Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonaparteKapitola II.
Úpadek republikánů
Vraťme se nyní tam, kde jsme přestali.
Dějiny Ústavodárného národního shromáždění od červnových dnů jsou dějinami panství a rozkladu republikánské buržoasní frakce, té frakce, kterou známe pod jménem trikolorových republikánů, ryzích republikánů, politických repubblikánů, formálních republikánů atd.
Za buržoasní monarchie Ludvíka Filipa tvořila tato frakce oficiální republikánskou oposici a tudíž uznávanou součást tehdejšího politického světa. Měla své zástupce ve sněmovnách a značný okruh působnosti v tisku. Její pařížský orgán „National“ byl považován za list svým způsobem právě tak vážený jako „Journal des Débats“. Tomuto postavení za ústavní monarchie odpovídal i její charakter. Nebyla to buržoasní frakce stmelená velkými společnými zájmy a oddělená od ostatních zvláštními výrobními podmínkami. Byla to klika republikánsky smýšlejících buržoů, spisovatelů, advokátů, důstojníků a úředníků, jejichž vliv se opíral o osobní antipatie země vůči Ludvíku Filipovi, o vzpomínky na starou republiku, o republikánskou víru několika snílků, především však o francouzský nacionalismus, jehož nenávist k vídeňským smlouvám a k alianci s Anglií tato klika ustavičně živila. Velkou část vlivu, kterou měl „National“ za Ludvíka Filipa, lze vysvětlit tímto skrytým imperialismem, který potom za republiky mohl právě proti tomuto listu vystoupit v osobě Ludvíka Bonaparta jakožto zdrcující konkurent. Potíral finanční aristokracii, jako to činila ostatní buržoasní oposice. Polemika proti rozpočtu, která ve Francii těsně souvisela s bojem proti finanční aristokracii, zjednávala mu příliš lacinou popularitu a příliš hojnou látku k puritánským „leading articles“ [úvodníkům], než aby jich nevyužíval. Průmyslová buržoasie byla „Nationalu“ vděčná za jeho otrocké obhajování francouzské ochranné celní soustavy, kterou ostatně schvaloval spíše z nacionálních než národohospodářských důvodů; celá buržoasie mu byla vděčná za jeho nenávistné denunciace komunismu a socialismu. Jinak byla strana „Nationalu“ ryze republikánská, tzn. žádala republikánskou formu buržoasního panství místo formy monarchické a především pro sebe lví podíl na tomto panství. Podmínky této přeměny jí byly naprosto nejasné. Zato jí bylo nad slunce jasnější a na banketech ve prospěch reformy v poslední době vlády Ludvíka Filipa se to veřejně prohlašovalo, že je ne-populární mezi demokratickými maloměšťáky a zejména mezi revolučním proletariátem. Tito ryzí republikáni, neboť takoví už ryzí republikáni jsou, byli by se již málem spokojili pro začátek s regentstvím vévodkyně Orleánské, když tu vypukla únorová revoluce a vykázala jejich nejznámějším zástupcům místo v prozatímní vládě. Požívali samozřejmě od začátku důvěry buržoasie a měli většinu v Ústavodárném národním shromáždění. Socialistické živly prozatímní vlády byly ihned vyloučeny z výkonné komise, kterou ustanovilo Národní shromáždění při svém zahájení, a strana „Nationalu“ použila výbuchu červnového povstání, aby rozpustila i výkonnou komisi a tím se zbavila svých nejbližších soupeřů, maloměšťáckých či demokratických republikánů [Ledru-Rollin atd.]. Cavaignac, generál buržoasně republikánské strany, který byl velitelem červnové bitvy, zaujal místo výkonné komise, vybaven určitou diktátorskou mocí. Marrast, bývalý redakteur en chef [šéfredaktor] „Nationalu“, se stal stálým předsedou Ústavodárného národního shromáždění; ministerská křesla, jakož i všechna ostatní významná místa připadla ryzím republikánům.
Tak skutečnost překonala ideál republikánské buržoasní frakce, která se odedávna považovala za legitimní dědičku červencové monarchie. Nedosáhla však panství tak, jak o tom snila za Ludvíka Filipa, liberální revoltou buržoasie proti trůnu, nýbrž vzpourou proletariátu proti kapitálu, rozdrcenou kartáčovou palbou. To, co si představovala jako nejrevolučnější událost, se ve skutečnosti odehrálo jako událost nejkontrarevolučnější. Ovoce jí spadlo do klína, spadlo však se stromu poznání, nikoli se stromu života.
Výhradní panství buržoasních republikánů trvalo jen od 24. června do 10. prosince 1848. Jeho výsledkem je vypracování republikánské ústavy a vyhlášení stavu obležení nad Paříží. Nová ústava byla v podstatě jen republikanisovaným vydáním ústavní charty z roku 1830. Vysoký volební census červencové monarchie, jenž vylučoval z politického panství dokonce i velkou část buržoasie, byl neslučitelný s existencí buržoasní republiky. Únorová revoluce proklamovala ihned místo tohoto censu přímé všeobecné volební právo. Buržoasní republikáni nemohli tuto událost odstranit se světa. Museli se spokojit s omezujícím dodatkem ustanovení o šestiměsíčním trvalém pobytu v místě volby. Stará organizace správy, obecního zřízení, soudnictví, armády atd. zůstala nedotčena anebo tam, kde ji ústava změnila, se změna týkala záhlaví, a nikoli obsahu, jména, a nikoli věcí.
Nezbytný generální štáb svobod z roku 1848, svoboda osobní, tisková, slova, spolčování, shromažďování, vyučování, svoboda náboženství atd., byl oděn do ústavní uniformy, která tyto svobody učinila nezranitelnými. Každá z těchto svobod je prohlašována za bezpodmínečné právo francouzského „citoyen‘‘ [občana], přitom se však po každé poznamenává, že je neomezená, pokud není omezena „stejnými právy jiných a veřejnou bezpečností“ nebo „zákony“, jež mají zprostředkovat právě tuto harmonii individuálních svobod navzájem a s veřejnou bezpečností. Na př.: „Občané mají právo se spolčovat, pokojně a beze zbraně se shromažďovat, podávat petice a vyjadřovat své mínění tiskem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Požívání těchto práv není omezeno jinak, než stejnými právy ostatních a veřejnou bezpečností“ (Kap. II. francouzské ústavy — § 8.) — „Vyučování je svobodné. Svoboda vyučování budiž požívána za podmínek stanovených zákonem a pod vrchním dozorem státu“ (tamtéž § 9). - „Příbytek každého občana jest nedotknutelný; tato nedotknutelnost nesmí být porušena, leč formou předepsanou zákonem.“ (Kap. II. § 3.) Atd. atd. -Ústava odkazuje tedy neustále na budoucí organické zákony, které mají tyto vysvětlivky podrobně rozvést a používání těchto neomezených svobod upravit tak, aby se nestřetávaly ani navzájem, ani s veřejnou bezpečností. Později byly tyto organické zákony vypracovány přáteli pořádku a všechny ony svobody byly upraveny tak, aby pri jejich požívání buržoasie nenarážela na stejná práva ostatních tříd. Tam, kde „ostat-ním“ tyto svobody úplně zakazuje nebo jejich požívání dovoluje pod podmínkami, z nichž každá je policejní léčkou, děje se tak vždy jen v zájmu „veřejné bezpečnosti“, tj. bezpečnosti buržoasie, jak to předpisuje ústava. Proto se později ústavy plným právem dovolávají obě strany, jak přátelé pořádku, kteří všechny ony svobody odstranili, tak i demokrati, kteří žádali, aby se všechny tyto svobody vrátily. Každý paragraf ústavy obsahuje totiž svou vlastní antithesi, svou vlastní horní a dolní sněmovnu, totiž svobodu ve všeobecné frázi a zrušení svobody ve vysvětlivce. Pokud se tedy jméno svobody respektovalo a bránilo se jen jejímu uskutečňování, ovšem zákonnou cestou, dotud ústavní existence svobody zůstávala neporušena, nedotčena, ať její obyčejná existence byla sebevíce ubíjena.
Tato ústava, tak důmyslně učiněná nezranitelnou, byla přece jako Achilles zranitelná v jednom místě, nikoli však na patě, nýbrž na hlavě, nebo spíše na dvou hlavách, jimiž vrcholila: v Zákonodárném shromáždění na jedné straně, v presidentovi na druhé straně. Stačí jen zběžně prolistovat ústavu, abychom viděli, že jenom ty paragrafy, v nichž je určován poměr presidenta k Zákonodárnému shromáždění, jsou absolutní, positivní, bez rozporu, nepřekrutitelné. Zde běželo totiž buržoasním republikánům o to, aby se sami zajistili. §§ 45 – 70 ústavy jsou vypracovány tak, že Národní shromáždění může presidenta odstranit ústavní cestou, kdežto president může Národní shromáždění odstranit jen neústavní cestou, jen odstraní-li ústavu samu. Zde si tedy Národní shromáždění žádá násilné zničení sebe sama Ústava nesankcionuje jen, jako charta z roku 1830, rozdělení moci, vyhání toto rozdělení až k nesnesitelnému rozporu. Hra ústavní mocí, jak Guizot nazýval parlamentní hašteření mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, hraje v ústavě z roku 1848 ustavičné „va banque“. Na jedné straně 750 zástupců lidu zvolených všeobecným hlasovacím právem a opět zvolitelných, kteří tvoří nekontrolovatelné, nerozpustitelné, nedělitelné Národní shromáždění, které je nadáno zákonodárnou všemohoucností, které rozhoduje s konečnou platností o válce, míru a obchodních smlouvách, které jediné má právo amnestie a které se díky své permanenci ustavičně udržuje v popředí politické scény. Na druhé straně president se všemi atributy královské moci, s právem dosazovat a sesazovat své ministry nezávisle na Národním shromáždění, který má ve svých rukou všechny prostředky výkonné moci, který udílí všechny hodnosti a tudíž rozhoduje ve Francii o osudu alespoň půl druhého milionu lidí, neboť tolik lidí materiálně závisí na půl milionu úředníků a důstojníků všech stupňů. Má za sebou celou ozbrojenou moc. Požívá výsady udílet milost jednotlivým zločincům, rozpouštět útvary národní gardy, sesazovat v dohodě se Státní radou generální, kantonální a obecní rady, zvolené občany samými. Je mu vyhrazena iniciativa a vedoucí úloha při uzavírání všech smluv se zahraničím. Zatím co shromáždění ustavičně vystupuje na jeviště a je vystaveno dennímu světlu veřejné kritiky, president vede skrytý život na Elysejských polích, ale má přitom před očima a v srdci 45. článek ústavy, který mu denně připomíná: „Frère, il faut mourir!“ [Bratře, musíš zemřít!] Tvoje moc končí druhou neděli krásného měsíce května ve čtvrtém roce tvého presidentství! Pak bude konec nádheře, hra se po druhé neopakuje, a máš-li dluhy, hleď, abys je včas zaplatil. Ze 600.000 franků, které jsou ti vyměřeny ústavou, nechceš-li raději druhé neděle krásného měsíce května putovat do Clichy! [8] — Dává-li takto ústava presidentovi moc faktickou, snaží se zajistit Národnímu shromáždění moc morální. Avšak nehledě k tomu, že je nemožné vytvořit morální moc paragrafy zákona, ruší ústava sama sebe znovu tím, že dává presidenta volit všemi Francouzi přímým hlasovacím právem. Zatím co hlasy Francie se tříští mezi 750 členů Národního shromáždění, soustřeďují se zde naopak na jedno individuum. Zatím co každý jednotlivý poslanec zastupuje jen tu či onu stranu, to či ono město, to či ono předměstí nebo také jen nutnost zvolit kohokoli ze sedmi set padesáti, při čemž se ani na věc, ani na člověka tak přesně nehledí, je president vyvolencem národa a akt jeho volby je velký trumf, jejž svrchovaný lid vynáší každý čtvrtý rok. Zvolené Národní shromáždění má k národu metafysický vztah, kdežto zvolený president osobní. Národní shromáždění představuje sice ve svých jednotlivých poslancích rozmanité stránky národního ducha, avšak v presidentovi je tento duch ztělesněn. Ve srovnání s Národním shromážděním má president jakési božské právo, je vládcem z milosti lidu.
Thetis, bohyně moře, prorokovala Achillovi, že zemře v květu mládí. Ústava, která měla své zranitelné místo jako Achilles, měla i předtuchu jako Achilles, že musí předčasně zemřít. Thetis nemusela tedy ani opouštět moře, aby ústavodárcům, ryzím republikánům, prozradila toto tajemství; jim stačil pohled z nadoblačných výšin jejich ideální republiky na hříšný svět, aby poznali, jak zpupnost royalistů, bonapartistů, demokratů, komunistů a jejich vlastní nepopulárnost den ze dne rostou tou měrou, jak se blíží dokončení jejich velkého zákonodárného uměleckého díla. Pokusili se přelstít osud ústavní léčkou, 111. paragrafem ústavy, podle něhož každý návrh na revisi ústavy musí být odhlasován ve třech postupných debatách, mezi nimiž musí vždy uplynout celý měsíc, nejméně třemi čtvrtinami hlasů, a to ještě za předpokladu, že nehlasuje méně než 500 členů Národního shromáždění. To vše byl jen bezmocný pokus zajistit si moc pro případ, který již prorocky předvídali, až se stanou parlamentní menšinou, zajistit si moc, která už i tehdy, dokud ještě měli parlamentní většinu a disponovali všemi prostředky vládní moci, se jim každým dnem více vymykala ze slabých rukou.
Konečně ve zvláštním melodramatickém paragrafu svěřuje ústava sama sebe „bdělosti a vlastenectví všeho francouzského lidu a každého jednotlivého Francouze“, když předtím v jiném paragrafu svěřila ony „bdělé“ a „vlastenecké“ Francouze něžné trestní pozornosti nejvyššího soudu, „haute cour“, který sama vynalezla.
Taková byla ústava z roku 1848, která 2. prosince 1851 nebyla svržena hlavou člověka, nýbrž se skácela dotekem pouhého klobouku; byl to ovšem třírohý klobouk napoleonský.
Zatím co se buržoasní republikáni ve shromáždění zabývali mudrováním, diskutováním a hlasováním o této ústavě udržoval Cavaignac mimo shromáždění Paříž ve stavu obležení. Stav obležení Paříže byl porodní bábou Konstituanty při jejích republikánských tvůrčích bolestech. Jestliže ústavu později sprovodily se světa bajonety, nesmíme zapomínat, že rovněž bajonety, a to bajonety obrácené proti lidu, ji musely chránit již v mateřském těle a že bajonety ji musely přivést na svět. Předkové „počestných republikánů“ prošli se svým symbolem, trikolorou, celou Evropu. „Počestní republikáni“ zase udělali vynález, který si sám našel cestu po celém kontinentě, který se však s neutuchající láskou vracel do Francie, až nyní nabyl v polovině francouzských departementů občanské právo — vynález stavu obležení. Znamenitý vynález, periodicky používaný během francouzské revoluce v každé krizi, k níž postupně docházelo. Avšak kasárny a bivak [9] , jejichž tíže takto čas od času spočinula na hlavě francouzské společnosti, aby jí sevřela mozek a umlčela ji; šavle a mušketa, které periodicky dostávaly úkol soudit a spravovat, poručníkovat a censurovat, konat povinnosti policajta a ponocného; knír a komisní kabát, jež byly periodicky vytrubovány za svrchovanou moudrost společnosti a za rektora společnosti; — jakpak neměly kasárny a bivak, šavle a mušketa, knír a komisní kabát nakonec přijít na nápad: raději spasíme společnost jednou pro vždy tím, že prohlásíme svůj vlastní režim za nejvyšší formu politického režimu a zbavíme měšťáckou společnost úplně starosti o to, jak má sama sobě vládnout? Kasárny a bivak, šavle a mušketa, knír a komisní kabát musely tím spíše přijít na tento nápad, že pak mohly očekávat za své větší zásluhy též lepší výplatu v hotovosti, kdežto při pouze periodickém stavu obležení a přechodném zachraňování společnosti z rozkazu té či oné buržoasní frakce připadalo na nejen málo hmatatelného, leda tak několik mrtvých a raněných a několik přátelských úšklebků od měšťáků. Proč by si konečně nemělo vojsko také jednou zahrát na stav obležení ve svém vlastním zájmu a ve svůj vlastní prospěch a oblehnout zároveň občanské měšce? Ostatně nezapomínejme, mimochodem, že plukovník Bernard, týž předseda vojenské komise, který za Cavaignaca pomohl 15.000 povstalcům k deportaci bez rozsudku, stojí opět v této chvíli v čele vojenských komisí působících v Paříži.
Jestliže „počestní“, ryzí republikáni tím, že vyhlásili nad Paříží stav obležení, připravili půdu, z níž pak vyrostli pretoriáni [10] 2. prosince 1851, nelze jim upírat zásluhu, že místo aby rozdmýchávali přehnané národní cítění jako za Ludvíka Filipa, nyní, když mají k disposici celou sílu národa, plazí se před cizinou, a místo aby osvobodili Itálii, dovolí Rakušanům a Neapolitánům, aby ji znovu porobili. Volba Ludvíka Bonaparta presidentem 10. prosince 1848 učinila konec Cavaignacově diktatuře a Konstituantě.
V § 44 ústavy se praví: „Presidentem francouzské republiky nemůže být ten, kdo někdy ztratil své francouzské občanství.“ První president francouzské republiky, L. N. Bonaparte, nejen — že ztratil své francouzské občanství, nejenže byl zvláštním policejním úředníkem v Anglii — byl dokonce naturalizovaným Švýcarem.
Význam voleb 10. prosince jsem vyložil na jiném místě. Nebudu se zde k tomu vracet. Stačí poznamenat, že to byla reakce rolníků, kteří musili platit výlohy únorové revoluce, proti ostatním třídám národa, reakce venkova proti městu. Setkala se s velkou odezvou u armády, které republikáni „Nationalu‘‘ nezískali ani slávu, ani příplatky k žoldu, u velké buržoasie, která v Bonapartovi viděla most k monarchii, u proletářů a maloměšťáků, kteří v něm vítali karabáč za Cavaignaca. Budu mít ještě později příležitost zabývat se podrobněji poměrem rolníka k francouzské revoluci.
Epocha od 20. prosince 1848 až do rozpuštění Konstituanty v květnu 1849 zahrnuje dějiny zániku buržoasních republikánů. Když ustavili republiku pro buržoasii, zahnali z bojiště revoluční proletariát a umlčeli na čas demokratické maloměšťáctvo, byli tito republikáni sami odstrčeni masou buržoasie, která tuto republiku právem zabavila jako své vlastnictví. Tato buržoasní masa byla však royalistická. Jedna její část, velcí pozemkoví vlastníci, panovala za restaurace a byla tudíž legitimistická. Druhá část, finanční aristokrati a velcí průmyslníci, vládla za červencové monarchie a byla tudíž orleanistická. Vysocí hodnostáři armády, university, církve, advokatury, akademie a tisku se rozdělili mezi obě strany, třebaže v různých proporcích. Obě části buržoasie našly tu v buržoasní republice, která nenesla ani jméno Bourbonů, ani jméno Orleánů, nýbrž jméno kapitálu, státní formu, v níž mohli panovat společně. Již červnové povstání je sjednotilo ve „stranu pořádku“. Nyní nadešel čas odstranit kliku buržoasních republikánů, která ještě měla obsazena křesla v Národním shromáždění. Právě tak, jak surově zneužili tito ryzí republikáni fysické moci proti lidu, právě tak zbaběle, ustrašeně, nesměle, malodušně, bez boje, ustoupili nyní, když měli hájit proti výkonné moci a royalistům své republikánství a své zákonodárné právo. Není mým úkolem líčit zde potupnou historii jejich rozkladu. Nepodlehli, ale zašli. Navždy dohráli svou roli. A v dalším období figurují jak ve shromáždění, tak i mimo ně již jen jako vzpomínky, vzpomínky, které se znovu zdají ožívat, jakmile opět jde o pouhé jméno republiky a jakmile revoluční konflikt hrozí klesnout na nejnižší úroveň. Poznamenávám mimochodem, že list, který dal této straně jméno, „National“, se v následujícím období obrací k socialismu.
„Dříve než uzavřeme toto období, musíme si ještě retrospektivně všimnout dvou sil, které od 20. prosince 1848 až do odstoupení Konstituanty žily v manželském svazku a z nichž jedna zničila druhou 2. prosince 1851. Mám na mysli na jedné straně Ludvíka Bonaparta a na druhé straně stranu sjednocených royalistů, stranu pořádku, stranu velké buržoasie. Při nastoupení svého presidentství ustavil Bonaparte ihned ministerstvo strany pořádku v čele s Odilonem Barrotem, nota bene starým vůdcem nejliberálnější frakce parlamentní buržoasie. Pan Barrot dosáhl konečně ministerského křesla, jehož vidina ho pronásledovala od roku 1830, ba co více, dosáhl předsednického ministerského křesla; dosáhl ho však nikoli, jak se za Ludvíka Filipa domníval, jakožto nejpřednější vůdce parlamentní oposice, nýbrž jakožto spojenec všech svých úhlavních nepřátel, jesuitů a legitimistů, a k tomu s úkolem pohřbít parlament. Konečně si odvádí domů nevěstu, ale zprostituovanou. Bonaparte sám se zdánlivě skryl ve stínu. Strana pořádku jednala za něho.
Ihned v první ministerské radě bylo usneseno vyslat výpravu do Říma, při čemž bylo smluveno, že se provede za zády Národního shromáždění a prostředky na ni se z něho vypáčí pod falešnou záminkou. Tak začalo napalování Národního shromáždění a tajné spiknutí s absolutistickými mocnostmi zahraničí proti revoluční římské republice. Stejným způsobem a stejnými manévry připravoval Bonaparte svůj „coup“ [převrat] z 2. prosince proti royalistickému Zákonodárnému shromáždění a jeho ústavní republice. Nezapomínejme, že táž strana, která 20. prosince 1848 seděla v Bonapartově ministerstvu, tvořila 2. prosince 1851 většinu Zákonodárného národního shromáždění.
Konstituanta se v srpnu usnesla nerozcházet se dříve, dokud nevypracuje a nevyhlásí celou řadu organických zákonů, které měly doplnit ústavu. Strana pořádku jí ústy poslance Rateaua 6. ledna 1848 navrhla, aby nechala na pokoji organické zákony a usnesla se raději na svém vlastním rozpuštění. Nejenom ministerstvo s panem Odilonem Barrotem v čele, ale i všichni royalističtí členové Národního shromáždění jí v této chvíli pánovitě opakovali, že její rozpuštění je nutné v zájmu obnovení úvěru, v zájmu konsolidace pořádku, v zájmu skoncování neurčitého provisoria a vytvoření definitivního stavu; shromáždění prý brzdí dělnost nové vlády, snaží se prodlužovat svou existenci pouze ze zlomyslnosti a země prý už ho má dost. Bonaparte si dobře zapsal za uši všechny tyto invektivy proti zákonodárné moci, naučil se jim nazpaměť a 2. prosince 1851 dokázal parlamentárním royalistům, že se už od nich něčemu naučil. Obrátil proti nim jejich vlastní hesla.
Ministerstvo Barrotovo a strana pořádku šly dále. Vyvolaly po celé Francii petice k Národnímu shromáždění, v nichž se Národní shromáždění co nejpřívětivěji žádalo, aby zmizelo. Tak proti ústavně organisovanému výrazu lidu, Národnímu shromáždění, vedly do boje neorganizované masy lidu. Naučily Bonaparta odvolávat se od parlamentních shromáždění k lidu. Konečně 29. ledna 1849 přišel den, kdy se měla Konstituanta usnést na svém vlastním rozpuštění. Národní shromáždění našlo své sídlo obsazeno vojskem; Changarnier, generál strany pořádku, v jehož rukou bylo sjednoceno vrchní velení nad národními gardami a řadovými vojsky, konal velkou přehlídku vojsk v Paříži jako před nastávající bitvou a sjednocení royalisté vyhrožovali Konstituantě, že použijí násilí, nebude-li povolná. Podvolila se a usmlouvala si jen ještě docela krátkou lhůtu života. Co jiného byl 29. leden, než „coup ďétat“ z 2. prosince 1851, jenom s tím rozdílem, že jej provedli royalisté spolu s Bonapartem proti republikánskému Národnímu shromáždění? Pánové nezpozorovali nebo nechtěli pozorovat, že Bonaparte použil událostí z 29. ledna 1849 k tomu, aby provedl před Tuileriemi přehlídku části vojsk, a chopil se dychtivě právě této první veřejné pohotovosti vojenské moci proti parlamentní moci, aby připomněl Caligulu. Oni ovšem viděli jen svého Changarniera.
Motivem, který ještě zvlášť pohnul stranu pořádku k tomu, aby násilím zkrátila život Konstituanty, byly organické zákony doplňující ústavu, jako zákon o vyučování, kultu atd. Sjednoceným royalistům velmi záleželo na tom, aby tyto zákony vypracovali sami a aby jejich vypracování neponechali republikánům, kteří se stali nedůvěřivými. Mezi těmito organickými zákony byl však i zákon o presidenta republiky. Roku 1851 se Zákonodárné shromáždění právě zabývalo sestavováním takového zákona, když Bonaparte předešel tento úder svým úderem z 2. prosince. Co by byli sjednocení royalisté ve svém parlamentním zimním tažení z roku 1851 dali za to, kdyby byli měli zákon o presidentově odpovědnosti již hotový a k tomu ještě vypracovaný nedůvěřivým, nevraživým republikánským shromážděním!
Když Konstituanta 29. ledna 1849 sama zlomila svou poslední zbraň, začalo ji ministerstvo Barrotovo a přátelé pořádku štvát k smrti. Nezanedbali nic, co ji mohlo pokořit, a vyvzdorovali na její slabosti, která si zoufala sama nad sebou, zákony, jež ji stály poslední zbytek úcty, kterou k ní měla veřejnost. Bonaparte, zaujatý svou utkvělou napoleonskou myšlenkou, byl tak drzý, že veřejně použil tohoto ponížení parlamentní moci. Když totiž Národní shromáždění 8. května 1849 vyslovilo ministerstvu projev nedůvěry pro obsazení Civita-Vecchia Oudinotem a nařídilo, aby římská výprava byla vrácena svému domnělému účelu, uveřejnil Bonaparte téhož večera v „Moniteuru“ dopis Oudinotovi, v němž mu blahopřeje k jeho hrdinským činům a v protikladu k parlamentárním pisálkům se již tváří jako velkomyslný protektor armády. Royalisté se tomu usmívali. Byli přesvědčeni, že ho vodí za nos. Když konečně Marrast, předseda Konstituanty, na chvíli zapochyboval o bezpečnosti Národního shromáždění, a opíraje se o ústavu, povolal jednoho plukovníka s jeho plukem, zdráhal se plukovník uposlechnout výzvy, odvolávaje se na kázeň a odkazuje Marrasta na Changarniera, který Marrasta posměšně odmítl s poznámkou, že nemá rád baîonettes intelligentes. [11] V listopadu 1851, když se sjednocení royalisté chystali svést rozhodný boj s Bonapartem, pokusili se ve svém pověstném kvestorském zákonu prosadit zásadu přímého povolávání vojsk předsedou Národního shromáždění. Jeden z jejich generálů, Leflô, podepsal návrh zákona. Marně hlasoval Changarnier pro návrh, marně vzdával Thiers úctu prozíravé moudrosti bývalé Konstituanty. Ministr války St. Arnaud mu odpověděl tak, jako Changarnier odpověděl Marrastovi, a to — za potlesku Hory! Tak strana pořádku dokud ještě byla jen ministerstvem a nikoli Národním shromážděním, sama postavila na pranýř parlamentní režim. A pak, když jej 2. prosince 1851 vypovídá z Francie, sama spustí pokřik. Přejeme mu šťastnou cestu!
__________________________________
Poznámky:
8. Věznice dlužníků v Paříži. (Pozn. red.)
9. Vojenský tábor. (Pozn. překl.)
10. Pretoriáni - ve starém Římě osobní garda vydržovaná císařem nebo vojevůdcem a obdařená zvláštními výsadami. (Pozn. red.)
11. Inteligentní bajonety.(Pozn. red.)