Výsledky voleb

Karel Marx

Výsledky voleb

Londýn, v pátek 27. srpna 1852

Chtěl bych si všimnout výsledků nedávných všeobecných voleb.

Shrneme-li whigy, freetradery a peelovce pod společný název „opozice“ a postavíme-li je všechny dohromady proti toryům, vidíme, že statistická data o novém parlamentě jasně vyjadřují ten veliký protiklad, o kterém jsem se už zmínil v jedom z předešlých článků^{^[a]} — protiklad mezi městem a venkovem.

V Anglii bylo zvoleno v městských obvodech 104 vládních a 215 opozičních kandidátů, kdežto v hrabstvích 109 vládních a jen 32 opozičních kandidátů. Z hrabství, bašty toryů, je třeba vyjmout nejbohatší a nejvlivnější: West Riding v Yorkshiru, jižní Lancashire, Middlesex, východní Surrey a další, kde jsou — nepočítáme-li města vysílající poslance do parlamentu — čtyři z deseti miliónů obyvatel žijících v hrabstvích.

Ve Walesu byly výsledky voleb ve městech přesně opačné než na venkově: městské obvody tu zvolily 10 opozičních kandidátů a 3 vládní, hrabství 11 vládních a 3 opoziční.

Ve Skotsku se protiklad projevuje nejjasněji. V městských obvodech bylo zvoleno 25 opozičních kandidátů a ani jediný vládní kandidát. Hrabství vyslala 14 vládních a 13 opozičních poslanců.

V Irsku je poměr jiný než ve Velké Británii. V Irsku je národní strana nejsilnější na venkově, kde obyvatelstvo bezprostředněji podléhá vlivu katolického duchovenstva, kdežto ve městech na severu převládají anglické a protestantské živly. Zde je tedy skutečným těžištěm opozice venkov, ačkoli při dnešním volebním systému se to nemůže projevit tak výrazně. V Irsku vyslaly městské obvody 14 vládních a 25 opozičních poslanců a hrabství 24 vládních a 35 opozičních.

Ptáte-li se, která strana ve volbách vyhrála, musím odpovědět, že všechny strany dohromady zvítězily nad toryi, ježto toryové přes všechno podplácení, zastrašování a vládní nátlak dostali zřejmě menšinu hlasů. Podle nejpřesnějších zpráv to vypadá takto: vládních poslanců zvoleno 290, liberálů čili představitelů opozice dohromady 337; kolísavých 27. I kdybychom oněch 27 nejistých připočítali k silám vlády, zbývá většina 20 poslanců pro liberály. Toryové však počítali s většinou přinejmenším 336 hlasů. Ale i kdybychom nechali stranou otázku početní menšiny, toryové ve volebním boji podlehli, protože jejich vůdčí představitelé byli nuceni vzdát se svých vlastních ochranářských zásad. Z 290 stoupenců Derbyho se 20 vyslovilo proti jakýmkoli ochranným clům a mnoho dalších — mezi nimi i Disraeli — se vyslovilo proti obilním zákonům.

Lord Derby ujišťoval ve svých parlamentních prohlášeních, že změní hospodářskou politiku země jen v tom případě, bude-li mít za sebou velkou většinu — že by jeho strana mohla být v menšině, s tím vůbec nepočítal. Ale i když výsledky voleb naprosto neodpovídají optimistickým nadějím toryů, jsou pro ně přece jen daleko příznivější, než čekala opozice.

Žádná strana nebyla poražena tak těžce jako whigové, a to právě tam, kde se soustřeďuje všechna síla této strany: mám na mysli její bývalé ministry. Převážná většina whigů splývá na jedné straně s freetradery, na druhé straně s peelovci. Skutečný životní princip anglického whigismu je tedy ztělesněn v jeho oficiálních špičkách. Hlava poslední whigovské vlády, lord John Russell, byl sice znovu zvolen za londýnskou City; ale ve volbách roku 1847 dostal pan Masterman (tory) v City o 415 hlasů méně než lord J. Russell. Ve volbách roku 1852 dostal o 819 hlasů víc než lord Russell a dostal se na první místo mezi zvolenými. Jedenáct členů poslední whigovské vlády vůbec ztratilo svá místa v parlamentě, tak zejména sir W. G. Craig, lord pokladu, R. M. Bellew, lord pokladu^{^[b]}; sir D. Dundas, státní prokurátor pro Skotsko; sir G. Grey, ministr vnitra; J. Hatchell, vrchní státní návladní pro Irsko; G. Cornewall Lewis, sekretář pokladu; lord C. E. Paget, sekretář generálního intendanta; J. Parker, sekretář admirality; sir W. Somerville, státní sekretář pro Irsko; admirál Stewart, lord admirality; k tomu je ještě třeba připojit p. Bernala, předsedu výboru sněmovny^{^[261]}. Zkrátka a dobře, od zákona o reformě parlamentu neutrpěli whigové takovou porážku.

Peelovci, kterých už v minulém parlamentu bylo málo, se scvrkli na ještě bezvýznamnější skupinu a mnoho z jejich nejčelnějších představitelů ztratilo své poslanecké křeslo, např. Cardwell a Ewart (oba za Liverpool), Greene (Lanark); lord Mahon (Hertford); Roundell Palmer (Plymouth) atd. Největší senzaci způsobila porážka Cardwella, nejen pro význam města, jehož byl poslancem, nýbrž i pro jeho osobní vztah k zemřelému siru R. Peelovi. Je spolu s lordem Mahonem vykonavatelem Peelova literárního odkazu. Cardwell byl poražen, protože prosazoval zrušení zákonů o mořeplavbě^{^[262]} a protože nebyl ochoten křičet s ostatními: „Pryč s papeženci !“ V Liverpoolu totiž vyznavači státní církve značně ovlivnili volby.

„Tato velmi čilá a výdělečně zdatná obec,“ poznamenává jeden anglický freetraderský list^{^[c]} při této příležitosti, „má málo času na pěstování náboženských citů, a tak se musí spoléhat na kněze, čímž se stává nástrojem v jejich rukou.“

Kromě toho liverpoolští voliči na rozdíl od manchesterských nejsou pouze „muži“, nýbrž „gentlemani“, a bít se za starou ortodoxní víru je nezbytnou vlastností gentlemana.

Konečně i freetradeři ztratili v tomto volebním boji některá ze svých nejpopulárnějších jmen. Tak v Bradfordu byl poražen plukovník Thompson (jinak zvaný „stará matka husa“), jeden z nejstarších hlasatelů a publicistů svobodného obchodu, v Oldhamu utrpěl porážku W. J. Fox, jeden z jejich nejznamenitějších agitátorů a nejvtipnějších řečníků; dokonce sami Bright a Gibson porazili v Manchesteru, baště strany, své whigovské odpůrce jen poměrně slabou většinou. Samozřejmě že za dnešního volebního systému manchesterská škola nepočítá a nemůže počítat s většinou v parlamentě. Avšak přesto se freetradeři po řadu let vychloubali, že jakmile budou whigové svrženi a k moci se znovu dostanou toryové, rozvinou obrovskou kampaň a budou konat pravé divy. Místo toho jsme v posledních volbách viděli, jak zase skromně kráčejí ruku v ruce s whigy, což se už samo o sobě rovná morální porážce.

Jestliže tedy žádná z oficiálních stran nezvítězila, naopak všechny byly určitým způsobem poraženy, může se anglický národ utěšovat tím, že v parlamentě sice nezískala impozantní převahu žádná politická strana, ale zato v něm má úctyhodnější zastoupení než kdykoli předtím určité povolání — totiž právníci. Poslanecká sněmovna bude mít ve svých řadách přes sto advokátů a takový počet právních znalců není asi příznivou předzvěstí ani pro stranu, která bude chtít v parlamentě probojovávat své zájmy, ani pro parlament, který bude chtít rozhodovat ve shodě s národem.

Vzhledem k uvedenému číselnému poměru není pochyby o tom, že celá opozice dohromady má proti toryům negativní většinu. Kdyby se spojila k společnému postupu, mohla by hned v prvních dnech po zahájení parlamentu svrhnout vládu. Není však schopna vytvořit sama vládu, která by se udržela. Bylo by třeba znovu rozpustit parlament a vyhlásit nové všeobecné volby; ale nové všeobecné volby by jen vedly k tomu, že by bylo nutno znovu rozpustit parlament. Má-li se Anglie dostat z tohoto bludného kruhu, je nezbytná parlamentní reforma. Ale zastaralé strany a nový parlament se raději smíří s toryovskou vládou, než by se odhodlaly k takovému hrdinskému činu.

Vezmeme-li každou stranu jednotlivě, jsou toryové, i když jsou proti všem opozičním stranám dohromady v menšině, přece jen nejsilnější politickou stranou v parlamentě. K tomu jsou pevně uhnízděni v klíčových mocenských pozicích, mají za sebou ukázněnou, jednolitou, vcelku stejnorodou armádu a konečně si jsou vědomi toho, že prohrají-li tentokrát, dohráli svou hru navždy. Proti nim stojí koalice čtyř armád, každá pod velením jiného vojevůdce. Koalice slepená z různých složek, které navzájem nesplynuly, naopak jsou rozděleny svými zájmy, zásadami, reminiscencemi a vášněmi, vzpírají se myšlence, že by se měly podřizovat nějaké vyšší parlamentní kázni, a žárlivě střeží, aby si žádná z nich neosobovala větší nárok než druhá.

Poměr různých opozičních složek v parlamentě samozřejmě naprosto neodpovídá poměru jejich sil v zemi. Tak whigové stále ještě tvoří v parlamentě nejpočetnější část opozice, jakési jádro, kolem kterého se seskupují ostatní složky. To je tím nebezpečnější, že tato strana, která se ve své fantazii stále vidí v čele vlády, daleko horlivěji usiluje o to separovat se od nároků svých spojenců než porazit společného nepřítele. Druhá opoziční skupina, peelovci, má 38 členů a v jejím čele stojí sir J. Graham, S. Herbert a Gladstone. Sir J. Graham spekuluje na spojenectví s představiteli manchesterské školy. Příliš touží stát se předsedou vlády, než aby se mu chtělo dopomáhat whigům k jejich dřívějšímu vládnímu monopolu. Na druhé straně mnoho peelovců sdílí konzervativní názory toryů, a liberálové mohou spoléhat na jejich trvalou podporu jen v otázkách hospodářské politiky.

„V mnoha jiných otázkách,“ píší jedny liberální noviny, „bude pro ministry snadné dát svým opatřením takovou formu, aby jim zajistili podporu velké většiny.“

Freetradeři par excellence^{^[d]} jsou silnější, než byli v posledním parlamentu; mají prý 113 poslanců. Boj s toryi je zavede dál, než se bude líbit whigům s jejich opatrnickou politikou.

Konečně je tu „irská brigáda“, čítající asi 63 poslanců, která po smrti „krále Dana“^{^[e]} nesklízela zrovna vavříny, ale je s to svým počtem udržovat rovnováhu sil; s britskou opozicí nemá společného nic než nenávist k Derbymu. V britském parlamentě zastupuje Irsko proti Anglii. V delší kampani se na její podporu nemůže s jistotou spoléhat žádná politická strana v parlamentě.

Shrneme-li stručně výsledky předcházejícího rozboru, lze říci: proti toryům stojí negativní většina, ale ani jediná strana, která by se mohla místo nich chopit kormidla vlády; porážka toryů by nutně vedla k parlamentní reformě; toryové mají jednolitou, stejnorodou, ukázněnou armádu a ovládají klíčové mocenské pozice; opozice je konglomerát čtyř různých složek, a armády koalic vždycky bojují špatně a těžkopádně manévrují; k tornu ještě má negativní většina jen asi o 20 až 30 hlasů víc; čtvrtina parlamentu, 173 členů, jsou noví lidé, kteří se budou úzkostlivě vyhýbat všemu, co by mohlo ohrozit jejich tak draze zaplacená poslanecká křesla. Shrneme-li to všechno, docházíme nutně k závěru, že toryové budou dost silní, ne sice aby zvítězili, ale aby přivodili krizi. A k tomu jsou zřejmě odhodláni. Strach z takové krize, která by zrevolucionovala celou oficiální tvář Anglie, mluví z každého čísla londýnského denního i týdenního tisku. „Times“, „Morning Chronicle“, „Daily News“, „Spectator“, „Examiner“ — všichni tropí povyk, protože všichni mají strach. Nejraději by ostrým vystupováním přiměli torye k odstoupení, a tak předešli krizi. Ale srážce se nevyhnou, i kdyby vystupovali sebeostřeji a kdyby se sebectnostněji rozhořčovali.

Napsal K. Marx kolem 16. srpna 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3558 z 11. září 1852,
a v „The Peopleʼs Paper“,
čís. 25 z 123. října 1852

Podle textu v „New-York Daily Tribune“,
porovnaného s textem v „The Peopleʼs Paper“
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Státní pokladnu spravuje v Anglii výbor lordů pokladu — lords of the Treasury. (Pozn. čes. red.)

c — „Economist“. (Pozn. red.)

d — povýtce, ve vlastním smyslu slova. (Pozn. red.)

e — Daniela OʼConnella. (Pozn. red.)

261 Podle jednacího řádu platného v anglickém parlamentu se plénum poslanecké sněmovny při projednávání některých důležitých otázek prohlásí za výbor (Committee of the whole House); funkce předsedy (Chairman of the Committees) na takovém zasedání se ujímá některá z osob uvedených v seznamu předsedů, kterou pro toto určité zasedání vybere speaker (předseda) poslanecké sněmovny.

262 Zákony o námořní plavbě (Navigation laws) — ochranářské zákony, které schválil anglický parlament v druhé polovině 17. století (počínaje rokem 1651), aby podpořil rozvoj anglické námořní plavby; byly zrušeny roku 1849.