Tajná diplomatická korespondence

Karel Marx

Tajná diplomatická korespondence

Londýn, v pátek 24. března 1854

Ačkoli vcelku lze depeši lorda J. Russella^{^[a]} charakterizovat jako zdvořilé odmítnutí carova návrhu uzavřít s ním předběžnou dohodu o případném dělení Turecka, jsou v ní některé velmi podivné pasáže, na které bych rád upozornil vaše čtenáře. Lord John říká: „Nejsou dostatečné důvody k tomu, aby se sultánovi oznámilo, že není s to zajistit klid doma nebo udržet přátelské vztahy ke svým sousedům.“

V důvěrných zprávách sira H. Seymoura nenajdeme ovšem nikde zmínku, že by byl car navrhoval oznámit sultánovi něco podobného. A proto z toho musíme vyvodit, že buď lord Russell tím, že se naoko stavěl proti takovému kroku, ve skutečnosti chtěl sám jeho možnost naznačit, anebo že v dokumentech předložených parlamentu bylo z důvěrných zpráv sira Hamiltona něco vypuštěno. Věc je tím podezřelejší, že pouhých 16 dní nato, 25. února 1853, lord Clarendon při svém nástupu do úřadu ministra zahraničních věcí dal lordu Stratfordovi de Redcliffe takovéto instrukce:

„Vaše Excelence se vší otevřeností a přímostí, slučitelnou s obezřetností a rovněž s důstojností samého sultána, objasní důvody, jež vedou vládu Jejího Veličenstva k obavám, že osmanská říše je nyní mimořádně ohrožena. Stížnosti cizích států, které se nakupily a kterým Porta není s to nebo není ochotna vyhovět, špatná správa vlastních záležitostí a stále rostoucí slabost výkonné moci v Turecku způsobily, že spojenci Porty používají v poslední době právě tak nezvyklého jako znepokojujícího tónu. Kdyby tato situace trvala nadále, mohlo by to vést k všeobecné vzpouře křesťanských poddaných Porty a mohlo by se to stát osudným pro nezávislost a celistvost říše. To by byla katastrofa, jíž by vláda Jejího Veličenstva hluboce litovala, ale zároveň pokládá za svou povinnost upozornit Portu, že některé z evropských velmocí ji pokládají za možnou, ba hrozící.“ (Viz Modrou knihu o právech a výsadách katolické a pravoslavné církve, sv. I, str. 81 a 82.)

Což to neznamená, že Anglie sultánovi prostě a jasně „naznačuje“, že Turecko „není s to zajistit klid doma nebo udržet přátelské vztahy ke svým sousedům“? Car řekl siru Hamiltonovi velice otevřeně, že nedovolí Anglii, aby se usadila v Cařihradě, ale že naopak zamýšlí usadit se tam sám, ne sice jako vlastník, ale jako dočasný držitel. Co odpovídá John Russell na toto zpupné prohlášení? Jménem Velké Británie se vzdává „všech záměrů či přání zmocnit se Cařihradu“. Od cara ovšem podobné ujištění nežádá. „Postavení ruského cara jakožto dočasného držitele, i když ne vlastníka Cařihradu, by ho vystavovalo nesčetným nebezpečím vyplývajícím jak z dávných snů jeho vlastního národa, tak ze žárlivosti ostatní Evropy.“

Ze žárlivosti Evropy, a ne z opozice Anglie! Pokud jde o Anglii, ta by to nepřipustila — ale ne! — lord John Russell se neodvažuje mluvit s Ruskem takovým tónem, jakým mluví Rusko s Anglií — Anglie „by se nesmířila s tím, aby se Cařihrad dostal natrvalo do rukou Ruska“. Smířila by se s tím, kdyby se tak stalo na čas. Jinými slovy, plně souhlasí s carovým návrhem. Nemíní dovolit to, čeho se car sám zříká, ale je ochotna připustit to, co zamýšlí udělat.

Lordu Johnovi nestačí, že dosadil cara jakožto předpokládaného držitele Cařihradu, nýbrž ještě prohlašuje jménem anglické vlády, že „neuzavře žádnou dohodu pro případ eventuálního rozpadu Turecka, aniž o tom předem uvědomí Rusko“.

To znamená, že i když car siru H. Seymourovi oznámil, že on již uzavřel dohodu s Rakouskem, aniž to předem sdělil Anglii, Anglie se naopak zavazuje, že až bude zamýšlet uzavřít dohodu s Francií, předem o tom Rusko uvědomí.

„Vcelku,“ praví lord John, „nelze provádět politiku moudřejší, nezištnější a pro Evropu blahodárnější, než je ta, kterou již tak dlouho sleduje Jeho carské Veličenstvo.“

Jeho kozácké Veličenstvo vždy neochvějně sledovalo politiku, kterou zahájilo při svém nástupu na trůn a kterou teď liberální lord John prohlašuje za nezištnou a blahodárnou pro Evropu.

Hlavním sporným bodem v nynějších komplikacích na východě je zřejmě nárok, který si činí Rusko na náboženský protektorát nad pravoslavnými křesťany v osmanské říši. Cara ani nenapadlo své nároky skrývat a prohlásil siru Hamiltonovi otevřeně, že „právo bdít nad těmi několika milióny má zajištěno smlouvou“ a že „svého práva používal mírně a šetrně“ a že bylo „provázeno občas značně nepříjemnými povinnostmi“. Dává mu snad lord John na srozuměnou, že takováto smlouva neexistuje a že car takovéto právo nemá? Že nemá o nic větší právo zasahovat do záležitostí pravoslavných poddaných Turecka, než má Anglie vůči protestantským poddaným Ruska nebo Francie vůči Irům ve Velké Británii? Ale ať odpoví sám.

„Vláda Jejího Veličenstva by ráda dodala, že podle jejího názoru by bylo důležité sultánovi doporučit, aby zacházel se svými křesťanskými poddanými podle zásad rovnosti a náboženské svobody... Čím víc se bude turecká vláda řídit pravidly rovného práva a nestranné vlády, tím méně důvodů bude mít ruský car uplatňovat právo na onen mimořádný protektorát, který Jeho carské Veličenstvo shledává tak obtížný a nepříjemný, přestože mu jej nepochybně přikazuje jeho povinnost a přestože je stvrzen smlouvou.“

Rusko má právo na mimořádný protektorát nad poddanými Porty stvrzeno smlouvou! O tom není pochyby, říká lord John, a lord John je čestný muž a mluví jménem vlády Jejího Veličenstva a obrací se k samému samovládci. Co je tedy předmětem sporu Anglie s Ruskem, nač potom dvojnásobně zvyšovat důchodovou daň a znepokojovat svět válečnými přípravami? Co tím lord John mínil, když před několika týdny povstal ve sněmovně, a počínaje si jako Kasandra, s divokými posunky chrlil bombastické kletby na hlavu věrolomného a úskočného cara? Což neprohlásil sám césarovi, že césarovy nároky na výlučný protektorát „mu přikazuje jeho povinnost a jsou stvrzeny smlouvou“?

Koaliční kabinet si rozhodně nemohl stěžovat na carovu neupřímnost nebo přílišnou zdrženlivost — spíše na jeho bezostyšnou familiárnost, s jakou si troufal odhalovat před ním své ledví a zasvěcovat jej do svých nejtajnějších záměrů, čímž proměnil kabinet na Downing Street ve svou soukromou kancelář na Něvském prospektu. Dejme tomu, že by vám někdo svěřil, že zamýšlí zavraždit vašeho přítele. Nabídl by vám, abyste se s ním předem dohodli, jak se rozdělíte o kořist. Kdyby tento muž byl ruský panovník a vy anglický ministr, nepohnali byste ho před soud, nýbrž pokorně byste mu poděkovali za důvěru, kterou k vám chová, a cítili byste se poctěni jako lord John Russell a velebili byste ho za jeho „umírněnost, otevřenost a přátelský tón“.

Vraťme se však do Petrohradu.

20. února večer — jen týden předtím, než přijel kníže Menšikov do Cařihradu — přistoupil samovládce k siru Hamiltonu Seymourovi na soaré u velkokněžny, manželky následníka trůnu, a mezi oběma „gentlemany“ došlo k této rozmluvě:

Car: „Tak jste tedy dostal odpověď a zítra mi ji přinesete.“

Sir Hamilton: „Budu mít tu čest, sire, ale Vaše Veličenstvo již ví, že odpověď má přesně ten ráz, na který jsem je připravoval.“

Car: „Bohužel jsem již slyšel, ale domnívám se, že vaše vláda nepochopila správně, oč mi jde. Nejde mi ani tak o to, co by se mělo dělat, až nemocný zemře, jako bych se spíše rád dohodl s Anglií, co by se nemělo dělat, až k této události dojde.“

Sir Hamilton: „Dovolte mi však, sire, připomenout, že nemáme důvod domnívat se, že nemocný umírá... Země neumírají tak rychle. Turecko bude existovat ještě mnoho let, nedojde-li k nějaké neočekávané krizi. Vláda Jejího Veličenstva počítá právě s tím, že vy, sire, milostivě přispějete k tomu, aby nenastaly žádné takové okolnosti, které by takovou krizi přivodily.“

Car: „Musím vám říci, že udržoval-li někdo vaši vládu v přesvědčení, že Turecko si dosud uchovalo ještě nějaké životaschopné elementy, byla vaše vláda rozhodně informována nesprávně. Opakuji vám, že nemocný umírá; a my nesmíme dopustit, aby nás takováto událost překvapila. Musíme se nějak dohodnout. A potom uvažte, nežádám nějakou smlouvu nebo protokol. Nežádám nic než celkové dorozumění — to mezi gentlemany stačí. Prozatím dost o tom; přijdete ke mně zítra.“

Sir Hamilton „poděkoval Jeho Veličenstvu velmi srdečně“, ale sotvaže opustil carský salón a vrátil se domů, zmocnilo se ho podezření; sedl si k psacímu stolu a napsal lordu Johnovi zprávu o rozmluvě. Svůj dopis zakončil tímto pozoruhodným komentářem:

Stěží tomu bude jinak, než že panovník, který s takovou tvrdošíjností opakuje, že sousednímu státu hrozí rozklad, již sám u sebe rozhodl, že hodina ne-li rozpadu, tedy rozhodně pro rozpad musí být blízká... K takové domněnce by byl sotva dospěl, kdyby neexistovalo určité, možná jen všeobecné, ale rozhodně důvěrné celkové dorozumění mezi Ruskem a Rakouskem.

Je-li mé podezření odůvodněné, je panovníkovým cílem získat vládu Jejího Veličenstva pro to, aby s jeho kabinetem a vídeńskou vládou vypracovala jakýsi plán konečného rozdělení Turecka, a pro to, aby Francie byla z tohoto uspořádání vyloučena.“

Tato depeše došla do Londýna 6. března, kdy byl lord Russell v ministerstvu zahraničních věcí už vystřídán lordem Clarendonem. Dojem, jakým zapůsobily vyslancovy úzkostlivé výstrahy na tohoto ufňukaného ctitele Turecka, je vskutku překvapující. Přestože mu bylo úplně jasné, že car se zabývá zrádnými plány na rozdělení Turecka bez účasti Francie, řekl hraběti Walewskému, francouzskému vyslanci v Londýně, že „on na rozdíl od Francie je ochoten ruskému panovníkovi důvěřovat“, že „politika podezřívání není ani moudrá, ani bezpečná“, a „přestože doufá, že vlády anglická a francouzská budou vždy postupovat společně, neboť jejich politika a zájmy jsou totožné, přesto musí otevřeně prohlásit, že poslední kroky francouzské vlády nejsou příliš vhodné k tomu, aby zajistily tento žádoucí výsledek“. (Viz Modrou knihu, sv. I, str. 93 a 98.)

Budiž mimochodem poznamenáno, že v téže době, kdy car poučoval britského vyslance v Petrohradě, „Times“ v Londýně opakovaly den co den, že stav Turecka je zoufalý, že osmanská říše se rozpadá na kusy a že už z ní nezůstalo nic než přízrak „hlavy Turka ovinuté turbanem“.

Příští den dopoledne po carském soaré navštěvuje sir G. H. Seymour na základě pozvání cara a dochází k „dialogu trvajícímu hodinu a dvanáct minut“, o němž zase podává zprávu ve své depeši lordu Russellovi z 22. února 1853.

Panovník projevil nejprve přání, aby mu sir Hamilton přečetl nahlas tajnou a důvěrnou depeši lorda Johna z 9. února. Vyjádřil se, že prohlášení obsažená v této depeši jsou samozřejmě velmi uspokojivá; jen by „si přál, aby byla poněkud obšírnější“. Opakoval, že Turecku stále hrozí katastrofa a

„že ji může kdykoli přivodit buď zahraniční válka, nebo spory mezi starotureckou stranou a stoupenci ‚nových povrchních reforem po francouzském vzoru‘, anebo konečně povstání křesťanů, kteří — jak známo — se už nemohou dočkat, aby svrhli muslimské jho“.

Samozřejmě si nedal ujít příležitost, aby nevyrukoval s otřepaným chvástáním, že „kdyby roku 1829 nebyl zarazil vítězný pochod generála Dibiče, bylo by veta po sultánově moci“ — zatímco je všeobecně známé, že z těch 200 000 mužů, které tehdy poslal do Turecka, se vrátilo domů jen 50 000 a že nebýt společné zrady tureckých pašů a cizích vyslanců, byly by zbytky Dibičovy armády zničeny na drinopolských rovinách.

Zdůraznil, že nevyžaduje, aby byl mezi Anglií a Ruskem dohodnut společný plán pokud jde o osud provincií, které jsou pod sultánovou svrchovaností, tím méně, aby byla mezi oběma kabinety uzavřena nějaká formální dohoda, nýbrž jde mu jen o jakési celkové dorozumění či výměnu názorů, v níž by obě strany důvěrně sdělily, co si nepřejí,

„co by odporovalo anglickým zájmům a co by odporovalo ruským zájmům, aby v případě, že by k něčemu došlo, nepostupovali proti sobě“.

Takovýmto negativním dorozuměním by car dosáhl všeho, oč usiluje. Za prvé, Anglie a Rusko by braly rozpad osmanské říše jako fait accompli^{^[b]}, třebaže v negativní a podmíněné formě, a přitom by pak záleželo na carovi, jak by zkomplikoval záležitosti, aby mohl Anglii s určitým zdáním oprávněnosti prohlásit, že případ, s nímž se počítalo, už nastal. Za druhé, byl by tu tajný plán společných akcí Anglie a Ruska, i když neurčitý a negativní, sestavený za zády Francie a bez ní, což by nutně poštvalo Anglii a Francii proti sobě. Za třetí, zatímco by Anglie byla vázána negativními sliby, prohlášením, co neudělá, mohl by car v úplném klidu vypracovat vlastní plán pozitivních akcí. Ostatně je jasné, že když se dvě strany dohodnou o tom, co jedna druhé nedovolí v určitém případě udělat, znamená to, že se nepřímo domluvily, co budou dělat. Tento negativní způsob dorozumění dává pouze větší volnost prohnanější straně.

„Snad by bylo Vaše Veličenstvo tak laskavé,“ koktal zmateně sir Hamilton, „a vysvětlilo poněkud, jak si představuje tuto negativní politiku.“ Car se zprvu jakoby zdráhal, ale pak, tváře se, že ustupuje zdvořilému naléhání, učinil toto vysoce pozoruhodné prohlášení:

„Nepřipustím trvalé obsazení Cařihradu Rusy; tím chci říci, že Cařihrad také nikdy nepadne do rukou Angličanů, Francouzů nebo jiného velkého národa. Rovněž tak nikdy nepřipustím jakýkoli pokus o obnovení byzantské říše nebo takové rozšíření Řecka, aby se z něho stal mocný stát; tím méně jsem ochoten připustit rozdrobení Turecka na malé republiky, útočiště pro všelijaké Kossuthy a Mazzinie a jiné evropské revolucionáře. Než bych se smířil s některým z těchto řešení, to bych raději šel do války a bojoval bych, dokud bych měl jediného vojáka a jedinou mušketu.“

Tedy ani byzantskou říši, ani značnější rozšíření Řecka, ani konfederaci malých republik — nic takového. Co tedy vlastně chce? Britský vyslanec si nad tím nemusel dlouho lámat hlavu. Car sám v rozhovoru překvapil svého spolubesedníka tímto návrhem:

„Podunajská knížectví jsou ve skutečnosti samostatným státem pod mou záštitou. To by tak mohlo zůstat. Srbsko by mohlo dostat touž vládní formu. Rovněž tak Bulharsko. Zdá se, že není důvodu, proč by tato provincie neměla tvořit samostatný stát. Pokud jde o Egypt, zcela chápu, jaký význam má toto území pro Anglii. Proto mohu říci jen tolik, že dojde-li k dělení osmanského dědictví po rozpadu říše a vy byste obsadili Egypt, neměš bych proti tomu žádné námitky. Totéž mohu říci o Krétě; tento ostrov by se vám mohl hodit, a já vskutku nevím, proč by se neměl stát anglickým.“

Takto dokazuje, že „v případě rozpadu osmanské říše by patrně bylo snazší najít uspokojivé územní uspořádání, než se všeobecně má za to“. Otevřeně říká, co si přeje — dělení Turecka — a podává tak jasný plán tohoto dělení, jak je to jen možné. Jasný, jak pokud jde o to, co přiznává, tak i pokud jde o to, co zamlčuje. Egypt a Krétu má dostat Anglie. Podunajská knížectví, Srbsko a Bulharsko mají existovat jako vazalské státy Ruska. O tureckém Chorvatsku, Bosně a Hercegovině se úmyslně nezmiňuje — ty mají být připojeny k Rakousku. Řecko má být rozšířeno — nikoli „příliš značně“ — o dolní Thesálii a část Albánie. Cařihrad má dočasně obsadit car, a pak se má stát hlavním městem státu zahrnujícího Makedonii, Trácii a zbytky Turecka v Evropě. Ale kdo se má stát konečným vládcem této malé říše, možná ještě rozšířené o některé části Anatólie? O tomto bodu car mlčí, ale není tajemstvím, že má na tuto funkci kohosi v záloze, totiž svého mladšího syna, který touží po vlastní říši. A Francie — ta snad nemá dostat nic? Možná. Ale ne, má dostat pro útěchu — kdo by si to pomyslil? — Tunisko. „Jedním z jejích cílů,“ říká car siru Hamiltonovi, „je ovládnout Tunisko“, a možná že v případě dělení Turecka by byl tak velkomyslný a uspokojil by zálusk Francie na Tunisko.

O Francii mluví car po celou dobu strojeným tónem povýšeného pohrdání. „Mám silný dojem,“ říká, „že se nás francouzská vláda snaží všechny na Východě znepřátelit.“ On sám toho ovšem ani za mák nedbá:

„On sám se pramálo stará o to, jakou linii pokládá Francie za vhodnou ve východních záležitostech, a o něco víc než před měsícem sdělil sultánovi, že potřebuje-li jeho pomoc, aby mohl čelit francouzským hrozbám, je sultánovi zcela k službám!

‚Zkrátka,‘ pokračoval dále car, ‚jak již jsem vám říkal, nechci nic jiného než dobře se dorozumět s Anglií, a to ne o tom, co se má stát, nýbrž o tom, co se nemá stát. Dosáhnemeli toho a bude-li mít anglická vláda naprostou důvěru ke mně a já k anglické vládě, je mi ostatní jedno.“

„Ale Vaše Veličenstvo zapomnělo na Rakousko!“ zvolal Sir Hamilton.

„Och!“ odpověděl panovník k jeho velkému překvapení, „musíte přece chápat, že když mluvím o Rusku, mluvím zdroveň o Rakousku; co je vhod jednomu, je vhod i druhému; naše zájmy, pokud jde o Turecko, jsou naprosto totožné.“

Říká-li Rusko, říká Rakousko. Pokud jde o Černou Horu, konstatuje výslovně, že „schvaluje postoj, který zaujal rakouský kabinet“.

Mluvil-li při dřívějších rozmluvách o sultánovi jako o operetním „Grand Turc“^{^[c]}, označuje ho nyní po způsobu Paula de Kocka jako „ce monsieur“^{^[d]}. A jakou shovívavost projevuje vůči „tomuto pánovi“! Poslal do Cařihradu jen Menšikova — „vždyť kdyby chtěl, mohl by tam poslat armádu — nic mu by v tom nemohlo zabránit“, jak hned nato dokázal u Oltenitsy a Četati a slavným ústupem své armády od Calafatu.

Jeho kozácké Veličenstvo propustilo sira Hamiltona se slovy: „Nu tak, povzbuďte vaši vládu, aby o těchto věcech zase napsala — ale obšírněji, a aby to neodkládala.“

7. března, brzy po tomto zajímavém dialogu či spíše monologu, byl britský vyslanec povolán k hraběti Nesselrodovi, který odevzdal do jeho rukou „velmi důvěrné memorandum, sestavené z příkazu Jeho carského Veličenstva a míněné jako odpověď, resp. komentář k sdělení lorda Johna Russella“. Hrabě Nesselrode ho vyzval, aby si dokument přečetl, „ježto je vlastně určen pro jeho potřebu“. Sir Hamilton si skutečně dokument prostudoval, a on, který nenašel jediné slůvko protestu proti Moskalovým rafinovaným urážkám na adresu Francie, znenadání začne trnout nad tím, že memorandum „bylo sestaveno pod nesprávným dojmem — totiž zřejmě pod dojmem, že v neshodách mezi Ruskem a Francií se vláda Jejího Veličenstva přiklonila na stranu posledně jmenované mocnosti“. Hned nazítří ráno posílá spěšně hraběti Nesselrodovi „billet doux“^{^[e]}, v němž ho ujišťuje, že

„během posledních velmi vážných jednání se rádci Jejího Veličenstva nejen nepřiklonili na stranu Francie, jak bylo konstatováno, naopak jejich přáním bylo do té míry, jak jen to bylo možné (!) u vlády nucené (!!) zaujímat neutrální postoj, plně uspokojit oprávněné požadavky vlády Jeho carského Veličenstva“.

Důsledek tohoto podlízavého dopisu byl, že sir Hamilton měl samozřejmě další „velice přátelskou a uspokojivou rozmluvu s kancléřem“, který britského vyslance utěšil ujištěním, že vyslanec nepochopil příslušnou pasáž v carově memorandu, které nemínilo vyčítat Anglii, že straní Francii. „Zde bylo pouze přáním,“ pravil hrabě Nesselrode, „aby se britská vláda trochu pokusila otevřít oči francouzským ministrům tím, že by poukázala na carovu velkodušnost a jeho smysl pro spravedlnost.“ „Zde“ nechovají jiné přání, než aby se Anglie plazila a hrbila před „Kalmykem“ a vůči Francouzům používala diktátorsky strohého tónu. Aby kancléře přesvědčil, jak svědomitě plní britská vláda druhou část tohoto úkolu, přečetl mu sir Hamilton část jedné z depeší lorda Johna Russella „jako ukázku, jakou řečí anglický ministr mluví s francouzskou vládou“. Hrabě Nesselrode shledává, že to překonává jeho nejsmělejší naděje. Jenom „lituje, že neměl už dávno v rukou tak nezvratný důkaz“.

Ruské memorandum, odpovídající na depeši lorda Johna, charakterizuje sir Hamilton jako „jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů, jaké byly vydány nikoli ruským kancléřem, nýbrž carovým tajným kabinetem“. A to je pravda. Je však zbytečné se jím zabývat, protože pouze shrnuje carovy názory, které vyjádřil ve svém „dialogu“. Klade britské vládě na srdce, „že výsledek těchto rozmluv, ať už je jakýkoli, by měl zůstat tajemstvím mezi oběma panovníky“. Carovým systémem, poznamenává memorandum, „jak připouští sám anglický kabinet, byla vždy zdrženlivost“ vůči Portě. Francie volila jiný postup, a tím přinutila Rusko a Rakousko, aby i ony použily zastrašování. V celém memorandu se Rusko a Rakousko ztotožňují. Jako jedna z příčin, které by mohly vést k bezprostřednímu rozpadu Turecka, se výslovně uvádí otázka svatých míst a „náboženské city pravoslavných věřících, uražených výsadami poskytnutými římským katolíkům“. Na konci memoranda se prohlašuje, že „neméně vzácné“ než ujištění obsažená v Russellově depeši jsou „důkazy přátelství a osobní důvěry Jejího Veličenstva královny, jež sir Hamilton Seymour při této příležitosti tlumočil, jak mu bylo uloženo, panovníkovi“. Tyto „důkazy“ poddanské věrnosti královny Viktorie carovi byly moudře zatajeny před britskou veřejností, ale možná že se v nejbližších dnech objeví v „Journal de Saint-Pétersbourg“.

V komentáři ke svému dialogu s carem a k ruskému memorandu sir Hamilton opětovně upozorňuje svou vládu na postoj Rakouska:

„Bereme-li jako jistý a nyní již přiznaný fakt, že existuje dorozumění nebo smlouva mezi oběma panovníky o tureckých záležitostech, je nesmírně důležité znát rozsah závazků, které mezi sebou uzavřeli. Pokud jde o způsob, jakým byla dohoda uzavřena, domnívám se, že o tom sotva budou pochybnosti.

Základ byl nepochybně položen při některé ze schůzek obou panovníků na podzim a plán byl pak rozpracován pod vedením barona Meyendorfa, ruského zmocněnce u rakouského dvora, který strávil zimu v Petrohradě a dosud tu je.“

Volá snad britská vláda po těchto odhaleních Rakousko k odpovědnosti? Ne, plísní jedině Francii. Po ruské invazi do podunajských knížectví ustanovuje Rakousko za prostředníka, vybírá si právě Vídeň za sídlo konference, svěřuje vedení jednání hraběti Buolovi a do dnešního dne vodí Francii za nos a namlouvá jí, že Rakousko by bylo upřímným spojencem ve válce proti carovi za celistvost a nezávislost osmanské říše, ačkoli už přes rok ví, že Rakousko dalo souhlas k rozkouskování této říše.

Zpráva sira Hamiltona o jeho rozmluvě s carem došla do Londýna 19. března. Místo lorda Johna zaujal mezitím lord Clarendon, a ten se pokouší svého předchůdce ještě přetrumfnout. Čtyři dny po tom, co dostal toto ohromující sdělení, v němž car neráčí už nic předstírat, nýbrž otevřeně přiznává spiknutí proti Turecku a Francii, posílá urozený hrabě siru Hamiltonovi tuto depeši:

„Vláda Jejího Veličenstva lituje, že obavy a rozčilení, které zavládly v Paříži, zřejmě přiměly francouzskou vládu k tomu, že poslala francouzskou flotilu do řeckých vod; ale postavení, v němž je francouzská vláda, se v mnoha směrech liší od postavení vlády Jejího Veličenstva. Pokud je vládě Jejího Veličenstva známo, ruský imperátor nedal francouzské vládě ujištění ve věci politiky, kterou se rozhodl provádět vůči Turecku.“ (Viz Modrou knihu, sv. I, str. 102.)

Kdyby byl car sdělil také Francii, že „nemocný umírá“ a že car má úplný plán na rozdělení jeho pozůstalosti, Francie by samozřejmě nebyla měla ani obavy, ani pochybnosti o osudu Turecka, o skutečných cílech mise knížete Menšikova a o neochvějném rozhodnutí ruského cara uchovat celistvost a nezávislost říše, v níž podle jeho tvrzení už neexistují „životaschopné elementy“.

Téhož dne, 23. března, posílá hrabě Clarendon siru Hamiltonu Seymourovi další depeši, nikoli „upečenou“ pro Modré knihy, nýbrž tajnou odpověď na tajné sdělení z Petrohradu. Sir Hamilton uzavřel svou zprávu o rozmluvě velmi bystrým návrhem:

„Osmělil bych se navrhnout, aby v depeši, která mi bude zaslána, bylo použito určité formulace, která by dosáhla toho, že by se skoncovalo s dalšími úvahami nebo alespoň diskusemi o bodech, jež by bylo velice žádoucí nepokládat za vhodné předměty k debatě.“

Hrabě Clarendon, který se pokládá za muže, jenž si může dovolit hrát si s ohněm, postupuje zcela v souhlasu s carovou výzvou a v přímém protikladu k varování vlastního vyslance. Začíná svou depeši prohlášením, že „vláda Jejího Veličenstva s radostí vychází vstříc imperátorovu přání, aby se o tomto předmětu dál a otevřeně diskutovalo“. Panovník si „z í s k a l p r á v o“ na „naprosto upřímný projev mínění“ ze strany britské vlády svou „šlechetnou důvěrou“, že mu Anglie pomůže rozčtvrtit Turecko, podvést Francii a v případě svržení osmanské nadvlády potlačit všechny snahy křesťanského obyvatelstva vytvořit svobodné a nezávislé státy.

„Vláda Jejího Veličenstva,“ pokračuje svobodomilovný Brit, „je naprosto přesvědčena, že bude-li účelné nebo i možné jakékoli dorozumění o budoucích událostech, bude slovu Jeho carského Veličenstva dána přednost před jakoukoli konvencí, jež by mohla být uzavřena.“

Jeho slovo se rozhodně musí vyrovnat jakékoli konvenci, která by s ním mohla být uzavřena; vždyť poradci britské koruny už dávno prohlásili, že žádná ze smluv s Ruskem už neplatí, protože je Rusko všechny porušilo.

„Vláda Jejího Veličenstva setrvává v přesvědčení, že Turecko stále ještě má životaschopné elementy.“ Na důkaz upřímnosti tohoto přesvědčení hrabě uctivě dodává:

„Vejde-li carův názor, že dny turecké říše jsou sečteny, ve známost, dojde k jejímu rozpadu ještě dříve, než Jeho carské Veličenstvo nyní patrně očekává.“

Stačí tedy, když „Kalmyk“ vysloví nahlas své přesvědčení, že nemocný umírá, a nemocný zemře. To je prapodivná životaschopnost! Není ani zapotřebí, aby zazněly trouby od Jericha. Jediný dech panovníkových vznešených úst, a osmanská říše se rozpadne na kusy.

„Vláda Jejího Veličenstva naprosto sdílí carův názor, že okupace Cařihradtt některou velmocí by byla neslučitelná se současnou rovnováhou sil a s udržením míru v Evropě a že je třeba ji přímo považovat za nemožnou; že nejsou předpoklady pro obnovení byzantské říše; že trvale špatná vláda v Řecku nebudí takovou důvěru, aby bylo možné rozšířit jeho území; a vzhledem k tomu, že v Turecku není půda pro vytvoření oblastní nebo obecní samosprávy, vedlo by k anarchii, kdyby se turecké provincie ponechaly samy sobě nebo kdyby se jim dovolilo, aby vytvořily separátní republiky.“

Všimněte si, jak britský ministr, v prachu u nohou svého tatarského pána a otrocky papouškující jeho slova, se nestydí opakovat dokonce i tu nehoráznou lež, že v Turecku není „půda pro vytvoření oblastní nebo obecní samosprávy“, zatímco právě velký rozvoj obecního a oblastního života způsobil, že Turecko až dosud odolávalo nejtěžším úderům jak zvenčí, tak zevnitř. Tím, že britská vláda potvrdila všechny carovy premisy, schvaluje i všechny závěry, které z nich car hodlá vyvodit.

V případě rozkladu turecké říše, praví udatný pan hrabě, „mohlo by se dosáhnout mírového řešení jedině svoláním evropského kongresu“. Má však obavy z důsledků takového kongresu, nikoli pro úskočnost Ruska, které na vídeňském kongresu vzalo Anglii tak zkrátka, že Napoleon na Svaté Heleně zvolal: „Kdybych byl u Waterloo vyhrál, nebyl bych mohl nadiktovat Anglii víc pokořující podmínky“ — ale ze strachu před Francií.

„Smlouvy z roku 1815 by v takovém případě musely být revidovány, a tu by Francie zajisté byla ochotna riskovat evropskou válku, aby se zbavila závazků, které pokládá za potupné pro svou národní čest a které jsou pro ni zdrojem neustálého roztrpčení, neboť jí byly uloženy vítěznými nepřáteli.“

Vláda Jejího Veličenstva si přeje „zachovat tureckou říši“ ne jako baštu proti Rusku, ani proto, že by pád Turecka donutil Anglii, aby hájila proti Rusku své diametrálně rozdílné zájmy na Východě. Ó ne — vždyť hrabě praví: „Zájmy Ruska a Anglie na Východě jsou zcela totožné.“

Anglie chce zachovat tureckou říši při životě vůbec ne z nějakých pohnutek souvisících s východní otázkou, nýbrž „protože je přesvědčena, že žádná důležitá otázka nemůže přijít na přetřes na Východě, aniž se stane zdrojem nesvárů na Západě“. A tak tedy východní otázka by nevyvolala válku západních mocností proti Rusku, nýbrž válku západních mocností proti sobě navzájem — válku Anglie proti Francii. A týž ministr, který psal tyto řádky, a jeho kolegové, kteří je schválili, nám chtějí namluvit, že se vážně chystají vést válku po boku Francie proti Rusku, a to „kvůli otázce, která přišla na přetřes na Východě“, a přes to, že „zájmy Anglie a Ruska na Východě jsou úplně totožné“!

Čacký hrabě jde ještě dále.

Proč se obává války s Francií, která — jak prohlašuje — musí být „nevyhnutelným důsledkem“ rozkladu a rozkouskování turecké říše? Válka s Francií sama o sobě by byla docela příjemná věc. Jenže je s ní spjata jedna ožehavá okolnost,

„že každá závažná otázka na Západě nabude revolučního rázu a přinese s sebou revizi celého sociálního systému, a na to kontinentální vlády rozhodně nejsou připraveny.

Car jistě dobře ví o silách, které neustále kvasí pod povrchem společnosti a jsou připraveny vybuchnout třeba i v dobách míru; Jeho carské Veličenstvo bude proto zajisté souhlasit s názorem, že první rána z děla by se mohla stát signálem k ještě mnohem zhoubnějším událostem, než jsou pohromy, jež s sebou nutně přináší válka.“

Odtud plyne — volá upřímný mírotvorce — „odtud plyne vroucí přání vlády Jejího Veličenstva odvrátit katastrofu“. Kdyby za dělením Turecka nečíhala válka s Francií a za válkou s Francií přízrak revoluce, vláda Jejího Veličenstva by spolkla „le Grand Turc“ právě tak ochotně jako Jeho kozácké Veličenstvo.

Podle instrukcí, které dostal prostřednictvím sira H. Seymoura od ruského kancléřství, končí udatný Clarendon svou depeši tím, že se „dovolává carovy velkodušnosti a jeho smyslu pro spravedlnost“.

V druhé depeši našeho hraběte z 5. dubna 1853 dostává sir Hamilton příkaz informovat ruského kancléře, že

„vikomt Stratford de Redcliffe dostal instrukce vrátit se na své místo a jeho mise dostala zvláštní charakter na základě vlastnoručního dopisu Jejího Veličenstva, neboť se má za to, že Porta bude spíš ochotna naslouchat umírněným radám, budou-li pocházet od osoby tak vysokého postavení a s tak velkými znalostmi tureckých záležitostí, jako tomu je u vikomta Stratforda, a to radám, aby zacházela se svými křesťanskými poddanými s co největší mírností“.

Týž Clarendon, který dával tyto zvláštní instrukce, napsal ve své tajné depeši z 23. března 1853:

„Zacházení s křesťany není nijak kruté a snášenlivost, jakou projevuje Porta k této části svých poddaných, by mohla sloužit za vzor leckteré vládě shlížející s pohrdáním na Turecko jako na barbarskou mocnost.“

V této tajné depeši se přiznává, že lord Stratford byl vyslán do Cařihradu jako nejschopnější a nejspolehlivější vykonavatel nátlaku na sultána. Ve vládních listech z té doby se Stratfordovo pověření líčilo jako ostrá demonstrace proti carovi, ježto tento urozený lord odedávna vystupoval v roli osobního odpůrce Ruska.

Série tajných dokumentů předložených sněmovně končí ruským memorandem, v němž si Mikuláš sám blahopřeje k tomu, že jeho názory pokud jde o politické kombinace, jichž bude především nutné se vystříhat, dojde-li na Východě náhle k mimořádným událostem, se zcela kryjí s názory britské vlády.

Memorandum je datováno 15. dubna 1853. Tvrdí, že „nejlepším prostředkem, jak uchovat existenci turecké vlády, by bylo neznepokojovat ji přílišnými požadavky, urážlivými z hlediska její nezávislosti a důstojnosti“. To bylo právě v době, kdy zahájil svou komedii Menšikov, který poslal 19. dubna svou nestoudnou „verbální nótu“ a použil „jazyka bohudíky v diplomacii velmi vzácného“ — jak prohlásil hrabě Clarendon ve Sněmovně lordů. Ale jeho lordstvo bylo jen tím pevněji přesvědčeno, že car je rozhodnut zacházet s nemocným jemně jako v bavlnce. Ve svém přesvědčení se ještě utvrdil, když „kozák“ vtrhl do podunajských knížectví.

Koaliční vláda našla jen jednu skulinu, kudy uniká před těmito usvědčujícími dokumenty. Tvrdí, že zřejmým cílem mise knížete Menšikova byla otázka svatých míst, kdežto nóty o rozdělení Turecka se týkají nejisté a daleké budoucnosti. Ale car jim ve svém prvním memorandu jasně řekl, že otázka rozpadu Turecka „naprosto není nějaká prázdná, imaginární otázka nebo příliš vzdálená možnost“, že anglická vláda se mýlí, „domnívá-li se, že tyto dvě otázky — otázka Černé Hory a otázka svatých míst — jsou jen obvyklými spory, nijak se nelišícími od potíží, jež musí diplomacie běžně řešit“, a že v otázce svatých míst může „nastat velmi vážný obrat“, který může vést ke „katastrofě“. Vláda sama připustila nejen to, že v otázce svatých míst se carovi stala křivda, ale i to, že car má „smlouvou stvrzené právo na mimořádný protektorát“ nad jedenácti milióny sultánových poddaných. Jestliže se tedy koaliční vládě nepodařilo donutit Portu, aby přijala Menšikovový požadavky, tu car, chystá-li se poslat „ce monsieur“ na onen svět, jedná jen v duchu memoranda z roku 1844, v souhlase s dohodou uzavřenou s britskou vládou a podle svého ústního prohlášení siru G. Hamiltonu Seymourovi, že „si ze sebe nenechá dělat blázny“, Není vůbec otázka, má-li pravdu on či oni; jediná otázka je, zda s ním chtějí „být zadobře“ i teď. Každému, kdo si důkladně prostuduje tyto dokumenty, musí být jasné, že zůstane-li tato ostudná vláda u moci, bude anglický lid jen v důsledku zahraničních komplikací vehnán do strašné revoluce, která smete jedním rázem trůn, parlament i vládnoucí třídy, které ztratily schopnost i vůli hájit postavení Anglie ve světě.

Mikuláš, který prostřednictvím „Journal de Saint-Pétersbourg“ vyzval koaliční vládu, aby uveřejnila tajné důkazy své bezectnosti, zůstal i tentokrát věren své známé zásadě: „Je hais ceux qui me résistent; je méprise ceux qui me servent.“^{^[f]}

Napsal K. Marx 24. března 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4050 z 11. dubna 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — hotovou věc, fakt. (Pozn. red.)

c — „Velký Turek“, tj. sultán. (Pozn. red.)

d — „tento pán“. (Pozn. red.)

e — milostné psaníčko. (Pozn. red.)

f „Nenávidím ty, kdo mi odporují; pohrdám těmi, kdo mi slouží.“ (Pozn. red.)