zatlačovat z jedné posice do druhé a nakonec s pomocí denně docházejících posil maďarské síly i rozdrtit. Takovéto přesile by byl musel dříve či později podlehnout Kossuth i Napoleon.

Válka v Itálii však značně mění situaci. Od chvíle, kdy bylo jisté, že příměří bude vypovězeno, muselo Rakousko posílat do Itálie dvojnásobný počet vojska, muselo své právě odvedené nováčky rozdělovat mezi Windischgrätze a Radeckého. Je nabíledni, že takto nedostává ani jeden z nich dost.

Ale zatímco Maďarům a Italům jde jen o to, aby získali čas — čas, aby si mohli opatřit a vyrobit zbraně, čas, aby mohli z domobrany a národních gard vycvičit bojeschopné vojáky, čas nutný k zrevolucionování země — Rakousko oproti svým protivníkům den ze dne slábne.

Zatímco válečné události vrhají Řím, Toskánsko a dokonce Piemont stále hlouběji do revoluce, denně je nutí ke stále větší revoluční energii, zatímco se tato území mohou spoléhat na rychle se blížící krizi ve Francii — získává v Rakousku den ze dne víc půdy třetí rozkladný živel, slovanská oposice, která se den ze dne lépe organisuje. Oktrojovaná ústava, kterou dostali Slované za to, že zachránili Rakousko, je vrhla zpět do postavení z doby před březnem a nesčetné urážky, způsobované Slovanům byrokratickými a vojenskými přehmaty, jsou fakta, na kterých se nedá nic změnit.

Je pochopitelné, že za těchto okolností „Kölnische Zeitung“ spěchá, aby mohla co nejdříve oznámit, že císařští už skoncovali s nepříjemnou válkou v Uhrách. Včera podle ní překročili třemi proudy Tisu — tato zpráva je tak věrohodná, že dosud nebyla potvrzena ani jediným bulletinem. Z druhé strany se naproti tomu oznamuje, že právě naopak maďarská armáda postupuje rychlým pochodem na Pešť a zřejmě má v úmyslu osvobodit obležené Komárno. Komárno se statečně drží, třebaže je prudce ostřelováno. Za tohoto ostřelování obhájci Komárna ani jednou nevystřelili; když se však Rakušané pokusili o útok, byli smrtonosnou kartáčovou palbou s velikými ztrátami odraženi. Polský hulánský pluk vévody Koburského prý přešel k Maďarům ve chvíli, kdy Dembiňski klidně očekával jeho útok a přikázal, aby hudba hrála „Ještě Polsko nezhynulo“.^{^[287]}

To je prozatím všechno, co můžeme dnes oznámit z bojiště v Uhrách. Zprávy z Vídně za 23. březen ještě nedošly.

Obraťme se nyní k italskému bojišti. Zde zaujala piemontská armáda postavení v dlouhém oblouku podél Ticina a Pádu. Její první linie se táhne od Arony přes Novaru, Vigevano, Vogheru až ke Castel San Giovanni u Piacenzy. Její zálohy stojí o několik mil dál u řeky Sesie a Bormidy, u Vercelli, Trina a Alessandrie. Na krajním pravém křídle u Sarzany na toskánsko-modenské hranici stojí vyčleněný sbor pod velením La Marmory, připraven vpadnout horskými průsmyky u Langhirana do Parmy a Modeny a spojit se nalevo s pravým křídlem hlavní armády, napravo s toskánskou a římskou armádou, přepravit se, bude-li to možné, přes Pád a Adiži a operovat v Benátsku.

Na protější straně, na levém břehu Ticina a Pádu, stojí Radecký. Jeho armáda je, jak známo, rozdělena do dvou sborů, z nichž jeden obsadil Lombardii, druhý Benátsko. Zatímco z Benátska nejsou hlášeny žádné přesuny vojsk, slyšíme ze všech stran, že Radecký soustředil celé své vojsko v Lombardii na Ticinu. Stáhl všechno své vojsko z Parmy a v Modeně ponechal jen pár set mužů v pevnosti. Ve Varese, v Como, ve Valle dʼIntelvi a ve Valtellině nezůstalo žádné vojsko, zmizely dokonce i pohraniční celní stráže.

Všechna vojska, jimiž může Radecký disponovat, 50 000 mužů, jsou rozložena podél Ticina od Magenty až k Pavii a od Pavie až k Piacenze podél Pádu.

Radecký sám prý měl šíleně odvážný plán překročit s touto armádou ihned Ticino, překvapit Italy a využívaje jejich ohromení táhnout přímo na Turín. Vzpomínáme si, že i vloni míval Radecký často takovéto napoleonské choutky a že se mu už tehdy nevyplatily. Tentokrát se však proti němu postavila celá válečná rada a bylo rozhodnuto, že se vojsko má dát bez rozhodné bitvy na ústup směrem k Addě, Ogliu, a bude-li to nutné, dokonce směrem ke Chiese, kam by za ním přitáhly posily z Benátska a Ilýrie.

Bude záležet na pohyblivosti Piemonťanů a na bojovém elánu Lombarďanů, zda se Rakušanům podaří provést tento ústup beze ztrát a zadržet Piemonťany na delší dobu. Jižní svahy Alp, Comesco, Brianza, Bergamské Alpy, Vetlin (Valtellina) a kraj kolem Brescie, místa, která Rakušané už většinou vyklidili, se výborně hodí k vedení národní partyzánské války. Rakušané, soustředění v rovině, musí ponechat hory neobsazené. Zde mohou Piemonťané, proniknou-li s lehkými oddíly rychle kupředu, organisovat na pravém křídle Rakušanů v krátké době guerilly, které by ohrožovaly Rakušany z boku, v případě porážky jednotlivého sboru by ohrozily i ústup císařských, mohly by je odříznout od zásobování a zanést povstání až do tridentských Alp. Tady by byl na svém místě Garibaldi. Ale toho jistě ani nenapadne, aby se dal znovu do služeb zrádci Karlu Albertovi.^{^[288]}

Toskánsko-římská armáda, podporovaná La Marmorou, bude muset obsadit linii na Pádu od Piacenzy až po Ferraru, přepravit se co nejrychleji přes Pád a potom přes Adiži, odříznout Radeckého od rakouského sboru v Benátkách a operovat na jeho levém křídle, popřípadě v jeho týlu. Ale stěží dorazí dost rychle, aby mohla ovlivnit první válečné operace.

Nejvíc však bude záležet na postoji Piemonťanů. Jejich armáda je dobrá a bojovná; bude-li však znovu zrazena jako loňského roku, nemine ji porážka. Lombarďané volají po zbraních, aby mohli bojovat proti svým utlačovatelům; jestliže však váhavá buržoasní vláda opět jako vloni ochromí povstání mas, bude Radecký moci znovu vtáhnout do Milána.

Proti zradě a zbabělosti vlády je jen jeden prostředek: revoluce. A možná že bude třeba právě nové věrolomnosti Karla Alberta, nové proradnosti lombardské šlechty a buržoasie, aby italská revoluce a zároveň italská válka za nezávislost byly dovedeny do konce. Pak ale běda zrádcům!

Napsal B. Engels 27. března 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 257 z 28. března 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V orig. „Granzregimente“ — jde o tzv. pluky Vojenské hranice, které byly organisovány jako národní ozbrojené útvary z místního obyvatelstva v oblastech podél rakousko-tureckých hranic. (Pozn. čes. red.)

286 12. března 1849 zrušil sardinský král příměří, které uzavřel 9. srpna 1848 s Rakouskem, a 20. března byly obnoveny válečné akce. Avšak už 23. března byla piemontská armáda poražena. Karel Albert se zřekl trůnu. Nový král, Viktor Emanuel II., uzavřel 26. března příměří s Rakušany a 6. srpna 1849 byl uzavřen mír.

287 Slova z polské národní hymny.

288 V době revoluce v severní Itálii v létě 1848 nabídl Garibaldi Karlu Albertovi pomoc. Avšak dobrovolnický oddíl Garibaldiho, který byl velením piemontské armády ponechán napospas osudu, musel v podstatě sám bojovat s Rakušany, byl poražen a přinucen ustoupit do Švýcarska.