Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonaparteKapitola III.
Vzestup Ludvíka Bonaparta
28. května 1849 se sešlo Zákonodárné národní shromáždění. 2. prosince 1851 bylo rozehnáno. Toto období zahrnuje dobu života ústavní čili parlamentní republiky.
V první francouzské revoluci přichází po vládě konstitucionalistů vláda girondistů a po vládě girondistů vláda jakobínů. Každá z těchto stran se opírá o stranu pokrokovější. Jakmile určitá strana dovedla revoluci tak daleko, že už jí nemůže stačit, tím méně jít jí v čele, tu ji její smělejší spojenec stojící za ní odstrčí a pošle pod guillotinu. Revoluce se tak pohybuje po vzestupné linii.
V revoluci 1848 je tomu obráceně. Proletářská strana vystupuje jako přívěsek strany maloměšťácko-demokratické. Ta ji zrazuje a způsobuje její porážku 16. dubna, 15. května a v červnových dnech. Demokratická strana se opět opírá o ramena buržoasně republikánské strany. Sotvaže se buržoasní republikáni domnívají, že stojí pevně na nohou, střásají se sebe obtížného kamaráda, aby se sami opřeli o ramena strany pořádku. Strana pořádku uhýbá rameny, aby buržoasní republikáni udělali kotrmelec, a skáče sama na ramena ozbrojené moci. Má za to, že jí ještě sedí na ramenou, když jednoho krásného jitra pozoruje, že se ramena proměnila v bajonety. Každá strana bije zezadu do té, která se dere kupředu, a opírá se zpředu o tu, která ji tlačí nazpět. Není divu, že v této směšné poloze ztrácí rovnováhu a s nezbytně sešklebenou tváří a podivuhodnými přemety se hroutí. Revoluce se tak pohybuje po sestupné linii. Dostává se do tohoto sestupného pohybu ještě dříve, než je odklizena poslední únorová barikáda a ustaven první revoluční úřad. Období, jímž se tu zabýváme, obsahuje nejpestřejší směs křiklavých rozporů: konstitucionalisté, kteří se otevřeně spikli proti konstituci, revolucionáři, kteří se otevřeně přiznávají, že jsou konstitucionalisty, Národní shromáždění, které chce být všemocné a zůstává stále parlamentární; Hora, která vidí své poslání v trpělivosti a svým porážkám v přítomnosti čelí prorokováním budoucích vítězství; royalisté, kteří si hrají na patres conscripti [senátory] republiky a svým postavením jsou nuceni držet v zahraničí vzájemně na sebe nevražící královské domy, jichž jsou přívrženci, a ve Francii republiku, kterou nenávidí; výkonná moc, která vidí svou sílu ve své slabosti a svou vážnost v opovržení, které vzbuzuje; republika, která není ničím jiným než spojením hanebností dvou monarchií, restaurace a červencové monarchie pod imperialistickou nálepkou — svazky, jejichž prvním článkem je rozklad, boje, jejichž prvním zákonem je nerozhodnost; pustá, prázdná agitace ve jménu klidu; slavnostní hlásání klidu ve jménu revoluce; vášně bez pravdy, pravda bez vášně; hrdinové bez hrdinství, dějiny bez událostí; vývoj, jehož jedinou hnací silou se zdá být kalendář, unavující ustavičným opakováním těchže napětí a uvolnění; protiklady, které se samy periodicky přiostřují, jakoby jen proto, aby se otupily a zhroutily, neschopny řešení; náročně na odiv vystavované úsilí a měšťácký strach z hrozícího zániku světa právě ve chvíli, kdy spasitelé světa kují nejmalichernější intriky a dvorské komedie, jež svým „laisser aller“ [12] připomínají spíše doby frondy [13] než soudný den — oficiální souhrnný genius celé Francie ustupuje vychytralé hlouposti jednoho člověka; souhrnná vůle národa, kdykoli promluví všeobecným hlasováním, hledajíc svůj příslušný výraz v odvěkých nepřátelích zájmu mas, nachází jej nakonec ve svévoli flibustýra. [14] Byl-li někdy některý úsek dějin malován šedě na šedém pozadí, pak je to tento. Lidé a události se jeví jako Schlemihlové [15] , naruby, jako stíny, jež ztratily tělo. Revoluce sama ochromuje své vlastní nositele a jenom své nepřátele vyzbrojuje vášnivou násilností. Objeví-li se konečně „rudé strašidlo“, které kontrarevolucionáři ustavičně vyvolávali a zaklínali, neobjevuje se s anarchistickou frygickou čapkou na hlavě, nýbrž v uniformě pořádku, v rudých nohavicích. Viděli jsme, že ministerstvo, které Bonaparte nastolil 20. prosince 1848, v den svého nanebevstoupení, bylo ministerstvem strany pořádku, legitimistické a orleanistické koalice. Toto ministerstvo Barrot-Falloux, které více méně násilně zkrátilo život republikánské Konstituanty, ji přežilo o jednu zimu a bylo ještě u vesla. Changarnier, generál royalistické koalice, spojoval nadále ve své osobě vrchní velení nad první armádní divizí a pařížskou národní gardou. Všeobecné volby konečně zajistily straně pořádku velkou většinu v Národním shromáždění. Zde se setkali poslanci a pairové Ludvíka Filipa se svatou falangou legitimistů, pro něž se četné volební lístky národa proměnily ve vstupenky na politickou scénu. Bonapartistických zástupců lidu bylo příliš pořídku, než aby mohli utvořit samostatnou parlamentní stranu. Představovali jen mauvaise queue [nepěkný přívěsek] strany pořádku. Tak měla strana pořádku v rukou vládní moc, armádu a zákonodárný sbor, zkrátka veškerou státní moc, morálně posílenou jednak všeobecnými volbami, které vydávaly její panství za výraz vůle lidu, jednak současným vítězstvím kontrarevoluce na celém evropském kontinentu.
Ještě nikdy nezahájila žádná strana svůj boj s velkolepějšími prostředky a za příznivějších vyhlídek.
Ztroskotavší ryzí republikáni se v Zákonodárném národním shromáždění scvrkli na kliku asi padesáti lidí, v jejichž čele stáli afričtí generálové Cavaignac, Lamoricière, Bedeau. Velkou oposiční stranu však tvořila Hora. Toto parlamentní jméno si dala sociálně demokratická strana. Disponovala více než 200 ze 750 hlasů Národního shromáždění a byla tudíž alespoň stejně tak mocná jako kterákoli ze tří frakcí strany pořádku sama o sobě. Zdálo se, že její relativní menšina je v poměru k celkové royalistické koalici vyvážena zvláštními okolnostmi. Departementní volby ukázaly nejen, že získala významný počet stoupenců mezi venkovským obyvatelstvem: měla ve svých řadách téměř všechny poslance Paříže; armáda volbou tří poddůstojníků učinila demokratické vyznání víry a vůdce Hory, Ledru-Rollin, byl na rozdíl od všech poslanců strany pořádku povýšen do parlamentního šlechtického stavu pěti departementy, které na něho soustředily své hlasy. Tak se 28. května 1849 zdálo, že Hora - při nezbytných vzájemných srážkách mezi royalisty a mezi celou stranou pořádku a Bonapartem — má všechny vyhlídky na úspěch. Za čtrnáct dní ztratila všechno, i čest.
Dříve než budeme dále sledovat parlamentní historii, je třeba učinit několik poznámek, abychom se vystříhali obvyklých chyb při hodnocení celého charakteru epochy, jíž se zabýváme. Podle běžného demokratického názoru jde v období Zákonodárného národního shromáždění o totéž, oč šlo v ústavodárném období, o prostý boj mezi republikány a royalisty. Hnutí samo nazývají paušálně „reakce“, noc, v níž jsou všechny krávy černé a kdy je možno žvanit nejrůznější tlachy pro ponocné! Na první pohled se ovšem strana pořádku jeví jako klubko různých royalistických frakcí, kde se nejenom kují vzájemné intriky, aby každá frakce dosadila na trůn svého vlastního pretendenta a odstranila pretendenta protivné strany, nýbrž kde všechny pojí společná nenávist k „republice“ a společné útoky na ni. Na rozdíl od tohoto royalistického spiknutí vystupuje Hora jako zastánkyně „republiky“. Strana pořádku je, zdá se, ustavičně zaměstnána „reakcí‘‘, která úplně tak jako v Prusku se obrací proti tisku, spolčování atd. a která je prováděna brutálními policejními zásahy byrokracie, četnictva a soudů stejně jako v Prusku.
„Hora“ je zase zaměstnána ustavičným odrážením těchto útoků a hájením „věčných práv člověka“, jako to dělala více méně za poslední půl druhé století každá tzv. lidová strana. Leč při pozornějším zkoumání situace a stran zmizí toto povrchní zdání, jež zastírá třídní boj a zvláštní tvářnost tohoto období.
Legitimisté a orleanisté tvořili, jak již bylo řečeno, dvě velké frakce strany pořádku. Co připoutávalo tyto frakce k jejich pretendentům a co je vzájemně rozdělovalo? - Byla to jen lilie a trikolora, rod Bourbonů a rod Orleánů, byly to různé odstíny royalismu, či vůbec royalistické vyznání víry? Za Bourbonů vládlo velké pozemkové vlastnictví se svými pátery a lokaji, za Orleánů vysoké finance, velký průmysl, velkoobchod, tj. kapitál se svou družinou advokátů, profesoru a krasořečníků. Legitimní království bylo pouze politickým výrazem dědičného panství pozemkových pánů, jako červencová monarchie byla jen politickým výrazem usurpovaného panství měšťáckých parvenuů [16] . Nebyly to žádné tzv. principy, jež dělily obě frakce, nýbrž jejich materiální existenční podmínky, dva různé druhy vlastnictví, starý protiklad mezi městem a venkovem, rivalita mezi kapitálem a pozemkovým vlastnictvím. Že zároveň s tím je k tomu či onomu královskému domu poutaly staré vzpomínky, osobní nepřátelství, obavy a naděje, předsudky a iluse, sympatie a antipatie, přesvědčení, články víry a zásady? Kdo by to popíral? Nad různými formami vlastnictví, nad sociálními existenčními podmínkami se pne celá nadstavba různých a svérázně utvářených pocitů, ilusí, způsobů myšlení a životních názorů. Celá třída to vše tvoří a formuje ze své materiální základny a z příslušných společenských poměrů. Jednotlivé individuum, jemuž city a názory dodává tradice a výchova, si může namlouvat, že ony tvoří skutečné pohnutky a že z nich vychází jeho jednání. Jestliže orleanisté, legitimisté, každá frakce se snažili sami sobě a druhým namluvit, že je dělí oddanost jejich dvěma královským dynastiím, pak skutečnost později dokázala, že právě naopak rozpolcení jejich zájmů znemožňovalo sjednocení obou královských dynastií. A tak jako v soukromém životě rozlišujeme mezi tím, co si někdo o sobě myslí a říká, a co skutečně je a dělá, musíme tím spíše rozlišovat v dějinných bojích fráze a domněnky stran od jejich skutečného organismu a jejich skutečných zájmů, jejich představy od jejich reality. Orleanisté a legitimisté vystupovali v republice vedle sebe se stejnými nároky. Chtěla-li každá z obou stran proti druhé prosadit restauraci své vlastní královské dynastie, neznamenalo to nic jiného, než že dva velké zájmy, štěpící buržoasii — pozemkové vlastnictví a kapitál — se snažily každý restaurovat svou vlastní svrchovanost a podřízenost druhého. Mluvíme o dvou zájmech buržoasie, neboť velké pozemkové vlastnictví, přes své koketování s feudalismem a svou rodovou pýchu, bylo vývojem moderní společnosti úplně poměšťáčtěno. Tak si toryové v Anglii dlouho namlouvali, že horují pro království, církev a krásy staroanglické ústavy, až přišel kritický okamžik, který je donutil k přiznání, že horují jen pro pozemkovou rentu.
Sjednocení royalisté intrikovali vzájemně proti sobě v tisku, v Emži, v Claremontu, mimo parlament. Za kulisami se opět oblékali do svých starých orleanistických a legitimistických livrejí a pořádali své staré turnaje. Avšak na veřejné scéně, ve svých vystoupeních pro nejširší publikum, v úloze velké parlamentní strany, odbývají své královské domy pouhými poklonami a odročují restauraci monarchie in infinitum [do nekonečna]. Své skutečné záležitosti vyřizují jako strana pořádku, tj. pod společenským, nikoli pod politickým titulem, jakožto představitelé buržoasního světového řádu, nikoli jako rytíři potulných princezen, jako buržoasní třída proti ostatním třídám, a nikoli jako royalisté proti republikánům. A jako strana pořádku vykonávali neomezenější a tvrdší panství nad ostatními třídami společnosti než kdy předtím za restaurace nebo za červencové monarchie; takové panství je vůbec možné jen v parlamentní republice, neboť jenom v této státní formě se mohly sjednotit dvě velké frakce francouzské buržoasie, a tak dát na pořad dne panství své třídy místo vlády jedné privilegované frakce této třídy. Jestliže přesto i jako strana pořádku tupí republiku a neskrývají svůj odpor k ní, nelze to vysvětlovat jen royalistickými vzpomínkami. Instinkt je poučil, že republika sice dovršuje jejich politické panství, avšak zároveň podemílá jeho společenskou základnu, protože nyní stojí přímo tváří v tvář potlačeným třídám a musí s nimi zápasit bez prostředníka, bez možnosti skrýt se za trůnem, bez možnosti odvádět pozornost národa podřadnými boji mezi sebou navzájem a s královstvím. Pocit slabosti je přiměl k tomu, aby polekaně couvli před holými podmínkami svého vlastního třídního panství a zatoužili po návratu k méně úplným, méně vyspělým, a právě proto méně nebezpečným formám tohoto panství. Na druhé straně po každé, kdykoli se sjednocení royalisté dostanou do konfliktu s pretendentem, který stojí proti nim všem, s Bonapartem, kdykoli se domnívají, že jejich parlamentní všemohoucnost je ohrožena výkonnou mocí, kdykoli tedy musí ukázat politickou oprávněnost svého panství, vystupují jako republikáni, a nikoli jako royalisté, počínaje orleanistou Thiersem, který varuje Národní shromáždění, že otázka republiky je nejméně dělí, a konče legitimistou Berryerem, který opásán tříbarevnou šerpou se 2. prosince 1851 obrací jakožto tribun jménem republiky k lidu shromážděnému před radnicí 10. arrondissementu [městský okres]. Ovšem odpovídá mu posměšná ozvěna: Jindřich V.! Jindřich V.! V protiváze k sjednocené buržoasii se utvořila koalice maloměšťáků a dělníků, tzv. sociálně demokratická strana. Po červnových dnech 1848 viděli maloměšťáci, že se jim dostalo špatné odměny: jejich materiální zájmy jsou v sázce a kontra-revoluce ohrožuje demokratické záruky, které jim měly zajistit uplatnění těchto zájmů. Proto se sblížili s dělníky. Na druhé straně jejich parlamentní zastoupení, Hora, odstrčená za diktatury buržoasních republikánů, dobyla znovu v druhé polovině života Konstituanty bojem s Bonapartem a s royalistickými ministry své ztracené popularity. Uzavřela se socialistickými vůdci spojenectví. Smíření bylo oslaveno v únoru 1849 bankety. Spojenci navrhli společný program, založili společné volební výbory a určili společné kandidáty Sociálním požadavkům proletariátu byl ulomen revoluční hrot a dán demokratický nátěr, z demokratických požadavků maloměšťáctva byla setřena dosavadní pouze politická forma a vystrčen jejich socialistický hrot. Tak vznikla sociální demokracie. Nová Hora, výsledek této kombinace, byla složena, až na několik statistů z dělnické třídy a několik socialistických sektářů, ze stejných prvků jako stará Hora, jenom početně byla silnější. V průběhu vývoje se však změnila zároveň s třídou, kterou zastupovala. Svérázný charakter sociální demokracie se projevuje v tom, že žádá demokraticko-republikánské instituce nikoli proto, aby byly odstraněny oba extrémy, kapitál a námezdní práce, nýbrž aby byl oslaben jejich antagonismus a přeměněn v soulad. Ať již se navrhují jakákoli opatření k dosažení tohoto cíle, ať již se tento cíl sebevíce okrašluje více méně revolučními představami, obsah zůstává týž: přeměna společnosti demokratickou cestou, avšak přeměna v rámci maloměšťáctví. Nesmíme se však dát zmást omezenou představou, že maloměšťáctvo chce prosadit zásadně nějaký egoistický třídní zájem. Naopak maloměšťáctvo věří, že zvláštní podmínky jeho osvobození jsou všeobecnými podmínkami, za nichž jedině může být moderní společnost zachráněna a třídní boj odstraněn. Právě tak si nesmíme představovat, že všichni demokratičtí představitelé jsou shopkeepers [kramáři] nebo že pro ně horují. Svým vzděláním, svým individuálním postavením mohou být od nich na hony vzdáleni. Co z nich dělá představitele maloměšťáka je to, že nemohou v duchu překročit hranice, které maloměšťák nemůže překročit v životě, že tudíž jsou teoreticky hnáni k týmž úkolům a řešením, k nimž maloměšťáka prakticky ženou materiální zájmy a společenské postavení. Takový je vůbec poměr mezi politickými a literárními představiteli určité třídy a třídou, kterou představují.
Po tom, co tu bylo vyloženo, se rozumí samo sebou, že vedla-li Hora neustálý boj se stranou pořádku za republiku a za tak zvaná lidská práva, nebyla konečným cílem tohoto boje ani republika, ani lidská práva, právě tak jako armáda, kterou chceme odzbrojit a která se postaví na odpor, nepouští se do boje jen proto, aby si uhájila své vlastní zbraně.
Strana pořádku provokovala Horu ihned při zahájení Národního shromáždění. Buržoasie cítila nyní nutnost vypořádat se s demokratickými maloměšťáky, jako před rokem pochopila nutnost skoncovat s revolučním proletariátem. Jenomže tento- krát byla protivníkova situace jiná. Síla proletářské strany byla na ulici, síla maloměšťáků v samém Národním shromáždění. Šlo tedy o to, vylákat je z Národního shromáždění na ulici a dohnat je k tomu, aby sami zlomili svou parlamentní moc, dřív než by ji čas a příležitost mohly zkonsolidovat. Hora střemhlav skočila do pasti.
Bombardování Říma francouzskými vojsky sloužilo jako vnadidlo. Toto bombardování porušilo V. článek ústavy, který francouzské republice zakazuje používat ozbrojených sil proti svobodě jiného národa. Mimo to i 54. článek zakazuje výkonné moci vypovědět komukoli válku bez souhlasu Národního shromáždění a Konstituanta se vyslovila svým usnesením z 8. května proti římské výpravě. Na základě těchto skutečností podal Ledru-Rollin 11. června 1849 obžalovací spis proti Bonapartovi a jeho ministrům. Vydrážděn Thiersovým popichováním, dal se nakonec strhnout k pohrůžce, že je odhodlán bránit ústavu všemi prostředky, dokonce i se zbraní v ruce. Hora povstala jako jeden muž a opakovala tuto výzvu do zbraně. Dne 12. června zamítlo Národní shromáždění obžalobu a Hora opustila parlament. Události z 13. června jsou známy: proklamace jedné části Hory, která prohlásila Bonaparta a jeho ministry „mimo ústavu“; pouliční procesí demokratických národních gard, které vyšly beze zbraně a rozprchly se při setkání s Changarnierovými vojsky atd. atd. Část Hory uprchla do zahraničí, druhá část byla předána vrchnímu soudu v Bourges a ostatní byli jako školáčkové parlamentním reglementem podrobeni dozoru předsedy Národního shromáždění. V Paříži byl opět vyhlášen stav oblezení a demokratická část pařížské národní gardy byla rozpuštěna. Tak byl zlomen vliv Hory v parlamentě a moc maloměšťáků v Paříži V Lyoně, kde události 13. června byly signálem ke krvavému dělnickému povstání, a v dalších pěti okolních departementech byl vyhlášen stav obležení, stav, který tam trvá až do této chvíle.
Většina Hory nechala svou avantgardu na holičkách tím, že odepřela podepsat její proklamaci. Tisk desertoval, neboť jen dva listy se odvážily uveřejnit toto pronunciamento [veřejné provolání proti vládě]. Maloměšťáci zradili své představitele, neboť národní gardy se neobjevily, anebo se objevily proto, aby zabránily stavbě barikád. Představitelé oklamali maloměšťáky, neboť domnělí spojenci z armády se nikde neukázali. Konečně demokratická strana, místo aby čerpala své síly z proletariátu, nakazila jej svou vlastní slabostí, a jak tomu obyčejně bývá při demokratických velečinech, vůdcové mohli pro své zadostiučinění obviňovat svůj „lid“ z deserce a lid pro své zadostiučinění mohl obviňovat své vůdce z podvodnictví.
Málokterá akce byla ohlášena s větším hlukem než chystané polní tažení Hory. Málokdy byla nějaká událost vytrubována s větší jistotou a předčasněji než nevyhnutelné vítězství demokracie. Není pochyby o tom, že demokraté věří v sílu pozounů, které svými zvuky zbořily zdi Jericha. A po každé, kdykoli se octnou před hradbami despotismu, snaží se napodobit tento zázrak. Chtěla-li Hora zvítězit v parlamentě, neměla volat do zbraně. Vyzývala-li v parlamentě do zbraně, neměla se na ulici chovat parlamentně. Myslela-li pokojnou demonstraci vážně, pak bylo pošetilostí nepočítat předem s tím, že bude po vojensku přivítána. Pomýšlela-li na skutečný boj, pak bylo originální odložit zbraně potřebné k vedení boje. Avšak revoluční hrozby maloměšťáků a jejich demokratických zástupců jsou pouhými pokusy zastrašit protivníka. Když se octnou ve slepé uličce, když se natolik zkompromitovali, že jsou donuceni splnit své hrozby, tu si počínají dvoj-smyslně, ničemu se nevyhýbají tolik jako prostředkům, které vedou k cíli, a chytají se záminek k podlehnutí. Třeskná ouvertura, která ohlásila boj, přechází v nesmělé vrčení, jak-mile má dojít k boji, herci přestávají brát věc vážně a akce splaskne jako balon, když se do něho píchne jehlou.
Žádná strana tak nezveličuje své prostředky, žádná se neklame tak lehkomyslně o situaci jako demokratická. Hlasovala-li část armády pro Horu, byla Hora již přesvědčena, že armáda bude pro ni revoltovat. A při jaké příležitosti? Při příležitosti, která s hlediska armády znamenala jen to, že se revolucionáři postavili na stranu římských vojáků proti francouzským vojákům. Na druhé straně vzpomínky na červen 1848 byly ještě příliš svěží, než aby proletariát mohl překonat hluboký odpor proti národní gardě a vůdcové tajných společností mohli překonat silnou nedůvěru k demokratickým vůdcům. K zahlazení těchto rozporů by bylo bývalo třeba ohrožení velkých společných zájmů. Porušení nějakého abstraktního paragrafu ústavy nemohlo probudit tento zájem. Což nebyla ústava podle ujišťování demokratů samých již mnohokráte porušena? Což ji nejpopulárnější listy nepranýřovaly jako kontrarevoluční slátaninu? Demokratovi, ježto zastupuje maloměšťáctvo, tedy mezitřídu, v níž se vzájemně otupují zájmy dvou tříd, se však zdá, že je vůbec povznesen nad třídní protiklad. Demokraté přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, avšak oni s celým zbytkem národa tvoří lid. Oni přece hájí právo lidu; jejich zájmem je zájem lidu. Nepotřebují tudíž v předvečer boje zkoumat zájmy a postavení jednotlivých tříd. Nepotřebují své vlastní prostředky příliš úzkostlivě odvažovat. Stačí, dají-li signál, aby se lid se všemi svými nevyčerpatelnými zdroji vrhl na utiskovatele. Ukáže-li se při provádění, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté, kteří rozštěpují nedělitelný lid v různé nepřátelské tábory, nebo byla armáda příliš zhovadilá a zaslepená, než aby v čistých cílech demokracie mohla uvidět své nejvlastnější blaho, nebo celek ztroskotal na některém detailu provedení, nebo nějaká ne-předvídaná náhoda pro tentokrát zmařila celou věc. Ať tak či tak demokrat vychází z nejhanebnější porážky právě tak neposkvrněný, jak nevinný do ní vešel, vychází z ní posílen ve svém přesvědčení, že musí zvítězit, že nikoli on sám a jeho strana se musí vzdát starého hlediska, nýbrž naopak že h poměry musí teprve dorůst.
Nesmíme si proto zdecimovanou, zlomenou a novým parlamentním reglementem pokořenou Horu představovat nějak zvlášť nešťastnou. Odstranil-li 13. červen její vůdce, uvolnil na druhé straně místo podružnějším kapacitám, kterým toto nové postavení lichotí. Nedalo-li se již pochybovat o jejich bezmocnosti v parlamentě, měli nyní plné právo omezovat svou činnost na výbuchy mravního rozhořčení a na hlučné deklamace. Tvářila-li se strana pořádku, že v nich jako v posledních oficiálních představitelích revoluce vidí ztělesněny všechny hrůzy anarchie, mohli být tím povrchnější a skromnější ve skutečnosti. A nad porážkou 13. června se utěšovali hlubokomyslným zvoláním: „Jen ať zkusí sáhnout na všeobecné volební právo, jen ať to zkusí! Pak jim ukážeme, kdo jsme.“ Nous verrons. [Nu, uvidíme.]
Pokud jde o montagnardy (příslušníky Hory), uprchnuvší za hranice, stačí zde poznamenat, že Ledru-Rollin, protože se mu podařilo sotva ve dvou týdnech nadobro zruinovat mocnou stranu, v jejímž čele stál, se po tom všem považoval za povolaného vytvořit francouzskou vládu „in partibus“; že jeho figura z dálky, stranou jeviště činů, jako by rostla tou měrou, jak klesala úroveň revoluce a jak se oficiální veličiny oficiální Francie scvrkávaly; že mohl vystupovat jako republikánský kandidát pro volby z roku 1852, že rozesílal periodické oběžníky Valachům a jiným národům, v nichž hrozil kontinentálním despotům svými činy a činy svých spojenců. Měl Proudhon tak docela nepravdu, když zvolal na tyto pány: „Vous n’êtes que des blagueurs!“ [Vy se jen chvástáte!]? Strana pořádku nezlomila 13. června jen Horu, prosadila zároveň podřízení ústavy usnesením většiny Národního shromáždění.
Strana pořádku chápala republiku takto: v republice vládne buržoasie v parlamentních formách, při čemž není jako v monarchii omezena ani vetem výkonné moci, ani jejím právem rozpustit parlament. To byla podle Thierse parlamentní republika. Zajistila-li si však buržoasie 13. června svou všemohoucnost v parlamentní budově, což tím nezasadila ránu samému parlamentu, oslabivši jej nezhojitelně proti výkonné moci lidu tím, že vyhodila jeho nejpopulárnější část? Tím, že beze všech ceremonií vydala soudu četné poslance, zrušila svou vlastní parlamentní nezranitelnost. Pokořující reglement, jemuž podrobila Horu, povýšil presidenta republiky právě o to, oč ponížil každého jednotlivého představitele lidu. Tím, že pranýřovala povstání na ochranu konstituční ústavy jako anarchistické, usilující o převrácení společnosti, zbavila sama sebe možnosti vyzvat k povstání v případě, kdyby výkonná moc porušila ústavu proti ní. A ironie dějin chce tomu, aby strana pořádku 2. prosince 1851 naléhavě, ale marně nabízela lidu jako ochránce ústavy proti Bonapartovi generála Oudinota, toho generála, který z Bonapartova příkazu bombardoval Řím a dal tak přímý podnět k ústavní vzpouře 13. června. Jiný hrdina 13. června, Vieyra, který s tribuny Národního shromáždění sklízí vavříny za brutality, které napáchal v místnostech demokratických novin jako vůdce bandy národních gardistů z řad vysokých financí, tentýž Vieyra byl zasvěcen do Bonapartova spiknutí a podstatně se přičinil o to, aby znemožnil jakoukoli ochranu Národního shromáždění národní gardou v hodině jeho smrti.
13. červen měl ještě jiný smysl. Hora chtěla vyvzdorovat, aby byl Bonaparte předán soudu. Její porážka byla tedy přímým vítězstvím Bonapartovým, jeho osobním triumfem nad jeho demokratickými nepřáteli. Strana pořádku vybojovala toto vítězství a Bonapartovi stačilo jen je shrábnout. Také to udělal. 14. června se objevilo na zdech Paříže prohlášení, v němž president jakoby nechtě, proti své vůli, donucen pouze tlakem událostí, vystupuje ze své klášterní samoty, tónem zneuznané ctnosti si stěžuje na pomluvy svých protivníků, a tváře se, jako by ztotožňoval svou osobu s věcí pořádku ve skutečnosti ztotožňuje věc pořádku se svou osobou. Mimo to Národní shromáždění přece jen schválilo výpravu proti Římu sice dodatečně, avšak Bonaparte byl jejím iniciátorem. Když byl opět uvedl velekněze Samuela do Vatikánu, mohl doufat, že jako král David vstoupí do Tuilerií. Získal na svou stranu pátery.
Vzpoura z 13. června se omezila, jak jsme viděli, na pokojné pouliční procesí. O válečných vavřínech v boji proti ní nemohlo tedy být ani řeči. Nicméně strana pořádku v této době, chudé na hrdiny a události, udělala z této bitvy bez krveprolití druhý Slavkov. Tribuny a tisk velebily armádu jako moc pořádku v protikladu k lidovým masám jako bezmoci anarchie a Changarniera jako „baštu společnosti“ - mystifikace, které Changarnier nakonec sám uvěřil. Mezitím však byly jednotky, které se zdály nespolehlivé, přeloženy z Paříže, pluky, které ve volbách projevily největší sympatie k demokratům, byly přeloženy z Francie do Alžíru, neklidné živly mezi vojáky byly přiděleny k trestním oddílům a konečně tisk byl soustavně isolován od kasáren a kasárny od občanské společnosti. Nyní jsme dospěli k nejrozhodnějšímu bodu obratu v dějinách francouzské národní gardy. Roku 1830 rozhodla národní garda osud restaurace. Za Ludvíka Filipa každá vzpoura, v níž se národní garda postavila na stranu vojsk, skončila nezdarem. Když v únorových dnech 1848 národní garda zaujala pasivní postoj k povstání a obojaký postoj k Ludvíku Filipovi, viděl, že je ztracen, a byl ztracen. Tak se zakořenilo přesvědčení, že revoluce bez národní gardy a armáda proti národní gardě nemohou zvítězit. Byla to pověrčivá víra armády v občanskou všemohoucnost. Červnové dny 1848, kdy celá národní garda s řadovými vojsky porazila povstání, upevnily tuto pověru. Když se stal Bonaparte presidentem, klesl poněkud význam národní gardy v důsledku protiústavního spojení hodnosti velitele národní gardy a velitele první vojenské divise v osobě Changarnierově. Podobně jako se tu velení národní gardy stalo atributem vojenského vrchního velitele, tak se sama národní garda stala již jen pouhým přívěskem řadových vojsk. Konečně 13. června byla nadobro zlomena: nejenom proto, že počínaje tímto dnem ji začali postupně rozpouštět po celé Francii, dokud z ní nezbyly jen trosky. Demonstrace 13. června byla přede-vším demonstrací demokratické části národních gard. Je pravda, že nešly proti armádě se zbraní, zato ale v uniformě, avšak právě tato uniforma bývala talismanem. Armáda se přesvědčila, že tato uniforma je stejný vlněný hadr jako kterýkoli jiný. Kouzlo zmizelo. V červnových dnech 1848 se buržoasie a maloměšťáctvo spojily v národní gardě s armádou proti proletariátu, 13. června 1849 dala buržoasie maloměšťáckou národní gardu rozehnat armádou, 2. prosince 1851 buržoasní národní garda už neexistovala a Bonaparte jen konstatoval tento fakt, když dodatečně podepisoval dekret o jejím rozpuštění. Tak zlomila buržoasie sama svou poslední zbraň proti armádě, avšak musila ji zlomit v tom okamžiku, kdy již maloměšťáctvo nestálo za ní jako vasal, nýbrž před ní jako rebel, jako musela vůbec vlastnoručně zničit všechny své obranné prostředky proti absolutismu, jakmile se stala sama absolutní.
Strana pořádku zatím oslavovala znovudobytí moci, kterou roku 1848 jen zdánlivě ztratila, aby ji znovu našla roku 1849, teď již ničím neomezenou, ostrými útoky proti republice a ústavě, proklínáním všech budoucích, přítomných i minulých revolucí, nevyjímaje ani ty, které provedli její vlastní vůdci, vydáním zákonů, které spoutaly tisk, zničily spolčovací svobodu, které ze stavu obležení učinily normální instituci. Národní shromáždění se v polovině srpna odročilo až do poloviny října a jmenovalo na dobu své nepřítomnosti stálý výbor. O těchto prázdninách intrikovali legitimisté s Emží, orleanisté s Claremontem, Bonaparte svými knížecími okružními zájezdy a departementní rady v poradách o revisi ústavy – běžné příhody v době prázdnin Národního shromáždění. Budu se jimi podrobně zabývat, až přerostou v události. Zde bych chtěl jen poznamenat, že Národní shromáždění postupovalo nepoliticky, když na delší dobu zmizelo ze scény a nechalo v čele republiky všem na očích jen jednu, byť žalostnou postavu Ludvíka Bonaparta, a to v době, kdy strana pořádku se k veřejnému skandálu rozpadla na své royalistické součásti s jejich navzájem nepřátelskými restauračními choutkami. Po každé, když o takových prázdninách umlkl ohlušující lomoz parlamentu a jeho tělo se rozplynulo v národě, stávalo se naprosto zřejmým, že pravé podobě republiky chybí už jen jedno: učinit jeho prázdniny permanentními a její heslo: „liberté, égalité, fraternité“ nahradit nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie!
__________________________________
Poznámky:
12. Zásada: nechat věci běžet, nezasahovat. (Pozn. red.)
13. Odbojné hnutí francouzské šlechty a buržoasie za nezletilosti Ludvíka XIV. (Pozn. JM)
14. Původně člen společnosti francouzských lupičů přepadajících v 17. století v Západní Indii španělské obchodní lodi; později námořní lupič vůbec, pirát, korzár, bukanýr (Pozn. JM)
15. Hlavní postava z pohádky A. v. Chamisso „Peter Schlemihl“. Schlemihl prodal svůj stín, aby zbohatl, a pak ho po celém světě marně hledal. (Pozn. red.)
16. Povýšenec, nafoukanec, nadutec (Pozn. JM)