Volební korupce

Karel Marx

Volební korupce

Londýn, v pátek 20. srpna 1852

Ještě než se předešlá poslanecká sněmovna rozešla, rozhodla se nakupit svým nástupcům na jejich cestě do parlamentu co nejvíc překážek. Odhlasovala drakonický zákon proti úplatkům, korupci, zastrašování a vůbec proti všem podvodným volebním machinacím.

Byl sestaven dlouhý seznam otázek, že si nelze představit podrobnější a dotěrnější, jež se mohou na základě tohoto zákona klást jak osobám, které podepsaly protestní petici, tak i zvoleným členům parlamentu. Poslance lze pod přísahou vyslýchat o tom, kdo byli jejich agenti a jaké styky s nimi udržovali, Je možno se jich vyptávat a vymáhat, aby řekli nejen to, co vědí, nýbrž i to, co „se domnívají, dohadují a tuší“ o tom, jak bylo naloženo s penězi na podporu jejich zvolení, jež vydali oni sami nebo jiné osoby, ať už z jejich pověření nebo ne. Zkrátka žádný člen parlamentu neprojde tímto podivným křížovým výslechem bez rizika křivého svědectví, má-li sebemenší tušení, že někdo kvůli němu překročil nebo snad překročil zákon.

I když předpokládáme, že noví zákonodárci si budou počínat pokud jde o tento zákon stejně svobodně jako kněží, kteří klidně podepisují všech devětatřicet článků^{^[257]}, přestože věří jen v některé — i pak zůstává v zákoně dost bodů, aby se nový parlament stal tím nejbezúhonnějším shromážděním, v jakém se kdy rokovalo a hlasovalo o zákonech pro tři království. Ale stačí srovnat s tímto zákonem všeobecné volby, které následovaly hned po něm, a nemůžeme toryům upřít tu slávu, že za jejich vlády byla teoreticky proklamována největší bezúhonnost při volbách a prakticky bujela největší volební korupce.

„Nové volby pokračují a jsme při nich svědky podplácení, korupce, násilí, opíjení a vražd, jaké nemají obdoby od dob, kdy ještě neomezeně vládli toryové. Dostáváme zprávy o tom, jak vojáci s nabitými puškami a s nasazenými bodáky chytají liberální voliče a násilím je nutí, aby pod dohledem landlordů hlasovali proti svému svědomí; a tito vojáci chladnokrevně střílejí do lidu, který se odvážil projevit sympatie chyceným voličům, a masakrují bezbranné.“ (Narážka na události v Six-Mile-Bridge v hrabství Clare a v Limericku.) „Lze namítnout: To bylo v Irsku! Ano, ale v Anglii zase použili toryové policie a dali strhat tribuny svých odpůrců; posílali do ulic organizované bandy řemeslných rváčů, kteří číhali v noci na liberální voliče, přepadali je a zastrašovali; zřizovali pijácké brlohy, plnými hrstmi rozhazovali zlato na úplatky, jako například v Derby, a ve všech místech, kde probíhal volební boj, systematicky zastrašovali voliče.“

Potud „Peopleʼs Paper“^{^[258]} Ernesta Jonese. A teď po tomto chartistickém týdeníku si poslechněte týdeník opačné strany, nejstřízlivější, nejrozumnější a nejumírněnější orgán průmyslové buržoazie, londýnský „Economist“:

„Můžeme s klidným svědomím říci, že při těchto všeobecných volbách bylo víc korupce, zastrašování, podlézání, fanatismu a různých výstřelků než kdykoli předtím při podobných příležitostech. Přicházejí zprávy, že v těchto volbách docházelo k podplácení v mnohem širším měřítku než v minulých letech... O tom, jak rozsáhlé bylo toto zastrašování a nedovolené ovlivňování za posledních voleb, si nelze učinit představu ani při nejbujnější fantazii... A když to všechno shrneme: odporné opíjení lidí, hnusné čachrování, korupce ve velkém, barbarskč zastrašování voličů, hanobení a špinění poctivých kandidátů, existenční ničení čestných voličů, podplácení a kompromitování méně pevných charakterů, lži, úskoky, pomluvy, používané veřejně, nepokrytě a bez ostychu, znesvěcování posvátných slov, špinění vážených jmen — stojíme ohromeni nad spoustou obětí, nad zničenými těly a ztracenými dušemi, na jejichž mohyle zasedá nový parlament.“

Používalo se obvyklých prostředků korupce a zastrašování. Předně přímý nátlak vlády. Tak u jednoho volebního agenta v Derby, který byl zatčen pro podplácení přímo při činu, byl nalezen dopis od majora Beresforda, ministra války, v němž mu major Beresford sděluje, že mu prostřednictvím jakési obchodní firmy otevírá úvěr pro volební účely. List „Poole Herald“ otiskuje oběžník admirality podepsaný vrchním velitelem jedné námořní základny, ve kterém se záložní důstojníci vyzývají, aby volili vládní kandidáty. — Použilo se také přímo ozbrojených sil, a to v Corku, Belfastu a Limericku (tam bylo zabito osm osob). — Landlordi vyhrožovali pachtýřům, že jim seberou půdu, nebudou-li hlasovat s nimi; správci statků lorda Derbyho byli v tomto směru svým kolegům příkladem. — Obchodníkům se vyhrožovalo bojkotem, dělníkům propuštěním z práce, agenti je opíjeli atd. atd. Tyto světské prostředky korupce doplnili toryové ještě prostředky duchovními. Byla vydána královská proklamace proti katolickým procesím, aby se rozdmýchal náboženský fanatismus a nenávist; všude se volalo: Pryč s papeženci! Jedním z důsledků této proklamace byly bouře ve Stockportu^{^[259]}. Irští kněží odpověděli samozřejmě stejnými zbraněmi.

Sotva skončily volby, dostal jeden z královských radů z pětadvaceti míst žádosti, aby volby do parlamentu byly prohlášeny za neplatné pro úplatky a zastrašování. Takovéto stížnosti proti zvoleným členům parlamentu byly i s příslušnými prostředky na útraty řízení poslány z Derby, Cockermouthu, Barnstaplu, Harwiche, Canterbury, Yarmouthu, Wakefieldu, Bostonu, Huddersfieldu, Windsoru a mnoha jiných míst. I když to dobře dopadne, bude jistě na základě těchto peticí zbaveno mandátu osm až deset stoupenců Derbyho.

Toto podplácení, korupce a zastrašování ovšem bujelo hlavně v zemědělských obvodech a ve volebních obvodech pairů; při hlasování o volební reformě roku 1831 vynaložili whigové všechen svůj důvtip, aby si udrželi co nejvíc těchto volebních obvodů. Voličstvo velkých měst a hustě zalidněných průmyslových krajů vzhledem k zvláštním podmínkám, v nichž žije, není vhodnou půdou pro podobné machinace.

Dny všeobecných voleb jsou v Británii odedávna bakchanáliemi nevázaného pijáctví, tradičními termíny burzovní spekulace, kdy se prodává politické přesvědčení, a obdobím bohatých žní pro krčmáře. „Tyto znovu a znovu se opakující saturnálie zanechávají pokaždé trvalé stopy svého neblahého působení,“ napsaly jedny anglicke noviny^{^[a]} To je uplne prirozené. Jsou to skutečne saturnálie v tom smyslu, jak se slavívaly ve starém Římě. Za nich se sluha stával pánem a pán sluhou. A jestliže se sluha stane na jeden den pánem, vládnou v tento den ničím nezkrocené nízké pudy. Pány byli předáci vládnoucích tříd nebo jejich jednotlivých frakcí, roli sluhů zastávala masa těchto tříd, občané s privilegiem volebního práva obklopení masami nevoličů, tisíci těch, kteří nemají jiné poslání než dělat stafáž a jejichž podpora — ať už souhlasné volání nebo zvednutí ruky — byla vždy vítána, byť jen pro divadelní efekt. Sledujeme-li historii anglických voleb za posledních sto i více let, nedivíme se tomu, že britské parlamenty byly tak špatné, ale naopak tomu, že byly aspoň takové, jaké byly, že vůbec odrážely, i když zkresleně, skutečný vývoj britské společnosti. Stejně tak jsou jistě překvapeni odpůrci zastupitelského systému, shledají-ti, že zákonodárné sbory, ve kterých rozhoduje abstraktní většina, náhodný číselný poměr, se přece jen usnášejí a rozhodují podle toho, jak to vyžaduje situace — alespoň v období své plné životaschopnosti. Sebeumnějšími logickými dedukcemi nelze z pouhého číselného poměru vyvodit, že by výsledek hlasování musel vždy odpovídat skutečnému stavu věcí; avšak z daného stavu věcí vždy jakoby samo sebou nutně vyplyne určitý poměr poslanců. Co jiného bylo tradiční kupování voličů v britských volbách než určitá forma, právě tak hrubá jako názorná, v níž se projevoval poměr sil zápolících stran? Prostředky ovlivňování a ovládání, jichž obě strany používaly při jiných příležitostech obvykým způsobem, tu působily několik dní neobvyklým, víceméně burleskním způsobem. Avšak přitom se dál předpokládalo, že kandidáti soupeřících stran zastupují zájmy všech voličů a že občané s volebním privilegiem zase představují zájmy nevolících mas či spíše, že tyto masy zatím nemají samostatné vlastní zájmy. Delfské kněžky se musely omámit výpary, aby mohly věštit. Britský lid se musel omámit kořalkou a pivem, aby mohl zvolit ty, kteří mu budou věštit, své zákonodárce. Kde takové věštce hledat, to se rozumělo samo sebou.

Vzájemné postavení tříd a stran se radikálně změnilo od chvíle, kdy jako oficiální strana vedle whigů a toryů vystoupila průmyslová a obchodní střední třída, tj. buržoazie, a hlavně po přijetí zákona o reformě v roce 1831. Těmto buržoům nešly ani trochu pod nos nákladné volební machinace, faux frais^{^[b]} všeobecných voleb. Měli za to, že je to přijde levněji, budou-li konkurovat s pozemkovou aristokracií všeobecnými morálními prostředky než osobními peněžními prostředky. Na druhé straně si byli vědomi toho, že jsou představiteli zájmů společných pro převážnou většinu moderní společnosti. Proto mohli vznést požadavek, aby se voliči řídili společnými národními zájmy, a ne osobními a místními motivy, a trvali na tomto požadavku tím víc, Čím víc se uvedený způsob ovlivňování voličů — už složením voličstva — měnil převážně ve zbraň pozemkové aristokracie a pro buržoazii byl nepoužitelný. A tak buržoazie prosazovala zásadu poctivých voleb a požadovala, aby byly v tomto smyslu přijaty zákony, které by čelily místnímu vlivu pozemkové aristokracie; a vskutku také od roku 1831 nabyly úplatky civilizovanější a zastřenější podoby a všeobecné volby probíhaly v klidnějším ovzduší než předtím. Nyní konečně přestaly být lidové masy pouhým sborem, který s větším či menším zaujetím sledoval boj oficiálních hrdinů metajících mezi sebou los, rámusil na bakchantských pitkách při zrodu parlamentních božstev jako krétští kuréti při zrození Jupiterově^{^[260]} a dostával za svůj příspěvek k této slávě patřičnou odměnu a pohoštění. Chartisté obstoupili v hrozivých zástupech celé prostranství, kde se měl odehrávat oficiální volební boj, a jejich zkoumavému a nedůvěřivému zraku tam neušel jediný pohyb. Takové volby, jako byly volby roku 1852, pak ovšem nutně vyvolaly všeobecné rozhořčení. Dokonce i konzervativní list „Times“ musel poprvé utrousit několik slov ve prospěch všeobecného volebního práva; široké masy britského proletariátu pak po něm volaly svorně jako jeden muž. Nepřátelé parlamentní reformy dali totiž stoupencům reformy do rukou ty nejpádnější argumenty: takhle vypadají volby v třídní společnosti, takováhle poslanecká sněmovna vychází z takovéhoto volebního systému!

Abychom pochopili charakter tohoto podplácení, této korupce a zastrašování v posledních volbách, musíme věnovat pozornost jedné okolnosti, která působila ve stejném směru.

Podíváme-li se nazpět na všeobecné volby od roku 1831, můžeme pozorovat, že čím víc se zesiloval tlak většiny obyvatelstva bez volebního práva na privilegovaný okruh voličů a čím důrazněji žádala buržoazie, aby byl okruh voličů rozšířen, a dělnická třída, aby podobné privilegování bylo odstraněno vůbec, tím víc se zmenšoval počet voličů, kteří skutečně hlasovali, a okruh voličů se tak stále víc zužoval. To se nikdy neprojevilo tak jasně jako při posledních volbách.

Vezměme například Londýn. V City je 26 728 voličů; z toho hlasovalo jen 10 000. V obvodu Tower-Hamlets je zaregistrováno 23 534 voličů; hlasovalo jich jen 12 000. Ve Finsburgu z 20 025 nehlasovala ani polovina. V Liverpoolu, kde se rozpoutal velmi úporný volební boj, přišlo k urnám ze 17 433 zapsaných voličů jen 13 000.

Tyto příklady postačí. O čem svědčí? O apatii u lidí, kteří mají volební privilegium. A co dokazuje tato apatie? Že se toto privilegium přežilo, že jeho nositelé ztratili veškerý zájem o svou politickou existenci. To naprosto není apatie k politice vůbec, ale k tomu druhu politiky, který ve většině případů nevede k ničemu jinému, než že voliči pomohou toryům vystrnadit whigy nebo whigům porazit torye. Voliči instinktivně cítí, že se už o ničem nerozhoduje ani v parlamentu, ani při volbách do parlamentu. Kdo odstranil obilní zákony? Rozhodně ne voliči, kteří zvolili ochranářský parlament; tím méně ochranářský parlament sám, nýbrž jedině tlak zvenku. V tento tlak zvenku, v ovlivňování parlamentu jinými způsoby než hlasováním věří dnes i značná část samých voličů. Pokládají dosavadní zákonný způsob hlasování za zastaralou formalitu, a tak ve chvíli, kdy by se parlament vzepřel nátlaku zvenčí a začal národu diktovat zákony v duchu onoho úzkého okruhu voličů, přidali by se k všeobecnému útoku na celý tento přežilý systém.

Podplácení a zastrašování, kterého použili toryové, bylo tedy jen násilným pokusem oživit odumírající volební tělesa, která už nejsou schopna něčeho dosáhnout a která už nemohou přinést žádné rozhodující volební výsledky ani vytvořit vskutku národní sněmovnu. A výsledek? Starý parlament byl rozpuštěn, protože se ke konci své existence rozložil na frakce, které se navzájem odsoudily k úplné stagnaci. Nový parlament začíná tam, kde starý skončil. Je už ochromen, sotva se zrodil.

Napsal K. Marx kolem 16. srpna 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3552 z 4. září 1852,
a v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 24 z 16. října 1852
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu v „New-York Daily Tribune“,
porovnaného s textem v „The Peopleʼs Paper“
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — „Economist“. (Pozn. red.)

b — neproduktivní náklady. (Pozn. red.)

257 Devětatřicet článků — krédo anglikánské církve, které anglický parlament schválil roku 1571.

258 Viz poznámku [244].

259 Míní se pogrom na Iry 29. a 30. června 1852 ve Stockportu (hrabství Cheshire v Anglii), klerý provedl zfanatizovaný dav anglických protestantů, zatímco místní úřady a policie jen nečinně přihlížely. Domy irských katolíků, kteří tvořili asi třetinu obyvatelstva tohoto města, byly vypleněny, několik Irů bylo zabito a několik desítek raněno; policie přitom zajistila přes sto Irů, kteří se ničím neprovinili, pod záminkou, že se zúčastnili nepokojů. Události ve Stockportu znovu vystupňovaly anglo-irskou nacionální nevraživost.

260 Podle řecké mytologie opatrovali kuréti na ostrově Krétě malého Dia (nejvyšší z řeckých bohů, v starořímské mytologii se týž bůh nazývá Jupiter). Diova matka bohyně Rhea ho zde ukryla před jeho otcem, titánem Kronem, který požíral své děti ze strachu, že ho potomstvo připraví o moc. Kuréti tloukli meči do štítů, aby přehlušili křik novorozeného Dia.