Průběh turecké války

Bedřich Engels

Průběh turecké války

Nyní už nikdo nepochybuje o tom, že byly na Dunaji zahájeny vojenské operace. Ömer paša překročil řeku u Vidinu, obsadil Calafat — městečko na druhém břehu — a vyslal předvoj ke Craiově; na jiném místě útočí Turci od Ruščuku na město Giurgiu, ležící na protějším břehu, a mluví se též o třetím a čtvrtém útoku směrem na Brailu a Turnu. Současně došlo k další srážce u Oltenitsy, kde útočící stranou byli Rusové. Podle jedné z došlých zpráv trvala tato srážka tři hodiny a Rusové byli nakonec odraženi. Avšak jiná zpráva, jež došla z Vídně večer 8. listopadu, tvrdí, že bitva trvala osmadvacet hodin a že ani pak nebyl výsledek rozhodnut. První z těchto zpráv je asi pravděpodobnější.

Zprávy o výsledcích ostatních bojů se rovněž rozcházejí. Boj u Giurgiu byl podle všech zpráv bezvýsledný. O výsledcích bojů u Braily a Turnu nám není nic známo, a pokud jde o postup od Calafatu, mluví některé depeše o úspěších Turků a o tom, že Rusové byli zatlačeni, jiné však tvrdí, že Turci byli ihned zastaveni a vrženi zpět ke Calafatu. Pravděpodobnější se zdá první verze.

Jisté je v podstatě jen jedno: z příčin, o nichž budeme mluvit dále, opustil Ömer paša taktiku, kterou jsme kdysi označili jako přirozenou pro Turky na těchto hranicích — totiž taktiku obrannou.^{^[a]} Nyní zahájil ofenzívní akce, využil odchodu Rusů z Malého Valašska a 28. října překročil Dunaj na nejzazším levém křídle svého postavení, u Vidinu, ale s jakými silami, to naprosto nejsme s to posoudit. Protože však od té doby Turci na jiných místech podnikali, pokud je nám známo, pouze klamné nebo dílčí útoky a protože překročení takové řeky, jako je Dunaj, s nevelkými silami přímo proti silnému protivníku by bylo čirým nesmyslem, můžeme považovat za samozřejmé, že Ömer paša do této akce zasadil větší část armády, kterou měl k dispozici. Jen naprosto spolehlivé zprávy by nás totiž mohly přesvědčit, že tolik riskoval, jak se uvádí v některých depeších, a překročil Dunaj se 7000 muži bez jakýchkoli posil a záloh, kromě 8000 mužů v Sofii, ve vzdálenosti plných 150 mil. Protože se však hlavní síly turecké armády soustředily teprve nedávno ve Varně, Šumle a Ruščuku, je právě tak těžké vysvětlit, jak dokázal Ömer paša tak náhle soustředit hlavní část své armády u Vidinu, vzdáleného od uvedených míst průměrně 250 mil.

Nejpravděpodobnější vysvětlení bude to, že Ömer paša, když zjistil, že Rusové postupují k Vidinu, přeskupil svou armádu značně doleva, ponechal obranu přímé cesty k Cařihradu posádkám v Ruščuku, Silistře, Varně a Šumle, zvolil si Ruščuk jako opěrný bod pro své pravé křídlo, Vidin pro levé křídlo a Nikopol vybral za shromaždiště svého středu. Na tomto postavení, táhnoucím se na 200 mil od Ruščuku k Vidinu, shromáždil na levém křídle všechno vojsko, jež mohl sehnat, a s ním překročil Dunaj, přičemž zřejmě obešel pravé křídlo Rusů. Počítal s tím, že napadne jejich předvoje a zatlačí je za řeku Jiu. Tuto řeku by mohl překročit buď čelním útokem, nebo by mohl poslat přes Dunaj u Rachova jiný sbor, který by tak Jiu obešel. Řeku Olt, druhý přítok Dunaje, který přetíná cestu z Vidinu do Bukurešti, by mohli Turci překročit stejným způsobem, kdyby jiná část středu turecké armády překročila Dunaj u Nikopolu a Turnu pod soutokem Oku a Dunaje. A konečně klamnými útoky níže po toku Dunaje u Giurgiu a Braily by mohly být u Rusů vyvolány chybné představy o tom, ke kterým bodům Turci skutečně směřují.

Stěží lze pochybovat o tom — ponecháme-li na chvíli stranou politické motivy — že Ömer paša měl právě takové plány. Londýnské „Times“ mluví o tom, že Turci „skutečně překročili“ Dunaj u Giurgiu, ale to je zřejmě lež. V žádné ukázněné armádě by se nenašel ani praporčík, který by se dopustil takové chyby, že by překročil největší evropskou řeku — dokonce na nejširším a nejobtížnějším místě — s dvěma sbory na dvou různých místech vzdálených od sebe 250 mil, když má nepřítel na druhém břehu silné a soustředěné vojsko.

Co tedy znamená manévr Ómera paši? Je to pokus obchvátit nepřítele z boku a současnými bočními a čelními útoky rozvrátit celou jeho bitevní linii. Takový manévr je naprosto oprávněný, jestliže je možné nečekaně udeřit vlastními hlavními silami na nepřítele z boku, nejsou-li vlastní postavení ohrožena čelním útokem, je-li zajištěn ústup pro případ, že vlastní útok bude zastaven, a jestliže je možné využít toho, že postavení nepřítele bude rozrušeno od jednoho boku k druhému, přerušit nepřátelské komunikace a odříznout nepřítele od jeho operační základny. Toto se ovšem v daném případě nemůže stát. Naopak: kdyby byl Ömer paša nucen ustoupit, hrozí mu nebezpečí, že Rusové obchvátí jeho pravé křídlo ve Valašsku a odříznou mu cestu ke Calafatu (a v tom případě by zbývala jediná možnost ústupu do Rakouska), kdežto ruské ústupové linie nejsou útokem Turků od Calafatu směrem na Bukurešť nijak ohroženy. Jistě si vzpomínáte, že jsme z tohoto důvodu před časem prohlásili, že pro Turky je jediný vhodný směr útoku od Dunaje k Seretu, to jest na úzkém pruhu země, který oddělujc Besarábii od rakouských hranic.^{^[b]} Místo postupu, který by okamžitě ohrozil, nebo i přeťal ruské komunikační linie, útočí Turci na opačném konci, kde ani v případě vítězství nelze očekávat rozhodující úspěch. Je možné, že čelní útok Turkům nehrozí, neboť hlavní operace probíhají mezi Vidinem a Craiovou nebo Slatinou a není pravdčpodobné, že by Rusové překročili Dunaj níže po proudu, ledaže by jejich strategie byla odvážnější, než jak ji známe. Naproti tomu na frontě od Vidinu k Ruščuku brání i akcím Turků široká řeka, která je odděluje od nepřítele, a to vede k poměrné nečinnosti na tomto úseku.

Hlavní podmínka však v tomto případě splněna není.

Skvělým historickým příkladem podobného manévru je bitva u Jeny.^{^[354]} Napoleonovi se podařilo vrhnout masu svých sil nečekaně proti levému boku Prusů a za osm hodin způsobil v jejich řadách takový rozvrat, že pruská armáda měla odříznutou cestu k ústupu, byla zničena a nikdo už o ní jako o armádě neslyšel. To se však odehrálo na území dvaceti čtverečních mil a ve dvaceti hodinách. Zde však máme území dlouhé 200 a široké 50 mil, bez silnic, a tomu odpovídá i čas potřebný ke každému přesunu. Útok, jehož překvapivosti, prudkosti a důraznosti vděčil Napoleon za úplný úspěch u Jeny, musí zde po několika pokusech doslova uvíznout v bahně. To se ukáže ještě názorněji, podíváme-li se na mapu. Turci musejí od Calafatu postupovat ke Craiově. Zde narazí na první z řek, jež tekou z Transylvánských Alp do Dunaje a přetínají Valašsko od severu k jihu, přičemž každá z nich tvoří obrannou linii, kterou útočící armáda musí překonat. V tomto směru se krajina přesně podobá Lombardii a dvě řeky, o něž tu jde — Jiu a Olt — je možné srovnat s řekami Mincio a Adiží, jejichž vojenská důlcžitost se už tak často projevila.

Předpokládáme-li, že Turci násilně překročí Jiu, což se jim možná podaří, pak narazí na první vážný odpor na Oltu u Slatiny. Olt pro svou šířku a hloubku tvoří mnohem vážnější překážku. A kromě toho, kdyby si Rusové trochu pospíšili, mohli by tu soustředit armádu, která by byla s to nejen odrazit turecké útoky, ale také ihned dál využít svého vítězství. Lze říci, že kdyby Rusové zvítězili u Craiovy, pokud by to nebylo velmi výrazné, rozhodné vítězství, nemělo by to tak velký význam, protože by se Turci za tři dny usilovného pochodu mohli dostat ke Calafatu a k Dunaji a uniknout tak pronásledování. Ale porážka Turků u Slatiny by byla významnější nejen proto, že by tam bylo shromážděno víc ruských vojsk, ale kromě toho by poskytla Rusům pět či šest dní na pronásledování, a každý ví, že plody vítězství se nesklízejí na bojišti, nýbrž za pronásledování, kdy je možno způsobit naprostou dezorganizaci poražené armády. Není tedy pravděpodobné, že by Ömer paša byl vůbec někdy s to překročit Olt, kdyby se mu tam Gorčakov chtěl postavit na odpor. I kdyby byly okolnosti pro Turky nejpříznivější, mohl by Ömer paša shromáždit na březích řeky nanejvýš 25 000 mužů, kdežto Gorčakov jich tam v krátké době může snadno shromáždit 35 000. Pokud jde o boční útoky Turků z jižního břehu Dunaje, jsou vcelku neškodné, jestliže útočící armáda nemá obrovské množství pontonů a jiného materiálu, který se u Turků vyskytuje velmi zridka. I kdyby se však predpokládalo, ze Turci překročí Olt a dokonce i Ardžiš, další významnou řeku dále na východě, je těžké si představit, že by se Ömeru pašovi podařilo dobýt ruská polní opevnění u Bukurešti a v pravidelné bitvě zahnat na útěk armádu, která by byla co do početního stavu jistě o třetinu silnější než jednotky, které proti ní dokáže shromáždit.

Budou-li tedy Rusové v této válce alespoň poněkud zachovávat válečná pravidla, bude porážka Ömera paši nepochybná; bude-li však válka vedena nikoli podle válečných, nýbrž podle diplomatických pravidel, pak může být výsledek jiný.

Dobrovolný ústup Rusů z vojensky důležitého postavení u Calafatu, když tam nejprve poslali množství vojsk, aby ohrozili Srbsko; nerušený přechod Ömera paši přes Dunaj; jeho téměř neohrožovaný a velmi pomalý postup v Malém Valašsku (oblast na západ od Oltu); bezvýznamnost — pokud to můžeme posuzovat — tureckých útoků ve všech ostatních bodech a konečně strategická pochybenost útoku od Vidinu, o níž nikdo nemůže ani na okamžik předpokládat, že by si ji Ömer paša neuvědomil — všechny tyto skutečnosti jako by dodávaly jistou pravděpodobnost závěru, k němuž dospěly některé zasvěcené osoby, který se nám však zdá fantastický. Tato verze tvrdí, že generálové nepřátelských armád uzavřeli jakousi tajnou dohodu, že Rusové postoupí Malé Valašsko Turkům. Podle zastánců tohoto názoru tvoří Olt velmi vhodnou přirozenou překážku, přes niž obě armády na sebe mohou nečinně pohlížet po celou dlouhou zimu, zatímco se diplomaté budou znovu zabývat hledáním řešení. Kdyby na to Rusové přistoupili, nejenže prý by tím projevili velkomyslnost a touhu po smíru, ale zároveň by získali jakýsi právní nárok na uchvácené území, neboť společná okupace podunajských knížectví Rusy a Turky plně odpovídá platným smlouvám. Kdyby Rusové takto naoko projevili velkomyslnost v Evropě, vyhnuli by se skutečným nebezpečím v Asii, kde jsou teď na tom zřejmě hůř než kdykoli dříve, a hlavně měli by dost síly, aby kdykoli vytlačili Turky z pruhu země, který jim postoupili na levém břehu Dunaje. Zajímavý, ale naprosto ne dostatečný argument pro tuto teorii lze spatřovat v tom, že o takové dohodě otevřeně píší vídeňské listy těšící se důvěře císařského dvora. V nejbližších dnech se ukáže, zda je tento názor správný, či zda je třeba očekávat skutečnou vážnou válku. Velmi bychom se mýlili, kdyby se věci vyvíjely jinak.

V Asii, jak se začíná ukazovat, jsou obě strany mnohem slabší, než se předpokládalo. Podle zpráv listu „Journal de Constantinople“ měli Turci 9. října v Erzerumu desetitisícovou zálohu, v Batumi měli 4000 příslušníků pravidelného a 20 000 mužů nepravidelného vojska, z nichž má být zřejmě vytvořena armáda v poli; v Bayazitu, u perských hranic, měli 3000 mužů, v Karsu a Ardahanu, dvou nejdůležitějších (vedle Batumi) bodech na ruských hranicích, měli předvoje o celkovém počtu 16 000 mužů. Tyto síly měly být v několika dnech doplněny novými jednotkami ze Sýrie v počtu 10 000 až 12 000 mužů. Všechny tyto cifry jsou mnohem skrovnější proti tomu, co se oznamovalo dříve: celkový počet je 65 000 místo 100 000! Naproti tomu, lze-li věřit zprávám, které docházejí přes Cařihrad, je hlavní průsmyk na Kavkaze, spojující Tiflis a Gruzii s Ruskem, v rukou horalů; Šámil přinutil Rusy ustoupit na 9 mil od Tiflisu a generál Voroncov, který velí jednotkám v Gruzii, prohlásil, že v případě války s Tureckem nebude moci tuto oblast udržet, nedostane-li posilu 50 000 mužů. O věrohodnosti těchto zpráv si nemůžeme udělat úsudek, ale spěšné odesílání posil po moři do Džerkum-Kale, Redut-Kale a jiných míst na černomořském pobřeží Zakavkazska ukazuje, že tu hvězda Rusů nesvítí příliš jasně. O tom, jak početné jsou tyto posily, se zprávy různí. Nejprve se tvrdilo, že tam bylo posláno 24 000 mužů; kde by však Rusové vzali lodi pro takovou armádu? Nyní se vysvětlilo, že tam byla vyslána 13. divize — první divize pátého sboru (generála Liděrse); to by bylo asi 14 000 mužů, což je víc než pravděpodobné. Pověst, že 24 000 černomořských kozáků (Rusové mají patrně toto číslo v oblibě) obešlo po souši západní cíp Kavkazu, že se jim podařilo projít po tomto skalnatém a úzkém pruhu pobřeží a že úspěšně dospěli do Redut-Kale, aniž narazili na odpor, se nám zdá tím nepravděpodobnější, čím víc o tom přemýšlíme. Černomořští kozáci mají dost co dělat, když střeží linii na Kubáni a Těreku, a aby takový počet jezdců uskutečnil bez podpory a aniž byl napaden 150 mil dlouhý pochod úzkým prostorem mezi nepřátelským obyvatelstvem, kde by je mohla hrstka lidí zastavit nebo rozštěpit jejich pochodový proud, něco takového lze slyšet jen z Ruska, kde se dodnes tvrdí, že Suvorov porazil Massénu u Curychu.^{^[355]}

Právě zde mají tedy Turci nejvhodnější podmínky pro své akce. Prudké, soustředěné útoky pravidelného vojska na jedinou hlavní cestu vedoucí do Tiflisu — podél pobřeží, mohou-li Turci podstoupit námořní boj, a ve vnitrozemních oblastech u Karsu a Ardahanu, jestliže jej nemohou podstoupit — a současné neustálé energické a náhlé akce nepravidelných jednotek, které odpovídají jejich způsobu válčení, by velmi brzy dostaly Voroncova do bezvýchodného postavení, umožnily by jim navázat spojení se Šámilem a zajistily by všeobecné povstání na celém Kavkaze. Ale zde, ještě víc než na Dunaji, je třeba odvahy, rychlosti a souhry akcí. Zda turečtí velitelé v této oblasti mají tyto vlastnosti, to se teprve uvidí.

Napsal B. Engels kolem 8. listopadu 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3934 z 25. listopadu 1853

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde a zde.

b Viz zde.

354 Bitva u Jeny mezi francouzskou armádou, jíž velel Napoleon, a pruskou armádou byla svedena 14. října 1806. Skončila porážkou pruské armády a vedla ke kapitulaci Pruska před napoleonskou Francií.

355 U Curychu porazila francouzská armáda pod velením Massénovým 25.—26. (14.—15.) září 1799 ruský sbor generála Rimského-Korsakova. Touto porážkou se ruská armáda pod velením Suvorovovým, která táhla ze severní Itálie, aby se spojila se sborem Rimského-Korsakova, dostala do neobyčejně těžké situace. Ale přestože francouzská armáda měla značnou přesilu, dokázalo jí Suvorovovo vojsko zasadit řadu úderů a probít se do oblasti Horního Porýní. Švýcarské tažení ruské armády vysoce ocenil Engels roku 1859 ve svém díle „Pád a Rýn“, kde Suvorovovův přechod přes Alpy nazval „nejskvělejším ze všech přechodů přes Alpy v nové době“.