Trest smrti. — Pamflety pana Cobdena. — Opatření Anglické banky

Karel Marx

Trest smrti. — Pamflety pana Cobdena. — Opatření Anglické banky^{^[336]}

Londýn, v pátek 28. ledna 1853

V „Times“ z 25. ledna je uveřejněn pod názvem „Sebevražedná mánie“ článek s takovýmito úvahami:

„Nejednou se už konstatovalo, že vzápětí po každé veřejné popravě následuje u nás zpravidla řada případů smrti oběšením, sebevražedných i z nešťastné náhody, vyvolaná silným dojmem, kterým poprava známého zločince zapůsobí na chorobné a nezralé mysli.“

„Times“ uvádějí pro ilustraci tohoto postřehu řadu případů, mezi jiným případ jednoho blázna ze Sheffieldu, který se bavil s jinými blázny o popravě Barbourově, načež šel a oběsil se. Jiným příkladem je případ čtrnáctiletého chlapce, který se rovněž oběsil.

Žádný rozumný člověk by se asi nedovtípil, co „Times“ tímto výčtem sledují; není to nic menšího než přímá apoteóza kata, protože trest smrti se tu vynáší jako ultima ratio^{^[a]} společnosti. A něco takového se dostane do úvodníku „čelného listu“!

„Morning Advertiser“ velmi jízlivě, ale spravedlivě kritizuje obdiv pro šibenici a krvavou logiku „Times“ a uvádí tato zajímavá data za 43 dní roku 1849:

Popravy	Vraždy a sebevraždy
Millan. . . . . . . . . .20. března	Hannah Sandles. . . . . . . . . .22. března M. G. Newton. . . . . . . . . . . 22. března
Pulley. . . . . . . . . .20. března Smith . . . . . . . . . .27. března	J. G. Gleeson — 4 vraždy v Liverpoolu. . . . . . . . . . . . .27. března
Howe. . . . . . . . . . 31. března	Vražda a sebevražda v Leicesteru. . . . . . . . . . . . . . 2. dubna Travičství v Bath . . . . . . . . . .7. dubna W. Bailey . . . . . . . . . . . . . . . 8. dubna
Landich . . . . . . . . 31. března Sarah Thomas. . . .13. dubna	J. Ward zabil svou matku. . .13. dubna Yardley . . . . . . . . . . . . . . . . 14. dubna Doxey, otcovražda. . . . . . . . 14. dubna J. Bailey zabil své dvě děti a sebe . . . . . . . . . . . . . . . . . 17. dubna

Tato tabulka ukazuje, jak připouštějí i „Times“, že hned po popravách zločinců následují nejen sebevraždy, nýbrž i nejsurovější vraždy. Je překvapující, že „Times“ ve zmíněném článku neuvádějí jediný argument nebo předpoklad k odůvodnění této své barbarské teorie; a bylo by velmi obtížné, ne-li zcela nemožné najít nějakou zásadu, jíž by bylo možno zdůvodnit spravedlivost nebo účelnost trestu smrti ve společnosti, která si tak zakládá na své civilizovanosti. Trest všeobecně byl vždy obhajován buď jako nápravný, nebo odstrašující prostředek. Ale kdo vám dal právo trestat mne proto, aby se jiní napravili nebo odstrašili? Ostatně historie zcela očividně dokazuje — existuje přece něco jako statistika — že se od dob Kainových svět ještě nedal trestem ani napravit, ani zastrašit. Ba právě naopak. Z hlediska abstraktního práva je jen jedna teorie trestu, která abstraktně uznává lidskou důstojnost, a to je Kantova teorie, zvláště ve vyhraněnější formulaci, kterou jí dal Hegel. Hegel říká:

„Trest je právo zločince. Je to akt jeho vlastní vůle. Zločinec prohlašuje porušování práva za své právo. Jeho zločin je negace práva. Trest je negace této negace čili potvrzení práva, které si zločinec sám na sobě vyprošuje a vymáhá.“^{^[337]}

Na této formulaci nepochybně něco je, neboť Hegel, místo aby viděl v zločinci pouhý objekt, otroka justice, povyšuje ho na svobodnou a samu sebe určující bytost. Když se však na věc podíváme blíže, zjistíme, že zde — jako v mnoha jiných případech — německý idealismus jen transcendentální formou sankcionuje řády existující společnosti. Což to není klam, když se individuum se svými reálnými pohnutkami, s mnohotvárnými společenskými podmínkami, které na ně působí, nahrazuje abstrakcí „svobodné vůle“ — když se člověk vůbec nahrazuje jednou z mnoha svých vlastností? Tato teorie, která pojímá trest jako výsledek zločincovy vlastní vůle, je jen metafysickým vyjádřením starého „ius talionis“^{^[b]}, oko za oko, zub za zub, krev za krev. Řečeno prostě a bez oklik: trest není nic jiného než prostředek, jímž se společnost brání proti porušování podmínek své existence, ať jsou tyto podmínky jakékoli. Ale jaká je to společnost, která se nedovede bránit jinak než s pomocí kata a která prohlašuje ústy „prvních novin světa“ svou vlastní brutalitu za věčný zákon?

Pan A. Quetelet ve svém skvělém a zasvěceném spisu „Člověk a jeho schopnosti“^{^[338]} praví:

„Je jeden rozpočet, který platíme se strašnou pravidelností — a to je rozpočet na vězení, žaláře a popraviště... Můžeme dokonce předpovídat, kolik lidí poskvrní své ruce krví svých bližních, kolik bude padělatelů, kolik travičů, a to téměř stejně, jako můžeme předvídat, kolik lidí se za rok narodí a zemře.“

A pan Quetelet ve své předpovědi pravděpodobné zločinnosti, uveřejněné roku 1829, s opravdu překvapující jistotou uvedl nejen celkový počet, ale i různé druhy zločinů, které byly potom spáchány ve Francii roku 1830. Dále otištěná tabulka za léta 1822—1824, kterou Quctelet uvádí, ukazuje, že průměrný počet zločinů spáchaných v té či oné části národního společenství nezávisí ani tolik na zvláštních politických institucích té či oné země, jako spíše na základních podmínkách vlastních moderní buržoazní společnosti vůbec. Ze sta odsouzených zločinců v Americe a ve Francii bylo:

Ve věku	Philadelphia	Francie
do 21 let	19	19
od 21 do 30 let	44	35
od 30 do 40 let	23	23
nad 40 let	14	23
	________________________________________
Celkem	100	100

Nuže tedy, vykazuje-li zločinnost vcelku, jak co do počtu, tak co do druhu spáchaných zločinů, stejnou zákonitost jako přírodní jevy, jestliže „je nesnadné rozhodnout“, jak poznamenává Quetelet, „ve které z obou oblastí“ (ve fyzickém světě či v sociálním životě) „vedou určité popudy s největší pravidelností“ k určitým účinkům — není pak nutno se vážně zamyslit nad změnou systému, který plodí tyto zločiny, místo oslavování kata, který popraví určité množství zločinců, jen aby tím udělal místo pro nové?

Jednou z věcí, o nichž se teď nejvíc hovoří, je brožura pana Richarda Cobdena „1793 a 1853, tři dopisy“ (140 stránek)^{^[339]}, která právě vyšla. První část tohoto pamfletu, která pojednává o revoluci z roku 1793 a o období před ní, má tu přednost, že nezastřeně a rázně útočí na zakořeněné anglické předsudky o této epoše. Pan Cobden dokládá, že v revoluční válce byla Anglie agresorem. V tom však není nijak originální, ježto v podstatě jenom opakuje to, co kdysi napsal — a daleko brilantněji — největší pamfletista, jakého kdy měla Anglie, nebožtík William Cobbett. Druhá část brožury, přestože je psána z ekonomického hlediska, má trochu romantický ráz. Pan Cobden se mermomocí snaží dokázat, že představa, jako by Ludvík Napoleon zamýšlel provést vpád do Anglie, je naprostý nesmysl, že pověsti, jako by země nebyla s to se bránit, nemají reálný podklad a že je šíří jen lidé, kteří mají zájem na zvýšení veřejných výdajů. Čím Cobden odůvodňuje své tvrzení, že Ludvík Napoleon nechová nepřátelské záměry vůči Anglii? Ludvík Napoleon prý nemá rozumný důvod vyhledávat spory s Anglií. A čím Cobden dokazuje, že nepřátelský vpád do Anglie je nemožný? Po 800 let, říká, nikdo Anglii nenapadl. A co uvádí na důkaz toho, že povyk o nepřipravenosti Anglie k obraně je pouze ziskuchtivý podvod? Nejvyšší vojenská místa prohlásila, že se cítí zcela bezpečná!

Ludvík Napoleon se ještě nikdy — ani v Zákonodárném shromáždění — nesetkal s člověkem tak lehkověrným, který by bral vážně jeho sliby a mírumilovné úmysly, jakého nyní zcela neočekávaně našel v panu Richardu Cobdenovi. „Morning Herald“, obvyklý obhájce Ludvíka Napoleona, uveřejňuje (ve včerejším čísle) dopis adresovaný panu Cobdenovi a inspirovaný prý přímo samým Bonapartem, v němž nás vznešený hrdina od Satory^{^[340]} ujišťuje, že by se objevil v Anglii jen v případě, že by královna^{^[c]}, ohrožena rozmachem demokracie, potřebovala nějakých 200 000 jeho décembraillardů^{^[d]} čili pasáků. Ale tato demokracie, to není podle „Heraldu“ nikdo jiný než pánové Cobden a spol.

Musíme přiznat, že když jsme si pozorně přečetli zmíněnou brožuru, začínáme pociťovat obavy, zda se přece jen nechystá nějaká ta invaze do Velké Británie. Pan Cobden totiž není příliš šťastný prorok. Po zrušení obilních zákonů si udělal výlet do Evropy, navštívil dokonce i Rusko, a po svém návratu prohlásil, že je všechno v pořadku, že doby násilí jsou ty tam, že se narody plně a horlivě věnují obchodní a průmyslové činnosti a půjdou nyní vpřed pokojnou cestou hospodářského rozvoje, bez politických bouří, bez výbuchů a otřesů. Jeho proroctví se ještě ani nedostalo na kontinent, když tu v celé Evropě vzplála revoluce roku 1848 a stala se tak poněkud ironickou ozvěnou páně Cobdenových krotkých předpovědí. Mluvil o míru tam, kde žádný mír nebyl.

Bylo by velkým omylem se domnívat, že mírová doktrína manchesterské školy má nějaký hluboký filosofický smysl. Znamená jen tolik, že feudální způsob vedení války má být vytlačen obchodní valkou — děla kapitálem. Včera se konalo v Manchesteru shromaždění Mírové společnosti, které téměř jednomyslně prohlásilo, že podle jeho mínění Ludvík Napoleon rozhodně nic nepodnikne proti bezpečnosti Anglie, přestane-li jen tisk štvát proti jeho režimu a bude hezky zticha! S tímto prohlašováním se ovšem špatně srovnává, že zvýšený rozpočet na armádu a válečné námořnictvo byl v poslanecké sněmovně bez odporu schválen, a že žádný z poslanců, kteří se zúčastnili mírové konference^{^[341]}, se ani slovem neozval proti navrhovanému zvýšení branných sil.

Za politické tišiny, způsobené odročením parlamentu, zajímají tisk hlavně dvě témata: chystaný zákon o reformě a nedávná diskontní opatření Anglické banky.

„Times“ z 24. t. m. informují veřejnost, že se chystá nový zákon o reformě. Jaká reforma to bude, lze soudit z volebního projevu sira Charlese Wooda v Halifaxu, kde mluvil proti zásadě stejně velkých volebních obvodů, dále z volebního projevu sira Jamese Grahama v Carlisle, v němž odmítl tajné hlasování, a konečně z mínění, jež zatím koluje jako důvěrné, že i ty skromné reformní pilulky, které v únoru 1852 předepsal Johnny Russell,^{^[342]} se považují za příliš silné a nebezpečné. Ale jsou tu ještě podezřelejší náznaky. Mluvčí koaliční vlády, „Economist“, v čísle z 22. ledna tvrdí nejen, že

„...reforma našeho zastupitelského systému se ocitla v seznamu naléhavých či neodkladných otázek teprve nedávno“, nýbrž i že „nám chybějí přípravné podklady pro zákonodárná opatření. Rozšíření, úprava, revize, ochrana a nové rozdělení volebního práva, to jsou různé stránky této otázky a každá vyžaduje hluboké promyšlení a důkladné prozkoumání... Ne že by mnozí naši státníci neměli značné a cenné znalosti o všech nebo některých těchto bodech, ale jsou to znalosti letmo posbírané, a ne těžce získané; jsou nesoustavné, jednostranné a neúplné... Jediným východiskem je zřejmě ustavit zvláštní komisi, jež by byla pověřena prozkoumat všechny skutečnosti, které s tímto předmětem přímo nebo nepřímo souvisí.“

Má se tudíž naše metuzalémská vláda^{^[343]} znovu pustit do studia politiky coram publico^{^[e]}. Kolegové Peelovi, kolegové Melbournovi, Canningův spolupracovník, zástupce Greye staršího, mužové, kteří sloužili pod lordem Liverpoolem, další, kteří byli členy kabinetu lorda Granvilla, všichni tito zelenáči, kteří začínali před půl stoletím, nejsou prý s to pro nedostatek zkušeností navrhnout parlamentu pořádnou reformu volebního systému. Staré pořekadlo, že s léty přichází zkušenost, už zřejmě neplatí. „Takováto upejpavost v koalici veteránů nejrůznějších stran je vskutku k nepopsání směšná!“ ironizují „Daily News“ a ptají se: „Kdepak máte svůj zákon o reformě?“ „Morning Advertiser“ na to odpovídá:

„Přikláníme se k názoru, že z tohoto parlamentního zasedání žádný zákon o reformě nevzejde. Možná, že dojde k pokusům uzákonit nějaká opatření, která by zamezila podplácení při volbách a trestala úplatkáře a týkala by se též některých jiných méně závažných otázek, bude tu možná i úsilí odstranit nešvary v systému parlamentního zastoupení země, ale takováto zákonodárná opatření přece nelze označit za nový zákon o reformě.“

Pokud se týče posledních úprav diskontu Anglické banky, utišila se už panika, kterou v první chvíli způsobily, a obchodníci i teoretikové se ujistili, že nynější prosperita nebude vážně narušena nebo zabrzděna. Ale přečtěte si tento úryvek z „Economistu“

„Na ohromných plochách orné půdy neroste u nás letos vůbec nic. Ve většině našich úrodných oblastí zůstalo mnoho pozemků vhodných k pěstování pšenice neoseto a některá pole, třebaže byla oseta, jsou ve stejně žalostném stavu, protože osevy buď vyhynuly, nebo osení je tak řídké anebo tak zničené škůdci, že ti, kdo hospodaří na těchto pozemcích, mají sotva lepší vyhlídky než ti, kdo svou půdu neobdělali. Teď už je skoro nemožné osít všechnu půdu, na které se pěstuje pšenice.“

Krize, která byla na čas oddálena otevřením kalifornských a australských trhů a dolů, se tedy určitě dostaví, bude-ti úroda špatná. Diskontní opatření Anglické banky jsou jen prvními předzvěstmi. Roku 1847 změnila Anglická banka diskontní sazbu třináctkrát. Roku 1853 se dají čekat desítky takových opatření. Nakonec bych se rád zeptal anglických ekonomů: jak je možné, že moderní politická ekonomie, která začala svůj boj proti merkantilismu dokazováním, že příliv a odliv zlata nejsou pro zemi důležité, že výrobky se směňují zase jen za výrobky a že zlato je výrobek jako všechny jiné; jak je možné, že táž politická ekonomie nyní, na sklonku svého života, tak úzkostlivě sleduje příliv a odliv zlata? „Skutečný cíl, který banka svými operacemi sleduje,“ píše „Economist“, „je zabránit vývozu kapitálu“. Bránil by však „Economist“ vývozu kapitálu v podobě bavlny, železa, vlněné příze a textilu? A není snad zlato výrobek jako všechny jiné? Nebo se stal „Economist“ na stará kolena merkantilistou? A nemá v úmyslu, když otevřel brány cizímu kapiiálu, zastavit vývoz britského kapitálu? Když se osvobodil od civilizovaného ochranářství, chce se snad vrátit k tureckému?

Právě když jsem dokončoval článek, dověděl jsem se, že v politických kruzích kolují pověsti, že mezi panem Gladstonem a některými čelnými členy Aberdeenovy vlády vznikly neshody kvůli dani z příjmů a že důsledkem nedorozumění bude patrně rezignace tohoto ctihodného gentlemana. V tomto případě by se pravděpodobně stal jeho nástupcem sir Francis Baring, bývalý kancléř pokladu ve vládě lorda Melbourna.

Napsal K. Marx 28. ledna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3695 z 18. února 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — poslední důvod, konečný rozhodný prostředek. (Pozn. red.)

b — právo odvety. (Pozn. red.)

c — Viktorie. (Pozn. red.)

d — décembraillards (décembre + braillards) — doslova: „prosincoví křiklouni“, narážka na členy bonapartistické Společnosti 10. prosince. (Pozn. red.)

e — předočima všech, veřejně. (Pozn. red.)

336 Článek „Trest smrti... atd.“ je první článek, který napsal Marx sám anglicky (viz poznámku [244]).

337 G. W. F. Hegel, „Grundlinien der Philosophie des Rechts“ [„Základy filosofie práva“], Berlín 1821.

338 Adolph Quetelet, „Sur lʼhomme et le développement de ses facultés, ou Essai de physique sociale“ [„O člověku a rozvoji jeho schopností aneb Pojednání ze sociální fyziky“], sv. I—II, Paříž 1835. Marx použil anglického překladu této knihy, který vyšel v Edinburghu roku 1842.

339 Richard Cobden, „1793 and 1853. In three Letters“, Manchester 1853.

340 Narážka na vojenskou přehlídku, kterou uspořádal Ludvík Bonaparte na satoryské pláni (viz zde).

341 Jde tu o mezinárodní mírový kongres v Manchesteru, uspořádaný Mírovou společností (viz poznámku [104]) koncem ledna 1853. Zvlášť horlivě vystupovali na kongresu freetradeři. Kongres schválil několik rezolucí odsuzujících protifrancouzskou válečnou propagandu v Anglii a zvyšování zbrojení. Tyto rezoluce však neměly praktický význam.

342 Viz poznámku [255].

343 Metuzalém — starozákonní patriarcha, který prý se dožil 969 let — symbol vysokého věku. Zde narážka na stáří členů Aberdeenovy vlády.

Karel Marx

Trest smrti. — Pamflety pana Cobdena. — Opatření Anglické banky[336]

Trest smrti. — Pamflety pana Cobdena. — Opatření Anglické banky^{^[336]}