Revoluce a kontrarevoluce v Německu

Bedřich Engels

Revoluce a kontrarevoluce v Německu^{^[1]}

I.	Německo při vypuknutí revoluce
II.	Pruský stát
III.	Ostatní německé státy
IV.	Rakousko
V.	Vídeňské povstání
VI.	Berlínské povstání
VII.	Frankfurtské Národní shromáždění
VIII.	Poláci, Češi a Němci
IX.	Panslavismus. Šlesvicko-holštýnská válka
X.	Pařížské povstání. Frankfurtské Národní shromáždění
XI.	Vídeňské říjnové povstání
XII.	Dobytí Vídně. Zrada Vídně
XIII.	Pruská zákonodárná sněmovna. Národní shromáždění
XIV.	Obnovení pořádku. Říšský sněm a sněmovny
XV.	Triumf Pruska
XVI.	Shromáždění a vlády
XVII.	Povstání
XVIII.	Maloburžoazie
XIX.	Konec povstání

Napsal B. Engels
v srpnu 1851 až září 1852

Otištino v „New-York Daily Tribune“
z 25. a 28. října, 6., 7.. 12. a 28. listopadu 1851,
27. února, 5., 15., 18. a 19. března,
9., 17. a 24. dubna, 27. července,
19. srpna, 18. září, 2. a 23. října 1852

Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

I
Německo při vypuknutí revoluce

První jednání revolučního dramatu na evropském kontinentě skončilo. „Mocnosti minulosti“ před bouří z roku 1848 jsou opět „mocnostmi přítomnosti“, a všichni ti populární i nepopulární jepičí vládcové, provizorní regenti, triumvirové, diktátoři i se svým chvostem poslanců, civilních komisařů, vojenských komisařů, prefektů, soudců, generálů, důstojníků a vojáků byli vyvrženi na cizí břehy, „deportováni za moře“, do Anglie nebo do Ameriky, a tam sestavují nové vlády „in partibus infidelium“^{^[a]}, evropské výbory, ústřední výbory, národní výbory a ohlašují svůj příchod v proklamacích stejně slavnostních jako proklamace kterýchkoli méně imaginárních potentátů.

Sotva si lze představit těžší porážku, než je porážka, kterou utrpěla na celé bitevní čáře revoluční strana — či správněji strany — na kontinentě. Ale co na tom? Což si zápas britské buržoazie za sociální a politické panství nevyžádal čtyřicet osm let a zápas francouzské buržoazie čtyřicet let bojů, jakým není rovno? A nebylo jejich vítězství nejbližší právě ve chvíli, kdy se obnovená monarchie cítila pevněji v sedle než kdykoli předtím? Doby, kdy se věřilo, že revoluce jsou dílem hrstky zlovolných agitátorů, jsou dávno tytam. Dnes kdekdo ví, že za každým revolučním otřesem se skrývá nějaká společenská potřeba, jejímuž uspokojování brání přežilé instituce. Možná, že potřeba není ještě tak silná, není pociťována tak všeobecně, aby zaručovala bezprostřední úspěch; avšak každým pokusem násilně ji potlačit jen ještě víc zesiluje, až nakonec přece jen roztrhne své okovy. Jestliže jsme tedy byli poraženi, nezbývá nám nic jiného než začít znovu od začátku. A ten pravděpodobně velmi krátký oddech, který je nám dopřán mezi koncem prvního a začátkem druhého jednání revolučního hnutí, nám naštěstí poskytuje čas k velmi nutné práci: k prozkoumání příčin, které nevyhnutelně vedly k poslednímu povstání i k jeho porážce; tyto příčiny nesmíme hledat v náhodném úsilí, schopnostech, chybách, omylech nebo zradách některých vůdců, nýbrž ve všeobecných společenských poměrech a životních podmínkách každého jednotlivého národa, zachváceného otřesem. Že náhlá hnutí z února a března 1848 nebyla dílem jedinců, nýbrž živelným, nezadržitelným projevem požadavků a potřeb národů, které sice nebyly vždy jasně chápány, ale které ve všech zemích mnohé třídy pociťovaly velmi zřetelně, to se všeobecně uznává; pátráte-li však po příčinách úspěchů kontrarevoluce, setkáte se na všech stranách s pohodlnou odpovědí, že prý pan X nebo občan Y „zradil“ lid. Tato odpověď může být naprosto správná, ale také nemusí, podle okolností, ale ať tak nebo onak, nic nevysvětluje — ba ani nenaznačuje, jak se mohlo stát, že se „lid“ nechal takhle zradit. Jak žalostné vyhlídky má politická strana, jejíž celý kapitál je v poznání, že občanu X. nebo Y. nelze důvěřovait.

Prozkoumat a objasnit příčiny revolučního otřesu i jeho potlačení je mimoto nesmírně důležité i z historického hlediska. Co může být zajímavého na celém tom malicherném osobním hašteření a osočování, na všech těch vzájemně si odporujících tvrzeních, že na skaliska, na kterých ztroskotala, zahnali revoluci Marrast či Ledru-Rollin, nebo Louis Blanc, či kterýkoli jiný člen prozatímní vlády, anebo všichni dohromady — jak to může objasnit události Američanovi nebo Angličanovi, který všechna tato různá hnutí pozoroval z příliš velké dálky, než aby mohl na událostech rozeznávat nějaké podrobnosti? Žádný soudný člověk nikdy neuvěří, že jedenáct mužů^{^[b]}, většinou velmi průměrně nadaných, jak v dobrém, tak ve špatném smyslu, by dokázalo za tři měsíce zruinovat šestatřicetimiliónový národ, kdyby těchto třicet šest miliónů nebylo zrovna tak bezradných, kterou cestou se pustit, jako těchto jedenáct lidí. Ale otázka právě je, jak se mohlo stát, že těchto třicet šest miliónů, i když do jisté míry tápalo v tmách, bylo náhle povoláno, aby samo rozhodlo, kterou cestou se dát; jak potom zbloudilo a jak jejich staří vůdcové mohli znovu na čas získat vedení.

Pokusíme-li se tedy vyložit čtenáři „Tribune“^{^[2]} příčiny, jež nutně vyvolaly německou revoluci z roku 1848 a právě tak nutně vedly k jejímu dočasnému potlačení v letech 1849 a 1850, nelze od nás očekávat úplné vylíčení událostí, které se v Německu odehrály. Pozdější události a soud příštích generací rozhodnou, co z této zmatené spousty zdánlivě náhodných, nesouvislých a vzájemně neslučitelných skutečností má vejít do světových dějin. Pro takový úkol ještě nedozrála doba; musíme se omezit na to, co je možné, a spokojit se tím, podaří-li se nám najít racionální příčiny založené na nezvratných faktech, příčiny, které vysvětlují nejdůležitější události, hlavní zvraty tohoto hnutí a umožňují nám určit, jakým směrem bude vržen německý lid příštím, možná že ne příliš vzdáleným výbuchem.

Především, jaká byla situace Německa při vypuknutí revoluce?

Struktura různých tříd národa, které tvoří základ každé politické organizace, byla v Německu složitější než v kterékoli jiné zemi. Zatímco v Anglii a ve Francii mocná a bohatá buržoazie, zkoncentrovaná ve velkých městech a zejména v hlavním městě, úplně zničila feudální šlechtu nebo ji alespoň, jako v Anglii, zredukovala na několik bezvýznamných vnějších forem, feudální šlechta v Německu si velkou část svých výsad zachovala. Téměř všude převládal systém feudálního pozemkového vlastnictví. Pozemkoví vlastníci si dokonce podrželi soudní pravomoc nad svými poddanými. Politická privilegia, právo kontrolovat knížata, sice ztratili, ale zato si téměř plně udrželi svá středověká vrchnostenská práva nad sedláky na svých doménách právě tak jako osvobození od daní. Feudalismus vzkvétal v některých krajích víc než v druhých, ale nikde, s výjimkou levého břehu Rýna, nebyl odstraněn úplně. Tato tehdy velmi početná a zčásti velmi bohatá feudální šlechta byla oficiálně pokládána za první „stav“ v zemi. Dodávala vyšší vládní úředníky, obsazovala téměř výhradně důstojnická místa v armádě.

Buržoazie v Německu nebyla zdaleka tak bohatá a koncentrovaná jako ve Francii nebo v Anglii. Staré německé manufaktury byly zničeny zavedením parního stroje a rychle rostoucí převahou anglického průmyslu. Moderní průmyslová odvětví, vzniklá za Napoleonova kontinentálního systému^{^[3]} a vybudovaná v jiných částech země, nevyvažovala ztráty starých, ani nestačila vyvolat tak velký zájem o průmysl, aby donutil vlády, které žárlivě bránily jakémukoli růstu nešlechtického bohatství a nešlechtické moci, aby respektovaly jejich potřeby. Zatímco Francie dokázala vítězně proplout se svým hedvábnickým průmyslem padesáti revolučními a válečnými lety, ztratilo Německo v téže době skoro celý svůj plátenický průmysl. Mimoto průmyslových oblastí bylo málo a byly daleko od sebe; ležely hluboko ve vnitrozemí a pro dovoz a vývoz používaly většinou cizích, holandských nebo belgických přístavů, neměly žádné nebo téměř žádné společné zájmy s velkými přístavními městy u Severního a Baltského moře; především však nebyly schopny vytvořit velká průmyslová a obchodní střediska, jako je Paříž a Lyon, Londýn a Manchester. Příčiny zaostalosti německého průmyslu byly rozmanité, na vysvětlenou však stačí uvést dvě: nepříznivá zeměpisná poloha země, vzdálenost od Atlantského oceánu, který se stal hlavní tepnou světového obchodu, a potom ustavičné války, do nichž bylo Německo zapleteno a které se vybojovávaly od 16. století až do dnešního dne na jeho půdě. A tato početní slabost německé buržoazie a zejména nekoncentrovanost jí znemožnily dosáhnout onoho politického mocenského postavení, jemuž se anglická buržoazie těšila už od roku 1688 a kterého si francouzská buržoazie dobyla roku 1789. Ale přesto od roku 1815 rostlo bohatství a s bohatstvím neustále i politický význam německé buržoazie. Vlády byly nuceny, i když proti své vůli, respektovat alespoň její bezprostřednější materiální zájmy. Lze dokonce právem říci, že každá špetka politického vlivu, který byl buržoazii přiznán v ústavách malých států a pak opět vyrván v obou obdobích reakce od roku 1815 do roku 1830 a od roku 1832 do roku 1840, byla vždy vyvážena nějakou hmatatelnější výhodou. Po každé politické porážce buržoazie následovalo vítězství na poli obchodního zákonodárství. A je jisté, že pruský ochranný celní sazebník z roku 1818 a založení Celního spolku^{^[4]} měly pro německé obchodníky a průmyslníky mnohem větší cenu než pochybné právo smět ve sněmovně toho či onoho trpasličího státu vyslovit svou nedůvěru ministrům, kterým bylo jejich hlasování k smíchu. Jak vzrůstalo bohatství a rozšiřoval se obchod, dospěla buržoazie brzy ke stadiu, kdy jí v prosazování nejdůležitějších zájmů začalo překážet politické zřízení země: nesmyslné rozdrobení země mezi 36 vládců s protichůdnými snahami a rozmary; feudální okovy, které tížily zemědělství a s ním spojený obchod; dotěrný dozor, jemuž tupá, domýšlivá byrokracie podřídila všechny její transakce. Rozšíření a upevnění Celního spolku, všeobecné zavedení parního pohonu do dopravy a rostoucí konkurence na vnitřním trhu vedly zároveň k tomu, že se obchodní třídy různých států a provincií vzájemně sblížily, jejich zájmy se vyrovnaly a jejich moc se centralizovala. Přirozeným důsledkem byl přechod celé této masy do tábora liberální opozice a vítězství v prvním vážném boji německé buržoazie o politickou moc. Tento obrat lze datovat od roku 1840, od chvíle, kdy se do čela hnutí německého měšťáctva postavila pruská buržoazie. K tomuto hnutí liberální opozice z let l840—l847 se později ještě vrátíme.

Velká většina národa, která nepatřila ani k šlechtě, ani k buržoazii, se skládala ve městech z třídy drobných řemeslníků a obchodníků a z dělnictva, na venkově pak z rolnictva.

Třída drobných řemeslníků a obchodníků je v Německu neobyčejně početná, což je důsledek toho, že vývoj velkých kapitalistů a průmyslníků jako třídy je brzděn. Ve větších městech tvoří téměř většinu obyvatelstva, a v menších městech úplně převažuje, protože tu nejsou bohatší konkurenti v boji o vliv. Tato třída, která má veliký význam v každém moderním státě a ve všech moderních revolucích, je zvlášť důležitá v Německu, kde v nedávných bojích hrála většinou rozhodující úlohu. Její postavení mezi třídou větších kapitalistů, obchodníků a průmyslníků, tj. vlastní buržoazií, a proletariátem čili dělnickou třídou určuje její charakter. Tato třída se snaží dosáhnout postavení buržoazie, přitom však nejnepatrnější nezdar sráží její příslušníky do řad proletariátu. V monarchických a feudálních zemích potřebovalo maloměšťáctvo ke své existenci dvůr a šlechtu; ztráta tohoto zákaznictva by je byla z velké části zničila. V menších městech bývá velmi často základem blahobytu maloměšťáctva vojenská posádka, krajská správa, soudní dvůr se svým příslušenstvím; jsou-li tyto instituce přeloženy jinam, je s kupci, krejčími, obuvníky a truhláři amen. Věčně zmítáni mezi nadějí, že se povznesou do řad zámožnějších tříd, a strachem, že klesnou na úroveň proletářů nebo dokonce chudiny, mezi nadějí, že si dobytím podílu na řízení státních záležitostí zabezpečí své zájmy, a strachem, aby si nevhodnou opozicí nerozhněvali vládu, na níž závisí jejich existence, neboť vláda má moc odejmout jim nejlepší zákazníky; nepatrnost jejich majetku, který je tím nejistější, čím je menší — to všechno způsobuje, že tato třída je ve svých názorech krajně kolísavá. Silné feudální či monarchické vládě se pokorně a podlízavě podřizují, ale jakmile se vzmáhá buržoazie, přiklánějí se k liberalismu; když si buržoazie zajistí své vlastní panství, dostávají prudké demokratické záchvaty, ale žalostně malomyslní, jakmile začne samostatně vystupovat třída stojící pod nimi, proletariát. Uvidíme dále, jak maloměšťáctvo v Německu střídavě přechází z jednoho tohoto stadia do druhého.

Dělnická třída Německa je ve svém sociálním a politickém vývoji právě tak pozadu za dělnickou třídou Anglie a Francie jako buržoazie Německa za buržoazií oněch zemí. Jaký pán, takový sluha. Vývoj podmínek pro existenci početného, silného, koncentrovaného a inteligentního proletariátu jde ruku v ruce s vývojem podmínek pro existenci početné, blahobytné, koncentrované a mocné buržoazie. Dělnické hnutí se nikdy neosamostatňuje, nenabývá nikdy výlučně proletářského charakteru, dokud všechny ty různé vrstvy buržoazie, zejména její nejvyspělejší část, velcí průmyslníci, nedobudou politické moci a nepřetvoří stát podle svých potřeb. Teprve tehdy nastává okamžik, kdy se hrozivě blíží nevyhnutelná srážka mezi podnikateli a dělníky a kdy ji už nelze dál oddalovat, okamžik, kdy se dělnická třída už nedá chlácholit klamnými nadějemi a nesplnitelnými sliby, kdy konečně vyvstává s plnou vahou a v plném světle velký problém 19. století — odstranění proletariátu. Avšak masy dělníků v Německu nezaměstnávali oni moderní průmysloví lordi, jejichž znamenité ukázky poskytuje Velká Británie, nýbrž malí řemeslníci, jejichž celý způsob výroby je jen přežitkem středověku. A podobně jako je nebetyčný rozdíl mezi velkým bavlnářským lordem a malým příštipkářem či krejčovským mistrem, tak je i nesmírný rozdíl mezi uvědomělým továrním dělníkem z moderního průmyslového babylónu a zakřiknutým krejčovským či truhlářským tovaryšem z malého venkovského městečka, jehož životní podmínky a způsob práce se jen málo liší od životních podmínek a práce příslušníků jeho cechu před pěti stoletími. S tím, že v Německu vůbec neexistovaly moderní životní poměry a moderní způsob průmyslové výroby, úzce souvisí i to, že tu téměř vůbec neexistovaly ani moderní ideje, a proto není divu, že při vypuknutí revoluce velká část proletariátu začala volat po okamžitém obnovení cechů a středověkých privilegovaných řemeslnických korporací. Vliv průmyslových oblastí, kde převládal moderní způsob výroby, a možnost vzájemného styku a duševního rozvoje, kterou s sebou přinášel vandrovnický život, jaký vedlo mnoho dělníků, vytvořily sice silné jádro dělníků, jejichž představy o osvobození vlastní třídy byly mnohem jasnější a mnohem víc v souladu s praktickou skutečností a historickou nutností; ale to byla přece jen menšina. Datuje-li se aktivní hnutí buržoazie od roku 1840, začíná dělnické hnutí povstáními slezských a českých továrních dělníků roku 1844^{^[5]}, a brzy budeme mít příležitost stručně se zmínit o různých stadiích, jimiž toto hnutí prošlo.

A konečně tu byla ještě velká třída malých zemědělců, rolnictvo, jež spolu se svým přívěskem — zemědělskými dělníky — tvoří velkou většinu celého národa. Tato třída se však zase rozpadala na různé vrstvy. Za prvé zámožnější zemědělci, Gross- a Mittelbauern^{^[c]}, jak se jim v Německu říká, vlastníci víceméně rozlehlých hospodářství, z nichž každý zaměstnává několik zemědělských dělníků. Pro tuto třídu, která stála mezi feudálními pozemkovými vlastníky osvobozenými od daní a mezi malými rolníky a zemědělskými dělníky, bylo ze snadno pochopitelných důvodů nejpřirozenější politikou spojenectví s protišlechtickou městskou buržoazií. Za druhé tu byli drobní svobodníci, převážně v Porýní, kde feudalismus padl pod mocnými ranami velké francouzské revoluce. Podobní nezávislí drobní rolníci byli tu a tam i v jiných provinciích, kde se jim podařilo vykoupit se z feudálních břemen, která kdysi zatěžovala jejich pozemky. Přesto byla tato třída třídou svobodných rolníků jen podle jména, neboť jejich vlastnictví bylo zpravidla tak zatíženo hypotékami, a to za tak těžkých podmínek, že skutečným majitelem půdy nebyl rolník, nýbrž lichvář, jenž půjčoval peníze. Za třetí tu byli feudálně závislí rolníci, jež nebylo snadné vyhnat z půdy, kteří však museli platit neustále pacht nebo museli pro vrchnost stále vykonávat určité množství práce. Konečně zemědělští dělníci, jejichž postavení na mnoha velkých statcích bylo úplně stejné jako postavení téže třídy v Anglii a kteří byli vesměs chudí, podvyživení a kteří žili a umírali jako otroci svých zaměstnavatelů. Tyto tři naposled vyjmenované třídy venkovského obyvatelstva, malí svobodníci, feudálně závislí rolníci a zemědělští dělníci, si před revolucí nikdy příliš nelámali hlavu politikou; ale je jasné, že jim jistě otevřela novou cestu, plnou nejskvělejších perspektiv. Revoluce jim všem nabízela výhody a dalo se čekat, že se všichni postupně připojí k hnutí, jakmile se jednou dostane řádně do pohybu. Zároveň však bylo právě tak jasné, a to je potvrzeno dějinami všech moderních zemí, že venkovskému obyvatelstvu se nikdy nepodaří vytvořit úspěšné samostatné hnutí, protože je příliš rozptýleno na velkém území a protože lze těžko dosáhnout sjednocení značnější části tohoto obyvatelstva. Popud musí vyjít od koncentrovanějšího, uvědomělejšího, pohyblivějšího obyvatelstva měst.

Již tento stručný nástin nejdůležitějších tříd, které tvořily německý národ ve chvíli, kdy propuklo nedávné hnutí, vysvětluje do značné míry nedůslednosti, nesrovnalosti i zřejmé rozpory, charakteristické pro toto hnutí. Dojde-li k prudké srážce tak rozmanitých, tak protichůdných, tak prapodivně se křížících zájmů, jsou-li tyto střetávající se zájmy v každém okresu, v každé provincii promíchány v jiném poměru; a hlavně není-li v zemi žádné velké středisko, žádný Londýn ani Paříž, jejichž rozhodnutí by měla tolik váhy, že by se týž spor nemusel probojovávat v každém místě vždy znovu a znovu, co jiného lze očekávat, než že se boj roztříští na spoustu izolovaných potyček, v nichž se promrhá spousta krve, energie a kapitálu a které přesto nepřinesou žádný rozhodující výsledek.

Touto spletitostí a rozmanitostí prvků, z nichž se skládá německý národ a které jsou zase v každém kraji jiné, lze vysvětlit i politickou rozkouskovanost Německa na víc než třicet významných i nevýznamných států. Kde nejsou společné zájmy, tam nemůže být ani jednota cílů, natož pak jednota akce. Je ovšem pravda, že Německý spolek byl prohlášen za věčný a nerozborný; avšak spolek a jeho orgán, Spolkový sněm, nikdy nepředstavovaly německou jednotu.^{^[6]} Vrcholem, k němuž dospěla centralizace Německa, bylo zřízení Celního spolku; to donutilo i státy při Severním moři, aby vytvořily vlastní celní unii^{^[7]}, kdežto Rakousko zůstalo i nadále zabarikádováno vlastní zdí ochranných cel. Německo mělo zadostiučinění, že pro všechny praktické účely bylo rozděleno už jen mezi tři nezávislé mocnosti místo mezi třicet šest. Nadvláda ruského cara, jak ji uzurpoval roku 1814, tím ovšem nebyla nijak dotčena.

To jsou předběžné závěry, které jsme vyvodili z našich předpokladů; v dalším článku uvidíme, jak se rozličné uvedené třídy jedna po druhé dostávaly do pohybu a jakého rázu nabylo hnutí po vypuknutí francouzské revoluce z roku 1848.

Londýn, září 1851

II
Pruský stát

Politické hnutí střední třídy čili buržoazie v Německu lze datovat od roku 1840. Již předtím se objevovaly příznaky, které nasvědčovaly tomu, že třída, která měla v této zemi v rukou kapitál a průmysl, dozrává, a nebude už netečně a trpně snášet tlak polofeudální, polobyrokratické monarchie. Menší němečtí vládcové zaváděli jeden po druhém víceméně liberální ústavy, jednak proto, aby si zajistili větší nezávislost proti mocenské převaze Rakouska a Pruska nebo proti vlivu šlechty svých vlastních států, jednak proto, aby spojili v jednolitý celek územně nesouvisící provincie, které vídeňský kongres^{^[8]} sjednotil pod jejich žezlem. Tím se nevystavovali žádnému nebezpečí, neboť kdyby se Spolkový sněm, tato loutka Rakouska a Pruska, pokusil dotknout jejich nezávislosti jakožto svrchovaných vládců, mohli počítat s tím, že vzepřou-li se jeho diktátu, veřejné mínění a sněmovny budou na jejich straně; a naopak, kdyby tyto sněmovny příliš zesílily, mohli okamžitě použít moci Spolkového sněmu a potlačit jakoukoli opozici. Ústavní instituce v Bavorsku, Württembersku, Bádensku nebo Hannoversku nemohly za těchto okolností vyvolat žádný vážný boj o politickou moc, a proto se velká většina německé buržoazie vcelku stranila malicherného hašteření v zákonodárných shromážděních malých států. Dobře věděla, že bez zásadní změny v politice a ústavě obou německých velmocí všechny snahy a vítězství druhořadého významu nemají cenu. Současně však vyrostla v těchto malých sněmovnách zvláštní odrůda liberálních advokátů, opozičníků z povolání: všelijací ti Rotteckové, Welckerové, Römerové, Jordanové, Stüvové, Eisenmannové, oni velcí „muži lidu“, kteří po dvacetileté víceméně halasné, ale vždy neúspěšné opozici byli revoluční vlnou v roce 1848 vyneseni na vrchol moci a kteří pak, když ukázali svou naprostou neschopnost a nicotnost, byli opět vmžiku smeteni. Tyto první exempláře řemeslných politiků a opozičníků z povolání na německé půdě naučily svými řečmi a spisy německé ucho naslouchat mluvě konstitucionalismu a pouhou svou existencí zvěstovaly, že se blíží doba, kdy se buržoazie zmocní politických hesel a vrátí pravý smysl politickým frázím, kterých si tito upovídaní advokáti a profesoři zvykli používat, aniž pořádně znali jejich původní smysl.

Politickému vzrušení, jež se zmocnilo celé Evropy po událostech roku 1830^{^[9]}, podlehla i německá literatura. Skoro všichni tehdejší spisovatelé hlásali primitivní konstitucionalismus nebo ještě primitivnější republikanismus. Zvláště mezi podřadnějšími literáty se stále víc rozmáhal zvyk vyvažovat nedostatek ducha ve svých dílech politickými narážkami, o nichž si byli jisti, že vzbudí pozornost. Básně, romány, recenze, dramata, každý literární produkt byl prošpikován tím, čemu se říkalo „tendence“, tj. víceméně nesmělými projevy protivládního smýšlení. K dovršení tohoto ideového zmatku, který vládl v Německu po roce 1830, mísily se s těmito elementy politické opozice nestrávené universitní vzpomínky na německou filosofii a nepochopené drobty francouzského socialismu, zejména saint-simonismu; a kruh spisovatelů, kteří šířili tuto nesourodou změť myšlenek, se honosně nazýval „Mladé Německo“^{^[10]} nebo také „moderní škola“. Později se káli ze svých mladických hříchů, ale svůj styl nezlepšili.

Na stranu buržoazie se konečně postavila i německá filosofie, tento nejkomplikovanější, avšak zároveň nejspolehlivější teploměr vývoje německého ducha, když Hegel ve své „Filosofii práva“^{^[11]} prohlásil za konečnou a nejdokonalejší vládní formu konstituční monarchii. Jinými slovy, zvěstoval, že se blíží chvíle, kdy se buržoazie chopí politické moci v zemi. Po jeho smrti se jeho škola nezastavila na tomto bodě. Pokročilejší část jeho přívrženců jednak podrobila veškerou náboženskou víru zkoušce ohněm rozumové kritiky a otřásla starou budovou křesťanství v samých základech, jednak přitom razila tak odvážné politické principy, jaké dosud německé ucho neslyšelo, a pokusila se vzkřísit slávu hrdinů první francouzské revoluce. Temná filosofická řeč, do níž byly tyto ideje oděny, sice zamlžovala ducha spisovatele i čtenáře, ale ranila slepotou i oko cenzorovo, a tak „mladohegelovci“ požívali takové svobody tisku, jakou neznalo žádné jiné literární odvětví.

Bylo tedy zřejmé, že ve veřejném mínění Německa nastává velká změna. Velká většina těch tříd, jimž jejich vzdělání a životní postavení umožňovaly získat i za absolutní monarchic určité politické vědomosti a tvořit si jakés takés samostatné politické mínění, se postupně spojila v mohutnou opoziční falangu proti existujícímu řádu. A pronáší-li někdo soudy o pomalosti politického vývoje v Německu, neměl by nikdy zapomínat, jak těžké je získat správné poučení o kterékoli otázce v zemi, kde všechny zdroje poučení jsou pod kontrolou vlády, kde se počínaje chudinskou školou pro zanedbané děti a nedělní školou a konče novinami a universitou nesmí nic říkat, učit, tisknout nebo uveřejňovat bez předchozího schválení vlády. Vezměme například Vídeň. Vídeňský lid, který si co do podnikavosti a průmyslové zdatnosti jistě v ničem nezadá s obyvatelstvem kteréhokoli města v Německu, který silou ducha, odvahou a revoluční energií všechny ostatní daleko předčil, přesto daleko méně chápal své skutečné zájmy a dopustil se za revoluce více chyb než ostatní; a to do značné míry pro svou naprostou nevědomost v nejzákladnějších politických otázkách, v níž jej dovedla udržovat metternichovská vláda.

Není třeba dále vysvětlovat, proč za tohoto systému byly politické znalosti téměř výhradním monopolem takových společenských tříd, které si mohly dovolit platit za jejich pašování do země, zejména oněch tříd, jejichž zájmy současné poměry nejcitlivěji poškozovaly, totiž třídy průmyslové a třídy obchodní. Tyto třídy byly proto první, které se společně stavěly proti další existenci víceméně zahaleného absolutismu, a od chvíle, kdy přešly do řad opozice, je nutno datovat i počátek skutečného revolučního hnutí v Německu.

Opoziční vzpoura německé buržoazie se datuje od roku 1840, od smrti předešlého pruského krále^{^[d]}, posledního ze spoluzakladatelů Svaté aliance z roku 1815. O novém králi bylo známo, že není přívržencem převážně byrokratické a vojenské monarchie svého otce. Co si kdysi francouzská buržoazie slibovala od nastoupení Ludvíka XVI., to očekávala do jisté míry německá buržoazie od Bedřicha Viléma IV. Pruského. Všichni byli zajedno v tom, že starý systém dohrál svou úlohu, že se přežil a že je nutno se ho vzdát; a to, co se dřív, za starého krále, mlčky snášelo, prohlašovalo se nyní nahlas za nesnesitelné.

Byl-li však Ludvík XVI., „Ludvík Vytoužený“, obyčejný, nenáročný omezenec, který si svou vlastní nicotnost napůl uvědomoval, člověk bez vyhraněných názorů, řídící se hlavně návyky, které získal v době své výchovy, bylo tomu s „Bedřichem Vilémem Vytouženým“ docela jinak. Zatímco slabostí charakteru nesporně předstihoval svůj francouzský originál, měl přesto určité nároky i názory. Seznámil se diletantsky se základy většiny věd a považoval se tudíž za dosti vzdělaného, aby mohl říci v každé otázce poslední slovo. Byl přesvědčen, že je prvotřídní řečník, a jistě ani jeden obchodní cestující v Berlíně by ho nepředstihl v rádoby vtipné užvaněnosti či řečnosti. Ale především měl své názory. Nenáviděl byrokratické prvky pruské monarchie a pohrdal jimi, avšak jen proto, že všechny jeho sympatie patřily prvku feudálnímu. Jako jeden ze zakladatelů a hlavních přispěvatelů listu „Berliner Politisches Wochenblatt“, tzv. historické školy (škola, která žila z idejí Bonaldových, De Maistrových a jiných spisovatelů první generace francouzských legitimistů)^{^[12]}, usiloval o co nejúplnější obnovení společenského prvenství šlechty. Král jako první šlechtic své říše, obklopen především skvělým dvorem mocných vazalů, knížat, vévodů a hrabat a dále početnou a bohatou nižší šlechtou; vládne po libosti nad svými věrnými měšťany a sedláky; a takto je hlavou dokonalé hierarchie společenských hodností a kast, z nichž každá má mít své zvláštní výsady a má být od všech ostatních oddělena téměř nepřekročitelnou hradbou urozeného původu nebo jednou provždy stanoveného společenského postavení; všechny tyto kasty čili „říšské stavy“ se zároveň mají svou mocí a vlivem vzájemně tak pěkně udržovat v rovnováze, aby král měl naprostou nezávislost jednání — to byl „beau idéal“^{^[e]}, jejž se Bedřich Vilém IV. snažil uskutečnit a jejž se právě v této chvíli znovu pokouší uskutečnit.

Bylo třeba určité doby, než pruská buržoazie, která nebyla v teoretických otázkách příliš kovaná, přišla na to, jaké jsou pravé záměry jejího krále. Zato si však velmi brzy všimla, že jeho spády byly pravým opakem toho, co si přála sama. Sotvaže otcova smrt otevřela „stavidla výmluvnosti“ nového krále, začal ihned v nespočetných řečech vyhlašovat své záměry; a každý jeho projev, každý jeho skutek ho jen stále víc připravoval o sympatie buržoazie. Z toho by si byl mnoho nedělal, nebýt několika tvrdých a velmi znepokojujících skutečností, jež rušivě zasáhly do jeho politických snů. Romantika se bohužel špatně vyzná v počtech a feudalismus už od dob Dona Quijota kupuje zajíce v pytli! Bedřich Vilém IV. příliš pohrdal penězi, což bylo odjakživa nejvznešenějším povahovým rysem synů křižáckých rytířů. Když vstoupil na trůn, našel nákladný, třebaže skrblicky vybudovaný vládní systém a skrovně naplněnou státní pokladnu. Za dva roky nebylo po přebytku ani stopy, rozplynul se ve dvorních slavnostech, královských cestách, milodarech, podporách hladové, ošuntělé a hrabivé šlechtě atd. a pravidelné daně již nestačily na potřeby dvora ani vlády. A tu se Jeho Veličenstvo velmi brzy octlo v úzkých — na jedné straně zející deficit a na druhé straně zákon z roku 1820, který prohlašoval každou novou půjčku nebo zvýšení existujících daní bez souhlasu „budoucího lidového zastupitelstva“ za nezákonné. Toto lidové zastupitelstvo neexistovalo; nový král měl ještě méně chuti je vytvořit než jeho otec, a i kdyby byl měl chuť, věděl, že veřejné mínění se od jeho vstupu na trůn podivuhodně změnilo.

Skutečně, buržoazie, která zčásti očekávala, že nový král ihned povolí ústavu, že vyhlásí svobodu tisku, zavede porotní soudy atd., zkrátka, že se postaví do čela oné pokojné revoluce, kterou buržoazie potřebovala, aby dosáhla politické moci — přišla na svůj omyl a zuřivě se obrátila proti králi. V Porýní a ve větší či menší míře po celém Prusku byli měšťáci tak rozhořčeni, že z nedostatku vlastních lidí, kteří by je mohli zastupovat v tisku, uzavřeli dokonce spojenectví s oním extrémním filosofickým směrem, o němž jsme se zmiňovali. Plodem tohoto spojenectví byl list „Rheinische Zeitung“^{^[13]} v Kolíně. Byl sice po patnácti měsících zakázán, ale přesto tvoří základy moderního novinářství v Německu. To bylo roku 1842.

Chudák král, jehož finanční potíže byly nejsžíravější satirou na jeho středověké záliby, brzy poznal, že nemůže dál vládnout, neudělá-li nějaký malý ústupek všeobecnému volání po onom „lidovém zastupitelstvu“, jež bylo vtěleno do zákona z roku 1820 jako poslední zbytek dávno zapomenutých slibů z roku 1813 a 1815. Za nejméně nepříjemný způsob, jak učinit zadost tomuto mrzutému zákonu, považoval svolání stálých výborů provinčních sněmů. Provinční sněmy byly zřízeny roku 1823. Ve všech osmi provinciích království se skládaly: 1. z vyšší šlechty, bývalých panovnických rodů německé říše, jejichž hlavy byly členy sněmu rodem; 2. ze zástupců rytířů čili nižší šlechty; 3. ze zástupců měst; 4. z poslanců rolnictva čili třídy malých zemědělců. Vcelku to bylo zařízeno tak, aby obě skupiny šlechty měly v každé provincii ve sněmu vždy většinu. Každý z těchto osmi provinčních sněmů volil výbor, a těchto osm výborů bylo nyní povoláno do Berlína, aby tu vytvořily zastupitelské shromáždění, jež mělo povolit onu tak vroucně kýženou půjčku. Bylo učiněno prohlášení, že státní pokladna je plná a že půjčky je zapotřebí nikoli na běžná vydání, nýbrž na stavbu státní železnice. Spojené výbory však králi odpověděly přímým odmítnutím, prohlásily, že nejsou oprávněny plnit funkci lidového zastupitelstva a vyzvaly Jeho Veličenstvo, aby splnilo slib o lidovém zastupitelstvu, který dal jeho otec, když potřeboval pomoc lidu proti Napoleonovi.

Zasedání spojených výborů ukázalo, že opoziční nálada se nerozmáhá jen mezi buržoazií. K buržoazii se připojila i část rolnictva, a proti vládě a pro zastupitelskou ústavu se vyslovilo také mnoho šlechticů, kteří sami hospodařili na svých velkostatcích a obchodovali s obilím, vlnou, lihem a lnem, protože i oni žádali tytéž záruky před absolutismem, byrokracií a obnovením feudálního systému. Králův plán na celé čáře ztroskotal; peníze nedostal a ještě posílil opozici. Zasedání samých provinčních sněmů, které se konalo potom, bylo pro krále ještě osudnější. Všechny sněmy žádaly reformy, splnění slibů z roku 1813 a 1815, ústavu a svobodu tisku; rezoluce některých sněmů k této otázce se vyslovovaly dost neuctivě a rozladěné odpovědi rozlíceného krále situaci ještě víc přiostřily.

Mezitím finanční potíže vlády vzrůstaly. Po určitou dobu se dařilo zachovávat zdání, že je všechno v pořádku, snižováním prostředků, určených na různé obory státní správy, podvodnými operacemi se „Seehandlung“^{^[14]}, obchodním podnikem, který spekuloval a obchodoval na účet a riziko státu a již dávno fungoval jako jeho burzovní makléř; určité prostředky poskytla také zvýšená emise papírových státovek; vcelku se finanční situace uchovala v tajnosti. Ale všechny tyto triky byly brzy vyčerpány. A tak to zkusili jinak: založit banku, jejíž kapitál měl dodat zčásti stát, zčásti soukromí akcionáři; hlavní řízení podniku mělo být v rukou státu, aby vláda mohla vystavovat na fondy této banky vysoké směnky, a tak opakovat tytéž podvodné manipulace, jež už nebylo možno provádět dál se „Seehandlung“. Ovšem kapitalisté, kteří by byli ochotni dát peníze za takových podmínek, se nenašli; stanovy banky musely být změněny a majetek akcionářů zajištěn před zásahy státní pokladny; předtím nebyla upsána ani jedna akcie. Když tento plán ztroskotal, nezbylo než zkusit to s půjčkou, najdou-li se ovšem kapitalisté, kteří by byli ochotni půjčit peníze a nežádat za to povolení a zaručení onoho tajuplného „budoucího lidového zastupitelstva“. Obrátili se na Rothschilda a ten prohlásil, že zaručí-li půjčku toto „lidové zastupitelstvo“, je ochoten ji okamžitě poskytnout, jinak že nechce mít s touto transakcí nic společného.

Tak se rozplynula všechna naděje, že bude možno sehnat peníze, a před fatálním „lidovým zastupitelstvem“ nebylo uniknutí. O Rothschildově odmítnutí se veřejnost dověděla na podzim 1846 a v únoru příštího roku svolal král do Berlína všech osm provinčních sněmů a vytvořil z nich „Spojený sněm“. Tento sněm měl plnit úkol, který stanovil zákon z roku 1820 pro případ nouze, tj. povolovat půjčky a zvýšení daní, ale jinak neměl žádná práva. V otázkách zákonodárství všeobecně měl mít jen poradní hlas; neměl se scházet pravidelně, nýbrž jen tehdy, uznal-li to král za vhodné; směl debatovat jen o tom, co se vládě uráčilo mu předložit. Jeho členové ovšem nebyli příliš nadšeni úlohou, která jim byla přiřčena. Vznášeli znovu požadavky, které vyslovili již v provinčních shromážděních; poměr mezi nimi a vládou se brzy přiostřil, a když na nich byl žádán souhlas k půjčce, zase prý na stavbu železnice, znovu ji odmítli povolit.

Toto hlasování připravilo jejich sněmování brzký konec. Král, stále rozhořčenější, rozpustil sněm s důtkou, ale byl dál bez peněz. A měl vskutku všechny důvody znepokojovat se svým postavením, když viděl, že liberální strana, vedená buržoazií a shromažďující kolem sebe velkou část nižší šlechty a všechny ty různé nespokojené vrstvy nižších stavů, že tato liberální strana je odhodlána prosadit své požadavky. Marně předtím prohlašoval král ve svém zahajovacím proslovu, že nikdy nepřipustí ústavu v moderním smyslu; liberální strana trvala na takovéto moderní, protifeudální zastupitelské ústavě se všemi jejími důsledky, svobodou tisku, porotními soudy atd.; a dokud prý ji nedostanou, nedají ani halíř. Bylo zřejmé, že to takhle nemůže dlouho pokračovat: buď musí jedna strana ustoupit, anebo musí dojít k roztržce — ke krvavému boji. A buržoazie věděla, že stojí na prahu revoluce, a připravovala se na ni. Stůj co stůj se snažila získat podporu dělníků ve městech a rolnictva na venkově a je všeobecně známo, že koncem roku 1847 nebylo téměř jediného významného buržoazního politika, který by neprohlašoval, že je „socialista“, aby získal sympatie proletariátu. Budeme mít ještě příležitost vidět tyto „socialisty“ při práci.

Tato horlivá snaha vedoucí složky buržoazie dodat si alespoň naoko socialistický vzhled, vyplývala z velké změny, která se stala s dělnickou třídou v Německu. Po roce 1840 část německých dělníků víceméně nasákla na vandrech Francií a Švýcarskem nezralými socialistickými a komunistickými idejemi, které se tehdy šířily mezi francouzskými dělníky. Rostoucí zájem, s nímž se od roku 1840 podobné ideje setkávaly ve Francii, přivedl socialismus a komunismus do módy i v Německu a po roce 1843 se všechny noviny jen hemžily řešením sociálních otázek. V Německu se velmi rychle vytvořila socialistická škola, která se vyznačovala spíše nejasností než novostí svých myšlenek; zabývala se hlavně tím, že překládala francouzské fourierovce, saint-simonovce a jiná učení do temného jazyka německé filosofie.^{^[15]} Přibližně v téže době se vytvořila německá komunistická škola, která neměla s touto sektou nic společného.

Roku 1844 vypukla povstání slezských tkalců a po nich následovala vzpoura tiskařů kartounů v Praze. Tato povstání, surově potlačená, povstání dělníků nikoli proti vládě, nýbrž proti podnikatelům, hluboce zapůsobila a znovu rozvířila socialistickou a komunistickou propagandu mezi dělníky. Stejně působily chlebové nepokoje v hladovém roce 1847. Zkrátka, právě tak jako konstituční opozice soustředila pod svým praporem hlavní masu majetných tříd (s výjimkou velkých feudálních pozemkových vlastníků), tak očekávali dělníci větších měst své osvobození od socialistických a komunistických teorií, ačkoli za tehdejších tiskových zákonů se o nich mohli dovědět jen velmi málo. Nesmíme si myslet, že dělníci měli naprosto jasnou představu o tom, co chtějí; věděli jen, že program konstituční buržoazie neobsahuje všechno, co oni potřebují, a že k jejich potřebám se v rámci konstitučních idejí vůbec nepřihlíželo.

Zvláštní republikánská strana tehdy v Německu neexistovala. Němci byli buď konstitučními monarchisty, nebo víceméně vyhraněnými socialisty či komunisty.

Za takovýchto předpokladů musela nejnepatrnější srážka vést k velké revoluci. Zatímco vyšší šlechta a vyšší úředníci a důstojníci byli jedinou spolehlivou oporou existujícího systému; zatímco nižší šlechta, průmyslová a obchodnická buržoazie, university, učitelé všech stupňů, ba i části nižších kategorií úřednictva a důstojnictva se spojili proti vládě, zatímco za nimi stály nespokojené masy rolnictva a proletariátu velkých měst, masy, které zatím ještě podporovaly liberální opozici, ale mezi sebou už vedly divné řeči o tom, že vezmou věci do svých rukou; zatímco se buržoazie chystala svrhnout vládu a proletariát se zase připravoval svrhnout buržoazii — vláda zatím tvrdošíjně sledovala kurs, který musel vést ke srážce. Němccko stálo počátkem roku 1848 na prahu revoluce, a tato revoluce by byla určitě vypukla i tehdy, kdyby ji byla neurychlila francouzská únorová revoluce.

Jaké účinky měla tato pařížská revoluce na Německo, uvidíme v dalším článku.

Londýn, září 1851

III
Ostatní německé státy

V minulém článku jsme si všímali téměř výhradně státu, který v letech 1840—1848 hrál určitě nejvýznamnější úlohu v německém hnutí, totiž Pruska. Nyní je však na čase všimnout si zběžně i ostatních německých států v témž období. Po potlačení revolučního hnutí z roku 1830 ocitly se malé státy úplně pod diktaturou Spolkového sněmu, to jest Rakouska a Pruska. Všelijaké konstituce, zaváděné jednak jako obranný prostředek proti diktátu větších států, jednak proto, aby zajistily popularitu svým knížecím autorům a aby sjednotily různorodý konglomerát provincií vytvořený bez jakéhokoli vůdčího principu vídeňským kongresem — tyto konstituce, třebaže byly iluzorní, se v bouřlivých letech 1830 a 1831 ukázaly přece jen nebezpečné autoritě těchto knížátek. Byly proto. skoro šmahem odstraněny; to, co z nich smělo zůstat, byl sotva stín, a jen užvaněná samolibost takového Welckera, Rottecka, Dahlmanna si mohla namlouvat, že by pokorná opozice kombinovaná s ponižující podlízavostí, kterou jim bylo dovoleno stavět na odiv v bezmocných sněmovnách těchto státečků, mohla mít nějaký výsledek.

Energičtější část buržoazie v těchto menších státech se po roce 1840 velmi brzy vzdala všech svých nadějí, které vkládala do rozvoje parlamentních vlád v těchto přívěscích Rakouska a Pruska. Jakmile pruská buržoazie a s ní spojené třídy ukázaly, že jsou vážně odhodlány bojovat za parlamentní vládu v Prusku, bylo jim přenecháno vedení konstitučního hnutí v celém mimorakouském Německu. Dnes je již nepopíratelné, že jádro oněch středoněmeckých konstitucionalistů, kteří se později odštěpili od frankfurtského Národního shromáždění a podle místa, kde pak samostatně zasedali, se nazývali gothajští, uvažovalo již dávno před rokem 1848 o plánu, jejž pak s nepatrnými změnami předložili roku 1849 zástupcům celého Německa. Měli v úmyslu úplně vyloučit Rakousko z Německého spolku, založit nový spolek s novou ústavou a se spolkovým parlamentem pod ochranou Pruska a méně významné státy připojit k větším státům. To všechno se mělo uskutečnit, jakmile se Prusko stane konstituční monarchií, zavede svobodu tisku, rozhodne se pro politiku nezávislou na Rusku a Rakousku, a dá tím konstitucionalistům menších států možnost skutečně kontrolovat jejich vlády. Autorem tohoto plánu byl profesor Gervinus z Heidelberku (Bádensko). Tak měla být emancipace pruské buržoazie signálem k emancipaci buržoazie v celém Německu a k útočnému i obrannému spojenectví jak proti Rusku, tak proti Rakousku; neboť Rakousko bylo pokládáno, jak hned uvidíme, za úplně barbarskou zemi, o níž se ví velmi málo, a toto málo nebylo pro obyvatelstvo Rakouska nijak lichotivé; Rakousko proto nebylo pokládáno za podstatnou součást Německa.

Pokud jde o ostatní třídy společnosti v menších státech, kráčely rychleji nebo pomaleji ve šlépějích obdobných tříd v Prusku. Maloměšťáci byli stále nespokojenější se svými vládami, s rostoucím daňovým břemenem, s oklešťováním oněch iluzorních politických výsad, jimiž se tak chvástali, když se srovnávali s „otroky despotismu“ v Rakousku a Prusku; ale zatím ještě neměla jejich opozice určitý obsah, který by jim vtiskl ráz samostatné strany, odlišné od konstitucionalismu vyšší buržoazie. Také mezi rolnictvem rostla nespokojenost, ale je známo, že tato část obyvatelstva v klidných a mírových dobách nikdy neprosazuje své zájmy a nevystupuje jako samostatná třída, leda v těch zemích, kde existuje všeobecné hlasovací právo. Mezi dělníky v dílnách a továrnách ve městech se začal šířit „jed“ socialismu a komunismu, ale protože mimo Prusko bylo málo významnějších měst a ještě méně průmyslových oblastí, rozvíjelo se hnutí této třídy v malých státech pro nedostatek akčních a propagačních středisek jenom nesmírně pomalu.

Obtíže, které se stavěly do cesty politické opozici, vedly v Prusku i v menších státech ke vzniku jakési náboženské opozice v podobě souběžných hnutí německého katolicismu a svobodných náboženských obcí^{^[16]}. Dějiny nám poskytují četné příklady, že v zemích, které požívají dobrodiní státní církve a kde je politická diskuse podvázána, skrývá se světská a nebezpečná opozice proti světské moci za posvěcenějším a naoko nezištnějším bojem proti duchovnímu despotismu. Leckterá vláda, která by nepřipustila diskusi o žádném ze svých činů, si dá pozor, aby neudělala z opozice mučedníky a nerozdmýchala náboženský fanatismus mas. Tak bylo v Německu roku 1845 v každém státě buď římsko-katolické, nebo protestantské náboženství, nebo byla obě pokládána za neoddělitelnou součást práva té které země. Právě tak tvořil v každém státě klérus toho či onoho vyznání nebo obou podstatnou součást úředního aparátu vlády. Napadnout katolickou nebo protestantskou ortodoxii, napadnout duchovenstvo znamenalo napadnout skrytě samu vládu. Pokud jde o německé katolíky, již jejich existence byla útokem na římsko-katolické vlády v Německu, zvláště v Rakousku a Bavorsku; a tak to také tyto vlády chápaly. Příslušníci svobodných obcí, protestantští disidenti, kteří se poněkud podobají anglickým a americkým unitářům^{^[17]}, se nijak netajili svou opozicí proti klerikálním a přísně ortodoxním tendencím pruského krále a jeho oblíbence, ministra výchovy a kultu Eichhorna. Obě nové sekty, které se prozatím rychle šířily, první v katolických zemích, druhá v protestantských, se od sebe lišily jedině svým vznikem; pokud šlo o nauku, shodovaly se úplně v tom nejdůležitějším bodu — že všechna strnulá dogmata jsou škodlivá. Tato naprostá neurčitost byla jejich pravou podstatou; tvrdily, že budují onen velký chrám, pod jehož střechou se sejdou všichni Němci; představovaly tedy v náboženské formě další aktuální politickou ideu — ideu německé jednoty — přestože se nemohly dohodnout ani mezi sebou.

Idea německé jednoty, kterou se zmíněné sekty snažily uskutečnit alespoň na náboženském poli tím, že si vymyslely pro všechny Němce společné náboženství, přistřižené speciálně pro jejich potřeby, jejich zvyky a vkus — tato idea byla opravdu velmi rozšířena, zejména v menších státech. Po rozpadu německé říše, který způsobil Napoleon^{^[18]}, se stalo volání po jednotě všech disjecta membra^{^[f]} německého národního těla nejvšeobecnějším výrazem nespokojenosti s existujícím řádem, a to hlavně v menších státech, kde nákladnost dvora, státní správy, armády, zkrátka celé daňové břemeno rostlo přímo úměrně s malostí a bezmocností státu. Jaká však má být tato německá jednota, až se uskuteční, o tom se mínění stran rozcházelo. Buržoazie, která si nepřála hluboký revoluční otřes, se spokojovala tím, co pokládala, jak jsme už viděli, za „schůdné“ řešení, totiž sjednocením celého Německa, až na Rakousko, pod nadvládou Pruska s konstituční vládou; a tehdy bezesporu nebylo možno žádat víc, nemělo-li to rozpoutat nebezpečnou bouři. Maloměšťáci a rolníci, pokud se rolnictvo vůbec o takové věci staralo, se nikdy nedostali tak daleko, aby definovali onu německou jednotu, jíž se tak hlučně dožadovali; hrstka fantastů, většinou feudálních reakcionářů, doufala v obnovení německé říše; několik ignorantských soi-disant^{^[g]} radikálů se v obdivu k švýcarským institucím, s nimiž ještě neudělali onu praktickou zkušenost, která jim později přinesla tak směšné rozčarování, prohlásilo pro federativní republiku; a jenom nejextrémnější strana se tehdy odvážila razit požadavek jediné a nedělitelné německé republiky.^{^[19]} A tak už otázka německé jednoty v sobě skrývala nejednotu, nesvár a za určitých okolností i občanskou válku.

Stručně shrnuto, bylo postavení Pruska a menších německých států koncem roku 1847 takovéto: buržoazie, vědoma si své síly, byla odhodlána, že už dále nebude snášet okovy, jimiž feudální a byrokratický despotismus spoutával její obchodní podnikání a její průmyslovou činnost a znemožňoval jí vystupovat jednotně jako třída; část pozemkové šlechty se už natolik přeměnila v pouhé výrobce zboží, že měla stejné zájmy s buržoazií a postupovala s ní společně; maloměšťáctvo bylo nespokojeno a reptalo na daně, na překážky, jež stály v cestě jeho podnikání, nemělo však žádný určitý program reforem, které by mu zabezpečily postavení ve státě a ve společnosti; rolnictvo rdousila tu feudální břemena, tam zas věřitelé, lichváři a advokáti; pracující lid ve městech zachvacovala všeobecná nespokojenost, nenáviděl jak vládu, tak velké průmyslové kapitalisty a stále víc podléhal nakažlivým socialistickým a komunistickým idejím; zkrátka vytvořila se různorodá masa opozice vyplývající z různých zájmů, avšak víceméně vedená buržoazií, a tu zase v první řadě kráčela pruská buržoazie, zejména buržoazie v Porýní. Na druhé straně vlády, v mnoha bodech nejednotné, vzájemně si nedůvěřující a zvláště nedůvčřující Prusku, na jehož ochranu se přesto musely spoléhat; v Prusku — vláda, kterou veřejné mínění nechalo na holičkách, od které se distancovala dokonce i část šlechty, vláda, opírající se o armádu a byrokracii, jež byly každým dnem víc infikovány idejemi opoziční buržoazie a upadaly do jejího vlivu — k tomu ke všemu ještě vláda v pravém slova smyslu bez haléře, vláda, která nebyla s to opatřit si jediný groš na úhradu svého rostoucího deficitu, leda tak, že by kapitulovala před buržoazní opozicí. Měla kdy buržoazie nějaké jiné země při svém boji o moc proti existující vládě skvělejší postavení?

Londýn, září 1851

IV
Rakousko

Nyní si musíme všimnout Rakouska, země, která byla až do března 1848 zrakům ostatních národů skoro právě tak uzavřena jako Čína před poslední válkou s Anglií.^{^[20]}

Můžeme se tu ovšem zabývat jenom německým Rakouskem. Záležitosti Poláků, Maďarů nebo Italů v Rakousku nepatří k našemu tématu, a pokud počínaje rokem 1848 měly vliv na osud německých Rakušanů, musíme se k nim vrátit později.

Vláda knížete Metternicha se řídila dvěma stěžejními zásadami: za prvé, držet každý z těch různých národů podrobených rakouské nadvládě v šachu s pomocí všech ostatních národů, které byly v podobném postavení; za druhé, a to byl odjakživa základní princip absolutních monarchií, opírat se o dvě třídy — o feudální pozemkové vlastníky a velké burzovní kapitalisty, a přitom vliv a moc každé z těchto tříd vzájemně tak vyvažovat, aby vláda měla úplně volné ruce. Pozemková šlechta, jejíž veškerý příjem tvořily nejrůznější feudální důchody, nemohla dělat nic jiného než podporovat vládu, která byla její jedinou oporou proti porobené třídě nevolníků, z jejíhož potu žila; a jestliže se někdy méně zámožná část této šlechty opovážila vládě vzepřít, jako v Haliči roku 1846, vmžiku proti ní pustil Metternich právě tyto nevolníky, kteří velmi ochotně využili příležitosti, aby se svým přímým utlačovatelům strašně pomstili.^{^[21]} Velcí burzovní kapitalisté byli zase k Metternichově vládě připoutáni ohromnými částkami, které jim stát dlužil. Rakousko, které roku 1815 plně obnovilo svou dřívější moc, které znovu zřídilo a od roku 1820 trvale udržovalo v Itálii absolutní monarchii a bankrotem z roku 1810 se zbavilo části svých závazků, po uzavření míru velmi rychle získalo na velkých peněžních trzích Evropy svůj bývalý kredit a využívalo ho tou měrou, jak tento kredit vzrůstal. A tak všichni velcí peněžníci Evropy měli značnou část svého kapitálu v rakouských státních dluzích; ti všichni měli zájem na tom, aby se kredit této země udržel, a protože udržení rakouského státního úvěru vyžadovalo stále nové půjčky, byli čas od času nuceni poskytnout další kapitál, aby hodnota státních papírů, které měli v rukou, neklesala. Dlouhý mír po roce 1815 a zdánlivá nemožnost rozbít takovou tisíciletou říši, jakou bylo Rakousko, ohromně posílily úvěr Metternichovy vlády, která se tím dokonce stala nezávislou na blahovůli vídeňských bankéřů a burzovních spekulantů; neboť dokud Metternich dostával dost peněz ve Frankfurtu a Amsterodamu, měl samozřejmě to potěšení vidět rakouské kapitalisty u svých nohou. Měl je ostatně v hrsti i jinak. Ohromné zisky, které bankéři, burzovní spekulanti a státní dodavatelé vždy dovedou tahat z absolutní monarchie, byly vyváženy téměř neomezenou mocí, kterou měla vláda nad jejich osobami a jměním; z této strany tedy nehrozil ani stín nějaké opozice. Metternich tedy měl zajištěnu podporu obou nejmocnějších a nejvlivnějších tříd říše a kromě toho měl k dispozici takovou armádu a byrokracii, že pro všechny ty různé účely absolutismu nemohlo být lepších. Úředníci a důstojníci v rakouských službách tvoří zvláštní odrůdu; již otcové sloužili císaři, a budou mu sloužit i synové; nepatří k žádné z těch rozmanitých národností spojených pod křídly dvouhlavého orla; strkají s nimi a odjakživa s nimi strkali z jednoho konce říše na druhý, z Polska do Itálie, z Německa do Sedmihradska; pohrdají stejně Maďarem, Polákem, Němcem, Rumunem, Italem, Chorvatem, prostě každým, kdo nemá razítko „c.-k.“ úředník a kdo si zachovává svérázný národní charakter; oni sami nemají žádnou národnost či lépe řečeno právě oni tvoří fakticky rakouský národ. Je jasné, jak pružným a zároveň mocným nástrojem musela být taková civilní a vojenská hierarchie v rukou inteligentního a energického vůdce státu.

Pokud jde o ostatní třídy obyvatelstva, bylo Metternichovi jako pravému státníkovi ancien régime^{^[h]} jedno, zda ho podporují či ne. Vůči nim znal jen jednu politiku: vyždímat z nich co nejvíc na daních a přitom dosáhnout, aby byly zticha. Obchodní a průmyslová buržoazie v Rakousku se rozvíjela jen pomalu. Dunajský obchod byl poměrně bezvýznamný; země měla jen jeden přístav, Terst, a obchod v tomto přístavu byl velmi omezený. Pokud jde o průmyslníky, požívali rozsáhlé ochrany, která se dokonce velmi často rovnala úplnému vyřazení veškeré zahraniční konkurence. Ale tyto výhody jim byly poskytovány hlavně proto, aby mohli platit větší daně, a byly do značné míry vyváženy vnitřními omezeními průmyslu, privilegii cechů a jiných středověkých korporací, které byly úzkostlivě udržovány, pokud nepřekážely cílům a úmyslům vlády. Drobní řemeslníci byli vtěsnáni do úzkého rámce těchto středověkých cechů, které neustále znovu vyvolávaly mezi jednotlivými řemesly vzájemný boj o privilegia a přitom tím, že znemožňovaly všem příslušníkům dělnické třídy dostat se o stupeň výš na společenském žebříku, dodávaly členům těchto nedobrovolných sdružení jaksi dědičnou stabilitu. S rolníky a dělníky se konečně zacházelo jen jako se zdanitelným materiálem a jediná péče, která se o ně projevovala, byla snaha zachovat pokud možno podmínky, ve kterých tehdy žili a ve kterých žili už i jejich otcové. Proto se každá stará, osvědčená dědičná autorita udržovala právě tak jako autorita státu; vláda všude přísně chránila autoritu velkostatkáře nad malým pachtýřem, autoritu továrníka nad dělníky, autoritu malého mistra nad tovaryši a učedníky, autoritu otce nad synem, a každou neposlušnost trestala jako přestupek zákona univerzálním nástrojem rakouské justice — lískovkou.

Konečně, aby všechny tyto pokusy o vytvoření umělé stability tvořily ucelený systém, byla duševní krmě dovolená lidu vybírána s nejúzkostlivější péčí a přidělována co nejskoupěji. Výchova byla všude v rukou katolického duchovenstva, jehož špičky měly právě tak jako velcí feudální statkáři největší zájem na zachování starého řádu. University byly organizovány tak, že produkovaly pouze specialisty, kteří třeba i vyniknou v různých vědních oborech, rozhodně však nedávaly ono široké svobodné vzdělání, které podle našich představ mají university poskytovat. Noviny vůbec neexistovaly, kromě v Uhrách, a maďarské noviny byly ve všech ostatních částech monarchie zakázány. Pokud jde o literaturu vůbec, její okruh se za celých sto let nerozšířil, a po smrti Josefa II. se dokonce ještě zúžil. Kolem dokola hranic, kdekoli se rakouské státy dotýkaly nějaké civilizované země, byl vedle kordónu celníků vytvořen kordón literárních cenzorů, kteří nevpustili do Rakouska ani jednu zahraniční knihu, ani jeden zahraniční časopis, dokud jej dvakrát či třikrát důkladně nepročenichali a nepřesvědčili se, že není ani trochu nakažen zhoubným duchem století.

Asi třicet let, počínaje rokem 1815, se tento systém skvěle osvědčoval. Rakousko zůstalo ostatní Evropě téměř ncznámo, a v Rakousku věděli právě tak málo o Evropě. Zdálo se, že ve společenském postavení žádné ze tříd obyvatelstva ani národa jako celku nedošlo k sebemenší změně. Třebaže se jednotlivé třídy nenáviděly — a tato zášť byla jedním z hlavních předpokladů metternichovského režimu, který ji dokonce záměrně rozdmychával tím, že při všech represívních opatřeních vlády používal vyšších tříd jako nástroje, a tak proti nim obracel všechnu zlobu — třebaže lid silně nenáviděl nižší státní úředníky, s ústřední vládou byl vcelku spokojen. Císař byl zbožňován, a zdálo se, že skutečnosti dávají za pravdu starému Františku I., když vlastní pochybnosti o trvalosti tohoto systému rozšafně odbýval slovy: „Ale co, mne a Metternicha to ještě přečká.“

Přitom tu však pod hladinou probíhal pomalý pohyb, který všechny Metternichovy snahy mařil. Bohatství a vliv průmyslové a obchodní buržoazie rostly. Zavedení strojů a parní síly do průmyslu způsobilo v Rakousku jako všude jinde převrat ve starých vztazích a životních podmínkách celých společenských tříd; proměnilo nevolníky ve svobodné muže, drobné rolníky v tovární dělníky; podrylo starým feudálním řemeslnickým korporacím půdu pod nohama a mnohým úplně vzalo možnost další existence. Nové obchodní a průmyslové obyvatelstvo se všude dostávalo do konfliktu se starými feudálními institucemi. Buržoazie, kterou obchody nutily stále častěji jezdit do ciziny, přinášela odtud bájné zvěsti o civilizovaných zemích za císařskou celní čárou; konečně zavádění železnic urychlilo jak průmyslové, tak duchovní hnutí. Kromě toho byla v rakouské státní budově samé nebezpečná součást, totiž uherská feudální konstituce se svým parlamentním rokováním a bojem zchudlé, opoziční masy šlechty proti vládě a jejím spojencům, magnátům. Prešpurk^{^[i]}, sídlo sněmu, ležel téměř přímo před branami Vídně. Všechny tyto okolnosti přispívaly k tomu, že u městské buržoazie vznikal ne-li přímo duch opozice — neboť opozice nebyla ještě možná — tedy přece jen duch nespokojenosti, všeobecné volání po reformách spíše administrativního než konstitučního charakteru. A právě tak jako v Prusku, i zde se připojovala k buržoazii část byrokracie. V této dědičné kastě úředníků nebyly ještě zapomenuty tradice Josefa II. Vzdělanější vládní úředníci, kteří sami občas vymýšleli všelijaké reformy pro dalekou budoucnost, dávali rozhodně přednost pokrokovému a osvícenému despotismu tohoto císaře před „otcovským“ despotismem Metternichovým. Část chudší šlechty se rovněž postavila na stranu buržoazie, a pokud jde o nižší třídy obyvatelstva, které měly vždycky víc než dost důvodů k nespokojenosti s vyššími třídami, když už ne přímo s vládou, nemohly se většinou než připojit k reformním snahám buržoazie.

Přibližně v téže době, roku 1843 nebo 1844, vzniklo v Německu zvláštní literární odvětví, které bylo odrazem těchto změn. Několik rakouských spisovatelů, romanopisců, literárních kritiků, špatných básníků, vcelku velmi průměrných talentů, avšak obdařených onou zvláštní snaživostí, kterou se vyznačuje židovská rasa, se usadilo v Lipsku a jiných německých městech za hranicemi Rakouska a tam, mimo Metternichův dosah, vydalo řadu knih a brožur o rakouských záležitostech. Tito spisovatelé a jejich nakladatelé si z toho udělali „obrovský kšeft“. Celé Německo dychtilo být zasvěceno do tajů politiky evropské Číny; a sami Rakušané, kterým tyto publikace dodával podloudný obchod provozovaný ve velkém na české hranici, byli ještě zvědavější. Tajemství prozrazená v těchto publikacích neměla ovšem valný význam a reformní plány vymudrované rozšafnými autory těchto tiskovin se vyznačovaly nevinností hraničící skoro s politickou panenskostí. Konstituce a svoboda tisku jsou prý pro Rakousko nedosažitelné; správní reformy, rozšíření práv zemských sněmů, povolení knih a časopisů z ciziny a mírnější cenzura — dál si tito bodří Rakušané ve svých loajálních a pokorných přáních netroufali jít.

Bránit literárnímu styku Rakouska s ostatním Německem a přes Německo s ostatním světem bylo buď jak buď stále obtížnější, což velmi přispělo k tomu, že se vytvořilo protivládní veřejné mínění a že část rakouského obyvatelstva mohla být aspoň trochu politicky informována. Tak se Rakouska koncem roku 1847, i když v menší míře, zmocnilo totéž politické a politicko-náboženské vzrušení, které tehdy vládlo v celém Německu; a třebaže se v Rakousku nešířilo s takovým hlukem, bylo tu přesto dost revolučních živlů, u kterých nacházelo živnou půdu. Byl tu rolník, nevolník nebo poddaný, klesající pod břemenem kontribucí, jež musel odvádět vrchnosti a vládě; dále tovární dělník, jejž drábova hůl nutila pracovat za jakýchkoli podmínek, které si továrník určil, pak tovaryš, jemuž cechovní zákony braly jakoukoli naději na to, že by někdy mohl své řemeslo provozovat samostatně; potom obchodník, který při svých obchodech na každém kroku narážel na nesmyslné předpisy; dále továrník v neustálých sporech s řemeslnickými cechy, žárlivě střežícími svá privilegia, nebo s chamtivými úředníky, kteří do všeho strkali nos; konečně učitel, učenec, úředník s vyšším vzděláním, kteří vedli beznadějný boj proti omezenému a nadutému kléru nebo proti hloupému a pánovitému představenému. Zkrátka nebyla spokojena jediná třída, protože drobné ústupky, které vláda tu a tam musela udělat, nedělala na svůj vlastní účet — to si státní pokladna nemohla dovolit — nýbrž na účet vysoké šlechty a duchovenstva; a pokud šlo o velké bankéře a státní věřitele, tu poslední události v Itálii, rostoucí opozice uherského sněmu, neobvyklý duch nespokojenosti a volání po reformách, které se ozývalo po celé říši, přirozeně nepřispívaly k posílení důvěry v pevnost a platební schopnost rakouského státu.

Tak i v Rakousku pomalu, ale jistě dozrávaly obrovské změny, když tu náhle došlo ve Francii k události, která naráz rozpoutala hrozící bouři a vyvrátila tvrzení starého Františka, že jeho aMctternicha budova ještě přečká.

Londýn, září 1851

V
Vídeňské povstání

24. února 1848 byl vyhnán z Paříže Ludvík Filip a vyhlášena francouzská republika. Nato 13. března svrhl vídeňský lid vládu knížete Metternicha a přinutil jej s ostudou utéci ze země. 18. března povstal se zbraní v ruce berlínský lid a po osmnáctihodinovém úporném boji dosáhl toho, že se mu král vzdal na milost a nemilost. Současně došlo k víceméně prudkým výbuchům v hlavních městech menších německých států, avšak všude se stejným úspěchem. Německý lid, třebaže nedokončil svou první revoluci, alespoň slibně nastoupil revoluční cestu.

Jednotlivostmi těchto různých povstání se tu nemůžeme zabývat. Jde nám o to vysvětlit jejich charakter a stanovisko, které k nim zaujaly jednotlivé třídy obyvatelstva.

O vídeňské revoluci je možno říci, že ji obyvatelstvo provedlo téměř jednomyslně. Buržoazie (s výjimkou bankéřů a burzovních spekulantů), maloměšťáctvo, dělníci, všichni naráz povstali jako jeden muž proti nenáviděné vládě, která už všem tak lezla z krku, že malá menšina šlechty a peněžních magnátů, která ji podporovala, zmizela ze scény hned při prvním útoku. Metternich udržoval buržoazii v takové politické nevědomosti, že vůbec nechápala zprávy, které docházely z Paříže o vládě anarchie, socialismu a teroru a o hrozících bojích mezi třídou kapitalistů a třídou dělníků. Ve své politické nevinnosti buď nebyla s to chápat smysl těchto zpráv, nebo je považovala za Metternichovy ďábelské výmysly, aby ji tím postrašil, a tak přiměl k poslušnosti. Kromě toho nikdy neviděla dělníky, že by vystupovali jako třída nebo povstali na obranu svých zvláštních třídních zájmů. Ze své dosavadní zkušenosti si naprosto nedovedla představit, že by mohly vyvstat nějaké neshody mezi třídami, které právě v tak srdečné shodě svrhly všemi nenáviděnou vládu. Viděla, že dělnictvo je s ní ve všech bodech zajedno, ať už jde o ústavu, porotní soudy, svobodu tisku atd. A tak byla, alespoň v březnu 1848, tělem i duší oddána hnutí a hnutí zase ihned udělalo buržoazii (alespoň v teorii) vládnoucí třídou ve státě.

Avšak je osudem všech revolucí, že tato jednota různých tříd, která je do jisté míry vždy nutným předpokladem každé revoluce, nemůže trvat dlouho. Jakmile je dobyto vítězství nad společným nepřítelem, začnou se vítězové dělit na různé tábory a obracet zbraně proti sobě navzájem. Právě tento rychlý a prudký vývoj třídního antagonismu činí ve starých a složitých sociálních organismech z revoluce tak mocnou hybnou sílu sociálního a politického pokroku; právě tento neustálý rychlý růst nových stran, které se střídají u moci, způsobuje, že za takových prudkých otřesů urazí národ za pět let delší cestu než za normálních poměrů za celé století.

Revoluce ve Vídni učinila buržoazii teoreticky vládnoucí třídou; to znamená, že kdyby ústupky vybojované na vládě bývaly prakticky provedeny a po určitou dobu se udržely, byly by nutně zajistily buržoazii nadvládu. Ale prakticky se nadvláda této třídy ještě zdaleka neuskutečnila. Je sice pravda, že zřízením národní gardy, čímž dostaly buržoazie a maloměšťáctvo do rukou zbraně, nabyla tato třída na síle i významu, že se ustavením „bezpečnostního výboru“, jakési revoluční vlády bez odpovědnosti, kde měla buržoazie rozhodující slovo, dostala do čela moci. Zároveň však byli částečně ozbrojeni i dělníci; dělníci a studenti nesli hlavní tíhu bojů, pokud k boji vůbec došlo; a studenti, jichž bylo asi 4000, dobře vyzbrojení a daleko disciplinovanější než národní garda, tvořili jádro, skutečnou sílu revoluční bojové moci, a neměli nejmenší chuť být pouhým nástrojem v rukou bezpečnostního výboru. Třebaže jej uznávali a byli dokonce jeho nadšenými obhájci, tvořili jakousi nezávislou a hodně nepokojnou skupinu, která konala v aule své vlastní porady, stála uprostřed mezi buržoazií a dělnickou třídou, svým stálým nepokojem nedovolovala, aby poměry přešly do starých, vyježděných kolejí, a velmi často vnucovala bezpečnostnímu výboru svá rozhodnutí. A dělníky, kteří téměř šmahem přišli o práci, musel zaměstnávat stát veřejnými pracemi na své útraty a peníze na to ovšem musel brát buď z kapes daňových poplatníků, nebo z pokladny města Vídně. To všechno jistě bylo vídeňským obchodníkům velmi proti srsti. Továrny v hlavním městě, počítající s odběrem boháčů a aristokratických kruhů velké země, byly přirozeně revolucí, útěkem šlechty a dvora úplně ochromeny; obchod vázl a neklid a rozruch neustále rozdmýchávaný studenty a dělníky rozhodně nepřispíval k tomu, aby se „obnovila důvěra“, jak se říkalo. Tak došlo velmi brzy mezi buržoazií na jedné straně a odbojnými studenty a dělníky na druhé straně k určitému ochlazení; a jestliže toto ochlazení dlouho nepřecházelo v otevřené nepřátelství, pak to bylo proto, že ministerský kabinet a zejména dvůr ve své netrpělivosti, aby už honem byl obnoven starý pořádek, stále znovu ospravedlňovaly podezíravost a nepokojnou aktivitu revolučnějších stran a stále znovu vyvolávaly, dokonce i v očích buržoazie, strašidlo starého metternichovského despotismu. Tak došlo 15. května a potom ještě 26. května k novému povstání všech tříd Vídně, protože se vláda pokusila napadnout nebo podminovat některé nově vybojované svobody, a v obou případech se přitom na čas znovu upevnilo spojenectví mezi národní gardou, tj. ozbrojenou buržoazií, studenty a dělníky.

Pokud jde o ostatní třídy národa, aristokracie a boháči zmizeli a rolnictvo se všude činilo, aby vytrhalo feudalismus i s kořeny. Díky válce v Itálii^{^[22]} a starostem, které měl dvůr s Vídní a Uhrami, byla rolníkům ponechána naprostá volnost, takže se jim osvobozovací dílo v Rakousku podařilo lépe než v kterékoli jiné části Německa. Rakouskému říšskému sněmu nezbylo než velmi brzy nato sankcionovat kroky, které rolnictvo již prakticky učinilo, a třebaže se vládě knížete Schwarzenberga zřejmě ještě leccos podaří restaurovat, nikdy nebude mít sílu obnovit feudální poddanství rolníků. A je-li Rakousko v této chvíli zase poměrně klidné, ba dokonce silné, pak to je hlavně proto, že většina národa, rolníci, revolucí skutečně něco získala a že tyto hmatatelné materiální výhody, jichž rolnictvo dosáhlo, zůstávají dosud nedotčeny přes všechny útoky obnovené vlády na ostatní vymoženosti.

Londýn, říjen 1851

VI
Berlínské povstání

Druhým ohniskem revolučního hnutí byl Berlín. Po tom, co jsme si řekli v předchozích článcích, nepřekvapí, že toto hnutí nebylo zdaleka tak jednomyslně podporováno všemi třídami, jako tomu bylo ve Vídni. V Prusku se buržoazie již pustila do skutečných bojů s vládou; výsledek „Spojeného sněmu“ byla roztržka; dozrávala buržoazní revoluce a tato revoluce mohla být v prvních chvílích výbuchu právě tak jednomyslná jako revoluce ve Vídni, nebýt pařížské únorové revoluce. Tato událost všechno urychlila, ačkoli se udála pod docela jiným praporem, než pod kterým se chystala vypovědět boj vládě pruská buržoazie. Únorová revoluce svrhla ve Francii právě tu vládní formu, kterou pruská buržoazie zamýšlela ve své zemi nastolit. Únorová revoluce se ohlásila jako revoluce dělnické třídy proti buržoazii; hlásala svržení buržoazní vlády a osvobození dělníků. Pruská buržoazie měla v poslední době dělnických nepokojů ve vlastní zemi plné zuby. Sotva přešlo první leknutí, které jí nahnaly slezské bouře, pokusila se dokonce využít tohoto hnutí ve svůj vlastní prospěch; ale zdravá hrůza z revolučního socialismu a komunismu ji neopouštěla; a proto, když uviděla v čele pařížské vlády lidi, které pokládala za nejnebezpečnější nepřátele vlastnictví, pořádku, náboženství, rodiny a ostatních penátů moderní buržoazie, najednou nápadně zchladla ve svém revolučním nadšení. Viděla, že je nutno chopit se příležitosti a že by byla bez podpory dělnických mas poražena; ale přesto neměla dost odvahy. Proto se při prvních dílčích povstáních v provinciích postavila na stranu vlády a snažila se udržet klid v Berlíně, kde se lid po pět dní srocoval před královským zámkem, diskutoval o posledních zprávách a žádal změny ve vládě. Když pak konečně přišly zprávy o svržení Metternicha a král učinil několik bezvýznamných ústupků, považovala buržoazie revoluci za skončenou a pospíšila si poděkovat Jeho Veličenstvu za to, že splnilo všechna přání svého lidu. Potom však následoval útok vojska proti davu, barikády, boj a porážka krále. Tím se všechno změnilo: právě dělníci, které se buržoazie snažila držet zpátky, se dostali dopředu, bojovali a zvítězili, a najednou si uvědomili svou sílu. Omezení volebního práva, tiskové svobody, práva zastávat funkci porotců, shromažďovacího práva — omezení, která by byla buržoazii velmi vhod, protože by se vztahovala jen na ty třídy, které stály níž než ona, teď už nebyla možná. Hrozilo nebezpečí, že se budou opakovat pařížské scény „anarchie“. Tváří v tvář tomuto nebezpečí zmizely všechny dřívější neshody. Proti vítěznému dělníkovi, třebaže ještě ani nevyslovil žádné zvláštní požadavky pro sebe, se spojili dlouholetí přátelé i nepřátelé a ještě na barikádách Berlína bylo uzavřeno spojenectví mezi buržoazií a přívrženci svrženého režimu. Měly být učiněny nevyhnutelné ústupky, avšak ani o chlup víc, měla být vytvořena vláda z vůdců opozice ve Spojeném sněmu a odměnou za služby prokázané při záchraně koruny se jí mělo dostat podpory všech pilířů staré vlády, feudální šlechty, byrokracie, armády. To byly podmínky, za nichž se pánové Camphausen a Hansemann ujali sestavení kabinetu.

Strach nových ministrů z rozbouřených mas byl tak veliký, že jim byl každý prostředek dost dobrý, jen když sliboval posílit otřesené základy autority. Tito podvedení ubožáci se domnívali, že jakékoli nebezpečí návratu starého systému minulo; a tak používali celého státního aparátu jen a jen k tomu, aby obnovili „pořádek“. Ani jediný byrokrat nebo důstojník nebyl propuštěn. Ve starém byrokratickém systému státní správy nebyla provedena sebemenší změna. Tito výteční konstituční a odpovědní ministři dokonce posadili na stará místa i ty úředníky, které lid v prvním žáru revolučního zanícení vyhnal pro jejich dřívější byrokraticky povýšené chování. Nic se v Prusku nezměnilo, kromě osob ministrů; dokonce i personál jednotlivých oddělení zůstal nedotčen, a všichni konstituční kariéristé, kteří se točili kolem novopečených vládců a kteří si brousili zuby na podíl na moci a hodnostech, byli odkázáni na pozdější dobu, až prý se poměry zase ustálí a bude možno provádět změny v úřednickém personálu, což by v nynějším okamžiku nebylo bez nebezpečí.

Král, který se po povstání z 18. března úplně zhroutil, postřehl velmi brzy, že tito „liberální“ ministři ho potřebují právě tak, jako on potřebuje je. Povstání ušetřilo trůn; trůn byl poslední zbylou hradbou proti „anarchii“; liberální buržoazie a její vůdcové, kteří nyní seděli ve vládě, měli tudíž eminentní zájem na tom, aby byli s korunou v nejpřátelštějších vztazích. Král a reakční kamarila kolem něho na to brzy přišli a využívali této okolnosti k tomu, aby znemožnili každý krok vlády i v nejbezvýznamnějších reformách, které se čas od času pokusila provést.

První starostí vlády bylo dát posledním násilným změnám zdání jakés takés legálnosti. Přes všechny protesty lidu byl svolán Spojený sněm, aby jako legální a konstituční orgán lidu vypracoval nový volební zákon pro volby do shromáždění, které se mělo dohodnout s korunou o nové ústavě. Volby měly být nepřímé, a to v tom smyslu, že masa voličů měla zvolit určitý počet volitelů, kteří by pak zvolili poslance. Přes všechnu opozici byl tento systém nepřímých voleb přijat. Potom byl Spojený sněm požádán o půjčku 25 miliónů tolarů, kterou přes protest lidové strany povolil.

Tento postup vlády přispěl k velmi rychlému rozmachu lidové strany čili, jak si nyní říkala, demokratické strany. Tato strana, v jejímž čele stála třída malých řemeslníků a obchodníků a která pod svým praporem sjednocovala na počátku revoluce též velkou většinu dělníků, žádala jako základ nového vládního systému přímé a všeobecné volební právo, takové, jaké bylo zavedeno ve Francii, jedno zákonodárné shromáždění a plné a otevřené uznání revoluce z 18. března. Umírněnější křídlo by se bylo spokojilo s takto „demokratizovanou“ monarchií, radikálnější žádalo jako konečný cíl zřízení republiky. Obě frakce byly zajedno v tom, že uznávaly německé Národní shromáždění ve Frankfurtu za nejvyšší autoritu v zemi, kdežto konstitucionalisté a reakcionáři měli velikou hrůzu ze svrchovanosti tohoto shromáždění, které považovali za vrcholně revoluční.

Samostatné hnutí dělnické třídy bylo revolucí na čas zastaveno. Bezprostřední potřeby a podmínky hnutí nepřipouštěly prosazovat speciální požadavky proletářské strany. A vskutku, dokud nebyla připravena půda pro samostatné vystoupení dělníků, dokud neexistovalo přímé a všeobecné volební právo, dokud bylo Německo dál rozkouskováno na třicet šest větších i menších států — co jiného mohla proletářská strana dělat než sledovat pařížské hnutí — pro ni tak významné — a bojovat společně s maloměšťáky za dosažení těch práv, která by jim později umožnila svést bitvu za svou vlastní věc?

Proletářská strana se tedy ve svém politickém vystupování podstatně lišila od maloburžoazie, či lépe řečeno od tzv. demokratické strany jen ve třech bodech: za prvé tím, že se jinak dívala na francouzské hnutí; demokraté napadali krajní levici v Paříži, proletářští revolucionáři ji hájili; za druhé tím, že proletáři hlásali nutnost zřídit jednotnou a nedělitelnou německou republiku, kdežto i ti nejradikálnější demokraté si nanejvýš troufali vzdychat po federativní republice; za třetí tím, že proletářská strana při každé příležitosti projevovala revoluční smělost a odhodlanost jednat, s čímž se nikdy nesetkáme u strany vedené maloměšťáky a složené hlavně z maloměšťáků.

Proletářské čili skutečně revoluční straně se jen ponenáhlu dařilo vymaňovat masy dělníků z vlivu demokratů, jejichž chvostem byli na počátku revoluce. Avšak nerozhodnost, slabost a zbabělost demokratických vůdců vykonaly časem své, a dnes můžeme říci, že jedním z nejdůležitějších výsledků nedávných otřesů je to, že všude, kde je soustředěna značnější masa dělnické třídy, vymanila se úplně z demokratického vlivu, jehož vinou dělala v letech 1848 a 1849 jednu chybu za druhou a šla z jedné pohromy do druhé! Ale raději nepředbíhejme; události obou těchto let nám dají hojně příležitosti vidět demokratické panstvo při práci.

Rolnictvo v Prusku, stejně jako v Rakousku, využilo revoluce k tomu, aby se naráz osvobodilo od všech feudálních okovů, i když ne tak energicky jako v Rakousku, protože v Prusku na ně feudalismus vcelku nedoléhal tak tvrdě. Avšak pruská buržoazie se z uvedených důvodů ihned obrátila proti rolnictvu, svému nejstaršímu a nejnepostradatelnějšímu spojenci. Ale ani demokraté, poděšení podobně jako buržoazie takzvanými útoky na soukromé vlastnictví, se rolníků neujali. A tak po třech měsících osvobození, po krvavých bojích a vojenských exekucích byl feudalismus, zejména ve Slezsku, znovu obnoven rukama buržoazie, ještě do včerejška protifeudální. Tento jediný fakt stačí k jejímu odsouzení. Ještě nikdy v dějinách se žádná strana nedopustila takové zrady na svých nejlepších spojencích i sama na sobě; a ať už tuto stranu buržoazie čeká sebevětší pokoření a trest, plně si je už pro tento čin zaslouží.

Londýn, říjen 1851

VII
Frankfurtské Národní shromáždění

Naši čtenáři si snad ještě vzpomenou, že jsme v šesti předcházejících článcích sledovali revoluční hnutí v Německu až do dvou velkých vítězství lidu 13. března ve Vídni a 18. března v Berlíně. Viděli jsme, že jak v Rakousku, tak i v Prusku byly zřízeny konstituční vlády a vůdčím principem veškeré budoucí politiky byly prohlášeny liberální čili buržoazní zásady; jediným patrným rozdílem mezi oběma velikými ohnisky bylo to, že v Prusku liberální buržoazie v osobě dvou bohatých obchodníků, pánů Camphausena a Hansemanna, vzala otěže moci přímo do svých rukou, kdežto v Rakousku, kde byla buržoazie politicky mnohem zaostalejší, se dostala k moci liberální byrokracie, která předstírala, že vykonává moc v zájmu buržoazie. Viděli jsme dále, jak se strany a společenské třídy, které byly až dosud jednotné v opozici proti staré vládě, po vítězství, a dokonce už během boje rozštěpily; a jak se právě liberální buržoazie, která jedině z vítězství těžila, okamžitě obrátila proti svým včerejším spojencům, stavěla se nepřátelsky proti každé pokročilejší třídě nebo straně a uzavřela spojenectví s poraženými feudálními a byrokratickými živly. Ve skutečnosti bylo už na počátku revolučního dramatu zřejmé, že se liberální buržoazie nemůže udržet proti poraženým, avšak nerozdrceným feudálním a byrokratickým stranám, neopře-li se o radikálnější strany zakotvené v lidu; a že zase proti náporu těchto radikálnějších mas potřebuje podporu feudální aristokracie a byrokracie. A proto bylo jasné, že buržoazie v Rakousku a Prusku nemá dost síly, aby se mohla udržet u moci a přetvořit státní instituce podle svých potřeb a představ. Liberální buržoazní vláda byla jen přestupní stanicí, od které — podle toho, jak se budou události vyvíjet — půjde země buď vpřed k vyššímu stupni jednotného republikánského státu, anebo se znovu vrátí ke starému klerikálně feudálnímu a byrokratickému režimu. Ať tak nebo onak, vlastní rozhodná bitva teprve přijde; březnové události byly jen úvodem k boji.

Ježto Rakousko a Prusko byly dva vedoucí státy Německa, bylo by bývalo každé rozhodné revoluční vítězství ve Vídni nebo v Berlíně rozhodující pro celé Německo. A pokud březnové události z roku 1848 probíhaly v obou těchto městech, rozhodly o vývoji událostí v Německu. Bylo by tudíž zbytečné vracet se k hnutím, která probíhala v menších státech; a stačilo by fakticky všímat si jen rakouských a pruských záležitostí, kdyby právě existence těchto menších států nebyla vyvolala v život útvar, který již svou existencí byl nejpádnějším důkazem, že situace v Německu je nenormální a že nedávná revoluce nebyla dokončena; byl to útvar tak zrůdný, tak směšný již svým postavením a přitom tak přesvědčený o vlastní důležitosti, že dějiny už asi sotva kdy vytvoří něco podobného. Tento útvar bylo takzvané německé Národní shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem.

Po vítězství lidu ve Vídni a Berlíně se rozumělo samo sebou, že se sejde zastupitelské shromáždění pro celé Německo. Toto shromáždění bylo tedy zvoleno a sešlo se ve Frankfurtu vedle starého Spolkového sněmu. Lid od německého Národního shromáždění očekával, že vyřeší všechny sporné otázky a bude jednat jako nejvyšší zákonodárná moc celého německého Spolku. Přitom však Spolkový sněm, který toto shromáždění svolal, vůbec neurčil jeho pravomoc. Nikdo nevěděl, zda jeho usnesení mají moc zákona, či zda podléhají schválení Spolkového sněmu nebo jednotlivých vlád. Kdyby bylo mělo shromáždění aspoň špetku energie, bylo by v tomto zmatku okamžitě rozpustilo a poslalo domů Spolkový sněm — jistě nejnepopulárnější instituci v Německu — a nahradilo jej spolkovou vládou, zvolenou z vlastního středu. Bylo by se prohlásilo za jediný legální výraz svrchované vůle německého národa, a tím by bylo dodalo všem svým usnesením moc zákona. Bylo by si především zabezpečilo organizovanou a ozbrojenou moc v zemi, dost silnou, aby potlačila jakýkoli odpor vlád. A to všechno bylo v onom počátečním stadiu revoluce snadné, velmi snadné. Ale to bychom žádali příliš mnoho od shromáždění složeného většinou z liberálních advokátů a doktrinářských profesorů, od shromáždění, které si sice dělalo nárok reprezentovat výkvět německého ducha a německé vědy, ale ve skutečnosti bylo jen jevištěm, kde staří a vysloužilí političtí komedianti vystavovali na odiv celému Německu svou nedobrovolnou směšnost a nemohoucnost myšlení a jednání. Toto shromáždění starých bab se od prvního dne své existence děsilo sebenepatrnějšího hnutí lidu víc než všech reakčních komplotů všech německých vlád dohromady. Rokovalo pod dozorem Spolkového sněmu, ba skoro se u Spolkového sněmu doprošovalo, aby sankcionoval jeho usnesení, neboť jeho první rezoluce musely být vyhlašovány touto nenáviděnou institucí. Místo aby prosadilo svou vlastní svrchovanost, pečlivě se vyhýbalo projednávání takovýchto nebezpečných otázek. Místo aby se obklopilo ozbrojenou mocí lidu, přecházelo přes všechny násilné přehmaty vlád k dennímu pořádku; před jeho očima byl v Mohuči vyhlášen stav obležení, tamější obyvatelstvo odzbrojeno, ale Národní shromáždění nehnulo ani prstem. Později zvolilo arcivévodu Jana Rakouského německým říšským správcem a prohlásilo, že všechna usnesení shromáždění mají mít moc zákona. Avšak arcivévoda Jan byl do své nové hodnosti dosazen teprve tehdy, když shromáždční získalo souhlas všech vlád, a dosazení neprovedlo Národní shromáždění, nýbrž Spolkový sněm; a pokud jde o zákonnou moc usnesení Národního shromáždění, větší vlády tento bod nikdy neuznaly a samo Národní shromáždění jej nikdy neprosazovalo; zůstalo to tedy nerozhodnuto. Tak se nám naskytla kuriózní podívaná na shromáždění, které tvrdilo, že je jediným zákonným představitelem velkého a svrchovaného národa, ale přesto nikdy nemělo ani vůli, ani sílu prosadit uznání svých nároků. Debaty tohoto shromáždění nejenže nepřinesly sebemenší praktický výsledek, ale ani teoreticky neměly žádnou cenu, neboť se při nich jen přežvykovala nejotřepanější témata dávno překonaných filosofických a právních škol; každá věta, která byla vyslovena či správněji vykoktána v této sněmovně, byla už dávno předtím a tisíckrát lépe vyjádřena v tisku.

Tak tato domněle nová ústřední moc Německa ponechala všechno při starém. Nejenže neuskutečnila dávno vytoužené sjednocení Německa, ale neodstranila ani ty nejbezvýznamnější monarchy, kteří v Německu vládli; ani se nepokusila vytvořit pevnější pouto mezi jeho územně nesouvislými provinciemi; nehnula ani prstem, aby prolomila celní závory oddělující Hannoversko od Pruska a Prusko od Rakouska; nepodnikla sebenepatrnější kroky k tomu, aby odstranila nenáviděné poplatky, které všude v Prusku brzdí říční dopravu. Čím méně však Národní shromáždění dělalo, tím víc toho nažvanilo. Vytvořilo německou flotilu — na papíře; anektovalo Polsko a Šlesvik; povolilo německému Rakousku vést válku proti Itálii, ale Italům zakázalo pronásledovat Rakušany do jejich bezpečných útulků v Německu; provolávalo do aleluja slávu francouzské republice a přijímalo uherská poselstva, která se jistě vracela domů se zmatenějšími představami o Německu, než s jakými přišla.

Toto shromáždění bylo na počátku revoluce postrachem všech německých vlád. Počítaly, že si bude počínat naprosto diktátorsky a revolučně — právě proto, že bylo uznáno za nutné ponechat otázku jeho kompetence nerozřešenou. Vlády proto rozestřely velmi širokou síť intrik, aby oslabily vliv této obávané instituce; ukázalo se však, že měly víc štěstí než rozumu, neboť toto shromáždění obstarávalo práci vlád lépe, než by to mohly dělat ony samy. K těmto intrikám patřilo především svolání místních zákonodárných shromáždění, a tak svolaly nejen malé státy své sněmovny, nýbrž i Prusko a Rakousko svolaly ústavodárná shromáždění. V těchto shromážděních, stejně jako ve frankfurtském parlamentě, měla většinu liberální buržoazie nebo její spojenci, liberální advokáti a byrokrati, a tak se ve všech odehrávalo zhruba totéž. Jediný rozdíl byl v tom, že německé Národní shromáždění bylo parlamentem imaginární země, neboť odmítlo vytvořit to, co bylo vlastně jeho první životní podmínkou, totiž sjednocené Německo; že diskutovalo o imaginárních a neuskutečnitelných opatřeních imaginární vlády, která byla jeho vlastním výplodem, a přijímalo imaginární usnesení, na něž nikdo nedbal; naproti tomu v Rakousku a Prusku byla ústavodárná shromáždění aspoň skutečnými parlamenty, které sesazovaly a dosazovaly skutečné vlády a alespoň přechodně vnucovaly svá usnesení monarchům, s kterými musely vést boj. I tyto parlamenty byly zbabělé, a ani ony nedorostly k velkorysejšímu revolučnímu řešení; i ony zrazovaly lid a přihrávaly znovu moc do rukou feudálnímu, byrokratickému a vojenskému despotismu. Ale byly alespoň nuceny diskutovat o praktických otázkách s bezprostředním dosahem a žít na pevné zemi jako ostatní lidé, kdežto frankfurtští žvanilové byli nejšťastnější, když se mohli vznášet ve „vzdušné říši snů“ („im Luftrcich des Traums“)^{^[23]}. Proto rokování berlínského a vídeňského ústavodárného shromáždění tvoří významnou součást německých revolučních dějin, zatímco vypocené učenosti frankfurtského kolegia bláznů mohou zajímat nanejvýš sběratele literárních a antikvárních kuriozit.

Německý lid hluboce pociťoval nutnost skoncovat s nenáviděnou územní rozkouskovaností, která tříštila a ochromovala celkovou sílu národa, a po určitou dobu čekal, že frankfurtské Národní shromáždění bude alespoň začátkem nové éry. Avšak dětinské počínání této společnosti rozumbradů brzy vyvedlo národ z nadšení. Jejich hanebné jednání v souvislosti s příměřím v Malmö (v září 1848)^{^[24]} vyvolalo bouři lidového rozhořčení proti tomuto shromáždění, do něhož se vkládaly naděje, že uvolní národu ruce, aby mohl jednat, a které zatím z bezpříkladné zbabělosti znovu upevňovalo základy, na nichž spočívá nynější kontrarevoluční systém.

Londýn, říjen 1851

VIII
Poláci, Češi a Němci^{^[25]}

Z toho, co bylo řečeno v předcházejících článcích, je již zřejmé, že nedojde-li po revoluci z března 1848 k nové revoluci, vrátí se poměry v Německu zase do starých kolejí. Avšak historické téma, které se tu snažíme poněkud osvětlit, je tak složité, že bychom plně nepochopili další události, kdybychom nepřihlédli k tomu, co lze nazvat zahraničními vztahy německé revoluce. A tyto zahraniční vztahy nebyly o nic méně spletité než vnitřní záležitosti.

Celá východní polovina Německa až k Labi, Sále a Šumavě byla, jak je všeobecně známo, v posledních tisíci letech znovu dobyta na slovanských kmenech, které tam pronikly. Větší část tohoto území byla tak důkladně poněmčena, že tam již před několika sty lety úplně vymizela slovanská národnost i řeč; a nepřihlížíme-li k několika málo zcela izolovaným zbytkům, které nečítají dohromady ani sto tisíc duší (Kašubové v Pomořansku, Vendové neboli Srbové v Lužici), jsou obyvatelé tohoto území po všech stránkách Němci. Jinak je tomu podél celé hranice bývalého Polska a v zemích, kde se mluví česky, v Čechách a na Moravě. Zde jsou obě národnosti v každém okresu promíšeny, přičemž města jsou zpravidla víceméně německá, kdežto na vesnicích převažuje slovanský živel, ale i tam se neustálým pronikáním německého vlivu pozvolna rozkládá a ustupuje.

Tento stav lze vysvětlit takto: už za Karla Velikého usilovali Němci velmi vytrvale a úporně o dobytí, kolonizování nebo aspoň civilizování evropského Východu. Území mezi Labem a Odrou, dobytá feudální šlechtou, a feudální kolonie válečnických rytířských řádů v Prusku a Livonsku tvořily pouze základ mnohem rozsáhlejší a opravdu systematické germanizace, kterou provádělo obchodující a průmyslové měšťáctvo, které od 15. století nabývalo v Německu, stejně jako v ostatní západní Evropě, na sociálním a politickém významu. Slované, zejména západní Slované (Poláci a Češi), jsou převážně zemědělským lidem; obchod a průmysl se u nich nikdy netěšily velké oblibě. To vedlo k tomu, že jak v těchto oblastech rostl počet obyvatelstva a vznikala města, výroba všech průmyslových předmětů přecházela do rukou německých přistěhovalců a směna tohoto zboží za zemědělské výrobky se stávala výhradním monopolem židů, kteří, mají-li vůbec nějakou národnost, bývají v těchto krajích rozhodně spíš Němci než Slované. Tak tomu bylo, třebaže v menším měřítku, v celé východní Evropě. Řemeslník, kramář, malý továrník v Petrohradu, v Budapešti, v Jasech, ba i v Cařihradě je dodnes Němec; naproti tomu peněžník, hostinský, podomní obchodník — velmi důležitá osoba v těchto řídce obydlených zemích — je téměř bez výjimky žid, jehož mateřštinou je příšerně zkomolená němčina. Význam německého živlu ve slovanských pohraničních oblastech, který ustavičně vzrůstá s růstem měst, obchodu a průmyslu, stoupl ještě víc, když se ukázalo, že téměř všechno, co patřilo k duchovní vzdělanosti, je nutno dovážet z Německa; po německém obchodníkovi a řemeslníkovi přicházel německý kněz, německý učitel, německý učenec a usazoval se na slovanské půdě. A konečně, železný krok dobyvatelských armád či opatrný, dobře promyšlený tah diplomacie nepřicházely vždycky až po úplném odnárodnění, které s sebou pomalu, ale jistě přinášel sociální vývoj, nýbrž často jej předcházely. Tak po prvním dělení Polska byly poněmčeny velké části západního Pruska a Poznaňska tím, že se v těchto krajích státní domény prodávaly nebo přidělovaly německým kolonistům, že se německým kapitalistům umožňovalo zakládat tam továrny atd., a velmi často se proti polskému obyvatelstvu země používalo i naprosto despotických opatření.

Takovým způsobem se v posledních sedmdesáti letech značně posunula hranice mezi německou a polskou národností. Revoluce z roku 1848 rázem vyburcovala všechny ujařmené národy, takže se začaly domáhat nezávislosti a uplatňovat právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech; bylo tedy docela přirozené, že Poláci ihned žádali obnovení svého státu s hranicemi staré polské republiky před rokem 1772. Tato hranice jako dělící čára mezi německou a polskou národností byla ovšem už i tehdy zastaralá a s postupující germanizací rok od roku zastarávala stále víc; ale Němci tehdy projevovali takové nadšení pro obnovení Polska, že se museli připravit na to, že budou požádáni, aby jako první důkaz opravdovosti svých sympatií vydali svůj podíl na kořisti. Na druhé straně však byl problém, zda mají být celé kraje obydlené hlavně Němci, velká města, jež byla úplně německá, postoupena národu, který až dosud nepodal žádné důkazy, že se dokáže povznést nad feudální poměry založené na rolnickém nevolnictví. Otázka byla dost spletitá. Jediné možné řešení byla válka proti Rusku. Otázka vzájemných hranic mezi jednotlivými národy, zachvácenými revolucí, by ustoupila do pozadí před nutností vytvořit především bezpečné hranice proti společnému nepříteli. S Poláky by byla na západě lepší domluva a rozumnější řeč, kdyby dostali rozsáhlé oblasti na východě; a konečně Riga a Mitava^{^[j]} by pro ně patrně byly stejně důležité jako Gdaňsk a Elbing^{^[k]}. Radikální strana v Německu, která považovala válku s Ruskem za nutnou v zájmu hnutí na kontinentě a která byla přesvědčena, že národní obnova třeba jen části Polska by musela vést k takové válce, proto Poláky podporovala. Naproti tomu buržoazní strana, která se dostala k moci, si jasně uvědomovala, že jakákoli národní válka s Ruskem by nutně přivodila její pád, protože by vynesla a postavila ke kormidlu aktivnější lidi, a proto s předstíraným nadšením nad rozšířením německého území prohlásila pruské Polsko, hlavní sídlo polského revolučního hnutí, za neoddělitelnou součást budoucí německé říše. Sliby, které byly Polákům dány v prvních vzrušených dnech, byly věrolomně porušeny. Polské ozbrojené sbory, organizované se souhlasem vlády, byly rozprášeny a zničeny pruským dělostřelectvem; a již v dubnu 1848, šest týdnů po berlínské revoluci, bylo polské hnutí zardoušeno a staré nacionální nepřátelství mezi Poláky a Němci vzplálo znovu. Tuto nesmírnou a neocenitelnou službu ruskému samoděržaví prokázali liberální obchodníci na ministerských křeslech — Camphausen a Hansemann. K tomu je třeba ještě dodat, že toto polské tažení bylo prvním krokem k tomu, jak reorganizovat pruskou armádu a dodat jí novou sebedůvěru, a že to byla právě tato armáda, která později poslala liberální stranu ke všem čertům a rozdrtila hnutí, které pánové Camphausen a Hansemann tak těžce dávali dohromady. „čím kdo zachází, tím také schází.“ Takový byl osud všech těch vyšinulců z roku 1848 a 1849, od Ledru-Rollina po Changarniera a od Carnphausena po Haynaua.

V Čechách vyvolala národnostní otázka jiný boj. Tato země, obývaná dvěma milióny Němců a třemi milióny Slovanů, mluvících česky, měla slavné historické vzpomínky, které skoro vesměs souvisely s bývalou nadvládou Čechů. Ale potom, po husitských válkách v 15. století, byla síla této větve slovanské rodiny zlomena. Země, kde se mluvilo česky, byly roztrženy, část tvořila království české, druhá část markrabství moravské, třetí část, karpatská hornatina obývaná Slováky, patřila k Uhrám. Moravané a Slováci už dávno ztratili jakékoli národní cítění a životnost, ačkoli si většinou zachovali jazyk. Čechy byly ze tří stran obklopeny ryze německými zeměmi. Německý živel se již velmi rozmohl v samých Čechách; i v hlavním městě, v Praze, se obě národnosti početně téměř rovnaly; a kapitál, obchod, průmysl a osvěta byly všude v rukou Němců. Sám hlavní bojovník za českou národnost, profesor Palacký, je vlastně německý učenec, kterému přeskočilo v hlavě, a dodnes nemluví správně česky a bez cizího přízvuku. Avšak jak tomu často bývá, česká národnost, která podle všech fakt z posledních čtyř století odumírá, se roku 1848 naposledy pokusila znovu nabýt své dřívější životnosti, a tento nezdařený pokus, nezávisle na jakýchkoli revolučních úvahách, jasně dokázal, že Čechy mohou nadále existovat jen jako součást Německa, i když část jejich obyvatel bude ještě po několik století dál mluvit neněmeckým jazykem^{^[l]}.

Londýn, únor 1852

IX
Panslavismus. Šlesvicko-holštýnská válka

Čechy a Chorvatsko (jiný odtržený člen slovanské rodiny, s nímž Maďaři zacházeli stejně jako Němci s Čechy) byly vlastí toho, čemu se na evropském kontinentě říká „panslavismus“. Ani Čechy, ani Chorvatsko nebyly dost silné, aby mohly existovat jako samostatný národ. Obě tyto národnosti, krok za krokem podrývané působením historických příčin, jež neodvratně vedly k tomu, že byly pohlcovány silnějšími kmeny, mohly doufat, že získají znovu jakousi samostatnost jen tehdy, spojí-li se s ostatními slovanskými národy. Bylo tu 22 miliónů Poláků, 45 miliónů Rusů, 8 miliónů Srbů a Bulharů; proč tedy nevytvořit mohutnou konfederaci těchto 80 miliónů Slovanů a nevytlačit nebo nevyhubit vetřelce na svaté slovanské půdě, všechny ty Turky, Maďary, a hlavně nenáviděné, ale nepostradatelné Němce? Tak se ve studovnách několika slovanských diletantů historické vědy zrodilo toto směšné protihistorické hnutí, které nezamýšlelo nic menšího než podmanit civilizovaný Západ barbarskému Východu, město vesnici, obchod, průmysl, inteligenci primitivnímu zemědělství slovanských nevolníků. Avšak za touto směšnou teorií stála strašlivá skutečnost ruské říše; oné říše, která každým hnutím dává najevo, že považuje celou Evropu za doménu slovanské rasy, a zejména jediné silné části této rasy, Rusů; oné říše, která se svými dvěma hlavními městy, Petrohradem a Moskvou, stále ještě nenašla své těžiště, dokud „Město carovo“ (Cařihrad se rusky nazývá Cargrad, „město carovo“), které každý ruský mužik pokládá za pravou metropoli svého náboženství a svého národa, se skutečně nestane sídlem ruského cara; oné říše, která za posledních sto padesát let ve všech válkách, které začala, nikdy neztratila území, nýbrž vždycky získala. A ve střední Evropě jsou velmi dobře známy intriky, jimiž ruská politika podporovala novopečenou teorii panslavismu, teorii, nad niž pro její účely nemohla být vynalezena lepší. Tak pracovali čeští a chorvatští panslavisté, někteří vědomě, jiní nevědomky, v přímém zájmu Ruska; zradili věc revoluce pro přízrak národnosti, kterou by v nejlepším případě stihl osud polské národnosti pod ruskou nadvládou. Ale ke cti Poláků je třeba konstatovat, že se do této panslavistické léčky nikdy vážně nezapletli, a jestliže se hrstka aristokratů stala zuřivými panslavisty, tu věděli, že pod ruským jařmem by ztratili méně než revoltou svých vlastních nevolných rolníků.

Čcši a Chorvati svolali tehdy do Prahy všeslovanský sjezd, který měl připravit všeobecnou slovanskou alianci.^{^[26]} Tento sjezd by byl stejně ztroskotal i bez zásahu rakouského vojska. Jednotlivé slovanské řeči se od sebe vzájemně liší právě tak jako angličtina, němčina a švédština, a když bylo rokování zahájeno, nebyla tu žádná společná slovanská řeč, kterou by se řečníci mohli dorozumět. Zkusili to s francouzštinou, ale většina francouzsky rovněž nerozuměla, a tak chudáci slovanští nadšenci, jejichž jediným společným citem byla společná nenávist k Němcům, byli nakonec nuceni použít nenáviděné němčiny jako jediné řeči, které všichni rozuměli! Ale právě tehdy se v Praze shromáždil ještě jiný slovanský sjezd, v podobě haličských hulánů, chorvatských a slovenských granátníků, českých dělostřelců a kyrysníků; a tento skutečný, ozbrojený slovanský sjezd, pod velením Windischgrätzovým, vyhnal z města za necelých 24 hodin zakladatele pomyslné slovanské svrchovanosti a rozprášil je do všech úhlů světa.

Čeští, moravští, dalmatští a část polských poslanců (aristokracie) v rakouském ústavodárném říšském sněmu vedli v tomto shromáždění soustavnou válku proti německému živlu. Němci a část Poláků (zchudlá šlechta) byli v tom shromáždění hlavními astánci revolučního pokroku; většina slovanských poslanců, kteří byli proti nim v opozici, se nespokojila tím, že takto jasně dokázali reakční tendenci celého svého hnutí, klesli tak hluboko, že pletichařili a tajně se paktovali s touž rakouskou vládou, která rozehnala jejich shromáždění v Praze. Za jejich hanebné chování se jim také dostalo odplaty; když pomohli vládě za říjnového povstání 1848, které jim konečně zajistilo většinu v říšském sněmu, byl tento říšský sněm, nyní skoro výhradně slovanský, rozehnán rakouskými vojáky stejně jako pražský sjezd a panslavistům pohroženo žalářem, jakmile jen muknou. A tak dosáhli jedině toho, že rakouská centralizace nyní všude podkopala slovanskou národnost, výsledek, za který mohou děkovat svému vlastnímu fanatismu a své vlastní zaslepenosti.

Kdyby byly hranice mezi Uhrami a Německem připouštěly nějaké pochybnosti, byl by i tam jistě vznikl spor. Naštěstí tu k tomu nebyla žádná záminka, a ježto zájmy obou národů byly úzce spjaty, bojovaly oba proti společnému nepříteli, proti rakouské vládě a panslavistickému fanatismu. Dobrá shoda nebyla ani na okamžik zkalena. Avšak italská revoluce zatáhla alespoň část Německa do války na život a na smrt a je nutno zde konstatovat jako důkaz, nakolik se metternichovskému systému podařilo zadržet proces politického uvědomování, že tíž mužové, kteří se ve Vídni bili na barikádách, v prvních šesti měsících roku 1848 plni nadšení spěchali do armády, která bojovala proti italským vlastencům. Toto politováníhodné pomatení myslí netrvalo však dlouho.

Konečně tu byla ještě válka s Dánskem o Šlesvik a Holštýn. Tyto země, národnostně, jazykem i sympatiemi bezesporu německé, jsou pro Německo nezbytné i z vojenských, námořních a obchodních důvodů. Jejich obyvatelstvo vedlo v posledních třech letech tuhý boj proti dánskému vetřelectví. Na jejich straně bylo i právo, uzavřené smlouvy. Březnová revoluce je vehnala do otevřeného konfliktu s Dány a Německo je podporovalo. Avšak zatímco se v Polsku, v Itálii, v Čechách a později v Uhrách prováděly vojenské operace s největší rozhodností, praktikovala se v této jediné populární, jediné alespoň částečně revoluční válce metoda nesmyslného pochodování sem a tam, připouštělo se vměšování zahraniční diplomacie, což vedlo po mnoha hrdinských bojích k velmi žalostnému konci. Německé vlády v této válce při každé příležitosti zrazovaly šlesvicko-holštýnskou revoluční armádu a záměrně připustily, aby ji Dánové potřeli, když byla rozptýlena nebo rozdělena. Stejně jednaly s německými dobrovolníky.

Avšak zatímco německé jméno takto na všech stranách sklízelo jen nenávist, mnuly si německé konstituční a liberální vlády radostně ruce. Podařilo se jim potlačit polské a české hnutí. Rozdmýchaly všude znovu staré národnostní spory, které až dosud bránily Němcům, Polákům a Italům, aby se dohodli a postupovali společně. Dokázaly, že lid si zvykl na výjevy z občanské války a na vojenské potlačování. Pruská armáda v Polsku, rakouská armáda v Praze získaly dřívější sebedůvěru; a zatímco přebytek vlasteneckého zápalu („patriotische Überkrafť‘, jak to nazýval Heine)^{^[27]} revoluční, avšak krátkozraké mládeže byl dirigován do Šlesviku a Lombardie, aby tam vykrvácel v kartáčové palbě nepřátel, mohla si pravidelná armáda, skutečný nástroj jednání jak Pruska, tak Rakouska, vítězstvími nad zahraničním nepřítelem získat znovu přízeň veřejnosti. Opakujeme však: sotvaže tyto armády, posilované liberály s úmyslem využít jich proti radikálnější straně, získaly aspoň zčásti bývalou sebedůvěru a disciplínu, obrátily se proti liberálům a znovu dosadily k moci stoupence starého režimu. Když Radecký dostal ve svém táboře za Adiží první rozkazy od „odpovědných ministrů“ z Vídně, zvolal: „Kdo to jsou, tihle ministři? To není žádná rakouská vláda! Rakousko je teď jenom tady, v mém táboře; já a moje armáda, my jsme Rakousko; a až porazíme Italy, pak zase císaři dobudeme říši!“ A starý Radecký měl pravdu — jenomže tupí „odpovědní“ ministři ve Vídni na něj nedbali.

Londýn, únor 1852

X
Pařížské povstání. Frankfurtské Národní shromáždění

Již počátkem dubna 1848 narazil revoluční příval na celém evropském kontinentě na hráz spolku, který ihned uzavřely s poraženými společenské třídy, jež využily prvního vítězství. Ve Francii se spojila maloburžoazie a republikánská frakce buržoazie s monarchistickou buržoazií proti dělníkům; v Německu i v Itálii se vítězná buržoazie horlivě ucházela o podporu feudální šlechty, státní byrokracie a armády proti lidovým masám a maloměšťákům. Spojené konzervativní a kontrarevoluční strany velmi záhy získaly převahu. V Anglii se nevčasná a špatně připravená demonstrace lidu (10. dubna) přeměnila v úplnou a rozhodnou porážku lidové strany.^{^[28]} Ve Francii byla dvě podobná hnutí (16. dubna a 15. května) rovněž poražena.^{^[29]} V Itálii získal král Bomba^{^[m]} 15. května znovu jediným úderem moc.^{^[30]} V Německu se upevnily různé nové buržoazní vlády a jejich konstituční shromáždění, a třebaže bouřlivý 15. květen ve Vídni skončil vítězstvím lidu, byla to událost jen druhořadého významu a lze ji považovat za poslední úspěšný vzmach lidové energie. V Uhrách se zdálo, že se hnutí vlilo do klidného řečiště naprosté legality, a polské hnutí, jak jsme viděli v předcházejícím článku, bylo v zárodku zardoušeno pruskými bodáky. Avšak zdaleka ještě nebylo rozhodnuto, jak se věci vyvinou, a každá píď země, kterou revoluční strany v různých zemích ztrácely, byla jen pobídkou, aby ještě pevněji semkly své řady k rozhodnému boji.

Rozhodný boj se blížil. Mohl být vybojován jen ve Francii; neboť Anglie se revolučního zápasu neúčastnila a Německo zůstávalo rozdrobeno, a tak byla Francie díky své národní nezávislosti,. civilizaci a centralizaci jedinou zemí, která mohla v sousedních zemích vyvolat mohutný otřes. Proto když 23. června 1848 začal v Paříži krvavý boj, když si Evropa s každým novým telegramem, s každou novou poštou stále jasněji uvědomovala, že tam bojují na jedné straně masy pracujícího lidu a na druhé straně všechny ostatní třídy pařížského obyvatelstva podporované armádou; když se bojovalo několik dní s urputností dosud nevídanou v dějinách moderních občanských válek, ale ani ta, ani ona strana nedosáhla významnějšího úspěchu — každý si uvědomil, že to je velká rozhodující bitva, která — zvítězí-li povstání — uvrhne celou Evropu do vlny nových revolucí, a podlehne-li povstání, povede alespoň k přechodnému obnovení panství kontrarevoluce.

Pařížští proletáři byli poraženi, zdecimováni, tak rozdrceni, že se do dneška z této rány nezotavili. A ihned nato po celé Evropě zdvíhali hlavy noví i staří konzervativci a kontrarevolucionáři s drzostí, která dosvědčovala, jak dobře pochopili význam této události. Všude se vrhli na tisk, oklestili shromažďovací a spolčovací právo, každé sebenepatrnější příhody v každém malém provinciálním městě využili jako záminky k tomu, aby odzbrojili lid, vyhlásili stav obležení a naučili vojsko novým manévrům a trikům, které odkoukali od Cavaignaca. Kromě toho se poprvé od února ukázalo, že neporazitelnost lidového povstání ve velkém městě je klam; čest armád byla obnovena; vojsko, jež až dosud ve všech vážných pouličních bitvách podlehlo, nabylo opět sebedůvěry i pro boj tohoto druhu.

Od této porážky pařížských dělníků lze datovat první rozhodné kroky a určité plány staré feudálně byrokratické strany v Německu, jak se zbavit i svého dočasného spojence, buržoazie, a obnovit v Německu poměry, které tam byly před březnovými událostmi. Armáda se znovu stala rozhodující mocí ve státě, avšak nebyla nástrojem v rukou buržoazie, nýbrž zvláštní mocí pro sebe. Dokonce i v Prusku, kde bylo možno před rokem 1848 pozorovat u části nižšího důstojnictva silné sympatie ke konstituční vládě, přivedl nepořádek vnesený do armády revolucí tyto rozumující mladé lidi zase k poslušnosti. Stačilo, že si prostý voják začal k důstojníkům trochu dovolovat, a hned u nich zmizely všechny pochybnosti o tom, zda je kázeň a slepá poslušnost nutná. Poražení šlechtici a byrokrati začali nyní chápat, jakou cestou se musí dát: armádu, jednotnější než kdykoli předtím, rozohněnou vítězstvím nad menšími vzpourami a v zahraničních válkách, žárlivou na velké úspěchy, kterých právě dobyla francouzská vojska — tuto armádu stačilo jen ustavičně zaměstnávat drobnými potyčkami s lidem, aby pak ve vhodné chvíli jedinou mohutnou ranou rozdrtila revolucionáře a skoncovala s drzostí buržoazních parlamentníků. A vhodná chvíle pro takovýto rozhodný úder přišla dost brzy.

Nebudeme se zdržovat leckdy zajímavými, ale většinou velmi nudnými parlamentními debatami a místními boji, které zaměstnávaly v Německu po celé léto různé strany. Stačí, řekneme-li, že zastánci zájmů buržoazie, přes četná parlamentní vítězství, z nichž ani jedno nevedlo k nějakému praktickému výsledku, skoro vesměs cítili, že se jejich postavení mezi krajními stranami stává den ze dne neudržitelnějším, a že byli proto nuceni dnes hledat spojence mezi reakcionáři a zítra se zas ucházet o přízeň demokratičtějších stran. Tímto ustavičným kolísáním ztratili v očích veřejného mínění poslední zbytek vážnosti, a když se karta obrátila, byrokratům a feudálům se náramně hodilo, že představitelé buržoazie upadli do opovržení.

Začátkem podzimu se vzájemný poměr jednotlivých stran velmi přiostřil a stal se tak kritickým, že se už nebylo možno vyhnout rozhodující bitvě. K první srážce v tomto boji mezi demokratickými a revolučními masami a armádou došlo ve Frankfurtu. Třebaže měla tato srážka jen druhořadý význam, byl to první úspěch vojska nad povstáním, který stál za řeč, a měl velký morální účinek. Prusko z velmi průhledných důvodů dovolilo iluzorní vládě dosazené frankfurtským Národním shromážděním, aby uzavřela s Dánskem příměří, které nejen vydalo dánské pomstě šlesvické Němce, nýbrž bylo i úplným popřením víceméně revolučních principů, o něž podle všeobecného mínění v dánské válce šlo. Toto příměří bylo ve frankfurtském shromáždění většinou dvou nebo tří hlasů zamítnuto. Po tomto hlasování následovala naoko vládní krize, avšak už za tři dny nato vzalo shromáždění toto své usnesení znovu na přetřes a bylo fakticky donuceno je zrušit a příměří uznat. Toto hanebné chování rozhořčilo lid. Začaly se stavět barikády, ale ve Frankfurtu bylo již soustředěno dost vojska a po šestihodinovém boji bylo povstání potlačeno. K podobným, i když méně významným krokům došlo v souvislosti s touto událostí i v jiných částech Německa (Bádensko, Kolín), ale protest byl i tam potlačen.

Tato úvodní srážka přinesla kontrarevoluční straně tu velikou výhodu, že jediná vláda, která — alespoň naoko — vzešla jen a jen z lidových voleb, totiž říšská vláda ve Frankfurtu, se stejně jako Národní shromáždění v očích lidu znemožnila. Tato vláda a toto shromáždění se musely dovolávat vojenských bajonetů proti projevům vůle lidu. Zkompromitovaly se; respekt, na který si až dosud mohly činit nárok, byl pranepatrný, ale tímto zapřením svého původu, závislostí na protilidových vládách a jejich vojsku se z říšského správce i z jeho ministrů a poslanců staly úplné nuly. Uvidíme hned, s jakým opovržením se chovalo nejdříve Rakousko, pak Prusko a později i menší státy ke každému rozkazu, každé žádosti, každé deputaci, které přicházely od tohoto shromáždění nemohoucích snílků.

Dostáváme se nyní k velkému německému protějšku francouzské červnové bitvy, k oné události, která měla pro Německo právě tak rozhodující význam jako pro Francii proletářský boj v Paříži; máme na mysli vídeňské povstání a pozdější dobytí Vídně v říjnu 1848. Význam této bitvy je však tak velký a vysvětlení rozmanitých okolností, jež měly na její výsledek přímý vliv, zabere v „Tribune“ tolik místa, že jí musíme věnovat zvláštní článek.

Londýn, únor 1852

XI
Vídeňské říjnové povstání

Dostáváme se teď k oné rozhodující události, která tvoří v Německu revoluční protějšek k pařížskému červnovému povstání a která jediným úderem strhla váhy na stranu kontrarevoluce: k vídeňskému povstání z října 1848.

Viděli jsme, jaký postoj zaujaly jednotlivé třídy ve Vídni po vítězství 12. března. Viděli jsme též, jak hnutí v německém Rakousku bylo propleteno s událostmi v neněmeckých oblastech Rakouska a jak je tyto události brzdily. Zbývá nám tedy již jen podat stručný přehled příčin, jež vedly k tomuto poslednímu a nejmohutnějšímu povstání německého Rakouska.

Vysoká šlechta a buržoazie spekulující na burze, které byly hlavními neoficiálními oporami metternichovského režimu, si dovedly i po březnových událostech zajistit rozhodující vliv ve vládě. Využily dvora, armády a byrokracie, ale ještě více hrůzy z „anarchie“, která rychle zachvacovala buržoazii. Tyto kruhy se velmi brzy odvážily vystrčit růžky v podobě tiskového zákona^{^[31]}, nehorázně aristokratické ústavy a volebního zákona, založeného na starém „stavovském“ rozdělení.^{^[32]} Takzvaná konstituční vláda, složená z pololiberálních, ustrašených, neschopných byrokratů, se už 14. května odvážila přímo zaútočit na revoluční organizace mas tím, že rozpustila ústřední výbor delegátů národní gardy a akademické legie, což byl sbor vytvořený speciálně za tím účelem, aby kontroloval vládu a v případě potřeby proti ní povolal lidové síly. Avšak tento čin jen vyprovokoval povstání z 15. května, jímž byla vláda donucena uznat výbor, zrušit uvedenou ústavu a volební zákon a pověřit ústavodárný říšský sněm, zvolený na základě všeobecného volebního práva, aby vypracoval novou ústavu. To všechno bylo příštího dne potvrzeno císařskou proklamací. Ale reakční strana, která měla ve vládě také svoje zástupce, nemeškala a přiměla své „liberální“ kolegy, aby se pokusili o nový útok na vymoženosti lidu. Akademická legie, hlavní bašta hnutí, středisko neúnavné agitace, byla právě proto solí v očích rozšafnějším vídeňským měšťanům; 26. května byla ministerským výnosem rozpuštěna. Tento tah by se byl možná podařil, kdyby byla jeho provedením pověřena jen část národní gardy a nikdo jiný, ale vláda nedůvěřovala ani gardě a povolala k tomu vojsko. Avšak národní garda se ihned obrátila proti vládě, spojila se s akademickou legií a tak zmařila plán vlády.

Mezitím 16. května opustil císař se svým dvorem Vídeň a utekl do Innsbrucku. Zde, obklopena bigotními Tyroláky, jejichž loajalitu ještě zvýšovalo nebezpečí, že je obsadí sardinsko-lombardská armáda, posilována blízkostí Radeckého vojska, jež mělo Innsbruck na dostřel, zde našla kontrarevoluční strana své útočiště, odkud mohla nekontrolována, nepozorována a v bezpečí sbírat své rozprášené síly a znovu opřádat celou zemi sítí svých pletich. Bylo zase navázáno spojení s Radeckým, s Jelačičem a Windischgrätzem, jakož i se spolehlivými lidmi ve správním aparátu různých provincií; kuly se pikle se slovanskými vůdci, a tak byla vytvořena skutečná moc, která byla k dispozici kontrarevoluční kamarile, zatímco nemohoucí ministři ve Vídni promrhávali svou jepičí a chabou popularitu v neustálém hašteření s revolučními masami a v debatách ústavodárného shromáždění, které se právě sešlo. A tak taktika ponechat hnutí v hlavním městě na určitou dobu volný průběh, taktika, která by byla v centralizované a jednolité zemi, jako je Francie, musela vést k tomu, že by se pokroková strana stala všemocnou, byla zde v Rakousku, v tomto různorodém politickém slepenci, jedním z nejbezpečnějších prostředků, jak pomoci reakci znovu do sedla.

Vídeňská buržoazie, která byla přesvědčena, že po třech po sobě následujících porážkách a vzhledem k zákonodárnému shromáždění, opírajícímu se o všeobecné volební právo, není již pro ni dvůr protivník, kterého by se musela bát, propadala stále víc únavě a lhostejnosti a věčné touze po klidu a pořádku, která odjakživa zachvacovala tuto třídu po prudkých otřesech a s tím spojené dezorganizaci obchodního života. Průmysl rakouského hlavního města se téměř výhradně omezuje na přepychové předměty, po nichž byla od revoluce a po útěku dvora samozřejmě nepatrná poptávka. Volání po návratu spořádaného vládního systému a po návratu dvora — od obojího se čekalo, že přinese oživení obchodu — toto volání bylo nyní mezi buržoazií všeobecné. Zahájení ústavodárného shromáždění v červenci bylo uvítáno s ulehčením jako konec revoluční éry; stejně tak byl uvítán návrat dvora, který se po vítězství Radeckého v Itálii a po vytvoření reakční vlády Doblhoffovy cítil dost silný, aby se mohl postavit proti lidovému proudu, a který mimoto potřeboval být ve Vídni, aby mohl dokončit pikle se slovanskou většinou říšského sněmu. Zatímco ústavodárný říšský sněm projednával zákony o osvobození rolnictva z feudálních okovů a z nucené práce pro šlechtu, provedl dvůr mistrovský tah. Dne 19. srpna přiměli císaře, aby provedl přehlídku národní gardy; a císařská rodina, dvořané, generálové se vzájemně předháněli v lichocení ozbrojeným měšťanům, kterým začalo stoupat do hlavy, že je veřejně uznávají za jednu z rozhodujících mocí ve státě; hned nato byl uveřejněn výnos, podepsaný panem Schwarzerem, jediným populárním ministrem kabinetu, kterým se rušila státní podpora, dosud vyplácená nezaměstnaným dělníkům. Trik se podařil; dělníci demonstrovali; buržoazní národní garda prohlásila, že stojí za výnosem svého ministra; poštvána proti „anarchistům“ vrhla se 23. srpna jako tygr na bezbranné a nebránící se dělníky a mnoho jich pobila. Tím byla jednota a síla revoluční moci zlomena; třídní boj mezi buržoazií a proletariátem propukl krvavě i ve Vídni a kontrarevoluční kamarila užuž viděla blízko den, kdy bude moci zasadit rozhodnou ránu.

Uherské záležitosti jí velmi brzy poskytly příležitost otevřeně vyhlásit zásady, jimiž se hodlala řídit. Císařský výnos z 5. října v úřední „Wiener Zeitung“ — výnos, který nepodepsal ani jeden odpovědný ministr za Uhry — prohlásil uherský sněm za rozpuštěný a jmenoval chorvatského bána Jelačiče, vůdce jihoslovanské reakce, muže, který byl fakticky s legální mocí v Uhrách ve válečném stavu — místodržitelem a vrchním velitelem v této zemi. Zároveň dostalo vojsko ve Vídni rozkaz vyrazit a spojit se s armádou, která měla Jelačičovi vynutit autoritu. Tím však příliš otevřeně ukázali, co mají za lubem; každý ve Vídni cítil, že válka proti Uhrám znamená válku proti zásadě ústavní vlády, proti zásadě, která už byla stejně pošlapána přímo v tomto výnose tím, že se císař pokusil vydávat nařízení s platností zákona bez spolupodpisu odpovědného ministra. Lid, akademická legie a vídeňská národní garda 6. října hromadně povstaly a postavily se proti odchodu vojsk. Část granátníků přešla na stranu lidu; došlo ke krátkému boji mezi ozbrojenými silami lidu a vojskem; dav ubil ministra války Latoura a večer byl lid vítězem. Mezitím bán Jelačič, poražen Perczelem u Stoličného Bělehradu, utekl na německo-rakouské území do blízkosti Vídně. Vídeňská posádka, která mu měla přijít na pomoc, se vůči němu chovala s netajeným nepřátelstvím a chystala se k obraně; a císař se svým dvorem znovu utekli, tentokrát do Olomouce na poloslovanskou půdu.

Avšak v Olomouci byl dvůr v docela jiném postavení než v Innsbrucku. Mohl nyní okamžitě zahájit tažení proti revoluci. Byl obklopen slovanskými poslanci konstituanty, kteří se v zástupech hrnuli do Olomouce, a slovanskými nadšenci z celé monarchie, kteří v tomto polním tažení viděli válku za vzkříšení slovanství a vyhlazovací válku proti dvěma vetřelcům na půdě pokládané za slovanskou, proti Němcům a Maďarům. Windischgrätz, přemožitel Prahy a nyní velitel armády, která byla soustředěna kolem Vídně, se stal rázem slovanským národním hrdinou. A jeho armáda rychle dostávala posily ze všech stran. Z Čech, Moravy, Štýrska, Horního Rakouska a Itálie táhl po silnicích k Vídni jeden pluk za druhým, aby se připojil k Jelačičovu vojsku a bývalé posádce hlavního města. Koncem října bylo takto soustředěno přes 60 000 mužů, kteří brzy nato začali svírat císařské město ze všech stran, až se 30. října dostali tak blízko, že se mohli odvážit rozhodujícího útoku.

Ve Vídni mezitím panoval zmatek a bezradnost. Buržoazie se brzy po vítězství znovu zmocnila stará nedůvěra k „anarchistické“ dělnické třídě; dělníci měli ještě v dobré paměti, jak s nimi před šesti nedělemi zacházeli ozbrojení měšťáci, nezapomněli ještě na nestálou, kolísavou politiku měšťáků vůbec, a proto jim nechtěli svěřovat obranu města a žádali, aby i oni dostali zbraně a vlastní vojenskou organizaci. Akademická legie, dychtící pustit se v boj s císařským despotismem, naprosto nechápala pravou příčinu vzájemného odcizení obou těchto tříd, a vůbec nechápala, co situace vyžaduje. Lid byl zmaten, byly zmateny vedoucí kruhy. Zbytky říšského sněmu, němečtí poslanci a hrstka Slovanů, kteří až na několik revolučnějších polských poslanců špiclovali pro své přátele v Olomouci, zasedali nepřetržitě; avšak místo aby energicky jednali, promarňovali čas v neužitečných debatách o tom, zda je možné postavit se na odpor císařské armádě a nepřekročit přitom meze ústavních zvyklostí. Bezpečnostní výbor, složený ze zástupců téměř všech lidových organizací Vídně, byl sice odhodlán klást odpor, ale hlavní slovo v něm měli řemeslníci a obchodníci, kteří nepřipustili, aby vystupoval rozhodně a energicky. Výbor akademické legie se usnášel na hrdinských rezolucích, ale naprosto nebyl schopen ujmout se vedení. Dělníci, neustále podezíraní, bezbranní, bez organizace, kteří se sotva vymanili z duchovní poroby starého režimu, kteří sotva procitli, a ještě si neuvědomovali, nýbrž jen instinktivně vyciťovali, že mají zvláštní postavení ve společnosti a že by měli sledovat vlastní taktiku, na sebe upozorňovali jen hlučnými demonstracemi; nikdo od nich nemohl očekávat, že si poradí v tehdejší obtížné situaci. Byli však odhodláni, jako všude v Německu v době revoluce, bojovat do poslední kapky krve, jakmile dostanou do rukou zbraň.

Taková byla situace ve Vídni. Před branami reorganizovaná rakouská armáda, rozjařená vítězstvím Radeckého v Itálii; šedesát až sedmdesát tisíc mužů, dobře ozbrojených a dobře zorganizovaných, a i když neměli dobré velení, měli přece jen velitele. Ve Vídni zmatek, třídní rozkol, dezorganizace: národní garda, jejíž jedna část byla rozhodnuta nebojovat vůbec, druhá část kolísala a jen zcela nepatrná část byla odhodlána jednat; proletářská masa, mohutná počtem, avšak bez vůdců, politicky vůbec nepřipravená, která téměř bez příčiny propadala hned panice, hned zase záchvatům zuřivosti, oběť kdejaké falešné pověsti, pevně odhodlaná bojovat, ale neozbrojená, alespoň zpočátku, a pak, když ji nakonec zasadili do boje, ozbrojená nedokonale a téměř neorganizovaná; bezmocný říšský sněm, diskutující o teoretických nicotnostech v době, kdy mu už téměř hořela střecha nad hlavou; konečně vedoucí výbor bez iniciativy a energie. Všechno se změnilo od březnových a květnových dnů, kdy v kontrarevolučním táboře panoval naprostý zmatek a kdy jedinou organizovanou mocí, která existovala, byla moc vytvořená revolucí. Sotvakdo mohl pochybovat o tom, jak tento boj dopadne, a byly-li někde takové pochybnosti, odstranily je události z 30. a 31. října a 1. listopadu.

Londýn, březen 1852

XII
Dobytí Vídně. Zrada Vídně

Když konečně Windischgrätzova soustředěná armáda zahájila útok na Vídeň, ukázalo se, že síly, kterých bylo možno použít k obraně, na tento úkol naprosto nestačí. Z národní gardy bylo možno dostat do zákopů jen část. V poslední chvíli byla sice narychlo vytvořena i proletářská garda, ale protože se s pokusem podchytit tímto způsobem nejpočetnější, nejodvážnější a nejodhodlanější část obyvatelstva přišlo příliš pozdě, nebylo dělnictvo dostatečně vycvičeno ve zbrani a dost ukázněné, aby mohlo klást úspěšný odpor. Akademická legie v síle 3000 až 4000 mužů, velmi dobře vycvičená a dost ukázněná, statečná a plná nadšení, byla tedy z vojenského hlediska jediná síla, která byla s to úspěšně plnit svůj úkol. Ale co to bylo — i když počítáme hrstku spolehlivých příslušníků národní gardy a neuspořádanou masu ozbrojeného proletariátu — proti daleko početnější pravidelné Windischgrätzově armádě, nemluvě o lupičských bandách Jelačičových, které byly jako stvořené pro boj od domu k domu, od ulice k ulici? Povstalci měli jen několik starých, vysloužilých děl, které neměly pořádné lafety a obsluhu; co to bylo proti početnému, výborně vybavenému dělostřelectvu, jehož Windischgrätz používal tak bezohledně.

Čím víc se přibližovalo nebezpečí, tím víc rostl zmatek ve Vídni. Říšský sněm se do poslední chvíle neodhodlal zavolat na pomoc Perczelovu uherskou armádu, která tábořila několik mil od hlavního města. Bezpečnostní výbor vydával vzájemně si odporující rezoluce a stejně jako ozbrojené masy byl hned plný odhodlání a hned zase úplně malomyslný, podle toho, zda přicházely příznivé či nepříznivé zprávy. Jen v jednom byli všichni zajedno: že se musí respektovat soukromé vlastnictví, a na to dbali s přísností v těchto dobách až směšnou. Pro definitivní vypracování obranného plánu se udělalo velmi máto. Bem, jediný člověk, který by byl mohl zachránit Vídeň, mohl-li ji vůbec kdo zachránit, téměř neznámý cizinec, původem Slovan, se tohoto úkolu vzdal, protože na všech stranách narážel na nedůvěru. Kdyby byl neustoupil, byl by býval lynčován jako zrádce. Messenhauser, velitel povstaleckých sil, spíš romanopisec než třeba jen podřadný důstojník, na tento úkol naprosto nestačil; a přece po osmi měsících revolučního boje nezrodila nebo nezískala lidová strana schopnějšího vojáka, než byl on. A tak tedy boj začal. Uvážíme-li, že Vídeňané měli naprosto nedostačující obranné prostředky, že neměli žádný vojenský výcvik a organizaci, bránili se opravdu hrdinsky. Na mnoha místech byl doslova splněn rozkaz, který vydal Bem, dokud byl ještě velitelem: „Bránit postavení do posledního muže.“ Ale přesila byla příliš velká. V dlouhých, širokých třídách, které tvoří hlavní ulice předměstí, smetalo císařské dělostřelectvo jednu barikádu za druhou, a večer druhého dne boje se Chorvaté zmocnili řady domů před valy Starého města. Chabý a neuspořádaný útok uherské armády byl úplně odražen; a za příměří, zatímco některé části Starého města kapitulovaly a jiné váhaly, a tím jen zvětšovaly zmatek, zatímco zbytky akademické legie budovaly nová opevnění, pronikli císařští dovnitř a ve všeobecném zmatku Staré město dobyli.

Bezprostřední důsledky tohoto vítězství, surovost a popravy podle stanného práva, neslýchaná zvěrstva a hanebnosti, které páchaly slovanské hordy puštěné na Vídeň, jsou příliš dobře známy, a nemusíme je tady dopodrobna líčit. Další důsledky, úplný obrat v německých záležitostech, způsobený porážkou revoluce ve Vídni, budeme mít příležitost rozebírat později. V souvislosti s dobytím Vídně si musíme všimnout ještě dvou věcí. Lid hlavního města měl dva spojence — Maďary a německý lid. Kde byli tito spojenci v této těžké hodince?

Viděli jsme, že Vídeňané s celou velkomyslností právě osvobozeného národa povstali za věc, která, i když byla konec konců jejich vlastní věcí, byla přece jen především a hlavně věcí Maďarů. Než by připustili, aby rakouské oddíly vpadly do Uher, raději sami nastavili hruď prvnímu a nejprudšímu náporu. A zatímco takto ušlechtile přispěli svým spojencům na pomoc, hnali Uhři Jelačiče, kterého úspěšně odrazili, rovnou na Vídeň, a tak svým vítězstvím umocnili síly, které se chystaly napadnout město. Za těchto okolností bylo bezesporu povinností Maďarů přispět bezodkladně na pomoc všemi silami, jež měli k dispozici, nikoli vídeňskému sněmu, ani bezpečnostnímu výboru, ani žádnému jinému oficiálnímu úřadu, ale vídeňské revoluci. A i kdyby byli Maďaři zapomněli, že Vídeň probojovává první bitvu Uher, neměli v zájmu vlastní bezpečnosti zapomínat, že Vídeň je jedinou předsunutou hlídkou uherské nezávislosti a že po pádu Vídně už nic nezadrží postup císařských vojsk proti Uhrám. Víme ovšem velmi dobře, že Maďaři mohou uvést a také uvedli na omluvu své nečinnosti v době obléhání a dobytí Vídně, že jejich vlastní síly byly v neuspokojivém stavu, že je do Vídně nevolal ani říšský sněm, ani žádný jiný oficiální orgán, že potřebovali setrvat na ústavní půdě a vyvarovat se komplikací s německou ústřední mocí. Avšak pokud jde o neuspokojivý stav uherské armády, je jisté, že v prvních dnech po vypuknutí revoluce ve Vídni a po Jelačičově příchodu nebylo zapotřebí žádného pravidelného vojska, protože rakouská pravidelná armáda nebyla ještě zdaleka soustředěna; a že by bylo stačilo na nic se neohlížet a odvážně využít počátečního úspěchu proti Jelačičovi, třeba jen s pomocí domobrany, která bojovala u Stoličného Bělehradu, a tak navázat spojení s Vídní a tím o půl roku zdržet soustředění rakouské armády. Ve válce a hlavně v revoluční válce je prvním pravidlem: rychle jednat, dokud se nedosáhne rozhodujícího úspěchu; lze směle říci, že z ryze vojenských důvodů se Perczel neměl zastavovat dřív, dokud nenavázal spojení s Vídní. Bylo v tom jisté riziko, ale kdo kdy vyhrál bitvu, aniž co riskoval? Cožpak vídeňský lid neriskoval, když sám proti sobě — 400 000 obyvatel — obrátil vojsko, které mělo potlačit 12 miliónů Maďarů? Vojenská chyba, jíž se dopustili Maďaři tím, že čekali, až se Rakušáci spojí, a že podnikli chabý a nerozhodný útok u Schwechatu, který skončil, jak se dalo čekat, neslavnou porážkou — tato vojenská chyba způsobila větší nebezpečí, než jaké hrozilo při odhodlaném postupu na Vídeň proti rozptýleným hordám Jelačičovým.

Lze ovšem namítnout, že takový postup Maďarů bez schválení některého oficiálního orgánu by byl porušením nedotknutelnosti německého území a byl by způsobil komplikace s ústřední mocí ve Frankfurtu, ale hlavně by byl znamenal vzdát se legální a ústavní politiky, která byla silou maďarské věci. Ale vždyť oficiální mstituce ve Vídni byly nuly! Byl to říšský sněm, byly to lidové výbory, které povstaly na obranu Uher, anebo to byl jen a jen vídeňský lid, který sáhl ke zbrani, aby zadržel první nápor v boji za nezávislost Maďarska? Nemělo význam zachraňovat tu či onu oficiální instituci ve Vídni; vždyť všechny tyto instituce stejně mohly a musely být postupem vítězné revoluce velmi brzy smeteny s povrchu zemského; šlo jen o to, aby se revoluční hnutí rozvíjelo, aby akce lidu nebyly podlomeny, protože jen ony mohly zachránit Uhry před invazí. Jakou formu potom na sebe vezme revoluční hnutí, to bylo už věcí Vídeňanů, a ne Maďarů, dokud Vídeň a německé Rakousko zůstávaly jejich spojenci proti společnému nepříteli. Je ovšem otázka, zda v tomto úpěnlivém žadonění uherské vlády o alespoň nějaké polozákonné zmocnění není třeba spatřovat první jasný příznak onoho úsilí krýt se při svém postupu dosti pochybnou legalitou, jež sice Uhry nezachránila, ale zato v pozdější době velmi dobře zapůsobila na anglické buržoazní publikum.

Pokud jde o výmluvu, že by bylo mohlo dojít ke konfliktu s německou ústřední mocí ve Frankfurtu, je úplně jalová. Frankfurští páni byli vítězstvím kontrarevoluce ve Vídni de facto sesazeni, ale byli by bývali stejně svrženi, i kdyby tam byla revoluce našla podporu, kterou potřebovala, aby porazila své nepřátele. A konečně znamenitý argument, že Uhry nesmějí opustit zákonnou a ústavní půdu, může snad působit na anglické freetradery, ale před soudnou stolicí dějin neobstojí. Dejme tomu, že by se byl vídeňský lid 13. března a 6. října držel „zákonných a ústavních prostředků“, co by pak zbylo z celého „zákonného a ústavního“ hnutí a ze všech těch slavných bitev, které poprvé vzbudily zájem civilizovaného světa o Uhry? Tuto naprosto zákonnou a ústavní půdu, na které se podle svého tvrzení pohybovali Maďaři v letech 1848 a 1849, jim dobylo naprosto nezákonné a neústavní lidové povstání 13. března ve Vídni. Nezamýšlíme zde diskutovat o revolučních dějinách Uher, ale zdá se nám tu vhodné poznamenat, že je naprosto zbytečné úzkostlivě používat pouze legálních prostředků odporu proti nepříteli, který se takové úzkostlivosti jen vysmívá; a dodejme, že nebýt toho, že se Görgey neustále oháněl touto zákonností a využíval jí proti vládě, nebylo by sice oddanosti görgeyovské armády k svému generálovi, ale ani hanebné porážky u Világoše^{^[33]}. A když pak nakonec Maďaři, aby zachránili svou čest, překročili koncem října 1848 Litavu, nebylo to právě tak nezákonné, jako by byl okamžitý, odhodlaný útok?

Je známo, že nechováme k Maďarům nepřátelství. V době boje jsme stáli na jejich straně; budiž nám dovoleno konstatovat, že náš list „Neue Rheinische Zeitung“^{^[34]} přispěl víc než kterýkoli jiný k tomu, že se maďarská revoluce stala v Německu populární, a to tím, že vysvětloval, oč jde v boji mezi Maďary a slovanskými kmeny, a sledoval uherskou válku v sériích článků, jimž se dostalo té cti, že je napodobovala skoro každá pozdější kniha o tomto tématu, nevyjímaje ani díla rodilých Maďarů a „očitých svědků“. Ještě i teď pokládáme Uhry za nutného a přirozeného spojence Německa při každém budoucím převratu na kontinentě. Byli jsme však dost přísní na své krajany, takže máme právo mluvit otevřeně i o svých sousedech; kromě toho musíme skutečnosti zaznamenávat s historickou nezaujatostí a tu musíme prohlásit, že v tomto speciálním případě byla velkodušnost vídeňského lidu nejen mnohem ušlechtilejší, nýbrž i daleko prozíravější než úzkostlivá opatrnost uherské vlády. A jako Němcům nám budiž dále dovoleno prohlásit, že bychom všechna okázalá vítězství a slavné bitvy uherského tažení nevyměnili za toto živelné, osamělé povstání a za hrdinskou obranu vídeňského lidu, našich krajanů, kteří poskytli Uhrám čas zorganizovat armádu, jež pak mohla dokázat takové velké věci.

Druhým spojencem Vídně byl německý lid. Ale ten musel všude bojovat týž boj jako Vídeňané. Frankfurt, Bádensko, Kolín byly již poraženy a odzbrojeny. V Berlíně a Vratislavi byl lid s armádou na kordy a každý den se dalo čekat, že boj propukne. A tak tomu bylo ve všech místních střediscích hnutí. Všude byly sporné otázky, jež bylo možno řešit jedině ozbrojenou mocí; a nyní se také poprvé trpce projevovaly neblahé následky toho, že Německo zůstávalo dál rozkouskováno a decentralizováno. Mnoho otázek bylo v každém státě, v každé provincii, v každém městě v podstatě stejných, ale projevovaly se všude v jiné podobě a pod různými záminkami a na různých místech byly různě zralé. Tak se stalo, že sice všude cítili, že události ve Vídni mají rozhodující význam, ale nikde nemohli zasadit pádný úder, od něhož by se Vídeňané mohli nadít pomoci nebo odlehčení; a tak jim nezbývalo než doufat v parlament a ústřední moc ve Frankfurtu. Na ty se obraceli ze všech stran, ale co dělali ve Frankfurtu?

Frankfurtský parlament a zmetek, který tento parlament přivedl na svět svým krvesmilným stykem se starým Spolkovým sněmem, takzvaná ústřední moc, použily příležitosti, která se jim naskytla při vídeňských událostech, aby projevily svou naprostou nicotnost. Toto opovrženíhodné shromáždění, jak jsme viděli, už dávno ztratilo své panenství, a přes své mládí bylo už vyžilé a protřelé v opentlování skutečnosti a v pseudodiplomatické prostituci. Ze snů a iluzí o síle, německé obrodě a jednotě, jimiž se zpočátku opájelo, nezbylo už nic než troška teutonských halasných frází, opakovaných při každé příležitosti, a neochvějná víra každého jednotlivého člena ve vlastní důležitost a lehkověrnost veřejnosti. Původní naivnost byla pryč; z představitelů německého lidu se stali rutinéři, kteří přišli na to, že čím méně budou dělat a čím víc budou žvanit, tím bude jejich postavení jako rozhodčích o osudech Německa bezpečnější. To ovšem neznamená, že by byli svoje debaty pokládali za zbytečné; právě naopak. Přišli však na to, že všechny skutečně závažné otázky jsou pro ně tabu a bude lépe, nechají-li je na pokoji, a podobni koncilu byzantských doktorů východořímské říše diskutovali s důležitou tváří a tvrdošíjností hodnou osudu, který je nakonec stihl, o teoretických dogmatech, dávno vyřešených ve všech končinách civilizovaného světa, nebo o mikroskopických praktických otázkách, které nikdy nevedly k žádnému praktickému výsledku. Ježto tedy bylo Národní shromáždění jakási lancasterská škola^{^[35]} pro vzájemné poučování svých členů, a proto samo sobě velmi důležité, bylo dokonce přesvědčeno, že dělá víc, než má německý lid právo od něho očekávat, a pokládalo za velezrádce každého, kdo byl tak nestydatý, že od něho žádal, aby došlo k nějakému pozitivnímu výsledku.

Když vypuklo povstání ve Vídni, interpelace, debaty, návrhy, doplňky k návrhům jen pršely, ale všechno to samozřejmě k ničemu nevedlo. Bylo na ústřední moci, aby zakročila. Poslala do Vídně dva komisaře, bývalého liberála Welckera a Mosla. Putování Dona Quijota a Sancha Panzy by bylo pravou odyseou ve srovnání s hrdinskými činy a podivuhodnými dobrodružstvími těchto dvou bludných rytířů německé jednoty. Protože byli příliš zbabělí, aby šli do Vídně, dali se urážet Windischgrätzem, okukovat slabomyslným císařem a nestydatě balamutit ministrem Stadionem. Jejich depeše a zprávy jsou snad jedinou částí frankfurtských protokolů, která bude záujímat trvalé místo v německé literatuře; je to hotový satirický román se vším všudy a věčný památník ostudy frankfurtského shromáždění a jeho vlády.

Také levice Národního shromáždění poslala do Vídně dva komisaře, aby tam hájili autoritu shromáždění — Fröbela a Roberta Bluma. Když se situace stala vážnou, Blum správně usoudil, že tady bude svedena rozhodující bitva německé revoluce, a bez váhání byl odhodlán dát v sázku svou hlavu. Fröbel se naopak domníval, že je jeho povinností uchovat se naživu pro závažné úkoly své funkce ve Frankfurtu. Blum byl považován za jednoho z nejlepších řečníků frankfurtského parlamentu; rozhodně byl nejpopulárnější. Ve zkušeném parlamentě by ovšem jeho výmluvnost neobstála; liboval si příliš v mělkém patosu německého protestantského kazatele a jeho argumentům chybělo jak filosofické ostří, tak znalost praxe. Politicky patřil k „umírněné demokracii“, dosti neurčitému směru, který se však právě pro tuto neurčitost zásad těšil oblibě. Přes to všechno byl však Robert Blum tělem i duší plebejec, i když trochu uhlazený, a v rozhodujících chvílích vítězil jeho plebejský instinkt a plebejská energie nad jeho nerozhodností, a tím nad jeho politickou rozkolísaností a nedovzdělaností. V takových chvílích překonával sám sebe.

Proto ve Vídni ihned viděl, že se o osudu jeho vlasti rozhodne zde, a ne v rádoby duchaplných debatách ve Frankfurtu. Okamžitě se rozhodl, odvrhl jakékoli pomyšlení na ústup, přijal funkci velitele v revoluční armádě a počínal si velmi chladnokrevně a pevně. Právě on značně oddálil dobytí města a zajistil jeden bok před útokem tím, že zapálil Táborský most přes Dunaj. Je všeobecně známo, že po dobytí města byl zatčen, postaven před válečný soud a zastřelen. Zemřel jako hrdina. Ale frankfurtské shromáždění, třebaže zkoprnělé strachy, přijalo krvavou urážku s předstíraným klidem. Byla odhlasována rezoluce, která svou mírností a diplomatickou zdrženlivostí tónu byla spíše zneuctěním hrobu zavražděného mučedníka než odsouzením a pranýřováním Rakouska. Ale od tohoto mrzkého shromáždění se ani nedalo čekat, že bude pobouřeno zavražděním jednoho ze svých členů, a zvláště když šlo o vůdce levice!

Londýn, březen 1852

XIII
Pruská zákonodárná sněmovna.
Národní shromáždění

1. listopadu padla Vídeň a 9. téhož měsíce rozpuštění Ústavodárného shromáždění v Berlíně ukázalo, jak tato událost naráz pozvedla ducha kontrarevoluční strany po celém Německu a dodala jí znovu sílu.

O událostech v létě 1848 v Prusku není mnoho co vyprávět. Ústavodárné shromáždění či správněji „shromáždění, zvolené za tím účelem, aby se s korunou dohodlo na ústavě“, a jeho většina, kterou tvořili představitelé zájmů buržoazie, se již dávno připravili v očích veřejnosti o všechnu vážnost, neboť se ze strachu před nejenergičtějšími složkami obyvatelstva propůjčovali ke všem intrikám dvora. Potvrdili či spíše obnovili nenáviděná privilegia feudalismu, a tak zraditi svobodu a zájmy rolníků. Nebyli s to ani vypracovat ústavu, ani nějak zlepšit všeobecné zákonodárství. Zabývali se téměř výhradně teoretickými hnidami, pouhými formalitami a otázkami konstituční etikety. Shromáždění bylo ve skutečnosti spíše školou parlamentního savoir vivre^{^[n]} pro své členy než institucí, která by nějak mohla zajímat lid. Ostatně většina byla vždy těsná a rozhodnutí záviselo téměř vždy na kolísavém „středu“, jehož výkyvy zprava doleva a naopak svrhly nejdříve vládu Camphausenovu a pak vládu Auerswaldovu a Hansemannovu. Avšak zatímco tu liberálové jako všude jinde takto promeškávali příležitost, sháněl dvůr mezi šlechtou a nejzaostalejší částí venkovského obyvatelstva, jakož i v armádě a mezi byrokracií síly, o které by se mohl opřít. Po Hansemannově pádu byla vytvořena vláda z byrokratů a důstojníků, vesměs zavilých reakcionářů, kteří však naoko vyhovovali přáním parlamentu; a shromáždění, které se drželo pohodlné zásady: „nezáleží na lidech, ale na opatřeních“, se skutečně dalo natolik obalamutit, že této vládě tleskalo, a přitom vůbec nevidělo, jak tato vláda skoro veřejně soustřeďuje a organizuje kontrarevoluční síly. Když konečně pád Vídně dal signál, propustil král tyto ministry a dosadil na jejich místo „muže činu“ pod vedením nynějšího ministerského předsedy Manteuffela. A tu se dřímající shromáždění rázem probudilo a uvědomilo si nebezpečí; vyslovilo kabinetu nedůvěru a na to kabinet okamžitě odpověděl výnosem, kterým bylo shromáždění přeloženo z Berlína, kde by se bylo mohlo v případě konfliktu opřít o masy, do Brandenburgu, provinčního městečka, úplně závislého na vládě. Shromáždění však prohlásilo, že bez svého vlastního souhlasu nemůže být ani odročeno, ani přeloženo, ani rozpuštěno. Mezitím vtáhl do Berlína generál Wrangel v čele asi 40 000 mužů. Na schůzi berlínských magistrátů a důstojníků národní gardy bylo usneseno, že se nebude klást odpor. A nyní, když shromáždění a liberální buržoazie, která je tvořila, dovolily sjednocené reakční straně, aby obsadila všechny důležité pozice, a daly si vyrvat z rukou téměř všechny obranné prostředky, začala ona velkolepá komedie „pasívní rezistence v rámci zákona“, která se měla stát slavným napodobením příkladu Hampdenova a prvních opatření Američanů ve válce za nezávislost^{^[36]}. V Berlíně byl vyhlášen stav obležení — a Berlín zůstal klidný; vláda rozpustila národní gardu — a národní garda svědomitě a přesně odevzdala zbraně. Národní shromáždění honili 14 dní z jednoho místa na druhé a všude je rozháněli vojskem — a členové shromáždění zapřísahali občany, aby zachovali klid. A nakonec, když vláda prohlásila shromáždění za rozpuštěné, přijalo shromáždění rezoluci, v níž prohlásilo vybírání daní za nezákonné, a potom se jeho členové rozešli po celé zemi, aby organizovali odmítání placení daní. Shledali však, že se žalostně zmýlili ve volbě prostředků. Po několika bouřlivých týdnech následovala přísná opatření vlády proti opozici, načež se všichni zřekli myšlenky odmítat placení daní z lásky k mrtvole shromáždění, které nemělo ani tolik odvahy, aby se samo hájilo.

Zda bylo začátkem listopadu 1848 již pozdě na pokus o ozbrojené povstání, či zda by část armády, kdyby narazila na vážný odpor, přešla na stranu shromáždění a tak rozhodla situaci v jeho prospěch — to je otázka, která patrně nebude nikdy rozřešena. Avšak v revoluci stejně jako ve válce je vždycky nutno směle čelit nepříteli a ten, kdo útočí, je vždycky ve výhodě; a v revoluci stejně jako ve válce je naprosto nutné v rozhodujícím okamžiku nasadit všechno, ať už jsou vyhlídky jakékoli. V dějinách neexistujc jediná úspěšná revoluce, která by nedokazovala správnost této hlavní zásady. V listopadu 1848 nastal však pro pruskou revoluci rozhodující okamžik; shromáždění, stojící oficiálně v čele celého revolučního hnutí, nečelilo směle nepříteli, nýbrž naopak při každém nepřátelském výpadu ustoupilo; ani je nenapadlo, aby zaútočilo, vždyť se ani nemohlo odhodlat k tomu, aby se samo bránilo. A když nadešel rozhodující okamžik, když Wrangel v čele 40 000 mužů zabušil na brány Berlína, nenašel, jak on i jeho důstojníci najisto čekali, každou ulici zatarasenu barikádou, každé okno proměněno ve střílnu, nýbrž našel brány otevřené a na ulicích, jimiž táhl, se mu pletli do cesty pokojní berlínští šosáci, kteří měli radost, jak ho doběhli tím, že se spoutáni na rukou a nohou vydávali udiveným vojákům. Je pravda, že kdyby se shromáždění a lid byli bránili, mohli být poraženi. Berlín by byl možná bombardován a sta lidí by bylo možná přišlo o život a konečnému vítězství roajalistické strany by se přece nezabránilo. To však nebyl důvod k tomu, aby už předem skládali zbraně. Porážka po těžkém boji má právě takový revoluční význam jako snadné vítězství. Porážka Paříže v červnu 1848 a Vídně v říjnu přispěly nepochybně k zrevolucionování obyvatelstva těchto dvou měst mnohem víc než únorové a březnové vítězství. Dost možná, že berlínské shromáždění a berlínský lid by byl stihl osud těchto dvou měst; ale byli by padli slavně a byli by po sobě zanechali v srdcích těch, kdo boj přežili, touhu po pomstě, která je v revolučních dobách jednou z nejsilnějších pobídek k energické a vášnivé akci. Je samozřejmé, že v každém boji ten, kdo zvedne vrženou rukavici, riskuje, že bude poražen; avšak je to důvod k tomu, aby se předem prohlásil za poraženého a sklonil šíji, aniž tasí meč?

Každý, kdo v revoluci velí na rozhodující pozici a tuto pozici vydá, místo aby nepřítele donutil hnát na ni útokem, zasluhuje, aby se s ním naložilo jako se zrádcem.

Týmž nařízením pruského krále, jímž bylo rozpuštěno ústavodárné shromáždění, byla vyhlášena i nová ústava, založená na návrhu, který vypracoval výbor tohoto shromáždění, ale v některých bodech rozšiřovala pravomoc koruný a v jiných bodech dělala pravomoc parlamentu spornou. Zaváděla dvě sněmovny, jež se měly neprodleně sejít, aby ji potvrdily a pozměnily.

Nemusíme se ani ptát, co dělalo německé Národní shromáždění v době „legálního a pokojného“ boje pruských konstitucionalistů. Zabývalo se, jak to bylo ve Frankfurtu zvykem, tím, že vydávalo velmi krotké rezoluce proti postupu pruské vlády a obdivovalo se „impozantní podívané na pasívní, legální a jednomyslný odpor celého národa proti brutální moci“. Ústřední vláda vyslala do Berlína komisaře, kteří měli zprostředkovat mezi pruskou vládou a shromážděním; stihl je však stejný osud jako jejich předchůdce v Olomouci; byli zdvořile vypoklonkováni. Levice Národního shromáždění, tj. takzvaná radikální strana, vyslala rovněž své komisaře, ale ti, když se dostatečně přesvědčili o naprosté nemohoucnosti berlínského shromáždění a přiznali si vlastní nemenší nemohoucnost, se vrátili do Frankfurtu, aby tam podali zprávu o tom, co se děje, a svědectví o obdivuhodně pokojném chování berlínského obyvatelstva. A nejen to! Když pan Bassermann, jeden z komisařů ústřední vlády, referoval, že nedávná přísná opatření pruského ministra nebyla bezdůvodná, ježto prý se v poslední době na ulicích Berlína potloukala všelijaká sveřepě vypadající individua, jaká se vždy vynořují v předvečer anarchistických hnutí (od té doby se jim říká „bassermannovské postavy“), tu tito důstojní poslanci levice a energičtí zastánci revolučních zájmů povstali, aby přísahou stvrdili, že tomu tak nebylo! A tak se ve dvou měsících jasně ukázala naprostá nemohoucnost frankfurtského shromáždění. Nemohlo být pádnějšího důkazu, že toto shromáždění naprosto nestačilo na své úkoly a že ani nemělo nejmenší ponětí o tom, co vlastně je jeho úkolem. Fakt, že se o osudu revoluce rozhodlo ve Vídni a v Berlíně, že se nejdůležitější a zásadní otázky vyřizovaly v těchto dvou hlavních městech, a nikdo si ani nevzpomněl na frankfurtské shromáždění — už tento fakt stačí, aby bylo možno konstatovat, že toto shromáždění byl pouhý debatní. klub, hromada ťulpasů, kteří vládám dovolili, aby z nich udělaly pimprlový parlament pro potěšení kupců a živnostníků v malých státech a malých městech, pokud vlády potřebovaly odvádět pozornost tohoto publika. Uvidíme ihned, jak dlouho to považovaly za vhodné. Pozoruhodný fakt je však to, že se mezi všemi těmi „vynikajícími“ muži tohoto shromáždění nenašel ani jediný, který by jen trochu chápal, jakou úlohu jim určili, a že bývalí členové frankfurtského klubu mají dodnes velmi svérázné orgány na vnímání dějin.

Londýn, březen 1852

XIV
Obnovení pořádku.
Říšský sněm a sněmovny

Rakouská a pruská vláda využily prvních měsíců roku 1849 k tomu, aby prohloubily úspěchy dobyté v říjnu a listopadu minulého roku. Od dobytí Vídně existoval rakouský říšský sněm pouze podle jména v moravském venkovském městečku Kroměříži. Tam byli slovanští poslanci, kteří společně se svými voliči hlavně pozvedali rakouskou vládu z jejího ponížení, jedinečně potrestáni za svou zradu na evropské revoluci. Sotvaže se vláda postavila na nohy, začala jednat s říšským sněmem a jeho slovanskou většinou naprosto přezíravě, a když první úspěchy císařské armády vzbudily naději, že uherská válka brzy skončí, byl říšský sněm 4. března rozpuštěn a poslanci rozehnáni vojenskou mocí. Nyní konečně Slované poznali, že byli podvedeni, a začali křičet: „Pojďme do Frankfurtu, dělat dál opozici tam, když ji nemůžeme dělat zde.“ Ale to už tehdy bylo příliš pozdě a fakt, že jim nezbylo nic jiného, než buď zůstat zticha, nebo se připojit k nemohoucímu frankfurtskému shromáždění, již sám dostatečně svědčí o jejich naprosté bezmocnosti.

Tak prozatím, a velmi pravděpodobně navždy, skončily pokusy Slovanů v Německu získat samostatnou národní svébytnost. Roztroušené zbytky četných národů, jejichž národnost a politická životaschopnost dávno vyhasly a které proto byly nuceny téměř tisíc let kráčet ve stopách mocnějšího národa, který si je podrobil, právě tak jako Walesané v Anglii, Baskové ve Španělsku, Bretonci ve Francii a v novější době španělští a francouzští kreolové v oněch částech Severní Ameriky, které byly před nedávnem obsazeny angloamerickou rasou, tyto vymírající národnosti: Češi, Korutanci, Dalmatinci atd., se pokusily využít všeobecného zmatku roku 1848, aby obnovily svůj politický status quo z léta páně 800. Dějiny jednoho tisíciletí jim měly ukázat, že takovýto návrat zpět není možný; že byla-li kdysi celá oblast na východ od Labe a Sály obydlena příbuznými slovanskými kmeny, dokazuje to jen historickou tendenci a zároveň fyzickou a intelektuální schopnost německého národa podrobit si, pohltit a asimilovat staré východní sousedy; že tato tendence Němců pohlcovat byla a ještě je jedním z nejmocnějších prostředků, jímž se na evropském východě šířila západoevropská civilizace; že se mohla zastavit jen tam, kde germanizování narazilo na hranici velkých, semknutých, neroztříštěných národů, schopných žít samostatným národním životem, jako byli Maďaři a do jisté míry Poláci; a že proto přirozeným a neodvratným losem těchto vymírajících národů bylo nestavět se na odpor tomuto rozkladu a pohlcování silnějšími sousedy. Není to ovšem nijak lichotivá vyhlídka pro nacionální ambice panslavistických snílků, jimž se podařilo vyburcovat část českého a jihoslovanského národa; mohou však očekávat, že se dějiny vrátí o tisíc let nazpět kvůli několika neduživým národům, jež nemají nikde souvislé území a jsou prostoupeny a obklopeny Němci, které skoro od nepamčt neměly pro jakýkoli projev kulturního života jinou řeč než německou a jimž chybějí základní předpoklady národní svébytnosti, početné obyvatelstvo a souvislost území? A tak panslavistická vlna, pod kterou se ve všech slovanských krajích Německa a Uher skrývaly snahy o obnovení nezávislosti všech těchto četných malých národů, narazila všude na evropské revoluční hnutí, a třebaže Slované prohlašovali, že bojují za svobodu, stáli vesměs (až na demokratickou část Poláků) na straně despotismu a reakce. Tak tomu bylo v Německu, Uhrách, tak tomu bylo tu a tam dokonce i v Turecku. Zrádcové věci lidu, přisluhovači a hlavní opory rejdů rakouské vlády si sami způsobili, že upadli u všech revolučních národů v opovržení. A ačkoli masa lidu se nikdy nezúčastnila malicherných nacionálních hádanic, rozdmýchávaných panslavistickými vůdci, z toho prostého důvodu, že byla příliš nevědomá, přesto nelze nikdy zapomenout, že v Praze, městě napolo německém, hloučky slovanských fanatiků s jásotem přivítaly a nadšeně provolávaly heslo: „Raději ruskou knutu než německou svobodu!” Po jejich prvním úsilí z roku 1848, které brzy ochablo, a po lekci, kterou jirn uštědřila rakouská vláda, je nepravděpodobné, že by při nejbližší příležitosti podnikli nový pokus. Kdyby se však ještě jednou zkusili postavit pod podobnými záminkami na stranu kontrarevolučních sil, je povinnost Německa jasná. Žádná země prodělávající revoluci a zapletená do zahraniční války nemůže trpět ve svém srdci Vendée.

Pokud jde o ústavu, kterou císař^{^[o]} vyhlásil zároveň s rozpuštěním říšského sněmu, není se k ní třeba vracet, neboť prakticky nikdy neexistovala a je nyní odstraněna úplně. Absolutismus v Rakousku byl od 4. března 1849 plně obnoven ve všech směrech.

V Prusku se v únoru sešly sněmovny, aby ratifikovaly a revidovaly novou ústavu proklamovanou králem. Zasedaly asi šest týdnů, k vládě se chovaly dost poníženě a pokorně, přesto však nebyly tak povolné, jak si to přáli král a jeho ministři. Proto byly při první vhodné příležitosti rozpuštěny.

Tak se Rakousko i Prusko prozatím zbavily pout parlamentní kontroly. Vlády nyní strhly všechnu moc na sebe a mohly tuto moc nasadit všude, kde bylo právě třeba; Rakousko proti Uhrám a Itálii, Prusko proti Německu. Neboť i Prusko se chystalo k polnímu tažení, aby obnovilo „pořádek“ v menších státech.

Když nyní v obou velkých střediscích hnutí v Německu — ve Vídni a Berlíně — kontrarevoluce opět nabyla vrchu, zbyly již jen menší státy, kde boj nebyl ještě rozhodnut, ačkoli i zde se váhy stále více skláněly v neprospěch revoluce. Řekli jsme už, že tyto menší státy našly společné středisko ve frankfurtském Národním shromáždění. Toto tzv. národní shromáždění, třebaže jeho reakční podstata byla již dávno zřejmá, tak zřejmá, že frankfurtský lid proti němu dokonce povstal se zbraní v ruce, bylo přece svým původem víceméně revoluční. V lednu zaujalo abnormální, revoluční postoj; jeho kompetence nebyla nikdy vymezena, a nakonec se usneslo — toto usnesení ostatně větší státy nikdy neuznaly — že jeho rozhodnutí mají mít moc zákona. Za těchto okolností a poněvadž konstitučně monarchistická strana viděla, že se její postavení novým posílením absolutismu úplně změnilo, není divu, že liberální, monarchistická buržoazie téměř celého Německa vkládala své poslední naděje do většiny tohoto shromáždění, právě tak jako se maloměšťáctvo, jádro demokratické strany, v rostoucí tísni seskupovalo kolem menšiny tohoto shromáždění, která opravdu tvořila poslední semknutou parlamentní falangu demokracie. Na druhé straně chápaly větší vlády a zejména pruská vláda stále jasněji, že se takovýto volený zvláštní orgán nesrovnává se znovuzřízeným monarchickým systémem v Německu, a jestliže si ihned nevynutily jeho rozpuštění, tak jen proto, že ještě nenadešel čas a protože Prusko zprvu doufalo, že ho bude moci zatím využít k podpoře svých vlastních ctižádostivých plánů.

Mezitím toto ubohé shromáždění samo propadalo stále většímu zmatku. Ve Vídni i v Berlíně zacházeli s jeho deputacemi a komisaři s naprostým pohrdáním; jeden z jeho členů byl přes svou poslaneckou imunitu ve Vídni popraven jako sprostý buřič. Na jeho výnosy nikdo nedbal; jestliže jim větší mocnosti vůbec věnovaly pozornost, pak jen v protestních nótách, v nichž upíraly shromáždění právo vydávat zákony a nařízení závazné pro jejich vlády. Představitelka shromáždění, ústřední výkonná moc, se zapletla téměř se všemi vládami Německa do diplomatických hašteřenic, a přes všechny snahy nebyly ani shromáždění, ani ústřední vláda s to přimět Rakousko a Prusko k tomu, aby prozradily své konečné záměry, plány a požadavky. Nakonec si shromáždění začalo jasně uvědomovat alespoň to, že si dalo vzít z rukou všechnu moc, že je vydáno na milost a nemilost Rakousku a Prusku a že, zamýšlí-li vůbec vytvořit pro Německo spolkovou ústavu, musí se do toho vložit ihned a s veškerou vážností. Dokonce i mnozí z kolísajících členů viděli nyní jasně, že je vlády pořádně vodily za nos. Co však teď mohli dělat ve své bezmocnosti? Jediný krok, který by je byl mohl zachránit, bylo okamžitě a odhodlaně přejít do tábora lidu; avšak kdoví, jak by to bývalo dopadlo; a pak, kde byli v tomto bezradném houfu nerozhodných, krátkozrakých, nafoukaných lidiček, kteří ohlušeni neustávajícím hlukem odporujících si zpráv a diplomatických nót, hledali jedinou oporu a útočiště v tom, že neustále opakovali, že prý jsou nejlepšími, největšími a nejmoudřejšími muži v zemi a že jen oni by mohli Německo zachránit — kde byli, řekněte nám, mezi těmito ubožáky, z nichž jediný rok parlamentního života udělal úplné idioty, kde tu byli mužové, kteří by se dovedli rychle a rázně rozhodnout, neřku-li energicky a důsledně jednat?

Konečně odhodila rakouská vláda masku. Ve své ústavě ze 4. března vyhlásila, že Rakousko je nedělitelná monarchie se společnými financemi, společným celním systémem a společnou armádou, čímž odstranila všechny hranice a odlišnosti mezi německými a neněmeckými provinciemi. To bylo vyhlášeno navzdory rezolucím a článkům chystané říšské ústavy, které už byly frankfurtským shromážděním přijaty. Byla to rukavice, kterou Rakousko hodilo Frankíurtu, a žalostnému shromáždění nezbylo nic jiného než ji zvednout. Učinilo to s velkou dávkou chvastounství, avšak Rakousko, vědomo si své moci a úplné nicotnosti shromáždění, si mohlo dovolit přejít to mlčky. A toto výtečné zastupitelstvo německého lidu, jak se samo nazývalo, nevědělo nic lepšího, jak se za tuto rakouskou urážku pomstít, než se vrhnout se svázanýma rukama a nohama k nohám pruské vlády. Ať se to zdá sebeneuvěřitelnější, vrhlo se na kolena před týmiž ministry, které předtím zatratilo jako protiústavní a lidu nepřátelské a jejichž propuštění se marně dožadovalo. Podrobnosti těchto hanebných vyjednávání a tragikomických událostí, jež po nich následovaly, budou předmětem našeho příštího článku.

Londýn, duben 1852

XV
Triumf Pruska

Dostáváme se teď k poslední kapitole dějin německé revoluce: ke konfliktu Národního shromáždění s vládami různých států, zejména Pruska; k povstání jižního a západního Německa a jeho konečnému potlačení Pruskem.

Viděli jsme již frankfurtské shromáždění při práci. Viděli jsme, jak dostávalo od Rakouska kopance, jak je Prusko uráželo, jak si z něho menší státy nic nedělaly a jak je balamutila vlastní nemohoucí ústřední „vláda“, vláda, která se sama dala zase vodit za nos kdekterým knížetem v zemi. Nakonec to začalo pro toto slabé, kolísavé, nijaké zákonodárné shromáždění vypadat hrozivě. Shromáždění bylo nuceno přiznat, že „uskutečnění vznešené ideje německé jednoty je ohroženo“, což neznamenalo nic více a nic méně, než že se frankfurtské shromáždění a všechno to, co vykonalo a hodlalo vykonat, může každým okamžikem rozplynout v dým. Proto se s veškerou vážností pustilo do práce, aby co nejrychleji dokonalo své veliké dílo — „říšskou ústavu“.

Přitom se však vyskytla jedna potíž. Jak má vypadat výkonná moc? Výkonná rada? Ne; neboť to by znamenalo, uvažovalo moudré shromáždění, učinit z Německa republiku. „President?“ To by bylo totéž. A tak museli zase obnovit starou císařskou hodnost. Císařem se však samozřejmě mohl stát jen nějaký kníže — kdo to tedy má být? Zajisté nikdo z dii minorum gentium^{^[p]} počínaje Reuss-Greiz-Schleiz-Lobenstein-Ebersdorfem až po krále bavorského. Ani Rakousko, ani Prusko by to nepřipustily. Mohlo to být jen Rakousko nebo Prusko, ale kdo z nich? Nepochybujeme, že za příznivějších okolností by bylo toto vznešené shromáždění zasedalo dodnes a diskutovalo by o tomto důležitém dilematu, aniž by došlo k nějakérnu závěru; rakouská vláda však rozťala gordický uzel, a tak mu pomohla z úzkých.

Rakousko vědělo velmi dobře, že ve chvíli, kdy by se mohlo opět objevit před tváří Evropy jako pán všech svých provincií, jako silná a veliká evropská mocnost, vtáhl by už zákon politické přitažlivosti zbytek Německa do jeho mocenské sféry, a to i bez pomoci autority, kterou by mu mohla propůjčit císařská koruna svěřená mu frankfurtským shromážděním. Rakousko bylo mnohem silnější, mělo větší svobodu pohybu od té doby, co si shodilo s hlavy bezmocnou korunu německých císařů — korunu, která v nejmenším neposiiovala jeho moc ani v Německu, ani mimo ně, ale zato mu na každém kroku překážela v provádění samostatné politiky. Kdyby se, dejme tomu, Rakousko například nemohlo udržet v Itálii a v Uhrách, pak by bylo veta i po jeho moci a vlivu v Německu a nikdy by si už nemohlo osobovat nárok na korunu, která se mu vysmekla z rukou, když ještě bylo v plné síle. Proto Rakousko okamžitě prohlásilo, že je proti jakémukoli kříšení císařství, a rovnou žádalo obnovení německého Spolkového sněmu jako jediné německé ústřední vlády, kterou znaly a uznávaly smlouvy z roku 1815; a dne 4. března 1849 vydalo ústavu, která neměla žádný jiný smysl než prohlásit, že Rakousko je nedělitelná, centralizovaná a nezávislá monarchie, což je něco docela jiného než Německo, které mělo být zreorganizováno frankfurtským shromážděním.

Toto otevřené vypovězení války fakticky neponechalo frankfurtským mudrlantům jinou volbu než vyloučit Rakousko z Německa a ze zbytků této země vytvořit jakousi „dolní říši“^{^[q]}, „malé Německo“, jehož hodně ošumělý císařský plášť se měl snést na ramena Jeho Veličenstva krále pruského. Vzpomeňme si, že to byl jen oprášený starý plán, který asi před šesti či osmi lety vydumala strana jihoněmeckých a středoněmeckých liberálních doktrinářů, kteří v pokořujících okolnostech, za nichž se jejich starý koníček znovu dostal na světlo jako „nejnovější tah“ na záchranu vlasti, viděli řízení boží.

Tak tedy v únoru a březnu 1849 skončilo shromáždění debatu o říšské ústavě a o deklaraci základních práv a říšském volebním zákonu; přitom však muselo v mnoha bodech udělat nejrůznější ústupky, úplně protichůdné, neboť je dělalo jak konzervativní či spíše reakční straně, tak i radikálnějším frakcím shromáždění. Ve skutečnosti bylo jasné, že vedení shromáždění, které dříve bylo v rukou pravých nebo pravého středu (konzervativců a reakcionářů), přecházelo postupně, třeba pomalu, na levici čili na demokratickou stranu shromáždění. Dosti pochybné postavení rakouských poslanců ve shromáždění, které vyloučilo jejich zemi z Německa, ale ve kterém měli přesto i nadále zasedat a hlasovat, přispě1o také k porušení jeho rovnováhy; a tak již koncem února měl levý střed a levice s pomocí rakouských hlasů velmi často většinu, kdežto jindy zase konzervativní frakce Rakušanů hlasovala z ničeho nic a jako ze žertu s pravicí a tím sklonila misku vah na druhou stranu. Těmito náhlými přemety se snažili uvést shroináždční v posmčch, ale to bylo úplně zbytečné, neboť masa lidu byla již dáviio přesvědčena o absolutní jalovosti a nicotnosti všeho, co přicházelo z Frankfurtu. Jak vypadala ústava, která vznikla při takovýchto skocích jednou hot, jednou čehý, si lze snadno představit.

Levice shromáždění, která se sama pokládala za elitu a chloubu revolučního Německa, byla úplně opojena těmi nčkolika hubenými úspěchy, jichž dosáhla díky blahovůli či spíše zlovůli houfu rakouských politiků, kteří jednali na popud a v zájmu rakouského despotismu. Pokaždé když frankfurtské shromáždění dalo — v homeopaticky zředěné formě — jakous takous sankci něčemu, co vzdáleně připomínalo velmi neurčitě definované zásady těchto demokratů, hned zvedli pokřik, že zachránili vlast a národ. Tito duševní chudáci si za celý svůj vskutku velmi neslavný život tak málo zvykli na to, co by se dalo nazvat úspěchem, že se fakticky domnívai, že jejich ubohé návrhy přijaté většinou dvou nebo tří hlasů změní tvářnost Evropy. Byli od začátku své zákonodárné kariéry víc než kterákoli jiná strana shromáždění postiženi nevyléčitelnou nemocí parlamentního kretenismu, chorobou, která své nešťastné oběti prostupuje vznešeným přesvědčením, že celý svět, jeho minulost i budoucnost jsou řízeny a určovány většinou hlasů právě v tom zastupitelském sboru, jenž má tu čest počítat je mezi své členy, a všechno, co se jinak děje za zdmi zasedací budovy tohoto sboru — války, revoluce, stavby železnic, kolonizace celých nových kontinentů, objevení kalifornského zlata, stavba středoamerických průplavů, ruská armáda a všechno ostatní, co by si mohlo osobovat nějaké právo ovlivňovat osudy lidstva, není nic ve srovnání s nesmírně závažnými událostmi, souvisícími s významnou otázkou, která právě v tomto okamžiku upoutává pozornost jejich důstojné sněmovny, ať už je to potom cokoli. Právě proto, že se demokratické straně ve shromáždění podařilo vpravdě vpašovat do „říšské ústavy“ několik jejích zázračných všeléků, cítila se zpočátku zavázána ji podporovat, třebaže tato ústava ve všech podstatných bodech přímo odporovala jejím tak často hlásaným zásadám. A když konečně hlavní zploditelé tohoto zmetka opustili a odkázali jej demokratické straně, tato strana dědictví přijala a pokračovala v boji za tuto monarchickou ústavu, dokonce i proti tím, kdož nyní hlásali její vlastní republikánské zásady.

Je však nutno přiznat, že rozpor zde byl čistě zdánlivý. Neurčitost, rozpornost, nezralost říšské ústavy byly jen odrazem nezralých, zmatených, vzájemně si odporujících politických idejí těchto pánů demokratů. A kdyby to dostatečně nedokazovaly jejich vlastní řeči a spisy — pokud vůbec byli s to psát — pak by to dokázalo jejich jednání; neboť rozumní lidé samozřejmě neposuzují člověka podle řečí, nýbrž podle skutků; nikoli podle toho, zač se vydává, nýbrž podle toho, co dělá a co skutečně je; a skutky těchto hrdinů německé demokracie mluví dost zřetelně, jak se ještě dovíme. Nakonec však byla říšská ústava se všemi svými dodatky a přívěsky přece jen přijata a 28. března byl pruský král 290 hlasy proti 248 hlasům těch, kteří se hlasování zdrželi, a 200 hlasům těch, kdož byli nepřítomni, zvolen císařem Německa bez Rakouska. Ironie dějin dosáhla vrcholu; císařskou frašku, kterou Bedřich Vilém IV. sehrál v ulicích zkoprnělého Berlína tři dny po revoluci z 18. března 1848^{^[37]} ve stavu, který by jinde spadal pod zákon proti opilství — tuto hnusnou frašku právě rok nato sankcionovalo shromáždění, které si hrálo na zastupitelské shromáždění celého Německa. Takový byl tedy vysledek německé revoluce!

Londýn, únor 1852

XVI
Shromáždění a vlády

Když frankfurtské Národní shromáždění zvolilo pruského krále císařem Německa (bez Rakouska), vypravilo do Berlína deputaci nabídnout Bedřichu Vilémovi korunu a pak se odročilo. Dne 3. dubna přijal Bedřich Vilém poslance. Prohlásil jim, že ačkoli přijímá právo prvenství před všemi ostatními panovníky Německa, jež mu toto hlasování představitelů lidu udělilo, přesto nemůže přijmout císařskou korunu, pokud prý si není jist, zda ostatní panovníci uznají jeho svrchovanost a říšskou ústavu, která mu tato práva propůjčuje. Bude věcí německých vlád, dodal, aby prozkoumaly, zda mohou tuto ústavu ratifikovat. Rozhodně — končil — ať se stane císařem nebo ne, bude vždy připraven tasit meč jak proti vnějšímu, tak i proti vnitřnímu nepříteli. Uvidíme, že tento slib splnil tak, až to Národní shromáždění poněkud překvapilo.

Frankfurtští mudrci po důkladném diplomatickém prozkoumání došli nakonec k závěru, že tato odpověď znamená odmítnutí koruny. Učinili proto (12. dubna) usnesení, že říšská ústava je zákonem země a musí být zachovávána; a protože si vůbec nevěděli rady co dělat dále, zvolili třicetičlennou komisi, která měla vypracovat návrh, jakými prostředky ústavu uvést v život.

Toto usnesení bylo signálem ke konfliktu mezi frankfurtským shromážděním a německými vládami, který nyní propukl.

Buržoazie a zejména maloburžoazie se najednou prohlásily pro novou frankfurtskou ústavu. Nemohly se dočkat chvíle, až „skončí revoluce“. V Rakousku a Prusku byla revoluce zásahem ozbrojené moci prozatím skončena. Uvedené třídy by byly raději viděly, kdyby to bylo bývalo provedeno méně násilnou metodou, ale o tom ony nerozhodovaly. Už se stalo a jim nezbývalo než se z toho se ctí dostat; tak se okamžitě rozhodly a toto rozhodnutí velmi hrdinsky uskutečňovaly. V menších státech, kde měly události poměrně hladký průběh, se buržoazie dávno omezila na onu okázalou, avšak neúčinnou, protože bezmocnou parlamentární agitaci, která jí tak seděla. Kdyby byl někdo zkoumal jednotlivé německé státy každý zvlášť, mohlo se mu zdát, že nabyly nové a konečné podoby, která jim zdánlivě umožňovala vstoupit na cestu pokojného konstitučního vývoje. Zůstávala otevřena jen jedna otázka, otázka nové politické organizace německé konfederace. A tato otázka, která jediná, jak se zdálo, v sobě stále ještě skrývala nebezpečí, se musela vyřešit ihned. Proto naléhala buržoazie na frankfurtské shromáždění, aby co nejrychleji vypracovalo ústavu; proto byla vyšší i nižší buržoazie odhodlána tuto ústavu přijmout a podporovat, ať už by byla jakákoli, jen aby se už uspořádaly poměry. Tak od samého začátku vyvěrala agitace za říšskou ústavu z reakčních nálad a vycházela z oněch tříd, které už měly dávno revoluce dost.

Ale byl v tom ještě jeden háček. První a základní zásady budoucí německé ústavy byly usneseny v prvních jarních a letních měsících roku 1848, v době, kdy pobouření lidu bylo ještě všeobecné. Tehdy přijatá usnesení, ačkoli byla v oné době úplně reakční, se dnes, po svévolných činech rakouské a pruské vlády, zdála neobyčejně liberální, ba dokonce demokratická. Srovnávací měřítko se změnilo. Frankfurtské shromáždění nemohlo, nechtělo-li spáchat morální sebevraždu, vyškrtnout tato už jednou přijatá usnesení a vytvořit říšskou ústavu po vzoru ústav, které diktovala rakouská a pruská vláda s mečem v ruce. Mimoto se, jak jsme viděli, většina v onom shromáždění přesunula, a vliv liberální a demokratické strany vzrůstal. A tak se říšská ústava vyznačovala nejen svým napohled veskrz lidovým původem, nýbrž přes všechny své rozpory byla nejliberálnější ústavou v celém Německu. Její největší nedostatek byl v tom, že byla pouhým kusem papíru, za kterým nestála žádná moc, která by její ustanovení prosadila.

Za těchto okolností bylo přirozené, že takzvaná demokratická strana, tj. masa maloburžoazie, lpěla na říšské ústavě. Tato třída byla vždy radikálnější ve svých požadavcích než liberálněmonarchisticko-konstituční buržoazie; vystupovala směleji, velmi často vyhrožovala ozbrojeným odporem, nešetřila sliby, že nasadí krev a život v boji za svobodu; ale podala už hojně důkazů o tom, že v hodině nebezpečí po ní není tuchy a že se nikdy necítila tak dobře jako druhý den po rozhodující porážce, kdy už je všechno ztraceno, ale má aspoň útěchu, že věc byla tak či onak vyřešena. Zatímco tedy sympatie velkých bankéřů, továrníků a obchodníků měly zdrženlivější ráz, byly spíše pouhou demonstrací pro frankfurtskou ústavu, počínala si třída, stojící přímo pod nimi, naši chrabří demokratičtí maloměšťáci, mnohem velkoryseji a prohlašovali jako obvykle, že raději prolijí poslední kapku krve, než by nechali padnout říšskou ústavu.

Agitace pro okamžité zavedení říšské ústavy, opírající se o tyto dvě strany, buržoazní přívržence konstituční monarchie a víceméně demokratické maloměšťáky, se rychle rozmáhala a projevila se nejsilněji v parlamentech jednotlivých států. Sněmovny Pruska, Hannoverska, Saska, Bádenska a Württemberska se prohlásily pro ústavu. Boj mezi vládami a frankfurtským shromážděním nabyl hrozivé podoby.

Vlády však jednaly rychle. Pruské sněmovny byly rozpuštěny, ovšem protiústavně, neboť ještě měly ústavu revidovat a potvrdit; v Berlíně vypukly nepokoje, které vláda dala záměrně vyprovokovat, a druhého dne, 28. dubna, vydalo pruské ministerstvo oběžník, v němž byla říšská ústava prohlášena za naprosto anarchistický a revoluční dokument, který musí německé vlády přepracovat a očistit. Tak Prusko bez dlouhých okolků popřelo onu svrchovanou ústavodárnou moc, kterou se vždycky tolik holedbali mudrcové z Frankfurtu, kterou však nikdy neprosadili. Byl svolán kongres monarchů^{^[38]}, obnovený starý Spolkový sněm, aby zasedl k soudu nad touto ústavou, která již byla uzákoněna. Zároveň Prusko soustředilo vojska v Kreuznachu, tři pochodové dny od Frankfurtu, a vyzvalo menší státy, aby po jeho příkladu rozpustily své sněmovny, jakmile by se prohlásily pro frankfurtské shromáždění. Této výzvy spěšně uposlechly Hannoversko a Sasko.

Bylo jasné, že boj bude muset být rozhodnut ozbrojenou mocí. Nepřátelství vlád a rozhořčení lidu se projevovalo každým dnem ostřeji. Demokratičtí občané se všude snažili zpracovat vojsko, na jihu Německa s velkým úspěchem. Všude se pořádaly veliké tábory lidu, kde se usnášely rezoluce o podpoře říšské ústavy a Národního shromáždění, bude-li nutno i silou zbraní. V Kolíně se za týmž účelem sešlo shromáždění všech obecních rad porýnského Pruska. Ve Falci, v kraji Berg, ve Fuldě, v Norimberku, v Odenwaldu se scházely desetitisícové zástupy rolníků stržených všeobecným nadšením. V téže době bylo rozpuštěno francouzské Ústavodárné shromáždění a přípravy k novým volbám probíhaly v rozčileném ovzduší, na východních hranicích Německa pak odrazili Maďaři za jediný měsíc několika skvělými vítězstvími vlny rakouských útoků od Tisy k Litavě a každým dnem se čekalo, že vezmou útokem Vídeň. Mysl lidu byla tudíž všude do krajnosti rozjitřena, přitom agresívní politika vlád se den ze dne projevovala jasněji; a tak byla násilná srážka nevyhnutelná a jenom slabomyslní zbabělci se mohli utěšovat, že se boj dá urovnat pokojnou cestou. Avšak těchto slabomyslných zbabělců bylo nejvíc právě ve frankfurtském shromáždění.

Londýn, červenec 1852

XVII
Povstání

Nevyhnutelný konflikt mezi frankfurtským Národním shromážděním a vládami německých států nakonec propukl v prvních květnových dnech roku 1849 v otevřené nepřátelství. Rakouští poslanci, odvolaní svou vládou, opustili již dříve shromáždění a vrátili se domů, až na několik členů levice čili demokratické strany. Převážná většina konzervativních členů, kteří viděli, jaký obrat berou události, se ztratila dokonce ještě dříve, než je k tomu jejich vlády vyzvaly. A tak i kdyby nebylo příčin, posilujících vliv levice, na které jsme poukázali v dřívějších článcích, stačila pouhá dezerce členů pravice, aby se dosavadní menšina shromáždění proměnila ve většinu. Nová většina, které se předtím nikdy o takovém štěstí ani nesnilo, využívala vždycky toho, že sedí na lavicích opozice, a horlila proti slabosti, nerozhodnosti a netečnosti staré většiny a jejího říšského správce. Nyní byli náhle povoláni oni, aby nastoupili na místo staré většiny. Teď bylo na nich ukázat, co dovedou. Oni budou ovšem jednat energicky, rozhodně, agilně. Oni, elita Německa, brzy rozhýbou senilního říšského správce a jeho nerozhodné ministry, a nepůjde-li to, pak — nechť o tom nikdo nepochybuje — z moci svrchovaného práva lidu tuto nemohoucí vládu svrhnou a nahradí ji energickou, neúnavnou výkonnou mocí, která určitě Německo zachrání. Chudáčci! Jejich vláda, lze-li m]uvit o vládě tam, kde nikdo neposlouchá, byla dokonce ještě směšnější než vláda jejich předchůdců.

Nová většina prohlásila, že říšská ústava musí být uskutečněna přes všechny překážky, a to ihned; že 15. července má lid zvolit poslance do nového parlamentu a tento parlament se má sejít 15. srpna ve Frankfurtu. To bylo otevřené vypovězení války těm vládám, které neuznaly říšskou ústavu, především Prusku, Rakousku, Bavorsku, v nichž žily více než tři čtvrtiny německého obyvatelstva; a tyto vlády vypovězení války bez rozmýšlení přijaly. Také Prusko a Bavorsko odvolaly poslance, vyslané do Frankfurtu z jejich území, a urychlovaly vojenské přípravy proti Národnímu shromáždění. Na druhé straně demonstrace (mimoparlamentní) demokratické strany za říšskou ústavu a za Národní shromáždění nabývaly stále bouřlivějšího a prudšího rázu a většina dělníků, vedená představiteli nejextrémnější strany, byla odhodlána bít se za věc, která i když nebyla jejich vlastní věcí, přece jen jim alespoň poskytovala vyhlídky poněkud se přiblížit svým cílům, podaří-li se očistit Německo od starého monarchického balastu. A tak stály lid a vlády všude proti sobě připraveny k boji; výbuch byl neodvratný; mina byla odjištěna, stačila jen jiskra, aby vybuchla. Rozpuštění sněmoven v Sasku, povolání zeměbrany (vojenské zálohy) v Prusku, otevřený odpor vlád proti říšské ústavě byly takovými jiskrami; jiskry vylétly a vmžiku stála celá zem v jednom plameni. V Drážďanech se 4. května vítězný lid zmocnil města a vyhnal krále^{^[r]}, všechny sousední kraje přitom poslaly povstalcům posily. V porýnském Prusku a Vestfálsku odmítla zeměbrana nastoupit, obsadila zbrojnice a ozbrojila se, aby bránila říšskou ústavu. Ve Falci lid zatkl bavorské vládní úředníky, zabavil veřejné peníze a zřídil výbor obrany, který svěřil provincii do ochrany Národnímu shromáždění. Ve Württembersku přinutil lid krále^{^[s]}, aby uznal říšskou ústavu, a v Bádensku armáda společně s lidem donutila velkovévodu^{^[t]} k útěku a nastolila oblastní vládu. Po celém Německu čekal lid jen na rozhodný signál Národního shromáždění, aby povstal se zbraní v ruce a dal se mu k dispozici.

Situace Národního shromáždění byla mnohem příznivější, než se dalo po jeho neslavné minulosti očekávat. Západní polovina Německa se postavila na jeho ochranu do zbraně; vojsko všude kolísalo; v menších státech se nepochybně přiklánělo na stranu hnutí. Rakousko bylo ochromeno vítězným postupem Maďarů a Rusko, tato záloha německých vlád, nasadilo všechny síly, aby podpořilo Rakousko proti maďarským vojskům. Zbývalo jen podrobit si Prusko, a při sympatiích k revoluci, které v této zemi existovaly, byla tu bezesporu vyhlídka na dosažení tohoto cíle. Všechno tedy záviselo na tom, jak se zachová shromáždění.

Vždyť povstání je umění, stejně jako válka nebo kterékoli jiné umění, a platí tu určitá pravidla postupu a nedbat jich znamená zkázu strany, která se této chyby dopustí. Tato pravidla, logické závěry z povahy stran a okolností, o něž v takovém případě jde, jsou tak jasná a prostá, že krátká zkušenost z roku 1848 s nimi německý lid obstojně seznámila. Za prvé si s povstáním nikdy nesmíme zahrávat, nejsme-li pevně odhodláni nést všechny důsledky toho. Povstání je počítání s velmi neurčitými veličinami, jejichž hodnota se může každým dnem měnit: síly, které proti vám stojí, mají všechny výhody organizace, kázně a tradiční autority; nemůžete-li proti nim nasadit větší sílu, budete poraženi a zničeni. Za druhé, jakmile už povstání zahájíte, musíte jednat co nejrozhodněji a přejít do ofenzívy. Defenzíva je smrt každého ozbrojeného povstání; je prohráno, ještě než změřilo své síly s nepřítelem. Překvapujte své protivníky, dokud jsou jejich síly rozptýleny, dobývejte každý den nových úspěchů, třeba sebemenších; udržujte si morální převahu, kterou vám přineslo první úspěšné povstání; získávejte na svou stranu ty kolísavé živly, které se vždy přidávají k silnějšímu a ohlížejí se po bezpečnější straně; donuťte nepřátele k ústupu ještě dříve, než proti vám mohou soustředit své síly; zkrátka, jak řekl Danton, pokud je známo dosud největší mistr revoluční taktiky: de lʼaudace, de lʼaudace, encore de lʼaudace!^{^[u]}

Co tedy mělo frankfurtské Národní shromáždění dělat, chtělo-li uniknout jisté zkáze, která mu hrozila? Především si mělo ujasnit situaci a přiznat si, že nemá na vybranou, než buď se bezpodmínečně podrobit vládám, anebo se bezvýhradně a bez váhání postavit za ozbrojené povstání. Za druhé, mělo veřejně uznat všechna povstání, která již vypukla, a všude vyzvat lid, aby se chopil zbraní na obranu zástupců lidu a všechny panovníky, ministry a každého, kdo by se opovážil odporovat svrchovanému lidu představovanému jeho zmocněnci, postavit mimo zákon. Za třetí, mělo ihned sesadit německého říšského správce, vytvořit silnou, aktivní, na nic se neohlížející výkonnou moc, povolat všechny povstalecké oddíly do Frankfurtu na svou přímou ochranu a tím zároveň získat zákonnou záminku pro rozšíření povstání, zorganizovat všechny síly, které mělo k dispozici, v pevný celek, zkrátka, využít rychle a bez váhání všech prostředků, které tu byly, k tomu, aby posílilo vlastní postavení a oslabilo postavení nepřátel.

Čačtí demokraté z frankfurtského shromáždění dělali pravý opak. Tito výtečníci neměli dost na tom, že ponechali událostem volný průběh; zašli tak daleko, že se stavěli proti všem povstaleckým hnutím, která se připravovala. Tak si počínal např. pan Karel Vogt v Norimberku. Dopustili, aby byla potlačena povstání v Sasku, porýnském Prusku, Vestfálsku, a neposkytli jim jinou pomoc, než že s křížkem po funuse ufňukaně protestovali proti bezcitné brutalitě pruské vlády. Udržovali tajný diplomatický styk s jihoněmeckými povstáními, ale ani je nenapadlo podpořit je veřejným uznáním. Věděli, že říšský správce táhne s vládami za jeden provaz, a přesto se obrátili na něho, který nikdy nehnul ani prstem, aby zakročil proti piklům těchto vlád. Říšští ministři, staří konzervativci, si na každé schůzi tropili z tohoto nemohoucího shromáždění šašky, a shromáždění to trpělo. A když je Wilhelm Wolff, slezský poslanec, jeden z redaktorů „Neue Rheinische Zeitung“, vyzval, aby říšského správce, jehož správně označil za prvního a největšího zrádce říše, postavili mimo zákon, tu ho tito demokratičtí revolucionáři jednomyslně, plni ctnostného rozhořčení, ukřičeli! Zkrátka, dál žvanili, protestovali, vydávali proklamace a diskutovali, ale neměli dost odvahy a rozumu k činu. Zatím postupovala nepřátelská vojska vlád stále blíž a jejich vlastní výkonná moc, říšský správce, horečně konspiroval s německými monarchy, jak se shromáždění co nejrychleji zbavit. Tak se toto žalostné shromáždění připravilo i o poslední špetku vážnosti; vzbouřenci, kteří povstali na jeho obranu, se o ně přestali zajímat, a když konečně bídně zašlo, nikdo si, jak ještě uvidíme, jeho neslavného konce ani nevšiml.

Londýn, srpen 1852

XVIII
Maloburžoazie

V posledním článku jsme ukázali, že se boj mezi německými vládami na jedné straně a frankfurtským parlamentem na druhé straně nakonec vystupňoval do té míry, že v prvních květnových dnech ve většině Německa vypuklo otevřené povstání; nejdříve v Drážďanech, potom v bavorské Falci, v části pruského Porýní a nakonec v Bádensku.

Ve všech těchto případech skutečně bojové jádro povstalců, ti, kteří se první chopili zbraní a bili se s vojsky, byli městští dělníci. Když se boj rozpoutal, připojila se k nim většinou část chudšího venkovského obyvatelstva, zemědělští dělníci a drobní rolníci. Alespoň po určitou dobu bylo v řadách povstaleckých vojsk vidět velké množství mladých lidí ze všech společenských tříd, a to až po kapitalistickou třídu, ale tento značně nesourodý houf mladých lidí velmi rychle prořídl, jakmile události začaly být vážnější. Obzvláště studenti, tito „představitelé inteligence“, jak se sami rádi nazývali, první opouštěli své prapory, ledaže se je podařilo udržet propůjčením důstojnické hodnosti, ke které ovšem měli jen velmi zřídka potřebnou kvalifikaci.

Dělnická třída šla do tohoto povstání, jako by šla do kteréhokoli jiného povstání, od něhož se dalo čekat, že buď odstraní některé překážky na její cestě k politickému panství a k sociální revoluci, anebo že aspoň donutí vlivnější, avšak méně odvážné společenské třídy k rozhodnějšímu a revolučnějšímu kursu, než jaký dosud sledovaly. Dělnická třída sáhla ke zbraním, ačkoli si byla plně vědoma, že se v tomto boji nebije přímo za své vlastní zájmy; zvolila však jedině správnou taktiku: nedovolit žádné třídě, která se vyšplhala po jejích zádech (jako to učinila buržoazie roku 1848), aby upevnila své třídní panství, a přitom alespoň dělnické třídě neumožnila, aby si mohla probojovávat své vlastní zájmy. Dělnická třída se v každém případě snažila vyvolat krizi, která by buď zcela a nenávratně strhla národ na revoluční cestu, anebo pokud možná plně obnovila status quo před revolucí, a tak učinila novou revoluci nevyhnutelnou. V obou případech hájila dělnická třída skutečné a správně chápané zájmy celého národa tím, že co možná urychlovala průběh revoluce, která se teď pro staré společnosti civilizované Evropy stala historickou nutností, dříve než bude kterákoli z nich moci pomýšlet na klidný a spořádaný rozvoj svých sil.

Pokud jde o venkovský lid, který se připojil k povstání, vehnaly jej do náručí revoluční strany hlavně dvě věci: jednak relativně ohromné daňové břemeno, jednak drtivá tíha feudálních povinností. Venkovský lid neměl vlastní iniciativu, proto tvořil chvost ostatních tříd, zúčastněných na povstání, a kolísal mezi dělníky a maloměšťáky. Skoro v každém jednotlivém případě rozhodlo jejich zvláštní sociální postavení, kterou cestou se dali; zemědělský dělník se zpravidla připojil k městskému dělníkovi; drobného rolníka to spíš táhlo k maloměšťákovi.

Tuto třídu maloměšťáků, na jejíž, veliký význam a vliv jsme již nejednou poukázali, lze považovat za vedoucí třídu květnového povstání z roku 1849. Protože tentokráte mezi ohnisky hnutí nebylo ani jedno z německých velkoměst, podařilo se maloburžoazii, která ve středních a menších městech vždycky převládá, strhnout na sebe vedení hnutí. Kromě toho jsme viděli, že v tomto boji za říšskou ústavu a za práva německého parlamentu šlo právě o zájmy této třídy. Prozatímní vlády, jež se ustavily ve všech oblastech povstání, představovaly většinou tuto část lidu; a čeho tyto vlády dosáhly, můžeme směle vzít jako měřítko toho, co dokáže německý maloměšťák. Jak uvidíme, nedokáže nic jiného než zničit každé hnutí, které se mu svěří do rukou.

Maloměšťáci, velkolepí v chvástání, jsou naprosto neschopni jednat a velmi se bojí každého rizika. Skrblický ráz jejich obchodů a úvěrových operací vtiskuje pečeť i jejich charakteru, který se vyznačuje nedostatkem energie a podnikavosti; dalo se tudíž čekat, že podobné vlastnosti se budou projevovat i v jejich politickém vystupování. A skutečně, maloměšťáci povzbuzovali povstání nabubřelými slovy a chvástáním o tom, co všechno hodlají dělat; jakmile povstání vypuklo, do značné míry proti jejich vůli, honem si pospíšili strhnout na sebe moc; a této moci nepoužili k ničemu jinému než k tomu, aby zmařili výsledky povstání. Všude, kde ozbrojená srážka způsobila vážnou krizi, zachvátila maloměšťáky hrůza z nebezpečné situace, v níž se ocitli; hrůza z lidu, který vzal vážně jejich velkohubé volání do zbraně, hrůza z moci, která jim takto padla do rukou, a především hrůza z možných důsledků, které bude mít pro ně osobně, pro jejich společenské postavení, pro jejich majetek politika, do které se dali zaplést. Což se od nich nečekalo, že nebudou váhat nasadit „život i majetek“ pro věc povstání, jak říkali? Což nebyli nuceni přijmout za povstání veřejné funkce, což tím neriskovali v případě porážky ztrátu svého kapitálu? Což nevěděli s naprostou jistotou, že zvítězí-li povstání, vyženou je z jejich míst a vítězní proletáři, kteří tvořili hlavní masu jejich bojující armády, postaví celou jejich politiku na hlavu? Maloburžoazie, drcená takto mezi dvěma mlýnskými kameny protichůdných nebezpečí, nedovedla využít své moci jinak, než že nechala všechno běžet nazdařbůh, čímž samozřejmě ztratila i poslední zbytek naděje na úspěch, a tak povstání nadobro pohřbila. Taktika maloburžoazie, či spíše její neschopnost jakékoli taktiky byla všude stejná, a proto se povstání z května 1849 ve všech částech Německa navzájem podobají jako vejce vejci.

V Drážďanech trval pouliční boj čtyři dny. Drážďanští maloměštáci, „městská garda“, se nejen nezúčastnili boje, nýbrž v mnoha případech podporovali akce vojska proti povstalcům. Povstalecké oddíly se i zde skládaly téměř jenom z dělníků okolních průmyslových oblastí. Měly schopného a chladnokrevného vůdce v ruském emigrantu Michailu Bakuninovi, který byl později zajat a je nyní vězněn v mukačevských kasematech v Uhrách. Povstání bylo potlačeno zásahem silných pruských oddílů.

V porýnském Prusku došlo jen k nevýznamným potyčkám. Protože všechna větší města jsou pevnosti ovládané citadelami, mohli tam povstalci svést jen několik šarvátek. Jakmile se podařilo soustředit dostatečný počet vojska, byl s ozbrojeným odporem konec.

Naproti tomu padla do rukou povstalců Falc a Bádensko — bohatá, úrodná provincie a celý stát. Peníze, zbraně, vojáci, válečné zásoby, všechno bylo k dispozici. Sami vojáci pravidelné armády se přidávali k povstalcům; v Bádensku stáli dokonce v prvních řadách. Povstání v Sasku a porýnském Prusku se obětovala, aby se získal čas k organizování jihoněmeckého hnutí. Žádné provinciální, částečné povstání nebylo nikdy v tak příznivé situaci jako toto povstání. V Paříži se čekala revoluce; Maďaři stáli před branami Vídně. Ve všech státech středního Německa nejen lid, nýbrž i vojáci silně sympatizovali s povstáním a čekali jen na příležitost, aby se k němu mohli otevřeně připojit. A přece jakmile hnutí jednou upadlo do rukou maloburžoazie, bylo už předem ztraceno. Maloburžoazní vládci, zejména v Bádensku — s panem Brentanem v čele — nezapomněli ani na chvilku, že uzurpací místa a prerogativ svého „zákonného“ suveréna, velkovévody, se dopouštějí velezrady. Sedli si do ministerských křesel s vědomím viny v srdci. Co se dalo čekat od takových zbabělců? Nejenže nechali povstání probíhat živelně, tj. neorganizovaně, a proto neúčinně, nýbrž dělali co mohli, aby mu ulomili ostří, aby je vyklestili, zmařili. A to se jim podařilo díky horlivé podpoře oněch hlubokomyslných politiků, „demokratických“ hrdinů maloburžoazie, kteří byli opravdu přesvědčeni, že „zachraňují vlast“, když se dávají vodit za nos hrstkou prohnaných rutinérů, jako je Brentano.

Pokud jde o vojenskou stránku věci, ještě nikdy nebyly vojenské operace prováděny nedbaleji, s větší tupostí než pod vedením bádenského vrchního velitele Sigela, bývalého poručíka pravidelné armády. Všude byl zmatek nad zmatek, každá příznivá příležitost byla promarněna, vymýšlením velkolepých, avšak neproveditelných plánů se ztrácel drahocenný čas, a když nakonec převzal velení nadaný Polák Mieroslawski, byla už armáda dezorganizována, rozvrácena, demoralizována, špatně zásobována a proti ní stál nepřítel s čtyřnásobnou přesilou. Nový velitel nemohl dělat nic jiného než svést u Waghäuselu slavnou, avšak neúspěšnou bitvu, provést obratný ústup, svést poslední beznadějný boj pod branami Rastattu a potom se vzdát velení. Jako v každé povstalecké válce, kde se armády skládají z vycvičených vojáků a nezkušených nováčků, ukázala revoluční armáda mnoho hrdinství, ale mnohdy také podlehla nevojenské a často nepochopitelné panice; ale i když tato armáda byla nedokonalá — a jiná ani být nemohla — dostalo se jí zadostiučinění, že si na ni netroufal ani čtyřikrát tak silný protivník, a sto tisíc vojáků pravidelné armády se chovalo po vojenské stránce vůči dvaceti tisícům povstalců se stejným respektem, jako by se měli utkat se starou Napoleonovou gardou.

V květnu povstání vypuklo, asi v polovici července 1849 bylo úplně poraženo. První německá revoluce skončila.

XIX
Konec povstání

Zatímco jižní a západní Německo bylo zachváceno otevřeným povstáním a vlády potřebovaly od zahájení nepřátelství v Drážďanech až po kapitulaci Rastattu víc než deset týdnů, aby udusily toto poslední vzplanutí první německé revoluce, zmizelo Národní shromáždění z politického jeviště, a nikdo si toho ani nevšiml.

Opustili jsme toto vznešené shromáždění ve Frankfurtu velmi znepokojené sprostými útoky vlád na jeho důstojnost, bezmocností a zrádnou netečností ústřední moci, kterou samo vytvořilo, povstáním maloburžoazie na jeho obranu a povstáním dělnické třídy za revolučnější konečný cíl. Mezi členy shromáždění vládla úplná sklíčenost a zoufalství; v událostech nastal najednou tak pronikavý a rozhodný obrat, že se iluze těchto učených zákonodárců o jejich skutečné moci a vlivu v několika dnech úplně rozplynuly. Konzervativci na pokyn svých vlád už dříve opustili shromáždění, které mohlo nadále existovat jen proti vůli tradiční vrchnosti. Liberálové v úplném zmatku nechali všechno být a složili také své mandáty. Páni poslanci brali po stovkách do zaječích. Z osmi až devíti set členů se jejich počet scvrkl tak rychle, že shromáždění prohlásilo, že k usnášení stačí sto padesát, a za několik dní už jen sto poslanců. Ale i těch sto poslanců bylo těžko sehnat, ačkoli v shromáždění zůstala celá demokratická strana.

Cesta, kterou se tato troska parlamentu měla dát, byla naprosto jasná. Stačilo se otevřeně a rozhodně postavit na stranu povstání a tak mu dodat sílu, kterou mu mohla zákonná moc propůjčit; samo pak by tím rázem získalo armádu na svou obranu. Mělo vyzvat ústřední moc, aby ihned zastavila všechny nepřátelské akce; a kdyby to ústřední moc nemohla a nechtěla učinit, jak se dalo čekat, mělo ji okamžitě sesadit a nastolit místo ní jinou, energičtější vládu. Kdyby nebylo možno přesunout oddíly povstalců do Frankfurtu (na začátku, dokud vlády jednotlivých států byly ještě málo připraveny a stále ještě váhaly, se to dalo snadno provést), mělo se sídlo shromáždění ihned přeložit přímo do středu povstalecké oblasti. Kdyby byli tohle všechno ihned a energicky udělali, nejpozději do poloviny nebo do konce května, mohlo jak povstání, tak i Národní shromáždění získat ještě nějaké vyhlídky na úspěch.

Avšak od představitelů německého šosáctva se nedal očekávat takovýto rozhodný postup. Tito ctižádostiví státníci ještě nevystřízlivěli ze svých iluzí. Ti členové shromáždění, kteří ztratili neblahou víru v moc a nedotknutelnost parlamentu, vzali již do zaječích; a pro demokraty, kteří zůstali, nebylo tak snadné vzdát se snů o moci a velikosti, jimiž se po celých dvanáct měsíců kojili. Drželi se zuby nehty starého kursu, děsili se každého rozhodného činu, až nakonec promeškali všechny šance nejen na úspěch, ale i na to, aby alespoň podlehli čestně v boji. A tak tedy vyvíjeli naoko horlivou činnost, jejíž naprostá nemohoucnost při velkohubé okázalosti, s níž vystupovali, mohla budit jen útrpnost a smích, a nadále spisovali ponížené rezoluce, nóty a výzvy říšskému správci, který je prostě ignoroval, i ministrům, kteří byli otevřeně spolčeni s nepřítelem. A když konečně Wilhelm Wolff, poslanec za Striegau^{^[v]}, jeden z redaktorů „Neue Rheinische Zeitung“, jediný skutečný revolucionář v celém shromáždění, jim řekl, že kdyby své řeči myslili vážně, že by museli nechat žvanění a prohlásit říšského správce za velezrádce a postavit ho ihned mimo zákon, vybuchlo všechno nahromaděné ctnostné rozhořčení těchto pánů poslanců s takovou prudkostí, jakou bychom byli u nich marně hledali, když je vlády zahrnovaly nejhoršími urážkami. Není divu — vždyť Wolffův návrh bylo první rozumné slovo pronesené ve zdech svatopavelského chrámu^{^[39]}; není divu, vždyť to bylo právě to, co bylo třeba udělat, a taková otevřená řeč, která jmenuje věci pravým jménem, musela zranit sluch těchto rozcitlivělých duší, které byly rozhodné jen ve své nerozhodnosti a které, příliš zbabělé, aby se rozhoupaly k činu, se jednou provždy usnesly, že nebudou-li dělat nic, budou dělat právě to, co je třeba. Každé slovo, které bleskem prozářilo temnou mlhu, kterou si záměrně zastřeli mozky, každá rada, která by je byla mohla vyvést z labyrintu, v němž se stůj co stůj chtěli co nejdéle potácet, každá jasná představa o skutečném stavu věcí byla ovšem urážkou majestátu tohoto svrchovaného shromáždění.

Brzy potom, co se postavení ctihodných pánů poslanců ve Frankfurtu přes všechny rezoluce, apely, interpelace a proklamace stalo neudržitelným, přeložili své sídlo, avšak nikoli do oblasti povstání; to by byl býval příliš rozhodný krok. Odebrali se do Stuttgartu, kde württemberská vláda zachovávala jakousi vyčkávací neutralitu. Zde konečně prohlásili říšského správce za sesazenélio a zvolili ze svého středu pětičlenné regentstvo. Toto regentstvo začalo ihned prosazovat zákon o milici, který byl také skutečně se všemi příslušnými formalitami rozeslán všem vládám Německa. Vládám, zapřisáhlým nepřátelům shromáždění, bylo nařízeno sbírat vojsko na obranu shromáždění! Tak byla vytvořena — ovšem na papíře — armáda na obranu Národního shromáždění. Divize, brigády, pluky, baterie, všechno bylo přesně rozděleno a určeno. Nic nechybělo — leda skutečnost, neboť tato armáda samozřejmě nikdy nespatřila světlo světa.

Ještě jedno poslední řešení se nabízelo Národnímu shromáždění. Demokratické obyvatelstvo ze všech konců země posílalo deputace, že se dává k dispozici parlamentu, a povzbuzovalo ho k ráznému jednání. Lid, který prohlédl úmysly württemberské vlády, zapřísahal Národní shromáždění, aby přimělo tuto vládu k otevřené a aktivní podpoře povstání v sousední zemi. Ale marně! Tím, že přešlo do Stuttgartu, vydalo se Národní shromáždění na milost a nemilost württemberské vládě. Jeho členové si toho byli vědomi, a proto tlumili rozhořčení lidu. Tím ztratili poslední trošku vlivu, který jim snad ještě zbyl. Sklidili zasloužené opovržení a württemberská vláda na nátlak Pruska a říšského správce skoncovala s demokratickou fraškou tím, že 18. června 1849 zavřela zasedací síň parlamentu a členy regentstva vypověděla ze země.

Uchýlili se do Bádenska, do tábora povstání; ale tady teď už byli zbyteční. Nikdo si jich nevšímal. Nicméně regentstvo jménem svrchovaného německého lidu dál ze všech sil zachraňovalo vlast. Pokoušeli se dosáhnout uznání zahraničních mocností tím, že vystavovali pasy všem, kdo si je chtěli vzít. Vydávali proklamace a vysílali komisaře, aby rozdmýchali povstání právě v těch oblastech Württemberska, jejichž aktivní podporu odmítali, když ještě nebylo pozdě; samozřejmě bez úspěchu. Máme tu zprávu jednoho z těch komisařů, pana Röslera (poslance za Oels^{^[w]}), kterou poslal regentstvu a jejíž obsah je dosti charakteristický. Zpráva je datována ve Stuttgartu 30. června 1849. Pan Rösler v ní nejdříve líčí dobrodružství několika těchto komisařů, kteří marně sháněli peníze, potom se široce a dlouze omlouvá za to, že dosud nenastoupili svou funkci, a pouští se pak do velice důmyslných úvah o možných neshodách mezi Pruskem, Rakouskem, Bavorskem a Württemberskem a o následcích, jež by z toho mohly vzniknout. Když to všechno důkladně probral, dochází přece jen nakonec k závěru, že je to beznadějné. Dále navrhuje organizovat ze spolehlivých lidí zpravodajskou službu a špionážní systém, který by zjistil úmysly württemberské vlády a získával údaje o pohybu vojsk. Tento dopis již na svou adresu nedošel, protože než byl napsán, přeměnilo se již „regentstvo“ úplně v „zahraniční úřad“, tj. přestěhovalo se do Švýcar; a zatímco si chudák pan Rösler lámal hlavu nad úmysly strašného ministerstva onoho království šestého řádu, sto tisíc pruských, bavorských a hesenských vojáků celou věc skoncovalo poslední bitvou pod hradbami Rastattu.

Tak zmizel německý parlament a s ním i první a poslední výtvor německé revoluce. Jeho svolání bylo prvním znamením, že v Německu skutečně byla revoluce; a existoval tak dlouho, dokud tato první německá revoluce nové doby neskončila. Zvolen roztříštěným, rozptýleným venkovským obyvatelstvem, jež podléhalo vlivu kapitalistické třídy a většinou se teprve začalo probouzet z feudální strnulosti, sloužil tento parlament k tomu, že seskupil na politické scéně všechny ty velké populární osobnosti z let 1820 až 1848 a vzápětí je úplně znemožnil. Sešly se tu všechny slavné veličiny buržoazního liberalismu. Buržoazie očekávala divy; utržila ostudu, sama i její představitelé. Třída průmyslových a obchodních kapitalistů utrpěla v Německu těžší porážku než v kterékoli jiné zemi; nejdříve byla potupena, rozbita a vyhnána z úřadů v každém jednotlivém německém státě, a potom byla potřena, zneuctěna a zesměšněna v ústředním německém parlamentu. Politický liberalismus, panství buržoazie, ať už v monarchické či republikánské vládní formě, je v Německu navždy znemožněno.

V posledním období své existence posloužil německý parlament k tomu, aby navěky zdiskreditoval stranu, která od března 1848 stála v čele oficiální opozice: demokraty, kteří zastávali zájmy maloměšťáků a zčásti i rolníků. Této třídě se v květnu a červnu 1849 naskytla příležitost ukázat, zda je s to vytvořit stabilní vládu v Německu. Viděli jsme, jak selhala, ne proto, že by jí nepřály okolnosti, nýbrž proto, že se ve všech rozhodných chvílích, které se vyskytly od vypuknutí revoluce, zachovala vždy zbaběle; proto, že projevovala v politice krátkozrakost, bojácnost, kolísavost, vesměs vlastnosti charakteristické i pro její obchodní podnikání. V květnu 1849 se tato třída svým chováním připravila o důvěru skutečného bojujícího jádra všech evropských povstání — o důvěru dělnické třídy. A přece ještě měla docela dobré vyhlídky. Jakmile odešli reakcionáři a liberálové, byl německý parlament výlučně v jejích rukou. Venkovské obyvatelstvo s ní sympatizovalo. Dvě třetiny vojsk menších států, třetina pruské armády, většina pruské zeměbrany (zálohy či milice) byly odhodlány se k ní připojit, jen kdyby byla jednala rázně a s onou smělostí, která vyplývá z jasného pochopení situace. Avšak politikové, kteří tuto třídu vedli, nebyli o nic prozíravější než masa maloměšťáků, která šla za nimi. Ukázalo se, že jsou naopak ještě zaslepenější, ještě úporněji lpí na uměle živených iluzích, jsou ještě lehkověrnější, neschopnější rázně se vyrovnat s fakty než liberálové. Také jejich politický význam klesl až pod bod mrazu. Protože však ještě neměli příležitost vyzkoušet své otřepané zásady v praxi, mohli by snad za velmi příznivých okolností na chvíli vstát z mrtvých, kdyby jim, jako se to stalo jejich kolegům „ryzím demokratům“ ve Francii, tuto poslední naději nezmařil státní převrat Ludvíka Bonaparta.

Porážkou povstání v jihozápadním Německu a rozehnáním německého parlamentu končí dějiny první německé revoluce. Zbývá si ještě krátce všimnout vítězných členů kontrarevoluční aliance; a to učiníme ve svém příštím článku.^{^[40]}

Londýn 24. září 1852

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — neexistující ve skutečnosti; za hranicemi (doslova: „v zemi nevěřících“) — doložka k titulu katolických biskupů, jmenovaných na pouze nominální biskupský úřad v nekřesťanských zemích. (Pozn. red.)

b — členové francouzské prozatímní vlády. (Pozn. red.)

c — velci a střední sedláci. (Pozn. red.)

d — Bedřicha Viléma III. (Pozn. red.)

e — krásný ideál. (Pozn. red.)

f — rozptýlených údů. (Pozn. red.)

g — takzvaných. (Pozn. red.)

h — starého režimu. (Pozn. red.)

i — starý název Bratislavy. (Pozn. red.)

j — dnešní název: Jelgava. (Pozn. čes. red.)

k — polský název: Elblag. (Pozn. čes. red.)

l Zejména poslední odstavce této kapitoly jasně ukazují, že Engels vycházeje z některých nesprávných tezí — jak na to upozorňuje předmluva tohoto svazku (viz poznámka [25]) — i na základě mylných a nedostatečnych informaci (napr. o Palackém) dochází k nesprávným závěrům o budoucnosti českého národa. Další historický vývoj ukázal něco zcela jiného: Český i slovensky narod v dalších sto letech plně prokázaly svou životaschopnost, vydobyly si znovu národní samostatnost a jako jedny z prvních národů ve střední Evropě zahájily a úspěšně rozvinuly výstavbu socialismu. (Pozn. čes. red.)

m — Ferdinand II. (Pozn. red.)

n — dobrých způsobů. (Pozn. red.)

o — František Josef I. (Pozn. red.)

p — doslova: mladších bohů; v přeneseném smyslu: druhořadých veličin. (Pozn. red.)

q — rozumí se východořímská (byzantská) říše v období úpadku. (Pozn. red.)

r — Bedřicha Augusta II. (Pozn. red.)

s — Viléma I. (Pozn. red.)

t — Leopolda. (Pozn. red.)

u Odvahu, odvahu a ještě jednou odvahu! (Pozn. red.)

v — polský název: Strzegom. (Pozn. red.)

w — polský název: Olešnica. (Pozn. čes. red.)

1 V práci „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ vyložili Marx a Engels své názory na nejdůležitější otázky německé revoluce z let 1848—1849. K napsání této práce vybídl Marxe jeden z redaktorů pokrokového buržoazního listu „New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] Charles Dana, když začátkem srpna 1851 vyzval Marxe ke spolupráci s tímto listem. Marx se v té době zabýval studiem politické ekonomie, a proto požádal Engelse, aby napsal sérii článků o německé revoluci. Při psaní těchto článků používal Engels jako pramene hlavně „Neue Rheinische Zeitung“ [„Nových porýnských novin“] a dalšího materiálu, který mu dodal Marx, s nímž si neustále písemně vyměňoval názory. Marx také prohlížel články, než byly odeslány do redakce. Série článků „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ vycházela v „New-York Daily Tribune“ od 25. října 1851 do 23. října 1852 s Marxovým podpisem. Teprve roku 1913, když byla uveřejněna korespondence mezi Marxem a Engelsem, vyšlo najevo, že články napsal Engels. Za Marxova a Engelsova života už „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ znovu nevyšla. Jako samostatnou knihu vydala toto dílo poprvé anglicky Marxova dcera Eleanor Marxová-Avelingová roku 1896; téhož roku vyšel i německý překlad. Roku 1900 vyšlo francouzské vydání v překladu Marxovy dcery Laury Lafarguové. Roku 1899 byl v Berlíně vydán ruský překlad prvních tří kapitol knihy; první úplné vydání v ruském překladu z angličtiny vyšlo v Londýně roku 1900; několik nových vydání vyšlo v Rusku v letech první ruské revoluce a konečnč vydal knihu několikrát Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS. Česky vychází „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ poprvé.

V „New-York Daily Tribune“ byly články otiskovány bez nadpisů kapitol; ty doplnila Eleanor Marxová-Avelingová v anglickém vydání z roku 1896, odkud byly převzaty i pro toto vydání.

2 „Tribune“ — zkratka názvu amerických novin „New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“], které vycházely v letech 1841 až 1924. Založil je význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce 40. let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovu žádost Engels. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na konkrétních údajích zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala, některé články otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu, někdy dokonce zasahovala do textu. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Od podzimu 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize a finanční situace novin se zhoršila, byl Marx nucen počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“ omezit. Když v USA začala občanská válka, přestal pak s listem vůbec spolupracovat. K rozchodu Marxe s „New-York Daily Tribune“ značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestával být pokrokový.

3 Kontinentální systém čili kontinentální blokáda, vyhlášená Napoleonem roku 1806, zakazovala zemím na evropském kontinentu obchodovat s Anglií.

4 Celní sazebník z roku 1818 odstranil vnitřní cla na území Pruska a vytvořil předpoklady k uzavření Celního spolku.

Celní spolek německých států, které si stanovily společnou celní hranici, byl založen roku 1834. Časem k němu přistoupily všechny německé státy až na Rakousko a některé menší státy. Hlavní slovo ve spolku mělo Prusko. Celní spolek, který si vynutila potřeba vytvořit celoněmecký trh, přispěl v dalších letech i k politickému sjednocení Německa.

5 Míní se tu povstání slezských tkalců 4. až 6. června 1844, které bylo první velkou třídní srážkou proletariátu s buržoazií v Německu, a dále dělnické bouře v Čechách v druhé polovině června 1844. Dělnické bouře, provázené ničením továren a rozbíjením strojů, byly surově potlačeny vojskem.

6 Německý spolek — spolek německých států ustavený 8. června 1815 na vídeňském kongresu; spolek neměl ústřední vládu a ponechal 35 německých států s jejich absolutisticko-feudálním zřízením, čímž jen upevňoval politickou a hospodářskou roztříštěnost Německa a byl na překážku jeho pokrokovému vývoji.

Spolkový sněm — ústřední orgán Německého spolku, který zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem a skládal se ze zástupců německých států. Spolkový sněm byl nástrojem reakční politiky německých vlád.

7 V květnu 1834 se vytvořila „celní unie“ (Steuerverein), k níž přistoupily severoněmecké státy zainteresované na obchodu s Anglií — Hannoversko, Brunšvik, Oldenburg a Schaumburg-Lippe. Roku 1854 se toto separátní sdružení rozpadlo a jeho účastníci se připojili k Celnímu spolku.

8 Na vídeňském kongresu z roku 1814—1815 Rakousko, Anglie a carské Rusko, čelné mocnosti evropské reakce, předělaly mapu Evropy v zájmu restaurace legitimních monarchií, proti zájmům jednoty a nezávislosti národů.

9 Jde o červencovou revoluci z roku 1830 ve Francii a o povstání, která po ní následovala v několika evropských zemích: v Belgii, Polsku, Německu a Itálii.

10 Mladé Německo — literární skupina, která vznikla v Německu v třicátých letech 19. století a byla pod vlivem Heinovým a Börnovým. Spisovatelé Mladého Německa (Gutzkow, Wienbarg, Mundt aj.), kteří ve svých uměleckých a publicistických dílech odráželi opoziční nálady maloburžoazie, hájili svobodu svědomí a svobodu tisku. Názory mladoněmců byly ideově nevyzrálé a politicky mlhavé; většina mladoněmců se brzy zvrhla v tuctové buržoazní liberály.

11 G. W. F. Hegel, „Grundlinien der Philosophie des Rechts“ [„Základy filosofie práva“], Berlín 1821.

12 „Berliner politisches Wochenblatt“ [„Berlínský politický týdeník“] — krajně reakční list, který vycházel od roku 1831 do roku 1841. Spolupracovalo v něm několik představitelů historické právní školy; těšil se podpoře a ochraně korunního prince Bedřicha Viléma (od roku 1840 pruský král Bedřich Vilém IV.).

Historická právní škola — reakční směr v historické a právní vědě, který vznikl v Německu koncem 18. století. Představitelé této školy (Hugo, Savigny aj.) vystupovali proti buržoazně demokratickým idejím francouzské buržoazní revoluce. Charakteristiku této školy viz v článcích Karla Marxe „Filosofický manifest historické právní školy“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ (Marx-Engels, Spisy 1, zde a zde).

Legitimisté — stoupenci bourbonské dynastie svržené ve Francii roku 1792, která byla představitelkou zájmů velkých dědičných pozemkových vlastníků. Roku 1830, když byla tato dynastie opět svržena, sdružili se legitimisté v politickou stranu.

13 „Rheinischze Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe“ {„Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl“] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem „Rheinische Zeitung“ Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V „Rheinische Zeitung“ vyšlo rovněž něko1il článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na „Rheinische Zeitung“ zvlášť přísnou cenzuru a později noviny vůbec zastavila.

14 Seehandlung [Námořní obchod], zkratka názvu „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ — obchodní a úvěrová společnost, založená roku 1772 v Prusku. Obdržela od státu řadu důležitých výsad; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu jejího bankéře. Roku 1904 byla tato společnost oficiálně přeměněna v pruskou státní banku.

15 Jde o německý aneb „pravý“ socialismus — reakční směr, který se rozšířil v Německu ve čtyřicátých letech 19. století, především mezi maloburžoazní inteligencí. Představitelé „pravého“ socialismu — Karl Grün, Moses Hess, Hermann Kriege aj. — zaměnili ideje socialismu za sentimentální fráze o lásce a bratrství a popírali nutnost buržoazně demokratické revoluce v Německu. Kritiku tohoto směru podali Marx a Engels v pracích „Německá ideologie“, „Oběžník proti Kriegovi“, „Německý socialismus veršem a prózou“, „Manifest Komunistické strany“ (viz Marx-Engels, Spisy 3 zde, Spisy 4 zde, zde a zde.).

16 „Německý katolicismus“ — náboženské hnutí, které vzniklo roku 1844 v několika německých státech a značně se rozšířilo mezi střední buržoazií a maloburžoazií. Hnutí vystupovalo proti výstřelkům mysticismu a pobožnůstkářství katolické církve. „Němečtí katolíci“ neuznávali svrchovanost římského papeže a některá dogmata a obřady katolické církve a snažili se přizpůsobit katolicismus potřebám německé buržoazie.

„Svobodné obce“ — náboženské obce, které se roku 1846 oddělily od oficiální protestantské církve pod vlivem „přátel světla“, náboženského směru namířeného proti pietismu, který tehdy vládl v protestantské církvi a vyznačoval se přehnaným mysticismem a pobožnůstkářstvím. Tato náboženská opozice byla jednou z forem, jíž se ve čtyřicátých letech 19. století projevovala nespokojenost německé buržoazie s reakčním režimem v Německu.

Roku 1859 splynuly „svobodné obce“ s obcemi „německých katolíků“.

17 Unitáři čili antitrinitáři — představitelé náboženského směru, který zavrhuje dogma o „trojjedinosti boží“. Hnutí unitářů, které vzniklo za reformace v 16. století, bylo odrazem boje lidových mas a radikální části buržoazie proti feudálnímu řádu a feudální církvi. Do Anglie a Ameriky proniklo unitářství v 17. století. Unitářské učení v 19. století zdůrazňovalo především morální, etické momenty náboženství a vystupovalo proti vnější okázalosti obřadů.

18 Napoleonova vítězství v Německu vedla k rozpadu takzvané Svaté říše římské národa německého. V srpnu 1806 se rakouský císař František I. vzdal titulu císaře Svaté říše římské. Svatá říše vznikla v 10. století; nebyl to ovšem centralizovaný stát, nýbrž sdružení feudálních knížectví a svobodných měst, která uznávala císařovu svrchovanost.

19 Heslo jednotné a nedělitelné německé republiky razili ještě před revolucí Marx a Engels (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde). Tento požadavek byl také uveden jako první bod v „Požadavcích Komunistické strany v Německu“ (viz Marx-Engels, Spisy 5, zde), které formulovali Marx a Engels v březnu 1848 jako politický program Svazu komunistů v německé revoluci.

20 Jde o takzvanou první opiovou válku (1839—1842), dobyvačnou válku Anglie proti Číně, od níž se datuje přeměna Číny v polokoloniální zemi. Jeden z článků nankingské mírové smlouvy, která byla Číně po skončení války nadiktována, stanovil, aby pět čínských přístavů bylo otevřeno pro zahraniční obchod; tím bylo umožněno pronikání cizinců do Číny.

21 V únoru a březnu 1846 vzplanulo současně s národně osvobozeneckým povstáním v Krakově velké povstání rolníků v Haliči. Rakouské úřady využily třídních rozporů a poštvaly proti sobě vzbouřené haličské rolníky a polskou šlechtu, která chtěla přispět na pomoc krakovským povstalcům. Rolnické povstání, které začalo odzbrojováním šlechtických povstaleckých oddílů, přerostlo v masové ničení panských sídel. Když se rakouská vláda vypořádala s odbojným hnutím šlechty, potlačila i povstání haličských rolníků.

22 Míní se národně osvobozenecká válka italského lidu proti rakouské nadvládě v letech 1848—1849. Válka začala v březnu 1848 po vítězném lidovém povstání v Lombardii a Benátsku, jež byly v područí Rakouska. Pod tlakem lidových mas vstoupily do války proti Rakousku i italské monarchické státy v čele s Piemontem. Zrádcovské počínání italských vládnoucích tříd, které se bály sjednocení Itálie revoluční cestou, zavinilo, že boj s Rakouskem skončil porážkou.

23 Z Heinovy básně „Německo. Zimní pohádka“, kap. VII.

24 Jde o příměří ve šlesvicko-holštýnské válce, uzavřené 26. srpna 1848 mezi Dánskem a Pruskem. Válka proti Dánsku, která začala povstáním ve Šlesviku-Holštýnu, byla částí revolučního boje německého lidu za sjednocení Německa. Vlády německých států, mimo jiné i Pruska, byly pod tlakem lidových mas nuceny vstoupit do války. Ale vládnoucí kruhy v Prusku ve skutečnosti vojenské akce sabotovaly a v srpnu 1848 uzavřely potupné příměří v Malmö. Ratifikace tohoto příměří v září 1848 frankfurtským Národním shromážděním vyvolala vlnu protestů a byla podnětem k lidovému povstání ve Frankfurtu. Na jaře 1849 byly ve Šlesviku-Holštýnu obnoveny vojenské akce, ale v červenci 1850 Prusko uzavřelo s Dánskem mír, což umožnilo Dánsku povstalce potřít.

25 O Engelsových názorech na historický osud slovanských národů v tehdejší rakouské říši, jež jsou vyloženy v tomto článku, se v předmluvě k 8. svazku spisů, podepsané Institutem marxismu-leninismu při ÚV KSSS, uvádí:

„Ve své práci se Engels rovněž dotýká otázky národního hnutí slovanských národů v tehdejší rakouské říši (Čechů, Slováků, Chorvatů atd.). Je známo, že v prvním období revoluce z let 1848 až 1849, kdy se v národním hnutí Čechů a ostatních slovanských národů v Rakousku projevily silné revolučně demokratické tendence (pražské povstání v červnu 1848, masové protifeudální hnutí rolníků), Marx a Engels boj těchto národů vřele vítali. Když však byly v českém hnutí i v hnutí jiných slovanských národů v Rakousku potlačeny demokratické síly a převládly tu pravicové, buržoazně statkářské živly, podařilo se habsburské monarchii a ruskému carismu využít národního hnutí těchto národů k boji proti německé a maďarské revoluci. V důsledku toho Marx a Engels, kteří se na národnostní otázku dívali vždy pod zorným úhlem zájmů revoluce, změnili svůj postoj k národnímu hnutí těchto národů. Zájmy revoluce, zájmy boje proti jejím nepřátelům, především proti carismu, který byl v této době hlavní oporou reakce v Evropě, stavěli Marx a Engels nade vše. „Proto a pouze proto byli Marx a Engels proti národnímu hnutí Čechů a jižních Slovanů“ (V. I. Lenin, Spisy, sv. 22, čes. vyd. 1957, str. 366).

V práci „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ stejně jako v dřívějších Engelsových článcích „Boj v Uhrách“ a „Demokratický panslavismus“ (Tyto články nebyly do českého vydání zařazeny. Pozn. čes. red.) jsou vedle správného hodnocení národního hnutí slovanských národů v Rakousku v konkrétních podmínkách let 1848— 1849 i některá chybná tvrzení o historickém osudu těchto národů. Engels tu vyslovuje myšlenku, že tyto národy nejsou již schopny samostatné národní existence a že jejich neodvratným údělem je, že budou pohlceny svými silnějšími sousedy. Tento Engelsův závěr se dá vysvětlit hlavně jeho tehdejší celkovou představou o historickém osudu malých národů. Engels se domníval, že historický vývoj, jehož základní tendencí za kapitalismu je centralizace, vytváření velkých států, povede k pohlcení malých národů většími, jako tomu bylo s Walesany v Anglii, s Basky ve Španělsku, s Bretonci ve Francii, se španělskými a francouzskými kreoly, jejichž území okupovaly Spojené státy americké. Engels správně vystihl tendenci k centralizaci, k vytváření velkých států, nevzal však v úvahu druhou tendenci — boj malých národů proti národnostnímu útlaku a za nezávislost, jejich úsilí o vytvoření vlastních států. Čím víc pak byly strhávány do národně osvobozeneckého hnutí široké lidové masy, čím víc vzrůstala jejich uvědomělost a organizovanost, tím víc nabývalo národně osvobozenecké hnutí malých národů, mezi nimi i slovanských národů v Rakousku, stále demokratičtějšího, pokrokovějšího rázu a vedlo k rozšíření fronty revolučního boje. Jak ukázaly dějiny, malé slovanské národy, které kdysi patřily k rakouské říši, nejen dokázaly, že jsou schopny samostatného národního rozvoje, že jsou s to vytvořit vlastní státy, ale zařadily se i mezi budovatele nejvyspělejšího společenského řádu.“

26 Slovanský sjezd se sešel 2. června 1848 v Praze; na sjezdu se projevil boj dvou směrů v národním hnutí slovanských národů, utlačovaných habsburskou monarchií. Pravicový, umírněně liberální směr, k němuž se hlásili vedoucí činitelé sjezdu (Palacký, Šafařík), se snažil vyřešit národnostní otázku zachováním a upevněním habsburské monarchie. Levicový, demokratický směr (Sabina, Frič, Libelt aj.) proti tomuto názoru rozhodně vystupoval a usiloval o společný postup s revolučně demokratickým hnutím v Německu a v Uhrách. Někteří delegáti sjezdu, kteří se hlásili k radikálnímu křídlu a aktivně se účastnili pražského povstání v červnu 1848, byli krutě pronásledováni. Představitelé umírněně liberálního křídla, kteří zůstali v Praze, vyhlásili 16. června, že se sjezd odkládá na neurčito.

27 Heine, „Ponocného příchod do Paříže“ („Bei des Nachtwächters Ankunft zu Paris“) z cyklu „Časové básně“ („Zeitgedichte“).

28 Na 10. dubna 1848 svolali chartisté do Londýna masovou demonstraci, která měla táhnout k parlamentu a podat petici s Lidovou chartou. Vláda demonstraci zakázala, do Londýna bylo staženo vojsko a policie, aby jí zabránily, chartističtí vůdci, z nichž někteří začali kolísat, se rozhodli demonstraci odvolat a přemluvili masy demonstrantů, aby se rozešly. Nezdaru demonstrace využily reakční síly a zahájily útok proti dělníkům a represálie proti chartistům.

29 16. dubna 1848 rozehnala buržoazní národní garda, zvlášť k tomu účelu zmobilizovaná, pokojnou demonstraci dělníků, která měla prozatímní vládě podat petici o „organizaci práce“ a „odstranění vykořisťování člověka člověkem“. 15. května 1848 vnikli pařížští dělníci a řemeslníci při lidové demonstraci do zasedací síně Ústavodárného shromáždění, prohlásili je za rozpuštěné a vytvořili revoluční vládu. Demonstranty však brzy rozehnala narychlo povolaná národní garda a vojsko. Vůdcové dělníků (Blanqui aj.) byli uvězněni.

30 15. května 1848 potlačil neapolský král Ferdinand II., který dostal za bombardování Messiny v lednu 1848 přezdívku král Bomba, lidové povstání, rozpustil národní gardu, rozehnal parlament a zrušil reformy, které byly zavedeny pod tlakem lidových mas v únoru 1848.

31 Prozatímní ustanovení o tisku, uveřejněné rakouskou vládou 1. dubna 1848, stanovilo vysoké kauce na vydávání novin. Cenzura zůstala zachována a „tiskové delikty“ měly být projednávány před administrativními soudy (ne před porotou). To umožňovalo vládním úředníkům zastavit vydávání kterékoli tiskoviny.

32 Ústava z 25. dubna 1848 zaváděla vysoký majetkový census a podmínku trvalého bydliště pro volby do říšského sněmu; zřizovaly se dvě sněmovny — dolní sněmovna a senát, a zemská stavovská zastupitelstva zůstala zachována. Ústava svěřovala výkonnou moc a velení nad ozbrojenými silami do rukou císaře a přiznávala mu právo zamítnout zákony schválené sněmovnami.

Volební zákon z 11. května 1848 zbavoval volebního práva dělníky, nádeníky a sluhy. Část senátorů jmenoval císař, druhá část byla volena dvoustupňovými volbami z osob, které platily nejvyšší daně. Volby do dolní sněmovny byly rovněž dvoustupňové.

33 13. srpna 1849 kapitulovala u Világose (rumunský název: Şiria) maďarská armáda pod velením Görgeyovým, který zradil revoluci, a vzdala se carskému vojsku, vyslanému k potlačení maďarského povstání.

34 „Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie“ [„Nové porýnské noviny. Orgán demokracic“ — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce listu byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Friedrich Wolf, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.

Jako bojový orgán proletářského křídla německé demokracie vychovávala „Neue Rheinische Zeitung“ lidové masy a burcovala je do boje proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.

Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismu; uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se po kontrarevolučním převratu v Prusku ještě vystupňovalo.

Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila „Neue Rheinische Zeitung“ statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, pruská vláda využila toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům „Neue Rheinische Zeitung“ byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo „Neue Rheinische Zeitung“, vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že „jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!“

35 Lancasterské školy — nazývané podle anglického pedagoga Josepha Lancastera (1778—1838) — základní školy pro děti nemajetných rodičů, v nichž se používalo systému vzájemného vyučování. Pro nedostatek učitelů měli v nich starší a pokročilejší žáci na starosti ostatní. Lancasterské školy byly velmi rozšířeny v první polovině 19. století v Anglii i v jiných zemích.

36 Roku 1636 odmítl John Hampden, později jeden z významných účastníků anglické buržoazní revoluce 17. století, platit královským výběrčím „lodní peníz“ (ship-money), daň, kterou neschválila dolní sněmovna. Soudní proces proti Hampdenovi povzbudil růst opozice proti absolutismu v Anglii.

Předehrou války britských kolonií v Severní Americe za nezávislost (1775—1783) byl boj Američanů proti daním a clům, které zaváděla anglická vláda v koloniích. Roku 1766 musel anglický parlament pro neustálé protesty zrušit kolkovné zavedené rok předtím. Později vyhlásili Američané bojkot anglického zboží, z něhož se platily nepřímé daně. Když se Angličané roku 1773 pokusili dovézt do Ameriky násilím čaj neúměrně zdražený potravní daní, byl celý náklad čaje v bostonském přístavu zničen. Všemi těmito srážkami se konflikt přiostřoval a urychlovalo se propuknutí povstání amerických kolonií proti Anglii.

37 21. března 1848 byl z iniciativy pruských buržoazních ministrů, kteří chtěli obnovit královu autoritu, uspořádán v Berlíně triumfální vjezd králův, spojený s manifestací za sjednocení Německa. Bedřich Vilém IV. projížděl na koni ulicemi Berlína pod černo-červeno-zlatou vlajkou (tyto barvy byly symbolem jednotného Německa) a pronášel hurávlastenecké řeči, ve kterých se licoměrně vydával za bojovníka za „německou svobodu a jednotu“.

38 17. května 1849 byla v Berlíně za účasti Pruska, Saska, Hannoverska, Bavorska a Württemberska zahájena konference, která měla zrevidovat tzv. říšskou ústavu, vypracovanou frankfurtským Národním shromážděním. Výsledkem konference byla dohoda, uzavřená 26. května 1849 mezi pruským, saským a hannoverským králem („Unie tří králů“), k níž se do srpna 1849 připojilo 29 německých států. Podle této dohody byla říšská ústava přizpůsobena zájmům monarchie, říšským správcem měl být pruský král a měl být zřízen dvoukomorový sněm. „Unie“ byla pokusem pruské monarchie dosáhnout hegemonie v Německu. Avšak na nátlak Rakouska a Ruska muselo Prusko ustoupit a už v listopadu 1850 se „unie“ vzdalo.

39 V chrámu sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem zasedalo od 18. května 1848 do 30. května 1849 celoněmecké Národní shromáždění.

40 Poslední článek ze série „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ v „New-York Daily Tribune“ nevyšel. V anglickém knižním vydání z roku 1896 i v dalších vydáních byl jako poslední zařazen Engelsův článek „Nedávný proces v Kolíně“, který k sérii nepatří (viz zde).

Bedřich Engels