Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Západní mocnosti a Turecko. —
Blížící se hospodářská krize. —
Stavba železnic v Indii
Londýn, v úterý 20. září 1853
V článku z 19. července jsem napsal:
„Západní mocnosti nejprve povzbuzují sultána, aby se postavil carovi na odpor, protože se bojí ruských výbojů, a nakonec sultána donutí k povolnosti, protože se bojí všeobecné války, z níž by vzešla všeobecná revoluce.“[a]
V této chvíli se chystají použít síly spojeného loďstva ve prospěch Ruska proti Turecku. Jestliže anglo-francouzská eskadra vůbec vepluje do Dardanel, nebude to proto, aby bombardovala Sevastopol, nýbrž proto, aby donutila k povolnosti muslimy, kteří by mohli sultánovi zabránit v bezpodmínečném přijetí vídeňské nóty.
„13. září,“ píše D. Urquhart, „se čtyři ministři zahraničních věcí[b] potichu sešli na Downing Street a rozhodli se zaslat do Cařihradu příslušné pokyny, aby donutili Portu ustoupit od změn, které předtím schválila evropská konference. Tím se však nespokojili a pro případ, že by sultán nebyl s to čelit rozhořčeni vlastního lidu, zaslali příkazy eskadře, aby vplula do Bosporu a podporovala sultána proti jeho poddaným. A ani tím se nespokojili a poslali ještě příkazy Ömeru pašovi, jimiž mu zakazovali přesunovat vojsko z jedné provincie do druhé v državách jeho panovníka. Protože počítali s tím, že jejich pokyny vyvolají vzpouru, připravili si prostředek k jejímu potlačení; tímto prostředkem byla spojenecká eskadra.“[282]
Anglická veřejnost se tuto novinku dověděla z nedělního čísla listu „Journal des Débats“. Tento list oznámil, že pan Reeve odjel z Londýna 13. t. m. se zprávami pro lorda Stratforda de Redcliffe, 14. září ráno dorazil do Paříže a večer téhož dne odtamtud odjel, když seznámil francouzskou vládu s obsahem svých instrukcí, nařizujících anglickému vyslanci, aby požadoval na Portě úplné schválení vídeňských návrhů a odvolání změn z 19. srpna. Měl Portě pohrozit, že čtyři velmoci jí odmítnou podporu, jestliže pro její neústupnost vypukne válka, a nabídnout jí pomoc francouzského a anglického loďstva k potlačení povstání, jež by mohlo v Cařihradě vypuknout, kdyby se Porta podřídila vídeňské nótě, a proti Ömeru pašovi, kdyby se odvážil neuposlechnout rozkazů Porty. Ještě než došel nedělní „Journal des Débats“, dověděli jsme se, že vídeňská konference, když dostala imperátorovu odmítavou odpověď, zaslala sultánovi výzvu, aby svá slova odvolal, aby podepsal nótu, kterou dříve odmítl podepsat, a aby se spokojil ujištěním, že konference schválí výklad nóty, který bude pro sultána příznivý. „Times“ se vyhýbají jakékoli zmínce o kompromitujících odhaleních listu „Journal des Débats“. Stejně si počíná „Morning Chronicle“, „Morning Post“ a celý vládní londýnský tisk. Přitom „Morning Post“ odsuzuje fanatismus cařihradské lůzy, „Morning Chronicle“ se snaží vzrušit své netečné čtenáře romantickým popisem krutých a neukázněných asijských hord, které zaplavují evropské Turecko a jimiž narůstá armáda Ömera paši; udatný „Globe“ uveřejňuje každý den pečlivě volené výňatky z tisku manchesterské školy, čachrujícího s mírem, a v patřičné chvíli budou ctihodné třídy anglické společnosti připraveny „vyhladit pohanství“ a provolávat s knížetem Gorčakovem: „Ať žije car! Ať žije bůh pravoslavných!“
Dnešní „Times“ učinily objev, že „turecká otázka se stala čistě slovní otázkou“; z tohoto předpokladu se má vyvodit závěr, že sultán, který chce dát v sázku světový mír pro pouhá slova, musí být násilně přiveden k rozumu střízlivějšími Palmerstony a Aberdeeny. „Times“ nás poučují, že car předložil sultánovi nespravedlivé požadavky a sultán je odmítl; nato car uchvátil podunajská knížectví, Anglie a Francie vyslaly své loďstvo do Bešické zátoky a zástupci těchto mocností se setkali ve Vídni se zástupci Rakouska a Pruska.
Proč se setkali ve Vídni? V zajmu Turecka, tvrdí „Times“.
„Nejenže si nikdo nepřál nutit k něčemu osmanskou vládu, ale nebyl ani žádný důvod k takovému počínání.“
Jestliže si tedy nyní čtyři mocnosti přejí nutit k něčemu osmanskou vládu, je to prostě proto, že „nyní je“ důvod „k takovému počínání“. Nedalo by se tedy předpokládat, že jediným a hlavním účelem vídeňské konference a Palmerstonova a Aberdeenova zásahu bylo získat takový důvod? Nepředstírali snad, že se stavějí proti Rusku, jen proto, aby měli záminku donutit Turecko, aby se Rusku podrobilo?
„Požadavky Ruska,“ pokračují „Times“, „považovaly ostatní velmoci za neoprávněné, za neslučitelné se sultánovými svrchovanými právy“, a proto velmoci vypracovaly nótu, kterou měl sultán předložit carovi a v níž byly schváleny všechny carovy požadavky a ještě něco navíc.
„Formulace tohoto dokumentu,“ píší „Times“, „mohly být chybně vykládány, ale dva body byly křišťálově jasné — za prvé, že čtyři mocnosti chtějí zachovat územní a administrativní práva Porty, a za druhé, že v případě sporu by byly vázány tímto svým záměrem.“
Proč by sultán nemohl podepsat nótu oklešťující jeho svrchovaná práva a postupující protektorát nad dvanácti milióny jeho poddaných ruskému samovládci, může-li být přesvědčen, že bude podporován dobrými „záměry“ čtyř mocností a tím, že se tyto mocnosti budou v případě sporu považovat za vázány těmito skrytými „dobrými záměry“? Jak už se měl sultán příležitost přesvědčit, necítí se čtyři mocnosti vázány ani mezinárodním právem, ani výslovnými podmínkami smluv hájit jej v případě sporu s Ruskem; proč by neměl důvěřovat jejich chrabrosti v případě sporu, který by vyplynul z nóty, jíž se Rusku poskytují zjevná práva, kdežto Turecku „skryté záměry“?
„Vezměme krajní případ,“ píší „Times“, „a předpokládejme, že po pur et simple[c] přijetí původní vídeňské nóty by car využil těch možností, které mu prý nóta poskytuje.“
Co pak?
„Sultán by protestoval a spor by vznikl z uplatňování dohody z roku 1853.“
Jako kdyby byly nevznikaly žádné spory z uplatňování dohod z roku 1840 a 1841, z uplatňování balta-limanské smlouvy[283] a z onoho porušování mezinárodního práva, které sám lord Clarendon nazval „aktem pirátství“!
„Dvojsmyslnost,“ píší „Times“, „by byla ruského imperátora jen zmátla.“
Právě tak jako jej „zmátla“ smlouva z roku 1841, když zabránil spojenému loďstvu, aby vplulo do Dardanel, a sám zatím zabral podunajská knížectví.
Sultán je však tvrdohlavý. Odmítl souhlasit s nótou, která vyjadřovala dobré záměry vůči Turecku jen tím, že je vydávala Rusku. Navrhl v této nótě jisté změny a „čtyři mocnosti“, píší „Times“, „dokázaly svým souhlasem s tureckými změnami, že je považují za slučitelné se svými vlastními návrhy“. Protože však ruský imperátor je opačného názoru a podle mínění „Times“ je naprosto nepochybné, že carův „postoj v tomto sporu nelze nijak ospravedlnit“, dospívají „Times“ k závěru, že nechce-li Rusko přistoupit na rozumné podmínky Turecka, musí Turecko přistoupit na nerozumné podmínky Ruska, a že
„stát, který je stále tak nemohoucí, že potřebuje ochranu Evropy při každém ohrožení agresí zvenčí nebo vzpourou zevnitř, musí zaplatit za svou slabost alespoň tím, že bude dostávat podporu nezbytnou pro svou existenci za podmínek nejméně obtížných pro ty, kdo mu tuto podporu poskytnou“.
Čtyři mocnosti se musí samozřejmě spojit s Ruskem proti Turecku, protože Turecko zjevně potřebuje jejich pomoc, aby mohlo čelit Rusku. — Turecko musí „zaplatit za svou slabost“, protože se dovolávalo čtyř velmocí, jichž se podle smluv dovolávat má.
„Buď — anebo: buď bude s veškerou tvrdostí použito zákonů platných v Anglii proti čtyřem zrádcům“ (Aberdeenovi, Clarendonovi, Palmerstonovi a Russellovi), „nebo ruský car ovládne svět.“
Takové fráze jako tato, kterou vyslovil v „Morning Advertiser“ D. Urquhart, nejsou k ničemu. Kdo by měl soudit čtyři zrádce? Parlament. Kdo tvoří tento parlament? Zástupci burziánů, průmyslových magnátů a aristokratů. A jakou zahraniční politiku tito zástupci zastupují? Politiku paix partout et toujours[d]. A kdo uskutečňuje jejich zásady zahraniční politiky? Tíž čtyři muži, které by měli odsoudit jako zrádce podle prostomyslného „Morning Advertiser“. Jedno musí být přinejmenším zřejmé: že totiž Evropu vydávají napospas Rusku burziáni a buržoazie čachrující s mírem, kterou ve vládě zastupuje oligarchie, a že chceme-li čelit carovým výbojům, musíme především svrhnout neslavnou vládu těchto podlých, licoměrných a bezectných ctitelů veau dʼor[e].
Jakmile došla vídeňská nóta do Cařihradu, povolala Porta do zbraně 80 000 mužů redifu[284]. Podle telegrafické zprávy z Cařihradu z 5. září se turecká vláda po poradě svolané do velkovezírova[f] domu rozhodla trvat na své poslední nótě, i když je to spojeno s nebezpečím války. Nadšení muslimského obyvatelstva dosáhlo vrcholu. Sultán byl při přehlídce egyptských jednotek uvítán ohlušujícími ovacemi a po přehlídce jej dav zvedl s koně a triumfálně jej nesl cařihradskými ulicemi. Hospodarům Moldavska a Valašska sultán znovu poslal příkaz, aby udržovali v knížectvích klid a pořádek. Když byli ruští poddaní sídlící v Cařihradě usvědčeni z intrik proti turecké vládě, tlumočil Rešid paša ruskému konzulovi v této věci výstrahu. Jeden cařihradský list píše, že židovská obec v Cařihradě nabídla sultánovi milión piastrů jako příspěvek na výdaje spojené s vojenskými přípravami říše. Smyrenští židé prý učinili podobné rozhodnutí. Z dopisu otištěného ve vídeňské „Presse“ se dovídáme, že v Galaci bylo uvězněno několik bojarů, protože si tajně dopisovali s Ömerem pašou a informovali jej o všech podrobnostech týkajících se stavu ruské armády v podunajských knížectvích. Byl nalezen dopis Ömera paši, v němž tyto bojary nabádal, aby získali pro boj proti Rusku co nejvíc cizinců.
Kníže Menšikov přijel 13. t. m. v doprovodu svého tajemníka do Vídně a přivezl nový manifest imperátora Mikuláše, adresovaný evropským mocnostem a vysvětlující jeho důvody, proč odmítl změny navržené Tureckem. Imperátor sám přijede 21. t. m. do Olomouce; bude ho doprovázet hrabě Nesselrode a baron Meyendorf. Pruský král, kterého imperátor pozval na olomouckou konferenci prostřednictvím barona Livena, odmítl přijet s odůvodněním, že za nynějších okolností by takovýto jeho krok způsobil příliš mnoho éclat[g]. Ruský armádní sbor v síle 30 000 mužů je nyní umístěn v Craiově u bulharských hranic. Dosud bylo v ruské říši pouze osm armádních intendančních správ. Právě nyní byla zřízena řádná devátá intendanční správa v Bukurešti — neklamný příznak, že Rusové nezamýšlejí podunajská knížectví vyklidit.
15. září zvýšila Anglická banka diskontní sazbu na 41/2 %. Z finanční rubriky dnešních „Times“ se dovídáme, že „toto opatření je přijímáno s všeobecným uspokojením“. V téže rubrice se však tvrdí, že
„kolem druhé hodiny se na peněžní burze fakticky téměř vůbec neobchodovalo, a když bylo krátce nato oznámeno zvýšení diskontní sazby na 41/2 %‚ klesly kursy cenných papírů na 95% při hotovém placení a na 951/8 až 951/4 u papírů splatných 13. října. Všeobecně se soudilo, že kdyby byla diskontní sazba stoupla na 5 % místo na 41/2%, bylo by to možná mělo na trh méně nepříznivý vliv, protože veřejnost by byla usoudila, že k dalším podobným akcím už pravděpodobně nedojde... Na trhu železničních akcií nastal po skončení schůze vedení banky prudký pokles a kursy všech ostatních akcií byly až do večera krajně nestálé.“
Autor článku uveřejněného v „Times“ blahopřeje ředitelství banky, že se ve své politice řídilo Peclovým zákonem.
„Úměrně tomu, jak odlivem zlata klesalo množství oběživa, žádalo ředitelství vyšší cenu při realizaci zbytku, a tak zajistilo ono svobodné provádění zákona sira Roberta Peela o chartě Anglické banky, čímž lze jedině dokázat správnost tohoto zákona; v roce 1847 tomu zabránilo neuvážené jednání ředitelství.“
V jednom z předchozích článků jsem ukázal, že neuváženost ředitelství v roce 1847 spočívala právě v tom, že se příliš drželo Peólova zákona, jehož „svobodné provádění“ musela vláda zarazit, aby zachránila bankovní oddělení od nutnosti zastavit platby.[h] V listu „Globe“ čteme:
„Je krajně nepravděpodobné, že okolnosti, které vyvolaly dnešní naši prosperitu, budou působit stejně silně i nadále. Nepříznivé následky se už projevily v Manchesteru, kde několik největších firem muselo omezit objem výroby... Všechna oddělení peněžní burzy jsou nadále ve stavu silné deprese. Na trhu železničních akcií vládne úplná panika... Odliv zlata na kontinent pokračuje a do dvou dnů odveze parník téměř půl miliónu ve zlatě do Petrohradu... Jednou z příčin, které ji (banku) nutí, aby šetrně hospodařila se svými zásobami kovových peněz, je pravděpodobně přání pomoci kancléři pokladu sedmi nebo osmi milióny, které bude potřebovat, aby se vyrovnal s držiteli akcií Společnosti jižních moří a s jinými nespokojenci.“
„Morning Post“ z 13. t. m. oznamuje z Manchesteru:
„Obchod s látkami a s přízí vázne a ceny všech druhů zboží se stěží udržují na dosavadní úrovni. Nedostatek poptávky téměř na všech zahraničních trzích a očekávaná finanční tíseň doma — to jsou hlavní příčiny nynějšího stavu, který je krajně nenormální vzhledem k všeobecně rozšiřovaným zprávám o prosperitě.“
Týž list z 15. t. m. uzavírá úvodník o narůstání prvků blížící se krize takto:
„Upozorňujeme obchodní kruhy, že jsme teď v období, kdy je zapotřebí opatrnosti a neustálé rozvážnosti při zakládání a vedení podniků. Naše finanční situace je kromě toho podle našeho názoru plna nebezpečí, dokonce vážnějších a obtížněji odstranitelných než naše situace obchodní.“
Z uvedených tvrzení listů „Globe“ a „Morning Post“ vyplývá, že jednak klesá poptávka, jednak je nadměrná nabídka. Továrníci se budou snažit krýt svůj ústup vyvoláváním dalších konfiiktů se svými dělníky. Zpravodaj průmyslové a obchodní rubriky píše ve včerejším čísle „Morning Chronicle“ z Manchesteru:
„Továrníci ztrácejí všechen zájem o dohody, neboť jsou přesvědčeni, že ve většině továren, ne-li ve všech, bude nutné zastavit práci, dříve než se bude moci vyřešit otázka mezd. V posledních několika dnech byly v továrních obvodech o této otázce uspořádány na různých místech porady zaměstnavatelů. Je zřejmé, že přemrštěné požadavky dělníků i jejich nehorázné pokusy o diktát nutí majitele továren, aby se sdružili k sebeobraně.“
Ve finanční rubrice „Times“ čteme:
„Zaměstnavatelé vytvářejí ve všech obvodech sdružení k sebeobraně. V Ashtonu, Stalybridge, Hydu a Glossopu podepsalo v posledních několika dnech asi 100 firem zakládací listinu takového sdružení. V Prestonu se zaměstnavatelé slavnostně zavázali, že budou požadavkům dělníků čelit uzavřením továren po tři měsíce.“
Podle telegrafické zprávy z Marseille stoupla znovu cena pšenice o 2 franky 25 centimů z hektolitru. Zvýšení úroků ze státních pokladničních poukázek, oznámené v „Moniteuru“, vyvolalo na burze velmi nepříznivý dojem; toto opatření se všeobecně považuje za příznak, že vláda potřebuje peníze. Mluví se o tom, že vláda bude nucena uzavřít půjčku. Ministr financí[i] rozeslal velkému počtu majitelů pozemků oběžník, v němž je žádá, aby zaplatili daně šest měsíců předem na důkaz vděčnosti za to, že jim nynější vláda poskytla značné výhody a že jim dopomohla k zvýšení hodnoty jejich pozemků. „To,“ poznamenává „Observer“, „je začátek konce.“
V jednom z dřívějších článků jsem se zabýval životní důležitostí železnic pro Indii.[j] Myslím, že bych nyní mohl uvést podle posledních zpráv, jak chystaná železniční síť pokročila a jaké má vyhlídky. První indickou železnicí byla trať mezi Bombají a Thánou, která je už nyní v provozu. Další trať bude nyní vybudována z Kalkaty do Rádžmahalu na řece Ganze v délce 180 mil a odtud bude pokračovat po pravém břehu řeky k Patně, Banárasu a Alláhábádu. Z Alláhábádu povede přes Doáb do Ágry a odtud do Dillí, takže bude dlouhá celkem 1100mil. Uvažuje se o zřízení parních železničních převozů přes Són a Jamunu, aby se kalkatská trať nakonec prodloužila z Dillí do Láhauru. V Madrásu se má ihned zahájit stavba železnice, která povede 70 mil přímo na západ a tam se rozdělí na dvě trati, z nichž jedna povede kolem Ghát a skončí v Kalikatu a druhá povede přes Ballári a Púnu do Bombaje. Poslední částí této železniční sítě bude trať Bombaj — Baróda — střední Indie, jejíž předběžné vyměřování nyní probíhá se schválením ředitelské rady Východoindické společnosti. Tato trať povede z Bombaje přes Baródu do Ágry a tam se napojí na železniční magistrálu z Kalkaty do Dillí. Bombaj, hlavní město západní Indie a nejlepší přístav obstarávající pro celý Hindustán spojení s Evropou, bude tak spojena jednak s Kalkatou, jednak s Paňdžábem a severozápadními provinciemi. Původci tohoto plánu hodlají rovněž vést odbočky do velké bavlnářské oblasti ve vnitrozemí. Prozatím postupují přípravy na rozšíření elektrického telegrafu po celém indickém poloostrově.
Napsal K. Marx 20. záčí 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3889 z 4. října 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. tehdejší anglický ministr zahraničních věcí Clarendon a jeho předchůdci Aberdeen, Palmerston a Russell. (Pozn. red.)
c — bezvýhradném. (Pozn. red.)
d — míru za každou cenu. (Pozn. red.)
e — zlatého telete. (Pozn. red.)
f — tj. Mustafy paši. (Pozn. red.)
g — rozruchu. (Pozn. red.)
i — tj. Bineau. (Pozn. red.)
282 Marx cituje článek Davida Urquharta „Političtí zločinci“, otištěný v „Morning Advertiser“ 20. září 1853.
283 Tím se myslí londýnská konvence z 15. července 1840 o poskytnutí pomoci tureckému sultánovi proti egyptskému pašovi Muhammadu Alímu, kterou podepsaly Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko, a také londýnská konvence z roku 1841 (viz poznámku 133) a balta-limanská konvence z roku 1849 (viz poznámku 132). První z těchto konvencí byla uzavřena za neúčasti Francie, která podporovala Muhammada Alího; když jí pak hrozilo nebezpečí, že se vytvoří protifrancouzská koalice, byla nucena přestat podporovat egyptského vládce a zúčastnit se vypracování londýnské konvence z roku 1841. Konvence z roku 1840 obsahovala — kromě bodů o vojenském zásahu do turecko-egyptského konfliktu a kromě ultimáta Muhammadu Alímu, podle něhož měl postoupit tureckému sultánovi všechny své državy vyjma Egypt — také bod o kolektivní ochraně Dardanel a Bosporu; na základě tohoto bodu byl v konvenci z roku 1841 zakázán průjezd úžinami válečným lodím všech států.
284 Redif — záložní vojsko osmanské říše.