Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
*Perské tažení do Afghánistánu a ruské tažení do Střední Asie. —
Dánsko. — Válečné akce na Dunaji a v Asii. — Wiganští havíři[350]
Londýn, v pátek 4. listopadu 1853
Perský šáh náhle odvolal z Anglie svého vyslance u svatojakubského dvora Šafí chána. Toto odvolání je v podivné časové shodě s operacemi Persie v Afghánistánu, kde se prý zmocnila Herátu, a s ruským tažením na Chivu, hlavní město Chivského chanátu.[351] Perské a ruské tažení lze považovat za dvojí pochod, jeden od západu a druhý od severu, směřující na Paňdžáb, severní výspu britských držav na Východě. Ruskému tažení velí generál Perovskij, jehož tažení na Chivu v letech 1839— 1840 bylo neúspěšné. V minulých letech vybudovali Rusové flotilu na Aralském jezeře a nyní mohou plout vzhůru po Amudarje.
Velká ruská flotila křižuje v Baltském moři, a nedávno se jí naskytla příležitost k průzkumu opevnění ve Slite a přístavu na švédském ostrově Gotlandu, kterého by se Rusko rádo zmocnilo, tak jako se zmocnilo Alandských ostrovů blízko švédského pobřeží, které pak v roce 1836 silně opevnilo. Od Gotlandu plulo ruské loďstvo ke Kattegatu a Öresundu, aby dánskému králi poskytlo podporu při coup dʼétat[a], k němuž chtěl sáhnout v případě, že by kodaňský sněm — což bylo zcela pravděpodobné — neschválil pokorně takzvanou celostátní ústavu (Gesamt-Staats-Verfassung), vnucenou velkodušným carem. Situace v Kodani vypadá takto: dánské vládě se za pomoci členů rolnického svazu podařilo dosáhnout zrušení lex regia a zavedení nového zákona o následnictví trůnu. Tato strana, vedená plukovníkem Tscherningem, usiluje zejména o přeměnu Feste Gut — jakési feudální rolnické držby — ve svobodný majetek a o vydání municipálních zákonů příznivých zájmům a rozvoji rolnictva. Strana národně liberální v pravém slova smyslu, strana ejdorských Dánů, která v roce 1848 vytvořila vládu z „Kasina“[352], v roce 1849 vnutila králi ústavu a vedla válku proti Šlesviku-Holštýnu, se skládala zejména z příslušníků svobodných povolání a jako ostatní liberální strany na kontinentě nepřihlížela k zájmům většiny lidu, kterou v Dánsku tvoří rolnictvo. Tím ztratila vliv na lid a vládě se podařilo vyloučit ji téměř úplně z nynějšího folkethingu, kde má sotva víc než deset členů. Když se však vláda za pomoci členů rolnického svazu zbavila nenáviděné opozice ejdorských Dánů, odhodila masku a povolala do čela vlády pana Örsteda, jehož nenáviděly obě strany. Kromě toho si nejen přestala předcházet rolnickou stranu, nýbrž královským vetem zakázala vydání nového municipálního zákona, jehož návrh původně sama předložila, aby si získala rolníky. Když byli členové rolnického svazu vládou ošáleni a zneužiti, vstoupili do koalice s ejdorskými Dány a zvolili duchovního Monrada, jednoho z vůdců ejdorských Dánů, místopředsedou ústavního výboru. Tato koalice zmařila jakoukoli naději na zrušení ústavy ústavním způsobem. A protože celý tento plán vypracovali Rusové, a to ve svém zájmu, objevuje se v dánských vodách ve chvíli krize ruské loďstvo.
Všechny vídeňské a berlínské listy potvrzují zprávu, že velké síly turecké armády překročily Dunaj. Podle listu „Oesterreichische Correspondenz“ odrazili Rusové Turky v Malém Valašsku. V jedné z telegrafických zpráv se oznamuje, že 21. října došlo mezi oběma armádami v Asii k vážné srážce. Teprve až dostaneme zevrubnější a věrohodnější informace, budeme moci vysvětlit, co vedlo tureckého vrchního velitele k tomu, aby překročil Dunaj u Vidinu, neboť na první pohled vypadá tento manévr jako hrubá chyba. „Kölnische Zeitung“ oznamuje, že kníže Gorčakov zabavil ve Valašsku všechny peněžní fondy (neříká se, zda státní nebo jiné), a podle jiného německého listu dal tento generál odvézt do vnitrozemí všechny zásoby obilí, které byly na Dunaji a byly určeny pro vývoz do cizích zemí.
Dnešní francouzské listy potvrzují zprávy o tom, že Šámil dosáhl úspěchů v bojích proti knížeti Voroncovovi. „Agram Gazette“ oznamuje, že kníže Danilo dostal z Ruska důležitý dopis a hned vydal příkazy, aby všechno obilí svezené z území Černé Hory bylo odvezeno do Žabljaku. Vyrábějí se náboje a odlévají se kulky. Tvrdí se, že Rusko informovalo černohorského vladyku, že co nevidět dojde ke střetnutí mezi Turky a Rusy, že je to vlastenecká a svatá válka a že je povinností Černohorců bedlivě střežit své hranice, aby sousední provincie nemohly poskytovat pomoc Portě.
Vídeňský list „Wanderer“ 27. října napsal, že podle dopisu z Petrohradu nařídil imperátor Mikuláš vytvoření záložní armády, jejíž velitelství má být na Volyni.
Minulé úterý došlo v Blackburnu při volbě členů poručenské rady při kostele sv. Petra k nepokojům a bylo třeba povolat vojsko.
Pokud jde o nepokoje ve Wiganu, prohlásil pan Cowell, vůdce prestonských dělníků, na veřejném shromáždění:
„Musím vyslovit politování nad tím, co se stalo ve Wiganu. Je mi líto, že lidé ve Wiganu nepřišli na nic rozumnějšího než hledat východisko v rovnostářství. Bylo naprosto nerozumné, že se dělníci shromáždili a ničili majetek, který sami vyrobili. Majetek sám jim nikdy žádnou újmu nezpůsobil; lidé, kterým tento majetek patří, to jsou jejich tyrani. Nechť respektují majetek a životy, a budou-li postupovat pokojně, spořádaně a klidně, pak se mohou spolehnout, že boj skončí jejich vítězstvím.“
Jsem dalek toho, abych hájil bezúčelné násilnosti spáchané wiganskými havíři, kteří za to zaplatili krví sedmi mužů. Naproti tomu však chápu, že zejména pro nižší vrstvy dělnické třídy, k nimž havíři nesporně patří, je velmi obtížné postupovat „pokojně, spořádaně a klidně“, jestliže je krajní bída a chladnokrevná drzost zaměstnavatelů dohání k zoufalství. Zaměstnavatelé provokují srážky, aby mohli povolat vojsko a potlačit z nařízení městských úřadů všechna shromáždění dělníků, jako to učinili ve Wiganu. Nepokoje, k nimž došlo v pátek odpoledne ve Wiganu, vyvolali uhlobaroni tohoto obvodu, kteří se ve značném množství sešli v hotelu Whitesideʼs Royal, aby pojednali o požadavcích havířů, a dospěli k rozhodnutí, že odmítnou jakoukoli dohodu s nimi. Pondělní útok na pily v Haighu u Wiganu byl namířen proti cizím horníkům, které sem přivezl z Walesu pan Peace, agent hraběte Balcarrese, aby nahradili stávkující horníky na uhelných dolech.
Horníci zajisté nebyli v právu, když použili násilí, aby svým spoludělníkům zabránili vykonávat práci, kterou sami přerušili. Vidíme-li však, jak se zaměstnavatelé vzájemně zavazují k těžkým pokutám, aby prosadili výluku, můžeme se pak divit, že dělníci prosazují svou stávku sice hrubším, zato však méně pokryteckým způsobem? Pan Joseph Hume sám píše v dopise adresovaném prestonským dělníkům:
„Mezi stoupenci názoru, že by se spory mezi národy měly řešit smírnou cestou, a ne válkou, nacházím mnoho továrníků, kteří právě v této chvíli bojují proti svým dělníkům.“
Sdružení podnikatelů v Prestonu vydalo manifest, kterým chce ospravedlnit generální výluku. O jejich upřímnosti lze soudit z toho, že se ani slovem nezmiňují o tajném sdružení zaměstnavatelů, s jehož programem jsem vaše čtenáře seznámil asi přede dvěma měsíci;[b] předem uvážený výsledek jejich spiknutí je tak vydáván za nutný krok, jemuž se zaměstnavatelé nemohli vyhnout. Vytýkají dělníkům, že požadují, aby sejim přidalo 10 %, na méně přistoupit nechtějí. Neříkají však veřejnosti, že když v roce 1847 zaměstnavatelé 10 % strhli, slíbili, že je znovu přidají, jakmile obchody zase půjdou lépe, a že se dělníci znovu a znovu dovídali o oživení obchodu z květnatého líčení pánů Brighta, Cobdena a spol., z chvalozpěvů celého buržoazního tisku i z trůnní řeči při zahájení parlamentního zasedání. Neříkají nám, že chléb je o víc než 40 % dražší, uhlí o 15 až 20 %, maso, svíčky, brambory a všechno ostatní zboží patřící mezi denní potřeby dělnické třídy asi o 20 % dražší než dříve a že továrníci zvítězili nad svými odpůrci heslem: nízké ceny chleba a vysoké mzdy! Vytýkají dělníkům, že neustále prosazují, aby v továrnách stejného odvětví v témž městě byly stejné mzdy. Nevychází však celá doktrína jejich učitelů, Ricarda a Malthuse, z předpokladu, že takováto rovnost existuje v celé zemi? Zaměstnavatelé tvrdí, že dělníci jednají podle příkazu jakéhosi výboru. Podněcují prý je „cizinci“, „vetřelci“, „profesionální agitátoři“. Totéž tvrdili v době Ligy proti obilním zákonům[353] ochranáři: vytýkali tehdy právě těmto továrníkům, že jednají podle pokynů pánů Brighta a Cobdena, „dvou profesionálních agitátorů“, a že slepě poslouchají příkazy manchesterského revolučního výboru, který vybírá příspěvky, má k dispozici armádu lektorů a misionářů, zaplavuje zemi malými i objemnými tiskovinami a tvoří stát ve státě. Nejzajímavější je, že zaměstnavatelé obviňují dělníky, že „jednají podle pokynů výboru“, a samí se přitom nazývají „Spojené sdružení podnikatelů“, svůj manifest uveřejňují prostřednictvím výboru a uzavírají tajné úmluvy s „cizinci“ z Manchesteru, Boltonu, Bury atd. „Cizinci“, o nichž mluví manifest zaměstnavatelů, jsou pouze dělníci z okolních průmyslových míst.
Ani zdaleka však nepředpokládám, že dělníci okamžitě dosáhnou cíle, o nějž svými stávkami usilují. Naopak. V jednom z dřívějších článků jsem napsal, že v nepříliš vzdálené době budou musit stávkovat proti snižování, a ne za zvyšování mezd.[c] Už teď se množí případy snižování mezd a v důsledku toho roste i počet stávek. Skutečným výsledkem celého tohoto hnutí bude, jak jsem ukázal již dříve, že „dělnická třída přenese svou činnost rychle na politické pole, a tu pro ni bude nesmírně důležitá nová organizace vybojovaná za stávek — odbory“. Ernest Jones a ostatní chartističtí předáci se znovu pustili do boje. Na velkém shromáždění v Manchesteru minulou neděli byla schválena tato rezoluce:
„Na základě prokázané skutečnosti, že třída zaměstnavatelů podniká v naší zemi společné akce proti dělníkům všech oborů a odmítá jim přiznat spravedlivou mzdu za spravedlivou denní práci, dospělo toto shromáždění k názoru, že nynější boj dělníků může dospět ke zdárnému konci jedině tehdy, bude-li rozbit monopol třídy zaměstnavatelů tím, že bude uzákoněna Lidová charta a dělnická třída dosáhne zastoupení v dolní sněmovně. Teprve pak budou moci dělníci vydávat zákony odpovídající jejich zájmům, rušit nespravedlivé zákony, získat vládu nad pracovními prostředky, vydobýt si vysoké mzdy, levné ceny potravin, stálé zaměstnání a svobodné disponování svou prací.“
Napsal K. Marx 4. listopadu 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3928 z 18. listopadu 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — státním převratu. (Pozn. red.)
350 Část tohoto článku byla přetištěna v newyorském německém listu „Reform“ 19. listopadu 1853 s názvem „Persie, Rusko a Dánsko“.
351 Tím se myslí vojenské akce, které podnikla íránská armáda, aby se zmocnila Herátu. O ovládnutí tohoto uzlu obchodních cest vedl Afghánistán s Íránem (Persií) mnoho válek. Když íránské vojsko v říjnu roku 1856 Herát dobylo, využili toho angličtí kolonizátoři, rozpoutali válku proti Iránu a donutili íránského šáha Herát vyklidit. Roku 1863 byl Herát připojen k území afghánského emíra.
Roku 1853 zorganizovala carská vláda vojenské tažení do Kazachstánu, proti toku Syrdarji, pod velením orenburského generálního gubernátora V. A. Perovského. Tažení bylo vedeno proti Kokandskému chanátu, který se zmocnil kazašského území (v Marxově článku je nesprávně uvedena Chiva); za této výpravy vybudovali Rusové syrdarskou vojenskou linii, která se pak stala jedním z nástupišť pro pozdější útok carského Ruska proti středoasijským chanátům Kokandskému, Bucharskému a Chivskému.
352 Je míněna dánská vláda, vytvořená 22. března 1848 po revolučním pozdvižení v zemi, které se projevilo masovými demonstracemi v kodaňském divadle „Kasino“. Členy nové vlády byli vedle konzervativců zástupci buržoazně liberální strany „Ejdořanů“ (čili „Ejdorských Dánů“), kteří byli pro ústavu společnou pro Dánsko a vévodství Šlesvik (až po řeku Ejdoru) a pro osamostatnění Holštýna. Dánská březnová buržoazní vláda zaujala šovinistický postoj k národně osvobozeneckému hnutí ve vévodstvích Šlesviku a Holštýnu a bojovala proti opětnému připojení těchto německých oblastí k Německu.
353 Ligu proti obilním zákonům (Anti-Corn-Law-League) založili roku 1838 manchesterští továrníci Cobden a Bright. Ohánějíc se požadavkem úplné svobody obchodu, usilovala Liga o zrušení obilních zákonů (viz poznámku [297]), aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila hospodářské i politické pozice pozemkové aristokracie. V boji proti pozemkovým vlastníkům se Liga pokoušela využít dělnických mas. Tehdy však už nejvyspělejší angličtí dělníci začali formovat samostatné politické hnutí dělnictva (chartismus).
Boj mezi průmyslovou buržoazií a pozemkovou aristokracií o obilní zákony skončil roku 1846 tím, že byl schválen zákon o jejich zrušení.