Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Nedávný proces v Kolíně[283]
Londýn, ve středu 1. prosince 1852
Z evropského tisku už jistě máte mnoho zpráv o monstrprocesu proti komunistům v Kolíně nad Rýnem a o jeho výsledku. Poněvadž však ani v jedné z těchto zpráv nejsou skutečnosti vylíčeny pravdivě a poněvadž tyto skutečnosti vrhají ostré světlo na to, jakými politickými prostředky je evropský kontinent udržován v porobě, považuji za nutné se k tomuto procesu vrátit.
Komunistická čili proletářská strana, právě tak jako ostatní strany, ztratila zrušením spolčovacího a shromažďovacího práva možnost vytvořit si na kontinentu legální organizaci. Nadto byli vůdcové této strany ze svých zemí vypovězeni. Ale žádná politická strana nemůže existovat bez organizace; a jestliže liberální buržoazie stejně jako demokratická maloburžoazie si mohly dík svému společenskému postavení, příznivým materiálním podmínkám a tradičnímu každodennímu osobnímu styku svých členů najít za tuto organizaci náhradu, nezbývalo proletariátu, který neměl takové společenské postavení ani finanční prostředky, než se uchýlit k organizování tajných sdružení. Proto vzniklo ve Francii i v Německu tolik tajných společností, které po roce 1849 policie jednu po druhé odhalila a stíhala pro spiknutí; avšak třebaže mnohé z nich byly skutečně spikleneckými spolky a byly vytvořeny opravdu s úmyslem svrhnout existující vládu — a byl by zbabělec, kdo by se za jistých okolností neúčastnil spiknutí, stejně jako by byl zase blázen, kdo by na něm za jiných okolností trval — existovalo mimoto několik jiných spolků, které si vytyčily dalekosáhlejší a vyšší cíl a kterým bylo jasné, že svržení nynější vlády je jen přechodnou etapou v nastávajícím velkém boji. Tyto spolky se chtěly semknout, vytvořit kolem sebe stranu a připravit ji na poslední rozhodující boj, který jednoho dne — dříve či později — musí v Evropě navždy zničit panství nejen „tyranů“, „despotů“ a „uzurpátorů“, ale i mnohem mohutnější a mnohem strašnější moci: panství kapitálu nad prací.
Komunistická strana v Německu[284], stojící v nejpřednější řadě, byla takovouto organizací. V souhlase se zásadami vyloženými v „Manifestu“ (uveřejněném roku 1848) a v sérii článků „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“[a], uveřejněných v listu „New-York Daily Tribune“, si tato strana nikdy nedělala iluze, že bude moci kdykoli a jak jen se jí zlíbí provést revoluci, která by uskutečnila její ideje. Studovala příčiny, které vyvolaly revoluční hnutí z roku 1848, i příčiny, které zavinily jeho nezdar. A protože odvozuje všechny politické boje z antagonismu společenských tříd, zkoumala podmínky, za kterých jedna společenská třída může a musí být povolána k tomu, aby zastupovala zájmy celého národa, a tak mu politicky vládla. Dějiny ukázaly komunistické straně, jak po pozemkové aristokracii středověku vyvstala peněžní moc prvních kapitalistů a zmocnila se otěží vlády; jak po zavedení páry společenský vliv a politické panství této finanční frakce kapitalistů postupně zatlačovala do pozadí rostoucí moc průmyslových kapitalistů a jak v tuto chvíli zase uplatňují svůj nárok na panství dvě další třídy: třída maloburžoazie a třída průmyslových dělníků. Praktická revoluční zkušenost z let 1848—1849 potvrdila teoretické úvahy vedoucí k závěru, že dříve než bude moci komunistická dělnická třída natrvalo dobýt moc a zničit systém námezdního otroctví, který ji udržuje pod jařmem buržoazie, musí nejdřív přijít na řadu maloburžoazní demokracie. Proto si tajná organizace komunistů nikdy nemohla vytknout jako přímý cíl svržení nynějších vlád v Německu. Nebyla vytvořena proto, aby svrhla tyto vlády, nýbrž aby svrhla povstaleckou vládu, která dříve či později nastoupí na jejich místo. Je sice možné, že jednotliví členové této organizace za svou osobu aktivně podporovali a v dané chvíli jistě podporují revoluční hnutí proti nynějšímu statu quo; přesto nemohla být cílem Svazu příprava takového hnutí jiným způsobem než šířením komunistických idejí v masách. Většině členů Svazu byl tento základní úkol naprosto jasný, a když se několik ctižádostivých kariéristů pokusilo proměnit Svaz ve spikleneckou organizaci k provedení improvizované revoluce, ukázali jim co nejrychleji dveře.
Takovouto organizaci nelze přece podle žádného zákona na světě nazvat spiknutím, tajným sdružením s velezrádnými cíli. Byla-li spiknutím, pak nebyla spiknutím proti existující vládě, nýbrž proti její pravděpodobné nástupkyni. A to pruská vláda věděla. Z tohoto důvodu bylo jedenáct obžalovaných vězněno osmnáct měsíců v samovazbě a po celou tu dobu zkoušely úřady všechny možné právnické triky. A teď si představte, že po osmiměsíční vyšetřovací vazbě žádala obžaloba prodloužení vazby o několik dalších měsíců, protože „obžalovaným nebyl dokázán žádný trestný čin“! A když byli konečně postaveni před porotu, nemohl jim být dokázán ani jediný skutek nesporně velezrádného charakteru. A přesto byli odsouzeni, a hned uvidíme, jak k tomu došlo.
V květnu 1851 byl zatčen jeden z emisarů Svazu[b] a na podkladě dokumentů, které byly u něho nalezeny, bylo provedeno další zatýkání. Pruský policejní úředník, jistý Stieber, dostal okamžitě rozkaz, aby v Londýně vystopoval další nitky domnělého spiknutí. Podařilo se mu získat některé dokumenty, týkající se zmíněných odštěpenců od Svazu, kteří po svém vyloučení skutečně organizovali v Paříži a Londýně spiknutí. Tyto papíry si opatřil dvojím zločinem. Najal jakéhosi Reutera, který se vloupal do psacího stolu tajemníka odštěpenecké skupny[c] a dokumenty tam ukradl. To však ještě nic nebylo. Tato krádež vedla k odhalení a usvědčení účastníků takzvaného francouzsko-německého spiknutí v Paříži, ale neposkytla žádný materiál proti velkému Svazu komunistů. Pařížské spiknutí, mimochodem řečeno, vedlo několik ctižádostivých hlupáků a politických chevaliers dʼindustrie[d] v Londýně a jeden už dříve trestaný padělatel, který tehdy působil v Paříži jako policejní špicl[e]; ťulpasové, kteří jim sedli na lep, si svou naprostou politickou bezvýznamnost vynahrazovali zuřivými řečmi a krvežíznivým chvástáním.
Pruská policie se proto musela poohlédnout po nějakých nových odhaleních. Zřídila fakticky oddělení tajné policie u pruského vyslanectví v Londýně. Policejní agent jménem Greif provozoval své špinavé řemeslo pod titulem vyslaneckého atašé — něco, co by úplně stačilo k tomu, aby byla všechna pruská vyslanectví postavena mimo mezinárodní právo, něco, co si dosud netroufali udělat ani Rakušané. Pod vedením tohoto Greifa působil jistý Fleury, obchodník z londýnské City, člověk dost zámožný, který se stýkal s docela slušnými lidmi, jedna z oněch hanebných kreatur, které se dopouštějí nejhnusnějších činů z vrozeného sklonu k podlosti. Jiný agent byl obchodní příručí Hirsch, který však byl hned při svém příjezdu odhalen jako špicl. Vetřel se do společnosti několika německých komunistických emigrantů v Londýně, kteří jej krátkou dobu mezi sebou trpěli, aby si opatřili důkazy, co je vlastně zač. Důkazy o jeho spojení s policií byly získány velmi brzy a pan Hirsch se od té doby víckrát neukázal. Přestože takto ztratil jakoukoli možnost obstarávat si informace, za které byl placen, nesložil ruce v klín. Ve své skrýši v Kensingtonu, kde se nikdy nesetkal ani s jedním z komunistů, o které šlo, vyráběl každý týden domnělé zápisy z domnělých schůzí domnělého ústředního výboru právě té spiklenecké organizace, které se pruská policie ne a ne dostat na kobylku. Obsah těchto zpráv byl úplný nesmysl, ani jedno křestní jméno nesouhlasilo, ani jedno příjmení nebylo správně napsáno, v těchto zprávách se mluvilo tak, jak by ve skutečnosti nikdo nikdy nemluvil. Při těchto padělcích mu pomáhal jeho pán a učitel Fleury, a není ještě jisté, zda v těchto podlých manipulacích neměl také prsty „atašé“ Greif. Je to sice neuvěřitelné, ale pruská vláda brala tyto nejapné slátaniny za bernou minci. Můžete si představit, jaký zmatek nadělaly takové písemnosti v důkazním materiálu, který měl být předložen porotě. Při procesu zasedl na lavici svědků pan Stieber, zmíněný už policejní úředník, odpřisáhl všechny tyto nesmysly a s nemalou samolibostí tvrdil, že jeden z jeho tajných agentů má velmi těsné spojení s oněmi lidmi v Londýně, které je prý třeba považovat za hlavní strůjce tohoto strašného spiknutí. Tento tajný agent byl vskutku velmi tajný, neboť po osm měsíců nevytáhl paty z Kensingtonu ze strachu, že by se mohl skutečně sejít s někým z oněch lidí, o jejichž nejtajnějších myšlenkách, slovech a činech podával týden co týden vymyšlené zprávy.
Firma Hirsch a Fleury měla však na skladě ještě jiné výmysly. Ze zpráv, které spisovali, vyrobili „originální knihu zápisů“ ze schůzí tajného nejvyššiho vyboru, ktery podle pruske policie určitě existoval; a protože pan Stieber shledal, že se tato kniha kupodivu shoduje se zprávami, které už předtím dostával od týchž lidí, hned ji předložil porotcům a pod přísahou prohlásil, že je po vážném zkoumání naprosto přesvědčen, že kniha je pravá. Tehdy také byla většina nesmyslů z Hirschových zpráv uveřejněna. Lze si představit překvapení domnělých členů onoho tajného výboru, když se tu o sobě dovídali věci, o nichž předtím neměli ani tušení. Někdo, kdo dostal při křtu třeba jméno Vilém, tu byl překřtěn na Ludvíka nebo Karla; jiní, kteří v tu dobu byli na druhém konci Anglie, prý řečnili v Londýně; o jiných se tu zas říkalo, že četli dopisy, které nikdy nedostali; podle těchto zpráv se pravidelně scházeli ve čtvrtek, zatímco ve skutečnosti mívali přátelské schůzky každý týden ve středu; dělník, který dovedl sotva psát, tu figuroval jako zapisovatel a také se tak podepisoval, a všichni tu mluvili tak, jak se možná hovoří na pruských policejních stanicích, ale jak se nikdy nemohlo mluvit ve skupině, kterou z převážné části tvořili literáti dobře známí ve své vlasti. A vrcholem všeho byla padělaná stvrzenka na peněžní částku, kterou prý padělatelé zaplatili za tuto knihu domnělému tajemníku vymyšleného ústředního výboru; jenomže tento domnělý tajemník vděčil za své bytí pouze žertu, který si z nešťastného Hirsche ztropil nějaký zlomyslný komunista.
Z tohoto nejapného padělku byla obrovská ostuda, a vyvolal pravý opak toho, co se jím zamýšlelo. Ačkoli londýnští přátelé obžalovaných neměli nejmenší možnost seznámit porotu se všemi okolnostmi tohoto případu, ačkoli dopisy, které posílali obhájcům, pošta zabavovala, ačkoli dokumenty a místopřísežná prohlášení, která se podařilo doručit obhájcům do rukou, nebyly připuštěny jako důkazy, bylo přesto všeobecné rozhořčení tak veliké, že i veřejný žalobce, ba dokonce i pan Stieber, který se svou přísahou zaručil za pravost knihy, byli nuceni přiznat, že je to padělek.
To však nebyl jediný padělek tohoto druhu, který měla policie na svědomí. Při procesu vyšly najevo další dva nebo dokonce tři podobné případy. Do dokumentů ukradených Reuterem policie připsala různé věci, a tak překroutila jejich smysl. Jedna listina s jakýmisi nehoráznými nesmysly byla napsána písmem, které napodobovalo rukopis dr. Marxe, a nějaký čas se tvrdilo, že to psal Marx, až konečně veřejný žalobce musel uznat, že je to padělek. Avšak za každou odhalenou policejní hanebnost tu hned bylo pět nebo šest nových, jež nebylo možno okamžitě vyvrátit, protože pro obhajobu byly vždy překvapením a protože důkazy bylo nutno obstarávat z Londýna, a všechen písemný styk obhájců s londýnskými komunistickými emigranty byl při veřejném přelíčení označován jako spoluúčast na domnělém spiknutí!
Že charakteristika Greifa a Fleuryho, kterou jsme tu podali, je správná, potvrdil svou výpovědí sám Stieber; pokud jde o Hirsche, přiznal sám před londýnským policejním soudcem, že knihu zápisů padělal z příkazu a za pomoci Fleuryho, načež prý utekl z Anglie, aby unikl trestnímu stíhání.
Vzhledem k zdrcujícím odhalením, k nimž došlo v průběhu procesu, se vláda octla ve svízelné situaci. Měla porotu, jakou v Porýnské provincii ještě neviděli — šest šlechticů, reakcionářů k pohledání, čtyři finančníky a dva vládní úředníky. To nebyli právě lidé, o nichž by se dalo předpokládat, že budou pečlivě zkoumat hromadu zmateného důkazního materiálu, který se před nimi za šest týdnů navršil, když jim přitom pořád hučeli do uší, že obžalovaní jsou pohlaváři strašného komunistického spiknutí, jež mělo rozvrátit všechno nejsvětější — vlastnictví, rodinu, náboženství, pořádek, vládu a zákon! A přece, kdyby byla vláda zároveň nedala privilegovaným třídám na srozuměnou, že osvobozující rozsudek v tomto procesu by byl signálem ke zrušení porotních soudů, že by se to muselo chápat přímo jako politická demonstrace, jako důkaz, že buržoazně liberální opozice je ochotna spojit se s nejextrémnějšími revolucionáři — byl by býval vynesen osvobozující rozsudek. Buď jak buď, vládě se díky tomu, že použila se zpětnou platností nového pruského zákoníku, podařilo prosadit, že sedm obžalovaných bylo odsouzeno a jenom čtyři byli obžaloby zproštěni; odsouzení dostali trest vězení od tří do šesti let[285], jak už jistě víte ze zpráv, které vám došly.
Napsal B. Engels 29. listopadu 1852
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3645 z 22. prosince 1852
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — Nothjung. (Pozn. red.)
c — O. Dietze. (Pozn. red.)
d — podvodníků, šejdířů, dobrodruhů. (Pozn. red.)
e — Cherval. (Pozn. red.)
283 Článek „Nedávný proces v Kolíně“ napsal pro „New-York Daily Tribune“ na Marxovu žádost Engels. Když roku 1896 vydávala Eleonora Marxová-Avelingová sérii Engelsových článků „Revoluce a kontrarevoluce v Německu“ jako samostatnou knihu, zařadila k nim tento článek místo posledního, dvacátého článku, o němž se Engels zmiňoval, ale který nebyl v novinách otištěn.
284 Míní se tu Svaz komunistů, první mezinárodní komunistická organizace proletariátu. Než došlo k vytvoření Svazu komunistů, vynaložili Marx a Engels mnoho úsilí, aby ideově a organizačně sjednotili socialisty a pokrokové dělníky z různých zemí. Počátkem roku 1846 zorganizovali Marx a Engels v Bruselu Komunistický korespondenční výbor. Hájili ideje vědeckého komunismu v úporném boji proti Weitlingovu hrubě rovnostářskému komunismu, proti „pravému“ socialismu a proti Proudhonovým maloměšťáckým utopiím; těmto ideovým vlivům podléhali hlavně členové Svazu spravedlivých, spiklenecké organizace dělníků a řemeslníků, která měla své obce v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v Anglii. Když se londýnské vedení Svazu spravedlivých přesvědčilo o správnosti Marxových a Engelsových názorů, vyzvalo je koncem ledna 1847, aby vstoupili do Svazu, aby ho pomohli reorganizovat a aby na základě zásad, jež hlásali, vypracovali program Svazu. Marx a Engels s tím souhlasili.
Začátkem června 1847 se sešel v Londýně sjezd Svazu spravedlivých, který vešel do dějin jako první sjezd Svazu komunistů. Sjezdového jednání se zúčastnili Engels a Wilhelm Wolff. Sjezd přejmenoval organizaci na Svaz komunistů a dřívější mlhavé heslo: „Všichni lidé jsou bratři!“ bylo nahrazeno bojovým internacionálním heslem proletářské strany: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Sjezd také projednal „Stanovy Svazu komunistů“, na jejichž vypracování se aktivně podílel Engels. V nových stanovách byly jasně vytyčeny konečné cíle komunistického hnutí a vyškrtnuty body, jež dodávaly organizaci spiklenecký charakter; organizace byla postavena na demokratický základ. Definitivně byly stanovy schváleny na druhém sjezdu Svazu komunistů (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde). Prací druhého sjezdu, který se konal od 29. listopadu do 8. prosince 1847 v Londýně, se zúčastnili Marx i Engels. V několikadenní polemice obhájili zásady vědeckého komunismu, které sjezd jednomyslně přijal. Sjezd pověřil Marxe a Engelse, aby vypracovali program Svazu — „Manifest Komunistické strany“ (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde), který byl uveřejněn v únoru 1848.
Když ve Francii vypukla revoluce, ústřední výbor Svazu v Londýně pověřil koncem února 1848 vedením Svazu bruselský krajský výbor v čele s Marxem. Když byl Marx z Bruselu vypovězen, byla za sídlo nového ústředního výboru určena počátkem března Paříž, kam Marx odjel. Do ústředního výboru byl zvolen i Engels. V druhé polovině března a počátkem dubna 1848 organizoval ústřední výbor návrat několika set německých dělníků do vlasti, aby se zúčastnili nadcházející německé revoluce. Většinou to byli členové Svazu komunistů. Politickou platformou Svazu komunistů v revoluci byly „Požadavky Komunistické strany v Německu“, zformulované koncem března Marxem a Engelsem (viz Marx-Engels, Spisy 5, zde).
Po příjezdu do Německa začátkem dubna 1848 se Marx, Engels a jejich stoupenci přesvědčili, že vzhledem k zaostalosti Německa, izolovanosti a nedostatečné politické uvědomělosti německých dělníků nemohou mít dvě či tři sta členů Svazu komunistů roztroušených po celé zemi rozhodující vliv na široké lidové masy. Proto se Marx a Engels postavili na krajní levé, fakticky proletářské křídlo demokratického hnutí. Vstoupili do kolínské Demokratické společnosti a doporučili svým stoupencům, aby se zapojili do demokratických organizací a hájili tam stanovisko revolučního proletariátu, kritizovali nedůslednost a kolísání maloburžoazních demokratů a nutili je k rozhodným akcím. Zároveň orientovali své stoupence na organizování dělnických spolků, na politickou výchovu proletariátu, na vytváření předpokladů pro založení masové proletářské strany. Centrem, které řídilo práci členů Svazu komunistů a určovalo její linii, se stala „Neue Rheinische Zeitung“ (viz poznámku [34]), kterou redigoval Marx. Koncem roku 1848 se londýnský ústřední výbor Svazu pokusil navázat zpřetrhaná spojení a vyslal do Německa jako svého emisara Josefa Molla, aby Svaz reorganizoval. Londýnský ústřední výbor provedl ve stanovách z roku 1847 změny, které oslabily zásadní význam tohoto dokumentu. Tak se místo svržení buržoazi; nastolení panství proletariátu a vybudování beztřídní komunistické společnosti za cíl Svazu prohlašovalo zřízení sociální republiky. Mollovo poslání v Německu v zimě 1848—1849 nemělo úspěch.
V dubnu 1849 vystoupili Marx a Engels i jejich stoupenci z Demokratické společnosti. Masy dělníků získaly už politické zkušenosti a byly rozčarovány maloburžoazní demokracií a to nyní dovolovalo dát prakticky na pořad dne vytvoření samostatné proletářské strany. Avšak zakladatelům marxismu se nepodařilo tento plán uskutečnit. Brzy nato totiž vypuklo v jihozápadním Německu povstání a jeho porážka znamenala konec německé revoluce.
V revoluci se názory Svazu komunistů, vyložené v „Manifestu Komunistické strany“, osvědčily jako jedině správné. Ukázalo se také, že Svaz je výbornou školou revoluční činnosti: členové Svazu se všude odhodlaně účastnili hnutí, hájili v tisku, na barikádách i na bitevním poli stanovisko nejrevolučnější třídy — proletariátu.
Porážka revoluce byla pro Svaz komunistů těžkou ranou. Mnoho ělenů Svazu bylo uvězněno nebo muselo emigrovat, byla přerušena spojení, ztraceny adresy, obce přestaly vesměs fungovat. Značně byly oslabeny i organizace Svazu za hranicemi Německa.
Na podzim 1849 se sešla většina vedoucích pracovníků Svazu v Londýně. Novému, reorganizovanému ústřednímu výboru, vedenému Marxem a Engelsem, se na jaře 1850 po velkém úsilí podařilo obnovit dřívější organizaci a oživit činnost Svazu komunistů. V „Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů“ z března 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde) shrnuli Marx a Engels zkušenosti z revoluce 1848—1849 a vytyčili úkol vytvořit samostatnou stranu proletariátu, nezávislou na maloburžoazii. V „Provolání“ byla poprvé formulována myšlenka permanentní revoluce. V březnu 1850 začal vycházet nový orgán komunistické propagandy, „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“.
V létě 1850 se v ústředním výboru Svazu komunistů vyhrotily zásadní neshody v otázce taktiky. Většina ústředního výboru v čele s Marxem a Engelsem rozhodně vystoupila proti sektářské a dobrodružné taktice, kterou prosazovala Willichova a Schapperova frakce. Tato frakce navrhovala rozpoutat ihned bez ohledu na objektivní zákonitosti a reálné politické poměry v Evropě revoluci. Naproti tomu Marx a Engels zdůrazňovali, že nejdůležitějším úkolem Svazu komunistů v době, kdy vládne reakce, je propaganda vědeckého komunismu a příprava kádrů proletářských revolucionářů pro budoucí revoluční boje. Rozbíječská činnost Willichovy a Schapperovy frakce vedla v polovině září 1850 k rozkolu s touto skupinou. Na schůzi 15. září 1850 (viz zde) byla na Marxův návrh pravomoc ústředního výboru přenesena na kolínský krajský výbor. Obce Svazu komunistů v Německu toto rozhodnutí většiny londýnského ústředního výboru vesměs schválily. Nový ústřední výbor v Kolíně nad Rýnem vypracoval podle Marxových a Engelsových pokynů v prosinci 1850 nové stanovy Svazu (jejich text s Marxovými poznámkami viz Marx-Engels, Spisy 7, zde). Politická perzekuce a zatýkání členů Svazu způsobily, že Svaz komunistů v Německu v květnu 1851 fakticky přestal pracovat. 17. listopadu 1852, brzy po kolínském procesu proti komunistům, Svaz na Marxův návrh oznámil, že se rozpouští.
Svaz komunistů sehrál důležitou historickou úlohu jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení (První internacionály).
285 Podle rozsudku vyneseného porotním soudem v Kolíně nad Rýnem 12. listopadu 1852 byli obžalovaní členové Svazu komunistů Heinrich Bürgers, Peter Nothjung a Peter Röser odsouzeni k šesti rokům, Hermann Becker, Karl Otto a Wilhelm Reiff k pěti rokům a Friedrich Lessner k třem rokům pevnostního vězení. Čtyři obžalovaní — Roland Daniels, Johann Klein, Johann Erhardt a Abraham Jacoby — byli uznáni nevinnými a osvobozeni. Roland Daniels za několik let po svém propuštění zemřel na tuberkulózu, kterou onemocněl ve vězení. Ferdinand Freiligrath, rovněž obžalovaný v kolínském procesu proti komunistům, unikl zatčení a soudu tím, že emigroval do Londýna.