Vypovězení války. — K historii vzniku východní otázky

Karel Marx

*Vypovězení války. — K historii vzniku východní otázky

Londýn, v úterý 28. března 1854^{^[103]}

Konečně byla vypovězena válka. Královnino poselství bylo včera přečteno v obou sněmovnách: lord Aberdeen je přečetl ve Sněmovně lordů a lord J. Russell v Dolní sněmovně. V poselství se mluví o opatřeních, která budou učiněna, „aby se aktivně čelilo výbojnosti Ruska vůči Turecku“. Zítra přinese „London Gazette“ oficiální text vyhlášení války a v pátek projedná parlament svou odpověď na královnino poselství.

V téže době, kdy vyhlásila válku Anglie, vydal Ludvík Napoleon obdobné poselství k svému senátu a Corps Législatif^{^[a]}.

Vypovězení války Rusku se nedalo už déle odkládat, když se kapitán Blackwood, který doručil carovi anglo-francouzské ultimatissimum^{^[b]}, vrátil tuto sobotu s odpovědí, že Rusko nehodlá na tento dokument vůbec odpovědět. Mise kapitána Blackwooda nebyla však zcela bezvýsledná. Rusko tím získalo měsíc březen, nejnebezpečnější roční období pro ruské zbraně.

Uveřejnění tajné korespondence mezi carem a anglickou vládou nejenže nevyvolalo ve veřejnosti výbuch rozhořčení proti této vládě, nýbrž naopak — incredibile dictu^{^[c]} — stalo se pro tisk, deníky i týdeníky, příležitostí k tomu, aby Anglii blahopřál, že má takovou vpravdě národní vládu. Dostal jsem však informace, že bude svoláno veřejné shromáždění, které by zaslepené britské veřejnosti otevřelo oči a ukázalo, jak si vláda ve skutečnosti počínala. Má se konat příští čtvrtek v koncertní síni na Store Street a mají se ho zúčastnit lord Ponsonby a pánové Layard a Urquhart.

V listu „Hamburger Correspondent“ vyšla tato poznámka:

„Podle zpráv z Petrohradu, které došly 16. t. m., zamýšlí ruská vláda uveřejnit ještě některé další dokumenty k východní otázce. Mezi těmito dokumenty je i několik dopisů prince Alberta.“

Je zajímavé, že týž večer, kdy bylo v Dolní sněmovně přečteno královnino poselství, utrpěla vláda svou první porážku v tomto zasedání; druhé čtení návrhu zákona o nuceném posílání chuďasů do domovských obcí^{^[104]} bylo přes všechno úsilí vlády odloženo na 28. dubna většinou 209 hlasů proti 183. Osoba, jíž vláda vděčí za tuto porážku, není nikdo jiný než mylord Palmerston.

„Jeho lordstvo,“ píší „Times“ z onoho dne, „dokázalo dostat sebe a své kolegy mezi dva ohně“ (torye a irskou stranu), „a tak není valná naděje, že se jim podaří urovnat věc jen mezi sebou.“

Dovídáme se, že 12. března byla podepsána trojstranná smlouva o spojenectví mezi Francií, Anglií a Tureckem^{^[105]}, ale že přes osobní žádost sultánovu velký muftí podporovaný sborem ulemů odmítl vydat fetvu^{^[106]} sankcionující ustanovení o změnách v postavení křesťanů v Turecku, ježto prý odporují předpisům koránu. Tuto zprávu nutno pokládat za tím důležitější, že přiměla lorda Derbyho k této poznámce:

„Chtěl bych pouze říci, že jsem velmi zvědav, vyjádří-li se vláda, zda je něco pravdy na zprávě, která kolovala v několika posledních dnech, totiž že v oné dohodě, kterou mezi sebou uzavřely Anglie, Francie a Turecko, jsou články, na jejichž základě bychom mohli zřídit přinejmenším právě tak nepřípustný protektorát, jako byl protektorát Ruska, proti němuž jsme protestovali.“

Dnešní „Times“ prohlašují, že politika vlády je pravým opakem politiky lorda Derbyho, a dodávají:

„Velmi bychom litovali, kdyby náboženský fanatismus muftího nebo ulemů způsobil, že by tato politika narazila na vážný odpor.“

Abychom porozuměli tomu, jakého druhu jsou jednak vztahy mezi tureckou vládou a duchovními autoritami v Turecku, jednak nesnáze, které má v přítomné době turecká vláda v souvislosti s otázkou protektorátu nad křesťanskými poddanými Porty, což je zřejmě pozadí všech nynějších komplikací na Východě, musíme se podívat nazpět na to, jak tato otázka vznikla a jak se vyvíjela.

Korán a muslimské zákonodárství, které z něho vychází, redukují geografii a etnografii různých národů na prosté a pohodlné rozlišování na dvě země a dva národy: na věřící a nevěřící. Země nevěřících — to je „harbí“^{^[d]} čili země nepřátel. Islám proskribuje národ nevěřících a vytváří stav neustálého nepřátelství mezi muslimy a nevěřícími. V tomto smyslu byly pirátské lodi berberských států^{^[107]} posvátnou flotilou islámu. Jak se tedy potom srovnává s koránem existence křesťanských poddaných Porty?

„Jestliže se nějaké město vzdá,“ praví muslimský zákon, „a jeho obyvatelé projeví souhlas stát se ‚rájou‘, tj. poddanými muslimského panovníka, aniž se vzdají své víry, musí platit ‚charádž‘ (daň z. hlavy), a když uzavřou s věřícími příměří, není již dovoleno konfiskovat jim majetek a zabírat jim domy... V tomto případě tvoří jejich staré chrámy část jejich majetku a oni v nich smějí konat bohoslužby. Nesmějí však stavět nové. Mají právo je jen opravovat a obnovovat jejich rozpadlé části. Správci provincií vysílají v určitých lhůtách komisaře, aby prohlédli křesťanské chrámy a svatyně a zjistili, zda nebyly pod záminkou oprav postaveny nové budovy. Je-li nějaké město dobyto bojem, obyvatelstvo si podrží své kostely, ale jen jako útočiště či azyl; konat v nich bohoslužby není dovoleno.^{^[108]}

Protože Cařihrad se vzdal, jako ostatně velká většina evropského Turecka, požívají tam křesťané výsady, že žijí jako rája pod záštitou turecké vlády. Této výsady požívají jedině proto, že souhlasili s přijetím muslimské ochrany. A tak tedy jen proto, že se křesťané podrobili a smířili s tím, aby jim vládli muslimové podle muslimského práva, je cařihradský patriarcha, jejich duchovní hlava, zároveň jejich politickým představitelem i jejich nejvyšším soudcem. Všude, kde v osmanské říši žijí pohromadě větší skupiny pravoslavné ráje, jsou arcibiskupové a biskupové přímo z moci zákona členy městských rad a pod vedením patriarchy určují, jak má být rozvržena daň uložená pravoslavným. Patriarcha odpovídá před Portou za činy svých souvěrců. Ježto je zmocněn soudit ráju své církve, může toto právo přenášet na metropolity a biskupy v rámci jejich diecézí, takže jejich rozsudky jsou závazné pro výkonné úředníky Porty, kádí atd. Tresty, které smějí ukládat, jsou pokuty, vězení, bičování a vypovězení. Kromě toho jim vlastní církev dává moc exkomunikovat. Mimo výnos pokut dostávají různé dávky z civilních i obchodních soudních sporů. Každý stupeň duchovní hierarchie má svou hodnotu v penězích. Patriarcha platí dívánu za svou investituru vysokou daň, ale prodává zase duchovním svého vyznání arcibiskupská a biskupská místa, a ti si to opět vynahrazují prodejem podřadnějších hodností a daní vybíranou od popů. Popi konečně rozprodávají v malém moc, kterou si koupili od svých nadřízených, a kupčí se všemi úkony svého úřadu, jako je křest, sňatek, rozvody a poslední vůle.

Z tohoto výkladu je zřejmé, že úhelným kamenem této nadvlády duchovenstva nad pravoslavnými křesťany v Turecku a vůbec úhelným kamenem celé struktury této společnosti je dobrovolné podrobení ráje koránu, který zase naopak tím, že s nimi nakládá jako s nevěřícími, tj. se zvláštním národem v náboženském smyslu, sankcionuje spojení duchovní a světské moci v rukou jejich kněží. A tak tedy kdyby někdo emancipací v občanském smyslu zrušil jejich podřízení koránu, zrušil by zároveň i jejich podřízenost kněžím, a tím by vyvolal revoluci v jejich sociálních, politických i náboženských vztazích, což by je především nutně vehnalo do náručí Ruska. Kdo by chtěl nahradit korán občanským zákoníkem, musel by především přeměnit celou strukturu byzantské společnosti podle západního vzoru.

Takový je poměr mezi muslimskými a křesťanskými poddanými. A nyní, jaký je poměr mezi muslimem a nevěřícím cizincem.

Protože korán prohlašuje každého cizince za nepřítele, nikdo se neodvažuje objevit se v muslimské zemi bez určitých opatření pro svou osobu. Proto první evropští obchodníci, kteří riskovali obchodování s takovou zemí, snažili se zajistit si zvláštní podmínky výsady, původně pro svou osobu, ale ty se později rozšiřovaly na celý jejich národ. Takový je původ takzvaných kapitulací. Kapitulace jsou říšské diplomy, výsadní listiny, vydané Portou různým evropským zemím a dovolující poddaným těchto zemí svobodně vstupovat na území muslimských zemí, nerušeně tam vyřizovat své záležitosti a konat bohoslužby. Od smluv se liší tím podstatným rysem, že to nejsou akty založené na zásadě vzájemnosti, sjednané společně zainteresovanými stranami a přijaté na základě vzájemných výhod a ústupků. Naopak, kapitulace jsou koncese, které určitá vláda poskytuje jednostranně, takže mohou být kdykoli odvolány. Porta také skutečně nejednou anulovala výsady poskytnuté tomu či onomu národu tím, že je rozšířila na jiné, nebo je úplně zrušila tím, že odmítla dál je dodržovat. Tento vratký charakter kapitulací způsoboval, že byly věčným pramenem neshod, stížností vyslanců, nekonečného vyměňování vzájemně si odporujících nót a fermanů, což se opakovalo při nastoupení každého nového panovníka.

Z těchto kapitulací vzniklo právo protektorátu cizích mocností nikoli nad křesťanskými poddanými Porty — rájou, nýbrž nad jejich souvěrci, kteří navštívili Turecko nebo tam pobývali jako cizinci. První mocností, která dostala takový protektorát, byla Francie. Kapitulace, uzavřené mezi Francií a osmanskou Portou roku 1535 za Sülejmana Velikého a Františka I., roku 1604 za Ahmeda I. a Jindřicha IV. a roku 1673 za Mehmeda IV. a Ludvíka XIV., byly obnoveny, potvrzeny, shrnuty a doplněny ve sborníku z roku 1740, nazvaném „Staré a nové kapitulace a smlouvy mezi francouzským dvorem a osmanskou Portou, obnovené a doplněné L. P. 1740 a roku 1153 hidžry, přeložené“ (první úřední překlad schválený Portou) „v Cařihradě panem Devalem, královým osobním tlumočníkem a jeho prvním dragomanem u osmanské Porty“^{^[109]}. Článek 32 této dohody zakládá právo Francie vykonávat protektorát nad všemi kláštery, kde se vyznává „francké“ náboženství, bez ohledu na to, jaké národnosti jsou obyvatelé těchto klášterů, a nad franckými návštěvníky svatých míst.

Rusko bylo první mocností, která roku 1774 vtělila kapitulaci sestavenou po vzoru Francie do smlouvy — kajnardžské smlouvy. Právě tak Napoleon roku 1802 pokládal za účelné včlenit dosavadní kapitulaci a její prodloužení do jednoho článku dohody a dát tím kapitulaci charakter dvojstranné smlouvy.

Jaký je tedy vztah mezi otázkou svatých míst a otázkou protektorátu?

Otázka svatých míst je otázkou protektorátu nad náboženskými obcemi pravoslavných křesťanů usazených v Jeruzalémě a nad budovami, které jim patří na posvátné půdě, hlavně nad chrámem Božího hrobu. Je ovšem třeba si uvědomit, že slovem „patří“ se tu nerozumí vlastnictví, které korán křesťanům nepřiznává, nýbrž jen právo užívání. Toto právo užívání nijak nevylučuje, aby na témž místě konaly bohoslužby jiné náboženské obce; držitelé nemají žádné jiné výsady kromě práva opatrovat klíče, opravovat budovy a vstupovat do nich, zažehovat věčné světlo, zametat prostory a prostírat v nich koberce, což je v Orientě symbolem držby. A protože jsou svatá místa v jistém smyslu ztělesněním křesťanství, tak se tu také otázka protektorátu nejvíc vyhrocuje.

O držení svatých míst a chrámu Božího hrobu se dělí katolíci, pravoslavní, příslušníci církve arménské, etiopské, syrské a koptské. Mezi všemi těmito rozličnými uchazeči vznikl spor. Evropští panovníci, kteří za tímto náboženským sporem viděli otázku svého vlivu na Východě, se obrátili především na pány půdy, na fanatické a hrabivé paši, kteří těžili ze svého postavení. Osmanská Porta a její úředníci praktikovali velice nepříjemný systěme de bascule^{^[e]} a rozhodovali střídavě hned ve prospěch katolíků, hned pravoslavných, hned Arménů, požadovali a brali zlato od každého a každému se nakonec vysmáli. Sotva vydali Turci ferman, jímž se uznávalo právo katolíků na držení sporných míst, už tu byli Arméni s těžším měšcem a ihned dostali ferman opačného obsahu. Stejnou taktiku prováděli i vůči pravoslavným, kteří byli ostatně mistry — jak se oficiálně konstatuje v rozličných fermanech Porty i v „hödždžetech“ (rozsudcích) jejích úředníků — v opatřování falešných a podvržených oprávnění k držbě. V jiných případech zase rozhodnutí sultánovy vlády narážela na hrabivost a zvůli pašů a nižších úředníků v Sýrii. A tu pak bylo třeba začít znovu vyjednávat, ustanovovat nové komisaře a přinášet nové peněžní oběti. To, co Porta dříve dělala pro peníze, to nyní začala dělat ze strachu, aby si získala podporu a přízeň. Když vyhověla požadavkům Francie a katolíků, spěchá honem udělat stejné ústupky Rusku a pravoslavným, aby unikla bouři, jíž není s to čelit. Neexistuje jediná svatyně, jediná kaple, jediný kámen Božího hrobu, o který by nebyla mezi různými křesťanskými obcemi svedena rvačka.

Kolem Božího hrobu se hemží celá spousta nejrůznějších křesťanských sekt, za jejichž náboženskými nároky se skrývá nejrozmanitější politická a národnostní řevnivost.

V Jeruzalémě a kolem svatých míst bydlí obyvatelstvo různých národností, které se po stránce náboženské příslušnosti dělí na příslušníky církve katolické, pravoslavné, arménské, koptské, etiopské a syrské. Pravoslavných je 2000, katolíků 1000, příslušníků církve arménské 350, koptské 100, syrské 20 a etiopské také 20 — celkem 3490. V osmanské říši najdeme 13 730 000 pravoslavných, 2 400 000 Arménů a 900 000 katolíků. Každá tato skupina se zase dělí na podskupiny. Pravoslavná církev, o které jsem mluvil předtím, uznává patriarchu cařihradského a zásadně se liší od ruských pravoslavných, jejichž nejvyšší duchovní hlavou je car, a od řeckovýchodních (helénských), jejichž nejvyššími autoritami jsou král a aténský synod. Podobně se dělí katolíci na římské katolíky, řeckokatolíky či uniaty a maronity; Arméni se dělí na gregoriánské a katolické, stejně tak je to s kopty a příslušníky církve etiopské. Tři hlavní církve ve svatých místech jsou pravoslavná, katolická a arménská. Katolická církev představuje, zhruba řečeno, hlavně latinské národy, pravoslavná Slovany, turecké Slovany a Řeky; ostatní církve asijské a africké národy.

Představte si jen, jak všechny tyto na sebe navzájem nevražící národy obléhají Boží hrob, jak tu mniši svádějí bitvy, přičemž vnější záminkou ke sporům je jim hned hvězda z betlémské jeskyně, hned nějaká pokrývka, klíč od svatyně, oltář, svatostánek, křeslo nebo poduška — zkrátka jakákoli malicherná prestižní záležitost!

Abychom pochopili takovéto mnišské bitky, musíme uvážit jednak způsob života, jednak způsob bydlení těchto mnichů.

„Všechen tento náboženský odpad různých národů,“ vypráví jeden cestovatel, který tam nedávno byl, „žije v Jeruzalémě vzájemně izolován, v neustálém nepřátelství a řevnivosti; je to kočovné obyvatelstvo, které se neustále doplňuje z řad poutníků a je decimováno morem a bídou. Evropan tu buď zemře, nebo se za několik let vrátí do Evropy; pašově a jejich stráže odcházcjí do Damašku nebo do Cařihradu a Arabové utečou do pouště. Jeruzalém je město, kam každý přijde jen na čas a kde nikdo nezůstane natrvalo. Ve svatém městě žije každý ze svého náboženství. Pravoslavní a Arméni z 12 000 až 13 000 poutníků, kteří ročně navštíví Jeruzalém, a katolíci z podpor a almužen, které jim posílají souvěrci z Francie, Itálie atd.“

Kromě klášterů a svatyň mají příslušníci křesťanských církví v Jeruzalémě malé obytné komůrky či cely přistavěné k chrámu Božího hrobu, kde bydlí mniši, kteří ve dne v noci hlídají tento svatostánek. Po určité době jsou tito mniši ve své povinnosti vystřídáni jinými. Cely mají jen jedny dveře, které vedou dovnitř chrámu; potravu dostávají tito duchovní strážci zvenku zvláštním okénkem. Dveře chrámu jsou zavřeny a hlídány Turky, kteří je otvírají jen za peníze a zavírají podle nálady nebo podle hrabivosti.

Hádky mezi kněžími jsou nejjedovatější, říkával Mazarin. A teď si představte tyto kněze, kteří nejen žijí z těchto svatých míst, ale pohromadě přímo v nich! Aby byl obraz úplný, je třeba připomenout, že katoličtí kněží jsou skoro vesměs Římané, Sardiňané, Neapolitánci, Španělé a Rakušané, a jim všem je proti srsti francouzský protektorát a rádi by jej nahradili protektorátem rakouským, sardinským nebo neapolským, vždyť přece králové sardinský i neapolský mají titul král jeruzalémský; a že stálé obyvatelstvo Jeruzaléma čítá 15 500 duší, z toho je 4000 muslimů a 8000 židů. Muslimové, tvořící asi čtvrtinu všeho obyvatelstva a skládající se z Turků, Arabů a Maurů, jsou tu ovšem v každém směru pány, protože slabost jejich vlády v Cařihradě se nijak neobráží na jejich postavení. Nic se nevyrovná bídě a strádání jeruzalémských židů: bydlí v nejzanedbanější čtvrti města, zvané háret el-Jehúd, čtvrti špíny mezi Sionem a Monou, kde jsou jejich synagógy; muslimové je neustále utlačují a šikanují, pravoslavní jim nadávají, katolíci je pronásledují; žijí jen z hubených almužen svých evropských bratří. To ovšem nejsou zdejší židé, nýbrž přistěhovalí z nejrůznějších končin a do Jeruzaléma je táhne jedině touha přebývat v údolí Jozafat a zemřít na místech, kde se má objevit Mesiáš.

„Čekají na smrt,“ píše jeden francouzský spisovatel, „trpí a modlí se. Se zraky upřenými k hoře Mona, kde se kdysi tyčil chrám Šalomounův a ke které se neodvažují přiblížit, oplakávají neštěstí Sionu a své rozptýlení po celém světě.“

K dovršení bídy těchto židů vyslaly roku 1840 Anglie a Prusko do Jeruzaléma jednoho anglikánského biskupa, který se nijak netajil tím, že je má obrátit na pravou víru. Roku 1845 byl strašně zbit a ještě se mu všichni vysmáli, židé, křesťané i Turci. Lze říci, že byl vlastně první a poslední příležitostí k sjednocení všech náboženství v Jeruzalémě.

Nyní snad bude jasné, proč společné konání bohoslužeb křesťanů na svatých místech vede k neustálým zoufalým „irským rvačkám“ mezi různými skupinami věřících; ale na druhé straně že tyto svaté rvačky jsou pouze zástěrkou pro zcela světský boj nejen států, ale i národů; a že otázka ochrany svatých míst, která se lidem na Západě zdá tak malicherná a lidem na Východě tak neobyčejně závažná, je pouze jednou z fází východní otázky, která stále znovu propuká, stále znovu se tlumí a nikdy se neřeší.

Napsal K. Marx 28. března 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4054 z 15. dubna 1854
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — zákonodárnému sboru. (Pozn. red.)

b — konečné, poslední ultimátum. (Pozn. red.)

c — což je neuvěřitelné. (Pozn. red.)

d — doslova: válečná. (Pozn. čes. red.)

e — „houpačkový systém“, tj. přikláněli se hned na tu, hned na onu stranu. (Pozn. red.)

103 Datum, kdy byl tento článek napsán, bylo určeno podle Marxova zápisníku. V „New-York Daily Tribune“ byl článek nesprávně datován „v pátek 24. března 1854“.

104 Podle zákonodárství platného v Anglii od roku 1662 mohli být chuďasové (paupeři), kteří se obrátili o pomoc na chudinskou péči, rozhodnutím soudu posláni postrkem zpátky do své domovské obce. 10. února 1854 byl Dolní sněmovně předložen návrh zákona, který zakazoval provádět v Anglii a Wallesu nucené přesídlování chuďasů.

105 12. března 1854 byla uzavřena v Cařihradě mezi Francií, Anglií a Tureckem smlouva, kterou se spojenci zavazovali poskytnout Turecku vojenskou pomoc námořními a pozemními silami a Turecko se zavazovalo nezahájit s Ruskem mírová jednání bez souhlasu Anglie a Francie.

106 Ulemové — nejvyšší stav bohoslovců a znalců zákona v muslimských zemích Blízkého a Středního východu, který měl ve svých rukou soudnictví i správu všech náboženských institucí a škol; ulemové měli značný vliv v politickém životě osmanské říše.

Fetva — v zemích islámu rozhodnutí nejvyššího muslimského duchovního o přípustnosti toho či onoho opatření nebo činnosti z hlediska koránu a muslimského náboženského práva (šaríʼa).

107 Berberské státy — název používaný v literatuře 19. století pro státy v severní Africe při Středozemním moři (Alžírsko, Tunisko, Maroko a jiné).

108 César Famin, „Histoire de la rivalité et du protectorat des églises chrétien - nes en Orient“ [„Dějiny soupeření křesťanských církví na Východě a protektorátů nad nimi“], Paříž 1853, str. 13; dále se citují str. 15, 49, 50 a 54 až 55.

109 „Capitulations, ou Traités anciens et nouveaux entre la cour de France et la Porte ottomane, renouvelés et augmentés lʼan de J. C. 1740, et de lʼhégire 1153; traduits à Constantinople par le sieur Dcval, secrétaire-interprètc du roi et son premier drogman à la cour ottomane“, 1761.